Martin Hlubuček

Rozhovor

Mládí

Sklářský výtvarník a pedagog Martin Hlubuček se narodil 27. dubna 1974 v Turnově. Jeho rodina včetně staršího bratra Jiřího žila v Železném Brodě. Otec Jiří Hlubuček se vyučil sklářem v Chlumu u Třeboně a pracoval v podniku Železnobrodské sklo. Jeho specializací byla ruční výroba, hutní zpracování skla a volně modelované sklo.

„Zaměřil se hlavně na stolní nádoby, charakteristické masivní silnostěnnou sklovinou. Navrhovali je různí sklářští výtvarníci, nejznámější byl asi Miloslav Klinger. V důchodu pak tatínek pracoval jako tavič skla v huti železnobrodské sklářské školy.“

Matka Stanislava Hlubučková, za svobodna Krumplová, pracovala v podniku Železnobrodské sklo v divizi skleněných lustrů a doma si přivydělávala ketlováním skleněných ověsů,

„Železný Brod byl v osmdesátých letech minulého století vnímán jako město skla. I já jako dítě vnímal, že sklo bylo úplně všude. Navíc spousta přátel, známých a příbuzných se točila kolem sklářské profese.“

V roce 2005 vznikla spojením podniků Ornela, Jablonex, Bižuterie České mincovny, Železnobrodského skla a firmy Bohemia Jewelery společnost Jablonex Group. O čtyři roky později tato společnost ukončila výrobu skla v Železném Brodě.

„Rodiče nesli konec Železnobrodského skla trpce. Tento podnik patřil totiž k největším výrobcům skla a zaměstnavatelům v regionu. Otec zůstal v podniku jako jeden z posledních. Věřil pak ještě, že se výroba obnoví, ale nestalo se tak.“

Malý Martin Hlubuček často chodil do sklárny za rodiči a jak si postupně uvědomuje, už jeho dětství v něm formovalo vztah ke sklu.

„Ze začátku to bylo spíš přání rodičů, jít na železnobrodskou sklářskou školu, ovšem je pravda, že, když máte už jako dítě možnost si to sklo osahat, tak se to, myslím, přirozeně propíše do budoucích rozhodnutí.“

Odmala chodil na výtvarnou výchovu do základní umělecké školy. V sedmé třídě základní školy přestal takzvanou lidušku navštěvovat. Další výtvarné přípravě před talentovými zkouškami se věnoval až v rámci přípravného kurzu, který soukromě vedla akademická sochařka Libuše Hlubučková, což mělo podle jeho názoru zásadní vliv na konečné rozhodnutí jít studovat na železnobrodskou sklářskou školu.

„My jsme tehdy končili základní školu už v osmé třídě, a tak jsme se museli pro střední školu rozhodnout již ve čtrnácti letech. V roce 1988 jsem dělal talentové zkoušky na Střední uměleckoprůmyslovou školu sklářskou v Železném Brodě, na které mě připravovala v ateliéru plném nedokončených šperků a různých předmětů z cest akademická sochařka a šperkařka Libuše Hlubučková. Dostat se na tu školu nebylo lehké, vždy měla a doposud má velké renomé. Tehdy platila směrná čísla, z každého kraje se musel přijmout stanovený počet uchazečů. Směrná čísla ale vůbec nezohledňovala fakt, že třeba u nás na severu, v kraji sklářů, těch zájemců o studium bylo samozřejmě mnohem víc.“

Martin Hlubuček vzpomíná, že při talentových zkouškách dostali uchazeči o studium tři úkoly.

„Jeden analytický, jednalo se o realistickou kresbu zátiší tužkou. Pak se prověřovala schopnost prostorového vnímání, modelovali jsme třikrát zvětšenou šnečí ulitu. Třetí úkol byl zaměřený na barevné vidění. Pedagogové nám na dvě minuty ukázali kompozici, ta se schovala, a my jsme ji měli věrně předvést v barvách. Tím se vlastně posuzovala naše barevná paměť.“

Jak Martin Hlubuček připomíná, studenti museli absolvovat přijímací zkoušky také z češtiny a matematiky, z předmětů nepříliš výtvarníky oblíbených.

„Proto jsme se na ně také pečlivě připravovali. Z těchto předmětů tehdy byly jednotné zkoušky pro všechny školy. Diktát se četl ve školním rozhlase, ta krabice ve třídě všelijak chrochtala a my se báli, že nebudeme dobře rozumět. To už si dnes asi nikdo neumí představit. Nakonec třicet z nás mohlo začít studovat.“

Studium na sklářské škole

Martin Hlubuček měl na železnobrodské sklářské škole v oblibě výtvarné předměty i praktické hodiny uměleckého řemesla. Učila jej Libuše Hlubučková či sochař Pavel Ježek, po sametové revoluci první ředitel železnobrodské sklářské školy.

„Měli jsme na konci osmdesátých let možnost zažít nejstarší generaci profesorů, silných osobností. Byli mezi nimi vedoucí oddělení skleněných figurek Vilém Dostrašil, vynikající malíř Jan Novotný nebo sklářský výtvarník Ladislav Oliva. Rád vzpomínám na vynikající a vždy nesmírně laskavou Milenu Baudysovou, učitelku v dílně skleněných figurek. Zažili jsme na škole dohasínající socialismus a zároveň přerod do nové demokracie po sametové revoluci v roce 1989. A máme srovnání, jak se ta škola změnila, což si myslím, že bylo také důležité.“

Sametovou revoluci zažil ve druhém ročníku školy a aktivně se zapojil do dění po 17. listopadu 1989, kdy došlo k brutálnímu zásahu bezpečnostních složek proti pokojnému pochodu studentů na Národní třídě v Praze.

„Dost času jsme trávili malováním transparentů. Hodně jsme to prožívali a dávali si na jejich vzhledu záležet. Měli jsme ve škole předmět Písmo, takže je úsměvné, že nás zajímalo nejen jaký obsah písmena nesou, ale i jak ta písmena budou vypadat, jak budou daleko od sebe a tak dále.“

Martin Hlubuček připomíná, už v lednu 1990 docházelo na sklářské škole k velkým změnám ve výuce.

„Řada pedagogů s tím měla logicky problém, protože se najednou měly opustit zavedené osnovy a my, studenti, se třeba mohli ptát na věci, na které jsme se dřív ptát nesměli. Bylo zajímavé, jak se s tím učitelé popasovali. Někdo s grácií, otevřeně, jiní s tím měli mentální problém. Ten přerod byl opravdu dramatický. Hodně se rozvolnila výuka, ale to se dá říct o celé společnosti. Jen mám pocit, že na těch uměleckých školách to byl násobek toho, co předtím nebylo možné. Například paní profesorka českého jazyka Hana Konopáčová přišla už v prosinci 1989 do učebny a řekla nám, ať se ptáme na vše, co nás zajímá. Nás samozřejmě zajímala zakázaná literatura a zakázaní autoři. Všichni jsme před revolucí poslouchali nedovolenou hudbu, rozhlasové vysílání Svobodné Evropy a Hlasu Ameriky, všichni měli doma něco zakázaného. A najednou to bylo všechno svobodné a my se mohli začít otevřeně ptát. A byli jsme překvapeni, že naše češtinářka odpovědi na naše otázky znala. Věděla, kdo je Karel Kryl, Václav Havel, úplně spatra o nich mohla hned detailně hovořit.“

Jak dál Martin Hlubuček vzpomíná, studenti třetích a čtvrtých ročníků se rozhodli uspořádat výstavu, na kterou mohl každý přinést, co chtěl.

„Dnes to zní banálně, ale tehdy to bylo něco neskutečného. Že můžete doma cokoliv vytvořit, třeba i provokativního, kritického vůči zanikajícímu režimu a jít to do školy vystavit. Naše dílka jsme instalovali na školních chodbách, kde dřív visely stupidní socialistické slogany. Tehdy jsme se moc neučili, až v třetím ročníku se vše dostalo do normálních kolejí.“

Martin Hlubuček studoval obor Rytí skla a ovlivnila ho, jak sám vysvětluje, jeho teta, rytečka skla. Tématem Hlubučkovy maturitní práce v roce 1992 byla vitráž. Jednalo se o vůbec první rytou vitráž v železnobrodské sklářské škole.

Vysokoškolská studia

Na Vysokou školu uměleckoprůmyslovou v Praze se Martin Hlubuček nehlásil, protože bylo podle jeho názoru v té době mimořádně komplikované se na tuto prestižní uměleckou školu dostat.

„Spousta talentovaných lidí se tam za předchozího režimu nedostala, a tak se hlásili právě teď, po sametové revoluci. Někteří to zkoušeli i třikrát. Navíc já ještě v té době neměl příliš umělecké ambice.“

Nejprve proto studoval obor Výtvarná výchova, učitelství pro střední školy na Západočeské univerzitě v Plzni. Po prvním semestru však školu opustil, vyhodnotil to jako špatné rozhodnutí.

„Pevně jsem se tehdy rozhodl, že se nikdy pedagogice věnovat nebudu, což je samozřejmě v kontextu, že učím už pětadvacet let, trochu úsměvné.“

Vybral si nakonec Institut výtvarné kultury v Ústí nad Labem, který zahajoval svou činnost na Univerzitě Jana Evangelisty Purkyně.

„Byl přidružený pod pedagogickou fakultu. V Institutu výtvarné kultury si mohli studenti vybrat mezi několika obory, jedním z nich bylo sklo. Ale také porcelán, keramika, přírodní materiály, fotografie a další. Přišli tam učitelé, kteří začali nové obory od začátku formovat. A jednalo se také o partyzánské roky. Škola totiž neměla z dnešního pohledu patřičné vybavení. To ale vůbec nevadilo, protože naši profesoři tento nedostatek bohatě kompenzovali obrovskou dávkou osobní energie a nasazením, které do nás investovali. Zprostředkovávali nám kontakty a pomáhali zajišťovat realizaci našich klausurních prací v nejrůznějších firmách. Naučili nás také improvizovat. Když jsme třeba neměli potřebné technologické prostředky, tak jsme museli vymýšlet jiná řešení. Škola se ovšem později dokázala dobře etablovat a vybavit.“

Martin Hlubuček rád vzpomíná na skvělé pedagogy Pavla Mizeru a Ilju Bílka.

„Pavel Mizera byl vedoucí oboru skla, tomu vděčíme za hodně. Je výborný sochař, s vysokou erudicí a odbornou znalostí. Dával nám volnost a přivedl nás k manuální práci s materiály jako je kámen nebo dřevo. Dovedl nás do kamenického lomu do Hořic, kde jsme trávili několik plenérů, zprostředkoval nám rovněž účast na sympoziích. Po několika letech ho vystřídal sklářský výtvarník Ilja Bílek, který tu koncepci pojal jinak. Zpětně viděno, chápu mnoho jeho rozhodnutí, výuku a průběh konzultací, byť ten střet názorů byl tehdy poměrně velký. Je to ale přirozené. Prostě, když se střídá vedení ateliérů, tak změnu studenti vnímají citlivě. Ovšem i on pro mne znamenal velký přínos, byť jsem se s ním na institutu setkával jen rok a půl.“

Podle Martina byly na ústeckém institutu i další inspirativní ateliéry keramiky, porcelánu a přírodních materiálů.

„Keramiku vedl mnoho let akademický sochař Pavel Jarkovský a ateliér přírodních materiálů skvělý šperkař Jaroslav Prášil, v oboru fotografie pak působil Pavel Baňka. Má bakalářská práce byla možná trochu v rozporu se zaměřením mého oboru. Obsahovala totiž minimum skla, jednalo se pouze o drobné flakony a schránky vůní. Větší část mé bakalářské práce se ovšem zaměřila na zpracování stříbra. Vytvořil jsem drobné schránky, jakési amulety, a malé objekty komorního intimního charakteru.“

Martin Hlubuček chtěl původně po ukončení bakalářského studia odejít studovat na Fakultu designu na HAW Hamburg v Německu, kde si již dojednal přijetí.

„Ovšem v létě 1998 jsem se zúčastnil sochařského sympozia a tam jsem se od kamarádky dozvěděl, že v Brně na Fakultě výtvarných umění Vysokého učení technického otevírají v ateliéru figurativního sochařství navazující magisterský obor. Přilákalo mě, že ateliér převzal po Vladimírovi Preclíkovi sochař Michal Gabriel, vynikající autor mnoha figurálních témat provedených v monumentálním měřítku.“

Přijímací zkoušky skládal na konci léta. Vzal si na ně fotografie svých děl a úspěšně přijímačkami prošel.

„Brno pro mne bylo takové okouzlení z proměny. Velmi jsem si porozuměl s Michalem Gabrielem. On byl ve skvělém tandemu s asistentem sochařem Tomášem Medkem. Já jsem vlastně nastoupil rovnou do pátého ročníku, nikoho jsem tam neznal. Studium nebylo jednoduché, ale bylo velmi produktivní. Michal Gabriel nám zpřístupnil technologie, které jsme neznali. Dával nám velkou svobodu a měli jsme s ním možnost každý týden svou práci konzultovat. On sám říkal, že ho bavilo dozvídat se, co je u nás, studentů, nového. Mně tento přístup velmi vyhovoval.“

Studenti na Fakultě výtvarných umění byli mezi prvními, kteří mohli vyjet v rámci evropského programu na podporu vzdělávání Erasmus do zahraničí.

„Jel jsem v roce 1999 do hlavního města Slovinska do Lublaně. O tamní Akademii za Likovno Umétnost byl velký zájem. Proto škola účastníky vybírala. Měli jsme vymyslet projekt, kterému se chceme v rámci Erasmu věnovat, a kdo byl vyhodnocen jako nejlepší, tak odjel. Já si vymyslel projekt Po stopách Josipa Plečnika skrze sochařské formy jeho díla. Připomenu, že architekt slovinského původu zanechal architektonický odkaz nejen v Lublani, ale také v Praze. Projekt mi vyšel a já strávil ve Slovinsku dva měsíce.“

Martin Hlubuček jel ještě v rámci Erasmu do rumunské Kluže. O tuto stáž studenti podle něj již tolik zájmu neprojevovali.

„Zúčastnila se ho ale má kamarádka Anna Polanská, která v té době studovala UMPRUM, a tak jsem si naivně říkal, že bychom mohli v Rumunsku najít ducha Constantina Brâncușiho, původem rumunského sochaře, malíře a fotografa tvořícího ve Francii. Byla to dobrodružná cesta, protože jsme museli improvizovat naprosto ve všem. Elektřina fungovala jen tři hodiny denně, museli jsme shánět materiál, ale zase jsme se dostali k technologiím, které jsme ještě neznali. Takže nakonec jsme tam lili do bronzu, klasickým způsobem „na ztracený vosk“. Museli jsme si ho ovšem sehnat. Vytvářeli jsme voskové modely klasickým způsobem. Skvělé bylo, že jsme měli dostatek času na poznávání hodně krásných míst v rumunských horách.“

Na studium na Fakultě výtvarných umění Vysokého učení technického v Brně Martin Hlubuček vzpomíná velice rád.

„Technologie, které nás naučil Michal Gabriel, nám umožňovaly vytvářet prostornější a objemnější objekty z umělých hmot, z polyesterových pryskyřic. Náš pedagog byl otevřený k zapojování dalších technologií, třeba světla a zvuku. U mne se to promítlo do závěrečné práce, technologií laminování jsem vytvořil rozměrnější objekty. Rád taky vzpomínám na dějiny umění Pavla Ondračky nebo profesora Jana Sedláka.“

Martinovi Hlubučkovi se líbilo, že v ateliéru fungovala prostupnost mezi obory. Studenti si mohli zapisovat i předměty určené pro jiné studijní obory.

„Dnes už je to běžné, tehdy ne. Mohli jsme chodit na přednášky třeba o mýtech a mytologii nebo antropologii. Setkali jsme se i s profesorem Janem Jelínkem, který kdysi zakládal ústav Anthropos, vědecké pracoviště zabývající se vývojem člověka. Chodili jsme do Ateliéru papír a knihy, kde působil docent Jiří H. Kocman, legenda tohoto oboru. Vzpomínám i na vedoucího Ateliéru kresby Václava Stratila, Margitu Titlovou, vedoucí Ateliéru Grafika a mediální komunikace nebo Martina Majnera, vedoucího Ateliéru malby.“

V roce 2000 Martin Hlubuček na Fakultě výtvarných umění v Brně promoval. V rámci magisterské diplomové práce vytvořil volně stojící plastiky určené pro galerijní prostory.

„V podstatě se jednalo o dva organické tvary inspirované světem tvorů, které nejsou lidským okem úplně viditelné. Plastiky symbolizovaly okouzlení organickými přírodními tvary.“

Pedagogem

V době kdy promoval, nabídla Martinovi Hlubučkovi nová ředitelka Střední uměleckoprůmyslové sklářské školy v Železném Brodě, šperkařka Zdena Laštovičková, místo v Ateliéru skleněného šperku a bižuterie, které právě kvůli funkci ředitelky opouštěla.

„Velmi mě potěšila možnost vrátit se jako pedagog do školy, kde jsem kdysi studoval. Bylo mi svěřeno vedení oboru Design šperku a skleněné bižuterie. K tomu jsem ještě vyučoval teoretické předměty jako jsou dějiny umění. Samozřejmě jsem měl možnost pracovat s řadou talentovaných studentů, protože železnobrodská škola vždy byla a je výběrovou školou.“

Jak zdůrazňuje Martin Hlubuček, pozice učitelů středních uměleckých škol je velmi specifická a upřesňuje proč.

„Protože se po vás vlastně chce, abyste se dělili se studenty o vlastní ideje, výtvarné představy a myšlenky. Já tomu říkám, že je to taková dobrovolná oběť myšlenek, které potom pokračují v mysli někoho dalšího. Vliv učitele na žáky, to je velmi diskutabilní věc. Ona se vlastně projeví až později, v čase. Vy ve škole musíte vzdělávat celou skupinu více či méně talentovaných, kreativních lidí. A pochopitelně ne z každého vyroste silná osobnost. Navíc zdaleka ne všichni pokračují v oboru, který vystudovali. Tak to zkrátka je, protože procento talentovaných lidí v populaci je stále stejné. Ale i ti, co u oboru nezůstanou, to není moje myšlenka, ale ztotožňuji se s ní, tak to vůbec nevadí. Protože, když si najdou jinou profesi, a mnohdy i velmi vzdálenou od toho, co si vybrali k studiu, tak studium u nás bylo zárukou toho, že ji budou dělat vkusně a eticky.“

Jak dál připomíná Martin Hlubuček, řada jeho žáků vystudovala výtvarnou vysokou školu a vedou si úspěšně.

„Vzpomenu například na Elišku Lhotskou, která se může pochlubit oceněním Šperkařka roku 2021, další vynikající šperkařkou je Alena Hezounová, výborná je Zuzana Kynčlová a skvělou produktovou designérkou je Kateřina Handlová. Dál to jsou Eva Pavlíková, Jiří Štencl a Kateřina Matěchová. A nejen v oboru šperk. Já jsem totiž v roce 2010 po dohodě s paní ředitelkou začal vést obor Hutní tvarování skla, kde jsem učil osm let, do roku 2018.“

Na střední sklářské škole to není podle Martina Hlubučka jen o studentech, ale i spolupráci s kolegy učiteli, kteří učí praktické předměty, díky nimž si studenti osvojují umělecké řemeslo.

„Nestačí ty věci jen vymyslet a nakreslit, ale také se musí umět zrealizovat. A tam je spolupráce s kolegy hodně důležitá. Pedagogická činnost navíc předpokládá, že budete umělecky aktivní, tvůrčí, jinak se z vás za pár let stane málo věrohodný partner. V tomto je učitelství uměleckých předmětů opravdu hodně specifické.“

Odchod do Prahy

V roce 2018, po osmnácti letech učitelování na železnobrodské sklářské škole, se rozhodl Martin Hlubuček odejít do Prahy.

„Nejprve jsem si říkal, že si dám pauzu. Nakonec jsem ale přijal nabídku Střední průmyslové školy grafické v Praze, která v té době otvírala nový obor. Chtěli učitele se sochařským vzděláním, kterého pověřili jasným úkolem – měl vytvořit koncepci nového oboru Design objektů a Obalů. Já jsem na tuto školu jezdil už dříve jako předseda maturitní komise a teď mě lákala možnost zase něco vybudovat. Důležitá pro mne byla i změna prostředí, lidí, odborníků, co pracují s jinými materiály, prostě byla to výzva.“

Střední průmyslová škola grafická v Praze nabízí obory zaměřené na plošnou grafiku a design tiskovin. Vznikla tu podle Martina Hlubučka potřeba dostat grafiku na prostorová tělesa, objekty a obaly.

„Od začátku jsme věděli, že nepůjdeme cestou průmyslového obalu. Zajímal nás totiž koncept výtvarně, autorsky pojatého obalu. To tedy znamená, že se naši studenti učí navrhovat atraktivní, výtvarně originální obaly nejrůznějších produktů. Řeší zároveň nejenom konstrukci a tvar obalu, ale také grafické řešení potisku. Zabýváme se výtvarným řešením prostorových objektů. Jedná se o prezentační, propagační a mnohdy velmi umělecké objekty. Dotýkáme se také problematiky, které se říká paper engineering, což je technika a princip tvorby prostorového designu z papíru. Vznikají zde třeba knihy, které po otevření zobrazí nějaký prostorový útvar. Jsme jediná škola v naší zemi, která se tomuto oboru cíleně věnuje. V západní Evropě je paper engineering velmi populární.“

Technická univerzita v Liberci

V roce 2021 nabídla Martinovi Hlubučkovi spolupráci Technická univerzita v Liberci. Katedra designu na Fakultě textilní už rok předtím připravovala rozšíření tříletého bakalářského studia Návrhářství na dvouletý magisterský studijní program Design – textil, sklo, šperk a Martin Hlubuček se měl podílet na přípravě akreditace.

„Získání akreditace představovalo náročný byrokratický proces a jsem rád, že jsme ji obdrželi, jelikož obor skla a šperku do našeho regionu patří. Zatímco já jsem vyučujícím tohoto dvouletého magisterského studia, tak bakalářský obor má teď na starosti sklářský výtvarník Václav Řezáč. Hledáme samozřejmě cestu, jak studium profilovat, protože v České republice jsou i další stejně zaměřené obory. Není to jen legendární UMPRUM v Praze, ale i zmiňované Ústí nad Labem a zlínská Univerzita Tomáše Bati, kde lze na Fakultě multimediálních komunikací rovněž studovat specializaci Sklo. My náš magisterský obor profilujeme s důrazem na možnost experimentu. A tím, že působíme pod Technickou univerzitou v Liberci, logicky směřujeme k technickým a technologickým experimentům, které bychom chtěli propojovat s invenční uměleckou tvorbou.“

Martin Hlubuček připomíná, že Katedra designu vznikla krátce po sametové revoluci a má sídlo v Jablonci nad Nisou, v budově bývalé divadelní rekvizitárny. Studenti mají k dispozici šperkařskou a brusičskou dílnu, vybavení pro skleněnou tavenou plastiku a figurkářský kahan.

„Není tam přirozeně vše, co by si naše škola zasloužila. Jednalo by se o příliš vysoké investice. Práce s technologiemi, které nemáme, zajišťujeme externě ve firmách a také ve sklářské škole v Železném Brodě. Ono to má i svá pozitiva. Naši studenti jsou totiž nuceni sami komunikovat se zástupci průmyslu a s firmami. Naučí se také zadávat své projekty jinam než do školních dílen. Potřebovali bychom teď technologii k zpracování studeného plochého skla, CNC stroje k obrábění skleněných komponentů, řezání laserem a vodním paprskem. To jsou totiž technologie, s nimiž skláři pracují už mnoho let a studenti by měli výuku jednodušší, kdyby je měli k dispozici přímo ve škole. Co určitě chybí, ale ve škole nikdy nebude, je zpracování skla za horka, sklářskou huť si kvůli vysokým cenám energií vysoká škola dovolit nemůže.“

Umělecká tvorba

Poté, co Martin Hlubuček v roce 2018 odešel ze železnobrodské sklářské školy, dařilo se mu velkou část pracovního týdne věnovat vlastní tvorbě.

„Když jsem v Železném Brodě učil, tak mi zbývalo jen málo času na tvorbu vlastních plastik a objektů. Část oboru, který jsem vyučoval, se zaměřovala na tavenou plastikou a připomenu, že za novověkým objevem tavené plastiky stojí slavná železnobrodská sklářská dvojice Stanislav Libenský a Jaroslava Brychtová. Od roku 1954 se dokonce na železnobrodské škole vyučoval obor Drobná tavená plastika. Ten obor později zanikl, ale tavená plastika tam už zakořenila a vyučovala se v rámci oboru Skleněná bižuterie a šperk, byť v daleko menším měřítku. To znamená, že studenti se učili navrhovat, zpracovávat a realizovat drobné skleněné kameny. Má předchůdkyně Zdeňka Laštovičková dokázala tvorbu s talentovanými studenty posunout až do relativně rozměrných plastik. Měl jsem tedy na koho a na co navazovat. Moje první tavená plastika vznikla, pokud se nemýlím, v roce 2004, byla to drobnější věc, která je teď ve sbírce Uměleckoprůmyslového muzea v Praze.“

Martin Hlubuček se mohl opřít o sochařskou dovednost, modelování a znalost odlévání kovu, prostě na to, co se na školách naučil.

„To vše se nějak propojilo. Měl jsem navíc možnost potkávat kolegy, kteří v tom oboru hodně dokázali. Evu Vlčkovou a jejího manžela Petra Vlčka, nemůžu zapomenout samozřejmě na Stanislava Libeňského a Jaroslavu Brychtovou. Byl to i Zdeněk Lhotský, významná postava v oblasti českého taveného skla.“

U Stanislava Libenského a Jaroslavy Brychtové byl Martin Hlubuček v jejich funkcionalistické vile v Železném Brodě mnohokrát na návštěvě.

„Oni měli obrovskou knihovnu plnou publikací o výtvarném umění, a to nejenom sklářského. Už tehdy byli legendami, a tak jim přední světoví skláři posílali své katalogy. Stanislav Libenský byl výborný vypravěč a věnoval mi až překvapivě hodně svého času. A oslovoval mne pane kolego, což mi tehdy připadalo dost bizarní. Pomohl mi třeba i tím, že mne v technologických záležitostech vždy odkázal na kompetentní pracovníky, kteří mi mohli poradit. Pan profesor v roce 2002 zemřel a já jsem měl posléze možnost dál navštěvovat Jaroslavu Brychtovou, zejména díky Zdeňkovi Lhotskému a později i vynikajícímu kurátorovi Antonínovi Langhamerovi, který se rozhodl s paní Brychtovou připravit velkou monografii věnovanou jejímu otci Jaroslavovi Brychtovi. Na této publikaci jsem spolupracoval a řešil ji i graficky. Mohl jsem proto lehce vhlédnout do jejich zajímavého rodinného příběhu. Se Zdeňkem Lhotským máme pracovní kontakty permanentně, dokonce jsem zahajoval několik jeho výstav a zpracovával jsem i některé publikace, které se týkaly jeho tvorby nebo práce studia.“

Martin Hlubuček označuje návrhy a realizace svých objektů za pracné a časově náročné. Když vytváří tři, čtyři objekty do roka, tak to považuje za produktivní rok.

„Dlouho zvažuji úpravy tvarů, kompozici, výběr materiálu a i samotná realizace je pro mne časově náročná. Mezi věcmi, které jsem dělal, je řada objektů, kterých si velmi vážím, protože je za nimi zajímavý příběh. Třeba, kdo si ho vybral a vlastní ho nebo, do které sbírky se podařilo umělecké dílo umístit. Mám ale také věci, které takový příběh nepotkal a čekají na toho správného obdivovatele. Navrhl jsem a zrealizoval objekty, které byly mimořádně technologicky náročné, neopakovatelné a přitom z pohledu kurátora nebo sběratele nejsou tak zajímavé. Pro mne ale přesto mají zvláštní hodnotu, jedná se například o díla, která mají celoleštěný povrch nebo jsou leštěná i zevnitř.“

V letech 2008–2010 vytvořil sérii nádob doplněné nečekaným nebo asymetrickým detailem, jenž doplňuje jinak harmonický tvar či kompozici.

„Jedná se o monolitické objekty z jednoho kusu. S jejich realizací trávíte mnoho měsíců. Ne vždy se vše podaří, jak si představujete a musíte třeba reagovat na nějaký technologický nedostatek. Je to zdlouhavý proces, díky kterému si k takovému objektu nebo plastice pomalu, ale jistě získáváte užší vztah. Některých objektů si sběratelé a kurátoři sbírek všimli, takže to je pak pro mě sekundární ocenění, že tu pracnost někdo vnímá pozitivně.“

Komplikované byly podle Martina Hlubučka jeho objekty z černého skla. Znamenaly pro něj technologickou výzvu. Pracovat s černým opakním sklem totiž znamená ve své podstatě paradox. Z estetického hlediska se dobrovolně vzdáváte transparentních i optických vlastností skla – tedy toho, co činí tento materiál výjimečným. Černé sklo připomíná kámen, bazalt, a je obtížné ho tavit. Velmi časově náročný a komplikovaný je i proces broušení kvůli jeho tvrdosti. Práce s černým sklem znamenala asi tříletou kapitolu v jeho tvorbě. Martin Hlubuček si myslí, že není náhoda, že si objekty z černého skla vybrali do pařížské sbírky Musée des Arts Décoratifs.

„Název každého mého díla u mne hraje významnou roli. Na rozdíl od už jednou zmíněného Zdeňka Lhotského, který svá díla záměrně anonymizuje a nechává diváka napospas sobě samému, aby si dosadil do díla vlastní asociaci. Někdy znám jméno díla od počátku, jindy ho hledám v průběhu realizace. Název považuji za vodítko, které divákovi poskytuji. Může napovědět, do jaké sféry je má inspirace namířená a jaké téma interpretuji. Inspirací může být mnoho věcí, ale většinou vše vychází z tvaru. Já se v té tvorbě zabývám i citací různých archaických, dávno zapomenutých tvarů, které minimalistickými prostředky převypravuji do současné podoby.“

Martin Hlubuček si velice cení toho, že si jeho dva objekty koupilo muzeum Louvre v Paříži.

„Jsou vytvořeny z černého skla, oscilují mezi kategoriemi nádoba a objekt. Nechci je nazývat nádobou, protože svému dílu nepřiřazuji primárně nějakou funkci. Čtvercový objekt s kruhovým centrálním otvorem se jmenuje Lavabo, je to název latinský, jenž v překladu znamená obřadní umyvadlo k očištění kněží před mší. Druhé dílo dostalo jméno Impluvium. Název opět pochází z latiny a znamená kruhový stropní otvor. V architektuře je to místo, kterým může do budovy pršet, takže dole pod ním bývá obvykle umístěna nějaká nádoba, která dešťovou vodu shromažďuje. Mé Impluvium je poměrně rozměrná kruhová mísa, která odkazuje k prehistorickým obřadním nádobám.“

Za to, že si muzeum Louvre v Paříži vybralo tato díla, vděčí Martin Hlubuček podle svého názoru dvěma osobám. Jednak šéfkurátorovi galerijních sbírek Jean-Luc Olivierovi a přední pařížské galeristce Clare Scremini, která prodej zprostředkovala.

„S Galerií Clara Scremini jsem spolupracoval deset let, s Clarou Scremini jsme se seznámili v roce 2013 a vzájemná spolupráce byla delší, než bych byl býval předpokládal. Její galerie je v naší sklářské branži velmi uznávaná, nachází se v těsném sousedství s pařížským Centre Pompidou. Clara vedla galerii čtyřicet let a byla to právě ona, co v Paříži uvedla díla předního českého sklářského výtvarníka a designéra Františka Víznera. Uspořádala rovněž první pařížskou výstavu Stanislava Libenského a Jaroslavy Brychtové. Zkrátka jejím galerijním prostorem prošla řada zajímavých osobností. Tím spíš byla ta výzva k naší spolupráci překvapující. Potěšilo mne to. A ani mne nenapadlo, že to nebude sólová akce a rozvine se mezi námi širší spolupráce. Uspořádali jsme několik samostatných výstav a asi dvacet pět prezentací na prestižních veletrzích se současným uměním.“

Pro Martina Hlubučka to byla, jak dodává, velmi hluboká a skvělá zkušenost. Osvojil si správnou komunikaci s galerií, naučil se vše, co je potřeba k perfektní přípravě výstavy nebo katalogu tak, aby jeho jméno dobře v uměleckých kruzích rezonovalo.

„Znamenalo to pro mne opakované návštěvy Paříže, ale i setkání se sběrateli, což je důležitá meta pro každého umělce. Nejenomže něco prodáte, ale také poznáte, jací klienti sklářské umění rádi kupují.“

Martin Hlubuček má za sebou řadu autorských a skupinových výstav. Některé roky byly podle něj košaté. To, když se zúčastnil i dvanácti až čtrnácti výstav ročně. Byla to většinou účast na skupinových vyzvaných výstavách. Vyzvané výstavy pořádají po celém světě sklářské instituce nebo muzea.

„Corning Museum of Glass ve státě New York nebo Museum of Glass Art v dánském Ebeltoftu jednou za čas vyzvou umělce, aby přihlásili jedno ze svých děl na jejich výstavu. Díla pak vybírá odborná komise. Mně se podařilo v Dánsku, kde se vyzvaná výstava koná jednou za deset let a konkurence je obrovská, úspěšně nominovat dvě své věci. Je poctou být ve společnosti umělců, jejichž díla se tak složitě vybírají. Někteří kurátoři se ale na vás obrátí přímo s tím, že by byli rádi, abyste byli na jejich výstavě zastoupeni.“

Jak dál připomíná Martin Hlubuček, muzea, galerie a další instituce také vydávají ročenky.

„Corning museum of Glass, asi nejvýznamnější světová instituce zabývající se sklem, každý rok vydává ročenku se stovkou nejzajímavějších děl z celého světa. Umělci posílají fotografie své autorské práce, sejde se jich každý rok několik tisíc a z nich odborníci vybírají top stovku. Asi pětkrát nebo šestkrát se mi podařilo svou práci do jejich katalogu zařadit.“

Zajímavé jsou také podle Martina Hlubučka výstavní soutěže. Získal na nich několik ocenění. Významná pro něj byla jeho první cena, obdržel ji v soutěži pořádané galerií Nova v Bratislavě. Sklářské muzeum v Novém Boru na Českolipsku pořádá v rámci přehlídky Řemeslo a Umění ve skle soutěž, na níž získal rovněž cenu a uznání.

„Když mluvíme o těch cenách, tam je vždy důležité, kdo ta díla hodnotí. Hodnocení totiž podléhá mnoha různým kritériím. A musím konstatovat, že mnohdy si člověk váží víc ocenění od méně významné instituce na méně významné výstavě.“

Ve veřejných sbírkách má Martin Hlubuček umístěných několik svých děl. Kromě své první plastiky v Uměleckoprůmyslovém muzeu v Praze a dvou objektů v muzeu Louvre je jeho dílo také v německém Coesfeldu kde mají podle jeho názoru velmi kvalitní sbírku autorského skla dvacátého a jednadvacátého století.

„Velmi si vážím toho, že je má tvorba zastoupená v Severočeském muzeu v Liberci. Muzeum vlastní jeden můj objekt z taveného skla ale také vázy, které vznikaly o něco později technologií foukaného skla. Takže jsou v jeho sbírkách zastoupeny obě mé tvůrčí polohy ve skle, což vlastně v jiných galeriích a muzeích nemají. Východočeské muzeum v Pardubicích, jehož sbírku skvěle po mnoho let spravoval vynikající kurátor Ivo Křen, vlastní dvě mé plastiky z taveného skla.“

Řada objektů a plastik Martina Hlubučka se nachází v soukromých sbírkách. Jak konstatuje, soukromé sbírky jsou sice nedostupné, ale pro sklářské výtvarníky neméně důležité.

„Protože osvícení sběratelé budují své sbírky cíleně. Já mám své věci zastoupené v soukromých sbírkách v Paříži, USA a Singapuru. Je fantastické, že se galeristce Scremini podařilo zprostředkovat mé setkání s majitelkou sbírky v Singapuru. Měl jsem možnost za ní dokonce osobně jet, což byla vzácná příležitost, protože si mnohdy sběratelé vůbec nepřejí s nikým setkávat. Většinou si díla do svých sbírek vybírají v galeriích privátně, nechodí ani na vernisáže. V Singapuru to byl zvláštní pocit – vidět své věci po letech znovu. Ono, když ty věci prodáte, tak se s nimi vlastně mentálně rozloučíte. A je dobré se naučit zvládat nepříjemný pocit, že už je nikdy neuvidíte. Takže na třídenní setkání se singapurskou sběratelkou rád vzpomínám, dobře jsme se poznali a popovídali si. Kdyby ale ona nestála o setkání s autorem, tak se to nikdy neodehraje.“

Pro Martina Hlubučka bylo překvapující, že soukromí sběratelé s uměleckými díly skutečně žijí, jsou pro ně důležité a obohacují jejich životní prostor. Špičkoví sběratelé se podle něj dobře znají, přestože žijí na opačném konci planety.

„Tato sběratelka má přirozeně díla od mnoha autorů. Jsem rád, že jsme její sbírku mohli nafotit do speciálního katalogu. Je více než pravděpodobné, že kromě USA, Singapuru a Paříže, mám své věci i jinde v cizině. Jen o tom nevím, protože některá díla se prodají i nadvakrát.“

Knihy, katalogy a grafické návrhy Martina Hlubučka

Martin Hlubuček se kromě výuky a vlastní tvorby věnuje rovněž grafickému designu a grafické úpravě tiskovin, zejména výtvarně pojatých publikací a katalogů svých kolegů nebo jiných umělců.

„Jedna věc je graficky upravovat a druhá pracovat na obsahu. Mně třeba před několika lety oslovil sklářský výtvarník Oldřich Plíva. Přál si, abych mu jako kolega napsal text dobového katalogu Geometrie času a vyjádřil se k jeho tvorbě. To není příliš obvyklé, od toho jsou zde především kurátoři. Nicméně Oldřich na tom trval, už měl k dispozici kurátorský text od libereckého historika umění Oldřicha Palaty. Přál si ale, abych se na jeho díla podíval pohledem jiného sklářského výtvarníka. Přinášel další a další podněty, takže z toho nakonec vznikl poměrně rozsáhlý text. Bylo pro mne náročné formulovat myšlenky – pracovat se slovy totiž představuje zdlouhavý proces, víc škrtám, než v textu zůstává. Do slov lze ovšem vetkat mnohé významy a symboly.“

Když Střední uměleckoprůmyslová škola sklářská v Železném Brodě slavila v roce 2020 své sté výročí, vydala rozsáhlou publikaci, jejímž hlavním autorem byl Milan Hlaveš, bývalý kurátor Uměleckoprůmyslového muzea v Praze.

„Já jsem pracoval na kapitole věnované absolventům, kteří pracují a pracovali v oblasti uměleckého řemesla. Znamenalo to hlubší rešerši a mnoho rozhovorů se samotnými absolventy.“

Martin Hlubuček také píše úvodní slova do katalogů, pro sympozia a vernisáže svých kolegů. Podílí se rovněž na organizaci sympozia Letní sklářská dílna v Železném Brodě.

„Tato akce se pořádá od roku 2011 a v roce 2024 se uskuteční už její 13. ročník. Organizátoři každý rok vyzvou až sedm umělců a umělkyň, většinou sklářů, a ti mají možnost tvořit v huti ve sklářské škole v Železném Brodě. Nositelem projektu je Městské muzeum v Železném Brodě, které na organizaci sympozia úzce spolupracuje jak se sklářskou školou, tak s městem Železný Brod. Jsme rádi, že se na finanční podpoře Letní sklářské dílny podílejí i Norské fondy. Já na sympoziu komunikuji s výtvarníky a organizačně se podílím na zajištění technického zázemí. Je to skvělá akce, kterou prošlo už na osm desítek lidí. Jejich díla zůstávají v železnobrodském městském muzeu a tím rozšiřují jeho sbírky současného skla. Je navíc hezké, jak se tam společně umělci od nás i z ciziny setkávají a vyměňují si zkušenosti. Já se navíc podílím i na katalogu sympozia.“

 

Ivana Bernáthová