Katalog KVKLI

Jan Nouza

Medailon

Díky programům z naší laboratoře rozumí počítače desítkám jazyků.

 

Jan Nouza se narodil 25. ledna 1957 v Ústí nad Labem do učitelské rodiny. Otec Josef Nouza byl středoškolský profesor na železniční průmyslovce v Děčíně, matka Hana, rozená Svobodová, vyučovala na ústecké základní škole. Po vychození devítiletky Jan Nouza nastoupil na ústecké gymnázium, na kterém odmaturoval v roce 1976. Poté začal studovat na elektrotechnické fakultě Českého vysokého učení technického v Praze. Během studia pracoval jako pomocná vědecká síla na katedře radioelektroniky. Vysokoškolské studium ukončil v roce 1981 obhajobou diplomové práci, ve které se jako jeden z prvních v zemi zabýval zpracováním a rozpoznáváním lidské řeči počítačem.

Krátce po dokončení studií se Nouza se svou mladou rodinou odstěhoval do Liberce. Až do roku 1987 pracoval na odboru technického rozvoje a plánování v libereckém podniku Tesla. V roce 1986 obhájil kandidátskou práci na téma počítačové rozpoznávání hlasových povelů. O rok později získal místo výzkumného pracovníka na Vysoké škole strojní a textilní v Liberci, na katedře elektrotechniky, kterou řídil profesor Jiří Zelenka.

Během sametové revoluce byl Jan Nouza na vysoké škole jedním ze tří mluvčích Občanského fóra. Po roce 1990 využil nových možností zahraničních pobytů a stáží, například ve Velké Británii, Francii a zejména v Dánsku, kde se věnoval problematice automatického rozpoznávání řeči. V roce 1994 spolu se svým studentem představil počítačový program, který umožňoval kreslení na obrazovce počítače prostřednictvím tří desítek hlasových povelů. Svůj univerzitní tým nazval SpeechLab neboli Laboratoř počítačového zpracování řeči. Ta se stala jedním z vedoucích pracovišť v oboru hlasových technologií v České republice a je dobře známa i v zahraničí. V roce 1999 předvedli členové týmu první hlasový informační program Infocity a o několik let později pak prezentovali první systém pro diktování v českém jazyce MyDictate, v jehož slovníku už byl půl miliónu slov.

Pro potřebu handicapovaných lidí, kteří nemohou ovládat počítač rukama, tým v čele s Janem Nouzou vytvořil program MyVoice. V roce 2008 skupina vyvinula ve spolupráci s firmou Newton Technologies první komerční program pro spojité diktování, který začali používat soudci, lékaři, novináři a studenti. Vznikl také program pro přepis televizních a rozhlasových pořadů. Mezi roky 2005 a 2020 prošel výzkumný tým Jana Nouzy velkým rozvojem, jehož hmatatelným výsledkem jsou komerční programy a systémy využívající automatické rozpoznávání řeči ve více než dvaceti evropských jazycích.

Když se v roce 1995 formovala Fakulta mechatroniky, informatiky a mezioborových studií, stál Jan Nouza po boku tehdejšího děkana prof. Konopy jako jeho proděkan, a to po dvě volební období. V roce 1996 dokončil habilitační práci a stal se docentem. O tři roky později byl jmenován profesorem.

Mimo svého povolání se Jan Nouza rovněž věnuje sportu a turistice. Při ní se zaměřil zejména na objevování a mapování historie rozhleden. Začátkem devadesátých let sepsal příběhy vyhlídkových staveb na severu Čech a ve spolupráci s dramaturgem České televize Bedřichem Ludvíkem a hercem Luďkem Munzarem připravil oblíbený seriál o rozhlednách Rozhlédni se, člověče, který se poprvé vysílal v roce 1999. Ve stejném roce vydal úspěšnou knihu Rozhledny Čech, Moravy a Slezska. O čtyři roky později následovalo pokračování s titulem Rozhledny na prahu 21. století.

V roce 2021 Jan Nouza předal vedení Laboratoře počítačového zpracování řeči svému následovníkovi docentu Petru Červovi. I nadále se ale věnuje výzkumu a vývoji, v poslední době zaměřenému zejména na automatický přepis severských jazyků. Za celoživotní přínos v oblasti komunikačních technologií  převzal v roce 2021 Poctu hejtmana Libereckého kraje.

Mládí

Jan Nouza se narodil 25. ledna 1957 v Ústí nad Labem do učitelské rodiny. Otec Josef Nouza byl středoškolský profesor na železniční průmyslovce v Děčíně a matka Hana, rozená Svobodová, učitelkou na základní škole v Ústí nad Labem.

„Oba rodiče mě svým pedagogickým působením velice ovlivnili, a myslím si, že tím dobrým způsobem. V naší rodině se ctilo vzdělání. Už v první třídě mě rodiče přihlásili do hudební školy a učil jsem se na klavír. A to až do deváté třídy. I když nemám příliš velký talent, naučil jsem se hudbě rozumět. A pochopil jsem, jak spolu hudba a matematika souvisejí. Připomínám to i svým studentům na univerzitě. Babička mě učila německy, musela totiž vyučovat školáky v němčině v době okupace, a tak ji i jako Češka dobře uměla. Později jsem se učil anglicky a ve škole jsme měli navíc ruštinu. Znalost jazyků ovlivnila mou pozdější profesní činnost.“

Jan Nouza se odmala věnoval také sportu. Od druhé třídy byl členem plaveckého oddílu a závodnímu plavání se věnoval celkem dvanáct let.

„Byl jsem jako žák v plavání docela dobrý. Sport mě naučil, že když chceš dosáhnout nějakých výsledků, tak musíš poctivě trénovat a být navíc trpělivý. Při těch dlouhých trénincích, kdy hodiny plaveš a koukáš jen do kachliček, jsem se naučil také pracovat s myslí. A dobré je, že při sportu se člověk naučí i prohrávat.“

S plaváním skončil v šestnácti letech. Poté se věnoval cyklistice, cykloturistice a později dokonce i triatlonu.

„Učitelské povolání mých rodičů mělo výhodu v tom, že měli dva měsíce prázdnin a mohli s námi jezdit na výlety a na krásné dlouhé dovolené. Prostě mohli se nám intenzívně věnovat. I když samozřejmě ta jejich profese během školního roku také znamenala, že museli doma opravovat domácí úkoly a připravovat se na výuku.“

Základní škola v ulici České mládeže v Ústí nad Labem, kam Jan Nouza chodil, spadala pod tamní Pedagogickou fakultu. Na výuce školáků se tedy podíleli i budoucí učitelé.

„Což bylo docela zajímavé. Studenti Pedagogické fakulty měli před námi a našimi učiteli trému. A vzpomněl jsem si na to, když jsem sám začal vyučovat. A byl jsem tolerantnější, když se začátečníkům něco nedařilo.“

V roce 1969 obdrželi rodiče Jana Nouzy devizový příslib a mohli vyjet do tehdejší Jugoslávie.

„Měli jsme nové auto, projeli jsme Slovinské Alpy, celou Istrii, Dalmácii a dojeli jsme až k albánským hranicím. V Bělehradu jsme chodili s matkou po památkách a otec obcházel různá velvyslanectví. Rodiče totiž uvažovali o emigraci. Na dánském velvyslanectví dostal příslib, že celá rodina může odcestovat do Dánska, kam emigroval jeden otcův kolega. Mně bylo dvanáct let, sestře osm a rodiče nás nechali demokraticky hlasovat. My děti byly proti emigraci. A rodiče to přijali. Otec už pak o tom nemluvil. Prostě jsme se vrátili do komunistického Československa.“

Když se v osmdesátých letech dostal Jan Nouza dvakrát do nesocialistické ciziny v rámci studentské výměnné praxe, například do Řecka, přemýšlel, co by se stalo, kdyby emigroval. Nicméně vždy si připomněl ten moment, kdy on spolu se sestrou rozhodl o budoucím osudu rodiny, a vždy se do Československa vrátil. Nikdy však nevstoupil do Komunistické strany Československa, byť z toho mohl mít výhody.

„Po základní škole jsem šel studovat na ústecké gymnázium v Jateční ulici. Bohužel, v té době vrcholila normalizace, a vedení gymnázia tvořili lidé, kteří souhlasili s okupací v roce 1968. Ředitel gymnázia snad ani neměl vysokou školu. Nicméně někteří profesoři byli vynikajícími odborníky. Řada z nich totiž musela po prověrkách odejít z ústecké vysoké školy, kde vyučovali, a bylo jim umožněno vyučovat na středních školách. Vzpomínám na dvě skvělé profesorky, jedna vyučovala matematiku a druhá češtinu, díky této učitelce mně dokonce bavily jazykové rozbory. A samozřejmě jazyky. Při maturitě jsem se ale bál slohu, protože nám zadávali většinou politická témata a o těch se mi moc nechtělo psát. Naštěstí měl v roce 1976, kdy jsem maturoval, výročí Karel Hynek Mácha. Toho jsem hodně četl, uměl jsem nazpaměť některé jeho básně, takže nakonec se pro mne stal maturitní sloh příjemnou záležitostí.“

Na gymnáziu Nouza přemluvil dva kamarády, aby se společně vydali na kolech do východního Německa k moři.

„Expedici jsme nazvali Cap Arcona podle nejsevernějšího bodu, kterého jsme dosáhli. Bylo to nádherné třítýdenní dobrodružství. Později jsme podobně putovali k moři do Polska, Bulharska a dalších zemí.“

Vysokoškolská studia

Po maturitě v roce 1976 Nouza uvažoval o studiu teoretické matematiky na Matematicko–fyzikální fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Nakonec se ale rozhodl studovat praktičtější obor na elektrotechnické fakultě Českého vysokého učení technického v Praze.

„A měl jsem docela štěstí, že tehdy existovala možnost takzvaného diferencovaného studia. Několik studentů si mohlo ve třetím ročníku vybrat předměty, jejichž studiu se chtěli intenzivně věnovat. Vytvořily se tak skupiny cca deseti studentů, v nich vyučovali většinou vynikající odborníci. A začali praktikovat, že místo zkoušení a přednášení zadávali konkrétní projekty, a díky nim jsme se naučili spoustu důležitých a praktických věcí. Mnohdy nám dokonce zadávali projekty s cílem, abychom pomohli řešit konkrétní vědecký úkol. Studium bylo tím pádem velmi pestré. Mně to hodně oslovilo a tuhle projektovou výuku jsem začal v devadesátých letech prosazovat na liberecké vysoké škole.“

Po druhém ročníku se mu podařilo získat s dalšími dvěma spolužáky devizový příslib a vydali se o prázdninách na kolech do Finska a Švédska, kde dorazili až na severní polární kruh.

Během akademického roku Jan Nouza pracoval na katedře radioelektroniky jako pomocná vědecká síla. Kreslil grafy a dělal přípravu vyučujícím na přednášky. Díky tomu poznal život na katedře, čím se zabývají jednotliví lidé a ulehčilo mu to i výběr tématu diplomové práce.

„Oslovil mě docent Ladislav Šubert s tím, že slyšel, že v zahraničí zkoušejí počítačem zpracovávat lidskou řeč. A že by se v budoucnu dala slova a věty rozpoznávat. A jestli nechci něco takového zkusit. Tak jsem do toho šel. Ta práce mi dala hodně zabrat. Z dnešního pohledu to byla tehdy samozřejmě jednoduchoučká věc. Nicméně jsem si musel spoustu věcí nastudovat a sehnat data, s nimiž by počítač pracoval. Připomenu, že se jednalo o rok 1980 a data byla ve formě nahrávek. Ty jsme nahrávali ve speciálním výzkumném ústavu, výstupem byly děrné pásky. S nimi jsem chodil do výpočetního střediska. Tehdy neexistovaly osobní počítače, na škole byl jeden velký sálový počítač. Na něm jsem psal programy, které měly za úkol analyzovat data na děrných páskách. Výsledkem mé práce v podstatě bylo, že jsem naznačil, jak by se asi dala rozpoznávat dvě slova: ano a ne. Jednalo se zřejmě o první tímto způsobem zaměřenou práci v Československu.“

Po obhajobě dostal čerstvý inženýr Jan Nouza nabídku docenta Šuberta, aby pokračoval ve studiu, ve vědecké výchově. V době normalizace musel ale splnit stanovené podmínky.

„Naštěstí mi odpustili, že jsem nemusel vstupovat do KSČ vstupovat. Rovnou jsem jim to řekl, že do strany nevstoupím. Nesplnění této podmínky jsem chtěl vyvážit větší intenzitou a zaměřením své práce. Zůstal jsem ale na katedře jen měsíc. Pak jsem musel na rok na vojnu, kterou jsem odsloužil většinou na letišti v Hradci Králové. Byl jsem přiřazen k pracovní četě, která dělala výkopy. Tehdy se na letišti stavěl naváděcí systém a já měl na starosti partu často velice problémových mladíků.“

V liberecké Tesle

Během vojny se Jan Nouza oženil, postupně se mu narodili dva synové. S manželkou se poté rozhodli, že kvůli znečištěnému životnímu ovzduší Ústí nad Labem opustí. V roce 1983 se proto rodina přestěhovala do Liberce. Jan Nouza začal pracovat v liberecké Tesle, která sídlila ve Stráži nad Nisou. Podnik se zaměřoval na bezpečnostní a protipožární techniku a také na textilní zařízení.

„Vybral jsem si práci, která mi umožňovala studium vědecké výchovy v Praze, dojíždět na ČVUT, dělat experimenty a po létech sepsat odbornou práci. V podniku jsem nebyl konstruktérem. Měl jsem za úkol vyhledávat témata zajímavá pro podnikový výzkum a vývoj. Jako všechno v socialismu, se i výzkum a vývoj plánovaly, což mě moc nebavilo. Nicméně těch pár let, co jsem v Tesle pracoval, jsem dobře poznal, jak funguje výrobní podnik, vývoj a testování nových výrobků. A to bylo pro mne užitečné. Mohl jsem se navíc věnovat tématu, které mě nejvíc přitahovalo, rozpoznávání řeči počítačem. Data jsem už neměl na děrných páscích, nýbrž na magnetických páscích, což bylo jednodušší na přenos. Své vlastní programy jsem zpracovával ve výpočetním centru na ČVUT, ale později i v samotné Tesle, kde mi umožnili pracovat v nočních hodinách v jejich počítačovém centru.“

V roce 1986 Jan Nouza dokončil a obhájil kandidátskou práci. Byla zaměřená na rozpoznávání desítek hlasových povelů.

„Byly vybrány tak, aby v budoucnu byly schopné něco řídit. Stále jsem využíval teslácký počítač, ale také svůj vlastní. Podařilo se mi přes známého v Německu sehnat předchůdce dnešních osobních počítačů, osmibitový mikropočítač ZX Spectrum. Doma jsem si mohl programy okamžitě spouštět, ladit a nahrávat na magnetofonové kazety.“

Po obhajobě kandidátské práce si Jan Nouza uvědomil, že by bylo dobré pokračovat ve výzkumu přímo na vysoké škole. Musel se ale vyvázat z Tesly, která mu poskytla byt. Proběhly soudy, které sice Jan Nouza prohrál, ale podařilo se mu nakonec s podnikem dojednat finanční vyrovnání a Teslu opustil.

„Dostat se na vysokou školu nebylo jednoduché, protože můj kádrový profil nebyl příliš čistý. Navíc významný stranický činitel z Tesly měl příbuzného vysokého stranického činitele na vysoké škole a tak se i tam za mnou táhl můj problém z Tesly. Měl jsem nicméně štěstí na vynikajícího profesora Jiřího Zelenku z katedry elektrotechniky, mimochodem skvělého odborníka. Byl to asi jediný vedoucí katedry, který nebyl v KSČ. Možná proto, že Vysoké škole strojní a textilní v Liberci vytvářel slávu a měl zajímavé vědecké kontakty v cizině. Moc mi pomohl, že se za mne zaručil. Byl jsem sice přijat jako výzkumný pracovník bez možnosti učit, ale naštěstí se na to brzy zapomnělo. Škola potřebovala lidi, kteří by vedli praktická cvičení, a tak jsem i já začal vyučovat. Byl jsem tudíž moc šťastný, že jsem mohl svobodně bádat na univerzitní půdě.“

Sametová revoluce

Jan Nouza v roce 1989 cítil, že je potřeba se stávajícími poměry v totalitním státě něco dělat.

Ale zároveň jsem se jako otec od rodiny bál, aby to nedopadlo jako v roce 1968. Nicméně třeba v lednu 1989 jsem byl svědkem demonstrace na Václavském náměstí, na které příslušníci Veřejné bezpečnosti mlátili účastníky obušky. Byl jsem zrovna na služební cestě a měl jsem cestu kolem. Pak přišlo Několik vět a nakonec brutální zásah komunistických bezpečnostních sil na Národní třídě v Praze. Po 17. listopadu jsem si uvědomil, že už jde o hodně, že je třeba ztratit strach. Viděl jsem hned 18. listopadu u jednoho známého v zahraniční televizi záběry z Národní třídy. Celou noc jsem nemohl spát. Pak jsem šel do školy s tím, že přišla chvíle, kdy se to všechno láme.“

Spojil se s dalšími lidmi a založili na vysoké škole Občanské fórum. Sám se stal jedním z jeho tří mluvčích.

„Přiznám se opět, že jsme měli velký strach. Několikrát si nás zavolali vysocí funkcionáři školy, kteří nám buď vyhrožovali, nebo nás zastrašovali. Ale jsem rád za tuto krátkou etapu života. Když to všechno dobře dopadlo a měli jsme na konci roku 1989 nového prezidenta Václava Havla, tak jsem se rozhodl, že už dál v téhle aktivitě nebudu pokračovat. Že právě nastalo období, kdy můžu začít dělat to, co jsem vždycky chtěl.“

Navazování spolupráce se zahraničím

Jan Nouza se začal zajímat o možnosti výjezdů do zahraničí a odborných stáží. Profesor Jiří Zelenka se stal v roce 1990 prorektorem Vysoké školy strojní a textilní v Liberci pro výzkum a zahraniční styky a požádal Jana Nouzu, aby mu pomohl při jednáních se zástupci vysokých škol a institucí, kteří do Liberce přijížděli.

„Znal jsem jazyky, tak jsem překládal různé dokumenty a v případě potřeby prováděl zahraniční návštěvníky po škole i po městě. A na druhé straně bylo žádoucí, abychom rovněž vyjížděli do ciziny prezentovat naši školu. Když se taková možnost naskytla, tak mě profesor Zelenka poslal do Velké Británie nebo do Francie. Vysvětloval jsem tam, co se u nás v Československu vlastně stalo a v čem bychom mohli být pro vědu a výzkum přínosem a vyniknout.“

První stáž Jana Nouzy byla v roce 1992 v dánském městě Aalborg. Na tamní univerzitě působil tým, který se zabývá počítačovým zpracováním řeči.

„Strávil jsem na univerzitě tři hodně intenzívní měsíce. Jsem vděčný manželce, že pro mne měla pochopení a sama se o naše kluky starala. Seznamoval jsem se s odbornou literaturou, která u nás ještě nebyla, takže jsem si domů vezl plný batoh okopírovaných vědeckých článků. Naučil jsem se tam programovat v tehdy novém a dodnes perspektivním jazyce C, kterým lze rychle psát výpočetně náročné programy. Naučil jsem se všechny potřebné algoritmy a odladil jsem je na jejich počítači.“

Na dánské univerzitě byl ještě několikrát. Díky získaným zkušenostem a znalostem začal být i dánským odborníkům užitečný. Pořídil si za ušetřené peníze domů výkonný počítač a v roce 1994 už mohl představit kolegům svůj první program na rozpoznávání řeči.

„Mluvil jsem v reálném čase na počítač a ten počítač podle hlasových pokynů dělal, co jsem mu zadal. Bylo to tehdy třicet tři povelů, které umožňovaly kreslit různé obrazce a tvary. Abych byl poctivý, tak musím dodat, že s tímhle programem mi pomáhal jeden velmi nadaný student, který se mnou pak několik let spolupracoval.“

Laboratoř počítačového zpracování řeči SpeechLab

Laboratoř, v níž byl zpočátku jen on, založil Jan Nouza proto, aby vytvořil značku, prostřednictvím které by mohl prezentovat výsledky své práce a mohl podávat různé projekty. Do týmu postupně přibíral studenty.

„Uložili jsme si závazek, že budeme každý rok veřejnosti předvádět nové výsledky své práce. A založili jsme v roce 1995 tradici prezentační akce nazvané Dny laboratoře, které jsme pořádali více než deset let. Předváděli jsme různé demonstrační programy, například dětskou hru ovládanou hlasem, byla to tehdy omalovánka, kde se ovládala pozice tužky, druhy barev a odstíny. Později to byl model robotu řízený hlasem. V roce 1999 jsme studentům, kolegům pedagogům a novinářům ukázali, jak funguje první hlasový dialogový program – Infocity. Díky tomuto programu získávali zájemci prostřednictvím telefonu od počítače informace o jízdních řádech, programu kin a divadel. Počítač přitom hovořil strojovým hlasem.“

Infocity vědci provozovali tři roky. Představovalo to pro ně měsíce intenzívní práce. Museli do systému pravidelně vkládat programy kulturních institucí nebo změny jízdních řádů. Koncepci tohoto systému a jeho složitější část (rozpoznávání) vytvořili liberečtí vědci sami, počítačovou syntézu dodali libereckým vědcům kolegové z Ústavu radioelektroniky Akademie věd ČR.

„Ten jejich model fungoval tak, že mluvil. Náš systém rozpoznával požadavky uživatele a celé to řídil dialogový systém. (…) Na přelomu tisíciletí jsem měl už v týmu skvělé spolupracovníky, většinou z řad našich studentů nebo z ČVUT v Praze. Také k nám přijížděli zahraniční studenti. Začali jsme být týmem, který už v České republice něco znamenal.  (…) Vyvinuli jsme tehdy také program MyDictate, systém pro diktování do počítače, kdy člověk mohl říct jakékoliv slovo, v tom slovníku jich bylo více než půl miliónu a to slovo se napsalo. Jednalo se o první systém pro diktování v českém jazyce, byť ještě bylo nutné dělat mezi slovy krátké pauzy.“

Pro potřebu handicapovaných lidí, kteří nemohou ovládat počítač rukama, tým v čele s Janem Nouzou vytvořil program MyVoice.

„Začalo to tak, že se v roce 2004 na mě obrátil jistý člověk, zda bych nepomohl jedné handicapované dívence Ditě Horochovské. Nemohla ovládat počítač rukama a bylo by podle něj fajn, kdyby ho mohla ovládat hlasem. Tak jsme se do toho pustili společně s mým synem, který tehdy studoval na ČVUT a s jedním z mých doktorandů. Museli jsme program vyvinout rychle, protože to jednak Dita potřebovala a navíc se v roce 2005 měla pořádat výstava zdravotních pomůcek pro handicapované, kde jsme chtěli už systém MyVoice prezentovat. Ditě jsme systém nainstalovali do počítače a ona nám dávala zpětnou vazbu, jak funguje a co je na něm nutné ještě vylepšit. Na výstavě jsme pak program předvedli. Začaly ho používat desítky lidí, většinou kvadruplegici nebo pacienti po úrazech. Dita díky tomu programu začala být velice aktivní, vystudovala střední školu, stala se bloggerkou, která pravidelně publikuje a otevřelo jí to nové světy. V roce 2022 dostala Cenu Olgy Havlové za to, že učí další lidi program využívat. Založila obecně prospěšnou společnost Silou hlasu a pořádá kurzy ovládání počítače hlasem. Program jsme také už upgradovali.“

V roce 2008 vyvinula laboratoř ve spolupráci s firmou Newton Technologies, a. s. první komerční program pro spojité diktování, který začali používat soudci, lékaři, novináři a studenti. Vznikl také program pro přepis televizních a rozhlasových pořadů.

„Je velice důležité, abyste spolupracovali s nějakou firmou. Protože podmínkou grantů je, abyste se zaručili, že výsledky výzkumu uvedete do praxe. Což může realizovat jen firma, kterou musíte uvést už v přihlášce projektu, a která se tak stane spoluřešitelem a hlavním realizátorem.“

Laboratoř počítačového zpracování řeči se pustila i do dalších jazyků. Nejprve to byla slovenština.

„Náš systém byl od samého počátku postaven jako modulární. Hlavní modul prováděl vlastní rozpoznávání a ostatní moduly obsahovaly ty části specifické pro určitý jazyk. Tedy seznam hlásek, slovník s výslovnostmi, a takzvaný akustický a jazykový model. To jsou matematické modely, které pravděpodobnostním způsobem popisují strukturu jazyka. A zatímco na češtině jsme pracovali skoro deset let, slovenština už nám díky zkušenostem a modernějším výpočetním technologiím trvala jen dva tři roky.“

Později začal jeho tým vytvářet programy pro přepis řeči i pro další slovanské jazyky – polštinu, chorvatštinu, srbštinu, bulharštinu, ruštinu, ukrajinštinu a podobně. Celkem se jednalo o třináct jazyků.

Proděkanem fakulty

Když se v roce 1995 formovala Fakulta mechatroniky, informatiky a mezioborových studií, stál Jan Nouza po dvě volební období po boku tehdejšího děkana profesora Vojtěcha Konopy.

„Naše fakulta byla nová, měla málo zaměstnanců i studentů. Musím se přiznat, že jsem se proděkanství trochu bránil, protože mě výzkum velice zaměstnával a bavil. Na druhé straně to byla výzva. Protože si podle profesora Konopy budeme moct tu fakultu zformovat tak, jak chceme. Takže jsem nabídku přijal. Mým úkolem bylo vytvořit harmonogram studia v jednotlivých ročnících a prosadil jsem, že součástí studia budou i studentské projekty. Na starosti jsem měl také otázky výzkumného směřování fakulty a rovněž její mezinárodní aktivity. Fakulta se od samého začátku zaměřovala na elektrotechniku a na aplikovanou kybernetiku, v níž dostaly prostor i nově vznikající obory, jako např. rozpoznávání řeči či obrazu. Ve funkci jsem strávil šest let a myslím si, že to byla dobrá zkušenost.“

V roce 1996 dokončil Jan Nouza habilitační práci, kterou obhájil na Elektrotechnické fakultě ČVUT v Praze a stal se docentem. O tři roky později ho jmenoval prezident Václav Havel profesorem.

„Tady se přiznám, že pro mne ta žádost (zejména od profesora Konopy), abych se ucházel o profesorský titul, přišla poměrně brzy. A docela jsem se tomu bránil. Nicméně při mém rozhodování hrál důležitou roli jeden významný faktor. Jako mladá fakulta jsme měli pouze tři profesory, Jiřího Zelenku, Bořivoje Hanuše (oba v pokročilém věku) a nedávno před tím jmenovaného Vojtěcha Konopu. Takže další profesor byl žádoucí. Tak jsem byl prostě přemluven, abych do toho šel. Znamenalo to pro mne tři roky velmi intenzívní práce, chodil jsem do školy i o víkendech, protože pro vývoj bylo třeba provádět obrovské množství experimentů. Ty, které skončily v sobotu nebo v neděli, bylo třeba rychle vyhodnotit a podle jejich výsledků nasměrovat a spustit navazující testy. Dal jsem si také závazek, že každý rok napíšu nejméně jednu odbornou publikaci, která bude mít šanci na přijetí na nejvýznamnějších zahraničních konferencích. Což není jednoduché, protože se na ně každoročně přihlásí vždy několik tisíc vědeckých příspěvků a pouze menší část z nich na základě recenzí přijmou. Nezbytností byla také časově náročná příprava národních i mezinárodních grantových projektů, bez nichž by nebylo možné financovat výzkum. Granty se nám dařilo získávat prakticky po celou dobu, od roku 1996 až doteď.“

Profesoru Nouzovi se dařilo získávat do týmu další motivované vysokoškoláky. Pravidelně se účastnil prestižních zahraničních konferencí Interspeech i jím podobných a díky tomu také navštívil řadu zemí, včetně USA, Austrálie, Číny, Japonska, Singapuru a dalších. V roce 2021 předal vedení Laboratoře počítačového zpracování řeči svému někdejšímu studentovi, nyní docentu Petru Červovi. Nouza se však i nadále se věnuje výzkumu a vývoji. Spolu se svými doktorandy zvládl další evropské jazyky, například rumunštinu, maďarštinu, španělštinu nebo albánštinu. V poslední době se věnuje automatickému přepisu skandinávských jazyků. Řadu z těchto vyvinutých systémů komerčně využívá spolupracující firma Newton Technologies, a. s.

Zájem o rozhledny

Už jako malý Jan Nouza rád vyrážel s rodiči na výlety. Milovali daleké výhledy a rozhledny. Když měl už vlastní rodinu a bydleli v Liberci, rád s manželkou a dětmi poznával jeho okolí. Neměli auto, a proto chodili pěšky. Když pak děti povyrostly, jezdili společně na výlety na kole.

„Já jsem si vytipovával rozhledny, kde jsme ještě nebyli, studoval jsem průvodce, hledal v mapách a na ta místa jsme vyráželi. Posílali jsme si do vzdálenějších oblastí kola vlakem, rozhledny jsem fotil, sbíral o nich řadu informací, hledal jsem o nich zajímavosti v archivu, chodil jsem i na burzy historických pohlednic a sbíral staré pohlednice rozhleden. Moc se mi líbily, byly kdysi velmi krásné. Porovnával jsem je se současnými rozhlednami a jejich stavem, který byl často velice smutný. A cítil jsem, že je třeba těm rozhlednám pomoct.“

Jan Nouza pojal putování po rozhlednách jako bádání, hodila se mu i znalost němčiny, protože rozhledny v pohraničí stavěly především německé spolky. Využil proto ke studiu i fond takzvaných sudetik, který se nachází v Krajské vědecké knihovně v Liberci. Zpočátku bojoval s problémem, že fond nebyl v osmdesátých letech 20. století běžně dostupný veřejnosti.

„Tady musím opět poděkovat profesorovi Zelenkovi, který byl ochoten napsat pro knihovnu prohlášení, že potřebuji sudetika k badatelské činnosti. A tak jsem deset let mohl chodit do fondu sudetik a číst staré knihy a dokumenty.“

Začátkem devadesátých let sepsal příběhy vybraných rozhleden. Malé knížky věnoval vyhlídkovým stavbám Jizerských a Lužických hor, Děčínska i východních Čech.

„Díky těm knížečkám, které se tehdy prodávaly za třicet korun, se stalo, že mi zavolal dramaturg České televize Bedřich Ludvík. A řekl mi, že se mu rozhledny zdají jako dobré téma. Původně plánoval třídílný seriál. Já mu ale ukázal svůj archiv, kde bylo tolik rozhleden, že by na ně třídílný seriál nestačil. A když Bedřich Ludvík odjížděl, už nosil v hlavě patnáctidílný seriál. Takže jsme několik měsíců společně psali synopsi. Já pak dostal na starost faktografickou část scénáře a ta různá zamyšlení do seriálu dopsal Bedřich Ludvík. Za další rok seriál v televizi schválili a pak se začal seriál Rozhlédni se, člověče, natáčet.“

Průvodcem seriálu se stal herec Luděk Munzar. Sám Jan Nouza se zúčastnil z časových důvodů pouze jednoho natáčecího dne.

„Seriál se začal vysílat v lednu 1999 a měl obrovský úspěch. A poprvé v historii České televize se stalo, že ještě než se odvysílalo všech patnáct dílů, tak už diváci žádali televizi, aby se opakoval, což se také stalo. Myslím si, že velkou zásluhu na vřelém přijetí seriálu měl právě Bedřich Ludvík, protože on tu naši krajinu ukázal nejenom z rozhleden, ale také z vrtulníku, k tomu přidal ještě svou krásnou píseň doprovázející seriál. Na úspěch rozhleden pak navázal seriálem o pramenech řek a starých stromech.“

Jan Nouza se rozhodl vydat souhrnnou knihu Rozhledny Čech, Moravy a Slezska. Publikace vydaná ve stejném roce jako seriál byla rovněž úspěšná a dočkala se několika dotisků.

„Co mě moc potěšilo, že seriál přispěl k obnově rozhleden. Před zkázou byla zachráněna například Slovanka a zrekonstruoval se také Petřín v Jablonci nad Nisou. A stavěly se nové.“

V roce 2003 vydal pokračování knihy Rozhledny 21. století, která mapuje zachráněné i nově postavené rozhledny v České republice a seznamuje čtenáře s rozhlednami v dalších zemích, včetně Německa, Rakouska, Polska nebo Slovenska.

„Po roce 2010 už jsem se přestal rozhlednami tolik zabývat. Myslím si, že jsem už řekl vše a nechtěl jsem se opakovat. Navíc se mi spousta trendů nelíbila. Jako že se některé rozhledny ztrácely svou jedinečnost a stavěly i z jiných důvodů, třeba, kvůli dotacím a podobně.“

V posledním desetiletí se kromě výuky a výzkumné práce na Technické univerzitě v Liberci věnoval Jan Nouza cyklistice, a na několik let se vrátil také k triatlonu. Zúčastnil se triatlonových závodů například v polovičním Ironmanu, což znamená uplavat dva kilometry, ujet devadesát kilometrů na kole a zdolat půlmaraton. V roce  2021 Nouza ocenění Pocta hejtmana Libereckého kraje za celoživotní přínos v oblasti vývoje komunikačních technologií.

Ivana Bernáthová

Místa působení

Výběrová bibliografie

Dílo - knihy

NOUZA, Jan, Ivan DOLEŽAL a Miloslav KOŠEK. Mikroelektronika: cvičení. Liberec: Vysoká škola strojní a textilní, 1991, 230 s. ISBN 80-7083-071-9.

NOUZA, Jan. Microelectronics: (introduction to essential topics and applications). Liberec: Vysoká škola strojní a textilní, 1993, 172 s. ISBN 80-7083-114-6.

NOUZA, Jan. O historii a osudech rozhleden v Jizerských horách a okolí. Jablonec n. N.: Okresní úřad, 1993, [64] s.

NOUZA, Jan. Über die Geschichte und die Schicksale der Aussichtstürme des Isergebirges und seiner Umgebung. Jablonec n. Nisou: Okresní úřad, 1993, [60] s.

NOUZA, Jan. Aussichtstürme im Raum Děčín und Česká Lípa. Děčín: PS, 1994, 68 s.

NOUZA, Jan. Computers and computer systems. Liberec: Vysoká škola strojní a textilní, 1994, 148 s. ISBN 80-7083-142-1.

NOUZA, Jan. Rozhledny východních Čech. Ústí nad Orlicí: Oftis, 1998, 95 s. ISBN 80-86042-10-3.

NOUZA, Jan. Rozhledny Čech, Moravy a Slezska. Liberec: Nakladatelství 555, 1999, 159 s. ISBN 80-902590-4-9.

NOUZA, Jan. Der Aussichtsturm am Petřín und weitere Prager Ausichtspunkte. Liberec: Nakladatelství 555, 2000, 31 s. ISBN 80-902590-8-1.

NOUZA, Jan. Petřínská rozhledna a další pražské vyhlídkové stavby. Liberec: Nakladatelství 555, 2000, 31 s. ISBN 80-902590-7-3.

NOUZA, Jan. The Petřín look-out tower and other look-out buildings in Prague. Liberec: Nakladatelství 555, 2000, 31 s. ISBN 80-902590-9-X.

NOUZA, Jan. Aussichtstürme und Aussichtswarten im westböhmischen Bäderdreieck. Liberec: Nakladatelství 555, 2001, 63 s. ISBN 80-86424-07-3.

NOUZA, Jan (ed.). Počítačové zpracování řeči: cíle, problémy, metody a aplikace: sborník článků. Liberec: Technická univerzita, 2001, 122 s. ISBN 80-7083-551-6.

NOUZA, Jan. Rozhledny a vyhlídky v kraji západočeských lázní. Liberec: Nakladatelství 555, 2001, 63 s. ISBN 80-86424-06-5.

NOUZA, Jan a J. DRÁBKOVÁ (eds.). ECMS: 6th International workshop on electronics, control, measurement and signals: Liberec, June 2-4, 2003. 6,2003. Liberec: Technical University, 2003. 451 s. ISBN 80-7083-708-X.

NOUZA, Jan. Rozhledny na prahu 21. století. Liberec: Nakladatelství 555, 2003, 151 s. ISBN 80-86424-19-7.

NOUZA, Jan. Putování za rozhlednami Lužických hor a Českého Švýcarska. 4. aktualiz. vyd. Česká Kamenice: Polart, 2009, 83 s. ISBN 978-80-87286-05-0.

NOUZA, Jan, Zbyněk KOLDOVSKÝ a Robert VÍCH (eds.). Řeč a počítač: principy hlasové komunikace, úlohy, metody a aplikace: sborník článků. Liberec: Technická univerzita v Liberci, 2009, 235 s. ISBN 978-80-7372-548-8.

NOUZA, Jan. Wanderungen zu den Aussichtstürmen des Lausitzer Gebirges und der Bömischen Schweiz. 4., aktualisierte Ausg. Česká Kamenice: PolArt, 2009. 93 s. ISBN 978-80-87286-07-4.

NOUZA, Jan, Emil MENDYK a Jan MERTLÍK. On the trail of lookout towers and view points of the Polish-Czech border: Jelenia Góra and its surroundings, Bohemian Paradise = Am Pfad von den Aussichtstürmen des polnisch-tschechischen Grenzgebietes: Jelenia Góra und Umgebung, Böhmisches Paradies. Jelenia Góra: Vento Studio Jacek Gajda, 2010, 54 s.

NOUZA, Jan, Emil MENDYK a Jan MERTLÍK. Szlakiem wież widokowych pogranicza polsko-czeskiego: Jelenia Góra i okolice, Czeski raj = Stezkou po vyhlídkových věžích polsko-českého příhraničí: Jelení Hora a okolí, Český ráj. Jelenia Góra: Vento Studio Jacek Gajda, 2010, 54 s. ISBN 978-83-928600-0-6.

 

Dílo – články a studie

NOUZA, Jan. Počítače s hlasovým vstupem: naděje pro lidi s postižením. In: Handicap '96/'97. Liberec: Technická univerzita, 1997, s. 36–42. ISBN 80-7083-223-1.

STRNADOVÁ, Věra a Jan NOUZA. Některé z možností využití počítače ovládaného hlasem ve speciální pedagogice. In: Speciální pedagogika. 1997, roč. 7, č. 3, s. 29–34. ISSN 1211-2720.

MÁDLÍKOVÁ, Jana a Jan NOUZA. Jak lze využít grafického zobrazení akustického signálu při výuce jazyka a správné výslovnosti. In: Speciální pedagogika. 1998, roč. 8, č. 3, s. 16–21. ISSN 1211-2720.

NOUZA, Jan a Daniel HÁJEK. A computer aided drawing system controlled by voice. In: Sborník přednášek Electro - Workshop '95. Liberec: Technická univerzita, 1998, s. 52–55. ISBN 80-7083-292-4.

NOUZA, Jan. Z telefonního sluchátka se ozývá jen syntetický hlas. In: Liberecký den. 1999, roč. 7, č. 62 (15. 3. 1999), s. 9. ISSN 1214-8571.

NOUZA, Jan a Tomáš NOUZA. Rozpoznávání řeči již není pouhým snem: nasazení systému pro rozpoznávání řeči v praxi. In: Computerworld. 2001, roč. 12, č. 1, s. 23–25. ISSN 1210-9924.

NOUZA, Jan. Slovanka. In: Krkonoše. Jizerské hory. 2003, roč. 36, č. 11, s. 30–31. ISSN 0323-0694.

NOUZA, Jan. Kniha Naše rozhledny od Pavla Miškovského je plagiát. In: Lidové noviny. 2004, roč. 17, č. 211 (9. 9. 2004), s. 29. ISSN 0862-5921.

NOUZA, Jan. Krudum si zaslouží jinou dominantu než šedesátimetrový ocelový stožár. In: Sokolovský deník. 2005, č. 207 (3. 9. 2005), s. 11. ISSN 1210-9207.

NOUZA, Jan a Petr ČERVA. Hlasové systémy MyVoice a MyDictate pro handicapované uživatele počítačů. In: Vysokoškolské studium bez bariér. Handicap 2007. Liberec: Technická univerzita v Liberci, 2007, s. 96–100. ISBN 978-80-7372-314-9.

NOUZA, Jan. Automatický přepis řeči je realitou. In: Zdravotnické noviny. 2008, č. 49, s. 14. ISSN 2336-2987.

NOUZA, Jan, Petr ČERVA a Jaroslav NOVÝ. Hlasové ovládání počítače: nová alternativa pro osoby s motorickým postižením. In: Speciální pedagogika. 2010, roč. 20, č. 2, s. 87–97. ISSN 1211-2720. Dostupné také z: http://dspace.specpeda.cz/handle/0/270

NOUZA, Jan, Petr ČERVA a Jindřich ŽĎÁNSKÝ. Programy pro diktování do počítače a možnosti jejich využití osobami se speciálními potřebami. In: Speciální pedagogika. 2010, roč. 20, č. 3, s. 194–204, 262-263. ISSN 1211-2720. Dostupné také z: http://dspace.specpeda.cz/handle/0/287

PROCHÁZKA, Vaclav et al. Performance of Czech speech recognition with language models created from public resources. In: Radioengineering. 2011, vol. 20, no. 4, s. 1002–1008. ISSN 1210-2512. Dostupné také z: https://www.radioeng.cz/fulltexts/2011/11_04_1002_1008.pdf

NOUZA, Jan, Petr ČERVA a Michaela KUCHAŘOVÁ. Cost-efficient development of acoustic models for speech recognition of related languages. In: Radioengineering. 2013, vol. 22, no. 3, s. 866–873. ISSN 1210-2512. Dostupné také z: https://www.radioeng.cz/fulltexts/2013/13_03_0866_0873.pdf

 

Dílo – mapy

GEODÉZIE ČS a Jan NOUZA. Rozhledny: Česká republika [mapa]. 1:500 000. 4. vyd. Praha: Geodézie ČS, 2004. 60 x 97 cm. Geobáze. ISBN 80-7279-381-0.

NOUZA, Jan. Česká republika - Rozhledny: Czech Republic - Look-out towers = Tschechische Republik - Aussichtstürme: tematická mapa: aktualizované vydání, digitální model terénu: úplný seznam rozhleden: přístupnost, druh stavby, možnosti výhledu [mapa]. [ca 1:769 231]. 5. dopl. vyd. Rožnov pod Radhoštěm: B.A.T. Program, c2005, 45 x 64 cm. Tematické mapy ČR.

NOUZA, Jan. Rozhledny: Česká republika [mapa]. 1:500 000. Praha: Geodézie ČS, 2008. 60 x 97 cm. Geobáze. ISBN 978-80-7279-544-4.

 

Jiné výběrové bibliografie

Prof. Ing. Jan Nouza, CSc. Fakulta mechatroniky, informatiky a mezioborových studií TUL [online]. Liberec: Fakulta mechatroniky, informatiky a mezioborových studií Technické univerzity v Liberci [cit. 2023-02-09]. Dostupné z: https://www.fm.tul.cz/personal/jan.nouza


Články

BRTEK, Josef. Po televizním seriálu Rozhlédni se člověče je na trhu i kniha. In: Sokolovský deník. 2000, č. 2 (4. 1. 2000), s. 17. ISSN 1210-9207.

ČTVRTEČKOVÁ, Adéla. Naučil počítač rozumět česky. In: Hospodářské noviny. 2003, roč. 47, č. 230 (26. 11. 2003), s. 4. ISSN 0862-9587. Rovněž dostupné z: https://archiv.hn.cz/c1-13681710-naucil-pocitac-rozumet-cesky

Elektronická zapisovatelka: vývoj na Technické univerzitě v Liberci trval 15 let. In: Scienceworld [online]. 4. 12. 2008 [cit. 2023-02-15]. Dostupné z: https://www.scienceworld.cz/clovek/elektronicka-zapisovatelka-vyvoj-na-technicke-univerzite-v-liberci-trval-15-let-239/

GARBOVÁ, Gabriela. Hejtman ocenil i Buriana. In: Mladá fronta Dnes – Liberecký kraj. 2021, roč. 31, č. 246 (23. 10. 2021), s. 14.

HNÍKOVÁ, Eva. Počítač už rozumí řeči lidí. In: Lidové noviny. 2004, roč. 17, č. 294 (18. 12. 2004), s. 21. ISSN 0862-5921.

JAN. Nouza: Miškovský opsal mé knihy. In: Mladá fronta Dnes, Liberecký kraj. 2004, roč. 15, č. 216 (15. 9. 2004), s. C1. ISSN 1210-1168.

JOHOVÁ, Lucie a Jan ŠKVÁRA. Renesanční člověk, profesor Jan Nouza. In: Véčko. 2022, roč. 21, č. jaro, s. 90-91. ISSN 1213-7375.

KASAL, Martin. Odborník na rozhledny je proti. In: Sokolovský deník. 2005, č. 207 (3. 9. 2005), s. 9. ISSN 1210-9207.

KOČ. Probuď se, nařizuje postižená počítači. In: Mladá fronta Dnes, Liberecký kraj. 2012, roč. 23, č. 161 (12. 7. 2012), s. B4. ISSN 1210-1168.

KOČ. Technická univerzita se podílí na vývoji zařízení pro neslyšící a další postižené. In: Liberecký deník. 2012, č. 227 (27. 9. 2012), s. 5. ISSN 1214-8571.

KOČÁRKOVÁ, Jaroslava. Nová generace automatického přepisu mluveného slova. In: Technický týdeník. 2008, roč. 56, č. 4, s. 7. ISSN 0040-1064. Rovněž dostupné z: https://www.technickytydenik.cz/rubriky/archiv/nova-generace-automatickeho-prepisu-mluveneho-slova_14076.html

LAN. Liberec má novou Osobnost roku 2005. In: Liberecký den. 2005, č. 275 (25. 11. 2005), s. 15. ISSN 1214-8571.

Nejdřív počítač rozeznal ano a ne. Pak začal kreslit. In: Mladá fronta Dnes. 2012, roč. 23, č. 131 (5. 6. 2012), s. A3. ISSN 1210-1168.

Odborníci předvedli, jak lze využít hlas při práci s počítačem. In: Regiony24.cz. Jižní Morava [online]. 4. 12. 2009 [cit. 2023-02-15]. Dostupné z: http://jiznimorava.regiony24.cz/62-71907-odbornici-predvedli--jak-lze-vyuzit-hlas-pri-praci-s-pocitacem

PLUHAŘ, Adam. Díky libereckým vědcům mohou postižení ovládat počítač hlasem. In: Mladá fronta Dnes, Liberecký kraj.  2014, roč. 25, č. 70 (24. 3. 2014), s. D2. ISSN 1210-1168.

POKORNÝ, Jakub. Český vynález: diktujete zprávu, mobil sám píše SMS. In: iDnes [online]. 15. 9. 2009 [cit. 2023-02-15]. Dostupné z: https://www.idnes.cz/mobil/tech-trendy/cesky-vynalez-diktujete-zpravu-mobil-sam-pise-sms.A090915_003632_mob_tech_jm

PROKOPOVÁ, Milada. Lékařům má pomoci "přepisovač" mluveného slova. In: iDnes [online]. 27. 8. 2008 [cit. 2023-02-15]. Dostupné z: https://www.idnes.cz/zpravy/zahranicni/lekarum-ma-pomoci-prepisovac-mluveneho-slova.A080827_135646_vedatech_itu

RÁZKOVÁ, Daniela. Přepis řeči, který mění náš život. In: Literární noviny. 2009, roč. 20, č. 52, s. 46. ISSN 1210-0021.

RED. Rozhlédni se, člověče inspirovalo rozhlednáře. In: Příbramský deník. 2000, č. 11 (14. 1. 2000), s. 10. ISSN 1210-7360.

RICHTER, Milan. O rozhlednu na Andrlově chlumu projevili zájem odborníci, Česká televize tady natáčela pořad Rozhlédni se, člověče. In: Orlické noviny. 1998, č. 173 (27. 7. 1998), s. 14. ISSN 1212-5741.

RYCHLÍK, Martin. Počítači, připrav se a piš!. In: Euro. 2009, č. 24, s. 96. ISSN 1212-3129.

SOVA, Jan. Rektor vzejde ze čtyř kandidátů. In: Liberecký den. 2002, roč. 10, č. 254 (1. 11. 2002), s. 17. ISSN 1214-8571.

SŮRA, Jan. Objev: Počítač si rozumí s televizí. In: Mladá fronta Dnes, Liberecký kraj. 2004, roč. 15, č. 252 (29. 10. 2004), s. C3. ISSN 1210-1168.

SŮRA, Jan. Vědci naučili počítač ovládat hlasem. In: Mladá fronta Dnes, Liberecký kraj. 2005, roč. 16, č. 58 (10. 3. 2005), s. C3. ISSN 1210-1168.

ŠRŮTKOVÁ, Jana. Liberecko je království rozhleden, říká Jan Nouza. In: Liberecký den.  2003, roč. 11, č. 300 (27. 12. 2003), s. 17-18. ISSN 1214-8571.

Technologie automatického převodu mluveného slova šetří čas. In: Technický týdeník  [online]. 7. 12. 2015 [cit. 2023-03-04]. Dostupné z: http://www.technickytydenik.cz/rubriky/medicina/technologie-automatickeho-prevodu-mluveneho-slova-setri-cas_33448.html

TUČEK, Josef. Spor o slyšící programy: Kdo je Českou hlavou? In: Aktuálně.cz [online]. 17. 12. 2009 [cit. 2023-02-15]. Dostupné z: http://aktualne.centrum.cz/veda/clanek.phtml?id=655877

V Liberci vymýšlejí domácnost ovládanou hlasem. In: Mladá fronta Dnes, Liberecký kraj. 2008, roč. 19, č. 25 (30. 1. 2008), s. C1, C3. ISSN 1210-1168.

VÁVRA, Aleš. Unikátní program přepisování mluveného slova je v prodeji. In: Liberecký deník. 2008, č. 294 (16. 12. 2008), s. 3. ISSN 1214-8571. Rovněž dostupné z: https://liberecky.denik.cz/zpravy_region/unikatni-program-prepisovani-mluveneho-slova-je-v-.html

VODVÁRKOVÁ, Dagmar. Počítačová inteligence nového století. In: Liberecký den. 1999, roč. 7, č. 175 (30. 7. 1999), s. 9. ISSN 1214-8571.

Vysokoškolského pedagoga okouzlily Dámy rozhledny. In: Liberecký den. 1999, roč. 7, č. 175 (30. 7. 1999), s. 9. ISSN 1214-8571.

 

Rozhovory

NOUZA, Jan a Pavel D. VINKLÁT. Nejkrásnější výhledy zažívám na Štěpánce. In: Krkonoše. 2002, roč. 35, č. 7, s. 33. ISSN 0323-0694.

NOUZA, Jan a Pavel CAJTHAML. Rozhledna? Na Chmelnici, říká Nouza. In: Krkonošské noviny. 2003, č. 140 (17. 6. 2003), s. 7. ISSN 1210-6038.

NOUZA, Jan a Jana ŠRŮTKOVÁ. Dokázali jsme, aby nám počítač rozuměl. In: Liberecký den. 2003, roč. 11, č. 287 (9. 12. 2003), příloha Liberecko, s. 17, 19.

NOUZA, Jan a Tomáš PLECHÁČ. Rozhlednový boom spustil televizní cyklus. In: Krkonošský deník. 2009, č. 239 (13. 10. 2009), s. 3. ISSN 1210-6038. Rovněž dostupné z: https://krkonossky.denik.cz/zpravy_region/rozhlednovy-boom-spustil-televizni-cyklus20091013.html

NOUZA, Jan a Jan PROKEŠ. Když počítač mluví jako Švejk. In: Véčko. 2012, roč. 11, č. léto, s. 8-15. ISSN 1213-7375.

NOUZA, Jan, Gabriela GARBOVÁ a Jakub VOLNÝ. "Cílem je, aby počítač rozuměl jako člověk." In: Mladá fronta Dnes, Liberecký kraj. 2022, roč. 33, č. 41 (18. 2. 2022), s. 11.

NOUZA, Jan a Gabriela VOLNÁ GARBOVÁ. Přiměl počítač rozumět lidem. In: 5plus2. 2022, č. 8, s. 5. ISSN 2570-6985.

NOUZA, Jan a Jana PŠENIČKOVÁ. Liberečtí vědci učí umělou inteligenci převádět zvuk do písmen. Po češtině uspěli i s norštinou. In: Forbes.cz [online]. 1. 12. 2022 [cit. 2023-03-04]. Dostupné z: https://forbes.cz/liberecti-vedci-uci-umelou-inteligenci-prevadet-zvuk-do-pismen-po-cestine-uspeli-i-s-norstinou/

 

Internetové zdroje

Jan Nouza. Wikipedie: otevřená encyklopedie [online]. 30. 11. 2022, 11:10 [cit. 2023-02-09, 17:08]. Dostupné z: https://cs.wikipedia.org/wiki/Jan_Nouza

Pocta hejtmana 2021: Prof. Jan Nouza. Seriál týdne pod Ještědem [online]. Český rozhlas Liberec, 19. 11. 2021, 7:50 [cit. 2023-02-09]. Dostupné z: https://www.mujrozhlas.cz/serial-tydne/pocta-hejtmana-2021-prof-jan-nouza

Pocty hejtmana Libereckého kraje 2021 – prof. Ing. Jan Nouza, CSc. YouTube [online]. 25. 11. 2021 [cit. 2023-02-09]. Dostupné z: https://www.youtube.com/watch?v=BTAllhjPzT0

Citace

BERNÁTHOVÁ, Ivana. Jan Nouza. Databáze regionálních osobností [online databáze]. Krajská vědecká knihovna v Liberci, @2024. Datum aktualizace 18. 05. 2023, [cit. 2024-02-23]. Dostupné z: https://www.osobnostilibereckehokraje.cz/osobnosti/id:59923