Oldřich Plíva

Rozhovor

Mládí

Oldřich Plíva se narodil 4. června 1946 v jabloneckém Mšeně. Otec Oldřich Plíva byl fotograf. Matka Julie Plívová, rozená Ullwerová, pocházela z česko-německé rodiny a pracovala jako dětská zdravotní sestra.

„Byla chůvou a vychovatelkou ve dvou rodinách v Raspenavě a v Loučné u Jablonce. Její odchovanec Josef Gottstein, jehož rodina se musela vystěhovat, se za ní rád, čas od času zastavil. Táta byl vyučený fotograf. Převzal po válce firmu, ve které byl zaměstnán a dál ji provozoval jako národní správce. Fotil svatby, pohřby a školy, lidé si u něj nechávali vyvolávat filmy. Byl dobrý fotograf a jeho obrázky jsou toho dodnes důkazem.“

Rodiče bydleli ve Mšeně ještě před druhou světovou válkou. V pronajatém bytě si v kuchyni postavili pec. Po obsazení pohraničí Němci v roce 1938 matka a otec odešli nejprve do Záhoří k příbuzným a brzy potom do podnájmu do Mukařova, odkud otec chodil každý den přes hranici do Jablonce nad Nisou do práce.

„Když se vrátili rodiče zpět do Mšena, byl dům s pecí obsazený novými uživateli. Tak koupili tamní kampeličku a spláceli ji ještě v „nové měně“. Občas se u nás zastavil bývalý šéf kampeličky, pan Schreffer, který nenarukoval do války a když ho v domě hledalo gestapo, tak ho zachránilo to, že se schoval do dřevěných necek opřených o stěnu.“ 

Oldřich Plíva si z dětství pamatuje špatnou češtinu, která v jeho okolí zaznívala. V poválečné době totiž žilo ve Mšeně ještě mnoho Němců, kteří nebyli vysídleni, a tak kamarády měl i mezi německými kluky.

„V dětství jsem rád kreslil klasické domečky, stromečky nebo zvířátka. Obrázek, který si pamatuji, a rodiči se jím návštěvám chlubili, byl akvarel. Na něm byly stromy, které se mi moc nepodařily, byly tmavé a obrázek jsem nazval „Tma v lese“. Byl oblíbený, a tak u nás dlouho visel v kuchyni. Tehdy jsem se všechno učil sám, „lidušky“ neexistovaly, a tak jsem vyřezával třeba lodičky z kůry nebo jsme si z klacků dělali samopaly. Přestože jsme tu válku nezažili, často jsme si hráli na partyzány a hráli kopanou. Měl jsem pěkné dětství.“

Z osmé třídy se přihlásil na Střední uměleckoprůmyslovou školu sklářskou v Železném Brodě, kam jej záhy přijali.

„Tam začal můj zájem o sklo. S ním jsem se ostatně ve Mšeně setkával všude. Pan Tulach v sousedství mačkal korále a knoflíky. A vedle mačkárny byly hromady barevných sklíček. Pan Novotný zase dělal skleněné kameny, kdy se sklo doplňuje třeba zlatými foliemi a vypadá jako drahokam. Nebo pan Holub, to byl můj kmotr při křtu, a ten zase vyráběl skleněné oční protézy. Vedle byla sklárna, byť už zavřená a v ní byla uskladněna hromada skleněných benglí. A ve škole se mi líbilo při práci u kahanu sledovat, jak sklo mění skupenství, bylo to pro mně takové intimní seznámení s hmotou, s jejími proměnami a vlastně i s tím, jak funguje ve vesmíru.“

V roce 1964 Oldřich Plíva maturoval a se svou maturitní prací, skleněnou figurkou, obsadil v celostátní soutěži Technické tvořivosti mládeže třetí místo v kategorii uměleckého skla. Autoři všech oceněných prací napříč obory byli pozváni ministerstvem školství a kultury na dvoudenní pobyt do Prahy a na návštěvu baletního představení v Národním divadle.

„V Železném Brodě jsem se dozvěděl o Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze. Přihlásil jsem se na ni, a podpořen úspěchem s tou figurkou jsem si myslel, že budou rádi, že se tam hlásím. Ale nebyli. A tak jsem rok čekal na další přijímací zkoušky a hlavně kreslil. Portréty, lidi v hospodách, na ulici, maloval jsem krajinu nebo městská zákoutí i abstraktní obrazy.“

Druhé přijímací zkoušky už Oldřichovi Plívovi vyšly. První rok absolvoval, jako všichni na vysoké škole, přípravku. Všechny sochařské obory se sešly v jednom ateliéru.

„Na UMPRUM jsme si užívali krásná léta. Vedle teoretických předmětů jako dějiny umění, filozofie, anatomie, pedagogika, jsme každý den, modelovali nebo kreslili hlavu, figuru, ruce a jiné. Stanislav Libeňský mě přijímal do školy v Železném Brodě a potom i na UMPRUM, kam mezi tím přestoupil. Já si myslím, že to byl člověk s velikým intelektem, nepletl studenty svými představami o tom, jak mají díla vypadat. Snažil se nás vést a korigovat tak, aby to co děláme, dávalo smysl. Nevychovával malé Stanislavy Libenské.“

Oldřich Plíva také rád vzpomíná na pedagoga, medailéra, glyptika a sklářského výtvarníka Jiřího Harcubu.

„Jeho práce ze sedmdesátých let mne hodně zaujaly. Byl skvělý rytec. Mám na něj takovou vzpomínku. Když jsem ve škole brousil vázu na nějakou klauzuru a nedařilo se mi vyrýt linku dlouhou asi dvacet centimetrů. Pokoušel jsem se o to marně a pan učitel Harcuba, tak jsme ho oslovovali, vzal vázu a tu linku s takovou samozřejmostí udělal, že na to nikdy nezapomenu. Vážil jsem si rovněž docenta Václava Plátka, díky jeho poznámkám jsem si začal lépe uvědomovat práci s prostorem a plastikou.“

Ve školním roce 1967 až 1968 prosadil Oldřich Plíva se spolužáky Mariánem Karlem, Alešem Vašíčkem a Janem Zoričákem změnu ve školních osnovách. Pod dojmem optických objektů Václava Ciglera a díky informacím z bratislavské školy výtvarných umění, se rozhodli prosadit téma skleněné plastiky. A všichni se podíleli na položení základu budoucího generačního názoru na novou podobu této disciplíny. Vznikly tak pozoruhodné a zásadně odlišné práce včetně Plívova objektu Stéla z křišťálového skla.

„Na UMPRUM jsme sice měli jet pořád ve starých kolejích, ale my čtyři jsme se rozhodli s tím něco udělat, doba přála a v roce 1968 jsme v naší závěrečné práci zhotovili naše první skleněné plastiky. Za mně to byla již zmiňovaná stéla realizovaná z olovnatého křišťálu a ještě sádrové modely dalších dvou plastik. Rok 1968 naplno otevřel cestu skleněné plastice. Byla to nádherná zkušenost. Stéla je v Severočeském muzeu v Liberci a později ze skla realizované sádrové modely jsou v Uměleckoprůmyslovém muzeu v Praze a v Kunstpalast v Düsseldorfu.“

Vojenská služba

V roce 1971 nastoupil Oldřich Plíva na rok na vojnu. Během studií absolvoval vojenskou přípravu, a tak nemusel na dva roky tehdy povinné základní vojenské služby.

„Pamatuji si, že po dobu vysokoškolského studia jsme jeden den v týdnu jezdili na vojenskou  přípravu do Prahy – Motola. Taky jsme byli o prázdninách na nějakým výcviku ve Dvorech u Karlových Varů. Jedny prázdniny byl výcvik zrušen, protože tady byli okupanti. Doporučili nám, ať místo toho jdeme pomáhat do JZD. Takže jsem v družstvu pásl krávy a to bylo bezvadné.“

Na vojně sloužil jako vojín absolvent u libereckých chemiků.

„Vojín absolvent je vzácná hodnost, protože většina těch, kteří udělají vysokoškolskou vojenskou přípravu, mají alespoň svobodníka. Ti snaživí měli ještě vyšší hodnost. Já jsem se snažil jenom o to, abych nemusel na vojnu na ty dva roky. Takže vojenská příprava byla jediný předmět na UMPRUM, ze kterého jsem neměl zrovna dobrou známku. Ale absolvoval jsem ji.“

Náročnější byl podle něj přijímač, trval měsíc a tam ani absolventy moc nešetřili. Dalších jedenáct měsíců pak strávil kreslením chemických zbraní.

„Dostal jsem sešitek, v němž byla schémata chemických zbraní. Já je překresloval na velký formát a dvojmo je zvětšoval a vybarvoval. A moc se mi to líbilo.“

Sklářským výtvarníkem

Po vojně se Oldřich Plíva oženil, založil rodinu a začal se věnovat své umělecké profesi naplno. Po celý profesní život měl svobodné povolání. V průběhu sedmdesátých let si jako východisko své tvůrčí cesty zvolil práci s geometrií. Vznikly objekty tvarované broušením prosazující optické kvality skla, například Ležící kužel, Válec, Dvoudílný trojboký jehlan – pravidelný čtyřstěn nebo Korekce. Velmi unikátní je Konvexní krychle, která vznikla v roce 1971 vybroušením olovnatého křišťálu. Jak píše sklářský výtvarník a pedagog Martin Hlubuček v knize Geometrie času, kterou Oldřich Plíva vydal v roce 2022, jedná se o komorní objekt, jehož plochy jsou mírně vyklenuté směrem ven a na pozorovatele působí dojmem napětí a nahromaděných sil. Připustíme-li nenápadnou samozřejmost těchto vazeb, zjistíme, že se nejedná pouze o souměrný, chladně racionální šestistěn, ale o dílo, které ve výsledném účinku odkazuje k nejasnému pocitu z našeho reálného života. Jiná verze tohoto objektu byla v roce 1976 vybroušena z bloku optického skla a Oldřich Plíva později realizoval ještě působivější variantu z černého leštěného skla. Jak Oldřich Plíva připomíná, v době normalizace měli umělci poměrně dost zakázek od státu.

„A to, jestli se bude dílo realizovat, schvalovala tehdy umělecká komise. O nás rozhodovala komise v Ústí nad Labem. Nebyla složená z žádných amatérů, ale z odborníků, k nimž se možná sem tam přiřadil nějaký velký komunista, který jaksi chtěl být u toho. Ale myslím si, že tam, kde byli ti odborníci, tak do toho snad ani nezasahoval. Ale zřejmě i v té komisi byli komunisti. Nebyli hloupí, ale byli ješitní. Třeba jsem k nim přijel s nějakým návrhem a poslali mě pryč, ať to předělám. Tak jsem téměř se stejným návrhem přijel za měsíc a možná ještě za další, a vždycky mě vyhodili. Když jsem tam přijel po čtvrté, tak se zeptali: Pokolikáté tady jsi? Tak říkám: Já nevím, po čtvrté nebo po páté. A oni na to: No vidíš, že to jde! A vlastně se na tu více méně stále stejnou práci ani pořádně nepodívali a schválili ji. Zřejmě měli potřebu nám dát jasně najevo, že oni jsou ti páni a ne my.“

Oldřich Plíva nakonec práci uměleckých komisí ocenil.

„Protože, když si to člověk vezme, co v té době vzniklo, tak těch průserů, těch bylo minimálně. A když se podívám na to, co vzniklo teď po Listopadu, tak těch dobrých věcí, těch je opravdu málo.“ 

Objekty a plastiky Oldřich Plíva prodával do zahraničí prostřednictvím podniků zahraničního obchodu Artcentrum nebo Skloexport.

„Prodávaly se asi nejenom proto, že byly dobré. Myslím, že v tom navíc sehrála nějakou roli i skutečnost, že se jednalo o sklo ze socialistického bloku, které lidem na Západě připadalo asi jako něco exotického. Když se neprodalo sklo, tak jsem dostal zakázku od státu. Například jsem zhotovil první žulovou plastiku v Jablonci nad Nisou. Nastala ale také doba, že zakázky nebyly a rodina neměla peníze. Můžu vám říct, že jsem jednou byl moc šťastný, když přišel kufr plný zabijačky a pomohl nám překlenout to slabší finanční období.“

V roce 1979 přijali pořadatelé Světové výstavy v americkém Corningu čtyři díla Oldřicha Plívy – Válec, Sloup II, Ovoid II a Pravidelný čtyřstěn. Všechna se prodala.

„Něco zůstalo v Muzeu skla v Corningu, další jsou v Toledu ve státě Ohio nebo v německém Hamburku. Byl to úspěch celé české expozice, který do jisté míry ovlivnil další vývoj uměleckého skla ve světě.“

Jako sochař Oldřich Plíva přemýšlí o objemu, pohybu, prostoru a o tom, co jaký materiál nabízí, co potřebuje, co od něj může sochař chtít, ale také, co by si neměl dovolit s ním dělat.

„Takový problém se nabízí díky využívání nových technologií. Sklo můžete řezat pilou, vodním paprskem, brousit diamantovým kotoučem a tak podobně. Ještě bych to třeba trošku chápal u skla, ale když se najednou pracuje s tvrdým kamenem jako s máslem, tak je něco špatně. Proto si myslím, že by se měl respektovat charakter materiálu i při používání nových metod zpracování. Potom je to dobré.“

Oldřich Plíva vytváří volné geometrické formy asymetrických tvarů odlévané do formy, které dále zušlechťuje broušením, aby zdůraznil účinky absorpce a lomu světla uvnitř bloků skla. 

„Na začátku bylo vlastně jen to broušení a nic víc. V Desné v Jizerských horách a Nižboru nám ještě v době vysokoškolských studií udělali velký blok skla a z něj jsme brousili. Odebírali jsme sklo stejným způsobem, jako se odebírá kámen. To trvalo hodně dlouho. Byly to většinou práce z křišťálu. Potom přišla etapa, kdy jsem využíval barevné tyče, které zůstaly v nějakém skladu, nebyl o ně zájem a majitel chtěl ten sklad vyklidit. Nabízel je firmám, nikdo ale tyče nechtěl. Já jsem si odnesl několik tyčí barvených uranem. Tenkrát se s takovou barvou nepracovalo a já jsem z nich vybrousil několik prací. Dneska je jedna vystavena v galerii Detesk v Železném Brodě. Jsou to malé trojboké hranoly, větší být nemohly. Ale nastartovalo to moji práci s barevným sklem. Začal jsem používat sklo z jablonecké kompoziční hutě a ze střepů, ne ale z těch utavených bloků a začal jsem brousit své umění.“

Oldřich Plíva zmiňuje díla, která vystavil v roce 2023 v železnobrodské galerii Detesk.

„Je to například nepatrně zploštělá koule, vybroušená z bílého opálového skla, a je tedy průsvitná. A to sklo se novým zahřátím proměnilo na bílé, opakní. Takové opálové sklo jsem použil i na jiné práce. V Národní galerii v Bratislavě mají například dvě takové mé práce z tohoto období, jsou ale i jinde ve světě. Jedná se ovšem vždy o drobná díla.“

Oldřich Plíva se sešel poprvé v roce 1981 a ještě po třiceti letech, tedy v roce 2011, na společné výstavě v galerii Nová síň v Praze se spolužáky z UMPRUM, s nimiž se v roce 1968, pod dojmem optických objektů Václava Ciglera i informací z bratislavské školy výtvarných umění, zasloužil o změnu školních osnov. 

„V roce 1968 jsme započali novou etapu, jak už jsem se zmiňoval, čas nám dal za pravdu, že to je kategorie která se brzy uplatnila u nás i ve světě. Někteří pamětníci vzpomínají na výstavu v roce 1981 jako na překvapivou a převratnou expozici. To jsme se pokusili zopakovat o těch třicet let později, ale spletli jsme se. Ať znovu společně vystavíme, byla hlavně moje iniciativa. Ale už to nikdy dělat nebudu. Protože se sešli čtyři individua, která si po těch letech už moc nerozuměla. Přesto naše akce před třiceti lety přispěla pozitivně k tomu, co nyní děláme.“

Zahraniční cesty

Oldřich Plíva mohl díky spolupráci s podniky zahraničního obchodu Art centrem a Skloexportem cestovat na Západ i během normalizace.

„Art centrum, tehdy bylo vděčné za jakoukoliv valutu. Takže nám, co jsme občas něco venku  prodali, zametali cestičky. Obstarali nám služební pasy, víza, letenky. Třeba do Chicaga na výstavu asi pěti autorů nikdo z kolegů nechtěl letět. Tak jsem tam tehdy letěl sám. Bylo to bezvadné. Tamního galeristy jsem se zeptal, kde vystavují mladí uměli a čím se může Chicago pochlubit. A tak jsem na periferii viděl rodící se snahy mladých umělců. A v renomované galerii jsem si prohlédl plátna slavné Chicagské školy. Bylo to živé, mělo to energii a získal jsem zajímavé zkušenosti. Samozřejmě vás, jako asi každého napadá, jakou úlitbu jsem musel za totality komunistům poskytnout. Jaká reciprocita se očekávala od umělců. Takže očekávala se. V Art centru mi jednou řekli: Ale pane Plíva, takhle ty cestovní zprávy psát nemůžete! A přečetli mi nějakou cestovní zprávu, kde jakýsi autor popisoval setkání s lidmi a komentoval jejich záporný vztah k socialistickému zřízení. To vypadalo jako vyslovené udavačství. A já reagoval: Ale pane doktore, já nejsem zaměstnanec Art centra, jsem výtvarník na volné noze. A on mi řekl, že tuhle zprávu psal výtvarník. Takže zřejmě i takoví jsme byli. Faktem ovšem je, že mě nikdy nenutili. Prostě jsem psal jen data a zprávy v tom duchu, kdy jsem na výstavu přijel, kdy nainstaloval, odinstaloval a odjel.“

Jak dál Oldřich Plíva vzpomíná, ve Spojených státech amerických viděl snad všechna významná muzea a galerie.

„V galerii Leo Castelli v New Yorku mne uhranulo skvělé dílo Richarda Serry, Greta Garbo – Marylin Monroe. Obdivoval jsem také umění Sola LeWitta, Marka Rothkeho nebo Isamu Noguchiho.“

Jak ve své knize, kterou vydal v roce 2022, Oldřich Plíva zdůrazňuje, z emocí těchto setkávání, z respektu k záhadám života i erotismu živého světa, z vědomí zemské gravitace a prostoru, který nás obklopuje, i z nevratnosti uplynulého času, vznikaly kameny jeho tvorby, které dávají spolu s poezií, vědou, živly, láskami i s krajem, kde celý život žije, jeho dílu podobu.

Sochy ve veřejném prostoru

Na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let Oldřich Plíva realizoval řadu soch v několika českých městech. První, O jablku, je ze žuly a lze ji vidět v Jablonci nad Nisou.

„Jablonec má ve znaku jabloň. Socha je možná lehce erotická, náročná na práci a vzorně realizovaná. Já jsem dělal šablony 1:1 a model 1:10 a na práci kameníků, pánů Hrůzy a Jelínka, jsem dohlížel.“

Druhou žulovou plastikou Oldřicha Plívy se stala Edukace z roku 1977, která stojí před základní školou v Roudnici nad Labem. Realizace sochařských děl ve veřejném prostoru přinesla Oldřichovi Plívovi cenné podněty i pro jeho další práci se sklem a naopak. Například princip nakloněných trojbokých hranolů lze vysledovat, jak v jejich komorní skleněné variantě, tak v monumentální verzi plastiky Hranoly z let 1978 až 1979, odlité z pohledového betonu a umístěné v jabloneckém sídlišti Mšeno.

„Denně chodím ve Mšeně také kolem dvoudílné plastiky Kontinuita. Jedná se o práci, která tím, že je mírně nakloněná, působí jako vyrůstající ze země. Vedle nákupního střediska, při pěší stezce z ulice Nová Pasířská do ulice Nádražní, pak stojí betonové sousoší Sloupy.“

Liberečané zase znají nerezovou sochu s názvem Kapka, která stojí před bazénem na Tržním náměstí.

„Kapku jsme dělali v roce 1984 s kolegou Janem Lukášem na popud inženýra Pavla Švancara, který plavecký bazén v Liberci navrhl. Pan architekt měl od začátku představu, že to musí být kapka. Jaká bude, bylo na nás a zvlnění kolem Kapky je tak trochu moje dílo. Nevím, jestli s tou prací mám být úplně spokojený, ale v daných podmínkách to bylo asi správné, že jsem svou představu prosadil. A porcelánový obklad na plaveckém bazénu jsem vyprojektoval a podílel se i na řešení jeho realizace. Vzpomínám na nejednu cestu do lounského Elektroporcelánu, kde se vyráběl.“

Zatím poslední sochou Oldřicha Plívy ve veřejném prostoru je kvádr z leštěné žuly nazvaný 356. Vznikl v roce 2016 a byl instalovaný v kostele svaté Anny v Jablonci nad Nisou jako připomínka první zprávy o existenci města z roku 1356.

Listopad 1989

Sametovou revoluci prožil Oldřich Plíva v Liberci i Jablonci nad Nisou. Vzpomíná, jak městem pod Ještědem procházeli dělníci z uranových dolů s hesly.

„Volali: Už jsme tady! Zvonilo se klíči, já tedy jen zpovzdálí. Protože jsem znal svět toho kapitalismu s bezdomovci a hladovými lidmi, tak jsem si říkal, Bůh ví, jak to dopadne. I když jsem tomu samozřejmě dával šanci a fandil jsem té změně. Vzpomínám na bonmot Jiřího Suchého, který řekl, že kapitalismus je lepší než socialismus, ale horší, než jsem si představoval.“

Spolupráce se Zdeňkem Lhotským

Za osudové setkání považuje Oldřich Plíva spolupráci se sklářským výtvarníkem Zdeňkem Lhotským. V roce 1994 privatizovali provozovnu tavené skleněné plastiky podniku Železnobrodské sklo na Pelechově. Necelé dva roky firma fungovala pod názvem P a L, poté vzniklo Studio Lhotský, ve kterém Oldřich Plíva dodnes realizuje své sochy z taveného skla. Díla, která vznikla díky výbornému zázemí a servisu Lhotského dílny, vystavil v roce 2022 v jablonecké galerii Nisa Factory.

„Vystavil jsem tam práce, které vznikly právě po roce 1994, to jsme začali se Zdeňkem Lhotským tavenou plastiku na železnobrodském Pelechově vytvářet. Krásný a velký prostor v galerii Nisa Factory dovolil velké formáty prezentovat. Nejstarší plastika pochází z roku 1994 a nejnovější z roku 2022. Architektonický návrh výstavy jsem si dělal sám, stejně jako u všech ostatních mých výstav.“

Jeho tavenou plastiku Prstenec vytvořenou v roce 2016 zakoupilo prestižní pařížské muzeum Musée des Arts Décoratifs (MAD).

„Prstenec byl vystavený v Paříži na jarním veletrhu a vyhodnotili ho tam jako nejzajímavější dílo z prezentovaných. Což je skoro bych řekl jenom sázka do loterie a rozhoduje to, jak se členové komise vyspí. Ale MAD Prstenec zakoupilo, už jako druhou moji práci. Kromě Prstence mají ve sbírce ještě plastiku s názvem Jeden je nahý. Dvě práce má v tomhle prestižním muzeu málokdo, z Česka možná nikdo.“

Jak dál popisuje Oldřich Plíva, tavená plastika Prstenec vznikla klasickou technologií. Model se zaformuje, forma se usuší, dá do pece a v peci se do formy narovnají skleněné střepy nebo tyče, popřípadě jiná podoba skla. To se potom v peci roztaví, nechá pomalu vychladnout, aby se vyloučilo pnutí, odstraní se forma a potom se povrch dotváří.

„V případě Prstence tou surovinou byla skleněná frita, specifická tím, že v ní byly komponenty, které udělaly černé fleky a šmouhy uvnitř hmoty. To udělá třeba hliník. A nepříliš pěkné sklo asi vzbudilo pozitivní reakci, zřejmě toho pěkného už bylo dost.“

Oldřich Plíva získal řadu ocenění, například první cenu na Trienále řezaného a rytého skla v Brně, hlavní cenu na přehlídce výtvarného umění a designu PAD 2016 v Paříži a zlatou medaili na výstavě Designu a umění v Mnichově. V roce 2018 byly ve Valašském Meziříčí za mimořádné počiny v oblasti kultury odlity otisky jeho rukou. Stanislav Libenský a Jaroslava Brychtová při návštěvě vernisáže Plívovy výstavy v městské galerii My v Jablonci nad Nisou napsali do návštěvní knihy uznání, že jeho práce může posvětit díla druhých.

Kombinace skla s neobvyklými materiály

Oldřich Plíva začal v umělecké tvorbě jako první sklářský výtvarník konfrontovat sklo s dalšími materiály. Především využívá olověnou fólii, ale také umělou kožešinu, jelenici nebo plyšovou textilii.

„Vedlo mě k tomu to, že právě ty malé věci, o kterých už jsem mluvil, se někdy vracely z výstav oštípané. Takže jsem skleněné hrany dělal rovnou oblé, aby se nemohly oštípat. Ovšem to nejde dělat se vším. Takže jsem začal sklo pokládat na olověnou fólii. To olovo je měkké a už přece jenom trošku sklo chrání. A v kombinaci se sklem navíc vypadá olovo dobře. Takže to byl můj podnět a důvod, proč jsem s tím vůbec začal. A to mě přivedlo k myšlence vyzkoušet, jak to bude vypadat, když zkombinují sklo s umělou kožešinou, jelenicí nebo plyšem.“

Jak v textu knihy Geometrie času vysvětluje sklářský výtvarník a pedagog Martin Hlubuček, nezvykle tvarované a s dalšími materiály kombinované komorní objekty představují poměrně výraznou výtvarně-názorovou odbočku v Plívově tvorbě. V roce 1994 vytvořil pozoruhodnou sérii téměř dadaisticky komponovaných objektů Relaxace, Pomník a Hrouda. V roce 2000 vznikly Chlupáči a v roce 2004 Pouiol, kterými Oldřich Plíva narušil hluboko zažitou hranici mezi noblesním a každodenním. Zdánlivá nepatřičnost spojení skla s různorodými materiály má podle Martina Hlubučka oslovit v prvé řadě naše emoce. Díla jsou tak určena k bezprostřední reakci diváka.

Zastoupení ve stálých sbírkách

Svými díly je Oldřich Plíva zastoupen ve sbírkách mnoha českých i světových muzeí. Jeho tvorbu tak najdeme například ve sbírkách Severočeského muzea v Liberci, Moravské galerie v Brně či Uměleckoprůmyslového muzea v Praze, ale také ve Slovenskej národnej galérii v Bratislavě, v Corning Museum of Glass ve Spojených státech amerických, v Musee des Arts Décoratifs v Paříži, v Museu of Art ve městě Toledo v americkém Ohiu, v Hokkaido Museum of Modern Art v japonském Sapporu a dalších. Zatím posledními přírůstky Plívových děl do veřejných sbírek jsou plastika Klenba z roku 2014, kterou v roce 2016 zakoupilo Severočeské muzeum a umístilo ji ve své stálé expozici, a dále plastika Prstenec z roku 2016, kterou ve stejném roce zakoupilo, již jako druhé Plívovo dílo, Musee des Arts Décoratifs v Paříži. Vedle toho se jeho plastiky nacházejí i v soukromých sbírkách, nejdále podle Plívy asi v Austrálii, kde si jeden sběratel pořídil dvě jeho díla.

„V některých muzeích a galeriích jsem byl, ale třeba v japonském Sapporu ne. V tamním Hokkaido Museum of Modern Art mám dvě díla z optického skla – Rastr I a Rastr II vytvořená v letech 1988–1989. Rastr I je krychle zhruba 15 krát 15 centimetrů. Měla jednu plochu vybroušenou, myslím si, že se tomu říká diamantový brus, jedna plocha nebyla tedy hladká, ale taková zubatá. Možná by se to dalo přirovnat k někdejším skleněným struhadlům na mrkev. A k tomu jsem vytvořil do páru dlouhý hranol Rastr II, třicet, možná čtyřicet centimetrů dlouhý, který má stejný charakter.“

Pedagogická činnost

V letech 2013–2021 vedl Oldřich Plíva na katedře designu Technické univerzity v Liberci studijní specializaci zaměřenou na sklářskou tvorbu.

„Za těch osm let jsem se samozřejmě setkal s rozdílnými přístupy a snahami studentů. A vždycky je to tak, že někdo je šikovnější víc a někdo méně. Když se v životě uplatní a stanou na pomyslných horních příčkách nebo žijí „jenom“ spokojený život, tak mě to těší a všem držím palce.“ 

Po ukončení pedagogické činnosti mohl Oldřich Plíva věnovat více času své tvorbě, načež v roce 2023 uspořádal v Galerii Detesk v Železném Brodě výstavu nazvanou Souvislosti.

„Prostor galerie Detesk byl vhodný pro menší plastiky. Některé jsem ještě nikdy nevystavoval, doslova jsem je vytáhl ze šuplíků a polic a nainstaloval. Práce z roku 2023 jsou složené z komponentů, které jsem si po léta střádal jako inspirační materiál. Různě jsem je poskládal a poslepoval. Nazval jsem je Sebranka, jako že jsem je posbíral, i když jsem tomu původně chtěl dát název Zátiší. V tvorbě stále pokračuji. Teď jsem si půjčil ze železnobrodského muzea exponát složený z dvanácti dílů, který jsem už kdysi vystavil v New Yorku. Později jsem ho věnoval muzeu v Železném Brodě. Jednotlivé segmenty jsem zafixoval na podložce, aby se více méně vyloučilo riziko poškození.“

Oldřich Plíva využívá v Jablonci nad Nisou jako ateliér svou chatu. Původně měl brusírnu v suterénu rodného domu ve Mšeně, ale ten před mnoha lety musel ustoupit výstavbě sídliště. V chatě teď kreslí, modeluje a vytváří makety svých objektů. Na zahradě potom brousí a zhotovuje větší modely. Pozitivně hodnotí Oldřich Plíva projekt Křišťálové údolí, který propojuje sklářské, bižuterní a šperkařské firmy v Libereckém kraji a prezentuje je.

„Zpočátku jsem byl vůči Křišťálovému údolí skeptický. Říkal jsem si, že je to nadbytečné. Když jsem ale viděl, kolik zajímavých akcí se pořádá, jak ten zájem o to, co tu kdysi skvěle fungovalo, tedy o sklářství, bižuterii a šperk, vzrůstá, tak si myslím, že značka Křišťálové údolí smysl má.“

Malířská tvorba

Podle Oldřicha Plívy je jeho malířství vyjádřením určité nálady. Nic nezobrazuje, je nepředmětné.

„Třeba obraz Bytí evokuje meditativnost. Jednoduše řečeno, je jasný a nic na něm de facto není. Toledo kdysi namaloval El Greco, mám ho stále uložený v paměti, je senzační. A já jsem namaloval rovněž obraz Toledo, který není vůbec tomu El Grecovi podobný. Je to jednoduchá abstrakce a jmenuje se Toledo, protože si myslím, že má podobné vibrace jako Toledo od El Greca. Obrazy neprodávám, ale daruji. Je to občasná radost. A jsem rád, když si na malování najdu čas.“

Ivana Bernáthová