Katalog KVKLI

Jakub Berdych st.

Medailon

„Hlavně se z ničeho nezbláznit.“

 

Jakub Berdych se narodil 18. ledna 1953 v Praze. Otec Václav Berdych byl pomocným režisérem v divadle E. F. Buriana a po válce spolurežíroval filmy s režisérem Martinem Fričem. Matka Miroslava Berdychová, rozená Teplá, pracovala jako střihačka filmů a později jako redaktorka v časopisech. Oba rodiče byli za účast v odboji během války internováni v koncentračních táborech Mauthausen a Ravensbrück.

Dětství trávil Jakub Berdych částečně v Praze a částečně v Janově u Sloupu v Čechách. Rád kreslil a chodil do lidové školy umění. Oblíbil si žižkovský ateliér malíře a grafika Jaroslava Kadlece, kterému pomáhal tisknout grafiky. V roce 1971 se vyučil štukatérem. Opravoval kostely v Praze, například sv. Mikuláše nebo sv. Jiljí a také hotel Krakonoš v Mariánských Lázních. V letech 1975–1983 působil jako dílenský učitel na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze. Věnoval se rovněž výpravě filmů Panna a Netvor, Adéla ještě nevečeřela a Monstrum z galaxie Arkana.

V roce 1986 se Jakub Berdych st. přestěhoval do Liberce. Pracoval jako restaurátor, designér a sklářský výtvarník. Restauroval historické objekty, například interiéry zámku v Českém Dubu, štukové stropy v kavárně Pošta v Liberci a exteriéry v Divadle F. X. Šaldy. Navrhoval a realizoval kubistické vstupní brány hřbitova v Praze-Ďáblicích nebo interiéry nového kostela v Kolíně nad Rýnem. V období let 2000–2021 vyučoval na Katedře designu Technické univerzity v Liberci.

Jako sklářský výtvarník se zaměřuje na tvorbu barevných váz, lahví, nádob a plastik. Jako formy na tavenou plastiku mu slouží polystyrenové, papírové a papírmašové krabice od různých výrobků. Pro foukané sklo využívá mimo jiné nasbírané staré litinové kanály a odpadové betony. Rovněž rád pracuje s barvami skla. Specifikou jeho tvorby jsou sklovinou obalená a ručně tvarovaná hrdla lahví. Věnuje se i kombinaci plastového odpadu se sklem. Unikátní využití odpadů v umělecké tvorbě dokumentuje cyklem nazvaným “Co po nás zbyde”.

V průběhu let se Jakub Berdych st. zúčastnil řady sklářských sympozií v polské Wroclawi, v německém Frauenau a také v Novém Boru. Sklo samostatně vystavoval například v roce 2016 v Sun Gallery Blue House Resort Sanssousi v Karlových Varech a o rok později v Muzeu skla a bižuterie v Jablonci nad Nisou. Představil se i na řadě skupinových výstav, například na Ekoglass festivalech ve Szklarské Porebě a v Desné v Jizerských horách, na Artsafari v Plzni a v Praze, Skleněném městečku v Železném Brodě, v Empírovém skleníku v Praze, v Galerii Josefa Jíry na Malé Skále, ve Zlíně a v polské Jelení Hoře. Díla Jakuba Berdycha st. jsou zastoupena ve sbírkách Uměleckoprůmyslového muzea v Praze, Severočeského muzea v Liberci, v Muzeu skla v polské Jelení Hoře i Wroclawi a rovněž v soukromých sbírkách v tuzemsku i ve světě.  

Jakub Berdych st. žije střídavě v Praze a na Malé Skále. V Maloskalské galerii Josefa Jíry pořádal ve spolupráci se společností Arva Patria patnáct let výstavy českých a polských výtvarníků a sklářských designérů.

Mládí

Jakub Berdych se narodil 18. ledna 1953 v porodnici na Štvanici v Praze. Jeho matka Miroslava Berdychová, rozená Teplá, se narodila v roce 1914 a jeho otec Václav Berdych v roce 1916.

Rodiče byli za druhé světové války v odboji a gestapo je zatklo. Nejdříve na začátku války mámu, tátu o něco později. Otec byl zavřený nejprve v Malé pevnosti v Terezíně a nakonec v Mauthausenu. Mauthausen byl likvidační tábor, ale určitou dobu tam vězni pracovali na stavbách a v lomu. Tomu lomu muklové říkali Skála parašutistů, protože vězně, co už nemohli pracovat, shazovali dozorci dolů.“

Matka podle vyprávění Jakuba Berdycha nakonec skončila v ženském koncentračním táboře Ravensbrücku, kde byly vězněné také ženy z vypálených Lidic.

„V koncentráku nakonec máma strávila čtyři roky. Táta tam byl o půl roku méně. Před zatčením pracoval v Aktualitě, kde se točily německé filmové týdeníky. Dvakrát ho sebral vyšetřovatel gestapa Böhm, který pocházel z Teplic. A dvakrát ho pustil, protože mu táta tvrdil, že vlastně dělá díky těm týdeníkům pro Říši. Podruhé, když tátu zatýkal, tak mu dal dokonce pár facek. A potřetí ho už nechal zavřít. Táta se ho pak zastával, že nebyl tak špatný. Böhm byl ale po válce popraven.“

Jakub Berdych dodává, že rodiče o tom, co se dělo za války, doma moc nemluvili. Otec ale o všem napsal dvě knížky: Mauthausen a Krvavé slunce. Také společně s Walterem Beckem přeložili knížku německého autora Michaela Tschesno-Hella S číslem na srdci o osudech otcova spoluvězně a kamaráda, německého komunisty Jakuba Boulangera, který byl vězněn v různých lágrech od roku 1933. Jakub dostal křestní jméno po něm. Do Mauthausenu po sametové revoluci Jakub Berdych i s otcem pravidelně zajížděl, a to u příležitosti výročí květnového osvobození

„Táta říkával, jak je to teď divné, když je koncentrák bez hlídačů. A připomínal, že v době, kdy je osvobozovali Američané, měl smíšené pocity. Oni je totiž považovali ne za politické, ale za kriminální vězně. Tátu chytli ve městě, když vězni táhli odněkud jídlo a málem ho odpráskli. Takže mohl skončit jako oběť osvoboditelů. Táta byl jednu dobu po válce prezidentem Mezinárodního komitétu bývalých vězňů, domluvil se francouzsky, německy i rusky, takže na setkáních v Mauthausenu fungoval jako takový styčný důstojník. A měl spoustu přátel.“

Matka rovněž o koncentračním táboře podle Jakuba Berdycha moc nevyprávěla. Když zavzpomínala, tak většinou na veselé historky. I ona napsala v roce 1980 své vzpomínky do knihy Ravensbrück, na které se podílelo celkem 8 autorů.

„Vyprávěla i jednu hodně smutnou historiku. Manžel jejich blokové, která měla na starosti tu jejich boudu, se zastřelil. Byl tam také zaměstnaný jako strážný a choval se k vězňům slušně, zatímco bloková byla hodně zlá. On se na to už nemohl koukat a tak to raději ukončil.“

Matka Jakuba Berdycha se vyučila švadlenou a následně pak střihačkou filmu, čemuž se později věnovala.

„Stříhala za války německé týdeníky. Po válce se stala novinářkou, pracovala mimo jiné v magazínu Co vás zajímá a také v časopisu Vlasta. A to bylo pro mne jako pro kluka fajn, protože mě brávala s sebou na reportáže po různých zemědělských družstvech, stále jsme byli někde venku. Vozil nás řidič, jmenoval se Choděra a ten mě ve třech a půl letech učil řídit. Jezdili jsme Tudorem, já uměl dokonce i řadit. Jednou mě nechali ve slovenské Sliači v autě samotného a já se rozjel. Choděra pak za mnou musel běžet, skočit do auta a zastavit. Pak jsem měl s řízením šlus.“

Otec Jakuba Berdycha pracoval už před válkou jako pomocný režisér u E. F. Buriana v divadle D34. Po válce přešel na Barrandov a spolupracoval se slavným režisérem Martinem Fričem. Společně psali scénáře i u Berdychů doma.

„V roce 1950 spolurežírovali film Bylo to v máji. Fričův poslední biják Rumburská vzpoura v podstatě dokončil táta sám, protože Frič už ležel v nemocnici. Byl jsem párkrát na Rumbursku na exteriérech, něco se točilo i v Jizerských horách, kde to táta znal. U filmu se chytla i moje sestra Kateřina, dnes se jmenuje Kočková. Pracovala jako asistentka režie na Barrandově a občas mi dávala nějaké drobné štěky. Třeba ve filmu Šíleně smutná princezna křičím: Kokoška, ať mluví Kokoška!“

Otec Jakuba Berdycha a jeho o pět let starší sestry Kateřiny jezdil často na exteriéry a nebyl téměř doma. Matka byla také často služebně mimo Prahu. Na konci šedesátých let se rodiče rozešli.

„To byl strašný rok, umřela babička a oni se rozvedli. Táta ale s námi stejně asi deset let bydlel, protože nebyly byty. Takže jste se mohli rozvádět, jak jste chtěli, ale stejně jste furt byli vlastně pohromadě.“

Své dětství prožil Jakub Berdych částečně v Praze a částečně u babičky v Janově u Sloupu v Čechách na Českolipsku.

„Býval jsem tam přes prázdniny, i o vánočním volnu, nebo když jsem byl nemocný. Sestra měla křivici, a proto byla u babičky mnohem víc. Ta ji vykrmovala domácí stravou, měla své slepice, vajíčka, dávala jí dobrůtky, měla se tam líp než já doma. Já jsem byl u babičky rád, protože jsem chodil pomáhat při žních, sbíral jsem brambory, jezdil s místním panem Pulcem s koňmi. A dostával jsem u nich skvěle najíst. Paní Pulcová pekla velké bochníky chleba, krájela z nich obrovské krajíce a k tomu vždycky udělala bandasku bílého kafe. A to jsme měli stále k dispozici. Dědeček byl hodný, půjčoval mi kolo, což byl pro kluka z Prahy zážitek. Takže jsem vyrůstal s vesnickými dětmi a vlastně se přátelíme až do dneška.“

V Janově poznal Jakub Berdych řadu sklářů, kteří dělali v okolních sklárnách v Novém Boru nebo v Kamenickém Šenově.

„Sklo mělo šmak, který mě přitahoval. Pamatuji si, že v Janově dávali skláři na okna popelníky, které se nepovedly a nebyly vychlazené. Brali jsme si je my, děti. V noci pak najednou rána, jak to sklo nevychlazené podle pravidel střílelo a měli jsme všude sklo z popelníků. To byla oblíbená zábava janovských sklářů.“

Jakub Berdych jako školák rád kreslil a chodil do lidové školy umění v Praze, tehdy musel projít talentovými zkouškami.

„Dva roky lidová škola umění sídlila na Hollarce na střední výtvarné škole a pak jsme se přestěhovali na Žižkov, tam kde je dnes Divadlo Járy Cimrmana. Učil mě malíř pan Záhoř a pak pan Plaček, kterého jsem měl moc rád. Maloval jsem přírodu, používal hodně barvy a velká plátna. Bylo to takové svobodné malování, žádná pedagogická nalejvárna.“

Okupace v roce 1968

Okupaci Československa vojsky pěti komunistických států Varšavské smlouvy v srpnu 1968 zažil Jakub Berdych v Liberci a v Praze.

„Když sem přišli okupanti, tak jsem zažil to peklo částečně v Praze a i v Liberci. My máme rodinnou chalupu na Královce v Jizerských horách a já tam byl v té době sám. Máma byla v Praze, sestra studovala ve Vídni, tehdy to už bylo uvolněné a mohla tam v pohodě jezdit. Chodil jsem z Královky dolů pěšky. Přestože nejsem Liberečák, jsem vyfotografovaný v knížce o okupaci, jak stojím na náměstí před radnicí. Tam to moc vesele nevypadalo. Atmosféra byla hodně vyhrocená. Okupační tanky na náměstí, zbouraný kus domu s podloubím, do něhož najel tank a umírali tam lidé. Já jsem byl v Liberci vždy přes den a zase jsem pak zdrhnul nahoru do Jizerek. Byla to prapodivná doba.“

Vyučení se štukatérem

Jakub Berdych se chtěl původně vyučit kožešníkem.

„Když jsem to už měl vyjednané v družstvu Kara v Praze – Holešovicích a já věřil, že budu třeba navrhovat kožichy a kožené oděvy, tak mne Jaroslav Kadlec, což byl malíř, který pracoval jako grafik v magazínu Co vás zajímá, k němuž jsem často chodil, v podstatě přesvědčil, ať jdu dělat něco umělečtějšího. On byl z generace těch umělců narozených ve dvacátých a třicátých letech kolem skupiny Jaroslava Šerých nebo Ladislava Placatky, který pak dělal tady na Lemberku kastelána. U Jardy Kadlece jsem se začal o ten kumšt zajímat ještě hlouběji. Chodil jsem mu pomáhat, vařili jsme spolu, naučil jsem se od něj spoustu věcí okolo, které mi nebyly úplně na škodu. On dělal i plastické věci, takže jsem pracoval i na dřevěných sochách, také jsme vytvořili okno z vypitých flašek. A hlavně jsme spolu dobře vycházeli. Chodili tam se mnou i mí kamarádi z lidušky a byli to taky dobří pomocníci. Jarda se narodil v bývalé Jugoslávii a měl takový ten bodrý jižanský přístup k životu. Bylo to fajn! Vyráběli jsme třeba sami víno, lisovali jsme ho ve vaně.“

Jakub Berdych se nakonec vyučil štukatérem v pražském uměleckém družstvu Štuko. Za první republiky se jednalo o největší firmu v oboru v Československu.

„V té době zaměstnanci družstva opravovali vše od Pražského hradu až po kostely. Podnik měl řezbáře, pozlacovače, prostě všechny profese, které byly potřeba. A řekl bych vysokých kvalit. Původně štukatéřinu tvořilo asi osm řemesel. Byli to například vídeňští štukatéři, kteří byli mramoráři, dělali umělé mramory v kostelích už od nepaměti. Pak to tady nějak zmizelo. Z těch původních mnoha řemesel, jak se to v mnoha dalších oborech stalo, se to smrsklo jenom na to štukatérství. Ve Štuku bylo naštěstí ještě pár starých chlapů, kteří víc řemesel uměli. Měli o profesi zájem a dělali to z entuziasmu, a ne pro tu mrzkou mzdu. Štuko byl dobrý podnik. Sice měl jen asi osmdesát zaměstnanců, ale na tu dobu zázrak.“

Jakub Berdych rád na učňovskou školu vzpomíná.

„Chodil jsem do Školského ústavu umělecké výroby, který sídlil na Václavském náměstí. Ale protože v ústavu byly malé ateliéry, jezdili jsme na Žvahov do takového teskobaráku, kde byl fajn ředitel a jeho zástupce. Jeden byl sochař a druhý malíř. Jak jsme byli detašovaní mimo Václavák, tak jsme pravidelně dobíhali z konečné dvanáctky na Žvahov do kopce spolu s některými učiteli, kteří taky chodili pozdě. Tam se totiž nedalo moc přijít včas, protože tramvaje tenkrát nebyly, jako jsou dneska, tak přesné. V těch sedmdesátkách, po tom osmašedesátém, byl všude trošku binec.“

Jakub Berdych musel pracovat zpočátku v podniku Štuko, kde se vyučil

„To bylo tenkrát vlastně povinné. Takže jsem dělal v Mariánských Lázních na rekonstrukci hotelu Krakonoš, v Karlových Varech na hotelu Pupp, po různých kostelích po Praze, například v kostele svatého Mikuláše a svatého Jiljí. Opravy interiérů trvaly poměrně dlouhou dobu. Třeba v kostele svatého Jiljí v ambitech se vyplatilo mít řezbářskou a pozlacovačskou dílnu. Bydleli jsme různě, třeba v Mariánských Lázních jsem žil na chatě kousek od sjezdovky. Nebyl to žádný luxus, ale v mladém věku se to dalo vydržet.“

Jakub Berdych měl jít na vojnu na dva roky, ale kvůli dlouhodobé hospitalizaci své manželky Soni a malému synovi Jakubovi vykonával pětiměsíční náhradní vojenskou službu.

„Nebylo jednoduché náhradní vojenskou službu vyjednat, já jsem na vojenské správě říkal, že klidně půjdu, ale někdo musí vařit doma synovi. Nakonec jsem bydlel doma a pracoval v ČKD. Byl jsem ve fabrice ještěrkářem, jeřábníkem a vazačem břemen.“

Syn Jakub Berdych Karpelis, narozený v roce 1971, se úspěšně věnuje konceptuální tvorbě s tradičními materiály jako je kámen, sklo nebo porcelán. Současně je spoluzakladatelem českého designového studia Qubus Design Studio. 

Dílenským učitelem na UMPRUM

V letech 1975–1983 pracoval Jakub Berdych jako dílenský učitel na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze.

„Ve škole jsem střídal pana Pavlise, který byl vynikající štukatér. Na mé místo pak nastoupil jeho vnuk pan Spousta, který tam pracuje stále. Studenty jsme učili modelovat ze sádry, museli v podstatě zvládnout celý proces vzniku sochy. Býval jsem i u klausurních prací studentů, kteří se věnovali uměleckému sklu. Občas jsme jezdili i do skláren v Novém Boru. Ve škole se udělaly formy a do sklárny jsme jeli sklo nafoukat. Byli jsme první vlaštovky v tom, že jsme studenty dostali do sklárny, kam běžně do začátku osmdesátých let nemohli.“

Jak dál vzpomíná Jakub Berdych, na škole byly nízké mzdy, a tak si jako dílenský učitel přivydělával tím, že vytvářel modely pro architekty a sochaře. Mimo jiné pracoval i pro Stanislava Libenského, například dělal modely jeho skleněných plastik pro Karlovy Vary, které pak stály před hotelem Thermal.

„Byla to polokoule, která měla v sobě vmodelovanou elipsu. Ono to tam dodneška nevydrželo, částečně se na tom podepsali vandalové a pak také počasí a eroze.“

Zároveň se věnoval výpravě filmů na Barrandově. Tato práce se mu hodila hlavně v létě, kdy byly na vysoké škole prázdniny.

„Když bylo zapotřebí něco namodelovat, jako například ve filmu Adéla ještě nevečeřela, tak jsem to udělal. V tomhle filmu režiséra Oldřicha Lipského z roku 1977 jsem modeloval masožravou rostlinu Adélu podle návrhu Jana Švankmajera. Ta kytka měla narůstat, tak jsem jich udělal deset různých velikostí. Na Barrandově je pak spekli z kaučuku.“

Pro film Monstrum z galaxie Arkana jugoslávského režiséra Dušana Vukotiče v roce 1981 vyrobil oblečení pro šílené monstrum a spolupracoval na nejrůznějších tricích.

„Tam je třeba scéna, jak ten šílenec vyndává srdce z těla. Tak jsem sehnal vepřové srdce, které je podobně velké jako to lidské. Vzadu jsem ho pumpoval a ono se hýbalo. Dělal jsem i ruku, z jejíhož jednoho prstu teče kafe a z druhého šlehačka. Měl jsem připravené ty největší stříkačky s hadicemi, co se v nemocnici používají na proplachy dutin. V jedné z nich jsem měl šlehačku, v druhé horké kafe, protože se z toho mělo ještě kouřit. A tak jsem ležel pod stolem s těmi hadičkami, nade mnou byla ta kaučuková ruka, která měla na prstech dírky. Herečka je zmáčkla a teklo to. S tím kafem to napoprvé dopadlo dobře, ale šlehačka vyprskla. Byla úplně všude. A ten den bylo po natáčení...“

Ve filmu Monstrum z galaxie Arkana hrála například Helena Růžičková, Ivana Andrlová nebo Karel Augusta. Jakub Berdych pracoval i pro film Panna a netvor.

„V Panně a netvorovi jsem dělal s malířem Pepíkem Vyleťalem sochy v zámku. Scházeli jsme se ve škole, tam jsme dělali jednotlivé díly a sestavovali je. Pepík ty sochy předtím nikdy nedělal, takže si objednal sokly z betonu, které měly tak metr na metr, jeden vážil tunu. Když to pak stěhovali, tak v Praze byl pouze jediný jeřáb Jones, který ty sochy mohl vytáhnout a naložit na náklaďák. Pepík dělal i masku netvora, kterou oblékal Vlastimil Harapes, měl peřím pokrytou hlavu s obrovským zobákem a orlí drápy.“

Přestěhování do Liberce

V roce 1986 se Jakub Berdych přestěhoval z Prahy za druhou manželkou Miroslavou Holou, která pracovala jako učitelka ve Frýdlantě a v Liberci. Později se stala logopedkou a ředitelkou škol při Jedličkově ústavu v Liberci. Společně mají dceru Barboru. V současnosti jsou rozvedení, ale vídají se u dcery na statku v Bedřichově.

„V roce 1986 jsem začal vykonávat svobodné povolání. Podařilo se mi vybojovat fondovou registraci, což mi umožňovalo, že jsem nemusel být nikde povinně zaměstnaný a mít razítko v občance, které esenbáci kontrolovali. A já jsem přes tu komisi dělal řadu zakázek, například restaurátorské práce v kavárně Pošta, fasádu divadla F. X. Šaldy a opravu novorenesančního sídla České spořitelny v Liberci. Kavárna Pošta byla doslova v dezolátním stavu, do ní se dokonce propadl záchod z první patra nad ní, kde byla prohnilá podlaha. V té době jsem také maloval stánky na Libereckých výstavních trzích a dláždil Mariánskou ulici. Moc jsem to neuměl, a tak je dodnes taková zvlněná. Moje jsou i nápisy na hotelu Imperial a Na Jezírku.“

Během sametové revoluce v listopadu 1989 se pohyboval mezi Libercem a Prahou.

V době brutálního zásahu komunistických bezpečnostních složek proti studentům na Národní třídě byl můj syn Kuba v Praze, zahlédl jsem ho v televizi, jak byl v revolučním kvasu.“

Revolucí se podle jeho názoru vše změnilo. Vznikaly nové možnosti ve všech směrech.

„Ale zrušil se fond, pod kterým jsem pracoval. Což je škoda, protože to bylo profesní sdružení, získávali jsme díky němu zakázky a také informace o tom, co, kdo a kde dělá. Dnes je sice spousta věcí na internetu, ale to profesní sdružení by nebylo špatné mít.“

Pedagogem na Technické univerzitě v Liberci

Jakub Berdych vyučoval v letehc 2000–2021 na Katedře designu Technické univerzity v Liberci. Stejně jako na UMPRUM v Praze věnoval při výuce studentů přednostní pozornost zejména precizní přípravě sádrových modelů a forem pro sklářskou tvorbu.

„Měl jsem na starosti studenty, kteří studovali obor sklo a šperk. Je skvělé, že tento obor v Liberci máme, ovšem největší chyba podle mne je, že obor funguje pod textilní fakultou. Já jsem se podílel na vybavování ateliérů, dílen, nanosil jsem tam i své věci. Něco se samozřejmě nakoupilo, třeba od ČKD. O šperkařskou část se starala docentka Ludmila Šikolová. Spolupracoval jsem s Dagmar Hrabánkovou a Oldřichem Plívou. Tenkrát se jednalo o bakalářské studium, teď už je nově i magisterské. Někteří studenti byli šikovní a hodně se u nás posunuli dál. Řada z nich zůstala v oboru, dělají šperk nebo sklo, jiní jsou v příbuzných oborech, dělají třeba obchod v Preciose a jiných sklářských podnicích. Většinou ten obor studovaly holky, některé přišly z gymnázií a musely začít od píky, jiné z těch výborných středních sklářských škol v Novém Boru, Kamenickém Šenově, Jablonci a ze Železného Brodu. Měli jsme tam ale samozřejmě i pár kluků.“

Volná tvorba

Pro tvorbu Jakuba Berdycha je příznačná nenápadná monumentalita odvozená od lapidárních tvarů daných přírodou, ale i vtipné výtvarné citace tvarosloví, vytvořeného bez uměleckých ambicí anonymními tvůrci technického řešení průmyslových výrobků respektive obalů na tyto výrobky. Tavené plastiky, poctivě vytvořené na základě forem odvozených od těch nejbanálnějších předmětů, nabízejí překvapivou noblesu a nadčasovou stabilitu a vřazují tvorbu nenápadného a skromného výtvarníka do aktuálních trendů. Coby sklářský výtvarník se zaměřuje na tvorbu barevných váz, lahví, mís a plastik. Jako modely na tavenou plastiku mu slouží polystyrenové, papírové a papírmašové krabice od různých výrobků. Pro foukané sklo využívá i nasbírané staré litinové kanály a odpadové betony. Unikátní využití odpadů v umělecké tvorbě dokumentuje cyklem nazvaným Co po nás zbyde, který podle něj zobrazuje otisk doby.

„Jsem sběrač, takže doma už nemůžu pořádně chodit. Hodí se mi všechno. Kdysi to začínalo železnými nedělemi, teď je to trošku složitější. Ovšem spousta věcí se už vyrábí, i když je to samozřejmě dražší, než věc z kontejneru. Z těch nasbíraných segmentů si skládám své taveniny. Prostě mě řemeslo už úplně neuspokojovalo a chtěl jsem jít tím tvůrčím směrem, takže jsem začal všechno různě kombinovat. Věci, které jsou jednodušší, hutní, na ty si zase nasbírám jiný odpad, který vydrží foukání.“

Jakub Berdych vyzkoušel různé tvary a betony, které všechno snesou a vytvořil si jinou technologii, než je na huti zvykem. Foukat neumí, ale s huťákem se na place domlouvá na barvě, jak má sklo vytáhnout a podobně.

„A já mu to držím, můžu si to domodelovávat, jak potřebuji, dokud je to sklo horké a dá se s ním ještě pracovat. Do litiny se dá třeba foukat sklo nebo se dá zaformovat, když je to nějaká zábavná věc. A použít pak na tavení. Pece nemám, nechávám si sklo utavit. Ovšem už s tím pomalu končím, protože, jak jsou energie drahé, to tavení už dosahuje mých komerčních cen. Já tedy velké věci ani neprodávám, nechávám si je, protože je mám rád. Prodávám jen menší kusy. Před čtyřmi lety jsem třeba přes Dorotheum prodal věc za čtvrt miliónu a dnes by ty náklady na výrobu dosáhly stejné částky. Takže by mě ten prodej vyšel v lepším případě na peníze, co do toho dám.“

Ceny uměleckého skla se ale podle Jakuba Berdycha příliš nezvýšily. Je to, jak podotýká, také dobou, jinými trendy a zájmem lidí o jiné druhy umění.

„Plastiky od renomovaných sklářských výtvarníků už nejsou také tak drahé, jsou dostupnější. Generace sběratelů pomalu vymírá, jejich děti umění už mnohdy nezajímá a prodávají špičkové sklo za nižší ceny. Ono ovšem zase přijde období, kdy ty ceny zase vzrostou. Zatím se české věci nejlépe prodávají v Americe.“

Tavené plastiky a v huti foukané vázy, které Jakub Berdych vytvořil na základě forem odvozených od těch nejbanálnějších předmětů, nabízejí překvapivou noblesu a nadčasovou stabilitu. Spotřebnímu zboží tak dodává nový, abstraktní a poetický kontext. Rád pracuje s barvami skla. Věnuje se i kombinaci plastového odpadu se sklem a využívá výrazový potenciál, který podle něj mají.

„Mám rád barvy, hodně modrozelenou. Strašně důležitá je propustnost světla, u některých barev je úžasná, u jiných už tolik ne. Právě u té modrozelené to dělá několik valér, což se mi líbí, a proto ji používám často. Ale dělám i z plných barev, takže pak sklo není vůbec průhledné.“

Jakub Berdych rád jezdí do Polska, podařilo se mu navázat spolupráci a přátelství s Akademií umění ve Wroclawi.

„Jsou teď na tom s vybavením a technologií na vyšší úrovni než my. Pořádali jsme společně výstavy, u nás i v polských městech. V Jelení Hoře mají v Krkonošském muzeu krásnou sbírku historického skla, které pochází i od nás z Čech. Ony ty sklárny dříve kooperovaly, když měli Poláci hodně zakázek, tak se sklo dělalo třeba u nás ve sklárně v Harrachově i v Novém Boru a naopak.“

Jakub Berdych se zúčastnil řady sklářských sympozií v polské Wroclawi, v německém Frauenau a také v Novém Boru. Na XIV. ročníku Mezinárodního sklářského sympozia IGS v Novém Boru v roce 2021 obdivovali odborníci přípravu forem pro jeho objekty z hutního skla. Kurátor Severočeského muzea v Liberci Oldřich Palata v této souvislosti řekl:

Když jsem viděl na XIV. ročníku sklářského sympozia IGS v Novém Boru v roce 2021 Jakuba Berdycha st., jak si připravuje formy pro své objekty z hutního skla, vzpomněl jsem si na slova slavného českého spisovatele Bohumila Hrabala o neméně slavném českém malíři a programovém zakladateli explozionalismu Vladimíru Boudníkovi: Každý předmět, jen tak ledabyle pohozený v koutě fabriky, byl pro Vladimíra román na pokračování“. Nezasvěcení diváci by při obdobné osobní zkušenosti ze sympozia těžko uvěřili, že Jakub Berdych st. dlouhá léta jako pedagog Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Praze a později Katedry designu Technické univerzity v Liberci věnoval při výuce studentů přednostní pozornost zejména precizní přípravě sádrových modelů a forem pro sklářskou tvorbu. Již z tohoto důvodu je jasné, že sice tuto profesi dokonale ovládá, ale ve svém vlastním autorském přístupu dává v oboru hutního a taveného skla přednost improvizaci založené na „recyklaci“ otisků paměti zdánlivě všedních předmětů. Litinové kanály, rozbitý beton, zbytky polysterenu, části sporáku či papírový odpad jsou pro Jakuba Berdycha st. nejenom témata pro stále aktuální „román na pokračování“, ale především vlivnou inspirací pro charakteristickou a vyhraněnou tvorbu. Možná, že výsledným dílům na první pohled vždy neporozumíme, ale nesou si svá tichá tajemství a především přesvědčivou sílu autorské energie.“

Jakub Berdych žije střídavě v Praze a na Malé Skále. V Maloskalské galerii Josefa Jíry pořádal ve spolupráci se společností Arva Patria patnáct let výstavy výtvarníků a sklářských designérů.

„Dělal jsem tam třeba výstavu spontánního koloristy Františka Hodonského a jeho tatínka. A mnoho a mnoho dalších, asi čtyřicet. Poté co se Arva Patria rozpustila a skončil jsem i já.“

Jakub Berdych několikrát spolupracoval se svým synem Jakubem Berdychem Karpelisem.

„Dělali jsme spolu na liberecké synagoze a na spořitelně. Pak rostl, až mne přerostl. Teď spolu neděláme v podstatě nic, leda, že nás chtějí vystavit oba a vezmou si mne na výstavu jako dědu. On nastoupil úplně jinou cestu, dělá své věci s humorem, jsou nakopnuté, prostě jiné.“

Díla Jakuba Berdycha st. jsou zastoupena v soukromých sbírkách v Čechách i v zahraničí, ve sbírkách Uměleckoprůmyslového muzea v Praze, Severočeského muzea v Liberci, v Muzeu skla Jelenia Góra a Wroclawi v Polsku.

 

Ivana Bernáthová

Místa působení

Výběrová bibliografie

Knihy

BARTOŠEK, Luboš. Československé filmy: 1981–1985: filmografie. 1. díl, Praha: Československý filmový ústav, 1989, 210 s. ISBN 80-7004-004-1.

MALÝ, Zbyšek, ed. Slovník českých a slovenských výtvarných umělců 1950–1997. I, A–Č. Ostrava: Výtvarné centrum Chagall, 1998, 346 s. ISBN 80-86717-00-0.

 

Katalogy

Ekoglass 2010. Wrocław: Ośrodek Kultury i Sztuki we Wrocławiu - Instytucja Kultury Samorządu Województwa Dolnośląskiego, [2010], 120 s. ISBN 978-83-929493-7-4.

Ekoglass Festiwal 2011. Wrocław: Ośrodek Kultury i Sztuki we Wrocławiu - Instytucja Kultury Samorządu Województwa Dolnośląskiego, [2011], 79 s. ISBN 978-83-62290-45-1.

Hlubuček, Martin. Letní sklářská dílna 2016: sklářské sympozium: Železný Brod, 5. –9. 9. 2016. Železný Brod: Město Železný Brod, 2016, [28] s. ISBN 978-80-270-1529-0.

Macho, Pavol, ed. Medzinárodné sklárske sympózium Rona 2014 = International Glass Symposium Rona 2014. [Lednické Rovne?]: [Rona?], 2014, 87 sn.

Nový, Petr. Jakub Berdych st.: sklorealismus: Galerie Kuzebauch 17/01 – 18/03 2018. Praha: Galerie Kuzebauch, 2018, 1 skládačka.

 

Články

HOŘENÍ, Jaroslav. Památka nevydělává. Co dál? In: 5plus2 – Jablonecko. 2013, roč. 2, č. 12 (21. 3. 2013), s. 4. ISSN 2570-6985.

iva.  Vysvěcení opraveného sousoší. In: Noviny Jičínska. 2004, roč. 13, č. 157 (8. 7. 2004), s. 8. ISSN 1210-6062.

JANOUŠEK, Artur a Miloslav LUBAS. Obžaloba: Gang z Libereckého kraje ukradl Fillovy obrazy. In: Mladá fronta dnes – Liberecký kraj. 2013, roč. 24, č. 69 (22. 3. 2013), s. 1. ISSN 1210-1168.

JANOUŠEK, Artur a Miloslav LUBAS. Tajný agent dostal před soud zloděje Jírových obrazů. In: Mladá fronta Dnes – Liberecký kraj. 2013, roč. 24,, č. 288 (11. 12. 2013), s. 1. ISSN 1210-1168.

jav. Práce mistrů kameníků ustoupily omítkám. In: Liberecký den. 2001, roč. 9, č. 18 (22. 1. 2001), s. 11. ISSN 1214-8571.

KREJCAROVÁ. Lenka. Když není čas na údržbu bytu. In: Nedělní svět. 2005, roč. 2, č. 14 (3. 4. 2005), s. 28. ISSN 1214-6749.

Letos město opraví několik dalších soch. In: Noviny Jičínska. 2001, roč. 10, č. 183 (8. 8. 2001), s. 6. ISSN 1210-6062.

Prostřeno! Ve vánočním speciálu z Jizerských hor budou vařit osobnosti. In: Liberecký deník. 2010, roč. 18, č. 294 (20. 12. 2010), s. 8. ISSN 1214-8571.

SEDLÁK, Jan. Ve školní huti tvořili pod vlivem LSD. In: Jablonecký deník. 2016, roč. 24, č. 210 (7. 9. 2016), s. 3. ISSN 1214-8512.

V Liberci roste nová synagoga. In: Mladá fronta Dnes – Severní Čechy. 2000, roč. 11, č. 193 (19. 8. 2000), s. 2. ISSN 1210-1168.

VOKATÁ, Jana. Kavárně vrátil zašlou slávu, ale dvě okřídlené lvice neprosadil. In: Liberecký deník. 2001, roč. 9, č. 18 (22. 1. 2001), s. 11. ISSN 1214-8571.

 

Rozhovory

BERDYCH, Jakub a Šárka DUMBROVSKÁ. Jakub Berdych: Jednoduché věci fungují. In: Domov. 2018, roč. 58, č. 6 (21. 5. 2018), s. 32. ISSN 0012-5369.

 

Internetové zdroje

Jakub Berdych. Umělci [online]. Galerie Kuzebauch, 2024 [cit. 2024-01-15]. Dostupné z: http://www.galeriekuzebauch.com/cs_CZ/umelci-4/jakub-berdych-st/

KOHOUTOVÁ, Marie. Stoprocentní Turbo: Jakub Berdych dvakrát a Okurková sezóna. Jak to vidí [online]. Material Times, 29. 8. 2022, [cit. 2024-01-15]. Dostupné z: https://www.materialtimes.com/jak-to-vidi/stoprocentni-turbo-jakub-berdych-dvakrat-a-okurkova-sezona.html

KRYNEK, Ondřej. Jakub Berdych starší vystavuje v Praze svůj jedinečný sklářský realismus. Události [online]. Designmag, 17. 1. 2018, [cit. 2024-01-15]. Dostupné z: https://www.designmag.cz/udalosti/72322-jakub-berdych-starsi-vystavuje-v-praze-svuj-jedinecny-sklarsky-realismus.html

Citace

BERNÁTHOVÁ, Ivana. Jakub Berdych st.. Databáze regionálních osobností [online databáze]. Krajská vědecká knihovna v Liberci, @2024. Datum aktualizace 16. 02. 2024, [cit. 2024-04-17]. Dostupné z: https://www.osobnostilibereckehokraje.cz/osobnosti/id:74804