Katalog KVKLI

Václav Horn

22. 11. 1927 Novokrajev - 29. 9. 2002 Liberec

volyňský Čech odbojář

Medailon

„Dne 22. března 1944 jsem se do československé jednotky přihlásil dobrovolně. Byl jsem přidělen do praporu tankových samopalníků – průzkumné čety. Velitelem praporu byl npor. Antonín Sochor.“

 

Václav Horn se narodil 22. listopadu 1927 v obci Novokrajev v polské části Volyně. Otec Alexandr Horn patřil k místním rolníkům. Matka Marie, rozená Janoušková, byla ženou v domácnosti. Česká obec Novokrajev, nacházející se zhruba 20 kilometrů od Rovna, patřila k tradičním zemědělským sídlům a vyznačovala se bohatým spolkovým životem. Kromě cihelny, parního mlýna či hasičské zbrojnice zdejší obyvatelé vystavěli také obecnou školu, kterou Václav Horn začal navštěvovat v první polovině třicátých let. Poté se u strýce Antonína Jeníčka učil zámečníkem.

V Novokrajevě Horn pobýval i během turbulentních let 1939–1944, než byla z Volyňské oblasti definitivně vytlačena německá armáda. Krátce nato se volyňští Češi začali hromadně hlásit do československé zahraniční armády včetně tehdy šestnáctiletého Václava Horna. Svou válečnou dráhu oficiálně započal 22. března 1944, kdy byl vtělen do průzkumné čety praporu samopalníků 1. československé samostatné brigády v SSSR. V hodnosti vojína se poté podrobil intenzivnímu pěchotnímu výcviku, a to nejprve v Sadaguře a následně v Černovicích. Ve stejném zařazení se poprvé do bojů zapojil 8. září 1944 u Machnówky, když začala Karpatsko-dukelská operace. Prapor samopalníků Antonína Sochora se v dalších dnech srdnatě bil s nepřítelem o každý metr karpatských hor. Jedny z nejtěžších a nejkrvavějších bojů probíhaly na kótě 534 před Teódorowkou, kterou českoslovenští vojáci mnohokrát dobyli a mnohokrát byli zatlačeni zpět. Právě při bojích o polskou příhraniční obec byl Václav Horn 15. září 1944 raněn. Během útoku utržil poranění hlavy a pravé nohy. Následně nato jej spolubojovníci odvedli na polní ošetřovnu, odkud putoval dál do polní nemocnice v Odszikuwě. Zde se léčil do 17. října 1944, kdy se vrátil ke svému praporu. Československý armádní sbor mezitím po velkých ztrátách překročil 6. října hranice a boje se přenesly na Slovensko. Postup ale i nadále vázl a nově získané území nebylo nikterak velké. Hornův prapor proto v průběhu druhé poloviny října bojoval v prostoru Nižného Komárniku, od něhož se Čechoslováci snažili probít ve směru na Svidník. Během jednoho zajišťování průzkumu 1. listopadu 1944 utržil Václav Horn mnohačetná těžká poranění. Střepinami granátu byl zasažen po celém těle a navíc mu nepřátelská palba způsobila průstřely levé ruky a obou nohou.

Kvůli mnohaměsíční léčbě se Horn ke své jednotce již nevrátil a znovu do Československa přibyl až po ukončení druhé světové války. Službu v armádních řadách zakončil v prosinci 1946, kdy byl superarbitrován a uznán 85 % invalidou. Po propuštění obdržel příděl maloprodeje tabáku v Žitavské ulici v Liberci, kde se trvale usídlil. Prodej tabáku však provozoval pouze krátce. Navzdory svým válečným zraněním se dokázal naplno zapojit do pracovního procesu a od roku 1950 pracoval jako řidič osobního vozu. Tuto činnost vykonával i řadu let poté, co odešel do důchodu. Zemřel 29. září 2002 v Liberci.

Mládí

Václav Horn se narodil 22. listopadu 1927 v obci Novokrajev v polské části Volyně. Otec Alexandr Horn patřil k místním rolníkům, matka Marie, rozená Janoušková, byla ženou v domácnosti. Oba dva pocházeli z rodin někdejších přistěhovalců z Čech, kteří na Volyň přicházeli v průběhu druhé poloviny 19. století. Předci Alexandra Horna měli žít na Kutnohorsku, Marie Janouškové pak na Rakovnicku.[1] Rodina Václava Horna bydlela v Novokrajevě, české obci založené v roce 1900. Ves, nacházející se zhruba 20 kilometrů od Rovna, patřila k tradičním zemědělským sídlům a vyznačovala se bohatým spolkovým životem.[2] Kromě cihelny, parního mlýna či hasičské zbrojnice zdejší obyvatelé vystavěli také obecnou školu, kterou Václav Horn začal navštěvovat v první polovině třicátých let. V té době však již jeho otec nežil, neboť zemřel na začátku desetiletí na tuberkulosu. Matka Marie proto začala dojíždět do Rovna, kde pracovala coby kuchařka v jednom z místních hotelů. Své čtyři syny, z nichž Václav byl nestarším, dala na výchovu a učení ke svým sestrám a bratrům. Václav Horn proto nejprve pobýval u svého strýce, než odešel k matčině švagru Antonínu Jeníčkovi, který v Novokrajevě působil jako kovář. Pod jeho dohledem se učil zámečníkem.[3]

Vstup do čs. zahraniční armády

Poklidný život na Volyni přetnulo vypuknutí druhé světové války v září 1939, když nacistické Německo napadlo sousední Polsko. Volyňská oblast nicméně do německých rukou nepadla, neboť 17. září 1939 překročila východní hranice s Polskem Rudá armáda, která tento prostor zabrala. Od té chvíle nastala pro Novokrajev nová doba plná obtíží a nebezpečí. Nejprve se jednalo o rychlé zavádění sovětského režimu, který spočíval v kolektivizaci zemědělství a v likvidaci faktických i domnělých odpůrců. Vesnice v té době pozbyla svoji samosprávy a byla připojena k sousednímu ukrajinskému Krajevu. Poté následoval vpád německých vojsk do Sovětského svazu v červnu 1941, který naplno odstartoval válečné běsnění. Do ozbrojených střetů se dostávaly sovětské, polské a ukrajinské partyzánské jednotky nejenom s německou armádou, ale také mezi sebou. Uprostřed toho všeho stáli čeští obyvatelé, kteří se snažili vycházet se všemi znepřátelenými stranami. Zároveň ale mnozí z nich vstoupili do odbojové skupiny Blaník, která měla svou buňku mimo jiné i v Novokrajevě. Osvobození se místní obyvatelé dočkali teprve v březnu 1944. Krátce nato se tisíce volyňských Čechů dobrovolně přihlásily do československé zahraniční armády.[4] Mezi nimi figuroval rovněž šestnáctiletý Václav Horn. Jeho vstup do vojska byl kromě obecně bojovné nálady volyňských Čechů nejspíše podmíněn také válečnou zkušeností jeho otce, jenž měl v době první světové války sloužit v československých legiích v Rusku.[5]

Sochorovým samopalníkem

Svou válečnou dráhu oficiálně započal 22. března 1944, kdy byl vtělen do průzkumné čety praporu samopalníků 1. čs. samostatné brigády v SSSR, přičemž obdržel kmenové číslo 12 996.[6] V hodnosti vojína se poté podrobil intenzivnímu pěchotnímu výcviku, a to nejprve v Sadaguře a následně v Černovicích. Ve stejném zařazení pod velením poručíka Sergeje Petrase se poprvé do bojů zapojil 8. září 1944 u Machnówky, kdy začala Karpatsko-dukelská operace.[7] Prapor samopalníků Antonína Sochora se v dalších dnech srdnatě bil s nepřítelem o každý metr karpatských hor. Jedny z nejtěžších a nejkrvavějších bojů probíhaly na kótě 534 před Teódorowkou, kterou českoslovenští vojáci mnohokrát dobyli a mnohokrát byli zatlačeni zpět. Kóta totiž umožňovala ovládat prostor údolí, nacházející se pod ní a zároveň kontrolovat všechny přístupy a cesty k Dukle. O intenzitě bojů vypovídají vzpomínky velitele kulometné roty Arnošta Steinera, který se svými činy v těchto dnech zvlášť vyznamenal.

„Příští i následující den se na kótě střídají útoky a protiútoky. Každý metr půdy je rozryt výbuchy dělostřeleckých granátů a min. Všude je množství nášlapných min. Kóta je posetá mrtvými těly. Mezi nimi se válejí zbytky výstroje, potrhané a zakrvácené obvazy, rozbité bedničky od nábojů… Z kulometné roty, jejíž původní stav byl dvaadevadesát vojáků, zůstalo za pět dní bojů od 9. do 14. září do osmé hodiny ranní jen jedenáct lidí.“[8]

Ani během 14. září 1944 se však nepodařilo kótu definitivně zbavit nepřátelských sil. Po několikrát českoslovenští vojáci sice dokázali německé jednotky z vrcholu vytlačit, záhy poté ale nepřítel podnikl prudký protiútok. I tehdy se do bojů naplno zapojila Steinerova rota.

„Plížením v husté palbě nepřátelských kulometů jsem se přemístil k rotě a zavelel: První roto, na můj povel! Tím byly naše osudy v dalších bojích spjaty na život a na smrt. Již po hodině, ještě než jsem se mohl s rotou blíže seznámit, vyhnali jsme opět nepřítele z kóty 534 mocným hurá a bojem zblízka. Naskákali jsme do německých zákopů a pronásledovali hitlerovce palbou (…) Odpoledne podnikl nepřítel po důkladné dělostřelecké přípravě protiútok a zatlačil nás z kóty. Ale ještě před setměním jsme zase zaútočili za podpory tanků a v tuhém boji zblízka jsme zvítězili a fašisty zahnali. Skočil jsem do zákopu na kótě už pokolikáté. (…) Ale prchající nepřítel vystřelil červenou signální raketu, znamení pro německé dělostřelectvo, aby začalo kopec zasypávat granáty a minami. Palba trvala hodinu a byla přesně vedena po zákopech. Kdo zůstal naživu, ustoupil na přivrácený svah těsně pod vrcholem hory. A opět protiútok skoro za tmy…“[9]

Do nového útoku vedl Čechoslováky Antonín Sochor, velitel praporu samopalníků. Prapor do té doby ztratil již 120 mužů a prořídlým řadám nováčků docházely rychle síly. V průběhu opětovné snahy dobýt krvavou kótu byl z boje nakonec vyřazen i Antonín Sochor, kterého zasáhl nedaleký výbuch granátu. Na tento útok zavzpomínal Sergej Petras, velitel roty Václava Horna.

„Ten den byl velitel praporu k neudržení. Nevím, co to do něj vjelo. Pod jeho přímým velením jsme srazili hitlerovce dvakrát z kóty. Vždycky na nás spustili z nedaleké Hyrowy hory silné dělostřelecké a minometné přepady doprovázené protiztečemi pěchoty. Při jedné z těch smrští jsme museli couvnout a skrýt se v okopech pod hřebenem. Bylo mi jasné, že jakmile vyrazíme na zteč, abychom dobyli vršek, dojde k boji z blízka. Říkal jsem mu: Toníku, neriskuj tolik, nechoď pořád v čele. Nedal si říct. Když jsme vyrazili, byl zase vpředu. Střílel, házel granáty. Strhával lidi dopředu a vůbec se nekryl. Dříve nebo později na to musel doplatit. Najednou v jeho blízkosti řachl granát. Sochor se zapotácel se skloněnou hlavou a křečovitě přimhouřenýma očima. Koukám, jeho stejnokroj byl jako řešeto – samá krev. Krvácel z desítek ran. Naštěstí žádná nebyla smrtelná.“[10]

Téhož dne se německé armádě podařilo po přísunu nových sil zastavit prvotní nápor a vyrovnat počty. V případě množství tanků, samohybných děl a kulometů navíc sovětskou a československou armádu více než dvojnásobně předčil.[11] Následující den se proto nesl v duchu dalších namáhavých bojů, při nichž byl raněn i příslušník průzkumné čety Václav Horn. Během útoku utržil poranění hlavy a pravé nohy. Následně nato jej spolubojovníci odvedli na polní ošetřovnu, odkud putoval dál do polní nemocnice v Odszikuwě. Zde se léčil do 17. října 1944, kdy se znovu navrátil ke svému praporu. Československý armádní sbor mezitím po velkých ztrátách překročil 6. října hranice a boje se přenesly na Slovensko. Postup ale i nadále vázl a nově získané území nebylo nikterak velké. Hornův prapor proto v průběhu druhé poloviny října bojoval v prostoru Nižného Komárniku, od něhož se Čechoslováci snažili probít ve směru na Svidník. Každodenní střety dělostřelectva, tankistů a pěchoty s nepřítelem však dlouho nevedly k vytčenému cíli. Karpaty se navíc již zcela ponořily do podzimního hávu, takže boje probíhaly v chladném, deštivém počasí a za obtížné viditelnosti. Během jednoho zajišťování průzkumu 1. listopadu 1944 utržil Václav Horn mnohačetná těžká poranění. Střepinami granátu byl zasažen po celém těle a navíc mu nepřátelská palba způsobila průstřely levé ruky a obou nohou. Následoval rychlý přesun do polní nemocnice v Krosně, odkud jej posléze převezli do Přemyšlu, poté Lvova a nakonec do Kyjeva.[12]

Poválečný život

Kvůli mnohaměsíční léčbě se Horn ke své jednotce již nevrátil a znovu do Československa přibyl až po ukončení druhé světové války. Dne 27. května 1945 se ocitl v Praze, kde se pak do srpna následujícího roku zotavoval v Malé Chuchli.[13] Službu v armádních řadách zakončil v prosinci 1946, kdy byl superarbitrován a uznán 85 % invalidou. Za své válečné hrdinství obdržel Československý válečný kříž 1939, Československou medaili Za chrabrost, Československou medaili Za zásluhy II. stupně, Pamětní medaili československé armády v zahraničí se štítkem SSSR a sovětskou medaili Za pobědu nad Germánií.[14]

Po propuštění optoval pro československé občanství a obdržel příděl maloprodeje tabáku v Žitavské ulici v Liberci, kde se trvale usídlil.[15] Po celé poválečné období byl členem odbojových organizací. Nejprve Československé obce legionářské Jednoty Liberec a poté Svazu bojovníků za svobodu.[16] V roce 1948 přešel od pravoslaví ke katolické víře a oženil se s Věrou Knapovou, s níž měl dceru.[17] Později se však manželé rozvedli. Prodej tabáku provozoval Václav Horn pouze krátce. Navzdory svým válečným zraněním se dokázal naplno zapojit do pracovního procesu a od roku 1950 pracoval jako řidič osobního vozu na Krajském výboru Svazu československo-sovětského přátelství v Liberci. Tuto činnost vykonával až do svého odchodu do důchodu. V roce 1977 se podruhé oženil, tentokrát s Annou Krystynou Wójtowiczovou, s níž měl dvě děti. Zemřel 29. září 2002 v Liberci ve věku nedožitých 75 let.[18]

Jan Hnělička


[1] Soukromý archiv Karoliny Hornové, Dokumenty Václava Horna.

[2] Novokrajev: kronika české obce na Volyni, Volyňáci. [online databáze]. Miroslav Hofman ©2018. [cit. 2021-10-23]. Dostupné z: https://www.volynaci.cz/file/4414/Sebek-Vaclav-Novokrajev-kronika-ceske-obce-na-Volyni.pdf

[3] Soukromý archiv Karoliny Hornové, Dokumenty Václava Horna.

[4] Novokrajev: kronika české obce na Volyni, Volyňáci. [online databáze]. Miroslav Hofman ©2018. [cit. 2021-10-23]. Dostupné z: https://www.volynaci.cz/file/4414/Sebek-Vaclav-Novokrajev-kronika-ceske-obce-na-Volyni.pdf

[5] Alexandr Horna. Databáze VHA [online databáze]. Vojenský ústřední archiv – Vojenský historický archiv Praha, ©2009–2010. [cit. 2021-10-23]. Dostupné z: http://vuapraha.cz/soldier/21691939

[6] Vojenský archiv – centrálná registratura Trnava (VA – CR Trnava), f. Sbírka kmenových listů, Václav Horn, nar. 1927.

[7] Vojenský ústřední archiv – Vojenský historický archiv Praha (VÚA – VHA Praha), f. Osvědčení podle zákona č. 255/1946 Sb., Václav Horn, č. j. 90057/69.

[8] STEINER, Arnošt a Jindřich DREBOTA. Za cenu života. Praha: Naše vojsko, 1981, s. 97.

[9] RICHTER, Karel. Apokalypsa v Karpatech: čs. východní odboj bez cenzury a legend. 2. vyd. Brno: Jota, 2017, s. 119.

[10] RICHTER, Karel. Voják první linie: válečné drama syna nepřítele lidu. Praha: Naše vojsko, 2017. s. 334–335.

[11] Viz RICHTER, Karel. Apokalypsa v Karpatech, s. 123–125.

[12] VA – CR Trnava, f. Sbírka kmenových listů, Václav Horn, nar. 1927., VÚA – VHA Praha, f. Osvědčení podle zákona č. 255/1946 Sb., Václav Horn, č. j. 90057/69.

[13] VA – CR Trnava, f. Sbírka kmenových listů, Václav Horn, nar. 1927.

[14] VÚA – VHA Praha, f. Karta vyznamenání, Václav Horn, nar. 1927.

[15] VÚA – VHA Praha, f. Osvědčení podle zákona č. 255/1946 Sb., Václav Horn, č. j. 90057/69.

[16] Státní oblastní archiv Litoměřice, f. Svaz protifašistických bojovníků – krajská organizace Liberec, kt. 4, Seznamy členů; Soukromý archiv Karoliny Hornové, Dokumenty Václava Horna.

[17] Václav Horna. In: Stráž severu, 1948, roč. 4, č. 82 (7. 4. 1948), s. 3.

[18] Soukromý archiv Karoliny Hornové, Dokumenty Václava Horna.

Místa působení

Výběrová bibliografie

Knihy

ANDREJS, Jaroslav a Julius ŠIF. Směr: Praha!: bojová cesta československé jednotky ze sovětského svazu do vlasti. Praha: Naše vojsko, 1946, 214 s.

BROŽ, Miroslav a Milan KOPECKÝ. Československé vojenské jednotky na východě: svědectví dokumentů, fotografií a věcných exponátů o vzniku a bojové činnosti 1. čs. armádního sboru v SSSR. Praha: Československá legionářská, 2019, 494 s. ISBN 978-80-7557-200-4.

BROŽ, Miroslav. 1. československý armádní sbor v SSSR a Karpatsko-dukelská operace 1944. Praha: Československá obec legionářská, 2014, 54 s. ISBN 978-80-87919-33-0.

ČAPKA, František, Lubomír SLEZÁK a Jaroslav VACULÍK. Nové osídlení pohraničí českých zemí po druhé světové válce. Brno: Akademické nakladatelství CERM, 2005, 359 s. ISBN 80-7204-419-2.

HRABICA, Pavel a Zdeněk HRABICA. Muž, který velel mužům: Životní příběh armádního generála Karla Klapálka. Praha: MF, 1988, 197 s.

HRABICA, Pavel a Zdeněk HRABICA. Zapomenutý generál Karel Klapálek. Praha: Mladá fronta, 2006, 334 s. ISBN 80-204-1408-8.

KLAPÁLEK, Karel. Ozvěny bojů. 3. vyd. Praha: Naše vojsko, 1987, 284 s.

KLÍPA, Bohumír a Eduard ČEJKA. Za svobodu Československa: Kapitoly z dějin čs. vojen. jednotky v SSSR za 2. světové války. Praha: Naše vojsko, 1960, 563.

KOŠUTOVÁ, Olga. Voják vypravuje: cesta generála Karla Klapálka za druhé světové války. Brno: Družstvo Moravského kola spisovatelů, 1948, 267 s.

RESSEL, Alfred. Mé cesty válkou. Praha: MF, 1975, 377 s.

RICHTER, Karel. Apokalypsa v Karpatech: čs. východní odboj bez cenzury a legend. 2. vyd. Brno: Jota, 2017, 495 s. ISBN 978-80-7565-243-0.

RICHTER, Karel. Dobývání domova: osvobození Československa bez cenzury a legend. II. část. Praha: Ostrov, 2005, 303 s. ISBN 80-86289-39-7.

RICHTER, Karel. Dobývání domova: osvobození Československa bez cenzury a legend. I. část. Praha: Ostrov, 2005, 279 s. ISBN 80-86289-37-0.

RICHTER, Karel. Historické drama volyňských Čechů. Praha: Epocha, 2015, 431 s. ISBN 978-80-7425-244-0.

SPURNÝ, Matěj. Nejsou jako my: česká společnost a menšiny v pohraničí (1945–1960). Praha: Antikomplex, 2011, 373 s. ISBN 978-80-904421-3-9.

STEINER, Arnošt a Jindřich DREBOTA. Za cenu života. Praha: Naše vojsko, 1981, 180 s.

SVOBODA, Ludvík. Cestami života. Praha: Otovo nakladatelství, 2009, 356 s. ISBN 978-80-7360-878-1.

SVOBODA, Ludvík. Z Buzuluku do Prahy. 8. vyd. Praha: Naše vojsko, 1981, 493 s.

SÝKORA, Jan. Slavná bojová cesta československé vojenské jednotky v SSSR. Praha: Naše vojsko, 1955, 154 s.

VACULÍK, Jaroslav. České menšiny v Evropě a ve světě. Praha: Libri, 2009, 319 s. ISBN 978-80-7277-397-8.

VACULÍK, Jaroslav. Dějiny volyňských Čechů. Praha: Sdružení Čechů z Volyně a jejich přátel, 1998, 191 s. ISBN 80-901878-5-4.

 

Články

Václav Horna. In: Stráž severu, 1948, roč. 4, č. 82 (7. 4. 1948), s. 3.

 

Internetové zdroje

Novokrajev: kronika české obce na Volyni, Volyňáci. [online databáze]. Miroslav Hofman ©2018. [cit. 2021-10-23]. Dostupné z: https://www.volynaci.cz/file/4414/Sebek-Vaclav-Novokrajev-kronika-ceske-obce-na-Volyni.pdf

VACULÍK, Jaroslav. Reemigrace a usídlování volyňských Čechů v letech 1945–1948. 2. vyd. Brno: UJEP, 1987, 212 s.

Vznik a bojová cesta 1. čs. samostatné brigády v SSSR. Praha: Magnet, 1978, 73 s.

Citace

HNĚLIČKA Jan. Václav Horn. Databáze regionálních osobností [online databáze]. Krajská vědecká knihovna v Liberci, @2024. Datum aktualizace 17. 02. 2023, [cit. 2024-04-26]. Dostupné z: https://www.osobnostilibereckehokraje.cz/osobnosti/id:60217