Katalog KVKLI

Karel Alain Gabriel Rohan

18. 1. 1764 Versailles - 24. 4. 1836 Sychrov

šlechtic voják

Medailon

Karel Alain Gabriel Rohan-Guéménée, vévoda Montbazon, se narodil 18. ledna 1764 ve Versailles jako nejstarší z pěti dětí Henryho Louise Rohan-Guéménée a Victorie Armandy, rozené Rohan-Soubise. Jeho rodiče se tehdy řadili mezi nejvlivnější aristokraty u francouzského dvora. Otec vykonával v letech 1775–1782 úřad nejvyššího komořího a ve svých rukou držel také úřad kapitána královské gardy. Matka byla od roku 1775 poslední z rohanských dam, které zastávaly funkci guvernantky královských dětí. Až do roku 1782 se rodina těšila vysokému postavení a výhodám vyplývajícím z držení výše jmenovaných úřadů. V těchto poměrech prožil Karel Alain celé dětství a období časné dospělosti. V květnu roku 1781 uzavřel v Paříži sňatek s Louisou Aglaë de Conflans a hned následující rok se mladému manželskému páru narodila jediná dcera Berta.  Rokem roku 1782 ovšem nákladný způsob života u dvora pro Rohany skončil. Velké výdaje na reprezentaci související s vysokými funkcemi totiž dohnaly Rohany-Guéméné do velkých finančních problémů. Jejich zadluženost rostla a v roce 1782 byla již situace neudržitelná. Tohoto roku byl vyhlášen bankrot rodu, který znamenal rovněž ztrátu dvorských úřadů a jejich odchod od dvora. Henri Louis se od této doby ve Francii již nezdržoval a Victorie Armanda žila v ústraní na zámku Vigny.

Po vypuknutí Velké francouzské revoluce v roce 1789 volilo mnoho šlechticů odchod do ciziny. V roce 1792 se rozhodl emigrovat také Karel Alain Gabriel spolu se svými mladšími bratry Viktorem Ludvíkem Meriadekem a Julesem Armandem. Prvním útočištěm se jim stal bruselský palác jejich tety, hraběnky de Marsan. Karel Alain se posléze společně s Viktorem Ludvíkem Meriadekem zapojili do bojů proti revolucionářům. Následně vstoupili do habsburských vojenských služeb, kde skončili s hodností polních podmaršálků a za zásluhy jim byl udělen rytířský kříž řádu Marie Terezie. Habsburská monarchie se jim v roce 1808 stala novým domovem, když císař František I. udělil Rohanům inkolát a indigenátní diplom, kterým jim uznal knížecí titul a byli tak přijati mezi ostatní domy rakouského císařství.

Ihned po získání inkolátu se Karel Alain začal soustředit na postupné rozšiřování rodového majetku na území Čech. Kromě statků na Mladoboleslavsku zakoupil roku 1816  bývalý Černínský palác v Praze na Malé Straně a o čtyři roky později se stal majitelem panství Svijany. Z nově zakoupených statků se největších stavebních úprav dostalo zámku Sychrov, který si Karel Alain zvolil jako hlavní rodové sídlo. Krátce po odkoupení zámku začal s potřebnou rekonstrukcí a přestavbou na výstavní klasicistní a plně reprezentativní sídlo, které by odpovídalo jeho potřebám a společenskému postavení. V dalších letech pak dosavadní statky na severu Čech dále rozšiřoval.

Karel Alain zemřel na Sychrově 24. dubna 1836 ve věku dvaasedmdesáti let. Dědičkou celého majetku se stala

Mládí

Karel Alain Gabriel Rohan-Guéménée, vévoda Montbazon, se narodil 18. ledna 1764 ve Versailles jako nejstarší z pěti dětí Henryho Louise Rohan-Guéménée a Victorie Armandy, rozené Rohan-Soubise. Jeho rodiče se tehdy řadili mezi nejvlivnější aristokraty u francouzského dvora. Otec vykonával v letech 1775–1782 úřad nejvyššího komořího a ve svých rukou držel také úřad kapitána královské gardy. Matka byla od roku 1775 poslední z rohanských dam, které zastávaly funkci guvernantky královských dětí. Až do roku 1782 se rodina těšila vysokému postavení a výhodám vyplývajícím z držení výše jmenovaných úřadů. V těchto poměrech prožil Karel Alain celé dětství a období časné dospělosti. V květnu roku 1781, tedy ve svých sedmnácti letech, uzavřel v Paříži sňatek s Louisou Aglaë de Conflans a hned následující rok se mladému manželskému páru narodila dcera Berta. Rokem roku 1782 ovšem nákladný způsob života u dvora pro Rohany skončil. Velké výdaje na reprezentaci související s vysokými funkcemi totiž dohnaly Rohany-Guéméné do velkých finančních problémů. Jejich zadluženost rostla a v roce 1782 byla již situace neudržitelná. Tohoto roku byl vyhlášen bankrot rodu, který znamenal rovněž ztrátu dvorských úřadů a jejich odchod od dvora. Henri Louis se od této doby ve Francii již nezdržoval a Victorie Armanda žila v ústraní na zámku Vigny. V této době zbývalo do vypuknutí revoluce ještě sedm let.[1]

Emigrace z Francie

Po vypuknutí Velké francouzské revoluce v roce 1789 volilo mnoho šlechticů odchod do ciziny. Nejednalo se však o okamžitý masový útěk do exilu. K jejich odchodům docházelo postupně a přibývalo jich s rostoucí nenávistí vůči královské rodině a perzekucí šlechty. Zpočátku emigraci bráněno nebylo, zlom nastal až po pokusu krále o útěk v létě roku 1791. Od této doby opatření proti emigrantům pomalu narůstala, docházelo k zatýkání a konfiskacím majetku. Vše vyvrcholilo rokem 1793, kdy byl Konventem vydán zákon proti emigrantům, kteří byli prohlášeni za zrádce národa, jejich majetek byl konfiskován, a pokud by se ve Francii objevil někdo, jehož jméno figurovalo na vyhotoveném seznamu emigrantů, měl být popraven.[2]

V roce 1792 se rozhodl emigrovat také Karel Alain Gabriel spolu se svými mladšími bratry Viktorem Ludvíkem Meriadekem a Julesem Armandem. Prvním útočištěm se jim stal bruselský palác jejich tety, hraběnky de Marsan. V této době měli již Karel Alain a Viktor Ludvík Meriadek za sebou několik let vojenské služby ve Francii. Karel Alain byl od roku 1785 majitelem a plukovníkem pluku svého dědečka, maršála Karla Rohana-Souibise. Bratři se v exilu zapojili do vojenské kampaně proti poměrům ve Francii. Nejprve působili ve vojsku prince de Condé a poté vstoupili do habsburských vojenských služeb, kde skončili s hodností polních podmaršálků a za zásluhy jim byl udělen rytířský kříž řádu Marie Terezie.[3]

Usazení se v Čechách

Roky 1806–1808 byly pro další osudy bratrů stěžejní. Právě v této době se rozhodli natrvalo usadit v Rakousku.[4] Důvodů pro jejich setrvání právě v habsburské monarchii mohlo být hned několik. V první řadě se Rakousko nalézalo daleko od politicky nestabilní Francie a předpoklady pro integraci v tomto prostoru byly příznivější než například v sousedním Německu. Další výhodou bylo, že zdejší šlechta tvořila již dlouhou dobu kosmopolitní uskupení a již dříve ztratila svůj národní charakter. Nově příchozím rodům tak asimilace se zdejší nobilitou nepůsobila větší problémy. Nebyli to ale jen Rohanové, kteří se rozhodli natrvalo zůstat v emigraci, prosadit se v ní a odmítnout návrat zpět do vlasti. Podobně postupovaly i některé další, původem francouzské, rody, například Bombellesové, St-Vincentové či Mensdorffové-Pouilly.[5]

Již od roku 1806 začali Rohanové s postupným budováním nového majetkového komplexu v Čechách. Mezi prvními zakoupenými statky bylo panství Řepín na Mělnicku, které Jules Armand, bratr Karla Alaina, zakoupil od Josefa Desfours-Walderode.[6] O dva roky později udělil Rohanům císař František I. inkolát a indigenátní diplom, kterým jim uznal knížecí titul a byli tak přijati mezi ostatní domy rakouského císařství.[7] Ihned po získání inkolátu se Karel Alain začal soustředit na postupné rozšiřování rodového majetku na území Čech. Kromě statků na Mladoboleslavsku zakoupil roku 1816 od Viléma IX. Hessenského bývalý Černínský palác v Praze na Malé Straně.[8]

Rodové sídlo na Sychrově

Zásadní pak byla roku 1820 koupě panství Svijany se statky Sychrovem, Loukovcem, Albrechticemi a Kurovodicemi od Františka Adama Valdštejna-Vartemberka. Tyto statky, zejména Sychrov, se později staly centrem pozemkové držby Rohanů na území Čech. Rodový majetek se ještě za života Karla Alaina rozrostl o panství Semily-Jesenný, Lomnice nad Popelkou a statky Jílové a Malý Rohozec.[9] Rohanský majetkový komplex se tedy nacházel převážně na území severních Čech a zahrnoval oblasti Pojizeří, Českého ráje, Jablonecka, Podkrkonoší, Semilska, Lomnicka, Podještědí a území severně od Mnichova Hradiště, kde se rozkládalo jádro pozemkové držby rodu – panství Svijany.

Z nově zakoupených statků se největších stavebních úprav dostalo zámku Sychrov, který si Karel Alain zvolil jako hlavní rodové sídlo. Právě zde měly být položeny nové kořeny rodu a založena nová tradice. Z tohoto důvodu musel být zámek rozšířen a náležitě stavebně upraven. V době zákupu zámku Rohany se totiž jednalo pouze o malou budovu obdélníkového půdorysu s domácí kaplí a věží, jež vyhořela po zásahu bleskem roku 1804.[10] Právě pro svou zchátralost a nedostačující velikost zámek nevyhovoval požadavkům kladeným na knížecí sídlo. Karel Alain tak ihned začal s potřebnou rekonstrukcí a přestavbou zámku na výstavní klasicistní a plně reprezentativní sídlo, které by odpovídalo jeho potřebám a společenskému postavení.[11]

Rok 1820 je vylíčen jako rok pro dějiny zámku přelomový také v textu Sychrovské pamětní knihy.[12] V jednom z prvních zápisů je zámek popisován takto: „[…] obwohl seit jeher ein Sitz der Domainen-Besitzer, füllt bis zum Jahre 1820 nur dem Namen nach den Raum in der Vaterlandsgeschichte aus … das Schloss Sichrow kein merkwürdiges oder anziehendes Baudenkmal der ritterlichen Urzeit dar; demungeachtet wurde daselbe wegen der freien schönen Lage, der reitzenden Umgebung des Mohelkathales von Seiner Durchlaucht Carl Fürsten Rohan zur Residenz des Durchlauchtigen Hochfürstlichen Hauptstammes erwählt und erheben, hierdurch auch den Annalen der Geschichte übergeben […] [13]

Zámek do této doby opravdu nebyl nijak významným objektem, což ostatně potvrzuje také dobová místopisná literatura, ve které je Sychrov do roku 1820 zmiňován jen velmi stručně.[14] S příchodem Rohanů však toto období „bezvýznamnosti“ končí a nastává nová, pro zámek určující, epocha. V pamětní knize je onen motiv zlomu a začátku nové éry patřičně zdůrazněn také v popisu příjezdu nového majitele na své panství, který se uskutečnil 7. září roku 1820. V knize je podrobně popsán průběh slavnostního uvítání knížete Karla Alaina, kterého doprovázeli jeho dcera Berta a bratr Viktor Ludvík Meriadek. Popis významu této události byl v textu pamětní knihy umocněn rovněž motivem náhlé změny počasí. Ještě před průběhem této slavnosti byla obloha údajně zatažená, kdežto s příjezdem knížete Karla Alaina se mračna náhle roztrhala a nad panstvím znovu vysvitlo slunce.[15] Autor textu pamětní knihy mohl v roce 1859 jen stěží vědět, jaké bylo v onen den, před téměř čtyřiceti lety, počasí. Je tedy zřejmé, že tento zápis je do značné míry stylizován a snaží se zdůraznit zejména skutečnost, že s příjezdem nového majitele začíná období, které přinese rozkvět celého panství. Kníže Karel Alain zde vystupuje také jako dobrotivý ochránce svých poddaných, což dokládá i následující text: „[…] in dem Antlitze des Durchlauchtigen Fürsten las man die Hochdemselben angestammte Fürstengröße, Milde und Vaterliebe; Höchstdieselben danktem herzlich den ununterbrochenen Begrüßungen der Volksmenge und geruheten während dieser Fahrt ansehnliche Geldgeschenke unter die Schulkinder und Armen vertheilen zu lassen …der Eindruck, welchen die Fürstengröße des Durchlauchtigen Fürsten an Seine Unterthanen geübt, läßt sich mit Worten nicht ausdrücken; findet aber einen Beweis darin, daß die Gemeinden sich die Gnade ausgebeten haben, Hoch Ihrer Durchlauchtigen Obrigkeit die ehrfurchtsvolle Huldigung auch in dem Schlosse zu Sichrow darbringen zu dürfen […] [16] Dobročinnost a péče o poddané, které jsou v tomto úryvku patrné, použil autor textu zcela úmyslně ve snaze poukázat na klasické hodnoty, které byly odnepaměti spojovány se šlechtictvím.

Dědictví

Pokud jde o rodinu knížete Karla Alaina, jeho manželství s Louisou Aglaë de Conflans bohužel zůstalo bez mužského potomka. Narodila se jim pouze jediná dcera, výše zmiňovaná Berta, kterou Karel Alain provdal za svého bratra Viktora Ludvíka Meriadeka. Ani z tohoto svazku však nevzešel žádný potomek a Rohanové se tak museli již okolo roku 1816 začít zabývat otázkou budoucího dědice rodového majetku. Z těchto důvodů začal Karel Alain uvažovat o adopci svých dvou synovců Kamila a Benjamina, synů jeho sestry Marie Louisy Rohan-Rochefort, kteří byli vychováváni ve Francii. Plán adopce nakonec uskutečnil až v roce 1833 Karlův bratr Jules Armand.

Karel Alain zemřel na Sychrově 24. dubna 1836 ve věku dvaasedmdesáti let. Po jeho smrti se správy majetku na čas ujala dcera Berta, která se tak stala jedinou ženskou majitelkou Sychrova i celého rodového jmění. Již v roce 1837 však Berta zděděný majetek prodala svému bratranci knížeti Kamilovi, přičemž si po dobu zbytku svého života vyhradila pevný důchod a v případě smrti ustanovila důchod z panství Svijany také pro svého manžela Viktora Ludvíka Meriadeka. Kníže Kamil Rohan se tak od roku 1837 stal hlavním vlastníkem rohanských statků a hlavou celého rodu, kterou byl až do své smrti v roce 1892.[17]

 

Petra Kadlecová


[1] SLAVÍČKOVÁ, Hana. Rodinný archiv Rohanů. In: Sborník archivních prací 35. Praha: Panorama, 1985, s. 234–240. ISSN 0036-5246.

[2] Tento seznam byl značně nepřesný a nedokonalý. Často se v něm opakovala stejná jména nebo v něm naopak byla uvedena i jména těch, kteří z Francie neemigrovali. To byl i případ výše zmiňované Victorie Armandy Rohan-Guéméné, která složila občanskou přísahu a žila v ústraní ve Vigny. Před revolucí ji to však nezachránilo, a jelikož bylo její jméno omylem uvedeno na onom seznamu, byla zatčena a více než rok vězněna v karmelitánském klášteře v Paříži. ŠVAŘÍČKOVÁ-SLABÁKOVÁ, Radmila. Rodinné strategie šlechty. Praha: Argo, 2007, s. 49–60. ISBN 978-80-7203-859-6.

[3] SLAVÍČKOVÁ, Hana. Rodinný archiv Rohanů. In: Sborník archivních prací 35, s. 245–262.

[4] Další variantu, kterou Karel Alain touto dobou zvažoval, bylo etablovat se v Polsku, ale novou vlastí se Rohanům nakonec stalo Rakousko.

[5] SLABÁKOVÁ, Radmila. Emigrace francouzské revoluce – problémy a přístupy k jejímu zkoumání se zvláštním důrazem na typologii emigrace francouzské šlechty do rakouských zemí. In: Sborník historických prací 16. Olomouc: Univerzita Palackého, 1999, s. 57–65. ISBN 80-7067-993-X.

[6] Po smrti Julese Armanda zdědili panství jeho synovci Kamil a Benjamin, přičemž Kamil postoupil svůj podíl svému bratrovi. Celé řepínské panství a okolní statky se tak staly majetkem Benjamina.

[7] MŽYKOVÁ, Marie. Z francouzské emigrace: „Louis“, princ Rohan. In: Cour d´ honneur, roč. 1, č. 2, 1998, s. 33–35. ISSN 1212-0987.

[8] V letech 1808–1809 Karel Alain zakoupil na Mladoboleslavsku statky Velké Všelisy a Skalsko, roku 1818 statek Vrutici. Malostranský palác byl roku 1796 postaven hrabětem Vojtěchem Černínem, poté jej zakoupil vévoda Petr Kuronský. Kuronským majetkem byl do roku 1811, kdy jej vévodova dcera Paulina Hohenzollern-Hechingen prodala Vilému IX. Hessenskému. O pět let později palác zakoupili Rohanové, kteří ho v průběhu 19. století nechali přestavět do dnešní pozdně klasicistní podoby. Jejich majetkem byl palác až do roku 1945, kdy byl státem zkonfiskován. POCHE, Emanuel, Pavel PREISS a Zdenko FEYFAR. Pražské paláce. Praha: Odeon, 1973, s. 101.

[9] SLAVÍČKOVÁ, Hana. Rodinný archiv Rohanů. In: Sborník archivních prací 35, s. 263–265.

[10] Jediné dochované vyobrazení této stavby pochází až z poloviny 18. století, jedná se o perokresbu F. B. Wernera.

[11] Již na podzim roku 1820 bylo rozhodnuto o rozsahu přestavby a začátkem následujícího roku kníže vydal jeden z prvních dekretů, který obsahoval pokyny týkající se obstarání stavebního materiálu potřebného k zahájení stavební činnosti. Podle těchto instrukcí měl být během roku 1821 nalámán a na Sychrov přivezen stavební kámen, vyrobeny cihly, dovezeny zásoby vápna, písku, stavebního dříví a prken. Vše se mělo připravit, aby se roku 1822 mohly naplno rozběhnout stavební práce a zámek se stal co nejdříve obyvatelným. Jelikož se přestavba týkala také úpravy interiérů, dekret obsahoval i pokyny pro truhláře ohledně zhotovení okenních rámů, dveří, ostění, parket a nábytku. Státní oblastní archiv Litoměřice, pobočka Děčín, Velkostatek Svijany, kart. 10, kniha dekretů 1814–1824, fol. 122v-123r, Dekrety ohledně stavebních prací na Sychrově vydané Karlem Alainem Rohanem roku 1821.

Během této přestavby byla původní zámecká budova zvýšena o druhé patro a po obou stranách prodloužena. Byla vystavěna nová boční patrová křídla a na ně kolmé křídlo západní, kterým byla stavba doplněna na uzavřený čtyřhran kolem čtvercového nádvoří. Na toto západní křídlo byly ještě z každé strany napojeny další budovy. Jednalo se o tzv. Galerii a Bertino křídlo. Dále byly po obou stranách hospodářského dvora na západní straně zámku vybudovány konírny a další hospodářské budovy. Právě tehdy dostal komplex zámeckých budov zhruba dnešní velikost. KUTHAN, Jiří. Aristokratická sídla období romantismu a historismu. Praha: Akropolis, 2001, s. 92. ISBN 80-7304-003-4.

[12] Sychrovská pamětní kniha (Gedenkbuch des Schlosses Sichrow) je dnes uložena v knihovně Státního zámku Sychrov. Začala být psána na konci padesátých let 19. století na přání knížete Kamila Rohana. První část knihy retrospektivně zachycuje už události z let 1820–1859 a byla zřejmě sepisována ze starších podkladů. Zápisy pak chronologicky pokračují až do roku 1899. Cílem retrospektivně psaných záznamů bylo zřejmě zachytit novou etapu dějin rodu od zakoupení sychrovského zámku a vytvořit tak ucelený přehled rohanské historie na území severních Čech. Při analýze jednotlivých zápisů je vždy třeba brát zřetel na to, že se jedná o pramen, který vznikl na přání šlechtice a primárně měl budoucím generacím zdůraznit a připomenout význam a slávu rohanského knížecího rodu. Přes tuto silnou stylizační stránku je pamětní kniha významným pramenem informujícím nejen o životě Rohanů na Sychrově.

[13] „[…] ačkoliv byl zámek odedávna sídlem vlastníků statku nebo případně úřadujících vrchností, vyplňoval do roku 1820 pouze jisté místo v dějinách vlasti… zámek Sychrov tedy nebyl žádnou znamenitou nebo přitažlivou stavební památkou z dávných rytířských časů; bez ohledu na to si jej však Jeho Jasnost kníže Karel Rohan pro jeho volnou polohu a nádherné okolí v údolí Mohelky vybral a povznesl ho jako sídlo hlavní větve jasného velkoknížecího rodu, a tak se začaly psát jeho dějiny […]“  Gedenkbuch des Schlosses Sichrow. Státní zámek Sychrov, fond: Zámecká knihovna, sign. VIII0/3, inv. č. 3357. fol. 3r.

[14] V Schallerově topografii je pouze stručně uvedeno, že Sychrov je zámek ležící nad říčkou Mohelkou, který založil rytíř Lamotte z Frintroppu. Dále je zde zmíněna kaple Narození Panny Marie a ovocný sad vedle zámku. SCHALLER, Jaroslaus. Topographie des Königreichs Böhmen IV. Bunzlauer Kreis. Prag - Wien, 1790.
[cit. 2022-12-16]. Dostupné z URL: <https://dspace.tul.cz/bitstream/handle/15240/22499/101_Schaller-transliterace.pdf?sequence=2&isAllowed=y>.

[15] Gedenkbuch des Schlosses Sichrow. Státní zámek Sychrov, fond: Zámecká knihovna, sign. VIII0/3, inv. č. 3357. fol. 2r.

[16] „[…] ve tváři jasného knížete se dala číst vrozená knížecí velikost, laskavost a otcovská láska; kníže srdečně děkoval lidem za neutuchající pozdravy a ráčil během této jízdy nechat mezi školní děti a chudé rozdělovat značné peněžité dárky … dojem, který knížecí velikost Jasného knížete udělala na jeho poddané, se slovy nedá vyjádřit; jeho důkazem je ale to, že si obce vyprošovaly milost, aby směly své jasné vrchnosti přinést uctivý slib věrnosti také na zámek Sychrov […]“ Gedenkbuch des Schlosses Sichrow. Státní zámek Sychrov, fond: Zámecká knihovna, sign. VIII0/3, inv. č. 3357. fol. 3r.

[17] SLAVÍČKOVÁ, Hana. Rodinný archiv Rohanů. In: Sborník archivních prací 35, s. 265.

Místa působení

Výběrová bibliografie

Knihy

EDERER, Antonín. První vlak z Liberce do Pardubic. Liberec: Krajské nakladatelství v Liberci, 1959, 115 s.

HOFMAN, Jaroslav. Sychrovský park: Průvodce po historii a dendrologických zajímavostech. Státní zámek Sychrov, 1981.

KADLEC, Miloš, Jaroslav BOHÁČ, Jiří JÁGR a Šimon PIKOUS. Rohanové. Nymburk: Vega-L, 2013, 18 s. ISBN 978-80-905555-5-6.

KUTHAN, Jiří. Aristokratická sídla období romantismu a historismu. Praha: Akropolis, 2001, 333 s. ISBN 80-7304-003-4.

LOBKOWICZ, František. Encyklopedie řádů a vyznamenání. Praha: Libri, 1995, 238 s. ISBN 80-901579-9-8.

MŽYKOVÁ, Marie. Rohanská portrétní galérie: ze sbírek státního zámku Sychrov. Liberec: Správa státního zámku Sychrov a Okresní národní výbor v Liberci, 1985.

PEČENKA, Marek a Petr, LUŇÁK, et al. Encyklopedie moderní historie. 3. vyd. Praha: Libri, 1999. 653 s. ISBN 978-80-85983-95-1.

POCHE, Emanuel a Petr, PREISS. Pražské paláce. Praha: Odeon, 1973, 396 s.

POSPÍŠILOVÁ, Marie. Vývoj sychrovských zámeckých interiérů. Státní zámek Sychrov, 1988.

ROHAN, Inge. Zámek Sychrov: Novogotický památník rodu Rohanů. Sychrov: Spolek přátel zámku Sychrov, 1996, 31 s.

VEBER, Václav, et al. Dějiny Rakouska. 2. vyd. Praha: NLN, 2007, 748 s. ISBN 978-80-7106-239-4.

VYBÍRAL, Jindřich. Století dědiců a zakladatelů: Architektura jižních Čech v období historismu. Praha: Argo, 1999, s. 214. ISBN 80-7203-205-4.

 

Sborníky

KADLEC, Miloš, (ed.) Kníže Kamil Rohan – novogotika a zámek Sychrov: sborník příspěvků z odborného semináře pořádaného správou státního zámku Sychrov dne 13. 11. 2002. Sychrov: Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště, správa státního zámku Sychrov, 2004, 34 s. ISBN80-239-4917-9.

 

Studie

DOLÍNEK, Vladimír. Lovecká puška knížete Rohana. In: Historie a vojenství. 2007, roč. 56, č. 2, s. 115–117.

KADLEC, Miloš. Genedkbuch des Schlosses Sichrow: Pamětní kniha zámku Sychrov: 1820–1834. In: Sborník Národního památkového ústavu, územního odborného pracoviště v Liberci. Liberec: Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště, 2007, s. 137–152.

KADLEC, Miloš. Gedenkbuch des Schlosses Sichrow 1835–1850. In: Sborník Národního památkového ústavu, územního odborného pracoviště v Liberci. V Liberci: Národní památkový ústav, Územní odborné pracoviště v Liberci, 2007, s. 68–84. ISBN 978-80-903934-0-0.

KADLEC, Miloš. Gedenkbuch des Schlosses Sichrow: (pamětní kniha zámku Sychrov) 1851–1860. In: Sborník Národního památkového ústavu, územního odborného pracoviště v Liberci. V Liberci: Národní památkový ústav, Územní odborné pracoviště v Liberci, 2008, s. 64–82. ISBN 978-80-903934-1-7.

KADLEC, Miloš. "Gedenkbuch des Schlosses Sichrow" (Pamětní kniha zámku Sychrov) 1861–1863. In: Památky Libereckého kraje: sborník Národního památkového ústavu, územního odborného pracoviště v Liberci. Liberec: Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště v Liberci, 2009, s. 95–112. ISBN 978-80-903934-4-8.

KADLEC, Miloš. "Gedenkbuch des Schlosses Sichrow" (Pamětní kniha zámku Sychrov) 1864–1867. In: Památky Libereckého kraje: sborník Národního památkového ústavu, územního odborného pracoviště v Liberci, Liberec: Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště v Liberci, 2011, s. 68–93. ISBN 978-80-904852-3-5.

KUTHAN, Jiří. Knížecí rod Rohanů a jeho stavby. In: Aristokratická sídla v českých zemích: 1780–1914. Praha: NLN, 2014, 373–384. ISBN 978-80-7422-332-7.

MŽYKOVÁ, Marie. Vévodou nejsem, jsem Rohan: poznámky k životu aristokrata. In: Šlechtické rody a jejich sídla v Českém ráji: sborník referátů z vědecké konference konané ve dnech 24. – 25. dubna 2009 v Turnově. Semily: Státní oblastní archiv v Litoměřicích – Státní okresní archiv Semily, 2009, s. 52–59. ISBN 978-80-86254-19-7.

SLABÁKOVÁ, Radmila. „Il est «Höchst Zeit» aneb Jaký jazyk pro aristokracii v Čechách a na Moravě v 19. století? In: Komunikace a izolace v české kultuře 19. století. Praha: KLP, 2002, s. 102–115. ISBN 80-85917-88-2.

SLAVÍČKOVÁ, Hana. Rodinný archiv Rohanů. In: Sborník archivních prací 35. Praha: Panorama, 1985, s. 163–282. ISSN 0036-5246.

SVOBODA, Antonín Marián. Okrasné rostliny v zahradách zámku Sychrov. In: Kamenná kniha: Sborník k romantickému historismu a novogotice. Sychrov: Státní zámek Sychrov, 1997, s. 278-282. ISBN 80-238-2264-0.

 

Ostatní

BALADOVÁ, H. Rodinný archiv Rohanů 1361–1951. Inventář. SOA Litoměřice, pobočka Děčín, 1973.

Citace

KADLECOVÁ, Petra. Karel Alain Gabriel Rohan . Databáze regionálních osobností [online databáze]. Krajská vědecká knihovna v Liberci, @2024. Datum aktualizace 06. 04. 2023, [cit. 2024-12-03]. Dostupné z: https://www.osobnostilibereckehokraje.cz/osobnosti/id:62775