Ludmila Šikolová

Mládí

Ludmila Šikolová se narodila 6. září 1965 v Jablonci nad Nisou do českoněmecké rodiny. Její matka Karin Šikolová, rozená Sagnerová, byla neodsunutá Němka, otec Ludvík Šikola pocházel z české rodiny.

„Takže jsem úplně typický obyvatel zdejší oblasti. Tehdy vlastně bylo obvyklé, že se rodiny míchaly. A myslím si, že to bylo v mém případě velmi prospěšné pro můj další vlastní vývoj. V šíři vnímání toho, že člověk není jenom z jednoho ranku nebo z jednoho těsta. Vzpomínám si, že neodsunutí němečtí obyvatelé byli na okraji společnosti a českoněmecké rodiny přispívaly k vzájemné toleranci.“

Otec Ludmily Šikolové byl takzvanýn kopečkář. V padesátých letech se totiž chtěl dostat přes hranice do západního světa.

„Poprvé šel přes hranici s velkou skupinou, v níž byly i děti. Objevily se komplikace, takže se přechod nepodařil. Druhý pokus byl mnohem dramatičtější. Byli sice jenom ve dvou, ale Němci je z Lipska vrátili. Táta byl pak zavřený jako politický vězeň, a dostal se nakonec až na okraj společnosti. Matčina německá rodina ho ale přijala, zatímco v té své české platil za černou ovci.“

Jak dál vypráví Ludmila Šikolová, otec je touto životní peripetií příliš nezatěžoval. Jen málo se zmiňoval o zážitcích z vězení.

„A asi také díky tomu nás děti třeba v životě neuhodil. Doplatil na to ale profesně. Měl vystudovanou obchodní akademii a po maturitě pracoval pro exportní firmu, kde měl na starosti španělskou korespondenci. Uměl ovšem nejen španělsky, ale také anglicky a německy. Poté, co ho propustili z vězení, mohl vykonávat jen dělnickou profesi. Pracoval v dolech a v lomech. Relativně ve zdraví to přežil hlavně díky tomu, že byl mladý a měl dostatečnou vůli a chuť žít.“

Jak dodává Ludmila Šikolová, otec se nakonec dostal k lehčí práci, když nastoupil do firmy Preciosa, kde působil jako mačkář skleněných kamenů a následně dispečer výroby. Na novém působišti se seznámil se svou budoucí manželkou Karin Sagnerovou.

„Matčinu rodinu neodsunuli proto, že babička byla válečná vdova, nemajetná matka dvou dětí a stát ji potřeboval v poválečném průmyslu. Po válce totiž nebylo dost odborníků. Nově příchozí čeští obyvatelé, kteří osídlovali pohraničí, neznali technologie a výrobu v místních továrnách.“

Matka Ludmily Šikolové se vyučila mačkářkou speciálních skleněných kamenů, napodobenin například tyrkysu nebo achátu.

„Tehdy se dělaly i fantazijní kameny. Momentálně je tahle výroba velmi utlumená, provozují ji dnes na Jablonecku už jen dvě firmy. Kameny vypadají jako minerály. Pamatuji si, že jeden velmi barevný fantazijní kámen dostal jméno Harlekýn. Když jsme byly se sestrou malé, tak maminka pracovala doma, což bylo na Jablonecku běžné. Já jsem se ráda dívala, jak pracuje a nejraději jsem pozorovala, jak sklo, když se zahřívá, teče a mění barvu. Nejdřív je tmavé a pak začne zářit.“

Ludmila Šikolová má sestru Renatu. která vystudovala obor rytí skla na Střední uměleckoprůmyslové škole v Železném Brodě, pracovala ve výrobě vánočních ozdob a vzorovala bižuterii. Dnes se již této práci nevěnuje. Jejich společné dětství bylo poklidné, vyrostly v harmonické rodině, kde se i malý človíček toleroval, zdůrazňuje Ludmila Šikolová.

„Měla jsem spoustu zájmů, jak ostatně děti mívají. U nich se změna zájmů nedá nazvat fluktuací. Je to vlastně zkoušení, co všechno lze v životě dělat. Chodila jsem na lidovou školu umění, bavil mě i sport. Takže jsem postupně přes atletiku začala i trošku lyžovat, až jsem se dostala k biatlonu v době, kdy nikdo netušil, co to znamená. K biatlonu jsem se dostala tak, že jsme při hodině branné výchovy stříleli a já jsem všechno nastřílela do desítky. Tak se zeptali, jestli běžkuji a když jsem přikývla, tak mě poslali na závody v biatlonu. Tehdy biatlon nebyl v ženském sportu ani na zimní olympiádě. Byla to taková okrajová sportovní činnost. Zúčastnila jsem se několika mistrovství republiky a na krajských soutěžích jsem stála i na bedně.“

Na základní školu chodila nejprve v jabloneckých Rýnovicích a poté ve Mšeně. Následně se přihlásila se střední uměleckoprůmyslovou školu v Jablonci nad Nisou a při přijímacím řízení uspěla.

„Vzpomínám na střední školu ráda. Mám z té doby ještě některé spolužáky, se kterými se stále vídám. Bylo to krásné objevování a seznamování se vším, co k tomuto období života patří. Škola mi dala vědomí toho, že můžeme propojit rukodělnou práci s myšlením. Studovala jsem obor rytí kovů, kde nás vedl pan Zdenek Linka starší. Ten nám dával dostatek tvůrčí svobody. Podporoval ty, co něco dělat chtěli a ti, co u nich bylo jasné, že je to tak úplně nebaví, nám třeba seděli modelem. Setkala jsem s výtvarnicí Libuší Hlubučkovou, která mi pootevřela svět moderního umění a pomohla s přípravou na vysokou školu. Zároveň jsem měla ráda geometrii, fyziku, techniku a sport, který k Jizerským horám patří.“

Ludmilu Šikolovou bavilo plošné rytí kovu, což ji přivedlo i ke grafice. V rámci praktické maturitní práce vytvořila malé grafické listy, rytiny na téma letce Jana Kašpara ke stému výročí jeho narození.

„Navrhla jsem, vyryla do mědi a následně vytiskla typy letadel, kterými létal. Druhou část mé práce tvořila smaltovaná bižuterie. Ten smalt, to byla taková výzva, protože ho nikdo tehdy moc nedělal. A já jsem ho chtěla zkusit, protože jeho výroba zrovna v tehdejším n. p. Bižuterie zvaném Silka končila. Možná si někdo ještě pamatuje na smaltované lžičky a odznaky. Ne studenými barvami, ale klasickými smalty, které byly vypalované na 700 stupňů Celsia v peci. Je to technologie, která má samozřejmě svá specifika, protože je to sklo, které má podobnou roztažnost jako kov. Je přizpůsobena roztažnosti kovů, protože se na kov nanáší, je to něco jako glazura na keramice.“

Vysokoškolská studia

K rozhodnutí přihlásit se na Vysokou školu uměleckou průmyslovou v Praze dospěla Ludmila Šikolová už ve třetím ročníku střední školy.

„Dostat se na výtvarnou vysokou školu bylo opravdu těžké, protože tehdy existovaly jen UMPRUM a Akademie výtvarných umění. Pak bylo ještě možné studovat výtvarné obory na pedagogických fakultách. A mně se nepodařilo dostat na tuhle prestižní školu ani na poprvé ani na podruhé.“

Mezitím proto pracovala v n. p. Bižuterie, podle původních majitelů stále nazývaném U Brdičků, a je přesvědčená o tom, že šlo o prospěšnou zkušenost.

„V bižuterce se zpracovávalo zlato a stříbro, což zní nádherně. Ovšem klenoty se v ní nevyráběly, spíš stříbrná a zlatá bižuterie. A dělala se po stovkách, někdy i po tisících. Ta terminologie, co je bižuterie, a co je šperk, na tom se teoretici nedovedou úplně shodnout. Já zastávám názor, že bižuterie je na pytle. To znamená, že jakmile toho jsou velká množství, série po tisíci kusech a víc, tak je to pro mě už bižuterie. Je ale skvělé, že jsem se naučila letovat stříbro a zlato, prostě pracovat s těmi kovy jinak než rytec. Byli tam starší kolegové, řemeslníci, kteří mi říkali: Dělej si dárečky, my ti s nimi pomůžeme, a tím se nejvíc naučíš.“

Úspěšné přijímací řízení na UMPRUM vyšlo až na potřetí.

„Pamatuji si, že se pokaždé na zkouškách kreslila a modelovala hlava podle živého modelu. I namodelovaná musela být za čtyři hodiny hotová. Členové přijímací komise pak z toho usoudili, jak vidíte prostor a jak jste schopni s tím prostorem a hmotou zacházet. Pak jsme museli splnit ještě nějaký další úkoly. Tehdy byl systém takový, že v zimě byly talentové zkoušky a v červnu jsme psali všeobecné testy zaměřené na dějiny umění a všeobecný rozhled. Kdo udělal talentové zkoušky, tak ten šel ještě k těmto testům. Tehdy jsem si říkala, jestli to nevyjde, tak na počtvrté už asi nepůjdu. Nakonec mě vzali.“

Obor, který začala studovat, nesl název Sklo, šperk, medaile a glyptika. V té době končil profesor Josef Soukup a nastupoval Lubomír Růžička. Obor pak, jak zdůrazňuje Ludmila Šikolová, už de facto přestal být sklářským oborem, a na místo toho se stal sochařským oborem zaměřeným na šperk, medailérství a glyptiku.

„Ta výuka probíhala mnohem akademičtěji než v dnešní době, protože jsme každý den kreslili nebo modelovali. Ti, co studovali malířství, zase celé dny malovali. Celý týden jsme modelovali a kreslili podle modelů nebo podle zadaného tématu. Třeba v prvním ročníku se dělalo zvíře, takže jsme chodili do zoo kreslit zvířata, pak jsme si dělali malé modýlky a ty jsme zvětšovali. Ve vyšších ročnících jsme se zabývali hlavou i figurou, takže mám za sebou sochařskou průpravu.“

Sametová revoluce

Bouřlivý rok 1989 zažila Ludmila Šikolová v pátém ročníku UMPRUM. Začal 15. ledna takzvaným Palachovým týdnem.

„My jsme tehdy dělali klausurní práce. Já bydlela v Praze na Alšově koleji u Sparty, takže jsem se spolužáky chodila přes Letnou, kolem místa bývalého Stalinova pomníku, po schodech dolů a na most přes Vltavu. Potkávali jsme milicionáře, kteří chodili ve dvou, ve třech a i nás kontrolovali. Divili se, co vlastně na té UMPRUM děláme, když je období zkoušek. Třeba na sousední filozofické fakultě pravidelná výuka už nebyla. Takže to bylo období, kdy jsme byli neustále v centru dění, účastnili jsme se občas nějakých těch demonstrací. Pamatuji si na to zvláštní napětí, které tam panovalo.“

V roce 1989 absolvovala Ludmila Šikolová Mezinárodní letní školu v italské Perugii. V listopadu téhož roku přišla sametová revoluce. V pátek 17. listopadu 1989 pobývala v Jablonci nad Nisou, kde připravovala pro tamní Dům dětí a mládeže ceny pro letecké modeláře. Jednalo se o její první zakázku.

„Co se děje v Praze, jsem se postupně dovídala. Ostatně po lednovém Palachově týdnu to vlastně člověk trošku čekal, ale nevěděli jsme kdy, kde a jak dlouho to bude trvat. Já jsem nepatřila k těm politicky úplně informovaným, nebyla jsem ve spojení s disentem a nebyla jsem přímo napojena na někoho, kdo by měl o chystaných akcích bližší informace. A myslím si, že spousta lidí také netušila, jaký to vezme obrat.“

O dva dny později v neděli 19. listopadu 1989 si vzala spací pytel a ojela do Prahy. Stejně jako ostatní studenti poté pomáhala šířit informace, tisknout letáky a malovat transparenty.

„Tehdy jsme už měli kopírky, na kterých jsme všechny materiály kopírovali. Malovali jsme transparenty i pro další školy. Mám pocit, že jsme se nebáli, protože do toho tehdy šli všichni.“

Poté, co se vrátila do někdejšího Československa svoboda a demokracie, Ludmila Šikolová se na vysoké škole konečně cítila svobodně. Byla tehdy v pátém ročníku UMPRUM a v šestém ročníku ji čekala diplomová práce.

„Jsem ráda, že jsem měla možnost zažít ten přerod a zažít i jiné myšlení. Na začátku devadesátých let byla všude úžasná energie. Sice nemůžu říct, že by to bylo předtím na škole jenom špatné, spoustu věcí jsem se naučila. Před sametovou revolucí jsme si ale třeba nemohli vybírat osobnosti, za kterými bychom šli. Na některých oborech osobnosti byly, ale u nás to tak úplně nebylo. Připomenu, že v době totality představovalo jedinou možnost pro výtvarníky, jak svobodně pracovat, kulaté razítko do občanky. Znamenalo to, že jste svobodný umělec. Tuhle výhodu měli jenom hudebníci a výtvarníci s vysokoškolským diplomem. Pouze oni měli v naší společnosti privilegium být takzvaně na volné noze. Připomenu, že tehdy musel mít každý člověk razítko zaměstnavatele v občance, aby nebyl označen za příživníka. A příživnictví bylo za totality trestným činem. To všechno se v roce 1990 obratem změnilo.“

Jak dál vzpomíná Ludmila Šikolová, po sametové revoluci přišli na UMPRUM noví pedagogové, kteří studenty vyzvali, aby si sami zadali téma diplomové práce. Podporovali je v tom, aby se co nejvíc zaměřili na to, co chtějí ve své tvorbě vyjádřit.

„Já jsem nakonec pracovala s papírem. Protože jsem si nerozuměla s tehdejším dílenským učitelem Náprstkem, tak jsem hledala svou vlastní cestu. Nebyla jsem jediná, která s ním nevycházela, ale s některými lidmi si rozuměl. A protože jsme nemuseli diplomovou práci realizovat přímo ve škole, rozhodla jsem se, že si doma založím vlastní dílnu. Zpracování papíru, které nebylo podle mne tak náročné, mi připadalo objevné.“

Dílnu si zařídila potřebným vybavením, takže prvotní negace ze zlatnické dílny na škole, kterou cítila, se pro ni nakonec stala kladem, jelikož si sama vytvořila podmínky pro tvůrčí práci.

„Dělala jsem velké papírové límce a doplnila je ještě o tepané brože z kovu a papíru. Vytvářela jsem pohyblivé články ve tvaru fantazijního hmyzu. Ten má velice často dlouhé nohy, které se pohybují a jsou doplněné právě papírem. Tehdy jsem ještě udělala pro atrium dětské onkologie v Praze soubor smaltovaných tyčí ve tvaru, který nakonec zůstal neuplatněn. Dva límce zhotovené v rámci mé diplomové práce mám ještě doma. Další dva jsou ve sbírkách, jeden v Severočeském muzeu v Liberci a druhý v Moravské galerii v Brně.“

Seznámení s Vratislavem Karlem Novákem

Už na vysoké škole poznala Ludmila Šikolová svého budoucího manžela, uznávaného sochaře a šperkaře Vratislava Karla Nováka, který zde působil jako pedagog.

„Když se nám změnili po sametové revoluci pedagogové, tak náš ateliér začali vést sklářský výtvarník, glyptik a medailér Jiří Harcuba společně s Vratislavem Karlem Novákem. Jiří Harcuba zaštiťoval vlastně část medailérskou a Vratislav Karel Novák sochařskou, kov a šperk. Byla to pro nás zajímavá kombinace dvou uměleckých osobností, které svým nábojem byly sice rozličné, ale oba pánové si rozuměli a krásně se doplňovali. A my, studenti, jsme si mohli vybrat vlastně toho z těch pedagogů, s nímž jsme si vlastně víc rozuměli, a který z těch jejich vnitřních nábojů nám víc vyhovoval. Jelikož se však profesor Jiří Harcuba stal rektorem, ateliér víceméně vedl Vratislav Karel Novák.“

Jak dál vypráví Ludmila Šikolová, Vratislav Karel Novák byl k studentům stejně tak náročný, jako k sobě. Když cítil, že jejich práce není dostatečná, studenty vedl k tomu ji změnit.

„Což mě vlastně strašně inspirovalo k tomu, že je důležité najít sílu, abych, byť jsem na něčem strávila hodiny, týdny a cítila, že to není v pořádku, abych se toho vzdala, odložila to nebo i zahodila. A udělala svou práci nakonec správně.“

Vratislav Karel Novák svými objekty i šperky vyjadřoval obdiv k formě, pohybu, mechanice, kinetice a k vzájemným vztahům k různým materiálům.

„Já sama jsem techniku měla celkem ráda, byla jsem spíš technický typ. Z nás dvou sester jsem to byla já, které říkal můj tatínek montér Tolja. Možná i díky tomu jsme si s Vratislavem rozuměli. Dovedla jsem vlastně jeho věci pochopit. Uměla jsem mu také oponovat. On si dovedl věci dokonale představit. Když mi něco vysvětloval, tak jsem občas nechápala, co tím myslí. Divil se, že tomu nerozumím. Myslím si ale, že většině věcí jsem rozuměla, a že mám schopnost technicky a mechanicky uvažovat.“

Samotný kinetismus Ludmila Šikolová v některých svých dílech použila. Jak podotýká, nazvala by to ale spíš pohyblivými objekty než kinetismem. Občas Vratislavovi Novákovi s něčím pomohla, protože nebyl podle jejího názoru příliš zlatnicky zdatný. Věnoval se totiž především zpracování nerezu, ocele a stříbra.

„Víceméně jsem se střežila s ním spolupracovat. Protože on člověka stahoval do děje a byl jednoduše řečeno nátlakový. Takže jsem ani nechtěla mít ve své dílně jeho věci. Nechtěla jsem také pracovat v jeho dílně, protože by mě to moc ovlivňovalo, zůstávalo by mi to příliš v hlavě. Vratislav používal stříbro k realizaci některých svých šperků nebo objektů po svém. Na Západočeské univerzitě na Fakultě umění v Plzni třeba navrhl pedelovou hůl, a ta je právě stříbrná. Zaujala ho litina, což je odlévání na techniku ztraceného vosku. On na to šel ale trochu jinak, formoval například ocelový polotovar a ten následně odlil. Ze stříbra vzniklo to, co normálně znáte z oceli jako výrobek, jako polotovar, který byly původně určený pro úplně jiné účely, tím tomu vlastně dal jinou funkci, jinou hodnotu.“

Vratislav Karel Novák zemřel v roce 2014. Ludmila Šiklová uspořádala po jeho smrti spolu s jeho dcerou Kateřinou Norou Novákovou z předchozího manželství řadu výstav jeho objektů i šperků.

„První výstava se uskutečnila v Galerii moderního umění v Roudnici nad Labem. Vráťa ji měl v podstatě víceméně připravenou. Pro nás obě to byla terapie, jak se vyrovnat s jeho odchodem. V Roudnici nad Labem byla k vidění jeho poslední velká plastika, která se jmenovala Velké motovidlo. Byl tam poprvé vystaven i fotografický příběh Sen ženy a Sen muže. A na další výstavě v Národní technické knihovně v Praze jsme představili cykloty společně s drobnými plastikami. Vratislav jim říkal ANI a jsou na pomezí šperku a objektu. V dalším patře pak byly vystaveny jen jeho velké objekty a dokumentace k plastikám ve veřejném prostoru.“

Pedagogická činnost

Po dokončení UMPRUM v roce 1991 začala Ludmila Šiklová vyučovat na Střední uměleckoprůmyslové škole v Jablonci nad Nisou, kde jako výtvarnice vedla spolu se šperkařem, malířem a restaurátorem Vladimírem Komňackým krátce předtím založený obor kov a šperk.

„Původně jsem počítala, že na střední škole zůstanu delší dobu. Po roce jsem ale kývla na výzvu vrátit se do Prahy na UMPRUM coby lektorka a vedoucí zlatnické dílny. Přebrala jsem ji po odcházejícím panu Náprstkovi, kterého jsem už zmiňovala. Dílna byla malá, detašovaná mimo hlavní budovu a zařízená opravdu jenom pro tu zlatnickou práci. Protože jsme ale chtěli pracovat i s jinými materiály, tak jsme využili příležitosti ji přemístit jinam, kde bylo víc místa.“

Novou dílnu si Ludmila Šikolová zařídila v prostorách zrušené kotelny v budově UMPRUM.

„Mohla jsem sama navrhnout celé její rozložení tak, jak jsem sama chtěla. Byly to obrovské zkušenosti zařizovat dílnu, kreslit výkresy, kde bude voda, zásuvky, stoly a jak ty stoly budou vypadat. Zkušenost, kterou jsem získala, jsem pak uplatnila i v dalších letech, když jsem zařizovala další dílny. Klasickým zlatnickým vybavením je především stůl s drobným nářadím. Pak to jsou válcovny, vrtačka, bruska, a protože tam v návaznosti byla i velká zámečnická dílna, tak jsme v samotné zlatnické dílně nemuseli mít všechny nástroje, protože jsme mohli hrubší práci dělat právě v zámečnické dílně.“

Stáž na Rhode Island School of Design

Ludmila Šikolová rovněž ráda vzpomíná na půlroční stáž na Rhode Island School of Design v americkém městě Providence v roce 1996.

„Já jsem tento pobyt vyhrála zároveň s cenou Daniela Swarovského. Soutěž byla vyhlášena v době, kdy firma Swarovski slavila sté výročí od svého založení. Škola v Providence byla mnohem větší než UMPRUM, sídlila v bývalé továrně, kde byly dílny a ateliéry. Už tehdy bylo možné věnovat se studiu multimediálních oborů. Chodila jsem mimo jiné na angličtinu pro cizince, kde jsem se setkala hlavně s asijskými studenty, což bylo pro mne docela zajímavé z pohledu přízvuku, který měli. Pro ně jsem asi byla se svým přízvukem také zajímavá. Měli jsme k dispozici školní dílny a mohli jsme navštěvovat přednášky.“

Vysoká škola v Providence se lišila od UMPRUM tím, že studenti neměli takovou výtvarně řemeslnou průpravu jako studenti v České republice, kde jsou střední uměleckoprůmyslové školy, v níž studenti potřebné dovednosti získávají. Ve Spojených státech amerických měli už v devadesátých letech studium rozdělené na bakalářské a magisterské. Bakalářské studium podle Šikolové tak trochu nahrazovalo české umělecké střední školy.