Katalog KVKLI

Petr Trunec

13. 9. 1942 Vsetín

pedagog hudebník sbormistr

Medailon

„Hudba je jazyk Boha.“

 

Petr Trunec se narodil 13. září 1942 ve Vsetíně. Jeho otec František Trunec byl lesní inženýr, matka Božena Truncová, rozená Koutná, se vyučila v Praze modistkou. Rodina se kvůli otcově práci po roce 1948 často stěhovala. Truncovi postupně bydleli v Dianě, Prunéřově, Vysoké Peci na Chomutovsku, Lovosicích a v Děčíně.

V Děčíně Petr Trunec vystudoval jedenáctiletou střední školu. Poté nastoupil na Pedagogický institut do Liberce, kde se seznámil s budoucí manželkou Marií Berounskou. Po promoci a po svatbě roku 1963 odešel na základní vojenskou službu do divizní kapely v Milovicích, kde hrál na lesní roh. Po návratu do civilního života nastoupil na základní školu na Komenského náměstí v České Lípě, kde vyučoval především hudební výchovu. Spolu s manželkou zároveň vedl školní sbor, který později proměnil v českolipský dětský pěvecký sbor Okresního domu pionýrů a mládeže s 1. přípravným sborem Lipka a 2. přípravným sborem Sedmihlásek. Z bývalých členů sboru pak vytvořil Komorní sbor. Mimoto vyučoval hudební nauku a zobcovou flétnu na Lidové škole umění v České Lípě a na tamějším gymnáziu pracoval jako učitel hudební výchovy.

Kromě této činnosti Trunec také zpíval a korepetoval v mužském Pěveckém sboru severočeských učitelů v České Lípě a hrál ve zdejším symfonickém orchestru Lípa. Jako sbormistr založil a vedl v letech 1986–2000 komorní smíšený sbor Camerata Česká Lípa a v letech 1987–1992 Komorní sbor severočeských učitelek v Novém Boru. V období 2003–2016 stál v čele pěveckého sboru Levamentum, složeného ze členů církve a dalších příznivců.

V roce 1967 se Petr Trunec spolupodílel na založení českolipského Kruhu přátel hudby, který pořádal komorní koncerty a existoval až do roku 2000. V letech 1979–1981 byl dramaturgem v Jiráskově divadle v České Lípě. Poté dostal nabídku vyučovat cizince češtinu na zámku v Zahrádkách v Ústavu pro jazykovou a odbornou přípravu zahraničních studentů Univerzity Karlovy v Praze, kde působil až do roku 1989.

Po sametové revoluci se Petru Truncovi podařilo prosadit myšlenku získat pro hudební školu tzv. Bílý dům v České Lípě. Dva roky byl ve škole ředitelem, než ze zdravotních důvodů odešel do soukromé nástavbové školy Praxis, která nabízela obory au pair-vychovatelství a hotelové služby. V této škole pracoval tři roky do ukončení její existence z důvodu změny ministerského nařízení o nástavbových školách. V roce 1995 se vrátil k výuce češtiny pro cizince na Univerzitě Karlově. Jazykový ústav pořádal o prázdninách společně s ministerstvem zahraničí letní kurz češtiny pro krajany v Dobrušce. Po deset let tam Petr Trunec trávil každý srpen výukou češtiny, české hudby a poznáváním krajanů z celého světa.

V roce 1999 se přihlásil do konkurzu na lektora v krajanské základní škole v chorvatském Daruvaru a uspěl. Od roku 2000 pak vyučoval na dvou českých základních školách a mateřských školách v Daruvaru a Končanici. Zároveň byl lektorem krajanského časopisu Jednota a pomáhal českým spolkům Česká beseda po celém Chorvatsku.

Po návratu z Chorvatska opět pokračoval na Univerzitě Karlově v Praze ve výuce češtiny. Od roku 2014 začal pomáhat manželce, která se stala kazatelkou a evangelizační pracovnicí Církve československé husitské v Liberci. On sám působí od roku 2016 jako pastorační asistent. Kromě duchovní činnosti dostali manželé Truncovi na starost kostel v Novém Boru a faru a kostel Mistra Jana Husa v České Lípě, které se snaží postupně opravovat. V roce 2022 obdržel Petr Trunec spolu s manželkou Marií Poctu hejtmana Libereckého kraje za celoživotní přínos v oblasti pedagogické činnosti a hudby.

Mládí

Petr Trunec se narodil 13. září 1942 ve Vsetíně, rodina však bydlela v Liptále. Otec František Trunec byl lesní inženýr, který před druhou světovou válkou pracoval v Dianabergu v západních Čechách jako lesmistr pro hraběte Kolowrata. Po obsazení pohraničí odešel do Liptálu a po válce se s rodinou opět vrátil do Diany. Stal se tam ředitelem Kolowratových dřevařských a lesních závodů. Matce Boženě Truncové, rozené Koutné, bylo v době, kdy se Petr Trunec narodil, 36 let, byl jejím třetím dítětem. Vyučila se modistkou a v mládí pracovala v Praze.

„Měl jsem kouzelné dětství. V šesti letech v roce 1948 jsem začal chodit do malotřídky v Dianě. Do první třídy jsem si vedl za ručičku holčičku, která se jmenovala Hanička Wagerová čili Hanelore Wager, malou Němku, kterou jsem učil česky, takže jsem už v první třídě byl učitelem češtiny pro cizince. Pamatuji se, že jsem byl úspěšný, ale ona jako učitelka němčiny pro Čechy příliš úspěšná nebyla. Má němčina je totiž hrozná. Protože mi bylo šest až 13. září 1948, stal jsem se mezi staršími vrstevníky vždycky benjamínkem třídy.“

Byť jako malý kluk po únoru 1948 dobře vnímal, co se dělo při znárodňování.

„Jindřich Kolowrat byl tehdy velvyslancem v Turecku. Z Ankary jednou zatelefonoval tatínkovi a řekl mu: Františku, předejte to tam v klidu, ať je všechno v pořádku. Já už se tam nevrátím a nic o tom už nechci slyšet. Snad se někdy sejdeme. K tomu ale nedošlo, protože, když se Jindřich Kolowrat do republiky vrátil, tatínek už mezi námi nebyl.“

Ještě v polovině první třídy se rodina přestěhovala do Prunéřova, kde jeho otec pracoval jako ředitel prunéřovského lesního závodu. Měl na starosti rozsáhlý lesní komplex od Prunéřova přes Kyselku až za Kadaň.

„V Prunéřově jsme bydleli v krásném zámečku. Byl tam patnáctimetrový sál, kde stálo klavírní křídlo. Na něm koncertoval virtuóz Josef Páleníček a vynikající komorní České trio, Jan Plocek a Miloš Sádlo. Tyhle hudební osobnosti přijížděli do Prunéřova na tatínkovo pozvání, aby koncertovali v Kadani a u nás bydleli.“

Poté se rodina opět stěhovala. Otec byl komunisty sesazen z místa, a na místo toho se stal polesným ve Vysoké Peci nad Jirkovem. Rodina bydlela v myslivně. Malý Petr Trunec chodil sedm kilometrů do školy v Kundraticích a později do Drmal pěšky. V roce 1954 se rodina odstěhovala do Lovosic, protože otec začal pracovat jako pěstební technik pro litoměřický lesní závod. Brzy na to se stal ředitelem lesního závodu v Roudnici a po dvou letech ředitelem lesního závodu Děčín-Bělá. Rodina se pak opět stěhovala, tentokrát z Lovosic do Děčína.

„Tam jsem byl od roku 1956 až do roku 1959 na gymnáziu, tehdy to byla vlastně jedenáctiletka. Na jedenáctiletce jsem se seznámil s tzv. nevalným vzorem profesora a profesorky, ale i s valným vzorem profesora a profesorky. Byla tam jedna profesorka, která mě moc ráda neměla. Dala mi jednou otázku z anglické revoluce a byla připravená mi dát nejhorší známku, pětku. Já to ale znal, takže nenapsala nic, žádnou známku a do konce školního roku zůstalo místo známky neobsazené. Čili, to byl nevalný vzor profesorky. Ale pak tam byl tzv. valný vzor, profesor Paroubek, pedagog těsně před penzí, který se uměl vždy usmát a všechno přešel humorem. Měl nás učit latinu, ale ta nebyla povolena, proto učil povolené technické kreslení, ale to mu nebránilo usednout ke klavíru a během hodiny hrát a nás rozezpívat. To nebylo špatné, z toho jsem si vzal vzor.“

Vysokoškolská studia

Petr Trunec se původně učitelem stát nechtěl. Zkoušel jít na konzervatoř, hrál na hornu a trochu na klavír. Přijímací řízení mu ale nevyšlo.

„Takže jsem zůstal trošičku jako ve vzduchu. Ale když přišlo září, tak na Pedagogickém institutu v Ústí nad Labem vyhlásili druhé kolo příjímacích pohovorů, tak jsem se tam přihlásil, a učitelský drápek uvízl! Dva roky studia byly tehdy pro všechny obory společné. Měli jsme například i práce se dřevem, ve strojní dílně i v knihárně, takže jsem také knihař. Učili jsme se rovněž v šijárně, takže mám klasifikovaný zápočet ze šití a mám ho za jedna. Zkouška ze šití spočívala v tom, že se mě zeptali, jestli umím šlapat. A já jsem šlapal. A za jedna! Teď si z toho dělám legraci, ale umím zadní, přední i křížkový steh a já nevím jaký ještě!“

Z povinné zkoušky z marxismu-leninismu ho ale zkoušející vyhodil.

„V kroužku nás bylo pouze pět kluků a zbytek děvčata. Všechna získala zkoušku za jedna. Paní profesorce se to nezdálo, že by byli všichni tak dobří. My šli s kamarádem Honzou Tichým na zkoušku jako poslední a ona se nás zeptala: Doporučenou literaturu jste četli? A já jsem podle pravdy odpověděl: Nečetli, ale známe ji. A ona na nás: Když jste ji nečetli, jak ji můžete znát? A my na ni: Protože víme, čím začíná a čím končí. Proletáři všech zemí spojte se je konec a o tom začátku se nebudeme zmiňovat, protože to zná každý. No, a tak jsme letěli oba. To byla má první zkouška na vysoké škole a zrovna tuhle jsem neudělal.“

Po dvou letech studia se měli studenti pedagogického institutu rozhodnout pro kombinaci předmětů, které chtějí v budoucnu vyučovat.

„Samozřejmě jsem věděl, že to bude hudební výchova. K té ale byla ruština a zeměpis, což se mi nelíbilo. Pak tam byla ještě čeština a dějepis. To se mi taky moc nelíbilo, protože právě ta nevalná profesorka byla dějepisářka a češtinářka. Tím ovšem, že mne nutila připravovat se z hodiny na hodinu v tom dějepise, tak jsem se říkal, že to nějak udělám. A češtinu taky, když jsem byl hodně sečtělý. Zapsal jsem si český jazyk, dějepis a hudební výchovu, tu ale nakonec v Ústí neotevřeli. Ačkoliv tam byla výborná katedra hudební výchovy, například doktor Fiala. Los pak padl na studium hudební výchovy v Liberci. Tam jsem byl velmi překvapený profesorem Josefem Pazderkou a klavíristou Zdenkem Hnátem. To jsou velká liberecká jména. Josef Pazderka byl též sbormistrem pěveckého sboru Ještěd a klavírista Zdeněk Hnát koncertoval vlastně po celém světě. A ještě tam byl nenápadný Milan Roček.“

Profesor Milan Roček vzbudil v Petru Truncovi zájem o vedení a dirigování pěveckých sborů.

„Říkal, že, studenti, kteří zpívají ve sboru, by neměli jen zpívat, ale měli by umět také dirigovat.“

Vedle již déle existujícího velkého sboru Pedagogického institutu, který řídil profesor Josef Pazderka, založil Milan Roček také komorní sbor s barokním a renesančním repertoárem.

„Byla to docela zajímavá muzika a já jsem byl profesorem Milanem Ročkem naťuknut, abych si vyzkoušel nastudování nějaké skladby. Vybral jsem si Hasslerovu píseň, kterou pan profesor přeložil do češtiny a začínala velice půvabně: Mě zajala již v pouta dvě krásná očka tvá, po tobě jenom toužím, bud ke mně laskavá. Tys poklad můj, má touha… atd. A této písni jsme s mou manželkou Maruškou zůstali věrní. Skladbu nám na svatbu přišli v roce 1963 do České Lípy zazpívat členové sboru.“

Základní vojenská služba

Po promoci musel Petr Trunec absolvovat základní vojenskou službu. Nastoupil do divizní kapely v Milovicích.

„Byla to taková tajná enkláva, odložiště muzikantů z Akademie múzických umění, kteří by normálně museli na dva roky ke zbrani. Tady se ale mohli zašít, hrát na svůj nástroj a naučit se ještě na jeden dechový. Navíc muzicírovali ve vojenské dechovce s panem kapelníkem, majorem Tomanem. Pamatuji si ho, že byl malý, tlustý a byl velice zvláštně stavěný, protože pravidelně po šesti pivech vypil ještě dvě tři griotky. To byla jeho běžná kombinace.“

Petr Trunec ocenil, že mohl hrát na vojně na hornu a zdokonalit se v ní. Hrál druhou hornu a naučil se i těžké symfonické party.

„Kromě toho byli kolem mne báječní lidé. Například hudební skladatel a expert na barokní hudbu František Xaver Thuri, který hrál na hoboj a zároveň byl poradcem kapelníka pro symfonické skladby. Pak tam byl Luděk Rejchrt, evangelický farář, žel bohu nedávno zemřel. Byl velice kultivovaný, přátelský a uměl naslouchat. A ti dva vždycky imitovali způsob řeči druhého kapelníka kapitána Michalici. Říkali například: Vy hulvo sprostý, netlačte se tak na mě! Kromě toho jsme tam měli ještě Karla Demla, to je dnes významný grafik a malíř, který tenkrát hrál na pozoun. A ještě jedna zajímavá postava, Jirka Kysilka. To byl bubeník, který hrál v kapele Karla Gotta a často odjížděl z vojny na natáčení do Prahy, protože Milovice byly od hlavního města kousíček.“

Petr Trunec vzpomíná na jednu milovickou generálskou návštěvu v čele s někdejším generálním tajemníkem Ústředního výboru Komunistické strany Sovětského svazu Leonidem Iljičem Brežněvem.

„My jsme při této příležitosti museli hrát na letišti v Milovicích československou a sovětskou hymnu mezi dvěma průlety letadel. To se dlouho zkoušelo. A vypálila se spousta paliva, protože se ta muzika musela trefit do konce prvního průletu a začátku toho druhého.“

Učitelem a sbormistrem

Po ukončení základní vojenské služby v Milovicích přesídlil Petr Trunec k manželce Marii a ke své prvorozené dceři Verunce do České Lípy. Začal jako muzikant spolupracovat s profesorem Fialou, kterého poznal na vysoké škole v Ústí nad Labem.

„Vedl Pěvecký sbor severočeských učitelů, těch bylo sedmdesát až osmdesát, ale zpívali báječně krásné věci. Bohužel, mužské sbory jsou už dnes odeznělou slokou hudební historie. Začal jsem v tom sboru dělat korepetitora, seděl jsem u klavíru a při zkouškách držel jejich intonaci. V osobním životě jsem se těšil z rodiny. Po Verunce se nám narodil syn Štěpán, bylo nám hezky.“

Pomalu se však schylovalo k okupaci 21. srpna 1968. Petr Trunec vzpomíná, že se tři dny předtím vrátil ze soustředění mužského sboru ve Varnsdorfu.

„My jsme tam chodili pěšky do tehdejšího východoněmeckého Seifhennersdorfu na zmrzlinu nebo jsme kupovali hodiny za třicet marek a další výhodné věci. A viděli jsme, že na území mezi oběma celnicemi stojí spousta staré vojenské techniky. Všechno bylo připravené na invazi. To jsme ale tehdy nevěděli.“

Den před okupací Petr Trunec zahajoval sborové soustředění dětského sboru ve vesnici Radvanec. Ráno před budíčkem najednou uslyšel hluk, myslel si, že je to kombajn na poli. Byl to ale vrtulník, který navigoval vojska mířící na Prahu.

„Kolegyně Irena, která šla do Sloupu pro máslo, přiběhla a vyděšeně křičela: Oni tam pálí ruskou vlajku! Rádio jsme neměli, abychom se dozvěděli víc, mobily ještě nebyly, pevný telefon byl jen v hájence, ale hajný byl zrovna na dovolené. Tak co teď? Dvacet dětí na krku a musíme je nějak živit! Tak jsme šli do obchodu do fronty na jídlo. Z dráťáku v obchodě jsme se o okupaci dozvěděli další informace. Byli jsme z nich dost vydření! Vrátili jsme se zpět do školy a sbalili se s tím, že to nějak dopadne. A v tom se objevilo auto, tatínek jedné členky sboru přijel a začal nás odvážet domů. Já jel jako poslední a mohl jsem už trošku uklidněnější použít větu: Zleva dobrý, zprava tanky.“

V sedmdesátých letech přišla normalizace, kdy byly výdobytky demokratizačního procesu brzy vzaty zpět.

„Stále jsem vedl náš pěvecký sbor. Pamatuji si, že jsme se museli zúčastňovat soutěží pořádaných Svazem československo-sovětského přátelství, ale nemohli jsme účast odmítnout. Soutěže byly hodně dotované, rozdávaly se hezké ceny, obrazy nebo plastiky. A my párkrát vyhráli.“

Petr Trunec vyučoval i na českolipském gymnáziu, kde vedl také školní sbor. V letech 1972–1979 učil hudební nauku a hru na zobcovou flétnu na lidové škole umění. Nejdůležitější však byl pro něj a manželku Marii Českolipský dětský sbor. Prošlo jím mnoho desítek dětí a cítily na svůj sbor hrdost. Když odrostly věku základní školy, chtěly dále zpívat. Petr Trunec z nich proto vytvořil komorní sbor. Také v něm ale členové pomalu odrůstali a odcházeli na vysoké školy. Časem proto sbor rozpustil.

„Jeden z těch členů sboru Josef Zadina studoval dirigování na konzervatoři. A ten celou tu skvadru vzal a založil Českolipský komorní sbor Josefa Zadiny. Zpívali zpočátku můj repertoár, pak se to samozřejmě měnilo. Vztah k tomu sboru jsem měl dobrý, ale moc jsme se nakonec nestýkali, já bych býval chtěl, ale nešlo to. Až potom v roce 1986, když většina sboristů od Zadiny utekla, tak jim zpívání chybělo a přišli za mnou. Dne 7. listopadu 1986 jsme se sešli u Toušů v obýváku v asi osmi až deseti lidech. Začali jsme se starým repertoárem, k němu jsme přidali moře dalších věcí a zpívali jsme společně až do roku 2000. Jeden koncert jsme pak ještě měli v Zahrádkách v roce 2001, kdy jsem tam přijel s krajany.“

Petr Trunec pracoval v letech 1979–1981 rovněž jako dramaturg v Jiráskově divadle v České Lípě. V tu dobu coby sbormistr stále vedl Českolipský dětský sbor. V roce 1980 však musel práci sboru ukončit, neboť tím, že oba s manželkou již na základních školách v České Lípě nepracovali a na školách vznikaly nové školní sbory, k nim už nepřicházely nové děti. Navíc ho pohlcovala práce dramaturga. Nicméně z českolipských hudebníků vytvořil dechový soubor, který měl na repertoáru starou hudbu. Koncertovali na zámku v Zákupech a také v českolipském muzeu. Na jaře roku 1981 dostal nabídku vyučovat cizince češtinu ve Středisku jazykové a odborné přípravy Univerzity Karlovy v Zahrádkách.

„Ředitelka vzdělávacího střediska Popová hrála jako mladá v kostele na varhany. Pak se stala zanícenou komunistkou, takže Bílý dům, jak nazývali budovu, kde sídlil Okresní výbor Komunistické strany Československa, se před ní třásl. Ke mně se ale chovala normálně. Říkal jsem si, že horší, než v pekle to být nemůže, a tak jsem do toho šel.“

Jak sám konstatoval, tak pokojné zaměstnání na tak politicky vypjatém místě nečekal.

„My jsme nebyli soudruzi, ale pro studenty cizince Pan profesor a Paní profesorka. Pro veřejnost jsme byli Ti z těch Zahrádek a měli jsme tam doslova rajský klid.“

Učil česky Kypřany, Řeky, Syřany, Afghánce, Iráčany, Iránce, Korejce, Japonce i Súdánce.

„Měli jsme tam jednoho citlivého kluka ze Súdánu, který to u nás moc nezvládal a ten, když se dozvěděl, že mu umírá maminka, tak skočil den před mou nedělní službou z okna druhého patra. Byla to hrůza.“

Se studenty se v Zahrádkách pracovalo přímou metodou výuky jazyka. Na začátku dostali obrázkovou čítanku, kde byly kromě obrázků krátké texty. Studenti s češtinou statečně bojovali a při výuce se podle Petra Trunce zažila i spousta legrace. V zahrádeckém vzdělávacím středisku měl navíc kolegy, s nimiž si rozuměl.

„Pod tou ředitelkou Popovou sloužila jako metodička češtiny třeba farská kuchařka z Jestřebí, pracovala tam také bývalá vedoucí skautů češtinářka Vendulka, která by si nikde neškrtla. Pamatuji si, že navrhla překrásné jazykové modelové cvičení. Pak tam byla dějepisářka, silně věřící, a proto vyhozená z předchozí školy. A také docela slušná francouzštinářka Zlata Kácovská. Vzpomínám si taky na jednu kolegyňku, která dostala třídu Arabů nebo Afghánců a jednou přišla s oteklou papulou do třídy, protože jí bolela stolička. Ptali se jí, co jí je. Nechápala, proč se jí třída smála, když studentům pouze vysvětlila, že ji bolí zub. Jeden zkušený kolega jí pak vysvětlil, že zub znamená v jejich jazyce pánské přirození, a to že jí nemůže bolet, když žádné nemá. Tak i takovéhle legrácky tam byly.“

Petr Trunec vedl sbor i v Zahrádkách. Se studenty uměleckého směru pořádal jednou nebo dvakrát do roka koncert. Byli to budoucí studenti konzervatoře. V Zahrádkách byl čas na vylepšení kvalifikace také z platových důvodů, neboť měl dvě starší děti na finančně náročnějších studiích. Na Fakultě pedagogické Univerzity Karlovy proto dostudoval češtinu a hudební výchovu pro 3. stupeň.

„Potom v roce 1986, když už jsem byl v těch Zahrádkách po doplňkovém studiu pro 3. stupeň, tak jsem se vrátil ke svým malým dětem z let 1968–1969. Oni už to byli mezitím klackové a pěkné holky. Vytvořili jsme smíšený komorní sbor Camerata se širokým repertoárem. Koncertovali jsme na Českolipsku, zpívali jsme na jednom festivalu v Praze, v Rakousku jsme byli dvakrát, v Německu za Chebem a také v Žitavě.“

V roce 1987 přišly za Petrem Truncem členky z Komorního sboru severočeských učitelek z Nového Boru, tehdy zemřel jejich sbormistr Luboš Vácha. Členky sboru si přály, aby je vedl. Kývl a sbormistroval u nich do roku 1992. Pak předal sbor Zdeňkovi Hůlovi.

Kruh přátel hudby

Petr Trunec stál také při vzniku Kruhu přátel hudby v České Lípě. V roce 1967 existoval ve městě amatérský symfonický orchestr Lípa, který dirigoval pan Hrdina z Lidové školy umění v Liberci.

„Později to už ale nefungovalo, protože tam byl jeden sekundista, dva primové, violoncellista žádný, violista žádný, všechny muzikanty jsme museli zvát. A tak se řeklo, že to zabalíme. Josef Šimek, učitel na Svárově, měl známého Jiřího Ješe, který nabízel programy umělecké agentury Pragokoncert. Společně dostali nápad, že bychom mohli založit Kruh přátel hudby a já jsem s nimi do toho šel. Začali jsme pořádat v hudební škole koncerty. Sešlo se tak vždy kolem šedesáti, osmdesáti posluchačů a koncertů bylo šest až osm za rok. Kruh přátel hudby fungoval až do roku 2000. Navázal na něj Martin Prokeš s českolipským komorním cyklem. Je to vlastně koncertní průřez současného úspěšného festivalu Lípa Musica, která je jeho velkou gloriolou.“

Sametová revoluce

Sedmnáctého listopadu 1989, kdy příslušníci komunistických bezpečnostních sil brutálně napadli studenty na Národní třídě, byl zrovna Petr Trunec na zkoušce sboru Camerata na zámku Zahrádky.

„Takže, my jsme tam v klidu zpívali, zatímco ti s obušky řezali na Národní třídě do nevinných studentů. Byl tam i můj syn Štěpán. Ten pak jezdil jako studentský emisar po zemi do různých podniků, aby lidem vysvětlil, co se vlastně v Praze stalo. A také je přesvědčoval, protože ne všichni byli nakloněni k budoucí změně společenského systému. Já jsem tehdy sbormistroval a učil, neměl jsem čas dělat něco podobného, ani stávkovat, ale synovi jsem fandil.“

Vzdělávací středisko pro cizince v Zahrádkách Petr Trunec opustil v roce 1989. Začal se totiž angažovat v tom, aby českolipská hudební škola dostala budovu Bílého domu, který komunisté opustili. Záměr se mu podařil a sám se pak přihlásil do výběrového řízení na ředitele hudební školy.

„To místo ředitele jsem dostal. A obdržel jsem také balík klíčů a papírů, měl jsem povinnost podepsat, že mám ve správě já nevím za kolik miliónů majetek. Znamenalo to udělat kompletní inventuru. A to nebylo všechno. Zjistilo se, že nemáme únikové schodiště, a tak jsme probourali ředitelnu a vybudovali ho. Museli jsme pak ještě sestěhovat nábytek z pěti škol a vyřešit, aby nebylo slyšet hudbu nebo zpěv z jedné třídy do druhé, tedy instalovat protihlukové dveře. Bylo rovněž nutné vybudovat třídy pro hudební nauku, výtvarné obory a pro pěvecký sbor. Měl jsem spoustu práce a dost mě to vyčerpávalo. Chodil jsem navíc hrát s jednou kapelou, abych si přivydělal. Tehdy byly platy ve škole dost slabé, kolem tří tisíc korun měsíčně. Dvě děti jsme měli tenkrát na studiích, takže každá koruna byla dobrá. Měl jsem pak malý infarkt, a tak jsem se po dvou letech do dalšího konkurzu na ředitele nepřihlásil.“

Poté odešel do soukromé nástavbové školy Praxis, která nabízela obory vychovatelství-au pair a hotelové služby. V této škole pracoval tři roky.

„Pak, když musely mít nástavbové školy zázemí ve čtyřleté předchozí výukové praxi, tak už jsme pokračovat nemohli. Místo toho jsem si hledal místo v Praze a opět jsem se stal lektorem češtiny pro cizince na Albertově.“

Od roku 1995 tedy znovu vyučoval zahraniční studenty z celého světa. Tento ústav každoročně o prázdninách organizoval společně s Ministerstvem zahraničních věcí Letní kurz češtiny pro krajany v Dobrušce. Deset let pak Petr Trunec trávil každý srpen výukou češtiny, české hudby a poznáváním krajanů z celého světa.

„Prošla mi tam pod rukama spousta krajanů, byli například z Chile, Uruguaye, Kostariky, Venezuely, byla tam i Jihoafričanka, která se jmenovala Jarmilka a říkalo se jí Milko. Pak tam byla jedna krásná Tunisanka, děvčata ze Sýrie, těm to mluvilo česky dobře, Němci, Rakušané, Američané, jedna Švédka, prostě krajané z celého světa. Já jsem tam měl svou třídu, zpívali jsme, hráli divadlo, bylo hodně veselo.“

V Dobrušce se ocitli také krajané z chorvatského Daruvaru. Byl mezi nimi i Jaroslav Kubíček, který mluvil perfektně česky a Petru Truncovi navrhl, že by mohl vyučovat češtinu v české základní škole v Daruvaru. V roce 1999 se Trunec přihlásil do konkurzu vyhlášeném Ministerstvem školství, tělovýchovy a mládeže a vyhrál jej. O rok později do Chorvatska odjel.

„Měl jsem úvazek na mateřské škole v Končenici, byl jsem korektorem krajanského časopisu Jednota a pomáhal jsem Českým besedám v Chorvatsku. Těchto kulturně-společenských spolků bylo tehdy v Chorvatsku celkem dvanáct. Dělal jsem v nich kurzy české výslovnosti a hodně jsme také zpívali. Čeští krajané v Chorvatsku se tehdy učili české tance, hráli ochotnické divadlo, a když všemu odrostli, tak se nakonec věnovali rádi zpěvu.“

Petr Trunec uspořádal v roce 2001 v Rijece festival Krajanské zpěvánky, přijelo na něj všech dvanáct krajanských pěveckých sborů, které zpívaly česky. Jejich hymnou byla Ta naše písnička česká od Karla Hašlera. Touto skladbou festival začínal a končil.

„Teď jsem zrovna dostal internetový výtisk časopisu Jednota, ve kterém byly reportáže ze tří současně probíhajících Krajanských zpěvánek. Jeden byl v Rijece, druhý v Daruvaru a ten třetí, to už si nevzpomenu, kde. Nicméně, jsem rád, že ten mnou založený festival už přes dvacet roků žije.“

Po návratu z Chorvatska

Po návratu z Chorvatska Petr Trunec pokračoval na Univerzitě Karlově v Praze ve výuce češtiny.

„Ani tam jsem úplně nezůstal bez hudební činnosti, vždycky jsem tam našel mezi studenty na Albertově nějaké muzikanty. Buď už studovali na konzervatoři nebo se na ni chystali, někteří už byli dokonce na Akademii múzických umění. Sešlo se tam někdy až deset studentů, kteří rádi česky zpívali, a také pěkná skupina hudebníků. Byl mezi nimi devatenáctiletý čínský klavírista, který byl doslova virtuózem, americká a korejská houslistka, a navíc jedna korejská violoncellistka. Já jsem si řekl: Vždyť je to obsazení pro skladbu Bohuslava Martinů Otvírání studánek. Tak jsem to s nimi nastudoval. Zároveň jsem si řekl, že si konečně dám barytonové sólo, ale nedal jsem si ho. Objevil se tam totiž Ukrajinec, který měl překrásný nižší tenor a já jsem se rozhodl mu ten part přenechat.“

Ačkoliv byl Petr Trunec od roku 2005 již v důchodu, práci neukončil. Vedle pravidelné výuky učil v mimoškolní době cizince zpívat české písně a inicioval vznik krátkodobých hudebních společenství pro pravidelná matiné Nás spojuje hudba. Pod jeho vedením se v Muzeu české hudby v Praze matiné uskutečnilo celkem šestnáctkrát. Pravidelnou práci v Praze ukončil na konci roku 2014.

Obnova kostela Mistra Jana Husa v České Lípě

Po odchodu ze zaměstnání začal Petr Trunec pomáhat manželce Marii, která se stala kazatelkou a evangelizační pracovnicí Církve československé husitské v Liberci. Dva roky jezdili po libereckém vikariátu, kde sloužili bohoslužby s doprovodem varhan, pracovali s dětmi a vedli biblické hodiny. Když byli rozhodnuti odejít koncem roku 2016 na odpočinek, vznikla v České Lípě a Novém Boru nutnost obsadit obě náboženské obce novým duchovním. Biskup Pavel Pechanec o to požádal Marii Truncovou, která po zvážení místo přijala. Od listopadu 2016 začal Petr Trunec spolu s manželkou pracovat jako pastorační asistent. Kromě duchovní činnosti však dostali za úkol postarat se také o tři církevní budovy. Jednalo se o kostel v Novém Boru a faru i kostel Mistra Jana Husa v České Lípě, pro které bylo nutné zajistit finanční prostředky na opravy.

„Po dvou letech jsme sehnali peníze na opravu střechy fary, hrozilo totiž její zborcení. V dalších letech jsme zajistili finanční prostředky na obnovu elektrické instalace, stropu a střešní krytiny kostela Mistra Jana Husa.“

I v pozdním věku chtějí manželé Truncovi v rekonstrukci dál pokračovat. V kostele už teď ale pořádají bohoslužby, svatby, díkůvzdání i zamyšlení nad biblickými texty.

„Ten kostel se otvírá lidem i v rámci kulturních programů. Pořádáme v něm hudební setkání a výstavy. Lidé tam chodí i za hudbou. A hudba je jazyk Boha. Jsem rád, že kostel už nespadne. Jestli se doopraví, ví sám Pán. Máme nádherné varhany, výjimečný nástroj od drážďanského varhanáře Jehmlicha z 19.století. Je to jeden z nejmenších jeho dochovaných nástrojů u nás a je úžasný.“

Za celoživotní přínos v oblasti pedagogické činnosti a hudby obdržel Petr Trunec spolu s manželkou Marií v roce 2022 Poctu hejtmana Libereckého kraje.

 

Ivana Bernáthová

Místa působení

Výběrová bibliografie

Články – dílo

TRUNEC, Petr. Severočeské dětské sbory nejúspěšnější. In: Průboj. 1971, roč. 23, č.  265 (9. 11. 1971), s. 5. ISSN 1804-5782.


Knihy

Český hudební adresář = Czech Music Directory. Praha: Český hudební fond, 1991, 255 s. ISBN 80-85250-03-9.

 

Články

BEČVAŘÍKOVÁ, Eva. Benefiční koncert v kostele Mistra Jana Husa vynesl skoro 12 tisíc korun. In: Českolipsky.denik.cz [online]. 1. 6. 2022 [cit. 2023-03-24]. Dostupné z: https://ceskolipsky.denik.cz/ctenar-reporter/beneficni-koncert-v-kostele-mistra-jana-husa-vynesl-skoro-12-tisic-korun-2022060.html

BEČVAŘÍKOVÁ, Eva. Kostel Mistra Jana Husa v České Lípě na chvíli ožil. In: Českolipský deník. 2021, č. 108 (12. 5. 2021), s. 2. ISSN 1214-8482.

EICHLEROVÁ, D. Večer madrigalů, hudby a poesie. In: Českolipský nástup. 1988, roč. 38, č. 23 (9. 6. 1988), s. 5. ISSN 2570-6810

EICHLEROVÁ, Dana. Jubilující sbor. In: Průboj. 1990, roč. 42, č. 62 (14. 3. 1990), s. 5. ISSN 1804-5782.

FREIWILLIGOVÁ, Blanka. Poctu hejtmana Libereckého kraje obdržel letec in memoriam, divadelník i farářka. Liberecký deník [online]. 21. 10. 2022 [cit. 2023-06-01]. Dostupné z: https://liberecky.denik.cz/zpravy_region/pocta-hejtmana-libereckeho-kraje-za-rok-2022-oceneni.html

NETRVAL, Ota. Hold pěvců Českolipska republice. In: Českolipský nástup. 1988, roč. 38, č. 45 (10. 11. 1988), s. 5. ISSN 2570-6810.

PROKEŠ, Martin. Srdce otevřená všem: Mgr. Marie Truncová, Mgr. Petr Trunec. In: Véčko. 2023, roč. 22, č. podzim, s. 92–93. ISSN 1213-7375.

PYŠOVÁ, J. Co bych přál kultuře 1978. In: Českolipský nástup. 1977, roč. 27, č. 53 (29. 12. 1977), s. 5. ISSN 2570-6810.

Ši. Podzimní koncert dětských sborů v České Lípě. In: Průboj. 1972, roč. 24, č. 293 (12. 12. 1972), s. 5. ISSN 1804-5782.

TRDLA, Filip. Poctu hejtmana Libereckého kraje letos obdrželo osm osobností, tři z nich jsou Českolipané. In: Městské noviny. Česká Lípa: Město Česká Lípa, 2022, č. listopad, s. 18.

TRUNCOVÁ, Marie. Truncovi děkují za finanční dary pro kostel Mistra Jana Husa. In: i-noviny.cz [online]. 3. 2. 2020 22:36. Zpravodajství - Česká Lípa - Aktualita. Dostupné z: http://www.i-noviny.cz/esk-l-pa/truncovi-d-kuj-za-finan-n-dary-pro-kostel-mistra-jana-husa#.ZBWHrXbML4Y

VÁLKOVÁ, Lada. Farářka zachraňuje kostel s výjimečnou akustikou. In: Mladá fronta Dnes. 2022, č. 22 (27. 1. 2022), s. 16. ISSN 1210-1168.

 

Rozhovory

TRUNEC, Petr; TRUNCOVÁ Mariea a Lada VÁLKOVÁ. Kostel není jen pro věřící: [rozhovor s Petrem a Marií Truncovými]. In: Mladá fronta Dnes. 2022, č. 299 (27. 12. 2022), s. 13. ISSN 1210-1168.

 

Internetové zdroje

KŇÁKAL-BROŽOVÁ, Kristýna. Poděkování starostky letos převzalo sedm osobností. Česká Lípa [online]. Česká Lípa: Městský úřad, 16. 9. 2022 [cit. 2023-06-01]. Dostupné z: https://www.mucl.cz/podekovani-starostky-letos-prevzalo-sedm-osobnosti/d-47934

Citace

BERNÁTHOVÁ, Ivana. Petr Trunec. Databáze regionálních osobností [online databáze]. Krajská vědecká knihovna v Liberci, @2024. Datum aktualizace 22. 02. 2024, [cit. 2024-07-23]. Dostupné z: https://www.osobnostilibereckehokraje.cz/osobnosti/id:75008