Katalog KVKLI

Marie Truncová

21. 7. 1943 Praha

pedagožka sbormistryně farářka

Medailon

„Měla jsem v životě obrovské štěstí, že mě všechno bavilo.“

 

Marie Truncová se narodila 21. července 1943 v Praze. Její otec Jan Berounský byl typograf a matka Marie Berounská, rozená Lacková, pracovala jako úřednice. Oba rodiče se po celý život věnovali hudbě. Otec hrál na klavír i violoncello a vedl taneční orchestr Popular, matka zpívala a hrála na housle. Rodina byla věřící, pravidelně navštěvovala bohoslužby Církve československé husitské. Po skončení druhé světové války se rodina přestěhovala do České Lípy, kde Marie Truncová vychodila jedenáctiletou střední školu.

Po odmaturování v roce 1960 se Marie Truncová rozhodla vystudovat Pedagogický institut v Liberci, obor hudební výchova a matematika. O pět let později 1965 promovala. Na vysoké škole se zároveň seznámila se svým budoucím manželem Petrem Truncem. Po studiu společně vedli Českolipský dětský pěvecký sbor a jeho dva přípravné sbory Sedmihlásek a Lipka. Marie Truncová současně vyučovala na českolipských základních školách, nejdříve na Komenského náměstí a od roku 1971 v základní škole na Slovance. Mimoto vypomáhala s hudební výchovou na Pátově škole. V roce 1981 dostala nabídku učit v Lidové škole umění v České Lípě hudební nauky a klavír. Po vyhoření budovy školy v lednu 1986 přijala v srpnu téhož roku místo zástupkyně ředitele. Z této pozice pomáhala městu se zajišťováním rekonstrukčních prací v domě v Mánesově ulici, které město nově pro školu zakoupilo.

V roce 1988 dostala nabídku na místo ředitelky hudební školy v Mimoni. Při této škole se jí v krátké době podařilo otevřít pobočky v blízkých městech v Zákupech, ve Stráži pod Ralskem a v Jablonném v Podještědí, a uspokojit tak zájem dětí z regionu o hru na hudební nástroje. Zasloužila se také o otevření literárně–dramatického a tanečního oboru v Mimoni.

Po sametové revoluci Marie Truncová přijala výzvu vykonávat funkci školní inspektorky. Roku 1991 pak založila soukromou základní školu Slunce s rozšířenou hudební výchovou a s integrovaným vyučováním cizích jazyků. O dva roky později byla škola zařazena do Sítě zdravých škol České republiky, v roce 1999 pak obdržela certifikát přidružené školy UNESCO ve výchově k mezinárodní spolupráci a míru. Na přelomu tisíciletí však musela Marie Truncová školu uzavřít z důvodů četných potíží s městským úřadem.

Z České Lípy se Marie Truncová následně přestěhovala do Liberce, kde se stala správkyní objektů Církve československé husitské. Při této práci vystudovala teologii, stala se jáhenkou a později farářkou. V listopadu 2016 jí Církev československá husitská nabídla místo farářky v kostele Mistra Jana Husa v České Lípě a v Novém Boru. V únoru následujícího roku se s manželem přestěhovali zpět do České Lípy, kde se fara a kostel nacházely v havarijním stavu. Marie Truncová proto zahájila úspěšnou akci získávání potřebných finančních prostředků na jejich záchranu a v roce 2020 se zasloužila o vyhlášení kostela kulturní památkou.

Spolu s manželem Petrem Truncem obdržela v roce 2022 za celoživotní přínos v oblasti pedagogické činnosti a hudby Poctu hejtmana Libereckého kraje.

Mládí

Marie Truncová se narodila 21. července 1943 v Praze. Její otec Jan Berounský byl typograf a matka Marie Berounská, rozená Lacková, vystudovala ekonomickou školu a pracovala jako úřednice. Po válce se rodina přestěhovala do České Lípy.

„Narodila jsem se do muzikantské rodiny. Tatínek hrál v kostele na violoncello a připravoval spolu s jednou zpěvačkou program pro bohoslužby. Také hrál se skupinou Popular na tanečních zábavách a přivydělával si tak na splácení půjčky na rodinný dům, který jsme si v České Lípě koupili. Maminka hrála na housle a krásně zpívala. Oba rodiče byli členy Církve československé husitské.“

Marie Truncová tak byla od mládí obklopena hudbou. Milovala zejména romantickou hudbu Josefa Suka, Antonína Dvořáka, Zdeňka Fibicha a Franze Schuberta. V lidové škole umění se učila hrát na klavír a chodila rovněž do baletu.

„Mně všechno bavilo. Nebavilo mě jen spát a ani jíst, protože mě to zdržovala od toho, co jsem měla ráda. V baletu mne víc než na špičkách bavilo „tančit ve cvičkách“, tedy akrobacie, salta a provazy. Věřila jsem, že budu baletkou.“

Spolu s rodiči chodila každou neděli do kostela Mistra Jana Husa v České Lípě, kde v současnosti působí jako farářka. Oblíbila si kázání tamního faráře Vlastimila Kocourka.

„Krásně mluvil a zpíval. Obdivuji, jak dokázal zaujmout všechny generace, včetně nás dětí. A boží stánek bývával vždy plný. Když jsem odcházela z kostela, tak ve mně převažoval pocit, že musím být lepší, než jsem. Vždycky se mi uvnitř něco rozsvítilo a ta záře ve mně zůstala po celý den. Na varhany tam hrávala paní Kubová, ta nás pak doprovázela na klavír i na baletu. Tehdy se nepouštěla hudba z magnetofonu, vždy jsme měli živý hudební doprovod.“

Česká Lípa byla podle vzpomínek Marie Truncové po válce šedivá a potlučená. Bývalí němečtí obyvatelé byli odsunuti.

„Tatínek byl politicky perzekuovaný, protože chodil do kostela, byl dokonce několikrát vyhozen z práce, i z tiskárny, kde pracoval jako typograf. Musel pracovat v cihelně. A byl zázrak, že jsem se později vůbec dostala na vysokou školu. My jsme všichni museli být pionýry. Ale já jsem to nijak neprožívala a na pionýrské schůzky jsem nechodila. Měla jsem dobrou výmluvu, protože jsem chodila do hudební školy a na balet. A musela jsem hodně cvičit. Na prvomájové průvody jsme ale chodit s pionýrskými šátky museli. Doma se to sice nikomu nelíbilo, ale nedalo se nic dělat.“

Začátkem padesátých let byla v tehdejším Československu základní škola zkrácená na osm let. Po jejím absolvování nastoupila Marie Truncová na tříletou jedenáctiletou střední školu.

„Maminka mě tehdy vzala z baletu, to jsem obrečela. Z baletu mi pak zůstala rozcvička, kterou mě tam naučili, každé ráno jsem ji pak celý život cvičila. Na hodiny klavíru v hudební škole jsem ale chodila dál. Pomáhala jsem také v souboru lidových písní a tanců Student. Skvěle ho vedli manželé Vobečtí. Já jsem hrála na jejich zkouškách na klavír.“

Vysokoškolská studia

Po maturitě se Marie Truncová rozhodla, že se stane učitelkou hudební výchovy. Vybrala si čtyřleté studium na Pedagogickém institutu v Liberci.

„První dva roky jsme studovali učitelství pro 1. a 2. stupeň všichni společně bez ohledu na obory. Na institutu jsem se dokonce naučila hrát i na housle. Bavila mě čeština, gramatika a ráda jsem četla. Oblíbila jsem si rovněž matematiku, a to proto, že se při ní muselo přemýšlet. Měla jsem ráda i hlavolamy a slovní úlohy.“

Věnovala se také výtvarné výchově. Ráda pracovala s měkkou tužkou, šlo jí stínování a pokoušela se i o portréty.

„Měla jsem velkou radost, že se všichni portrétovaní na nich poznali. Ale pan profesor mi říkal, že to je ale v podstatě fotka, že tam musím dát svého ducha, jak já toho člověka vidím. A to mi nešlo. Stále jsem dělala fotografie toho, co jsem viděla, ale měla jsem z kreslení potěšení.“

Marie Truncová si na konci 2. ročníku vysoké školy vybrala obory matematika a hudební výchova. Lákala jí sice i výtvarná výchova, ale hudba, které se věnovala od dětství, nakonec zvítězila.

„V Liberci jsem bydlela v centru města na koleji blízko Pedagogického institutu, dnes je to jedna z budov Technické univerzity v Liberci. Cvičit na klavír jsem chodila do školy brzy ráno, kdy tam bylo volno. O klavíry, kterých bylo málo, byl totiž velký boj. Vstávala jsem v šest, v tělocvičně jsem si zacvičila a od sedmi do osmi, před začátkem vyučování, jsem cvičila na klavír akordy, stupnice a dělala prstová cvičení. V poledne, když šli všichni na oběd, jsem hrála etudy. A těšila se už na večer, kdy ve škole téměř nikdo nebyl, a já mohla hrát přednesové skladby. Třeba Sukovu Píseň lásky anebo skladby Leoše Janáčka. Často se stávalo, že jsem to přehnala a škola už byla zamčená. Hrála jsem totiž v suterénu a školník zvuk klavíru neslyšel. Tak jsem měla vyhlédnuté v suterénu své okénko, ze kterého jsem vždy vylezla ven. Pak jsem ho přivřela, aby nikdo nic nepoznal, a šla jsem spát na kolej.“

Všechny předměty ji bavily, neměla ale ráda ruštinu, marxismus-leninismus a politickou ekonomii. Přednášky z těchto předmětů se snažila ignorovat a místo nich chodila na kolej cvičit na housle.

„Stala jsem se také členkou studentského pěveckého sboru a komorního sboru. V obou zpíval můj budoucí manžel Petr Trunec. Seděl vždy za mnou a já obdivovala jeho krásný hlas. Mívala jsem dlouhé vlasy a nosila jsem je zapletené do copu. Za mnou seděly ty basy, já byla alt a někdo mě za ten cop občas zatahal. A když jsem se otočila, tak všichni kluci koukali schválně někam jinam. Až jsem Petra jednou načapala a řekla si: To je přece ten, co tak hezky zpívá. Ale má hrozné příjmení – Trunec. A tehdy mne tedy vůbec nenapadlo, že jednou to příjmení budu nosit i já.“

S manželem se vzali, ještě než nastoupil na povinnou základní vojenskou službu. Zpočátku bydleli u rodičů v České Lípě, protože v šedesátých letech byl velký nedostatek bytů.

„Petr šel na vojnu ještě na dva roky, byť měl za sebou vysokou školu. Tehdy ještě nebyla na vysokých školách vojenská katedra, kterou absolvovali studenti až v pozdějších letech, a čekala je tak o rok zkrácená vojenská služba.“

Učitelkou a sbormistryní v České Lípě

Marie Truncová nastoupila po promoci na základní školu v České Lípě na Komenského náměstí. Vyučovala matematiku a hudební výchovu.

„Brala jsem jako samozřejmost, že když učím hudební výchovu, že by měl být na škole pěvecký sbor. K sbormistrovské práci jsme byli ostatně na vysoké škole vedeni. Sbor jsem řídit zvládala, přestože jsem už měla dceru Verunku. Někteří lidé teď dost odsuzují, že jsme dávali děti od útlého věku do jeslí, ale jiné řešení tehdy nebylo. Mateřská dovolená byla velmi krátká. Dcera se narodila v dubnu 1964 a od září jsem už musela učit. Stát nám zařídil jen ty jesle. Vím, že je to proti přírodě, protože matka by měla dlouho kojit. Já ale musela přestat kojit, abych mohla jít do práce, a dávat dítě do jeslí mi bylo moc líto.“

Do školního pěveckého sboru vodila i svou malinkou Verunku. Vzpomíná na to, že se jí tam líbilo, dobře zpívala a po základní škole se dokonce dostala na konzervatoř, kde vystudovala hru na klavír.

„Měla i pedagogický talent, učila děti v jeslích písničky, které jsme měli ve sboru na repertoáru. Ve sboru nám to hned zpočátku šlo velice dobře. Už na první soutěži tvořivosti mládeže jsme získali první místo v okrese, přestože se jí zúčastnily i sbory s velkou tradicí.“

Poté, co přišel její manžel Petr Trunec z dvouleté základní vojenské služby, začali vésti pěvecký sbor společně.

„Já jsem měla na starosti oba přípravné sbory a manželovi jsem pomáhala s hlavním sborem dělenými zkouškami. Při koncertech manžel dirigoval a já doprovázela na klavír. Ze školy Komenského se ale později stalo gymnázium, mezitím se postavila v České Lípě nová škola na sídlišti Slovanka, a my byli rozděleni do jiných škol. Já na Slovanku a manžel šel učit na Mánesovu školu. Chtěli jsme spolupracovat se sborem dál, takže nezbývalo, než jít pod Dům pionýrů a mládeže v České Lípě. Sbor se rozrostl, protože tam chodily děti i z jiných škol. Já jsem kromě Slovanky učila ještě na Pátově škole, protože bylo málo učitelů hudby. V malém přípravném sboru byly děti z 1. a 2. třídy, které občas zpívaly třeba maminkám a tak. A pak byl přípravný sbor Sedmihlásek, který už měl stejnokroje, krásné tmavomodré sametové sukně a bílé halenky a zúčastňoval se koncertů i soutěží. Když členové sboru odešli na střední školy a chtěli dál zpívat, tak s nimi manžel ještě založil komorní sbor.“

Sbory, které Truncovi vedli, slavily úspěchy na mnoha hudebních přehlídkách. V soutěži Zlatá snítka pravidelně vítězili v okresních kolech a v krajských kolech se pravidelně dostávali do finálových Zlatých pásem.

„Jezdili jsme i do zahraničí, například do německého Halle. Tam nás doprovázeli komunisté, kteří kontrolovali, zda zpíváme ten správný repertoár. Z jednoho koncertu jeden dokonce kvůli údajné nedostatečné politické angažovanosti naštvaně odešel. My jsme totiž za to byli v České Lípě dost kritizovaní, že třeba nemáme dost pionýrských písní, protože jsme zpívali hlavně klasiku.“

Nový repertoár sbory získávaly například na soutěžích pro skladatele, kteří psali skladby pro dětské sbory. Každý rok svou tvorbu předváděli na hudebních festivalech nových písní.

„Často jsme si ručně opisovali notový materiál. Tenkrát totiž nebyly žádné kopírky. Pamatuji si třeba, že skladatelka Ivana Loudová napsala krásnou skladbu pro malinké zpěváky o medvíďátku. Naše děti ji milovaly a moc tuhle písničku prožívaly. Ředitelka českolipského pionýrského domu na mne ale žalovala, že nezpíváme budovatelské písně o pionýrech, jako třeba Rudé šátky na slunci hoří, ale o medvíďátku...“

Vedoucí městského školského odboru v České Lípě jí poté pohrozil, že musí repertoár doplnit o angažované písně. Jako příklad jí dal pěvecký sbor, který podle ní končíval na soutěžích na posledních místech.

„Říkal: Nemusíte získávat Zlaté snítky, nemusíte zpívat čtyřhlasně, hlavně, že vás bude hodně a budete mít pionýrské šátky na krku. My jsme totiž šátky nenosili, měli jsme svůj vlastní sborový úbor. Dokonce nás později nutili, abychom v těch úborech nezpívali. Když ale měli pozvané Sověty, tak je zajímavé, že jsme pro ně pravidelně vystupovali my. Nakonec jsme museli zpívat politické písně, procházelo to schvalováním. Pikantní bylo, že jsme zpívali třeba ázerbájdžánskou lidovou píseň, a ta byla o kuřátkách. Protože ale Ázerbájdžán byl tehdy součást Sovětského svazu, tak to nikdo neřešil. Pamatuji si, že byl v té době zakázaný Miroslav Rajchl. A když jsme jezdili na koncerty do Sušice, Tachova, do Prahy a na další místa a vystupovali společně s dalšími sbory, tak jsme jeho skladby sice oficiálně na programu neměli, to se nesmělo, ale jako přídavek jsme všichni společně zpívali Rajchla, kterého jsme zbožňovali. On na ty koncerty také jezdil a měl radost.“

Srpen 1968

V roce 1968 bylo Marii Truncové dvacet pět let, měla dvě děti a byla zrovna na mateřské dovolené. S manželem pravidelně pořádali letní soustředění svých pěveckých sborů.

„V srpnu 1968 byl ale na soustředění jen manžel, protože synovi Štěpánovi byl pouhý rok. Bydleli jsme u rodičů v jejich domě. Já tehdy neměla s manželem žádné telefonické spojení, a tak jsem nevěděla, co s ním je. Bydleli jsme u hlavní silnice směrem na Děčín a ráno mě vzbudil místní rozhlas. Slyšela jsem z něj konec: probudili jsme se do smutného rána. Byla jsem vyplašená, nevěděla jsem, co se děje. Šla jsem dolů za rodiči, a ti už věděli víc. Že přišla cizí vojska a po ulici jezdí tanky. Zdi se klepaly, třásla se okna, bála jsem se – o děti, o manžela. Ptala jsem se rodičů, že pokud se začne střílet z tanků, tak zda máme zůstat v zadních místnostech domu. A tatínek říkal: To máš jedno, kde budeš, to se prostřelí celé, když začnou pálit.“

Jak Marie Truncová vzpomíná, jako matka na mateřské moc proti okupantům rebelovat nemohla. Jak jim ale radil rozhlas, obraceli alespoň směrovky na silnicích, aby vojáky při cestě na Prahu zmátli. Překrývali také jména ulic. Následující normalizace, kdy se začaly vracet původní poměry, ji nijak nepostihla. Vymluvila se na to, že byla tehdy doma a starala se o malé děti.

„Já jsem měla na škole úžasného ředitele Jiřího Vomáčku, byl velice vzdělaný a ten byl v době normalizace nakonec vyhozen a učil na zvláštní škole v Mimoni, kde se komunisté domnívali, že nebude moc škodit. Byla to velká škoda, byl to člověk s velkým rozhledem, měl co dát lidem, ale nesměl. Také zpíval ve Sboru severočeských učitelů, měl krásný hluboký hlas. Až po sametové revoluci se mohl realizovat a založil pedagogickou školu v Ústí nad Labem. Pak ale onemocněl a brzy zemřel.“

Vedení školy

Ve 37 letech porodila Marie Truncová třetí dítě, syna Ondřeje. Bylo to již v době, kdy byly dcera Veronika a syn Štěpán už odrostlejší. Jako budoucí maminka se těšila, že si konečně užije tři roky mateřské dovolené.

„Když byly synovi necelé tři roky, tak za mnou přišla školní inspektorka, že během léta utekla do Rakouska ředitelka českolipské základní umělecké školy v Hrnčířské ulici. A s ní odešel učitel hudební nauky. Nabídla mi jeho místo a také výuku klavíru. Tak jsem odešla z mateřské o něco dřív. S Ondřejem mi pomohl manžel a také jeho maminka.“

Po nějakém čase ale základní umělecká škola vyhořela.

„My jsme přišli po zimních prázdninách s manželem dřív do školy a cítili kouř. Z půdy pak vyšlehly plameny. Volala jsem hasiče, manžel hasil ještě před jejich příjezdem. Budova byla po intenzívním hašení hodně poničená vodou, už se nedala zachránit. Některé třídy našly útočiště v řadových domech v ulici Armády blízko nádraží a Tyršovy školy, pár tříd ale nemělo kam jít. Ředitelka se nakonec rozhodla odejít, stejně jako její zástupkyně. Měl přijít nový ředitel z České Kamenice a já jsem mu měla dělat zástupkyni.“

Marie Truncová se přes kamarádku dozvěděla, že se nabízí k prodeji dům, do něhož by se vešly zbylé třídy. Budova se ale musela upravit. Bylo nutné vyměnit elektroinstalaci, kanalizaci a udělat další práce včetně kompletního vymalování.

„Na městském úřadě se mě zeptali, zda na tu rekonstrukci přes prázdniny dohlédnu. Kývla jsem. Jezdila jsem tam tehdy na kole z naší chalupy. Všechno se do září stihlo a nový školní rok mohl být v nové škole zahájen. Pak v roce 1987 odešel do důchodu ředitel ze základní umělecké školy v Mimoni. Nemohli za něj dlouho nikoho najít, musel být kromě odborného vzdělání rovněž politicky na výši, což já nebyla, ale nakonec mi tu funkci nabídli. Možná si mysleli, že mne přesvědčí, abych vstoupila do KSČ, ale stejně mě nepřesvědčili.“

Do Mimoně se zajela podívat, aby zjistila, kolik je v hudební škole učitelů a jaké mají úvazky. Situace tam byla podle ní opačná než v České Lípě, kde bylo málo učitelů, hodně žáků a nedostatek prostor. O hudební obory tam byl navíc obrovský zájem a hodně dětí se na ni nedostalo. V Mimoni byly jen dvě základní školy, málo dětí a hodně šikovných učitelů hudebních oborů. Marie Truncová proto vymyslela, že podchytí i děti v dalších městech, jako jsou Zákupy, Stráž pod Ralskem nebo Jablonné v Podještědí a učitelé budou jezdit jednou nebo dvakrát týdně vyučovat hudební obory přímo na tamních základních školách jako na detašovaném pracovišti. Po dohodě s učitelským sborem a školním inspektorem se její nápad úspěšně realizoval. Následně v těchto místech byly vytvořeny pobočky mimoňské školy.

„Já sama dojížděla z České Lípy do Mimoně přes Zákupy, tak jsem mohla jednou týdně učit hudební nauky v Zákupech a vzít taky dva žáky na klavír. Bylo to pro ně výhodné. Já třeba, když jsem učila přípravnou hudební výchovu pro prvňáky v České Lípě, tak jsem musela čekat, až je maminky přivedou po práci na čtvrtou odpoledne. Pak ovšem děti honily: Dělej, musíme domů, jdu ještě na nákupy! Ještě musíš psát úkoly! Zatímco v těch Zákupech byla pohoda. Vyzvedla jsem děti hned po obědě, učili jsme se hudební nauku, pak šli žáčci do družiny, a když pro ně přišly maminky, už nikam nemusely jezdit.“

V Mimoni se Marie Truncová dál zasloužila o otevření literárně-dramatického a tanečního oboru.

Soukromá ZŠ Slunce

Sedmnáctého listopadu 1989 přišla sametová revoluce, a kromě euforie z příchodu demokracie docházelo k spoustě politických a společenských změn. Jak Marie Truncová vzpomíná, změny nastaly i ve školství. Poté, co museli odejít komunističtí kádři, začali chybět školní inspektoři. Marie Truncová se proto nechala přesvědčit, aby se věnovala této profesi.

„Moc se mi do toho nechtělo, ale nakonec jsem kývla. Tenkrát mnozí lidé na ministerstvu školství, a zvláště náměstek Jan Koucký. Byli to podle mých zkušeností nádherní lidé, kteří to mysleli dobře. Měli krásné nápady a myšlenky a potřebovali naši spolupráci. Byli navíc pružní. U nás v České Lípě se ovšem na školské úřady dostali lidé, kteří se chovali podle zajetých kolejí. Přišla nám například výzva, abychom zjistili, co by učitelé chtěli změnit, co by rádi dělali jinak. Objížděla jsem mně svěřené školy na Mimoňsku a sbírala jejich dobré nápady. Bylo jich dost. A řekla jsem učitelům, že kdyby ještě na něco přišli, ať se do určitého termínu ozvou. Jiní inspektoři ale po školách nejezdili, na ministerstvo školství posílali jen své nápady, a to mi vadilo. Já jsem se skoro stala jejich nepřítelem. Někteří pracovali v této funkci už za minulého režimu. Jiní byli sice noví, ale téhle práci se teprve učili. A takhle to dopadlo! Navíc nový ředitel školského odboru se staral hlavně o to, abychom měli dobře vybavené kanceláře. Já na to říkala: Vždyť my jsme tu pro ty školy, a ne abychom měli v práci pohodlíčko!“

V té době začali v České Lípě uvažovat o tom, že by mohla v bývalém sídle Okresního výboru KSČ v tzv. Bílém domě vzniknout Základní umělecká škola.

„Prostory to byly velké a já jsem uvažovala o tom, že by se tu mohly vyučovat nejen hudební obory včetně tance a zpěvu, ale třeba i jazyky, aby děti nemusely přebíhat ze školy do školy a nebyly uštvané. Výhodné by navíc bylo, kdybychom dokonce zřídili samostatnou základní školu pro talentované děti s rozšířenými hudebními obory a výukou jazyků, aby děti měly vše pohromadě. Stála jsem o to, aby se děti učily jazyky od první třídy, kdy jim to jde nejlíp. Znám případy ze Slovenska, kdy romské děti mluvily nejen romsky, ale plynule i maďarsky a současně také slovensky. Na přidané předměty by rodiče platili, tak jako platí dětem hudební obory na základní umělecké škole nebo privátní jazykové kurzy. Na našem školském úřadě se netvářili nadšeně, ministerstvu školství se to ale líbilo. Nicméně mi řekli, že jako státní škola s příspěvky rodičů na další předměty není vhodná, avšak navrhli mi zřídit soukromou školu, na kterou budu dostávat státní příspěvek.“

Marie Truncová o návrhu začala uvažovat a mluvila o svém záměru i se svými kolegyněmi. Dozvěděl se o tom vedoucí školského úřadu, a ještě před školními prázdninami ji z inspektorského místa propustil.

I přes odpor svého šéfa, který odrazoval dokonce i rodiče, kteří se o tuto školu zajímali, jsem soukromou základní školu Slunce v roce 1991 otevřela a vedla ji devět let. Byla to škola s rozšířenou hudební výchovou a s integrovaným vyučováním cizích jazyků. Chtěla jsem tam mít odborné učitele na výtvarnou výchovu, hudební výchovu, tělesnou výchovu včetně tance, plavání, bruslení a lyžování. Dále pak na jazyky, jako je angličtina, francouzština a němčina, jsem pozvala rodilé mluvčí. Nechtěla jsem přeučené ruštináře, kteří učili na běžných základních školách a před svými žáky měli náskok jedné lekce, jak občas vtipkovali. Mě pak překvapilo, jak ti cizinci, kteří u nás učili, skvěle znali Komenského Školu hrou. Měla jsem tam rodilé mluvčí z Austrálie a Kanady, všichni byli velice hraví a tvořiví.“

Marie Truncová se pochlubila tím, že například žáci třetí třídy z její základní školy Slunce uměly bez problémů odpovědět cizincům, kteří se na něco ptali, na rozdíl od děvčat, která měla z angličtiny jedničku na českolipském gymnáziu.

„Ve škole Slunce jsme navíc pořádali mezinárodní výstavy výtvarných prací. Děti tak měly kontakty s vrstevníky z dalších zemí , z Francie, Jižní Afriky nebo Německa. Pořádaly jsme i školy v přírodě, kam jezdily také děti z Německa a my k nim.“

V roce 1995 vyhlásila OSN se sídlem v Madridu společně se španělskou komisí UNESCO u příležitosti 50. výročí vzniku OSN mezinárodní soutěž na téma Tolerance jako právo a povinnost. Uskutečnila se v kategoriích Kresba, Plakát, Poezie a Video pro oblasti Střední Evropa, Afrika, Asie a Amerika. Účastnily se jí školy ze 45 zemí.

„My jsme tehdy měli program školní akademie s názvem S písničkou obletíme svět. Bylo to dělané tak, že jsme zpívali Ebenovu písničku o tom, že jedeme na výlet autobusem, vlakem nebo letíme letadlem. Začali jsme s prvňáčky v Čechách, děti zpívaly a tancovaly. Pak jsme se pomyslně dostali do Rakouska, tady děti měly texty v němčině a vedly si skvěle. Poté jsme s písničkou přeletěli do Indie, já s dětmi cvičila jógu. Následně jsme se vypravili do USA s anglickými písněmi, a nakonec do Francie s francouzštinou a jejich tanci. Měli jsme tanečního mistra, který učil děti nejen tanec, ale i společenskému chování. Tím, že naši žáčci obletěli svět, využili přitom znalosti jazyků a poznávali zvyklosti ostatních zemí a získávali k nim hezký vztah. Naplnili tak téma soutěže OSN Tolerance jako právo a povinnost.“

Marie Truncová poslala natočenou videonahrávku programu do soutěže a škola Slunce získala první místo v kategorii Střední Evropa–video a jedno ze dvou zvláštních ocenění ze všech 45 zúčastněných zemí. Gratulovalo jim poté Ministerstvo zahraničních věcí a město Česká Lípa. V roce 1993 byla škola Slunce oceněna za režim školy a způsob výuky a byla zařazena do tzv. Sítě zdravých škol ČR. Poté přijela do školy Česká televize, aby natáčela hodinu hudební výchovy, výuku angličtiny a hodinu plavání v bazénu i cvičení jógy.

„V roce 1999 jsme obdrželi certifikát „Přidružená škola UNESCO ve výchově k mezinárodní spolupráci a míru“. Uzavřeli jsme partnerství s jednou finskou školou a pracovali jsme na společném projektu: při hudební výchově každá škola sestavila zpěvníky národních písní své země, při hodinách angličtiny je děti za pomoci učitelů přeložily do angličtiny jako našeho dorozumívacího jazyka a při výtvarné výchově připravily k písním ilustrace. Dohodli jsme se na tom, že zpěvníky vytiskneme, písně nacvičíme, deváté ročníky se vzájemně navštíví a při té příležitosti připraví každá škola výstavu ilustrací z obou zemí a společný koncert vybraných uvedených písní.

Marie Truncová zažádala o dvoumiliónovou dotaci na celý projekt. Byla jí hrazena cesta do Finska, aby s tamními kolegy projekt detailně připravila. Když následně dostala smlouvu k podpisu a měly jí být zaslány peníze, objevil se problém. Škola Slunce byla zrušena, a to v polovině školního roku. Jak k tomu došlo? Již předtím se Město Česká Lípa rozhodlo přestěhovat školu Slunce do jiné budovy, do bývalých jeslí na Slovance. Objekt ovšem musel projít zásadními úpravami, především opravoutoalet, což si škola zajišťovala sama. Zároveň ale měla mít od města přislíbeno, že tyto opravy proplatí po dokončení rekonstrukce. Marie Truncová s tím počítala a zatím platila rekonstrukci ze školného.

„Abychom prý nehýřili penězi. Přitom jsme museli platit zároveň nájemné za budovu, kterou jsme ještě neobývali a teprve ji stavebně na školu upravovali. Nikdo z města si vůbec nepřišel rekonstruovanou budovu prohlédnout. Rekonstrukci jsme dokončili, jesle upravili na školu a v září zde zahájili nový školní rok. Do konce kalendářního roku nám město rekonstrukci nezaplatilo a já jsem si musela v prosinci vzít půjčku od banky, abych mohla učitelům dát plat. Po novém roce nám město uhradilo jen malou část nákladů. Členem zastupitelstva byl mimo jiné i šéf školského úřadu, který od začátku proti naší škole bojoval. Po dvou letech nás město opět stěhovalo jinam – na sídliště Špičák do bývalé mateřské školy, kde nás rovněž čekaly nezbytné stavební úpravy. Mezi třídami nebyly stěny, ale jen zasunovací dveře. I když jsem i nyní měla slíbeno, že za stavební úpravu peníze dostanu, zůstalo jen u slibu. Navíc nám zvedli nájem. Když už to nešlo finančně utáhnout, tak nám řekli, že musíme končit.“

Vše se odehrálo ve středu, kdy zasedalo zastupitelstvo, a už ve čtvrtek měla škola končit. Slunce fungovalo devět let, mělo výborně zařízené jazykové učebny a od německé školy dokonce dostala škola darem celou počítačovou učebnu.

„Byl to šok a začali se bát i rodiče, kteří si přáli, aby se jejich děti dostaly na vybrané střední školy. Takhle vlastně ztráceli důvěru v to, že se tak stane. Na zastupitelstvu jsem žádala o slovo, ale nebylo mi vyhověno. Od ředitele školského úřadu jsem dostala zákaz jít druhý den do školy a pokračovat ve výuce. Teplárna dostala zákaz nám dodávat teplo. Byl mrazivý únor. To jsem nedokázala pochopit. Přece jsem si nemohla ve čtvrtek ráno stoupnout před školu a říct dětem: Jděte domů, od dneška je škola zrušená. Porušila jsem zákaz, a ještě týden jsme se scházeli, vraceli učebnice a učební pomůcky. Rodiče zajišťovali dětem jiné školy. Celou dobu jsem cítila proti škole Slunce velkou zášť. I našim zahraničním učitelům, které jsem zajistila, rozmlouvali, ať u nás neučí, a přetahovali je na jiné školy. Oni u nás ale zůstali. Týden po vysvědčení se škola musela zavřít. Kolegové z Německa to vůbec nechápali. To by se prý u nich nemohlo v půlce školního roku nikdy stát, i kdyby byly opravdu s nějakou školou problémy. Nás však považovali za vynikající školu.“

Husitskou farářkou

Až do prázdnin Marie Truncová rozprodávala vybavení školy a postupně hradila všechny dluhy na odvodech a platbách. Jedna škola v Liberci jí dokonce nabídla k uskladnění zbylého nábytku a zařízení tělocvičnu. Díky tomu získala další čas k rozprodávání majetku školy, z něhož splácela další pohledávky. Poté vyhrála výběrové řízení Církve československé husitské na správkyni církevní budovy v Liberci. V církvi se pak uplatnila při doprovodu bohoslužeb na klavír a na varhany. Scházela se s malými dětmi, které do kostela docházely, společně s dětmi zpívala, četli si z dětské bible, jezdili na soustředění do hor, kam se s nimi vypravovaly za zajímavým programem i maminky na mateřské dovolené.

„Přišel za mnou pan farář a říkal mi, že by mi za tu pedagogickou práci mohla církev něco dát, ale musela bych vystudovat teologii. Tak jsem studovala při diecézi teologii dálkově a jezdila na zkoušky. Už během studia mi dávali plat jako pastorační asistentce, což jsem uvítala, protože jsem stále ještě splácela dluhy ze školy. Práce se mi líbila, dělala jsem pak kazatelku, učila na dvou školách náboženství, pracovala ve dvou domovech důchodců, kde jsem měla biblické hodiny a bohoslužby a s dětmi si dál vyprávěla příběhy z Bible. Bylo to hezké, ale byla jsem rozlétaná v Liberci, v Českém Dubu, v Semilech, v Jablonci nad Nisou, v Bakově nad Jizerou, a tak i hodně unavená. S pomocí nezištných právníků z Prahy se mi nakonec podařilo získat zpět peníze od města za úpravy školní budovy Slunce, na které jsem měla podle soudu nárok, takže jsem už nic nemusela splácet.“

Záchrana fary a kostela Mistra Jana Husa v České Lípě

Truncovi se rozhodli odejít v roce 2017 zpět do České Lípy. Děti totiž mezitím dostudovaly a také se do rodného města vrátily. Marie Truncová přijala nabídku od biskupa Pavla Pechance na záskok za farářku v České Lípě a Novém Boru, která se odstěhovala.

„Chtěla jsem tam opět pracovat s dětmi a maminkami, nicméně to nešlo. Služební byt na faře v České Lípě byl zdevastovaný, kostel i fara měly děravou střechu, na střeše fary rostly stromy. Rovněž kostel v Novém Boru potřeboval opravit, byla tam dřevomorka. Naše Církev československá husitská není bohatá a nemůže nám dávat moc peněz. V Novém Boru nám na likvidaci dřevomorky přispělo město a společnost Aktivit Nový Bor. V České Lípě jsem vyhlásila veřejnou sbírku na záchranu kostela Mistra Jana Husa. A protože fara je v památkové zóně, poskytlo nám město Česká Lípa dotace na opravu střechy fary. Když jsem pro kostel získala statut chráněné kulturní památky, otevřely se další možnosti finančních zdrojů od Ministerstva kultury, od Libereckého kraje i od Česko-německého fondu budoucnosti. Podařilo se mi sehnat celkem pět miliónů korun mimo církev. Kromě toho pořádáme také benefiční koncerty.“

Pro Marii Truncovou jsou v jejím věku veškeré tyto aktivity náročné. Nejvíce ji vyčerpávají žádosti o dotace, vyplňování formulářů a následné vyúčtování.

„Nemám žádnou účetní nebo sekretářku, ale pomáhá mi manžel. Stará se o pokladnu a nájemníky. Na akcích, které pořádáme, pak hraje a diriguje. Doprovází mne také při bohoslužbách. Za rok pořádáme patnáct, šestnáct kulturních pořadů.

Manželům Truncovým se kostel Mistra Jana Husa a faru v České lípě nakonec podařilo zachránit. Opravili střechu, stropy, sociální zařízení i elektroinstalaci . Zrekonstruovali také tři garsoniéry v zadním traktu kostela. Na ně si vzali půjčku od diecéze a splácí ji.

„Ten kostel je unikátní v tom, že strop tvoří armovaná 5 cm tlustá skořepina, zavěšená na podlahové trámy půdy, a visí od nich asi metr. Proto strop tak skvěle rezonuje. Kostel má díky tomu výbornou akustiku, což každý hudebník potvrdí. Některé z trámů, na kterých je ten strop zavěšený, však ztrouchnivěly, protože do nich dlouhodobě zatékalo. Poklesly tak o deset centimetrů a strop, který měly nést, zůstal ve vzduchu. Při práci na výměně elektroinstalace se po půdě pohybovali dělníci a strop na kritických místech popraskal a hrozil zřícením. Stalo se to ve chvíli, kdy jsme už měli vyměněnou elektroinstalaci a opravené sociální zařízení i varhany. Proto jsem pozvala památkáře, statika, architekta a stavitele, který u nás spolehlivě dělá veškeré opravy, aby navrhli řešení, co s tím. Od kostela totiž neexistují žádné plány, protože kostel a faru stavěla ještě německá evangelická církev. A jak víte, Němci byli po válce odsunutí, nic se po nich nenašlo. Takže architekt musel udělat nové plány, zjistit, co se se stropem stalo a vymyslet způsob, jak strop i střechu opravit. Právě proto bylo nutné sehnat na opravy milióny korun.“

Samo studium teologie Marii Truncovou nesmírně obohatilo. Poznala během života řadu úžasných lidí, a to nejen v Liberci, ale i v České Lípě, zejména v posledních letech při práci pro kostel a faru Mistra Jana Husa.

„Martina Prokeše, který pořádá v našem kostele koncerty Lípa Musica, Roberta Mekiše, který tvoří krásné fotografie, stavitele Romana Nacházela, který zvládá všechna úskalí starých staveb, stavebního historika Michala Panáčka, který umí dobře poradit nebo naši paní starostku Jitku Volfovou, která nám pomohla přes partnerské město Žitava najít německé přátele. Jsou to různí hudebníci, soubory, výtvarníci, laičtí herci a místní učitelé, kteří s námi spolupracují. Ale jsou to i laskaví úředníci z českolipské radnice a z Libereckého kraje. Ti všichni mě obohatili a dali mi radost ze života. Jsem za ně všechny vděčná a jsem ráda, že i v osmdesáti letech můžu dělat to, co teď dělám, že společně s manželem zachraňujeme krásnou budovu fary a architektonický poklad, kostel Mistra Jana Husa. A k tomu ta muzika, co manžel dělá, obohacuje všechno kolem nás. Za to vše děkuji Bohu.

Dodává Marie Truncová, která spolu s manželem Petrem Truncem obdržela v roce 2022 za celoživotní přínos v oblasti pedagogické činnosti a hudby Poctu hejtmana Libereckého kraje.

 

Ivana Bernáthová

Místa působení

Výběrová bibliografie

Dílo – knihy

TRUNCOVÁ, Marie [připravila]. Omalovánky: Stvoření světa, Noemova archa: [určeny pro předškolní děti a děti mladšího školního věku]. Ilustrace Jiří Havelka. Hradec Králové: Královéhradecká diecéze Církve československé husitské, 2015, 26 s. ISBN 978-80-906490-3-3.

TRUNCOVÁ, Marie a kol. Zpěvník I., Písně pro nejmenší: [určen pro předškolní děti a děti mladšího školního věku]. Hradec Králové: Královéhradecká diecéze Církve československé husitské, 2015, 30 s. ISBN 979-0-66063-071-6.

TRUNCOVÁ, Marie a kol. Zpěvník. II., Písně ke Starému zákonu. Hradec Králové: Královéhradecká diecéze Církve československé husitské, 2015, 35 s. ISBN 979-0-66063-072-3.

TRUNCOVÁ, Marie a kol. Zpěvník III., Písně k Novému zákonu: [určen pro děti školního věku]. Hradec Králové: Královéhradecká diecéze Církve československé husitské, 2017, 34 s. ISBN 978-80-906490-2-6.

 

Dílo – články

TRUNCOVÁ, Marie. Školství řízeno vnitrem? In: Českolipský nástup. 1990, roč. 40, č. 42 (25. 10. 1990), s. 2. ISSN 2570-6810.

TRUNCOVÁ, Marie. Postřehy z Norska. In: Ratolest. 1994, č. 2, s. 6-7. ISSN 1210-6216.

TRUNCOVÁ, Marie. Dojmy a zkušenosti z norského školství. In: Lidové noviny. 1994, roč. 7, č. 139 (14. 6. 1994), s. 13. ISSN 0862-5921.

TRUNCOVÁ, Marie. Skvostný večer. In: i-noviny.cz [online]. 31. 8. 2022 14:02 [cit. 2023-03-24]. Dostupné z: http://www.i-noviny.cz/zpravodajstv/skvostn-ve-er

TRUNCOVÁ, Marie. Truncovi děkují za finanční dary pro kostel Mistra Jana Husa. In: i-noviny.cz [online]. 3. 2. 2020 22:36. Zpravodajství - Česká Lípa - Aktualita. Dostupné z: http://www.i-noviny.cz/esk-l-pa/truncovi-d-kuj-za-finan-n-dary-pro-kostel-mistra-jana-husa#.ZBWHrXbML4Y


Články

BEČVAŘÍKOVÁ, Eva. Benefiční koncert v kostele Mistra Jana Husa vynesl skoro 12 tisíc korun. In: Českolipsky.denik.cz [online]. 1. 6. 2022 [cit. 2023-03-24]. Dostupné z: https://ceskolipsky.denik.cz/ctenar-reporter/beneficni-koncert-v-kostele-mistra-jana-husa-vynesl-skoro-12-tisic-korun-2022060.html

BEČVAŘÍKOVÁ, Eva. Kostel Mistra Jana Husa v České Lípě na chvíli ožil. In: Českolipský deník. 2021, č. 108 (12. 5. 2021), s. 2. ISSN 1214-8482.

FREIWILLIGOVÁ, Blanka. Poctu hejtmana Libereckého kraje obdržel letec in memoriam, divadelník i farářka. Liberecký deník [online]. 21. 10. 2022 [cit. 2023-06-01]. Dostupné z: https://liberecky.denik.cz/zpravy_region/pocta-hejtmana-libereckeho-kraje-za-rok-2022-oceneni.html

hp. Slunce ve druhém patře? In: Severočeský regionální deník. 1994, roč. 4, č. 117 (19. 5. 1994), s. 3. ISSN 2571-208X.

hp, otys. Školy, které se neobejdou bez sponzorů. In: Severočeský regionání deník. 1993, roč. 3, č. 17 (22. 1. 1993), s. 1. ISSN 2571-208X.

JELÍNEK, Jiří. Na opravu kostela běží sbírka. In: Českolipský deník. 2018, roč. 26, č. 240 (16. 10. 2018), s. 1. ISSN 1214-8482.

JOGHEEOVÁ, Magda. Každé slunce zapadá jinak. In: Českolipský deník. 1999, roč. 17, č. 48 (26. 2. 1999), s. 9. ISSN 1214-8482.

POKORNÝ, Petr. Nedostatek žáků posílá ke dnu soukromou školu, byť je dobrá. In: Mladá fronta Dnes – Severovýchodní Čechy. 2000, roč. 11, č. 38 (15. 2. 2000), s. 2. ISSN 1210-1168.

PROKEŠ, Martin. Srdce otevřená všem: Mgr. Marie Truncová, Mgr. Petr Trunec. In: Véčko. 2023, roč. 22, č. podzim, s. 92–93. ISSN 1213-7375.

TRDLA, Filip. Poctu hejtmana Libereckého kraje letos obdrželo osm osobností, tři z nich jsou Českolipané. In: Městské noviny. Česká Lípa: Město Česká Lípa, 2022, č. listopad, s. 18.

VÁLKOVÁ, Lada. Farářka zachraňuje kostel s výjimečnou akustikou. In: Mladá fronta Dnes. 2022, č. 22 (27. 1. 2022), s. 16. ISSN 1210-1168.

Výuka cizích jazyků v soukromé základní škole Slunce Pětileté. In: Českolipský deník. 1996, roč. 14, č. ? (16. 9. 1996), s. 217. ISSN 1214-8482.

 

Rozhovory

…abych nezapomínala na velkou vnitřní radost a pokoj. In: Mosty. 2017, č. 3 (říjen), s. 15, [anketa Naši jáhnové odpovídají]. Rovněž dostupné z: https://www.ccshhk.cz/_files/ugd/690ee5_0011f20b429044ee8c5b8ff8b33fda0c.pdf

TRUNEC, Petr; TRUNCOVÁ Mariea a Lada VÁLKOVÁ. Kostel není jen pro věřící: [rozhovor s Petrem a Marií Truncovými]. In: Mladá fronta Dnes. 2022, č. 299 (27. 12. 2022), s. 13. ISSN 1210-1168.

 

Internetové zdroje

KŇÁKAL-BROŽOVÁ, Kristýna. Poděkování starostky letos převzalo sedm osobností. Česká Lípa [online]. Česká Lípa: Městský úřad, 16. 9. 2022 [cit. 2023-06-01]. Dostupné z: https://www.mucl.cz/podekovani-starostky-letos-prevzalo-sedm-osobnosti/d-47934

TUREK, Milan. Farářka šíří na Českolipsku slovo Boží, ale pečuje i o církevní památku. In: MíKu Místní kultura.cz [online]. 30. 3. 2021 [cit. 2023-06-01]. Dostupné z: https://mistnikultura.cz/fararka-siri-na-ceskolipsku-slovo-bozi-ale-pecuje-i-o-cirkevni-pamatku

Citace

BERNÁTHOVÁ, Ivana. Marie Truncová. Databáze regionálních osobností [online databáze]. Krajská vědecká knihovna v Liberci, @2024. Datum aktualizace 22. 02. 2024, [cit. 2024-04-17]. Dostupné z: https://www.osobnostilibereckehokraje.cz/osobnosti/id:74835