Katalog KVKLI

Ludmila Šikolová

6. 9. 1965 Jablonec nad Nisou

šperkařka vysokoškolská pedagožka

Medailon

„Co máš v hlavě, to ti nikdo nemůže vzít.“

 

Ludmila Šikolová se narodila 6. září 1965 v Jablonci nad Nisou do česko-německé rodiny. Její otec Ludvík Šikola vystudoval zahraniční obchod. Jelikož však po únoru 1948 pomáhal převádět emigranty na západ, nemohl po svém dopadení a odsouzení vykonávat práci obchodního referenta. Na místo toho tak pracoval v uranových dolech, ve vápencovém lomu a až později získal lehčí práci pro firmu Preciosa. Matka Karin, rozená Sagnerová, byla vyučená mačkářka speciálních skleněných kamenů. Ludmila Šikolová v dětství chodila do jablonecké lidové školy umění, kde se setkala s výtvarnicí Libuší Hlubučkovou, která jí pootevřela svět umění a pomohla s přípravou na vysokou školu.

V letech 1979–1983 Ludmila Šikolová studovala Střední uměleckoprůmyslovou školu v Jablonci nad Nisou obor rytí kovu. Po maturitě se na potřetí dostala na Vysokou školu uměleckoprůmyslovou v Praze. Mezitím dva roky pracovala v podniku Bižuterie ve výrobě stříbrných a zlatých šperků. Na vysoké škole studovala od roku 1985 obor sklo, medaile, šperk a glyptika. Po odchodu profesora Josefa Soukupa se ateliér změnil na sochařský se zaměřením na medaili a šperk. Roku 1990 se jejími novými pedagogy stali profesor Jiří Harcuba a Vratislav Karel Novák. V roce 1989 Šikolová absolvovala Mezinárodní letní školu v italské Perugii. Promovala o dva roky později.

Po dokončení studií vyučovala jeden školní rok na Střední uměleckoprůmyslové škole v Jablonci nad Nisou. Pět let pak byla lektorkou a vedoucí zlatnické dílny na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze. V roce 1996 absolvovala jako výherkyně soutěže v oboru šperk uspořádané v rámci stého výročí vzniku firmy Swarovski půlroční stáž v USA na Rhode Island School of Design ve městě Providence. V roce 2002 dostala nabídku vyučovat na detašovaném pracovišti v Jablonci nad Nisou ateliérovou tvorbu v novém oboru sklo-šperk na Katedře designu Technické univerzity v Liberci. V roce 2016 habilitovala na docentku v oboru užité umění.

Ve své volné tvorbě se Ludmila Šikolová zaměřila na šperk, který je pro ni vyjadřovací výtvarný prostředek. Své šperky vystavuje v tuzemsku a v zahraničí na skupinových i samostatných výstavách, jako například v Uměleckoprůmyslovém muzeu v Praze, v Severočeském muzeu v Liberci, v Muzeu skla a bižuterie v Jablonci nad Nisou, v Oblastní galerii Vysočiny v Jihlavě nebo v Českém centru v bavorském Mnichově. Společně s dalšími českými šperkaři rovněž prezentovala průřez své tvorby v řeckých Aténách. Pravidelně se zúčastňuje i mezinárodní soutěže Legnica International Jewellery Competition v Polsku, kde v roce 2012 získala druhé místo s tématem Rituál. V roce 2015 převzala na Silver festivalu Cenu ředitele Art Galerie Legnice. Ludmila Šikolová je rovněž spoluzakladatelkou Spolku přátel díla Vratislava Karla Nováka, připomínajícího odkaz jejího manžela, významného českého sochaře a šperkaře. Od roku 2018 spolek každoročně pořádá Rýnovické márnění – multikulturní setkání výtvarníků, hudebníků a performerů.

Mládí

Ludmila Šikolová se narodila 6. září 1965 v Jablonci nad Nisou do českoněmecké rodiny. Její matka Karin Šikolová, rozená Sagnerová, byla neodsunutá Němka, otec Ludvík Šikola pocházel z české rodiny.

„Takže jsem úplně typický obyvatel zdejší oblasti. Tehdy vlastně bylo obvyklé, že se rodiny míchaly. A myslím si, že to bylo v mém případě velmi prospěšné pro můj další vlastní vývoj. V šíři vnímání toho, že člověk není jenom z jednoho ranku nebo z jednoho těsta. Vzpomínám si, že neodsunutí němečtí obyvatelé byli na okraji společnosti a českoněmecké rodiny přispívaly k vzájemné toleranci.“

Otec Ludmily Šikolové byl takzvanýn kopečkář. V padesátých letech se totiž chtěl dostat přes hranice do západního světa.

„Poprvé šel přes hranici s velkou skupinou, v níž byly i děti. Objevily se komplikace, takže se přechod nepodařil. Druhý pokus byl mnohem dramatičtější. Byli sice jenom ve dvou, ale Němci je z Lipska vrátili. Táta byl pak zavřený jako politický vězeň, a dostal se nakonec až na okraj společnosti. Matčina německá rodina ho ale přijala, zatímco v té své české platil za černou ovci.“

Jak dál vypráví Ludmila Šikolová, otec je touto životní peripetií příliš nezatěžoval. Jen málo se zmiňoval o zážitcích z vězení.

„A asi také díky tomu nás děti třeba v životě neuhodil. Doplatil na to ale profesně. Měl vystudovanou obchodní akademii a po maturitě pracoval pro exportní firmu, kde měl na starosti španělskou korespondenci. Uměl ovšem nejen španělsky, ale také anglicky a německy. Poté, co ho propustili z vězení, mohl vykonávat jen dělnickou profesi. Pracoval v dolech a v lomech. Relativně ve zdraví to přežil hlavně díky tomu, že byl mladý a měl dostatečnou vůli a chuť žít.“

Jak dodává Ludmila Šikolová, otec se nakonec dostal k lehčí práci, když nastoupil do firmy Preciosa, kde působil jako mačkář skleněných kamenů a následně dispečer výroby. Na novém působišti se seznámil se svou budoucí manželkou Karin Sagnerovou.

„Matčinu rodinu neodsunuli proto, že babička byla válečná vdova, nemajetná matka dvou dětí a stát ji potřeboval v poválečném průmyslu. Po válce totiž nebylo dost odborníků. Nově příchozí čeští obyvatelé, kteří osídlovali pohraničí, neznali technologie a výrobu v místních továrnách.“

Matka Ludmily Šikolové se vyučila mačkářkou speciálních skleněných kamenů, napodobenin například tyrkysu nebo achátu.

Tehdy se dělaly i fantazijní kameny. Momentálně je tahle výroba velmi utlumená, provozují ji dnes na Jablonecku už jen dvě firmy. Kameny vypadají jako minerály. Pamatuji si, že jeden velmi barevný fantazijní kámen dostal jméno Harlekýn. Když jsme byly se sestrou malé, tak maminka pracovala doma, což bylo na Jablonecku běžné. Já jsem se ráda dívala, jak pracuje a nejraději jsem pozorovala, jak sklo, když se zahřívá, teče a mění barvu. Nejdřív je tmavé a pak začne zářit.“

Ludmila Šikolová má sestru Renatu. která vystudovala obor rytí skla na Střední uměleckoprůmyslové škole v Železném Brodě, pracovala ve výrobě vánočních ozdob a vzorovala bižuterii. Dnes se již této práci nevěnuje. Jejich společné dětství bylo poklidné, vyrostly v harmonické rodině, kde se i malý človíček toleroval, zdůrazňuje Ludmila Šikolová.

„Měla jsem spoustu zájmů, jak ostatně děti mívají. U nich se změna zájmů nedá nazvat fluktuací. Je to vlastně zkoušení, co všechno lze v životě dělat. Chodila jsem na lidovou školu umění, bavil mě i sport. Takže jsem postupně přes atletiku začala i trošku lyžovat, až jsem se dostala k biatlonu v době, kdy nikdo netušil, co to znamená. K biatlonu jsem se dostala tak, že jsme při hodině branné výchovy stříleli a já jsem všechno nastřílela do desítky. Tak se zeptali, jestli běžkuji a když jsem přikývla, tak mě poslali na závody v biatlonu. Tehdy biatlon nebyl v ženském sportu ani na zimní olympiádě. Byla to taková okrajová sportovní činnost. Zúčastnila jsem se několika mistrovství republiky a na krajských soutěžích jsem stála i na bedně.“

Na základní školu chodila nejprve v jabloneckých Rýnovicích a poté ve Mšeně. Následně se přihlásila se střední uměleckoprůmyslovou školu v Jablonci nad Nisou a při přijímacím řízení uspěla.

„Vzpomínám na střední školu ráda. Mám z té doby ještě některé spolužáky, se kterými se stále vídám. Bylo to krásné objevování a seznamování se vším, co k tomuto období života patří. Škola mi dala vědomí toho, že můžeme propojit rukodělnou práci s myšlením. Studovala jsem obor rytí kovů, kde nás vedl pan Zdenek Linka starší. Ten nám dával dostatek tvůrčí svobody. Podporoval ty, co něco dělat chtěli a ti, co u nich bylo jasné, že je to tak úplně nebaví, nám třeba seděli modelem. Setkala jsem s výtvarnicí Libuší Hlubučkovou, která mi pootevřela svět moderního umění a pomohla s přípravou na vysokou školu. Zároveň jsem měla ráda geometrii, fyziku, techniku a sport, který k Jizerským horám patří.“

Ludmilu Šikolovou bavilo plošné rytí kovu, což ji přivedlo i ke grafice. V rámci praktické maturitní práce vytvořila malé grafické listy, rytiny na téma letce Jana Kašpara ke stému výročí jeho narození.

„Navrhla jsem, vyryla do mědi a následně vytiskla typy letadel, kterými létal. Druhou část mé práce tvořila smaltovaná bižuterie. Ten smalt, to byla taková výzva, protože ho nikdo tehdy moc nedělal. A já jsem ho chtěla zkusit, protože jeho výroba zrovna v tehdejším n. p. Bižuterie zvaném Silka končila. Možná si někdo ještě pamatuje na smaltované lžičky a odznaky. Ne studenými barvami, ale klasickými smalty, které byly vypalované na 700 stupňů Celsia v peci. Je to technologie, která má samozřejmě svá specifika, protože je to sklo, které má podobnou roztažnost jako kov. Je přizpůsobena roztažnosti kovů, protože se na kov nanáší, je to něco jako glazura na keramice.“

Vysokoškolská studia

K rozhodnutí přihlásit se na Vysokou školu uměleckou průmyslovou v Praze dospěla Ludmila Šikolová už ve třetím ročníku střední školy.

Dostat se na výtvarnou vysokou školu bylo opravdu těžké, protože tehdy existovaly jen UMPRUM a Akademie výtvarných umění. Pak bylo ještě možné studovat výtvarné obory na pedagogických fakultách. A mně se nepodařilo dostat na tuhle prestižní školu ani na poprvé ani na podruhé.“

Mezitím proto pracovala v n. p. Bižuterie, podle původních majitelů stále nazývaném U Brdičků, a je přesvědčená o tom, že šlo o prospěšnou zkušenost.

V bižuterce se zpracovávalo zlato a stříbro, což zní nádherně. Ovšem klenoty se v ní nevyráběly, spíš stříbrná a zlatá bižuterie. A dělala se po stovkách, někdy i po tisících. Ta terminologie, co je bižuterie, a co je šperk, na tom se teoretici nedovedou úplně shodnout. Já zastávám názor, že bižuterie je na pytle. To znamená, že jakmile toho jsou velká množství, série po tisíci kusech a víc, tak je to pro mě už bižuterie. Je ale skvělé, že jsem se naučila letovat stříbro a zlato, prostě pracovat s těmi kovy jinak než rytec. Byli tam starší kolegové, řemeslníci, kteří mi říkali: Dělej si dárečky, my ti s nimi pomůžeme, a tím se nejvíc naučíš.“

Úspěšné přijímací řízení na UMPRUM vyšlo až na potřetí.

Pamatuji si, že se pokaždé na zkouškách kreslila a modelovala hlava podle živého modelu. I namodelovaná musela být za čtyři hodiny hotová. Členové přijímací komise pak z toho usoudili, jak vidíte prostor a jak jste schopni s tím prostorem a hmotou zacházet. Pak jsme museli splnit ještě nějaký další úkoly. Tehdy byl systém takový, že v zimě byly talentové zkoušky a v červnu jsme psali všeobecné testy zaměřené na dějiny umění a všeobecný rozhled. Kdo udělal talentové zkoušky, tak ten šel ještě k těmto testům. Tehdy jsem si říkala, jestli to nevyjde, tak na počtvrté už asi nepůjdu. Nakonec mě vzali.“

Obor, který začala studovat, nesl název Sklo, šperk, medaile a glyptika. V té době končil profesor Josef Soukup a nastupoval Lubomír Růžička. Obor pak, jak zdůrazňuje Ludmila Šikolová, už de facto přestal být sklářským oborem, a na místo toho se stal sochařským oborem zaměřeným na šperk, medailérství a glyptiku.

„Ta výuka probíhala mnohem akademičtěji než v dnešní době, protože jsme každý den kreslili nebo modelovali. Ti, co studovali malířství, zase celé dny malovali. Celý týden jsme modelovali a kreslili podle modelů nebo podle zadaného tématu. Třeba v prvním ročníku se dělalo zvíře, takže jsme chodili do zoo kreslit zvířata, pak jsme si dělali malé modýlky a ty jsme zvětšovali. Ve vyšších ročnících jsme se zabývali hlavou i figurou, takže mám za sebou sochařskou průpravu.“

Sametová revoluce

Bouřlivý rok 1989 zažila Ludmila Šikolová v pátém ročníku UMPRUM. Začal 15. ledna takzvaným Palachovým týdnem.

„My jsme tehdy dělali klausurní práce. Já bydlela v Praze na Alšově koleji u Sparty, takže jsem se spolužáky chodila přes Letnou, kolem místa bývalého Stalinova pomníku, po schodech dolů a na most přes Vltavu. Potkávali jsme milicionáře, kteří chodili ve dvou, ve třech a i nás kontrolovali. Divili se, co vlastně na té UMPRUM děláme, když je období zkoušek. Třeba na sousední filozofické fakultě pravidelná výuka už nebyla. Takže to bylo období, kdy jsme byli neustále v centru dění, účastnili jsme se občas nějakých těch demonstrací. Pamatuji si na to zvláštní napětí, které tam panovalo.“

V roce 1989 absolvovala Ludmila Šikolová Mezinárodní letní školu v italské Perugii. V listopadu téhož roku přišla sametová revoluce. V pátek 17. listopadu 1989 pobývala v Jablonci nad Nisou, kde připravovala pro tamní Dům dětí a mládeže ceny pro letecké modeláře. Jednalo se o její první zakázku.

„Co se děje v Praze, jsem se postupně dovídala. Ostatně po lednovém Palachově týdnu to vlastně člověk trošku čekal, ale nevěděli jsme kdy, kde a jak dlouho to bude trvat. Já jsem nepatřila k těm politicky úplně informovaným, nebyla jsem ve spojení s disentem a nebyla jsem přímo napojena na někoho, kdo by měl o chystaných akcích bližší informace. A myslím si, že spousta lidí také netušila, jaký to vezme obrat.“

O dva dny později v neděli 19. listopadu 1989 si vzala spací pytel a ojela do Prahy. Stejně jako ostatní studenti poté pomáhala šířit informace, tisknout letáky a malovat transparenty.

Tehdy jsme už měli kopírky, na kterých jsme všechny materiály kopírovali. Malovali jsme transparenty i pro další školy. Mám pocit, že jsme se nebáli, protože do toho tehdy šli všichni.“

Poté, co se vrátila do někdejšího Československa svoboda a demokracie, Ludmila Šikolová se na vysoké škole konečně cítila svobodně. Byla tehdy v pátém ročníku UMPRUM a v šestém ročníku ji čekala diplomová práce.

Jsem ráda, že jsem měla možnost zažít ten přerod a zažít i jiné myšlení. Na začátku devadesátých let byla všude úžasná energie. Sice nemůžu říct, že by to bylo předtím na škole jenom špatné, spoustu věcí jsem se naučila. Před sametovou revolucí jsme si ale třeba nemohli vybírat osobnosti, za kterými bychom šli. Na některých oborech osobnosti byly, ale u nás to tak úplně nebylo. Připomenu, že v době totality představovalo jedinou možnost pro výtvarníky, jak svobodně pracovat, kulaté razítko do občanky. Znamenalo to, že jste svobodný umělec. Tuhle výhodu měli jenom hudebníci a výtvarníci s vysokoškolským diplomem. Pouze oni měli v naší společnosti privilegium být takzvaně na volné noze. Připomenu, že tehdy musel mít každý člověk razítko zaměstnavatele v občance, aby nebyl označen za příživníka. A příživnictví bylo za totality trestným činem. To všechno se v roce 1990 obratem změnilo.“

Jak dál vzpomíná Ludmila Šikolová, po sametové revoluci přišli na UMPRUM noví pedagogové, kteří studenty vyzvali, aby si sami zadali téma diplomové práce. Podporovali je v tom, aby se co nejvíc zaměřili na to, co chtějí ve své tvorbě vyjádřit.

„Já jsem nakonec pracovala s papírem. Protože jsem si nerozuměla s tehdejším dílenským učitelem Náprstkem, tak jsem hledala svou vlastní cestu. Nebyla jsem jediná, která s ním nevycházela, ale s některými lidmi si rozuměl. A protože jsme nemuseli diplomovou práci realizovat přímo ve škole, rozhodla jsem se, že si doma založím vlastní dílnu. Zpracování papíru, které nebylo podle mne tak náročné, mi připadalo objevné.“

Dílnu si zařídila potřebným vybavením, takže prvotní negace ze zlatnické dílny na škole, kterou cítila, se pro ni nakonec stala kladem, jelikož si sama vytvořila podmínky pro tvůrčí práci.

„Dělala jsem velké papírové límce a doplnila je ještě o tepané brože z kovu a papíru. Vytvářela jsem pohyblivé články ve tvaru fantazijního hmyzu. Ten má velice často dlouhé nohy, které se pohybují a jsou doplněné právě papírem. Tehdy jsem ještě udělala pro atrium dětské onkologie v Praze soubor smaltovaných tyčí ve tvaru, který nakonec zůstal neuplatněn. Dva límce zhotovené v rámci mé diplomové práce mám ještě doma. Další dva jsou ve sbírkách, jeden v Severočeském muzeu v Liberci a druhý v Moravské galerii v Brně.“

Seznámení s Vratislavem Karlem Novákem

Už na vysoké škole poznala Ludmila Šikolová svého budoucího manžela, uznávaného sochaře a šperkaře Vratislava Karla Nováka, který zde působil jako pedagog.

„Když se nám změnili po sametové revoluci pedagogové, tak náš ateliér začali vést sklářský výtvarník, glyptik a medailér Jiří Harcuba společně s Vratislavem Karlem Novákem. Jiří Harcuba zaštiťoval vlastně část medailérskou a Vratislav Karel Novák sochařskou, kov a šperk. Byla to pro nás zajímavá kombinace dvou uměleckých osobností, které svým nábojem byly sice rozličné, ale oba pánové si rozuměli a krásně se doplňovali. A my, studenti, jsme si mohli vybrat vlastně toho z těch pedagogů, s nímž jsme si vlastně víc rozuměli, a který z těch jejich vnitřních nábojů nám víc vyhovoval. Jelikož se však profesor Jiří Harcuba stal rektorem, ateliér víceméně vedl Vratislav Karel Novák.“

Jak dál vypráví Ludmila Šikolová, Vratislav Karel Novák byl k studentům stejně tak náročný, jako k sobě. Když cítil, že jejich práce není dostatečná, studenty vedl k tomu ji změnit.

Což mě vlastně strašně inspirovalo k tomu, že je důležité najít sílu, abych, byť jsem na něčem strávila hodiny, týdny a cítila, že to není v pořádku, abych se toho vzdala, odložila to nebo i zahodila. A udělala svou práci nakonec správně.“

Vratislav Karel Novák svými objekty i šperky vyjadřoval obdiv k formě, pohybu, mechanice, kinetice a k vzájemným vztahům k různým materiálům.

Já sama jsem techniku měla celkem ráda, byla jsem spíš technický typ. Z nás dvou sester jsem to byla já, které říkal můj tatínek montér Tolja. Možná i díky tomu jsme si s Vratislavem rozuměli. Dovedla jsem vlastně jeho věci pochopit. Uměla jsem mu také oponovat. On si dovedl věci dokonale představit. Když mi něco vysvětloval, tak jsem občas nechápala, co tím myslí. Divil se, že tomu nerozumím. Myslím si ale, že většině věcí jsem rozuměla, a že mám schopnost technicky a mechanicky uvažovat.“

Samotný kinetismus Ludmila Šikolová v některých svých dílech použila. Jak podotýká, nazvala by to ale spíš pohyblivými objekty než kinetismem. Občas Vratislavovi Novákovi s něčím pomohla, protože nebyl podle jejího názoru příliš zlatnicky zdatný. Věnoval se totiž především zpracování nerezu, ocele a stříbra.

„Víceméně jsem se střežila s ním spolupracovat. Protože on člověka stahoval do děje a byl jednoduše řečeno nátlakový. Takže jsem ani nechtěla mít ve své dílně jeho věci. Nechtěla jsem také pracovat v jeho dílně, protože by mě to moc ovlivňovalo, zůstávalo by mi to příliš v hlavě. Vratislav používal stříbro k realizaci některých svých šperků nebo objektů po svém. Na Západočeské univerzitě na Fakultě umění v Plzni třeba navrhl pedelovou hůl, a ta je právě stříbrná. Zaujala ho litina, což je odlévání na techniku ztraceného vosku. On na to šel ale trochu jinak, formoval například ocelový polotovar a ten následně odlil. Ze stříbra vzniklo to, co normálně znáte z oceli jako výrobek, jako polotovar, který byly původně určený pro úplně jiné účely, tím tomu vlastně dal jinou funkci, jinou hodnotu.“

Vratislav Karel Novák zemřel v roce 2014. Ludmila Šiklová uspořádala po jeho smrti spolu s jeho dcerou Kateřinou Norou Novákovou z předchozího manželství řadu výstav jeho objektů i šperků.

„První výstava se uskutečnila v Galerii moderního umění v Roudnici nad Labem. Vráťa ji měl v podstatě víceméně připravenou. Pro nás obě to byla terapie, jak se vyrovnat s jeho odchodem. V Roudnici nad Labem byla k vidění jeho poslední velká plastika, která se jmenovala Velké motovidlo. Byl tam poprvé vystaven i fotografický příběh Sen ženy a Sen muže. A na další výstavě v Národní technické knihovně v Praze jsme představili cykloty společně s drobnými plastikami. Vratislav jim říkal ANI a jsou na pomezí šperku a objektu. V dalším patře pak byly vystaveny jen jeho velké objekty a dokumentace k plastikám ve veřejném prostoru.“

Pedagogická činnost

Po dokončení UMPRUM v roce 1991 začala Ludmila Šiklová vyučovat na Střední uměleckoprůmyslové škole v Jablonci nad Nisou, kde jako výtvarnice vedla spolu se šperkařem, malířem a restaurátorem Vladimírem Komňackým krátce předtím založený obor kov a šperk.

„Původně jsem počítala, že na střední škole zůstanu delší dobu. Po roce jsem ale kývla na výzvu vrátit se do Prahy na UMPRUM coby lektorka a vedoucí zlatnické dílny. Přebrala jsem ji po odcházejícím panu Náprstkovi, kterého jsem už zmiňovala. Dílna byla malá, detašovaná mimo hlavní budovu a zařízená opravdu jenom pro tu zlatnickou práci. Protože jsme ale chtěli pracovat i s jinými materiály, tak jsme využili příležitosti ji přemístit jinam, kde bylo víc místa.“

Novou dílnu si Ludmila Šikolová zařídila v prostorách zrušené kotelny v budově UMPRUM.

„Mohla jsem sama navrhnout celé její rozložení tak, jak jsem sama chtěla. Byly to obrovské zkušenosti zařizovat dílnu, kreslit výkresy, kde bude voda, zásuvky, stoly a jak ty stoly budou vypadat. Zkušenost, kterou jsem získala, jsem pak uplatnila i v dalších letech, když jsem zařizovala další dílny. Klasickým zlatnickým vybavením je především stůl s drobným nářadím. Pak to jsou válcovny, vrtačka, bruska, a protože tam v návaznosti byla i velká zámečnická dílna, tak jsme v samotné zlatnické dílně nemuseli mít všechny nástroje, protože jsme mohli hrubší práci dělat právě v zámečnické dílně.“

Stáž na Rhode Island School of Design

Ludmila Šikolová rovněž ráda vzpomíná na půlroční stáž na Rhode Island School of Design v americkém městě Providence v roce 1996.

„Já jsem tento pobyt vyhrála zároveň s cenou Daniela Swarovského. Soutěž byla vyhlášena v době, kdy firma Swarovski slavila sté výročí od svého založení. Škola v Providence byla mnohem větší než UMPRUM, sídlila v bývalé továrně, kde byly dílny a ateliéry. Už tehdy bylo možné věnovat se studiu multimediálních oborů. Chodila jsem mimo jiné na angličtinu pro cizince, kde jsem se setkala hlavně s asijskými studenty, což bylo pro mne docela zajímavé z pohledu přízvuku, který měli. Pro ně jsem asi byla se svým přízvukem také zajímavá. Měli jsme k dispozici školní dílny a mohli jsme navštěvovat přednášky.“

Vysoká škola v Providence se lišila od UMPRUM tím, že studenti neměli takovou výtvarně řemeslnou průpravu jako studenti v České republice, kde jsou střední uměleckoprůmyslové školy, v níž studenti potřebné dovednosti získávají. Ve Spojených státech amerických měli už v devadesátých letech studium rozdělené na bakalářské a magisterské. Bakalářské studium podle Šikolové tak trochu nahrazovalo české umělecké střední školy.

„V České republice jsme studium ještě rozdělené neměli, i když se to už chystalo. Zajímavé ale pro mě bylo, že magistři ve Spojených státech učili bakaláře. Měli to jako pedagogickou praxi. Já jsem měla to štěstí, že tam byl za profesora Mülera hostujícím profesorem světoznámý šperkař Giampaolo Babetto. Oni tam totiž v té době už měli zavedený takzvaný sabatikl, který je u nás zatím v plenkách. Jedná se o takzvané volné semestry pro vyučujícího,  aby si pedagogové mohli vzít po určitém období placené volno a aby mohli studovat, cestovat nebo se věnovat výzkumu. Aby prostě nevyhořeli. Pro mne bylo setkání s úžasným italským šperkařem Babettem prostě WOW!“

Spolu s dalšími účastníky stáže Ludmila Šikolová svou práci prezentovala na výstavě. Zpočátku začala pracovat se smaltem a s tématem písmen. Téma nakonec opustila již se věnovala jen kreditním a telefonním kartám.

Kreditní a telefonní karty se tehdy v USA běžně používaly, já jsem ji ale ještě neměla. A fascinovalo mě, že tyhle kartičky měly stejnou velikost. V tom se svět sjednotil. A ty karty pro mne v té Americe symbolizovaly něco, co se stále opakuje a má velkou moc. A protože jsem výtvarník, tak jsem začala tvořit své vlastní kreditní karty. Například kreditní kartu na to, abych si mohla půjčit auto, byla to kreditní karta, v níž se pohybovalo malé autíčko. Pak jsem třeba vytvořila kreditní kartu Diners Club, protože jsem chodila kolem takových těch dražších restaurací, kde bylo napsáno Diners Club. A pak nám Giampaolo Babetto zadal úkol vytvořit šperk kolem něčeho. Ne náušnice, ne brož, která se připíná, ale prsten, náramek, náhrdelník, tedy to, co se ovíjí kolem ruky, krku nebo prstu.“

Ludmila Šikolová začala tvořit šperky z telefonních karet. Vyříznutím oválného otvoru zhotovila náramek, do kterého se vejde jemná dámská ruka. Ze zbylého oválu udělala náhrdelník.

„Co se týká záušnic, tak jsem vyřízla ze dvou vizuálně stejných telefonních karet půlkruh, který se dal nasunout na ucho. Ucho je měkké, takže ho zasunete do toho půlkruhu a zbytek pověsíte do dírky. V lalůčku byl zbytek toho výřezu. Takhle jsem pokračovala a stala se z toho pro mě taková hra. Potom jsem opustila plastové telefonní karty. Ze stříbrného plechu jsem vyřízla velikost kreditní karty a vytvořila náramek, který je obvodem té kreditní karty. Uvnitř je pak náhrdelník ve formě puzzle, malé kousky různých velikostí, které jsem propojila očky. Takže vznikl řetízek. A na náhrdelníku je citát z knihy od Vladimira Nabokova Smích ve tmě. V ní je taková úžasná erotická sentence, kdy ten Nabokov nepoužil jediné slovo, které byste čekali. On zve k sobě domů svou přítelkyni a říká jí: „Přijď, z mého okna je krásný výhled, když jsou rolety zatažené.“ A to říká vše. Na těch jednotlivých dílkách jsou části toho nápisu a můžete si ho vytvořit, když ho sestavíte znovu do tvaru karty. Ve chvíli, kdy ho máte na krku, tak víte jenom vy, co je náhrdelníku napsané.“

Ludmila Šikolová se rovněž učila v Americe prezentovat svá díla. Z České republiky na to nebyla zvyklá.

„Když jsem v té Americe pracovala, tak se kolegové chodili dívat k mému stolu, vyptávali se a zjišťovali, co vlastně dělám. Já jsem třeba pracovala na kreditních kartách, které vyjadřovaly kritiku společnosti. Jedna z nich byla ze zrcadlového plexiskla, takže se v ní člověk viděl. To měla být výzva především pro Američany, ať se jako na sebe podívají. Pak jsem udělala zlatou kartu, kdy jsem plast pozlatila plátkovým zlatem. Moje zlatá karta měla být vlastně kritikou systému jako takového.“

Karty si mohla odvézt domů, dvě z nich jsou dnes ve vlastnictví Uměleckoprůmyslového muzea v Praze.

Šperkařská tvorba

Ludmila Šikolová o svých špercích říká, že jsou rozmanité, když je člověk vidí vedle sebe.

„Protože nedržím jednu linku v tom technologickém nebo materiálovém smyslu. Každé téma mě vlastně nutí hledat odpovídající materiály. Někdy to jde od materiálu k tvaru a jindy od tvaru k materiálu. Nejsem designér, který si sedne ke stolu a začne kreslit. Ne že bych nekreslila, ale spíš to jde přes nějakou výzvu, příběh nebo zážitek. Mám totiž výzvy ráda.“

Pravidelně se zúčastňuje soutěže v polské Lehnici, která se jmenuje Festival stříbra. Každý rok na ní vyhlašují jiné téma. Soutěž je zároveň anonymní.

O tom, jsem se mohla přesvědčit sama, když jsem se stala členkou hodnotící komise. Každá šperkařská práce má přidělené číslo a komise pracuje anonymně. V loňském roce, když jsem byla v komisi, přišlo asi dvě stě padesát prací a my jsme z nich vybírali pro výstavu a katalog zhruba čtyřicet. Následně se ještě vybírali vítězové. Teprve potom se odhalila jména. U některých prací tak trošku tušíte, kdo je vytvořil, protože znáte rukopis známých šperkařů. Některé práce vás ale překvapí, že to je práce toho či onoho, protože spousta šperkařů pracuje podobně jako já, že nemá úplně jeden způsob tvorby šperků a dalších výtvarných děl.“

Když bylo v Lehnici vyhlášeno téma Revolta, se ocitla v situaci, kdy neměla do revolty vůbec chuť. Měla spíš potřebu se uklidnit a koncentrovat na vlastní život a bytí.

„A říkala jsem si, co je to za téma? Jaká revolta? Co to vlastně jako mám teď dělat? Nechce se mi revoltovat. A byl rok, kdy bylo hodně jablek, já jsem z nich dělala křížaly. Mám na loupání jablek strojek a vytvářela jsem z nich spirály. A ty spirály mě vlastně nadchly. Když totiž křížaly sušíte, tak musíte spirálu rozříznout na kolečka. A kolečko nebo kroužek je ve šperkařství základní stavební prvek, z kroužků je například vytvořen řetízek. A já jsem z křížal udělala řetěz. Myslela jsem si, že ho budu mít hned hotový, ale zjistila jsem, že to nebude tak jednoduché, protože křížaly sesychají. Prostě jsem si musela najít systém, jak řetěz udělám. Až čtvrtý pokus se mi povedl. A to tedy byla má revolta vůči drahým materiálům. Prostě jsem si řekla, že udělám šperk z jablka, z potraviny, kterou může sníst hladový člověk nebo třeba myši.“

Ludmila Šikolová vystavuje své šperky v tuzemsku a v zahraničí na skupinových i samostatných výstavách. Vystavovala v Uměleckoprůmyslovém muzeu v Praze, v Severočeském muzeu v Liberci, v Muzeu skla a bižuterie v Jablonci nad Nisou, v Oblastní galerii Vysočiny v Jihlavě, v Galerii Ring v polské Lehnici, v Mnichově v Českém centru a v rámci výstavy Schmuck na International Handwerks Messe. Společně s dalšími českými šperkaři prezentovala průřez své tvorby v řeckých Athénách.

„Já se pravidelně zúčastňuji spíš těch skupinových výstav. Protože šperky jsou většinou malé, a tak by měly být vystavené v malé galerii specializované na šperk, které teď u nás nejsou. Mnoho našich galerií nemá vitríny, a to je pro šperkařské výstavy další kámen úrazu. Jediná galerie v Česku, která se věnuje autorskému šperku, je v Praze a jmenuje se Resonance.“

Ludmila Šikolová prozrazuje, že ji začaly fascinovat motýlí křídla. Nějakou dobu už je sbírala doma na půdě.

„Babočky paví oka mají svůj životní cyklus. Nakladou na jaře vajíčka, pak se z nich vylíhnou motýli, ti ale už nestihnou ten samý rok naklást vajíčka a musí přežít zimu. Na jaře je nakladou a pak ten samý rok už umírají. U mě na půdě nejenom zimují, ale také umírají. A já jsem ty mrtvé babočky sbírala. Někde jsem si přečetla, že motýl je duše, kterou si Pan Bůh nevzal. Docela mne to chytlo za srdce. Motýly jako materiál jsem začala využívat dva roky poté, co můj manžel zemřel.“

Pro svou tvorbu používala pouze motýlí křídla, přičemž hledala způsob, jak je uchopit a nezničit.

„Nejdřív jsem chtěla použít obyčejnou fólii, která mi ovšem připadala velmi jednoduše řečeno sprostá. Pak jsem si vzpomněla, že jsem dostala jako dárek desku slídy. Slída je minerál neuvěřitelný v tom, že je složený z velmi tenkých destiček, které jsou průhledné. Motýlí křídla jsem kladla mezi plátky té slídy, které jsem pak pospojovala. A tam se stala další věc. Když jsem k tomuto spojení hledala tvar, do jakého to jakoby uzavřu, tak nejdřív jsem se zabývala kruhy a ovály, ale následně mi z toho zase vyšla velikost kreditní karty. Ač jsem si myslela, že toto téma už mám dávno ukončené, tak při téhle práci došlo ke spojení tématu karty a slídy, což je pro mě úžasný minerál, protože je ohebný.“

Univerzitní pedagožkou

V roce 2002 dostala Ludmila Šikolová nabídku vyučovat studenty nového oboru Sklo–šperk na Katedře designu Technické univerzity v Liberci na detašovaném pracovišti v Jablonci nad Nisou .

„U samotného zakládání oboru jsem nebyla. Vedení katedry mě v podstatě vyzvalo na poslední chvíli, když už mělo vyučování začít. Původně totiž byli dohodnuti s vynikajícím šperkařem a pedagogem Vladimírem Komňackým, který mě také hodně ovlivnil. V době, kdy nový obor na Katedře designu vznikal, Vladimír restauroval relikviář svatého Maura a byl tím samozřejmě hodně zaneprázdněný, a navíc současně vyučoval na Střední uměleckoprůmyslové škole v Jablonci nad Nisou. Uvědomil si, že založení nového oboru si vyžádá spoustu energie a přemýšlení, takže mě doporučil a já nabídku přijala.“

Jak Ludmila Šikolová zdůrazňuje, dvojobor Sklo–šperk je skvělý v tom, že umožňuje studentům plnit během semestru jak šperkařské, tak sklářské úkoly.

Studium je pro ně sice náročné, ale zároveň mají možnost se rozhodnout, který z oborů je pro ně prioritní. Je tam třeba sklář, který přijde ze sklářské školy v Železném Brodě, nebo šperkař, který přijde z Turnova nebo z jablonecké školy. Na střední školy šli v patnácti letech a teď se jim otevírá možnost si něco dalšího vyzkoušet,  takže je to pro ně výzva. Někteří pak opravdu změní svůj původně vystudovaný obor, jiní se zase utvrdí v tom, že jsou skláři nebo šperkaři.“

V rámci dvojoboru Sklo–šperk získávají studenti bakalářský titul. Pokračovat mohou v magisterském studiu, kde jsou už obory rozdělené.

„V magisterském studiu se specializují na šperk, sklo nebo oděv. A my ve šperkařském oboru od studentů chceme, aby v materiálech experimentovali a stále hledali něco nového.“

Ludmila Šikolová zmiňuje jako příklad studentku, která využila pro tvorbu šperku polyesterová speciálně zpracovaná vlákna, která byla vyvinuta na Technické univerzitě v Liberci pro výrobu žilních náhrad.

Studenti dostali téma Srdeční záležitosti a ji napadlo využít právě syntetické žilní náhrady, z nichž vytvořila náhrdelník. Byl měkký a krásně tvarovaný.“

V roce 2016 habilitovala Ludmila Šikolová na docentku v oboru užité umění na Vysoké škole výtvarných umění v Bratislavě.

„Pro habilitační práci jsem si vybrala téma Dvacet prstů – dvacet prstenů, což mělo symbolizovat možnost výběru. Vydávat se různou cestou, zkoušet, objevovat a nesetrvávat u jedné věci na jednom místě.“

V roce 2023 připravila spolu se svými kolegy a studenty výstavu Symbiosis. V Českém centru v Mnichově byly vystavené nekonvenční šperky a sklo studentů z Katedry designu.

Byli jsme vyzváni k prezentaci naší školy v Českém centru v Mnichově, kde se rok předtím představila pražská Vysoká škola uměleckoprůmyslová. Příští rok na jaře čeká prezentace plzeňskou školu. My jsme tuto výzvu rádi přijali. Organizátoři chtěli zpočátku pouze šperkařskou výstavu, protože se koná v rámci jarního šperkařského Munich Jewellery Week, který je světově proslulý. Když jsem naši expozici vyjednávala s paní ředitelkou Návratovou, tak jsem jí říkala: Víte, ale my jsme dvojobor, my jsme Sklo–šperk, což je to pro nás velmi typické a specifické a já mám zkušenost, že je dvojobor dobře přijímaný, když se prezentuje dohromady. Když si totiž představíte, že chodíte po těch šperkařských výstavách, a vidíte pátou, šestou expozici, tak kombinace šperk–sklo představuje pro návštěvníky zajímavé oživení. A tak jsem ji přesvědčila o tom, že přivezeme i sklo. A z toho vznikl název Symbiosis, protože se jednalo o symbiózu těchto dvou oborů. Ostatně, my na škole vedeme studenty k tomu, aby sklo ve šperku používali.“

Samotnou instalaci výstavy v Mnichově věnovali Jablonci nad Nisou. Řeku Nisu symbolizoval dlouhý stůl, který se táhl přes celou výstavní síň, přičemž se zvedal jakoby nahoru, do Jizerských hor. Povrch stolů byl z ocelových plechů, které se dají ohnout.

„Další část instalace jsme věnovali naší přehradě. Ta je trošku i mou srdeční záležitostí, myslím si totiž, že jablonecká přehrada je úžasná deviza. Leží v centru a děje se kolem ní spousta aktivit. Je prostě bezvadná. A protože se jedná o přehradu, kde je vlastně stojatá voda, tak jsme na mnichovské výstavě instalovali další stůl, jenž měl nepravidelně tvarovanou desku z matného plexiskla, která vypadala jako zamrzlé jezero. Tím pádem symbolizovala právě naši přehradu.“

Ludmila Šikolová rovněž má radost, že studenti mohou představovat své práce v univerzitní Galerii N v Jablonci nad Nisou.

„Název galerie jsme odvodili od budovy N, v níž sídlíme. Technická univerzita má totiž budovy pojmenované podle písmen A, B, C a tak dále, a my jsme v Jablonci nad Nisou, jak jsem už zmínila, detašované pracoviště. Město věnovalo tento objekt, bývalou provozní budovu divadla, liberecké univerzitě právě v souvislosti se vznikem nových oborů. Jedná se o rozsáhlou dvoupatrovou budovu. A už při její rekonstrukci vznikla idea, se v ní vybuduje patrová galerie.“

Ludmila Šikolová je spoluzakladatelkou Spolku přátel díla Vratislava Karla Nováka. Od roku 2018 spolek každoročně pořádá Rýnovické márnění – multikulturní setkání výtvarníků, hudebníků a performerů. Věnuje se rovněž klasickému tepání stolního náčiní, jako jsou například lžíce ze stříbrného ingotu. Je to podle ní návrat k technice, která u nás zanikla a v Čechách se již nikde neučí.

 

Ivana Bernáthová

Místa působení

Výběrová bibliografie

Dílo – knihy

LANGHAMER, Antonín, ŠIKOLOVÁ Ludmila et al. Z Jizerských hor do Českého ráje: výtvarníci severovýchodních Čech. [Jablonec nad Nisou]: Jablonecké kulturní a informační centrum, 2018, 147 s.

 

Dílo – katalogy

ŠIKOLOVÁ, Ludmila. Ludmila Šikolová - odborná asistentka na VŠUP Praha, ateliér sochařství - kov a šperk. [Česko: s.n., 1994].

Šikolová, Ludmila a Vratislav Karel  Novák, edd. Mezi ozdobou a funkcí: Kafková, Novák, Komňacký, Šílená, Roztočilová, Vogel, Šikolová. II: [21. – 24. září 1995, Výstaviště Praha, Křižíkův pavilón]. [Praha]: [Multi level trading], 1995. [31] s.


Knihy

KŘÍŽOVÁ, Alena. Proměny českého šperku na konci 20. století. Praha: Academia, 2002, 223 s. ISBN 80-200-0920-5.

MALÁ, Alena, ed. Slovník českých a slovenských výtvarných umělců 1950–2006. XVI., Šan–Šta. Prameny a dokumenty. Ostrava: Výtvarné centrum Chagall, 2006, 375 s. ISBN 80-86171-25-6.

NOVÁKOVÁ, Kateřina Nora. Computer & jewellery: současný autorský šperk = contemporary individual jewellery. [V Jablonci nad Nisou]: Muzeum skla a bižuterie v Jablonci nad Nisou, [2023], [62] s. ISBN 978-80-86397-50-4.

NOVÁKOVÁ, Kateřina Nora. Šperk není jen ozdoba: Jewellery is not just an ornament. [Jablonec nad Nisou]: Muzeum skla a bižuterie v Jablonci nad Nisou, [2023], 244 s. ISBN 978-80-86397-49-8.

Nováková, Kateřina. Eros: moderní český šperk = Eros: modern Czech jewelry. Praha: Galerie Kotelna, [1999]. 48 s.

 

Katalogy

2004. [Frýdek - Místek]: Galerie Langův dům, [2003]. 1 složený list.

Křížová, Alena. Autorský šperk: Václavské sklepy, IV. nádvoří zámku Český Krumlov: Radomíra Jandová, Simona Kafková, Lucie Nepasická-Krejčová, Petr Vogel, Jolana Krédlová-Nováková, Ludmila Šikolová, Zdeňka Roztočilová. Místo vydání není známé: nakladatel není známý, [2008]. [8] s.

Křížová, Alena. Šperky vyprávějí příběhy. V Roudnici nad Labem: Galerie moderního umění, 2011. [8] l.

Letná dielňa umeleckého šperku Kremnica '93 (2. : 1993 : Kremnica, Slovensko), Weisslechner, Karol a Cepka, Anton. II. Letná dielňa umeleckého šperku Kremnica '93 = II-nd Summer Workschop of Artistic Jewel Kremnica '93: zóna bez hraníc = the unlimited zone: VŠVU - Kremnica 8. 7. 1993 – 15. 7. 1993. Bratislava: Vysoká škola výtvarných umení, 1993. [26] s.

Schrammová, Agneša. II. Medzinárodné sympózium umeleckého šperku Kremnica '91. [Slovensko]: [n. z., [1991]. [30] s.

 

Články

PAFKOVÁ, Hana. Současný šperk. In: Ateliér. 1995, roč. ??, č. 8 (13. 4. 1995, s. 7. ISSN 1210-5236.

RUBEŠOVÁ, Terezie. Erotický šperk. In: Ateliér. 2004, roč. ?, č. 3 (5. 2. 2004), s. 1. ISSN 1210-5236.

Účastníci turnovského sympozia již odjeli, šperky zůstaly v majetku. In: Liberecký den. 1996, roč. 14, č. 4 (17. 7. 1996), s. ??, ISSN 1214-8571.

NOVÁKOVÁ, Kateřina Nora. Papír – Ludmila Šikolová, Andrea Tachezyová. In: Ateliér. 2007, roč. 20, č. 9 (3. 5. 2007), s. 4. ISSN 1210-5236.

NOVÁKOVÁ, Kateřina Nora. Šperky vyprávějí příběhy. In: Ateliér. 2011, roč. 24, č. 6 (24. 3. 2011), s. 13. ISSN 1210-5236.

KŘÍŽOVÁ, Alena. Šperk na téma fauna. In: Ateliér. 2007, roč. 20, č. 7 (5. 4. 2007), s. 7. ISSN 1210-5236.

NOVÁKOVÁ, Kateřina Nora. Pravěký a současný šperk. In: Ateliér. 2012, roč. 25, č. 10 (17. 5.. 2012), s. 5. ISSN 1210-5236.

AUGUSTOVÁ, Kristýna. Ludmila Šikolová. In: Reflex. 1999, roč. 1, č. 26 (1. 7. 1999), s. 40. ISSN 0862-6634.

MIKULIČKA, Jan. Umělci představili šperky. In: Mladá fronta Dnes – Liberecký kraj. 2002, roč. 13, č. 164 (17. 7. 2002), s. 5. ISSN 1210-1168.

NOVÁKOVÁ, Kateřina. SYMPOZIA Extravagance šperku. In: Instinkt. 2002, roč. 1, č. 21 (5. 9. 2002), s. 58. ISSN 1213-774X.

jaš. Vysokoškoláci usedli do lavic. In: Deník Jablonecka. 2003, roč. 11, č. 11 (1. 10. 2003), s. 17. ISSN 1214-8512.

MACHOVÁ, Martina. Mladí umělci finišují. In: Jablonecký deník. 2007, roč. 15, č. 7 (9. 1. 2007), s. 9. ISSN 1214-8512.

bra. Papír se může stát neobyčejným uměním. In: Jablonecký deník. 2007, roč. 15, č. 80 (4. 4. 2007), s. 8. ISSN 1214-8512.

bra. V Jablonci probíhá šperkařské sympozium Skleněná perle 2008. In: Jablonecký deník. 2008, roč. 16, č. 138 (13. 6. 2008), s. 3. ISSN 1214-8512.

top. Kraj hostí symposium středních škol. In: Krkonošský deník. 2010, roč. 18, č. 219 (20. 9. 2010), s. 2. ISSN 1210-6038.

grz. V roudnické galerii moderního umění vám šperky povyprávějí příběhy. In: Žatecký a lounský deník. 2011, roč. 19, č. 44 (22. 2. 2011), s. 7. ISSN 1214-8539.

rud. Šperky vyprávějí příběhy v Galerii N. In: Jablonecký deník. 2011, roč. 19, č. 102 (2. 5. 2011), s. 9. ISSN 1214-8512.

ŠVECOVÁ, Jana. Výtvarníci, kteří proslavili kraj. Jejich díla uvidíte ve sv. Anně. In: Liberecký deník. 2018, roč. 26, č. 134 (11. 6. 2018), s. 2. ISSN 1214-8571.

POLÁK, Michael. Liberecká univerzita nabízí nový obor. In: Právo. 2021, roč. 31, č. 181 (7. 8. 2021), s. 14. ISSN 1211-2119.

HEJKOVÁ, Kateřina. Neužitečné užité umění. In: Mladý svět. 1995, roč. 37, č. 20 (10. 5. 1995), s. 56–57.

Cena D. Swarovského. In: Právo. 1995, roč. 5, č. ?? (11. 4. 1995), s. ?? ISSN 1211-2119

HERYNEK, Pavel. In: Ateliér. 2004, roč. ?, č. 2 (22. 1. 2004), s. 12. ISSN 1210-5236.

MOHR, Jan. Umění emailu. In: Ateliér. 1992, roč. ?, č. 13 (25. 6. 1992), s. 9. ISSN 1210-5236.

 

Internetové zdroje

KOČÁRKOVÁ, Jaroslava. Šperkaři vystavují v jablonecké Galerii N. Fakulta textilní [online]. T-UNI online zpravodaj Technické univerzity v Liberci, 3. 5. 2011 [cit. 2024-01-15]. Dostupné z. https://tuni.tul.cz/rubriky/univerzita/fakulta-textilni/id:18334

PIRKL, Radek. Naše sklo a šperky na prestižním veletrhu v Mnichově. Kultura [online]. T-UNI online zpravodaj Technické univerzity v Liberci, 24. 2. 2016 [cit. 2024-01-15]. Dostupné z: https://tuni.tul.cz/rubriky/kultura/id:78248

Přednáška No. 14 Ludmila Šikolová „Prostor, který dávám šperku“. Studentské přednášky [online]. Youtube, 28. 1. 2020 [cit. 2024-01-15]. Dostupné z:  https://www.youtube.com/watch?v=ASsP6Z1AzBs

VARHANÍK, Jiří. Asistentka Katedry designu vystavuje originální šperky. Kultura [online]. Jihlavské listy, 25. 2. 2011 [cit. 2024-01-15]. Dostupné z:  https://www.jihlavske-listy.cz/clanek7747-asistentka-katedry-designu-vystavuje-originalni-sperky.html?komentare=vse

Citace

BERNÁTHOVÁ, Ivana. Ludmila Šikolová. Databáze regionálních osobností [online databáze]. Krajská vědecká knihovna v Liberci, @2024. Datum aktualizace 13. 05. 2024, [cit. 2024-07-23]. Dostupné z: https://www.osobnostilibereckehokraje.cz/osobnosti/id:74816