Vladimír Valenta

Rozhovor

Mládí

Hygienik a epidemiolog Vladimír Valenta se narodil 14. října 1958. Jeho otec se byl Vladimír Valenta a matka Jaroslava Valentová, rozená Dubská, oba rodiče pracovali v zemědělství. Měl i o deset let starší sestru.

„Byli jsme krásná rodina a měl jsem nádherné dětství. Co mi rodiče vyprávěli, a později jsem si také ověřil v matrikách a v obecních kronikách, tak naše rodina pracovala v zemědělství po celé generace. Můj otec vyrůstal ve statku s asi dvaceti hektary zemědělské půdy. Bylo to už docela slušné hospodářství, měli jsme dokonce dva páry koní. Dědeček ale moc dobře nehospodařil. Já ještě pamatuji, jak od našeho domu vedla trávou do hospody jím vyšlapaná cestička. Otec hospodářství převzal a dal ho spolu s matkou zase do pořádku. V padesátých letech jim tuhle snahu vzala kolektivizace. Nicméně můj otec byl velice slušný člověk a šikovný hospodář a stal se hlavním agronomem družstva. Maminka pracovala v rostlinné i v živočišné výrobě. Žili jsme v Nové Vsi, na malé vesnici, kde bylo snad jen třicet sedm čísel a padesát obyvatel. A měl jsem vynikající rodinné zázemí.“

Jak s nadsázkou Vladimír Valenta dodává, jeho dětství připomínalo humoristický román Karla Poláčka – Bylo nás pět. S partou kluků a děvčat běhal venku, stavěli bunkry, hráli volejbal a fotbal. Děti musely ovšem doma také pomáhat, pracovali na rodinném záhumenkovém hospodářství.

„Měli jsme doma krávu, býka, jalovici, dvě prasata, kozu, králíky a husy. Mimochodem dodneška mám ještě pravé peřiny z výbavy, kterou jsem od našich dostal, když jsem se ženil. A spíme v nich na chalupě s manželkou do dneška. Maminka drala každou zimu peří se ženami z vesnice. Dračky se scházely u nás a při draní peří si hodně vyprávěly a pro nás děti to byla událost. Starost o domácí zvířata nám dětem zabrala spoustu času. Sbírali jsme v kurníku vejce, chodili králíkům na trávu a sbíráli kopřivy pro housata. Jinak jsme ale měli neskutečnou volnost. Matka chodila každé ráno v půl třetí do kravína, kde buďto krmila krávy nebo dojila, to se střídalo po týdnu. Pak přišla domů, vzbudila mě, já jsem šel do školy a matka šla na pole. Tam například okopávala a jednotila řepu a ve tři hodiny odpoledne šla opět na druhou směnu do kravína. Tak to bylo celý její život.“

Jak Vladimír Valenta připomíná, krásné dětství měla i jeho manželka Jarmila Babcová. „Mimochodem, já jsem z Nové Vsi, ona je ze Staré Vsi. Obě vesnice jsou od sebe vzdálené sedmdesát kilometrů. A protože jsme oba měli nádherné dětství, snažíme se stále trošku pomáhat SOS dětským vesničkám. Řeknu vám, že nejkrásnější ocenění, které jsem kdy v životě dostal, bylo právě od nich, a to Za podíl na dobru světa. Moc krásný diplom.“

Vladimír Valenta nejdříve chodil do malotřídky, kde byly pouze čtyři děti. Později přibyl ještě jeden spolužák, který propadl.

„Nebylo mně ani šest roků, když jsem šel do školy. Zato tím, že nás bylo ve třídě více ročníků, tak jsem slyšel stejný výklad několikrát. Malotřídka byla v sousední vesnici. Od páté třídy jsem už musel jezdit na základku do Dymokur. Na gymnázium v Poděbradech jsem pak dojížděl denně v podstatě tři hodiny. Takže té volnosti už tolik nebylo.“

Okupaci vojsky Varšavské smlouvy 21. srpna 1968 zažil Vladimír Valenta jako desetiletý. Novou Vsí, kde bydleli, jezdily tanky a nad ní přelétávala okupační letadla a vrtulníky.

„Takže to byl velký hukot. Když přes nás jelo auto plné vojáků s kulomety, tak jsem ve strachu začal utíkat, a nakonec se schoval za pískovcovým křížkem na návsi. Můj kamarád se paradoxně schoval za jednu z koz, které jsme tehdy přeháněli přes náves. Ten obrázek klečícího kamaráda mi dodnes vyvolává úsměv ve tváři i mrazení v zádech zároveň. Pamatuji si matku, jak brečela u rádia. Otec měl plnou hlavu starostí, co s námi a celou zemí bude. Už tehdy byl nemocný se srdcem, muselo to být pro něj velmi těžké.“

Den před sedmnáctými narozeninami jeho otec zemřel. Smrt táty v podstatě ukončila jeho bezstarostné dětství.

„V té chvíli jsem si uvědomil, že jako mladý muž otce právě teď nejvíce potřebuji. Na druhou stranu pro mne matka a sestra s jejím manželem vytvořili skvělé zázemí pro další studium. Člověk si s nimi mohl přijít popovídat nebo se poradit. Matka mi asi týden po pohřbu táty v Poděbradech koupila prsten. Nechala na něj vyrýt monogram VV a řekla mi: Budeš ho stále nosit. A já ho opravdu od těch sedmnácti z prstu doteď nesundal. Je to vlastně připomínka mého dětství a rodiny, která mě formovala a nasměrovala do života.“

Na gymnáziu v Poděbradech studoval humanitní směr, bavila ho historie a jazyky. Dlouho však nevěděl, na jakou vysokou školu se přihlásí.

„Ta doba prostě byla taková, že dostat se na filozofii, ať už na dějiny umění nebo na historii jako takovou, bylo v podstatě nemožné. Věděl jsem, že nemůžu jít na techniku, protože, jak už říkával herec Miroslav Horníček, můj technický pokrok skončil u skoby. Práva by mě nebavila, a proto mi zbyla jen medicína. Ale tam byla překážka poměrně velká. Nemohl jsem vidět krev. V té době ale přišla sestra s tím, že příbuzní jejího manžela dělají hygienu. Já se přiznám, že hygiena byla pro mě v té době velkou neznámou. Pod hygienou jsem si představoval, že si člověk myje uši a má čisté ruce, jinak jsem vůbec neměl představu. Po rozhovoru s nimi jsem nakonec věděl víc. Že se hygiena studuje na lékařské fakultě a je specializovaná na prevenci a ochranu zdraví. Tak jsem si říkal, že bych to mohl zkusit.“

Vysoká škola

Přijímací řízení na Lékařskou fakultu hygienickou Univerzity Karlovy v Praze proběhlo úspěšně, a Vladimír Valenta se tak ocitl v hlavním městě.

„Musel jsem se také postarat sám o sebe. Život na koleji byl krásný a veselý, ale na druhou stranu se člověk musel hlídat, aby nebyly problémy ve škole a abych v pohodě dostudoval. Získal jsem spoustu doživotních kamarádů a přátel z různých oblastí života, nejenom z medicíny. Objevil jsem pro sebe nový svět folkové a rockové hudby. Do té doby jsem znal vlastně jenom Kryla. Teď jsem poslouchal Vladimíra Mertu nebo Vlastu Třešňáka a další skvělé muzikanty. Začal jsem navíc psát trošku poezii. Samozřejmě nejdřív proto, abych oblboval holky. Ale nejenom z tohoto důvodu. Vyklubaly se z toho nakonec i texty pro punkovou kapelu, kterou měli spolužáci na vysoké škole.“

Rád vzpomíná na frontmana kapely Ilju Stříže, pozdějšího profesora a významného českého imunologa, který ho přivedl do skupiny provádějící vykopávky na zříceninách a hradech po celých Čechách.

„Partu vedl významný český archeolog Tomáš Durdík. Možná jste v televizi viděli jeho seriál Štíty království českého nebo znáte jeho encyklopedie českých hradů. Naše parta pracovala v areálech hradů a zřícenin a prováděla vykopávky. Nejradši vzpomínám na Týřov, což je zřícenina středověkého hradu na Berounce u Skryjí. Jedná se o nádherný kraj spisovatele Oty Pavla. Tam jsme dělali vykopávky několik let a bylo to bezvadné. Tomáš Durdík přitom skvěle vyprávěl o historii. Byla i legrace. Plavili jsme se třeba na nafukovacíh matračkách po Berounce do hospody Oty Pavla U rozvědčíka, tam jsme se občerstvili a zpátky jsme brodili Berounku, proti proudu řeky to na matračkách už nešlo. Byl to kopec srandy, ale i nádherné práce a člověk se toho spoustu zajímavého dozvěděl z našich dějin.“

Archeologický průzkum a historii považuje za skvělý doplněk náročného šestiletého studia medicíny

„Znáte vtip, jaký je rozdíl mezi studentem práv, studentem ekonomie a studentem medicíny? Když všem dají nastudovat telefonní seznam, tak student práv se zeptá: Proč? Student ekonomiky zvedne tázavě obočí: Co za to? A student medicíny dá věcnou otázku: Do kdy? Prostě medicína se musela vysedět. I tak ale vzomínám na vysokoškolské studium a studentský život jako na jedno z nekrásnějších období mého života.“

A jak Vladimír Valenta s úsměvem dodává, i na krev si během studia zvykl.

„Říkal jsem si, co budu dál dělat po promoci. Na fakultě jsme nakonec té hygieny ani tolik neměli, bylo tam hodně klinické medicíny, jíž jsem se mohl klidně věnovat. Hledal jsem cproto estu, jak do klinické medicíny přejít. Už během studia jsem dělal pomocnou vědeckou sílu na interně. Hodně mě zaujala kardiologie. Viděl jsem v ní určitou symboliku. Můj otec zemřel na srdeční selhání a já teď můžu pacientům s podobným problémem pomáhat.“

Jeho otec měl těžkou nedomykavost chlopní, která nebyla v sedmdesátých letech léčitelná. Rozvoj kardiochirurgie byl teprve na svém počátku.

„V tom oboru jsem viděl své poslání. Navíc mě opravdu bavil, tak jsem ho chtěl dělat. Byl jsem na praxi v Praze na interně a šéf kliniky a zároveň děkan fakulty Víšek mně nabídl, že má známého na interně v Turnově a že mi tam domluví místo. K přestupu na jiný obor ale bylo nutné mít povolení od krajského hygienika, a já ho od hradeckého hygienika nezískal. V té době už taky došlo k zásadní změně v mém životě. Na začátku šestého ročníku medicíny jsem se oženil. Brzy na to se nám narodila první dcera, takže jsem se musel začít starat o rodinu. Nastoupil jsem proto na hygienu do Semil. Manželka pocházela ze Semilska, takže jí to také vyhovovalo. Toužil jsem po Liberci, který jsem znal z Libereckých výstavních trhů,  ale i po Karlových Varech, které se mi líbí jako lázeňské město. V Poděbradech a rodném Polabí jsem zůstat nechtěl a Liberec se mi později splnil.“

První zaměstnání

V Karlových Varech se Vladimír Valenta nakonec ocitl v rámci plnění základní vojenské služby. Během ní se ale stále snažil o to, aby získal povolení nastoupit na internu. Chtěl se dostat do nemocnice v České Lípě a požádat o uvolnění krajského hygienika tentokrát v Ústí nad Labem. Ten mu ale přestup do jiného oboru rovněž nepovolil. Umožnil by mu ho pouze za podmínky, že by nastoupil na pět let jako praktický lékař do pánevních okresů, které neměly kvůli špatnému životnímu prostředí dobrou pověst. Protože však Valenta měl malou dceru, a manželka navíc začala pracovat na tehdejší Vysoké škole strojní a textilní v Liberci, kde vyučovala na katedře matematiky a dostala k tomu stabilizační byt, práce v pánevních oblastech pro něj nakonec nepřicházela vůbec v úvahu.

„A tak už jsem dál o povolení nežádal. Říkal jsem si: uvidíme, jak vlastně ta hygiena bude vypadat v praxi. A praxe bylo nakonec to hlavní, co mě přesvědčilo, že nakonec hygienu dělat chci, a to i během vojny, která mě zasvětila. Tam jsem pochopil, že je hygiena daleko záživnější a pestřejší, než jsem si myslel, a že to je krásná a velmi zajímavá práce.“

Jak dál upřesňuje Vladimír Valenta, hygiena je sice lékařský obor, ale do určité míry i zdravotní politika a dokonce kriminalistika, protože metody epidemiologického šetření mají s kriminalistikou hodně společného.

„Já v nadsázce říkám, že v hygieně je rovněž i trošku okultních věd. To jste sami určitě pochopili během pandemie covidu, kdy jsme my, hygienici, do určité míry věštili budoucí vývoj doslova z křišťálové koule. Prostě hygiena je obor nesmírně pestrý. Konkrétní příklad právě z vojny: Byl jsem na ní vlastně čtyřjedinný činitel. Zástupce epidemiologa divize, velitel hygienických laboratoří, velitel hygienické čety a jediný člen té čety, protože celá hygiena na karlovarské divizi byl kapitán Mackovič a já. Vzpomínám na to, že tehdy probíhalo cvičení Varšavské smlouvy Štít 84 a kapitán Mackovič si nechal dát nohu do sádry, aby na to cvičení nemusel. Na Štít 84 jsem jel místo něj. To byla také škola života a zároveň výzva, která mě přesvědčila, že hygiena je dobrá cesta. Poněvadž to bylo celé o tom, že se stane jen to, co rozhodnu a udělám. To, co neudělám, se nestane. Představte si tábor v poli, v něm tisíce vojáků. Bylo to v srpnu, po žních, sice statkáři odtamtud odklidili slámu, ale stejně tam byla spousta prachu, po deštích také bahno, a vojáci trpěli respiračními a dalšími zdravotními problémy. Přišly i projevy gastrointestinální, tedy průjmy, a my museli dělat spousty vyšetření a odběrů, aby se určil původce nákazy i cesta přenosu. Od toho se pak mohla odvíjet cílená opatření jako dezinfekce, izolace či karanténní opatření u kontaktních osob nebo omezení některých aktivit v rámci cvičení atd. Nakonec se tu epidemii podařilo zvládnout.“

Jak dál Vladimír Valenta uvádí, chodili za ním i generálové s dotazy, co mají dělat.

„Prostě to, co jsem řekl, že se udělá, tak to se udělalo. Na té vojně si člověk poprvé uvědomil, že hygiena se všemi opatřeními, které se týkají kolektivu a celé populace, může prostě spoustě negativních zdravotních důsledků zabránit. Pokud se ovšem opírá o odbornost, ale také schopnost vysvětlit a přesvědčit, čili o to, co lze také nazvat zdravotně politická práce, protože jen nařídit někdy nestačí. To je další dimenze práce hygienika, kterou jsem si poprvé uvědomil právě při řešení této epidemie.“

Dilema, zda hygiena ano nebo ne, pro Vladimíra Valentu skončilo. Po vojně nastoupil na Okresní hygienickou stanici v Semilech.

„Chtěl jsem jít původně rovnou do Liberce, protože tam bylo místo. Vedení dalo ale přednost jedné kolegyni. Já jsem nebyl podle vyjádření tehdejšího vedení vhodná kádrová rezerva. Mí rodiče byli věřící a členové Československé lidové strany, a i když byla tahle strana součástí tehdejší Národní fronty, přesto s tím byl problém. Já tedy věřící úplně nejsem, i když samozřejmě pokoru před vírou člověk má. V téhle souvislosti se mi vždycky vybaví, co říkával filosof, profesor Milan Machovec, který vyznával metodologický ateismus. Že pro život je určitým východiskem vycházet z předpokladu, že si musíme pomoct bez Boha. S tím se ztotožňuji, v tomhle smyslu jsem věřící i nevěřící.“

Když se na hygienu do Liberce nedostal a jeho manželka se dověděla o důvodu, napsala stížnost na prezidentskou kancelář. V odpovědi obdržela slib, že záležitost přešetří, ovšem nic dalšího podniknuto nebylo.

„Já jsem o ničem nevěděl, a tak jsem mezitím nastoupil na hygienu do Jablonce nad Nisou. Tam jsem byl velmi spokojený, byl tam dobrý kolektiv. Nicméně po roce a půl se uvolnilo místo i nastoupila nová ředitelka v Liberci, doktorka Lukuvková, a já jsem tam mohl přestoupit a dělat vedoucího komunální hygieny. Zároveň jsem si udělal nejprve první a pak v roce 1989 druhou atestaci.“

Okresním hygienikem

Po sametové revoluci v roce 1989 již přestalo vadit, že rodiče Vladimíra Valenty byli věřící a rozhodovala odbornost. Přihlásil se proto do výběrového řízení na okresního hygienika v Liberci.

„Výběrové řízení jsem nevyhrál, zvítězil Petr Čermák, já jsem skončil druhý. Nicméně Petr Čermák se asi po dvou týdnech rozhodl, že půjde do velké politiky, a na funkci okresního hygienika jsem byl jmenován já. Byla to pro mě velká výzva, protože jsem byl ještě mladý, bylo mi pouhých třicet dva roků.“

Hygiena se jako organizace osamostatnila, delimitoval se někdejší Okresní ústav národního zdraví OÚNZ, a s tím byla spojena spousta změn.

„Já tady zase musím říct, že jsem měl opět štěstí na lidi, kteří nastavovali nová pravidla a uvědomovali si, že jak si to udělají, tak takové to budou mít. S ředitelem OÚNZu doktorem Cihlářem a ředitelem liberecké nemocnice doktorem Vytiskou jsme se skvěle domluvili na reorganizaci a mně to profesně v rámci vzniku nové organizace velice pomohlo.“

Vladimír Valenta také navštívil řadu jiných hygienických stanic, aby načerpal zkušenosti z jiných pracovišť. Absolvoval i řadu školení managementu a pustil se do třetí atestace veřejného zdravotnictví.

„Atestace z veřejného zdravotnictví mi pomohla jednak samotným obsahem a taky tím, že jsem poznal spoustu lidí, kteří mě inspirovali. Ocenil jsem to hned, ale i později. Pomohlo mi to dát na hygienické stanici dohromady tým, který více než třicet let fungoval prakticky ve stejném složení. Chvíli to samozřejmě trvalo, vystřídal jsem třeba čtyři právníky a ekonomy, než jsem narazil na ty pravé, ale nakonec to vše sedlo jak mělo, včetně všech odborností.“

Vladimír Valenta se velmi věnoval tomu, aby se členové jeho týmu neustále vzdělávali. Začali v Liberci s týmem doktorky Šoltysové a nově založeného oddělení podpory zdraví pořádat konference v oblasti ochrany a podpory zdraví. Uskutečnilo se skoro dvacet ročníků. Poslední se jmenoval Občan a zdraví, a svým názvem vystihl i to, o co ve veřejném zdravotnictví jde.

„Člověk se naučil nové věci, inspiroval se a na konferencích poznal další odborníky. Seznámil jsem se například s docentem Leošem Hegerem, budoucím ministrem zdravotnictví, který mě později oslovil, abych vykonával funkci hlavního hygienika. Zaváděli jsme nové metody práce a hodnocení zdravotních rizik. Byla to zkrátka devadesátá léta minulého století, kdy se mnoho věcí měnilo k lepšímu.“

Nabídku na pozici hlavního hygienika dostal Vladimír Valenta už v polovině devadesátých let od tehdejšího ministra zdravotnictví Luďka Rubáše. Zvažoval ji, ale nakonec usoudil, že ještě nemá dost zkušeností.

„To je důležité. Protože když do téhle pozice přijde nezkušený člověk, jako to bylo třeba v letech 2016–2020, tak to je nejen osobní katastrofa, ale problém pro celý system. Takže nejít do funkce hlavního hygienika, když jsem se na to ještě necítil, bylo správné rozhodnutí. Nicméně mi to nedalo a říkal jsem si, že aspoň vyzkouším, jak vypadá pohovor na ministerstvu. Tak jsem za tím ministrem Rubášem jel a řekl jsem mu rovnou, že se na pozici hlavního hygienika ještě necítím. Přesto jsme pohovořili o tom, jak by ta hygiena měla v budoucnu ideálně vypadat. Pak jsem jel autem domů. V hlavě mi to šrotovalo a projel jsem křižovatkou kolem Tančícího domu v Praze na červenou, přičemž jsem nedal přednost policejnímu autu. Takže policie okamžitě za mnou. Rovnou jsem vytáhl peněženku a říkám policistům: No, víte, já jedu z ministerstva, kde jsem odmítl pozici hlavního hygienika a teď se mi to honí v hlavě. Tak se strašně moc omlouvám, jinak jezdím vzorně a tak dál. A ten policista, a to taky nezapomenu, mne vyzval: Zajeďte tamhle, běžte se na hodinu projít a pak teprve jeďte domů! Bylo to bez pokuty. Naprosto lidský přístup.“

Rekonstrukce Strossovy vily

Koncem devadesátých let se začala rekonstruovat historická Strossova vila, ve které hygienici v Liberci sídlí. Jedná se o kulturní památku, postavenou v letech 1923֪–1925 pro podnikatele Franze Strosse. Jeho rodina žila ve vile pouze jedenáct let. Pak byli Strossovi nuceni kvůli svému židovskému původu odejít do Jižní Ameriky. Ve vile byla během války německá policie a po válce zdravotní ústav a nakonec hygienická stanice.

„Je to nádherný dům. My jsme ale zpočátku stále přemýšleli o tom, zda je vůbec pro hygienu vhodný. Jestli by nebyla lepší modernější budova. Uvažovalo se o novém objektu nebo o přestěhování do nějaké kancelářské budovy. O vilu se ucházela i liberecká univerzita, chtěla v ní mít fakultu architektury, zájem mělo také město Liberec. Nakonec jsem se ale rozhodl, že ve Strossově vile zůstaneme. Přesvědčili mne o tom mimochodem i architekti Pavel Janoušek a Boris Šonský.“

Oba architekti k rekonstrukci přistoupili tak, že plně obnovili charakter a dispozici původní budovy. Do projektu zároveň zakomponovali potřeby hygienické služby.

„Byli jsme nadšení, protože rekonstrukce dopadla skvěle. Objevily se tam dokonce místnosti, o jejichž existenci jsme vůbec nevěděli, protože za totality byly některé místnosti rozděleny papundekly na více kanceláří. Obnovil se také původní charakter jednotlivých podlaží evokující paluby, protože vila v projektu připomínala loď. Přestavba Strossovy vily trvala dva roky. Uskutečnila se za provozu a byla to ohromná škola života. Nicméně skvěle se podařila. Teď, myslím, je ozdobou města Liberce.“

Krajským hygienikem

Před hygieniky stál po roce 2000, kdy se formovaly v České republice nové kraje, úkol vytvořit moderní systém hygienické služby.

„My jsme stále ještě v té době jeli podle zákona č. 20/1966 O zdraví lidu. Byl to tedy velmi starý zákon. Nebyl sice úplně špatný, ale bylo nutné vytvořit nový zákon zaměřený na veřejné zdraví, který by v podstatě reflektoval to, že u nás došlo ke společenským změnám a rovněž k určitému vývoji zdravotního stavu občanů, který nebyl během totality příznivý, protože jsme oproti západní Evropě zaostávali ve střední délce života o několik let, zatímco ve čtyřicátých letech jsme byli na špičce.“

Odborníci podle Vladimíra Valenty v podstatě celá devadesátá léta dvacátého století diskutovali o tom, jestli má být nový zákon více orientovaný na životní prostředí, nebo bude v rámci primární prevence víc medicínský.

„Čili stále se diskutovalo a mezitím roky plynuly, což byl problém pro samotnou hygienickou službu. Takže bylo opravdu za pět minut dvanáct, když ten zákon nakonec v roce 2000 vznikl. Tehdejší hlavní hygienik doktor Jiří Vytlačil svolal sedm lidí, čtyři hygieniky a tři právníky na ministerstvo zdravotnictví a držel nás tam tři týdny, dokud jsme nesepsali zákon. Padly veškeré mé iluze o tom, jak vznikají zákony. Do té doby jsem si myslel, že se sejdou učené právnické hlavy, vytvoří zákon a ti moudří v parlamentu ho dotvoří a schválí. Tenhle zákon vznikal tak, že jsme se samozřejmě hádali, inspirovali v zahraničí, vyhodnocovali historickou zkušenost, která v Česku byla, ale ten zákon jsme nakonec sepsali. Šel pak do vlády, do parlamentu a byl k našemu překvapení schválen tak, jak jsme ho napsali. My se pak zase rozešli na své hygienické stanice, abychom zákon uvedli do praxe. Pro mne se to stalo další životní výzvou, protože my v Liberci budovali opět novou organizaci, tentokrát krajskou hygienickou stanici, která měla pod sebou ještě Českou Lípu, Jablonec a Semily.“

Vladimír Valenta stihl v té době navíc doktorské studium v oblasti veřejného zdraví a dvě zahraniční stáže.

„První byla v roce 2004 na ministerstvu veřejného zdraví v Nizozemsku. Měl jsem tam možnost poznat ovlivňování zdravotního stavu obyvatelstva a strategické rozhodování v celé oblasti zdravotní péče, jak v oblasti primární a sekundární prevence, tak i klinické péče. Byly to spíš věci zdravotně politické a věci týkající se veřejného zdraví jako takového. Organizace zdravotní péče tam byla více řízená zdravotními pojišťovnami, což je logické, protože ty mají peníze a jsou zřizovateli z úrovně regionů. Kdežto u nás čím dál víc ministerstvo zdravotnictví řeší organizaci klinické péče a oblast veřejného zdraví není pro něj úplně prioritní. Pokud zrovna neběží pandemie... A podle toho to samozřejmě vypadá. Konec konců to plyne i z názvů obou ministerstev, zatímco v Holandsku mají Ministerstvo veřejného zdraví, u nás to je jen Ministerstvo zdravotnictví. Asi nejde lépe vystihnout jádro pudla. Druhá moje stáž byla ve Světové zdravotnické organizaci WHO v Ženevě a byla zaměřená na hodnocení zdravotních rizik.“

Obě stáže Vladimírovi Valentovi pomohly při zavádění nových metod práce jako právě Hodnocení zdravotních rizik a Hodnocení vlivu na zdraví, a pak zejména při formování zdravotní politiky Libereckého kraje:

„Každý rok vzniká zdravotně politický dokument, v němž se vyhodnocuje zdravotní stav obyvatel, určují priority v oblasti veřejného zdraví a stanovují úkoly, co mohou jednotlivé rezorty, a nejenom rezort zdravotnictví, pro zdraví veřejnosti udělat. Zdraví lidí totiž ovlivňuje zdravotnický systém pouze z deseti, patnácti procent. Velkou roli pak hraje životní prostředí, životní styl a rovněž sociálně ekonomické faktory.“

MS v Liberci 2009 a povodně 2010

Během Mistrovství světa v klasickém lyžování v Liberci v roce 2009 se v Libereckém kraji zdvojnásobil počet lidí. Sportovní výpravy a návštěvníci přijeli z celého světa a hrozila podle Vladimíra Valenty značná zdravotní rizika. Akce tak velkého významu se navíc podle něj nikdy v České republice nepořádala, a tak byla její organizace velkou výzvou nejen pro pořadatele, ale také pro hygieniky a epidemiology.

„My jsme si stáhli z internetu zdravotnické zprávy o dopadech na zdraví z olympijských her v Aténách a zimních olympijských her v Turíně. Získané informace se staly základem pro systém ochrany veřejného zdraví na libereckém šampionátu. Určili jsme mimojiné kontaktní osoby v jednotlivých výpravách, abychom měli přehled o zdravotním stavu sportovců a dalších členů výprav, vytvořili jsme zdravotnické dotazníky, systém hlášení zdravotních problémů, probírali jsme, kam budeme mít přístup a tak. V průběhu šampionátu jsme řešili desítky nejrůznějších problémů, kontrolovali jsme catering, kvalitu ubytování, byla s tím spousta práce. Průběh šampionátu jsme pak z hygienického pohledu analyzovali a vytvořili jsme dokument, který může být určitým vodítkem pro, řekněme, naše následovníky, kteří by se potýkali s obdobnou organizační záležitostí.“

V roce 2010 zasáhly Liberecký kraj rozsáhlé bleskové povodně. Pět lidí zemřelo a škody na majetku přesáhly osm milard korun. Členy krizového štábu Libereckého kraje byli i hygienici.

„Voda zatopila studny a na čtyřicet pět tisíc lidí se ocitlo bez pitné vody. Pro nás to byla opět škola krizového řízení. Pomáhali jsme integrovanému záchrannému systému metodickým vedením, městům a obcím, které zajišťovaly náhradní zásobování pitnou vodou. Lidé od nás dostávali instrukce, co a kde dezinfikovat, jak zacházet s kontaminovanými předměty nebo prostředím. Lidem jsme nabízeli bezplatné rozbory vody ve studních. Vše šlo z našeho rozpočtu. Vyšetřili jsme na osm stovek soukromých i veřejných studní, kontrolovali jsme ubytovací zařízení, školní kuchyně a evakuační místa. Vytvořili jsme vlastně jakousi monitorovací síť, abychom včas zachytili případné infekční nemoci. S praktickými lékaři jsme se domlouvali na tom, aby prováděli častěji odběry. Měli jsme pak přehled, jestli někde není nějaký nebezpečný patogen. Vyhledávali jsme nosiče nákazy evidované orgánem ochrany veřejného zdraví, bacilonosiče tyfu, které jsme tady tenkrát na okrese měli. Zjišťovali jsme, jestli septiky a žumpy u domů bacilonosičů nebyly vyplavené, což by usnadňovalo šíření nákazy. Monitorovali jsme také případný výskyt leptospirózy, což je velmi závažné onemocnění, které postihuje ledviny nebo játra. Přenašeči jsou potkani a krysy.“

Pro ty, kteří se pohybovali v záplavových vodách, existovalo podle Vladimíra Valenty riziko, že se poraní a nebezpečná leptospira se dostane do rány.

„U nás nemáme trvalá významná ohniska leptospirózy, ale vyskytnout se může. Ten případ jsme tady i měli. Na Frýdlantsku se přesně tímto způsobem nakazil hasič, a musel být hospitalizovaný na infekčním oddělení liberecké nemocnice. To, že to byl nakonec jen jediný případ, považuji za velký úspěch, stačí se podívat na mapu výskytu leptospiroz po povodních v Čechách a na Moravě v letech 1997–2002, kdy šly případy onemocnění v zaplavených oblastech do desítek.“

Hlavním hygienikem

V roce 2012, kdy byl Vladimír Valenta s rodinou na dovolené ve Švýcarsku, mu jednoho dne zazvonil telefon. Volal mu ministr zdravotnictví Leoš Heger a nabídl mu funkci hlavního hygienika České republiky.

„Zrovna jsme byli na prohlídce sýrárny a soutěžili jsme o bochník švýcarského sýra. Měli jsme uhodnout, kolik toho sýra Švýcaři sní, zrovna v tu chvíli ministr volal. Takže jsem odešel a soutěž jsem prošvihl. Žena se mě pak ptala, kolik by sis tipoval, že toho sýra Švýcaři sní? Říkám dvacet jedna kilo. A žena na mě: Tak jsi přišel kvůli Hegerovi o bochník sýra, protože to bylo správně! Nicméně nelituji toho, že jsem na nabídku kývl. I když faktem je, že ta práce byla nejen o odbornosti, ale také hodně o politice. Nemám rád, když se říká, že politika je špatná věc. Politika je stejná, jako jsou lidé, kteří ji dělají. A já musím s klidným svědomím prohlásit, že jsem při té práci potkal spoustu nádherných inspirativních lidí, kteří dělali svou práci s přesvědčením. Stejně tak, jako jsem tam potkával pravé opaky – prospěcháře a lidi, řekněme, morálně někde úplně jinde.“

Začátky ve funkci hlavního hygienika byly pro Vladimíra Valentu velmi těžké. Jeho předchůdce byl odvolán a čelil trestnímu stíhání.

„Nejhorší navíc bylo, že zhruba od roku 2006, čili celých šest let, byl tehdejší hlavní hygienik odstavený na vedlejší kolej a hygieně vládli jiní. Hygiena prošla tím pádem ohromnou destrukcí. Když jsme přišli o padesát procent finančních a lidských kapacit, přestaly se úplně dělat některé odborné věci, jako například sérologické přehledy. Kvůli tomu hygienici ztratili přehled o tom, jaká je úroveň protilátek v české populaci. Očkování se upravovalo, až když přišla epidemie a ne na základě toho, jaká je kolektivní imunita. Pro hygienickou službu to tedy bylo velmi špatné období.“

Vladimír Valenta přivedl na ministerstvo zdravotnictví nové odborníky, protože chtěl vytvořit novou koncepci hygienické služby, aby se podle ní odvíjely návrhy potřebné legislativy i práce systému ochrany veřejného zdraví

„Koncepci jsme napsali a nechali ji schválit zdravotními výbory obou komor Parlamentu České republiky. Tady musím říct, že jsem měl velkou podporu jak od politiků, tak odborných společností a kolegů. Podařilo se nám prosadit, aby hygiena dostávala finanční prostředky úměrně tomu, jak se vyvíjí financování celého zdravotního systému. Aby získala to, co měla kdysi, tedy minimálně jedno procento z prostředků veřejného zdravotního pojištění, které jdou do systému zdravotnictví. A to se podařilo prosadit.“

Podle Vladimíra Valenty je to logické, protože hygiena je součástí komplexní zdravotní péče, která zahrnuje zdravotní osvětu, ochranu a podporu zdraví (hygienu), primární a sekundární prevencí, primární péči praktických lékařů, odbornou zdravotní ambulantní péči, špičkové nemocnice, terciární prevenci a sociálně zdravotní péči.

„To je prostě jeden systém zdravotní péče a celý ten systém prostě funguje tak, jak funguje ten nejslabší článek. V té době jsme byli a obávám se, že stále ještě jsme, opět tím nejslabším článkem. Karavana jde podle toho, jak pochoduje poslední velbloud. A dokud jeden článek v oblasti zdravotnictví nebude fungovat jako ty ostatní a nebude mít stejné podmínky, tak bude zdravotnický systém nefektivní a málo funkční, a to je potřeba si uvědomit. Nám se podařilo nakonec navrženou koncepci prosadit a realizovat. Postupně jsme dokázali otočit i to kolo financování, a rozpočet šel nahoru.“

Vladimír Valenta rovněž usiloval o to, aby se zvýšil počet lidí, kteří atestují v oborech hygieny a epidemiologie.

„Já jsem od začátku své profesní kariéry vyučoval. V osmdesátém pátém jsem nastoupil na okresní hygienickou stanici v Liberci a hned další rok za mnou přišel doktor Fráz, strčil mi učebnici hygieny do ruky a aniž se mě zeptal, zda chci, tak jsem dostal rovnou nařízeno učit na zdrávce. Bylo to v červnu, prázdniny jsem měl před sebou, tak jsem si během léta napsal jakýsi itinerář, což nebyl problém. Nicméně zásadní potíž spočívala v tom, že jsem nebyl zvyklý na veřejné vystupování, a tak jsem se ze začátku pro jistotu naučil všechny přednášky totálně zpaměti. Podle toho vypadaly mé vyučovací hodiny. Ale to byl opravdu jen začátek. Nakonec jsem na liberecké zdrávce učil víc než třicet let a od roku 2003 jsem vyučoval i na 3. lékařské fakultě Univerzity Karlovy v Praze a Technické univerzitě v Liberci. Věnoval jsem se oborům Hygiena a epidemiologie, Veřejné zdravotnictví a Preventivní medicína. Na Technické univerzitě v Liberci Fakultě zdravotnických studií jsem působil až do roku 2019, v letech 2017–2019 jsem byl zároveň proděkanem. (…) Fajn je, že jsem pak ztratil při veřejném vystupování zábrany, což mi pomohlo v dalších letech na přednáškách nebo při vystupování v televizi a v rádiu.“

Vladimír Valenta usiloval v rámci své pedagogické práce vždy o to, aby co nejvíce studentů prošlo praxí na hygieně.

„Naší hygienickou stanicí prošlo během několika let možná šedesát, sedmdesát studentů. A protože jsme vždy dělali na konci praxe evaluaci, hodnocení, tak jsme se díky tomu dozvěděli, že to byla pro ně nejlepší praxe na vysoké škole vůbec. Pro mě jako hlavního hygienika sloužila tahle evaluace k tomu, abychom začali o praxích na hygieně jednat s lékařskými fakultami. Skončilo to poté tak, že jsme podepsali s lékařskou fakultou společné memorandum o způsobu této praktické výuky. Samotné uvedení do praxe, ale už bohužel narazilo na další vývoj na ministerstvu.“

Jako hlavní hygienik stál za zdravotní politikou České republiky – Národní strategií ochrany a podpory zdraví s názvem Zdraví 2020.

„To byl zdravotně politický dokument, který měl vycházet z dokumentu Světové zdravotnické organizace WHO. Ten dokument jsme nemohli jen přeložit, bylo nutné ho napasovat na podmínky České republiky a institucionalizovat. Na to, že bude přijata národní zdravotně politická strategie, bylo zároveň navázáno financování z evropských fondů do celého zdravotnictví. Přemýšleli jsme, jak to jako udělat. Nakonec to dopadlo tak, že jsem odjel na konferenci do Tater na Slovensko, která byla vícedenní. Jeden den jsem přednášel, druhý den jsem měl volnější a v době, kdy šli kolegové na výlet, tak já jsem se zavřel na pokoji, a ten dokument napsal. Kolegové ho doplnili, vláda a poslanci ho schválili. Předložil se jako česká strategie Evropské unii a tím jsme zajistili financování. Samozřejmě jsem tam pamatoval i na to, aby z těch evropských peněz dostala svůj podíl i hygiena. To ale, bohužel, nedopadlo. Hygiena nakonec jako jediná ostrouhala. Nicméně v ten moment to účel splnilo a pro mě to byla zase ohromná škola života.“

Vladimír Valenta poté usiloval o vytvoření systému institucí, které by navrženou koncepci realizovaly. Bylo podle něj nutné stanovit, kdo za co bude odpovídat, a jakým způsobem bude probíhat kontrola-

„Do zákona se dalo, že každý rok musí být zpracovaná zpráva o zdraví lidí v České republice a budou stanovovány priority v oblasti zdravotní péče. Vytvořilo se třináct akčních plánů, které schválila vláda. Vzniklo třináct skupin, v nichž byli odborníci zastupující různé oblasti a obory, například kardiologové, onkologové, hygienici i odborníci na informační technologie v rámci digitalizace zdravotnictví a podobně. Ty skupiny se několik let scházely, iniciovaly, řídily i realizovaly aktivity z akčních plánů a zpracovávaly výroční zprávy o plnění, které předkládaly vládě.“

Vladimír Valenta uvádí na příkladu z Libereckého kraje význam takovýchto aktivit pro tamní obyvatele.

„Ze zprávy o zdraví obyvatel kraje jsme zjistili, že v jedné části okresu je sice stejný počet nádorových onemocnění prsu jako ve zbylých částech, ale je tam vyšší úmrtnost. Nebo, že je tam dokonce nižší výskyt nádorových onemocnění, ale umírá tam na rakovinu vzhledem k počtu obyvatel víc lidí. Nakonec jsme díky těmto datům došli k závěru, že lidé v této části okresu umírají víc, protože přicházejí k lékaři pozdě, až v době, kdy je perpektiva uzdravení nižší. Ukázalo se pak, že právě v této oblasti není mamologická poradna, a že pacienti musí dojíždět až do Jablonce nad Nisou nebo do Liberce. Dohodou s krajskou i místní samosprávou a se zdravotní pojišťovnou tam posléze ta mamologická poradna vznikla. A stejně tak, to jest na základě vyhodnocení nejen poptávky, ale i zdravotního stavu by měl v podstatě fungovat i celorepublikový systém. Pro mne to všechno znamenalo potvrzení, že záměr takto formulované zdravotní politiky je správný a že efektivní nastavení zdravotní péče odvisí od spolupráce a propojení odborníků a politiků. Na to jsme měl celkem štěstí, zejména na regionální úrovni.“

Vladimír Valenta vzpomíná i na řadu jednání a politických bojů souvisejících s určením kompetencí hygienické služby. Šlo například o to, co bude kontrolovat hygiena a co ministerstvo zemědělství.

„Ministerstvo zemědělství chtělo převzít jednu z oblastí, kterou jsme dělali my, hygienici. Já jsem byl přesvědčený o tom, že je to špatné a dokonce nezákonné, protože dle kompetenčního zákona za ochranu veřejného zdraví odpovídá ministerstvo zdravotnictví. A tak nastaly kompetenční boje. Poznal jsem při tom, jak se ve vládě a v parlamentu lobbuje. Zažil jsem tato dohadování ve vládách Nečasově a Sobotkově, zažil jsem podporu svého ministra (Heger) i jeho nesouhlas (Němeček), hlasovalo se i proti premiérovi. My jsme vždy dokázali zmobilizovat jednak odbory, lékařské společnosti a rovněž některé kamarády politiky. Takže ve vládě i v parlamentu jsme nakonec obhájili, co bylo správné a kompetence nám zůstaly.“

Během svého působení ve funkci hlavního hygienika se v době Nečasovy vlády potkával take s ministrem finance Miroslavem Kalouskem. S jeho bratrem Igorem bydlel šest let na pokoji na koleji.

„Nemohli být víc rozdílnější bráchové než oni dva. Igor byl skromný, malý, málomluvný, pečlivý a stydlivý. A Mirka Kalouska všichni známe. Znali jsme se i my dva, dokonce jsme společně navštívili během studií pár hospod na Žižkově, a tak mi na té vládě hodně pomohl. I tak může vypadat lobbing. Když jsem na vládu chodil a zastupoval v některých případech ministra, tak to bylo velmi zajímavé sledovat, jak rozdílná byla jednání Nečasovy a Sobotkovy vlády a jak vachrlaté jsou cesty kompromisů.“

V roce 2012 došlo v České republice k sérii otrav metanolem. Do ledna 2013 zemřelo celkem padesát lidí a desítky jich bylo hospitalizovaných, mnozí lidé mají trvalé poškození zraku.

„Byla to v podstatě druhá nebo třetí největší otrava metylakoholem na světě. Museli jsme přijmout řadu nepopulárních opatření, nejen zákaz prodeje alkoholu. Vysvětlovat veřejnosti, který alkohol je ještě bezpečný a který už ne, nebylo jednoduché. Vyžadovalo to opravdu pečlivé vyhodnocení zdravotního rizika, těsnou spolupráci s toxikology a laboratořemi. Hlavně to celé ale bylo o důsledném epidemiologickém šetření a propojení s kriminalisty, abychom nejen vyhledali zdroj, to konec konců byl hlavní úkol pro policii, ale abychom včas vyhledali možné oběti a mohla být nasazena léčba. Nota bene, dostatek potřebných léků v republice nebyl, a tak i to byl jeden ze stěžejních úkolů ministerstva.“

Vladimír Valenta musel řešit řešit i hrozbu rozšíření viru dětské obrny z oblastí Blízkého a Středního východu, viru eboly z Afriky nebo viru Zika z Brazílie. Řadu hygienických opatření si vyžádaly rozsáhlé povodně v Česku v roce 2013.

„Pomohla mi zkušenost z bleskových povodní v Libereckém kraji. S tím rozdílem, že teď jsem seděl zavřený v hermeticky uzavřeném bunkru v centrále hasičů, byl jsem ve spojení se všemi krizovými krajskými štáby v zemi a rozhodovali jsme o obdobných opatřeních, jaká jsme přijímali při povodních v Liberci.“

Vladimír Valenta připomíná další složité období svého profesního života na pozici hlavního hygienika. V Africe se objevila epidemie eboly, které podlehlo kolem dvanácti tisíc lidí. Tohle závažné infekční onemocnění se dostalo i do Spojených států amerických, Španělska a Itálie, takže riziko, že se ebola objeví v České republice nebylo malé.

„My jsme samozřejmě museli vhodnými opatřeními reagovat a ochránit tak populaci v České republice. Zjišťovali jsme, kolik Čechů aktuálně pobývá v západní Africe, odkud se ebola šířila. Tehdy už fungoval systém Drozd, Dobrovolná Registrace Občanů v Zahraničí, takže tuto informaci jsme měli. Nicméně registrace je dobrovolná, takže jsme neměli informace o všech lidech. Navázali jsme tudíž spolupráci s naším velvyslanectvím, a získali tak dobrý přehled o tom, kolik lidí v rizikových oblastech máme. Kromě toho jsme vydali doporučení, jak se mají cestovatelé nebo zaměstnanci našich firem v cizině chovat, kam nechodit, aby minimalizovali rizika nákazy. Pak jsme řešili, jakým způsobem bychom ty lidi dopravili zpátky. Nebylo to jednoduché, protože jsme neměli letadlo, v němž by šlo zajistit, aby se nenakazila posádka. Tak se to všechno řešilo dohodou s ostatními evropskými zeměmi. Zaplaťpánbůh jsme nakonec jejich pomoc nepotřebovali.“

Podle Vladimíra Valenty bylo nutné zamezit zavlečení infekce lidmi běžně cestujícími letadly do České republiky, kteří i když třeba necestovali přímo ze zasažených oblastí, mohli přilétat z jiných, přestupných destinací či být v konaktu se zdroji nákazy na letištích.

„Abychom se dopátrali těchto potenciálně rizikových osob, vytvořili jsme pro ně příletové formuláře. Kvůli nim bylo nutné vést náročné jednání s Letištěm Praha, s ředitelstvím Letového provozu a s leteckými společnostmi. Šlo o to, aby se formuláře v těch hlavních jazykových mutacích dostaly ke všem cestujícím, byly vyplněny a dostali se k hygienikům na další vyhodnocení. To byl první filtr. Další fitr bylo přímo zdravotnické pracoviště na letišti, které jsme zřídili právě pro rizikové cestující i ty, kteří měli problém, jež mohl souviset s nákazou. Samozřejmostí bylo zajištění personálu, dostatku ochranných prostředků, dezinfekce, transportních vozů a tak dále. Pokud by bylo podezření na nakaženého ebolou reálné, museli jsme mít zajištěnou přepravu na jediné civilní infekční pracoviště na Bulovce na úrovni třetího a čtvrtého stupně biologické bezpečnosti. Domlouvali jsme se s vojáky v jakém momentu bychom je přivolali k zásahu. Pak jsme určovali, kolik případů zvládne nemocnice Bulovka, a v jakém momentu by se aktivoval Těchonín, jako speciální vojenská nemocnice pro riziková onemocnění. Mimochodem, to jsem taky neměl tušení, jak perfektní nemocnice je Těchonín z hlediska infekčních nemocí. Těchonín je hermeticky uzavřená budova s řízeným tlakem ve všech prostorech, se samostatnou likvidací odpadu a dalšími speciálními opatřeními proti šíření nákazy. Jenže stálý personál tam není. Museli jsme rozhodnout, jakým způsobem by se tedy personál aktivoval. To všechno bylo třeba připravit. Odměnou pro mě pak bylo to, že jsme z Prahy letěli do Těchonína vrtulníkem, takže jsem viděl celou Českou republiku v podstatě z krásného nadhledu. Všechna opatření byla nezbytná, protože tu bylo riziko, že se někteří lidé vrátí z rizikové oblasti bez toho, že bychom je podchytili na letišti nebo jakkoliv jinak. A skutečně se objevily tři případy, kdy jsme měli opravdu velké obavy, že jsou ebolou nakažení. Dva byli dopraveni na Bulovku a byli tam hospitalizováni do doby, dokud lékařská vyšetření nepotvrdila, že ebolu nemají. V jednom případě se jednalo o malárii a v druhém o horečku dengue. Vzpomínám si na paní z Karlových Varů, která přijela z rizikové oblasti, měla krvavé průjmy a horečku, čili typické příznaky eboly. Pak to byl jeden podnikatel se stejným osudem. Třetím případem byl jeden student, myslím z Ghany, který byl doma na prázdninách, z letiště odešel sám a my jsme ho pak ve spolupráci s policií hledali. Policisté ho našli na hlavním nádraží a dopravili na Bulovku. I u něj se nakonec prokázalo, že to také ebola není, že se jedná o lehčí infekční onemocnění. Nicméně nesměli jsme nic zanedbat.“

Vladimír Valenta byl posléze postaven před další závažný problém. Policie řešila kausu vyděračů, kteří vyhrožovali, že po zemi rozšíří nákazu krví infikovanou virem eboly.

„Dozvěděl jsem se to zrovna, když jsme byli se ženou v pražském Divadle bez zábradlí. Najednou zavibroval telefon a volal mi tehdejší šéf útvaru pro boj proti organizovanému zločinu Robert Šlachta. Musel jsem hned jet na ministerstvo zdravotnictví a dozvěděl jsem se, že je Česká republika vydíraná po internetu jakousi skupinou, která tvrdila, že má nakaženou krev a že ji bude šířit po celé zemi. Chtěli ji rozstřikovat v nákupním středisku. Museli jsem se připravit na možnost, že by k tomu opravdy někde došlo a v rámci ochrany zdraví obyvatelstva navrhnout bezpečnostní opatření.“

Jak dál popisuje Vladimír Valenta, policie se pokusila vyděrače vypátrat, ale nepodařilo se to. Zorganizovala se tisková konference, která měla obyvatelstvo upozornit na možné riziko a vyděrače varovat, že úspěšní nebudou.

„Nicméně vydírání pokračovalo dál, ta hrozba tedy reálná byla. Oznámili nám, že do toho půjdou naplno, když na hrozbu nereagujeme. Že sice nebudou rozstřikovat krev, ale mají nakažené prostitutky, který tady budou tu nemoc šířit. V ten moment nám už spadnul kámen ze srdce, protože nám všem bylo jasný, že zdravotní stav takové nakažené osoby by už vylučoval jakoukoli činnost a prostitutce v takovém stavu by se každý vyhnul na sto honů a tudíž, že se jedná o planou výhružku.“

S ebolou souvisela i práce spojená s organizací materiální pomoci zasaženým zemím.

„Přestože to primárně patří do kompetence ministra vnitra, ministr zdravotnictví Němeček se na vládě iniciativně chopil její organizace, zřejmě v rámci svého „píár“, a celé to hodil na odbor hlavního hygienika. A tak v průběhu všech těch komplikací odborných jsme řešili výběr a nákup zdravotických prostředků a jejich dopravu do zasažených zemí přes najmutou loď v Rotterdamu a podobně. Naštěstí tady byla jako vždy velmi dobrá spolupráce s Hasičským záchranným sborem, díky čemuž jsme i tuto výzvu zvládli.“

V rámci své mise na ministerstvu zdravotnictví ve funkci hlavního hygienika zmiňuje Vladimír Valenta další dva problémy, které dostal k rozlousknutí.

„V letech 2014–2015 to byla epidemie MERS, což je respirační syndrom původem na Blízkém a Středním východě, jedná se o těžké plicní onemocnění způsobené jednou z forem koronaviru. Ve světě tehdy na následky nemoci MERS zemřely stovky lidí. Tahle závažná infekční nemoc se objevila i v Evropě a pak nejvíc v Jižní Koreji. V této zemi se v té době chystala univerziáda, čili celosvětová sportovní akce, které se měli účastnit i naši sportovci.  Na ministerstvu zdravotnictví jsme museli rozhodnout, jestli povolíme účast našich sportovců, případně za jakých podmínek. Nebylo to, řekněme, jenom zadání pro nás, ale pro celou Evropu. Některé země své sportovce do Jižní Koreje dokonce neposlaly. My jsme se rozhodli, že jim účast povolíme. Informovali jsme je, jak se mají chránit, čemu se vyhnout a tak dále. Zároveň jsme se opět domluvili s Letištěm Ruzyně, aby na letišti byly informace o příznacích a rizicích onemocněn MERS. V podstatě hned druhý den po tom, co jsme zavedli na letištích potřebná opatření, mě velvyslanec Jižní Koreje žádal o přijetí. První setkání s ním bylo velmi nepříjemné. V podstatě si stěžoval na postup České republiky, že podle něj není adekvátní dělat tato opatření a že Jižní Korea má situaci pod kontrolou. Nu, a jádrem jeho sdělení bylo, že pokud ta opatření nezrušíme, tak to může mít následky pro investice Jižní Koreje v České republice.“

Vladimír Valenta o jednání s velvyslancem ihned informoval vládu a všechny dotčené odborníky. Sdělil jim, že opatření, které hygienici realizovali, mají smysl a že si za nimi stojí.

„Podotýkám, že v této kauze, celou tu dobu, jsem měl podporu mezi politiky, takže jsem si všechna opatření obhájil. Když jsme se pak sešli s jihokorejským velvyslancem znovu, tak se mi ho podařilo přesvědčit. Možná také proto, že vývoj epidemie MERS v Jižní Koreji nebyl úplně dobrý. Rozešli jsme se a druhý den jsem dostal svůj první a zároveň poslední dar ve funkci, krabici ženšenového čaje. Tak to bylo hezké zakončení celé peripetie s MERS.“

Vladimír Valenta si vzpomněl na další složitou a pro něj nakonec mile překvapivou záležitost, kterou ve funkci hlavního hygienika řešil, když musel jednat s hornickými odbory. Hygienici reagovali na výskyt pneumokonióz a silikóz u horníků.

„Na základě studie, která vznikla v době, kdy úřadoval můj předchůdce, a která trvala řadu let, se vyhodnotilo riziko vzniku těchto onemocnění při dané expozici. Zjistilo se, že se riziko vzniku onemocnění významně zvyšuje, když horník dosáhne určitého počtu odpracovaných směn. Já teď nevím přesně, kolik to bylo směn, to už si nepamatuji. Ovšem studie byla sofistikovaně podložená a obhajitelná a hlavně chránila zdraví. Bylo tedy nutné přijmout opatření, podle kterých měl být horník po odpracování stanoveného počtu směn přeřazen na jinou práci. Horníkům se tahle opatření nelíbila, protože to samozřejmě znamenalo zásah do jejich života. Další problémy souvisely s finančním dorovnáním po tom, co museli dělat jinou práci. Odbory nesouhlasily jak s čísly, tak i s postupy. Při tom prvním jednání s horníky jeden odborář bouchnul do stolu a řekl: Tak doktore, ještě jednou mě to takhle řekneš a jdu za Bohoušem. Upřesním, že tehdy byl předsedou vlády sociální demokrat Bohuslav Sobotka. S tím bouchnutím do stolu odborář odešel, takže jsme to nechali den, dva uzrát a sešli jsme se znovu. Následně jsme dospěli ne k dohodě, ale k tomu, že jsme je přesvědčili o tom, že naše opatření jsou skutečně podložená a budou realizována. A bonbonek navrch. Po letech, to už jsem nebyl hlavním hygienikem, jsme se s tím odborářem potkali na jakési konferenci v Ostravě a já jsem od něj dostal pozvání, abych za horníky přijel do dolů.“

Jak Vladimír Valenta poznamenává, ve funkci hlavního hygienika zažil tři ministry – Leoše Hegera a Martina Holcáta, s nimiž si spolupráci pochvaloval a Svatopluka Němečka, s nímž společnou řeč nenašel.

„S ministrem Svatoplukem Němečkem jsme si nerozuměli lidsky ani odborně. Poté, co prohlásil, že hygienici nemusí mít zdravotnické vzdělání, tak už jsme si neměli co říct. Já jsem pak víceméně čekal, jestli bude odvolaný on, nebo jestli se dřív s funkcí rozloučím já.“

Návrat do Liberce

V roce 2016 se rozhodl, že se už nepřihlásí do nového výběrového řízení na hlavního hygienika a vrátil se zpět na místo krajského hygienika v Liberci.

„Vrátil jsem se na místo, kde jsem dělal třicet let, takže to byla práce, kterou jsem znal. A přivítal mě kolektiv schopných lidí, který jsem v minulosti postupně vybudoval. Navíc jsem v plné míře mohl navázat i na svou pedagogickou činnost.“

Podle Vladimíra Valenty byly první dva roky po jeho návratu na místo krajského hygienika klidné, nevybočující z běžného standardu práce hygienika. Poklidné období narušila až havárie ve firmě Purum v provozovně na likvidaci nebezpečného odpadu v listopadu 2019 v Hamru na Jezeře na Českolipsku.

„Při manipulaci s kyselinou sýrovou došlo k zahoření, k výbuchu a bylo zraněno osm lidí. Jeden zraněný na následky zranění zemřel. Nebezpečnými látkami byli kontaminování lidé, kteří na místě havárie zasahovali nebo byli blízko ní. Prováděla se tam měření a analýzy. Zjistili jsme, že to byl nejspíš sirovodík nebo také dimethylsulfid, chemické látky představující velké zdravotní riziko. Sirovodík je vlastně buněčný jed, ničí nebo inaktivuje oxidační enzymy v buňkách mitochondrií, takže dochází k buněčné smrti. Naštěstí k havárii došlo na poměrně odlehlém místě, takže nedošlo k ohrožení veřejného zdraví v širším okolí.“

Hygienická opatření, která bylo nutné přijmout, se týkala vice než stošedesáti lidí – záchranářů, hasičů, policistů, ale i zdravotního pesonálu, který se staral o zraněné nejen v místě havárie, a take pracovníků dvaceti organizací a firem, kteří se mohli dostat do kontaktu s toxickými látkami.

„Nařídili jsme opakované preventivní lékařské prohlídky těchto lidí. Obsah těchto prohlídek bylo nutné s ohledem na spektrum možných toxických látek specifikovat velmi široce. Opět se tak potvrdilo, jak je nutné, aby se hygienická opatření opírala o zdravotnické vzdělání. Zasažení se podrobovali vyšetření plic, jater a ledvin, krevním a jaterním testům. Díky tomu se podařilo podchytit osm lidí, kteří byli dlouhodobě lékařsky sledovaní. Dekontaminované musely být pak i záchranářské vozy, které odvážely zraněné z místa havárie.“

Vladimír Valenta vzpomíná i na to, co dalšího nejdřívě na okresní a pak krajské hygienické stanici v Liberci v uplynulých čtyřiceti letech řešil.

„Setkal jsme se s odmítačem očkování, který bouchl do stolu a začal vykřikovat, že jsem Hitler. To je pak těžká diskuse. Někteří lidé odmítají očkování kvůli tomu, že mají špatné infomace a ti se nechají většinou nakonec přesvědčit, že se naočkovat nechají. Ti, co nenechají naočkovat své dítě, ho síce nemohou dát do veřejné školky, ale represe je vždy horší než pokus je přesvědčit o významu očkování pro zdraví dětí. Zajímavá je pak skupina lidí, pro které je odpor k očkování vyjádřením určitého protestu proti establishmentu, bojují tím vlastně proti vládě. Hodně lidí z toho ale naštěstí vyroste. (…) Vzpomínám i na několik epidemií žloutenek v sociálně vyloučených oblastech i mezi drogově závislými. Přišla také epidemie spalniček, zdravotní problémy uprchlíků během migrační krize nebo bombové či antraxové dopisy. Na jejich hrozbu jsme vždy museli reagovat adekvátně, protože riziko bylo reálné. Ve Spojených státech amerických totiž skutečně došlo k nákaze antraxem. Byla to ale také běžná denní práce spojená s posuzováním stavebních projektů a jejich vlivu na zdraví, s chorobami z povolání, s běžnou kontrolou dodržování hygienických předpisů či norem školního stravování. Myslím, že si nedovedu představit pestřejší práci než jsem měl a za to jsem životu i lidem, které jsem potkal vděčný.“

Pandemie Covidu-19

Vladimír Valenta se začal hrozbou pandemie nemoci Covid-19 zabývat už v prosinci 2019, kdy liberečtí epidemiologové získali první zprávy o této infekční nemoci v Číně a v Itálii.

„Získávali jsme poměrně dost infomací díky italskému překladateli žijícímu v Novém Boru, který nám tlumočil odborné tiskové konference z italské TV a také přímé informace od doktorů, kteří pracují v tamních nemocnicích. Začali jsme proto připravovat informační kampaň a také chystat opatření. Krajská epidemiologická komise zasedala o měsíc dříve, než se vzpamatovali na ministerstvu zdravotnictví, tedy už na konci roku 2019. Krizový štáb Libereckého kraje jsme svolávali už v lednu 2020 a začala velká anabáze představující obrovské vypětí lidí, kteří se podíleli na boji s touto epidemií. Tedy hygieniků, lékařů první linie i nemocničních, zdravotních sester, záchranářů, hasičů, policistů, vojáků, krajské i obecní samosprávy, celníků, dokonce i pracovníků finančních úřadů a call center, kteří nám pomáhali s trasováním kontaktů nakažených koronavirem a s telefonáty lidem, kteří přišli do kontaktu s nakaženými a museli do karantény. Vyšla nám vstříc i Technická univerzita v Liberci, která nám poskytla prostory s počítači.“

Vladimír Valenta pravidelně chodil na jednání krizového štábu kraje a zúčastňoval se následných tiskových konferencí, na kterých informoval o aktuální epidemiologické situaci v Libereckém kraji i přijímaných opatřeních. Stejně tak jako u koncepčních a strategických krocích v oblasti zdravotní péče, i tady v krizové situaci se ukázalo jak je důležité propojení orgánů ochrany veřejného zdraví se zástupci samosprávy regionu a všech jeho složek.

„Museli jsme denně situaci analyzovat, vyhodnocovat a rozhodovat o opatřeních, která se týkala jednotlivců i firem. Byla to vysoce odborná práce čtyřiadvacet hodin denně, sedm dní v týdnu. Opět se jasně ukázalo, že ta naše odborná zdravotnická práce, tenhle orgán ochrany veřejného zdraví prostě má smysl a že to za nás nevyřeší žádné centrum v Praze. I když jsme byli po pár měsících totálně vyčerpaní a vyhořelí, stále jsme museli jet dál a zároveň ostatní lidi motivovat, aby ten nápor práce vydrželi.“

Období boje s Covidem-19 znamenalo velikou zkoušku lidských charakterů.

„Nevím, jestli mě epidemie Covidu-19 stála nejvíce sil, ale vím určitě, že byla asi největší školou života, protože byla školou o lidech. Používal jsem všechny dostupné prostředky, abych své lidi motivoval, včetně těch velmi netradičních. Říkal jsem si například, že trocha poezie nikoho nezabije. Ono to zní teď možná směšně, ale v té emocionální době básničky doprovázející v exponovaných chvílích třeba pracovní mail hodně pomáhaly a lidi doslova nakoply. Samozřejmě nebyla to žádná milostná poezie, ale kdo zná například. Kryla a Skácela, ví, že umějí jít až na dřeň člověka a jeho existence. Na hygienické stanici pracují především ženy a ty na básně reagovaly naprosto neuvěřitelně. Ohlasy, které mám, budu mít do konce života schované. A když mi bude špatně, tak si je vždycky přečtu. Dám příklad, co mi kolegyně napsaly: Pane doktore, uděláme pro vás všechno a za každou cenu. Doma jsem prostě všeho nechala a jdu do práce! Obětavost kolegů a kolegyň byla obrovská, nikdy jsem nic takového nezažil. Na druhé straně jsem zažil i opačný pól lidských reakcí. Ještě nyní, pár roků po pandemii neomšel na dlažbě před hygienickou stanicí červeně nasprejovaný smrťák s injekční stříkačkou a ani nikdy nezapomenu na výhružné maily, které se mezi těmi mnoha podporujícími občas objevily.“

Poezie

Vladimír Valenta se již od mládí věnoval poezii, přičemž v roce 2018 vydal sbírku Pouštění žilou. Jedná se o výběr z textů ze dvou jeho „poetických“ období, z doby vysokoškolského studia v Praze a z období posledních let. Jeho poezie je ovlivněná Jaroslavem Seifertem a Václavem Hrabětem. V době, kdy procházel náročnými obdobími své profese, mu psaní pomáhalo při duševní hygiene.

„Já jsem se teď shodou okolností vrátil k Seifertově knížce Všecky krásy světa. On v ní vlastně odpovídá na otázku, co to vlastně poezie je, a došel k definici, že poezie je krása oděná do slov a slova oděná do krásy. Druhým dechem zároveň říká, že ta definice v podstatě neznamená prakticky vůbec nic. Prostě poezie je jakoby něco, co je, anebo není, že to přijde nebo odejde. Já s tím souhlasím. Ta poezie ke mně nějak přišla už v době studia na vysoké škole. Člověk ji využíval k balení holek a také k psaní textů pro kapelu. Něco mě napadne, udělám si poznámku do mobilu a pak nápad, když mám chuť a čas, zpracuji. A oprostím se přitom od všech marností. Je to odpočinek od světa a práce. Píšu stále, mám toho možná víc, než dřív, ale nemám teď nikoho, kdo by mé básně utřídil. My máme rádi hudbu, jezdíme po festivalech, například na Janáčkovy Luhačovice. Když jsme tam byli posledně, tak jsme v rámci Janáčkova festivalu poslouchali vyprávění jednoho pana profesora, už si nepamatuji jeho jméno... On tam mluvil o Skácelovi a o jeho ženě, což byla shodou okolností sice jeho manželka, ale předtím to byla žena Oldřicha Mikuláška, čili žena dvou významných básníků. Byla to zároveň žena, která vlastně dělala úpravu jeho básní, třídila je a obvolávala nakladatelství. Bez ní by Skácel nebyl. Pro mne tu práci na první knížce udělala dcera. Teď už je vdaná v Praze, má svoji práci a už ji tím nemůžu zatěžovat, takže se chystám, že to v důchodu nějak utřídím sám. Má žena je totiž zároveň má múza a tudíž od ní nic takového nemůžu chtít.“

 

Ivana Bernáthová