Jiří Hudeček

Rozhovor

Mládí

Jiří Hudeček se narodil 9. června 1962 v České Lípě. Dětství však prožil v Jablonném v Podještědí, kde společně se třemi svými sourozenci vypomáhal na malém rodinném hospodářství. Matka Irena Hudečková, rozená Bednaříková a otčím Alois Tejzl vedli děti k tomu, aby pomáhali v hospodářství. Otčíma mamince malý Jiří sám přivedl domů poté, co je otec Jiří Vancl opustil.

„Bylo to jako v tom slavném televizním filmu, prostě jsem nového tátu popadl a dovedl domů. A mamince trvalo asi dva měsíce, než pochopila, že to bude opravdu náš tatínek. Byl to ale úžasný člověk, který mě naučil pracovat s nářadím a díky němu jsem získal řadu dalších řemeslných dovedností. Měl jsem ho moc rád.“

Jiří Hudeček si vzpomíná, že nebyl příliš studijní typ. Navíc jeho rodiče neměli čas dohlížet na to, aby se děti intenzívně učily.

„Chtěli spíš, abychom se věnovali řemeslu. Proto jsem se vyučil ve Varnsdorfu elektrikářem. A živí mě to dodneška. Jsem spokojený. Navíc můžu komukoliv s nějakou prací pomoct, ostatně k tomu nás, děti, maminka vedla.“

Už od osmdesátých let pracuje Jiří Hudeček v Uranových dolech v Hamru na Jezeře jako elektrikář na rozvodech.

„Zajišťujeme elektřinu pro provozy. Když dojde k poruše, vyhledávám místo, kde k ní došlo a zajistím opravu. Do uranových dolů jsem šel původně proto, abych mohl jít místo dvou let na vojnu jen na pět měsíců. Měl jsem tehdy v roce 1981, kdy jsem měl jít na vojnu, už rodinu, manželku Věru a malého syna. A samozřejmě jsem nechtěl být dlouho mimo domov. Povolávací rozkaz mi ale přišel na dva roky. Měl jsem nakonec štěstí na velitele, plukovníka Lípu. Napsali jsme na vojenskou správu a nakonec jsem byl na vojně jen čtyři měsíce. Sloužil jsem jako regulovčík v Praze. Měl jsem nakonec pěknou vojnu, svobodný pohyb a tak. Na starosti jsem měl jednoho generála, kterého jsem vozil na generální štáb. Všechno bylo fajn, jen se mi stýskalo po rodině. Mí bratři byli na vojně plné dva roky, ten nejstarší sloužil v roce 1968 na hranicích a druhý bratr jezdil dokonce v bývalém Sovětském svazu někde v poušti s raketami.“

Po vojně se Jiří Hudeček vrátil do Uranových dolů. Když se postavila nová rozvodna v Novinách pod Ralskem, nastoupil tam jako dispečer.

„Po sametové revoluci koupil rozvodnu ČEZ a já se vrátil na Hamr, kde už pracuji čtyřicet let.“

Počátky skautingu

Skautingu Jiří Hudeček propadl koncem roku 1989 po sametové revoluci, a to díky manželce Věře, která skautovala v letech 1968 až 1969. Seznámili se na vandru, brzy se vzali a mají spolu dva syny Jiřího a Tomáše.

„Skauting je o tom, aby si lidé pomáhali, měli se rádi, aby uměli něco udělat. Tam jsme se s manželkou a taky se syny našli. Já jsem sice v dětství neskautoval, u nás v Jablonném v Podještědí oddíl nebyl, ale běhal jsem po lesích a měl jsem spoustu kamarádů, s nimiž jsem si rozuměl. Stejně jako s rodiči, kteří nás učili, že si máme pomáhat navzájem. Ostatně řada trampů, s nimiž jsem v mládí chodil vandrovat, taky byli dřív skauty. Proto jsme se mohli už v prosinci 1989 i bez mobilních telefonů rychle domluvit a Junák obnovit. Na svolávací schůzce byl pak úplně narvaný sál. Tolik lidí chtělo skautingu opět věnovat svůj život!“

Společně s manželkou poté absolvovali nejrůznější skautská školení, zdravovědu a lesní školu, aby mohli vést dětské oddíly. Rovněž opravili dům, který dalo skautům k dispozici město Česká Lípa, a jenž se stal sídlem skautského střediska Řetěz. Středisko vedl zpočátku varhaník Emanuel Šašek, který měl přezdívku Bobr.

„Opravoval varhany a já jsem mu do těch varhan dával elektromotor. A celých těch dvacet let schovával na půdě střediskovou skautskou vlajku, měl to jako relikvii. Přinesl ji do klubovny a řekl mi: Jestli mám vlajku jednou někomu předat, tak to budeš ty. Budu tě sledovat, jestli ti to půjde. Pak mi to středisko předal. Vedoucí vlčí smečky bratr Vlček mi navíc předal vlčata, takže jsem se po roce 1993 ocitl doslova ve skautském kolotoči. Z něj jsem doteď nevyskočil a jsem tomu rád. V té době jsme už pořádali velké letní tábory, měli jsme více než osmdesát členů. Později až tři sta padesát.“

V roce 2001 si skauti vybudovali na darovaných pozemcích v Mařenicích v Lužických horách táborovou základnu.

„Jednou naše skautka, která je věřící, jela na křesťanské setkání do Prahy a tam se bavila v kostele s jednou starší paní. A ta, když zjistila, že skautka pochází z České Lípy, tak nabídla skautům pozemky v Mařenicích na tábory. Nejdříve jsme nevěděli, jak s tím naložit. V té skautské cti totiž máme vryto, že se nemá nikdo využívat nebo zneužívat. Navázali jsme ale nakonec s tou paní, Maruškou Krtilovou, kontakt a vznikl z toho krásný vztah. Vyprávěla nám mimo jiné, jak to vypadalo v pohraničí po válce a teď to můžeme zase vyprávět dětem. Snažíme se v nich probudit určitý pocit vlastenectví.“

S paní Marií Krtilovou se skauti nakonec dohodli na spolupráci. Pozemek byl tak velký, že se tam vešlo nejen tábořiště, ale i chata, která dostala jméno po ní, Maruška. Tábořiště slouží k táborovým akcím, víkendovým výletům a dobrodružným výpravám jak pro skauty, tak i pro ostatní děti. Vyvrcholením celoroční činnosti jsou dvoutýdenní letní tábory.

„Vždy, když končí letní tábor, tak ho vyhodnocujeme, jaké byly třeba knedlíky nebo jak pěkné jsme pořádali hry. Abychom věděli, co vylepšit příští rok. A vždy nás potěší, když nás děti chválí. Jednou nám jedna třeťanda řekla, že je na táboře všechno fajn a že je spokojená hlavně proto, že jí tam nikdo neublíží. Jiná holčina odmítla jet s rodiči na Kanárské ostrovy v době, kdy jsme měli jarní tábor. Prostě upřednostnila nás, skauty. Děti přicházejí, odcházejí, některé dřív, jiné později. Občas se k nám vracejí už jako rodiče malých ratolestí, povídáme si, mají na co vzpomínat. Nás to pak přivedlo k tomu, že jsem nakonec založil rodinný skauting. Ti naši bývalí skauti, kteří už mají děti, nemají sice tolik času, aby vedli nějaký oddíl, ale na akce se skauty si ho udělají rádi.“

Jiří Hudeček vedl ve skautu oddíly, družiny i celé středisko Řetěz, které však již předal mladším. Děti ale stále učí řemeslným dovednostem, aby uměli zpracovávat dřevo, zatloukat hřebíky, zapalovat oheň a další dovednosti.

„Jednou přijel na tábořiště starý skaut. Takhle říkáme dospělým skautům, kteří už v našem oddíle nejsou. Protože já tvrdím, že, když se někdo jednou stal skautem, tak jím zůstává po celý život. Tak z toho starého skauta je už pan doktor. A když jsme se tak spolu dívali na naše skautíky, jak loupou brambory, řežou dřevo, stavějí pece, tak mi řekl, že by nikdo nevěřil, že to v 21. století ještě bude děti bavit. Chodila tam i paní Marie, co nám věnovala pozemek v Mařenicích. Té jsme splnili přání. Že tam budou moct tábořit i jiné děti. On ten pozemek měl vlastně sloužit jejich dětem. Ale ty předčasně zemřely. Její manžel byl západní letec, ty, jak známo komunistický režim pronásledoval. Rodina se stále stěhovala, Státní bezpečnost otce bez ustání sledovala a jejich děti to hodně stresovalo. Paní Marie proto byla moc ráda, když teď pozemek může sloužit tak, aby byly děti šťastné.“

Rodiče dětí skautským oddílům pomáhají s různými pracemi a vzpomínají, jak je Hudeček učil řemeslo.

„Připomněli mi: Ty jsi tady třeba uspořádal brigádu, vrazil si nám vrtačku do ruky, vysvětlils, jak se točí vrtákem, doleva, doprava, dal si nám prkna a už to jelo. A my jsme za sobotu a neděli obložili dřevem celou chalupu. Přitom jsme to do té doby nikdy nedělali. V oddílu, který funguje na bázi rodičů s dětmi, tak, když potřebujeme nějakého řemeslníka, tátové přijdou, a udělají, co potřebujeme. Letos se mi stalo, že jsem slíbil udělat podlážky do stanů. Vykradli mi ale těsně předtím celou dílnu. Tak jsem bratrovi Cabalovi zavolal, že to musím udělat jindy, až si pořídím nové nářadí. Pak jsem přišel z práce na zahradu a koukám, že chlapi sedí na hromadě těch podlážek. Bylo prostě hotovo.“

Vedení skautů

Jiří Hudeček vedl středisko Řetěz po bratru Bobrovi nejdéle, pak středisko postupně převzali bratr Pepa, bratr Čmelák a sestra Anna Višňová čili Áňa. Hudeček sám vede 1. oddíl skautů. Kromě toho jsou v Řetězu oddíly světlušek, vlčat a skautů Malý strom, Bazal, Topa a také Klub dospělých skautů, v němž jsou vedeni i skauti ve věku nad osmdesát let.

„Ti staří skauti jsou u nás šťastní. Kdyby se to středisko pro ně zavřelo, tak věřím, že by žalem umřeli, žijí skautem celý život.“

Vedení oddílu je podle Jiřího Hudečka někdy hodně náročné na čas. Musí se připravovat schůzky, upravovat je podle počasí nebo podle toho, jak jsou děti naladěné. Rovněž je potřeba vymyslet hry, dobrodružné akce i ty noční, které děti hodně milují, naplánovat zásoby na tábor, připravit finanční plán na celý rok a podobně.

„Teď hodně bojujeme s náklady na činnost. Zvyšují se ceny energií a potravin. Nechtěli jsme letošní dvoutýdenní tábor moc zdražovat a podařilo se nám to. Naši kuchaři byli skvělí, měnili naplánovaný jídelníček z hodiny na hodinu podle toho, jaké potraviny byly v akci. Šetříme samozřejmě i tím, že kuchaři a zdravotnice pracují zadarmo. S hrdostí jsme ale mohli oznámit rodičům, že nám z naplánovaného rozpočtu na tábor zbylo celých dvacet haléřů!“

Kvůli energetické krizi a prudkému nárůstu cen plynu a elektrické energie skauti v roce 2022 vyvložkovali komíny ve Skautském domě v České Líp a oslovili rodiče, zda nemají vyřazená kamna. Stará kamna opravili, někteří rodiče se dokonce složili na nová.

 „Nemůžeme přece stále naříkat, že je všechno drahé. A zvyšující se náklady přelít na rodiče. Jako skauti se umíme postarat o dřevo, před schůzkou si děvčata a kluci zatopí a uvaří na kamnech čaj. Šetříme tak drahý plyn. A skauty to baví. A budeme se snažit, abychom všechno zvládli bez velkého navyšování ročního poplatku.“

Jiří Hudeček říká, že sice nemá žádné životní motto, ale že se snaží žít tak, aby večer, když si jde lehnout, měl pěkný pocit, že pro někoho něco užitečného udělal. Pro rodinu, děti, skauty i kolegy v práci.

„Chci usínat spokojený, že jsem udělal, co jsem mohl.“

V roce 2010 obdržel Jiří Hudeček v rámci ocenění Poděkování starostky Křišťálovou plastiku od akademického sochaře Pavla Wernera. Spolu s manželkou Věrou převzali v roce 2021 za celoživotní přínos v oblasti skautingu a práce mládeží Poctu hejtmana Libereckého kraje.

Ivana Bernáthová