Václav Toužimský

Rozhovor

Mládí

Václav Toužimský se narodil 8. května 1935 v Horním Růžodole v Liberci na takzvaném Českém vrchu. Tato část Liberce ohraničená restaurací U Vávrů a hostincem U Votočků, byla tehdy podle Václava Toužimského v převážně Němci osídleném Liberci soběstačnou čtvrtí s českou školou, českými obchody, tiskárnou, truhlárnou, cukrárnou, ševcovstvím nebo kinem.

„Můj tatínek Jaroslav Toužimský pocházel z Roudnice nad Labem a pracoval v Liberci jako střihač v textilní firmě. A díky svému kumštu nebyl po Mnichovském diktátu v roce 1938 odsunut jako většina libereckých Čechů do vnitrozemí. Jak mi otec vyprávěl, šlo prý tehdy nejvíc o to, aby podle přání prezidenta Edvarda Beneše v Liberci zůstalo co nejvíc Čechů a vznikl v něm druhý odboj.“

Matka Václava Toužimského se jmenovala Hedvika Toužimská, rozená Flísová, pracovala jako radiologická asistentka.

„Maminka také pocházela z Roudnice a tam se s tátou seznámili. Pak se oba přestěhovali do Liberce, kde maminka začala pracovat v zahradnictví. Porod měla velmi těžký, málem jsme umřeli oba. Pak už maminka nemohla mít další děti, a tak jsem zůstal jedináčkem.“

Václav Toužimský začal chodit do školy s německou výukou. Pomáhal rodičům, například tím, že chodil sbírat popadané uhlí k železniční vlečce. V sousedství domu, kde bydleli Toužimští, byl vybudován zajatecký tábor, kde byli vězněni Poláci, Francouzi, Rusové a Italové. Bavil se s nimi přes plot. Měl židovské kamarády, Egona a Eriku, kteří museli do koncentračního tábora, Egon se již nevrátil. S Erikou se po válce setkal, když se přišla podívat na místo, kde její rodina bydlela. V Liberci Toužimský větší bombardování nezažil. Němci měli, jak vzpomínal, na letišti stíhačku Messerschmitt. S ním piloti létali nad Libercem a kontrolovali, jestli je všude pořádně zatemněno. Vzpomíná zároveň na přelety spojeneckých bombardérů, které mířily na začátku roku 1945 na německé Drážďany.

 „Dne 8. května 1945, na moje narozeniny jezdily po Nejedlého ulici v Liberci ruské tanky, osvoboditelé. A my je vítali. Všude pak byla spousta zbraní, my, kluci, jsme zažívali eldorado. A šlo hlavně o to, aby se nestal nějaký průšvih. Poněvadž, když se najdou miny a minomet, tak je to dost nebezpečné! Pamatuji si, jak Rusové pohřbívali na růžodolském hřbitově jednu Rusandu. Byla v bílé rakvi, vojáci kolem ní stříleli salvy na její počest.“[1]

Poválečný odsun Němců z Liberce Toužimský osobně prožíval, neboť měl mezi německými dětmi kamarády.

„Měl jsem u německých sousedů v domě kamaráda a jeho rodiče mi slíbili, že mi dají vláčkodráhu, se kterou jsme si s jejich synem společně hráli, až odjedou. Protože si ji nemohli vzít při odsunu s sebou do Německa. Jenže rodinu odvezli narychlo během jedné noci a byt zapečetili. Pověřený správce pak byt vyraboval a nezbyla v něm ani ta vláčkodráha. A vím o něm, že tímto způsobem vykradl i jiný byt po Němcích.“

Po válce Václav Toužimský nastoupil na druhý stupeň školy v Horním Růžodole, kde už probíhala výuka v češtině, žáci se učili později také rusky. Vzpomíná na to, jak chodili se spolužáky, kamarády a rodinou na výlety na Ještěd, na Javorník nebo do Dlouhých Mostů.

„V roce 1946 chtěl otec rozjet textilní továrnu v Liberci, měl domluvu s organizací UNRRA, že dodají nové textilní stroje. Ty staré měly být odvezené do Afriky výměnou za bavlnu. Jenže přišel rok 1948 a bylo po smlouvě.“

Otec zahořkl a skončil s textilním průmyslem. Spolu s maminkou nastoupili jako školníci do místní mateřské školy.

Studium fotografie

Prvotní zájem o fotografování vyvstal u Václava Toužimského již na měšťanské škole.

„Kousek od dnešního zimního stadionu byla fotografická laboratoř. Na měšťance jsme do ní mohli díky chemikářovi Hrnčiříkovi chodit. Nu, a laboratoře na mne zapůsobily tak velkolepě, že jsem rozhodl být fotografem. Byly v ní zvětšováky z roku 1935, tedy staré jako já, které jsou zatím nepřekonané. MEOPTA se je sice snažila okopírovat, nicméně jejich zvětšováky nebyly zdaleka tak dobré.“

Umění fotografie ovšem nebylo v rodině Toužimských neznámým tématem. Strýc Zdeněk Toužimský a jeho synové se totiž živili fotografováním v ateliéru náměstí v Mladé Boleslavi.

„U nich v ateliéru jsem poznal, co je to deskový fotoaparát, opravdu foťák s měchem a spouští, která se mačkala balonkem, byla to vzduchová uzávěrka.“

Václav Toužimský tak v roce 1950 nastoupil do komunálního podniku Fotocentrála, kde měl praktickou výuku. Teoretické studium fotografie absolvoval v Hradci Králové, studoval dvojobor fotochemie - fotograf.

„Na škole studovali mladí lidé z celé republiky. A z Liberce nás byla převaha, dva kluci a dvě holky. Byli jsme pak rozmístění po různých fotozávodech. Můj nejlepší kamarád od první třídy Láďa Tauchman byl zaměstnaný ve Fotu ve Felberově ulici v Liberci. Já, protože jsem udělal zkoušku na vyznamenání, jsem měl slíbené, že budu moct jít studovat na univerzitu do Prahy. Můj první vedoucí Ewald Kelnar byl dobrý šéf, jako první v zemi se u něj od roku 1952 dokonce dělala barevná fotografie, protože byl drogista a znal dobře chemii. Nicméně, jak jsem se později dozvěděl, chtěl si mě za každou cenu v podniku udržet a zatajil mi, že mě ke studiu v Praze vybrali. A tak vysokou nemám. Fotil jsem pak celý svůj profesní život v komunále pro různé podniky a školy. Jediná změna byla, že se komunální podnik později změnil v družstvo s názvem Fotografia Liberec.“

Václav Toužimský absolvoval základní vojenskou službu v letech 1954 až 1956. Ještě v době přijímače v Chomutově měl těžký úraz, při nakládání dřeva na vůz mu fošna rozdrtila koleno. Dlouho pak ležel ve vojenské nemocnici.

„Tam mi dal kapitán Sýkora nohu do kupy. Když jsem se vrátil, zjistil jsem, že mi ostatní vojíni, druhoročáci, rozkradli nafasované věci. Měl jsem jen věci na sobě, soukeňáky a holinky půllitráky. Za ztracenou výstroj jsem pak musel zaplatit. Pak jsme se stěhovali do vojenského prostoru do Činova. Byl jsem spojař u dělostřelců, kde se střílelo z houfnic. Kapitán Panýrek se dozvěděl, že jsem fotograf, a chtěl, abych na cvičišti fotil. Dostal jsem od něj propustku, abych mohl přivézt svůj fotoaparát. Přivezl jsem Flexaretu, a když mě vyzvali, tak jsem pro něj něco ve vojenském prostoru Doupov fotil. Nakonec jsme se stěhovali do Mariánských Lázní hlídat západní hranici.“

Libereckým fotografem

Rok po návratu z vojny se Václav Toužimský oženil a měl jednu dceru. Po 15 letech se s manželkou rozvedl, oženil se znovu a vyženil další dceru. Mezitím se již naplno věnoval profesi fotografa.

„V podniku jsem fotil všechno, například plány pro Stavoprojekt, jesle, školy, školky, promoce na Vysoké škole strojní a textilní v Liberci. Dělal jsem i vítání občánků, taneční, maturitní plesy, svatby i pohřby. Tenkrát bylo na filmu jen 36 snímků, žádný digitál nebyl, musel jsem stále nabíjet blesk, střídal jsem tudíž při fotografování té spousty lidí foťáky. Děcka z první třídy jsem fotil společně na 18x24, učitelky fotografie dávaly na dveře tříd, aby děti poznaly, do které třídy patří.“

Kromě pravidelných akcí a setkání Toužimský fotografoval také významné osobnosti, jako například prvního kosmonauta na světě Jurije Gagarina, který navštívil liberecký Skloexport.

„Slavnostní recepci měli v hotelu Zlatý Lev, ubrusy na stolech byly až na zem, spousta papalášů a jídla, to, jak jedli, se ale nefotilo. Ve Skláči ano, Jurij Gagarin byl velice pozorný kluk, vlastně skoro můj vrstevník. A zatímco já všude po Liberci fotil, on lítal v nebi. Obdivoval sbírku skla, která byla ve vzorkovně vystavená a kde si obchodníci ze zahraničí vybírali zboží. Zalíbil se mu jeden z lustrů a ten si odvezl.“

Václav Toužimský vzpomíná i na návštěvu první kosmonautky Valentiny Těreškovové, kterou rovněž pozvali do Skloexportu. Kromě oficiálních návštěv Liberce dokumentoval stavby, které čekala demolice a na jejichž místě byly postaveny nové budovy. Zaznamenal kupříkladu odstřel budovy hotelu U Papoušků na Šaldově náměstí, kde nyní stojí hotel Liberec. Zachytil také výstavbu libereckých sídlišť anebo mrakodrapu, v němž se nachází Krajský úřad. Jeho snímky zachycují i razantní proměnu dolního centra Liberce po roce 1989.

Spolupráce s Karlem Hubáčkem

V roce 1966 požádal architekt Karel Hubáček Václava Toužimského, zda by vytvořil fotografickou dokumentaci výstavby horského hotelu s vysílačem.

„A tam jsem se mimo jiné dostal k fotografování jednoho průšvihu na kabinové lanovce. Byla tehdy v odstávce, technici tehdy vyměňovali obě tažná lana. Mám ještě vyfocenou manželku, jak obě lana objímá. Pak vyměňovali nosné lano, to je složené ze zkroucených pásečků. A když ho technici táhli nahoru rumpálem, tak se jim tam udělala zvláštní smyčka. Tak jsem ji jen tak pro srandu vyfotil. Z té cívky už měli technici lano hodně vysunuté, protože to bylo blízko horní stanice lanovky. Tak jim to nahoře říkám. Nechtěli mi to věřit, a když má slova potvrdila i má manželka, tak vyhrkli: To je průšvih! Sedli si na uhelky, které tam měli, a sjeli dolů. A zjistili, že je lano zmetek a musí se natáhnout nové. Výměna pak trvala měsíc. Pro jistotu jsem už k lanovce nešel, protože mi říkali, že jsem jim přinesl smůlu.“

Na jeho fotografiích jsou zachycené jednotlivé fáze výstavby železobetonového objektu hyperboloidu horského hotelu s vysílačem na Ještědu.,

„Stavbaři z podniku Vítkovické železárny tam udělali v každém podlaží nejprve takový nosný kovový stromeček a ten pak obalili betonem a pláštěm. To všechno jsem pro zákazníka, tedy Hubáčka a železárny, vyfotil.“

Pro Karla Hubáčka  Toužimský fotil také proměny Naivního divadla v Liberci i jiné stavby, které projektovalo studio SIAL.

Proměny Liberce

Pro podnik Pozemní stavby mapoval Václav Toužimský výstavbu libereckých sídlišť. Například cihlové činžovní domy na Králově Háji nebo vysoké panelové domy směrem k Aloisině výšině.

„Nafotil jsem například Frantu Černého, jak se sbíječkou dělá s ostatními dělníky základy činžovních domů. Na Králově Háji měli dřív parašutisti parahřiště, to se celé zastavělo. Na okraji byly vilky. Pak se začalo svépomocí stavět sídliště i na Aloisině výšině.“

Václav Toužimský fotil pro Archiv města Liberce místa, na kterých jsou zachycené domy, které musely zmizet kvůli nové výstavbě.

„Například na Jablonecké ulici proti nemocnici, kde byl internát sester a teď tam před domem parkují sanitky, tak tam byl dříve ďolík a v něm stál pěkný domeček. Ten mám nafocený. Na fotografii je i dům, který stál u vchodu na Výstaviště, který se boural. Pamatuji se na estrády na LVT, kde začínali Karel Gott a Waldemar Matuška, Simonová, Chladil, Štědrý, Vondráčková, Kubišová, Neckář, ti si v šedesátých letech tu svou slávu teprve tvořili. Matušku tenkrát pasovali na prťáka, tj. na ševce. Dělala se reklama pro podnik Obuv nebo pro Textil. Na LVT jsem fotil módní přehlídky i celé expozice Linhofkou na ploché filmy. Měl jsem šest kazet a to muselo stačit. Jednalo se o formát 10x15 a používal jsem širokoúhlý objektiv. My jsme všechny fotografie nejprve nechali těm hvězdám schválit, pak se teprve posílaly do novin, nebo šly na prodej.“

Toužimský zaznamenal před demolicí i podobu domu „U Papouška“, který dostal jméno podle obrovské neonové reklamy liberecké zoologické a botanické zahrady s červeným papouškem s mávajícími křídly z roku 1964. Na místě zbouraného domu vyrostl v roce 1988 Dům rekreace, budova se sto padesáti hotelovými lůžky v pokojích s vlastním příslušenstvím se společenskými prostorami, restaurací, barem, saunou a terasou, která se stala dominantou Šaldova náměstí v Liberci. Jeho profesní motto bylo, aby se fotografie podařily hned napoprvé. Protože některé věci už nešly vrátit.

„Třeba zmíněné demolice nebo průběh unikátních operací. Než měla nemocnice vlastního fotografa, fotil jsem na traumatologii, kde jsou výborní na úrazy. Mám fotografii, jak ošetřovali popáleného kluka, na kterého spadl vánoční stromeček s hořícími svíčkami, a lékaři mu dávali umělou kůži. Mé fotky lékařů a sestřiček, kteří získali titul Vzorný doktor nebo Vzorná zdravotní sestra, visely na dlouhé nemocniční nástěnce. My jí říkali autobus.“

Okupace 1968

V noci z 20. na 21. srpna 1968, kdy začaly do Liberce jezdit sovětské tanky, se Toužimský domníval, že se jedná o vojenské cvičení. Byl však připravený na všechno.

„Byl jsem funkční záložák, četař, musel jsem tedy být připravený na případnou mobilizaci. Měl jsem nafasovaný mundúr a vojenské kanady, které jsem rozšlapával na svých cestách za fotografiemi. Kdyby byla vyhlášena mobilizace, musel bych se dostavit na nástup v Rochlicích na náměstí. Já jako poddůstojník bych šel do první linie. Přejezdy tanků jsem nejprve vnímal jako cvičení. Vylezl jsem na lešení našeho domu a fotil jsem. Řekl jsem si totiž, že klukům z ateliéru ukážu pěkné fotky ze cvičení.“

Později se z vysílání Československého rozhlasu dozvěděl, že se republika stala obětí vpádu vojsk Varšavské smlouvy.

„Tak dceru jsem frcnul do školky, manželka byla někde na výletě a šel jsem do práce. Vylezl jsem na střechu budovy a řekl jsem si. Tak hochu, jdeš do průšvihu. Ale tu techniku, co k nám přijela, alespoň nafoť! Protože já si pamatuju z vojny ještě rakety, jejichž šíny byly udělané z úhelníků a na nich byly nábojnice. A teď sem přijeli Sověti s raketomety, s nimiž mohli vojáci mířit na všechny strany. Fotil jsem i jejich pontony a pásáky. Pamatuji se, že my na vojně kopali zákopy polní lopatkou, a oni na to měli už novou techniku. No a pak přijelo asi dalších deset tanků. Všiml jsem si, že ten tank T 314, který zamířil na náměstí, to při otočce vlevo nemůže vybrat. A začal jsem mačkat spoušť.“

Tak vznikla legendární série fotografií s tankem bořícím podloubí dvou domů na náměstí. Srazil se tam rovněž nákladní vůz s cisternou.

„Ještě, že jejich vojenská auta jezdila na naftu, ta není tak vznětlivá. Jinak by to tam všechno ještě navíc vzplanulo.“

V Liberci 21. srpna 1968 zemřelo devět lidí. Dva zasypala suť z pobořených domů, další zastřelili vojáci a jednoho člověka srazil tank. Václav Toužimský fotil průběh okupace ještě několik dní, mimo jiné i ruské nápisy „Iditě domoj“, které lidé psali na různá místa. Vznikly také snímky divadla obleženého vojenskou technikou a fotografie projíždějících tanků a obrněnců, které pořídil z mostu u tehdejšího Okresního národního výboru v Liberci.

„Filmy jsem hned vyvolal, udělal jsem vzorečky, ty byly na prodejně, nazvětšoval jsem pak celé fotografické série. Podnik je prodával za 30 korun. Lidi, kteří jeli do zahraničí, je vyvezli na Západ, a tak se proslavily. Posílala se ven i telefota. Nezapomenu na horolezce, kteří vyšplhali na věž liberecké radnice, aby na ni zavěsili černou vlajku. Původně chtěli sundat komunistickou rudou hvězdu. Ještě, že tam dali tu fangli, protože Sověti nad Libercem létali v helikoptéře a černá vlajka jim nebyla divná. Fotil jsem akci horolezců na pořádný kanón, použil jsem teleobjektiv 180 mm nebo 210 mm na formát 6x9.“

Pohřeb obětí invaze v libereckém krematoriu zaznamenal podle Václava Toužimského na fotografiích jeho kolega Miroslav Mělnický, který fotil pro podnik pohřby.

„Všechny negativy z okupace zůstaly nějakou dobu ve fotoateliéru. Pak přišel náš vedoucí a dvě krabice s očíslovanými negativy zachycujícími okupaci vojsk Varšavské smlouvy v Liberci odnesl. Sebrali nám navíc katalog, v němž jsme měli sepsaná čísla negativů i s názvy snímků. Všechno odvezli na Státní bezpečnost. Filmy, ale ne všechny, nám vrátili až po roce 1989. Zmizely například filmy, na kterých byly zachycené protiokupační nápisy. Pak se ještě ztratily některé snímky z mých fotoseriálů, které si půjčila kurátorka muzea a všechny mi je nevrátila.“

V době normalizace měl Toužimský zpočátku zakázáno fotografovat na liberecké radnici. Později však získal znovu důvěru, a tak mohl fotit i sjezd KSČ, který se konal v jednom pavilonu Libereckých výstavních trhů.

Sametová revoluce

Během sametové revoluce v listopadu 1989 Václav Toužimský filmoval demonstrující i řečníky, mezi kterými byl mimo jiné budoucí prezident Václav Havel nebo herec Jan Přeučil. Pravidelně pak při každém výročí okupace či sametové revoluce zaznamenával vzpomínkové akce u pamětní desky se jmény devíti lidí zabitých okupanty.

„Zezačátku chodilo na pietní vzpomínky hodně lidí, teď čím dál tím méně. A víte, kdo by si také zasloužil pamětní desku na radnici? Kat Bartůněk, který vedl první protest proti okupantům v srpnu 1969, když bylo první výročí invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa. Centrum Liberce obšancovali 21. srpna čeští vojáci, estébáci a policisté. Žádnou ulicí jste neprošli, všude byly zátarasy. Takže se vlastně žádná demonstrace v podstatě ani nemohla uspořádat. Přes zátarasy v Pražské ulici se nicméně Bartůněk nějak prodral a došel na radniční náměstí. Jako někdejší kat byl v černé košili, měl mohutnou postavu a myslel si, že se mu nemůže nic stát. Ale stejně ho příslušníci chytli a odvezli. Později se prý na matrice zjistilo, že v Praze zemřel. Jak a proč, nevím. Já ho znal od roku 1945, bydlel totiž také na našem Českém kopci. A tradovalo se, že jako kat dělal svou práci dobře.“

Za své celoživotní fotografické dílo obdržel Václav Toužimský v roce 2018 Poctu hejtmana Libereckého kraje. Ocenění získal i od města Liberce. V současnosti je v důchodu a žije v domku své dcery v Habarticích na Frýdlantsku.

 

Ivana Bernáthová