Václav Řezáč

Rozhovor

Mládí

Václav Řezáč se narodil 2. dubna 1977 v Plané v Mariánských Lázních, ale dětství strávil v Tachově, dvacet kilometrů od hranic se západním Německem. Otec je vyučený zámečník, toto povolání vykonával krátce, později pracoval až do sametové revoluce jako číšník. Matka Malvína, rozená Prokošová, je vyučená aranžérka, pracovala jako vedoucí několika prodejen a navíc šila dámskou módu.

„Takže u nás byly stále rozložené módní časopisy se střihy, hlavně západoněmecká Burda.“

Maminka pocházela z jižního Slovenska z rodiny, která se za socialismu označovala za kulackou. Rodina totiž před rokem 1948 vlastnila vinice, pole i lesy, které jí byly posléze znárodněny.

„Celou rodinu s šesti dětmi odvezli do západních Čech, děda pracoval v uranových dolech, brzy onemocněl a zemřel. Babička ho rychle následovala. Takže já si je oba pamatuji do svých tří let. To mne na tom dětství mrzí, že jsem neměl možnost je poznat víc. Pamatuji si, jak mě třeba babička vzala do Prahy, která byla pro mne tehdy hodně velká a barevná. Táta mi pak v dospělosti prozradil, že jeho táta, tedy můj děda, není pravý, takže to příjmení Řezáč s námi není geneticky spojené. Víme jen, že zřejmě pochází z Kutnohorska. Babička svému synovi dlouho tajila, že jeho táta není ten pravý otec. A to proto, že se tehdy vůbec nenosilo cokoliv podobného přiznávat. Druhá část rodiny je slovenská a možná i maďarská, protože tam, kde bydlela maminka, se mluvilo maďarsky.“

Václav Řezáč zažil normalizaci, která začala v sedmdesátých letech po tom, co komunistická strana po okupaci v roce 1968 vojsky pěti států Varšavské smlouvy v čele se Sovětským svazem opět upevnila svou moc. Jeho rodina bydlela kousek od hranic s tehdejším západním Německem a o to víc bylo všude v Tachově komunistické propagandy.

„Já jako kluk jsem musel chodit do Pionýra a strašně mě to nebavilo. A když pak přišla sametová revoluce, tak si pamatuji hlavně to, jak nám naši řekli, že teď už můžeme jet kdykoliv do západního Německa. Tak jsem tam s kamarádem jel na kole. Neměli jsme ale pas. Sněžilo, vzali jsme to přes les, přejeli hranice a dostali se do Německa. Tehdy panovala na obou hranicích oboustranná euforie, takže ten německý celník nad tím, že nemáme pas, jen mávl rukou, ať jedeme. Dojeli jsme do Bärnau, zašli do obchodu a koukali, co tam mají za krásné zboží. Mamince jsem koupil mýdlo Fa, to byla tehdy superznačka. A byl jsem na sebe hrdý, že jsem strávil asi hodinu a půl v západním Německu.“

Na základní škole v Tachově se Václav Řezáč dostal do sportovní třídy. Jak konstatuje, byl tam výborný tým, který vyhrál na Plzeňsku první místo v atletice, v basketbalu byl druhý. Sportovci však vynikali i ve volejbale a na mistrovství republiky v házené obsadili páté místo. Kromě toho hráli také fotbal.

„Ten náš třídní byl skvělý v tom, že jsme mohli jít do spousty těch sportů naplno. A pamatuji si, že jsem neměl volný ani jeden víkend, protože jsme měli stále zápasy a závody. A do toho jsem navštěvoval ještě lidušku, čili lidovou školu umění. Dvakrát týdně jsem do ní chodil na výtvarnou výchovu. Hodně mi ta výuka kreslení dala, protože náš učitel Ivo Sokol, výborný malíř, ve mně vzbudil vztah k barvám. Když jsme třeba kreslili louku, tak jsem tu kresbu měl úplně jinou než ostatní děti. Využíval jsem všechna spektra barev. Trošku jsem se styděl, že to mám jinak než jiné děti a když mě učitel pochválil, tak jsem měl velkou radost.“

Václav Řezáč se rovněž věnoval i judu, nakonec ale od něj na doporučení lékaře kvůli naraženým zádům upustil.

Středoškolská studia

V deváté třídě v roce 1991 ho maminka přihlásila na Střední uměleckoprůmyslovou školu sochařskou a kamenickou v Hořicích, byť si mladý Václav Řezáč říkal, že bude možná automechanikem.

„A to proto, že mě otec zaměstnával opravami aut. Nicméně, když jsem pochopil, že v Hořicích budu moct malovat a modelovat, což mě hodně bavilo, tak jsem se tam přihlásil. Při talentových zkouškách jsem ale zjistil, že nemám šanci se na hořickou školu dostat. Měli jsme třeba zpaměti nakreslit uhlem zvíře na formát A1 a ti studenti, co seděli vedle mě, to vyšvihli tak nádherně! Já jsem se jich ptal, čím to je, že tak pěkně kreslí. A oni, že chodili na přípravku a věděli, co budou při talentovkách kreslit.“

Václav Řezáč sice nakreslil dobře psa, ale nedalo se to dle něj srovnat s medvědy, gorilami a dalšími vzorně nakreslenými zvířaty skvěle připravených mladých uchazečů.

„Skončil jsem desátý pod čarou, a tak jsem se účastnil druhého kola na Střední uměleckoprůmyslovou školu sklářskou v Železném Brodě. Tam jsme jeli jen dva a vzali mě. Ten první týden jsem se seznamoval s kamarády na internátu, chodili jsme ven a já kroutil hlavou nad tím, jak noví kamarádi řešili barvy skleněných střepů. Zajímalo je, čím je sklo barvené a dozvídal jsem se, že v modrém skle je kobalt a v zeleném železo. Na první třídní schůzce nás třídní učitel Ivo Burian rozděloval do oborů, na které se budeme specializovat. A teprve v tu chvíli jsem si uvědomil, že jsem vlastně na sklářské škole. Šoupli mě na huť. Dlouholetý kamarád Milan Krajíček, se kterým jsem studoval nejen střední, ale i vysokou školu, mě varoval: Na huť ne! Tam je to špinavé a zpocené! Jdi na brusírnu! Je to čistá práce. Protože jsem mu to věřil, tak jsem prohlásil, že chci na brusírnu. Pan Burian ale razantně prohlásil, že ne. Protože blízko Tachova, kde bydlím, je Heřmanova Huť, kam pak můžu jít pracovat.“

Na huti byl Václav Řezáč velice překvapený, jak moc ho uchvátila žhavá hmota skla. A doslova, jak zdůrazňuje, začal tu práci na huti „žrát“. Na huti se učil vyrábět zajímavé plastiky. Také kreslil, maloval a modeloval. Mimoto ho zajímaly dějiny umění.

„Ředitele Pavla Ježka jsme bohužel na žádný předmět neměli. V druhém ročníku u nás začal učit čerstvý absolvent UMPRUM Rony Plesl. Měl úplně jiný způsob výuky, bral nás ven do přírody, dělali jsme víc portrétů a vše, jakoby bychom už studovali na UMPRUM. Tenkrát byl Rony Plesl mladý, entuziastický a nadšený. My jsme si s Milan Krajíčkem obstarali od školníka klíče od školy a každý večer jsme tam chodili kreslit, abychom se připravili na talentové zkoušky na UMPRUM. Vtipné bylo, jak za námi chodila školníkova žena v noční košili. Byla to taková noční víla, která nás vždy večer ze školy nemilosrdně vypoklonkovala.“

Václav Řezáč vzpomíná na to, že když se v době studií v Železném Brodě v devadesátých letech vracel na víkendy domů do Tachova, tak se v jeho městě pokaždé něco změnilo. Opravovaly se domy a všude převládal vliv sousedního Německa.

„Ale taky tam byla spousta veksláků a pašeráků, co prodávali v Německu vzácné sošky odcizené z českých kostelů. Začalo se tam jezdit luxusními auty a zároveň zhrubly vztahy. V Tachově bylo víc a víc zlodějíčků, co doslova očůrávali systém, měli peníze a byli uznávaní. Mně se to strašně příčilo. Do Tachova jsem se vracel čím dál míň a byl jsem rád, že můžu v Železném Brodě chodit nejen do školy, ale i na zábavy. Měli jsme tam i studenty ze Švýcarska a Švédska, a tak jsme obráželi nádhernou krajinu Jizerských hor a taky hospůdky, samozřejmě! To byl můj přechod do demokratického a svobodného světa.“

V Galerii Vlastimila Rady v Železném Brodě zhlédl výstavu současných sklářských výtvarníků, která ho uchvátila a přivedla k myšlence, že by to mohl po maturitě v roce 1995 zkusit UMPRUM v Praze.

„Líbily se mi optické blyštivé věci na soklech, vázy, mísy a objekty. V galerii na zemi ležela deska, na které byly rozbité a polorozbité kalíšky a kolejnice. A všechno bylo postříkané barvami. A já se ptal: Kdo to dělal? To je prostě úžasné! Do skla jakoby ten umělec dal úplně všechno! A to dílo bylo jemné, svěží a zároveň syrové a brutální. Přečetl jsem si cedulku, byl to Vladimír Kopecký. Tak jsem si řekl, že do jeho ateliéru chci, když bych měl tu možnost. Ale nevěřil jsem si, že se k němu dostanu. A už jsem si pro jistotu hledal místo v podniku Železnobrodské sklo. Štefan Kováčik, náš huťmistr, mi to ostatně doporučoval. Říkal, že jsem řemeslně šikovný. A bavilo mne dělat něco rukama. A být na té huti a vidět, jak sklářské dílo vzniká a jak doslova pod rukama roste.“

I přesto talentové zkoušky na pražské UMPRUM zkusil.

„A pamatuji se, jak se mne Kopečák ptal, jaké umění mám nejradši a co si myslím, že je nejkvalitnější. A já mu odpověděl, že každé dílo má svou kvalitu, jen je nutné ji objevit. V té době jsem vlastně neměl žádné vzory. Nikoho jsem neglorifikoval, nevyzvedával do výšin. Říkal jsem, že na každém se dá něco objevit. A on na to, to je dobře a zároveň si něco mumlal pod vousy. Ale přišlo mi, že není takový, že by chtěl někoho atakovat a konfrontovat váš názor s jeho. A pak jsme asi měsíc na to seděli u Ronyho Plesla v ateliéru a on nám sděloval výsledky. Milan Krajíček byl první a já druhý. Pamatuji si, že jsem se ho ptal, jestli se náhodou nespletl. Nespletl.“

Po talentových zkouškách pracoval Václav Řezáč na praktické maturitní práci. Na huti vytvořil tmavomodrý kobaltový talíř a na něm v různých kompozicích lepil kónické barevné kalíšky nafoukané na huti.

„Vznikla plocha, na které jsem sestavil z kalíšků postavy. Ty byly propojené leptanými čárami. Tím jsem najednou vlastně vnímal vztahovost, jak vidím náš svět. V té době to bylo určité naplnění, zábava.“

Dnes je s odstupem času rád, že tehdy ten krok udělal. Své dílo ale od maturity neviděl.

„Škola totiž dávala návštěvám dary z naší školní dílny nebo je prodávala. Takže nevím, jestli je má maturitní práce u nás nebo v cizině. Ve škole zůstala jen navržená sklenice na pivo a na vodu, kterou jsem dělal v druhém ročníku školy. A ta mne s odstupem času také uhranula, protože jsem najednou viděl příbuznost s tekutinou, s křivkou kapky vody.“

Tenkrát jako student to tak nevnímal, ale dnes si uvědomuje, jak složité bylo pro začínajícího sklářského výtvarníka vytvořit takové minimalistické dílo.

„Chtělo to odvahu ustoupit od kudrlinek a mnohořečí. A to je právě na výtvarničení to nejtěžší. Dostat se do jádra. V té maturitní práci se mi to podařilo, aniž bych si to v té době uvědomil.“

Vysoká škola a terezínské působení

Na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze v ateliéru profesora Vladimíra Kopeckého začala podle Václava Řezáče jedna z nejhezčích ér jeho života.

„Čtyři roky jsme v ateliéru každý den od osmi do dvanácti hodin kreslili. Odpoledne pak byla figurální kresba s Borisem Jirků anebo jsme pak chodili odpoledne malovat figury a portréty. Jednalo se vlastně o řeholnický řád! Když ale kreslíte každý den portréty, odhalujete postupně jasněji a jasněji jeho vrstvy. Nejdříve vám jde o vidění reality. Aby to bylo perspektivně a anatomicky správně, aby to bylo plastické a ta podoba, aby tam byla. A najednou začnete s tím portrétovaným navazovat vztah. To znamená, že všechny techniky, co se člověk naučil, jako třeba stínování, odhodí, a už vlastně jde jen po tom, co vlastně u portrétovaného vnímá. Pak šlo ještě o vystižení portrétovaného. Měli jsme modely, starší lidi. Pamatuji si uklízečku, která furt na té UMPRUM šúrovala. Byla stále unavená, skoro spala. A bylo krásné ji kreslit. Jak byla taková povadlá. Když ale otevřela oči, tak z nich vyzařovala radost ze života, byť byla utahaná jako pes. A to vše jsem se snažil do jejího portrétu dát.“

Jak dál líčí Václav Řezáč, po portrétech přišly figury a malby.

„A Kopečák kolem nás chodil, funěl, měl v kapsách tak sto klíčů od všech těch ateliérů a od školy, s nimi cinkal, a nic neříkal. Nechal nás ve všem doslova vykoupat. Pak nám povídal něco o výstavě, kterou viděl, architektuře nebo nějakém díle. Což pouze jemně souviselo s výtvarničinou, spíš to bylo o životě. A teď vidím, jaký měl prozíravý přístup, i když to možná nebylo úmyslné. Ale prostě nechtěl nám radit, jak kreslit. Protože každý jsme individualita, každý vnímáme život jinak, a tu kresbu a malbu tím pádem také. Přistupoval k studentům s respektem. Což bylo skvělé.“

Na UMPRUM se Václav Řezáč věnoval i experimentální tvorbě.

„Na vysoké škole jsem hodně experimentoval, jak s hutním, tak s foukaným sklem, začal jsem rozpraskávat tabulová skla, která jsem pak na sebe vrstvil, a vlastně tímto způsobem vznikly prostorové grafiky, které se měnily podle toho, jak šlo kolem slunce a měnilo se světlo. Pak jsem se k tomu stále vracel.“

Diplomovou práci vytvářel v roce 2001 v opuštěných prostorách Terezínské jízdárny.

„Sídlili v ní do roku 1994 vojáci. Pak odešli a z deseti tisíc obyvatel zbylo v Terezíně jen několik tisíc. My, kolegové z ateliéru Kopeckého, jsme si ještě za studií v roce 1998 řekli, že si najdeme nějaké ateliéry. Kamarádka pochází z Litoměřic, zašla za starostkou Terezína Růženou Čechovou a ta jí nabídla opuštěný obranný val, tzv. Pentagon. A tam bylo dvacet ateliérů. Založili jsme si proto občanské sdružení Středoevropská kolonie současného umění M.E.C.C.A. a začali jsme prostory opravovat. Pořádali jsme sklářské, architektonické i fotografické workshopy. Začalo se to postupně nabalovat. Pak k nám přijel ministr kultury Pavel Dostál, jindy švédská ministryně kultury, dostali jsme také podporu z Nizozemska. Setkávali jsme se i s lidmi, co přežili holocaust, jezdil k nám například Arnošt Lustig. Sklářští výtvarníci, jak sami říkali, tam vytvořili svá nejsilnější díla. Bylo to skvělé.“

V roce 2001 ukončil Václav Řezáč studia na UMPRUM. Jeho diplomová práce se jmenuje Průvod duší. Jednalo se o monumentální instalaci z tabulí skla slepenými silikonem, pomalované voskem a prachem ze země jízdárny, objekt obsáhl celou Terezínskou jízdárnu.

„Vznikly kompozice a tvary celých postav směrem do ztracena, až byl cítit jen záchvěv těl nebo toho, co můžeme zobrazovat jako jakousi nitěrnost, kterou nazýváme duch nebo duše. Součástí mé práce byla rovněž performance. Vzal jsem lešenářskou tyč a procházel jsem s ní za těmi dušemi nebo figurami, rozbíjel jsem ta skla a osvobozoval duši z těla. Došel jsem až na konec, vstoupil do černé jámy a tam spočinul v tichosti v meditativní poloze. Vzdal jsem tím vlastně úctu terezínskému ghettu, a těm lidem, kteří jím prošli. A pak jsem vyšel ven. Natočené video je ke stažení na Youtube nebo na mých webových stránkách.“

Václav Řezáč dál vzpomíná na to, jak dobře se mladým sklářským designérům v terezínských ateliérech tvořilo a jak vznikala vážná, důležitá, zajímavá nebo i vtipná díla. Později se však vztahy s městem Terezín zhoršily, a proto se spolu s kolegy rozhodl uměleckou kolonii opustit.

„Bylo to po povodních 2002, kdy bylo celé město pod vodou. Nám to vyplavilo osm bytů a patnáct ateliérů. Měli jsme naštěstí dobrou pojistku a za vyplacené peníze jsme vše opravili. Přišly ale komunální volby a změnil se starosta. V Terezíně bylo samozřejmě nutné spoustu věcí opravit, a to za stovky miliónů korun. Jenže, jak jsme zjistili, starostovi nešlo o nic jiného, než peníze z dotací vytunelovat. Taky se to pak řešilo u soudu. Jak to ale nemělo konce a starosta proti nám brojil, tak jsem si řekl, že odejdu.“

Ředitelem nadace

Václava Řezáče si po odchodu z Terezína vyhlédl psychoterapeut a filosof Luboš Krbec, který zakládal Nadační fond Martina Bubera v Ústí nad Labem a chtěl, aby v něm Řezáč vykonával funkci ředitele.

„Za to jsem byl rád, protože jsem díky tomu poznal vynikající filosofy, ekonomy, psychoterapeuty a teology. A mně jako umělci to dalo moc. Probírali jsme věci víry, jestli dává náš život smysl, zda peníze, za kterými se plahočíme, jsou důležité nebo ne, jestli to, co děláme, nás naplňuje a proč. A zdalipak je ta ekonomika tak důležitá nebo není. Pracoval jsem v nadačním fondu v letech 2002
2004 a bylo to velmi zajímavé.“

Václav Řezáč si i v době, kdy řediteloval nadaci, neustále udržoval sklářský fortel broušením skla v kamarádově ateliéru v Železném Brodě. Tam pak potkal svou budoucí ženu Janu.

„Kvůli ní jsem se nakonec přestěhoval z Ústí nad Labem do Železného Brodu a začala další životní etapa. Bylo to v době, kdy skončil podnik Železnobrodské sklo a nikde nebyla práce. Jako mladý výtvarník jsem se těžko mohl uživit jenom z výstav a prodeje. Sehnat práci bylo peklo, protože všechny firmy z okolí byly subdodavatelsky vázány na ŽBS, které bylo mimochodem výjimečné tím, že na jednom place měli skláři, designéři a výtvarníci k dispozici veškeré sklářské technologie. Kdyby dneska firma existovala, tak by válcovala všechny konkurence a sjížděli by se do ní vývojáři a výtvarníci z dalekého okolí. Holt ale, ty záměry majitelů ŽBS byly jiné.“

Václav Řezáč byl v dané době ochoten jít do technických služeb nebo do mačkárny. Když však ve firmách předložil, že má vysokoškolský titul, řekli mu, že je škoda s jeho vzděláním mačkat sklo. Nakonec pak začal pracovat u své ženy, jež provozovala bar.

„Což bylo pro mne jako introverta docela těžké. Musel jsem se naučit točit pivo, obsluhovat a bavit se s hosty. Byla to zkrátka nová škola mého života.“

Na zábavě ve Bzí, kde byl Václav Řezáč se ženou, ho v roce 2006 napadli dva mladí lidé, utrpěl mnohačetná poranění v obličeji a na hlavě, měl krvácení do mozku a skončil v nemocnici.

„Byl jsem rád, že jsem mohl po tom úrazu chodit, protože ke krvácení do mozku došlo v centru rovnováhy. Znovu chodit mě učila má žena. Ztratil jsem tehdy zájem o výtvarné umění, přišlo mi zbytné a zbytečné. Byl jsem pak ochoten dělat cokoliv a kdekoliv. Do baru mé ženy chodil významný sklářský výtvarník Zdeněk Lhotský, který měl studio v železnobrodském Pelechově. A tak jsem ho poprosil, jestli u něj nemůžu pracovat, třeba i jako uklízeč, že potřebuji dělat něco rukama. A on mi nabídl, abych se zúčastnil výběrového řízení na post hlavního manažera studia.“

V ateliéru Zdeňka Lhotského

Výběrové řízení do ateliéru Zdeňka Lhotského v roce 2006 vyhrál a musel si jako „huťák“, uhranutý žhavým sklem, zvyknout na výrobu taveného skla. Za běhu se učil, jak technologie funguje, a jak pracovat s lidmi, kteří jsou mistry svého oboru.

„Každý z nich byla osobnost, mnohdy tvrdohlavá. Když někdo nechtěl s někým spolupracovat, tak jsem to musel dávat dohromady, abychom splnili zakázku. Takže to bylo fakt zajímavé. Po pár letech jsem de facto firmu vedl a Zdeněk Lhotský se tak mohl věnovat grafice, kterou má rád. Velké úsilí jsme věnovali sarkofágu pro dánskou královnu Margaretu II. a jejího chotě Henrika, který navrhl dánský umělec Bjoern Norgaard. Ten hledal několik let skláře, kteří by zvládli jeho náročné zadání. Objevil je nakonec až v Pelechově u Železného Brodu v našem Studiu tavené plastiky výtvarníka a skláře Zdeňka Lhotského. Dílna tak pozvedla laťku sklářského umění a ukázala, že v určitých technologiích mohou i malé české podniky konkurovat světové špičce.“

Václav Řezáč měl na starosti smlouvy, rozpočet na sarkofág, jednal se samotným Bjoernem Norgaardem. Bylo to hodně práce, a protože po deseti letech práce ředitele studia cítil velkou únavu, rozhodl se odejít.

„My jsme se se Zdeňkem Lhotským dohodli na tom, že po dobu své manažerské práce svou tvorbu upozadím. A tak jsem jen občas zajel do Kamenického Šenova a foukal své věci u Jílků. A pak jsem je propískovával. Ale nedělal jsem tavenici, protože jsem jí měl ve studiu dost. Celkově jsem ale cítil, že už mě ta práce nenaplňuje, asi dva měsíce jsme se se Zdeňkem bavili, jestli odejít nebo ne, když v tom ke mně přišla kamarádka ze studií Anička Polanská a řekla mi, jestli se nechci přihlásit do výběrového řízení na učitele ve sklářské škole v japonské Toyamě, kde se stalo už tradicí, že tam učí Češi.“

Návrh doma představil manželce Janě, která si ale neuměla představit, jak by celá rodina v Japonsku žila. Přesto přihlášku podal a výběrové řízení absolvoval online. Ptali se ho mimo jiné i na to, jestli si je vědomý toho, že je v Japonsku úplně jiná kultura a zda to psychicky snese.

„Říkal jsem si, proč bychom to nezvládli, když je Japonsko taková milá, přívětivá a vřelá země, jak ji známe z televizních dokumentů. A proč bychom tedy měli mít nějaké psychické potíže? Myslel jsem si, že mě nevezmou, ale vzali. Když jsem to oznámil manželce, tak se rozbrečela.“

Pedagogem v Japonsku

V Japonsku v roce 2016 bylo po příletu Václava Řezáče vše naopak.

„Obrovský kulturní náraz. Přestože jsou Japonci milí a mají úctu k člověku, pro nás je to tak jiný svět, že člověk se musí naučit, jak jejich svět přijímat. Ten způsob komunikace a jak to tam jde všechno pomalu, když něco zařizujete. Pokud si o něco zažádáte, tak to třeba projde padesáti schváleními. Ale nakonec máte jistotu, že to bude. U nás to jde sice rychleji, ale jistotu nemáte. Ten jejich systém je tak propracovaný a pomalý, protože japonští úředníci musí všechno důkladně prozkoumat. Výsledek je ale nakonec pozitivní.“

Do Japonska s ním letěla manželka a dvě dcery, které chodily do školky a školy. Manželka byla ženou v domácnosti, japonsky nazývaná „šufu“.

„Bydleli jsme ve starém dřevěném domku po Müllerových. Teplický sklář, výtvarník a performer Stanislav Müller učil ve sklářském institutu v Toyamě přede mnou. Ten dům byl čtyřicet let starý, všechny šoupací dveře a okna byly uvolněné, takže, když přišel tajfun, tak v něm foukalo, i když byly dveře zavřené. Všechno řinčelo a střecha skákala. A děti se bály, že na nás dům spadne. Ale Japonci to mají vymyšlené tak, že domy pruží. Všechno má tančit, dům musí zpívat a přežít i zemětřesení.“

Výuka na sklářském institutu v Toyamě byla podle Václava Řezáče skvělá. Je toho názoru, že Japonci jsou v koncepci výuky sklářství dál než Češi.

„Protože u nás převládá akademický styl výuky. Jedeme hodně po teoretické stránce, přebíráme spoustu informací, které si ale neověřujeme. Je to vlastně memorizování a člověk vlastně neví proč. Jenom aby něco odříkal a složil zkoušky. A čím víc titulů máte, tak jste u nás považovaný za kvalitnějšího odborníka. Člověk se pak třeba ani nemusí dál dovzdělávat. Kdežto v zahraničí získáváte titul až v pracovní pozici, do které se dostanete. A o titul přijdete, když tu práci ztratíte, protože v ní vlastně asi nejste dobrý. To vás nutí se dál vzdělávat, abyste byl v té práci stále vynikající. U nás ale ne. A já musel odletět do Japonska, abych pochopil, že náš vzdělávací systém je tak trošku za opicemi.“

Jak Václav Řezáč dál líčí, studenti v Toyamě přijdou v pondělí do školy, od osmi do pěti odpoledne se učí na dílnách a věnují se například foukání na huti. Po páté hodině mají úklid dílen a poté si mohou dělat své projekty. V úterý jdou brousit a ve středu se učí tavenici. Ve čtvrtek a v pátek pak mají volitelné předměty jako modelování, sochaření, malování, kresba, šperky, vitráže a práce s kovem. Učí se rovněž svařovat, obrábět kovy a truhlařit. Student si za dva roky projde všemi obory, díky čemuž je poté dokáže propojovat.

„Pak jsou tam údržbové dny, kdy se studenti rozdělí na týmy a jdou rozebrat brusičské stroje. Pece na tavené sklo jsou vypnuté, tak je také rozeberou, vyčistí je a zpátky smontují. Takže vědí, jak se stroje udržují, a jak o ně správně pečovat. Takže, když pak ve skle podnikají, tak všechno už ze školy do detailu znají. U nás se vlastně učíte jen foukat, takže máte pouze píšťalu a o technologii se učíte v teorii. A nikdy vás učitelé v našich školách nenaučí pec odkrýt, vstoupit do ní, vyndat pánev, dát tam novou a zazdít. Neumíte nic opravit, ani brusičský stroj promazat. Když pak začnete podnikat, tak je všechno tak nějak zahalené strachem. A vtipné je, že v Japonsku jde ředitel školy plít trávníčky kolem školy nebo zamete dvůr. Všichni úředníci i my, učitelé, jsme se o tu školu v Toyamě starali. Vlastně jsme byli všichni takoví školníci.“

Škola v Toyamě se pro Václava Řezáče stala po roce a půl druhou rodinou, neboť manželka s dcerami odletěly domů. Hodně se jim po vlasti stýskalo. Další rok a půl zůstal tedy sklářský výtvarník Václav Řezáč v Japonsku sám.

„Což mi umožnilo každý den dělat sklo. A vzniklo tím pádem nejvíc věcí, které jsem pak po návratu do Česka vystavoval. A v tom tvůrčím prostředí mě napadla myšlenka propojení hutního skla s tavenicí. Už při příjezdu do Japonska jsem přemýšlel o tom, co tam budu vytvářet, protože jsem mohl foukat, dělat tavenici či brousit sklo. Já miluji žhavou lávu skla, je to obrovská show, to foukání na huti, protože huťák vytváří díla během pár minut nebo hodin. Vidíte ten zrod díla i to, jak jde do finále a jste šťastný z toho, co vzniklo. Vedle toho tavenice vzniká v meditativním tichu, klidu a soustředění, kdy si vlastně vytvoříte model jako sochu, tvar, a pak si ho odlijete do formy, otisknete, formu si vysušíte, dáte do pece, naskládáte do ní sklo, které si vyberete a začne tavení. Ale žádná show! Je to spíše klášterní barevnost. A já jsem si na železnobrodském Pelechově tavenici vyzkoušel, a o tom foukání vím dost. Sice víc teoreticky než prakticky, protože v podstatě líná kůže zvítězila nad opálenou z té hutě, neb jsem píšťalu nedržel v ruce už dlouho.“

Přitom jej napadlo, co kdyby obě technologie spojil? I když z Pelechova dobře věděl, že se de facto jedná o technologický nesmysl.

„V Pelechově jsem spolupracoval s lidmi, kteří pracovali ve Sklářském výzkumném ústavu v Hradci Králové, a sám Zdeněk Lhotský byl výborný technolog. Jaroslav Švácha je také jeden z nejlepších technologů na umělecké projekty. A věděli jsme, že spojení obou technologií bude obtížné. Foukané sklo, které se taví v pánvi, se smíchá se sklem, které je utavené ve formě - tavenice. Má jinou roztažnost, i když máte sklo od stejného výrobce, je tam jiná barva, každé to sklo si prošlo něčím jiným. Navíc tavenice je dvakrát přetavená.“

V tomto svém určitém bláznovství, jak sám konstatoval, ale kombinaci obou technologií trpělivě zkoušel.

„Vybudoval jsem si hliněný šuplíček, ten odlil a utavil ze skla. Pak jsem si vyzkoušel klasické optické vlastnosti, co se dělají v tavenici, zúžení stěny do minima. Aby to bylo světlounké, obrousil jsem to, dal zpět do pece a pak jsem do hmoty foukal. A ona držela pohromadě! A tak jsem si řekl, že to snad půjde.“

Poté vytvářel návrhy na tavenici inspirované architekturou. Poléval ji sklem, které dynamicky teče a překonává zažitou hodnotu.

„A čas nám ty hodnoty přetaví, a ukáže nám pravdu, jak to doopravdy je. Tyto dva momenty jsem v tavenicích chtěl zachytit. Takže jsem si sklo připravil, utavil, obrousil a pak jsem ho dal do pece znovu nahřát a poléval žhavým sklem. A ono to fungovalo. A docílil jsem jiné barevnosti. Sklo si připravuji tak, že si ho namelu a namleté sklo různých barev můžu míchat na vlastní odstín, protože barva je základ mé tvorby. Já vnímám svět přes barvy. I černá má své odstíny. Takže jsem si namíchal odstín, jaký jsem chtěl, utavil a polil křišťálovým sklem, protože v pánvi neměli Japonci, kde jsem kombinaci nejvíc zkoušel, jiné sklo než křišťálové.“

Kombinaci dvou protichůdných sklářských technik nejprve zkoušel na malých sklářských dílech. Pak se Václav Řezáč rozhodl vytvářet větší monumenty, například hladké geometrické růžové kolo.

„Vzal jsem hrubý diamant, začal jsem s ním sklo brousit, že zhrublo a vypadalo jakoby okousané. Docílil jsem nasládlé jemné růžové barvy. S hrubým okrajem vytvářel disk zvláštní kontrasty. Růžová ve mně probudila stesky po rodině. Pak jsem disk položil do pece a s pomocí Američana Briana Corra, který na škole učil foukání, jsme ho polili žhavým sklem. A ten disk se pod ním jemně bortil! Byl jsem z toho zklamaný… Nicméně necelý měsíc jsme dílo chladili, a já si říkal, že až ho otevřu, tak to bude strašný pohled. Kruh bude zničený a nebude hezky geometrický. A najednou jsem viděl, že to mělo kule! Přes disk teklo sklo, teď už vychlazené, byla z něj cítit dynamika, jak si sklo podrobilo tavenici a geometrický tvar. A jak ho měkce prohnulo. Vznikla tak nejsilnější věc, kterou jsem kdy touto metodou vytvořil a jsem za to hrozně rád.“

Jak dál Václav Řezáč popisuje, při této tvorbě funguje princip náhody a řada aspektů, které docházejí výtvarníkovi teprve ex post.

„Já nemám možnost ovlivnit tečení toho skla. Můžu jen určit objem skla, které na tavenici naliju a místo, kam ho chci dát. To už mám dopředu vymyšlené. A pak, jak to teče, už nechávám na materiálu. To je přesně ten princip náhody, který jsem začal ve skle objevovat a jenž mě fascinuje, a to obecně v mé tvorbě. Pak nastává racionální přístup k tavenici, který si vlastně vymyslíte. To je doslova složitá inženýrská a technická alchymie, aby se skleněná hmota zaformovala, aby forma nepraskla během tavení a chlazené sklo vám nevyteklo. Aby bylo sklo dobře vychlazené a nemělo v sobě pnutí. Následně nastane náročné broušení. Takže to chce hodně racionální přístup v procesu tvorby. Přichází ale vášeň toho skla, ženského a mužského principu nebo racia versus intuice, a to mě začalo bavit. Postupně jsem objevoval vrstvy myšlenkového pochodu, co ve svém díle člověk může vidět.“

V Toyamě tak vznikaly plastiky inspirované japonským nebem po dešti, které má podle Václava Řezáče zvláštní barevnost. Je šedé, ale v šedi objevíte modrou, jemně fialkovou i jemně růžovou barvu.

„V Japonsku je vysoká vlhkost, barva je mnohem víc šťavnatější, a to mě fascinovalo. A bylo hezké, že na polévání se mnou spolupracovali i mí studenti, sám jsem to ostatně dělat nemohl. Tím se vlastně také učili. Byla to pro ně dobrá škola.“

Současná tvorba

Po návratu do vlasti si začal v roce 2019 v Železném Brodě zařizovat výrobu mlýnku na sklo, který potřeboval pro svou tvorbu navazující na japonské umělecké aktivity.

„Začal jsem spolupracovat s Rudolfem Baňasem z Rádla, s nímž jsem se znal od Zdeňka Lhotského, hlavního dodavatele sklo pro tavenici. Rudolfovi jsem hodně věřil i jako technologovi a objednal jsem si od něj dvacet druhů barevného skla.“

Vznikala tak další skvělá sklářská díla. Například černé sklo, které obrousil, aby vypadalo jako kámen, a poté jej prolil uranovým sklem.

„Takže vznikl zvláštní kontrast. Smíchal jsem řadu barev a drží to pohromadě. Musím se přiznat, že jsem upravil chladící křivky, takže to nebylo o tom, že bych hmotu jen tak nějak splácal. Jsem vděčný, že mi Ruda se svými syny, kteří u něj pracují, pomáhají s uměleckou částí. A i s tou designovou. Vrátil jsem se totiž k projektu, kdy jsem navrhoval skleničku na velkého panáka, což je vlastně hranol o objemu pěti centilitrů a je vetknutý do oválu a tvoří zvláštní kontrast těch tvarů. A mně se líbilo, že Ruda Baňas umí namíchat přes sto deset barev ve skle. Požádal jsem ho, zda bychom mohli ty panáky u něj ručně lisovat a využít jeho barevnici. Aby bylo padesát panáků modrých, padesát růžových atak. A on, že to udělá. A tak jsme měli jednadvacet barev skla. A každý zájemce si pak může složit vlastní barevnost. Vznikla krásná série sklenek. I když musím konstatovat, že ruční lisování bylo náročné. Rudovi synové se vše učili za pochodu, čtyřikrát se měnila kovová forma, protože sklo praskalo, nešlo vše hned. Prostě, jak se říká ve sklářské hantýrce, když není něco jednoduchý, že to nejde jako: Hup na krávu a je z toho tele. V podstatě vývoj trval rok a další rok se lisovalo.“

Řezáčova díla se prodala například do Spojených států amerických v aukci pro Glass School v Pilchucku, kterou organizují kurátoři z Corningu a výtěžek se vždy věnuje sklářské huti. Tři největší a nejdražší díla pak nedávno zakoupila soukromá nadace na výstavě v německém Hamburku.

„Jedna věc, co jsem prodal, je zmíněná černá plastika s uranem, jmenuje se Tok času. Jedná se o prstenec černého skla, má uprostřed díru, kterou protéká uranové sklo. Druhá věc dostala v Japonsku jméno Pinda. Tehdy jsem si vůbec neuvědomoval, že v Česku může toto jméno navozovat určité asociace, ale název díla nakonec zůstal. Třetí dílo je pak růžový disk, jmenuje se Krutá touha, a jsem pyšný, že jsem se ocitl právě v této německé sbírce, protože se o ni nadace skvěle stará a všechna sklářská díla jsou stále vystavená.“

Z Japonska si Václav Řezáč přivezl i zalíbení v umění Kumiko, jemuž se věnuje i zde. Jedná se o tradiční japonskou techniku, která vyžaduje pečlivost, přesnost a trpělivost. Jde o ruční opracování, vytváření různých konstrukčních spojů a skládání připravených prvků v jeden harmonický celek, který vytváří složité geometrické obrazce.

„Japonci se naučili dělat speciální vzory, které vycházejí z motivů vody, větru nebo listí. Skládají z nich dřevěné stěny, paravány nebo mohutné stěny v hotelích. Velkou roli zde hraje slunce, které vrhá stín a obraz se polohou stínu mění. Koukáte na nádhernou krajinu, geometricky zjednodušenou. Nepoužívá se žádný kov, vše je do sebe vpasované, takže je to o obrovské přesnosti, znalosti a trpělivosti. Vznikají obrazy, které vás uhranou. A ve všem lze vypozorovat japonskou jemnost, přísnost, delikátnost, detailnost a zároveň obrovskou pokoru.“

Václav Řezáč se v Japonsku spojil s jedním z výrobců Kumika, kteří dodávají svá díla do hotelů. Působí v Toyamě, kde vyučoval. Navštívil ho spolu s jednou studentkou, která překládala. Domluvili se na tom, že Václav Řezáč vyrobí potřebné šablony. Vytvořil voskové modely, tavil je ze skla a poléval rozžhaveným sklem. Geometrický vzor se začal přirozeně bortit, prohýbat, deformovat a došlo tak k propojení s přírodou, ze které japonské umění vychází.

„Vznikaly věci, které vycházejí z motivů krajiny kolem Toyamy, blízko města jsou například nádherné vodopády, které jsou třetí nejvyšší v Japonsku. Pak se blížila olympiáda v Tokiu, japonský výrobce dostal spoustu zakázek do hotelů, tak jsem mu vyrobil další vzory, které měl dělat ze skla. Nakonec ale přišel covid a ze spolupráce sešlo. Přivezl jsem si nicméně do Česka silikonové formy a dál v umění Kumika pokračuji. Vytvářím mnohobarevné obrazy, třeba i pro Hamburk, a tím z té nevyčerpatelné studnice japonského umění neustále čerpám.“

Pedagogická činnost

Na doporučení pedagoga a sklářského výtvarníka Oldřicha Plívy začal Václav Řezáč učit na Katedře designu Technické univerzity v Liberci obor Sklo –šperk.

„V Evropě se jedná o výjimečný obor. Studenti se učí navrhovat sklo, vytvářet umělecký projekt ze skla, autorský šperk a šperkařské objekty. Pracovat s různými materiály od kovu, přes dřevo sklo až k plastu, s různými koncepcemi, výtvarnými možnostmi a formami. Mají zkrátka možnost propojit obor skla a autorského šperku do jednoho díla. V Jablonci nad Nisou máme detašované pracoviště a galerii, ve které vystavujeme semestrální práce.“

V roce 2022 převzal Václav Řezáč po Oldřichovi Plívovi celý obor. Učí teď budoucí bakaláře, první až třetí ročník. Vyučuje nejen teorii, ale také techniku zhotovování forem a přípravu na broušení. Brousit a leštit vysokoškoláky učí brusič skla Ladislav Holba.

„Vybavení máme na to, že jsme vysoká škola, docela dobré. Střední školy však mají díky nastavení školského systému technické a technologické vybavení lepší. Já jsem na univerzitu dokonce přinesl vybavení i z naší domácnosti. Třeba, abych mohl vytahovat voskové modely, půjčil jsem si od manželky papiňák, přimontoval jsem k němu hadici a vznikl tak parní stroj, ze kterého jde pára do forem a vypařuji vosk. Je to jakési samo doma. Jinak šperkařská dílna je u nás perfektně vybavená a je to tím, že jsou šperky mnohem menší.“

Václav Řezáč usiluje o to, aby si studenti své návrhy realizovali sami. Pomáhá jim při tom, protože řadu technik a technologií se na vysoké škole teprve učí.

„Vedle toho je vedu k experimentování. Snažím se jim vštípit, že ne všechny předsudky jsou dobrými rádci. Díky experimentům vznikají často skvělé věci. Vysvětluji jim, že by neměli mít strach. Aby svá díla mohli tvořit svobodně. Jedna studentka například vytvářela obrovské modely z čokolády, která umožňuje tvarovat model jinak než vosk. Ten je tužší, tvrdší a rychleji se rozteče, čokoláda ale teče pomaleji. Experimenty dokážou studenty nadchnout. Někdy jsou samozřejmě zklamaní, když jim pokus nevyjde. Jednodušeji ale nacházejí své vyjadřovací jazyky a formy. A sami sebe si tím rovněž otestují.“

Projekt Křišťálové údolí, který prezentuje u nás i ve světě umění sklářů, designérů, šperkařů i unikátní sklářské školy Libereckého kraje, Václav Řezáč velice podporuje.

„Pro mne jako pro skláře je Křišťálové údolí zpřehledněním aktuálního dění ve sklářských oborech. Čtu webové stránky Křišťálového umění. Je v nich i historie sklářství v našem regionu a sklářské osobnosti, které u nás v kraji máme. Jedná se o vynikající zdroj inspirace pro tvůrce z různých oborů, ne pouze pro skláře a šperkaře.

Václav Řezáč žije v Železném Brodě, kde spolu s manželkou vychovávají čtyři dcery.

„Manželka Jana Řezáčová pracuje v domě pro volnočasové aktivity Mozaika v Železném Brodě. Vede kroužky horolezectví a jezdectví, organizuje letní tábory a věnuje se maminkám s malými dětmi. Nejmladší dceři Antonii je dvanáct let a má tvůrčího ducha, hezky maluje a kreslí, je navíc řemeslně zdatná. Čtrnáctiletá Rosalie se věnuje sportu, má ráda stejně jako celá rodina turistiku. Máme vyšlapané všechny kopce okolo nás. Nejvíc uměleckého ducha má třetí, vyženěná dcera, třiadvacetiletá Marie Magdalena. Studuje v Plzni magisterský obor Produktový design, je talentovaná nejen výtvarně, ale i hudebně. Nejstarší nevlastní dcera Veronika je už provdaná a učí na základní umělecké škole housle a zpěv. Vystudovala střední uměleckou školu a je rovněž výtvarně nadaná.“

 

Ivana Bernáthová