Katalog KVKLI

Jan Luštinec

30. 5. 1953 Jilemnice

historik pedagog manažer politik

Medailon

„Člověk se podle mne nemá ptát na to, jaký užitek jeho práce přinese, ale má v daném okamžiku vykonat to, co vykonat může.“

 

Jan Luštinec se narodil 30. května 1953 v Jilemnici. Jeho otec Jan Luštinec byl profesí úředník, po jistou dobu vykonával funkci předsedy MěstNV v Jilemnici. Matka Jiřina Luštincová, rozená Nosková, pracovala jako učitelka. Po vychození základní školy navštěvoval Jan Luštinec jilemnické gymnázium, ve kterém odmaturoval v roce 1972. Poté se přihlásil na Pedagogický institut v Hradci Králové, kde vystudoval obor dějepis a český jazyk.

Už během vysokoškolských studií Luštinec pracoval brigádnicky jako průvodce v Krkonošském muzeu v Jilemnici sídlícím od roku 1953 v bývalém zámeckém sídle šlechtického rodu Harrachů. Po promoci v roce 1977 nastoupil do muzea na pozici ředitele. Dosavadní vzdělání si v letech 1981–1984 doplnil studiem muzeologie na Univerzitě Jana Evangelisty Purkyně v Brně.

Muzejní instituci pak vedl více než čtyři desítky let. Během této doby se Jan Luštinec zasloužil o rekonstrukci velké části zchátralého neorenesančního jilemnického zámku. V zakoupené sousední barokní budově bývalého panského pivovaru se pak podařilo nainstalovat stálou expozici zaměřenou na historii lyžování. V Krkonošském muzeu je také historicko-etnografická expozice přibližující historii západních Krkonoš a unikátní betlém Jáchyma Metelky, na jehož opravě a údržbě se Luštinec rovněž podílel. Stejně tak jako na zámecké expozici přibližující šlechtický rod Harrachů, který až do roku 1945 zámek vlastnil. Janu Luštincovi se navíc podařilo rozšířit zámeckou Kavánovu galerii, ve které je na devět desítek děl malíře Františka Kavána, rodáka z Víchovské Lhoty u Jilemnice.

Jan Luštinec zorganizoval více než dvě stě padesát výstav zaměřených na Krkonoše, tamní krajinu, ekologii, umění, řemesla, podnikání a další oblasti. V rámci České křesťanské akademie pořádá v Jilemnici besedy se zajímavými osobnostmi z oblasti vědy a veřejného života. Významná je také jeho publikační činnost. Luštinec napsal několik odborných historických knih o Jilemnici, monografii Jan Nepomuk hrabě Harrach či Toulky pojizerskou minulostí. Ve spolupráci s dalšími autory vydal Album starých pohlednic Podkrkonoší, Krkonoše pohledem Jana Buchara a Josefa Vejnara anebo František Kaván – životní dílo.

V roce 2010 kandidoval Jan Luštinec do zastupitelstva města Jilemnice jako nestraník za KDU-ČSL. Po tři volební období se jako městský radní a zastupitel až do roku 2022 zaměřoval především na kulturu a památkovou péči.

V roce 2019 předal vedení Krkonošského muzea v Jilemnici Davidovi Ulrychovi. O tři roky později převzal Poctu hejtmana Libereckého kraje za celoživotní přínos v oblasti historie a muzejnictví.

Mládí

Jan Luštinec se narodil 30. května 1953 v Jilemnici. V krkonošském městě žili jeho prarodiče z obou stran, jedna z rodinných linií, Koptíkovi, tam žila již v sedmnáctém století.

„Když tak chodím po Jilemnici, zdravím neustále nejrůznější mé tety, mám jich hodně. Jedna prababička měla totiž patnáct dětí, jeden pradědeček osm.“

Těsně před nástupem do školy Jan Luštinec vážně onemocněl a léčil se v Praze v Nemocnici na Karlově a později se žloutenkou v nemocnici v Krči.

„Do 1. třídy jsem nastupoval až v říjnu. Byl jsem tak slabý, že mě rodiče vozili na kočárku a včasný nástup tedy nebyl možný.“

Jeho otec Jan Luštinec pocházel ze Stromkovic. Navzdory chudým poměrům vystudoval jilemnické gymnázium, přivydělával si kondicemi a z Husova fondu dostal jako premiant stipendium. Ve volném čase hrál divadlo. Těžce nesl, když Němci zavřeli v roce 1939 vysoké školy a nemohl dál studovat. Matka Jiřina Luštincová, rozená Nosková, pocházela ze zámožné rodiny. Po celý život byla citově velmi nevyrovnaná.

„V roce 1948 nový komunistický režim prarodičům znárodnil obchod a velkoobchod, dědečkovi komunisté napařili dokonce fingovanou pokutu. On se proti postupu znárodnění odvolal, což komunisty rozzlobilo a napařili mu fingovanou pokutu dvě stě tisíc korun. Vše to pro něj bylo finančně velice náročné, musel prodat nábytek a další zařízení domácnosti, třeba i gramofon. Později se dozvěděl, že pokutu neměl vůbec platit. Dědeček byl navíc donucen, aby nastoupil k nádvorní partě do jilemnického Technolenu. Nesměl být na místě, kde by mohl komunikovat s ostatními lidmi. Později mohl pracovat na pile ve Štěpanicích.“

Jan Luštinec vzpomíná na to, že dědeček z otcovy strany uměl německy, včetně různých německých nářečí. Bez problémů komunikoval s německými horáky, co žili v Krkonoších i s říšskými Němci, kteří si kolikrát ani vzájemně nerozuměli. Babička byla podle Jana Luštince praktická žena, s dědečkem se seznámili v roce 1922.

„Dědeček byl velmi zámožný, babička chudá. Začali spolu chodit v šestnácti letech. Dědův otec jejich vztahu bránil, a když přišlo dítě, ani tehdy nezměkl. Poslal syna na vojnu. Z ní ale dědeček posílal babičce žold a konzervy, a když dosáhl plnoletosti jedenadvaceti, tak si ji vzal. Dělal nejdříve námezdní práce, mnozí se báli syna pana starosty zaměstnat. Pak si ho vzal k sobě právník a zaměstnal ho. Tím pro rodinu začaly lepší časy. Děda si navíc získal velké sympatie, že si babičku i přes tyhle problémy vzal a neustoupil. Nakonec to dopadlo usmířením.“

Dědeček se vrátil ke svému otci do obchodu, díky čemuž získal dobré finanční příjmy. Tím, že děda s babičkou překonali těžké období, lépe pak čelili všem životním problémům.

„Babička věděla, co je utrpení a snažila se všem pomáhat. Říkávala vždycky: Nějak to dopadne. A měla jistotu víry. Pocházela ze čtrnácti dětí a celá rodina držela hodně pohromadě. Komunisté byli podle dědečka uličníci.“

Jan Luštinec byl rád, když se mohl s dědečkem a babičkou často scházet a povídat si.

„Vyprávěli třeba o válkách. O té první světové říkali, že kdo tuhle válku nezažil, neví, co je hlad. V té druhé světové bylo podle babičky alespoň co jíst. Občas mi dali pětikorunu, vážil jsem si toho, nikdy jsem tam nezlobil a měl jsem tam pocit bezpečí. Díky nim jsem pochopil, jak se svět změnil. Líbilo se mi soužití různých generací. Poslouchali, co ten druhý říká a všichni byli schopni se respektovat. Zetě třeba nikdy nenapadlo, aby babičce zakazoval kostel. S dědečkem jsme chodili na Štědrý den lesa, nosili zvěři vánočky i kaštany a věšeli jsme lůj na stromy. Doma byl pak už nazdobený stromeček a voněl tam houbanec. Babička s dědečkem sice drželi půst, ale nám dětem říkali: Jen to sněz!“

Jan Luštinec chodil do školky v Jilemnici, která podle něj v padesátých letech fungovala jinak než dnes.

„S dětmi se jednalo dost drsně a netaktně, prostě nepedagogicky. Měli jsme ve třídě chlapce s opožděným vývojem a oni ho zesměšňovali. Když se někdo počůral, následovalo zostuzení. Pamatuji si, že jsme museli ve školní jídelně dojídat, dokud jsme všechno nesnědli. Některé děti v jídelně seděly třeba dvě hodiny. Dodnes nenávidím nudle s mákem, protože je neměli vůbec, vůbec dobré, a já nad nimi musel dlouho sedět. A když jsem šel domů, tak jsem měl ještě v puse poslední sousto a nebyl jsem schopný ho spolknout. A ta výchova! Třeba, když se jí, tak se nemluví. Vždyť právě při jídle se dá hezky konverzovat! Oblečení? Na nohách gumáčky, tzv. šedý mor, teplákové oblečení jako uniformu a rádiovku! Naštěstí i tehdy mezi učitelkami byly některé ženy rozumnější a vlídnější. Když pak chodily do školky mé děti, to už bylo úplně jiné, vůbec po roce 1989 se přístup k dětem úplně změnil a spousta problémů odpadlo, jiné se ovšem vynořily.“

Jan Luštinec vzpomíná na učitele ve škole, kteří byli jiní než dnes, některé měl však opravdu rád. Ve škole učila i jeho maminka.

„Vždy mi říkala: Pojď, musíme si vážně promluvit. V té chvíli bych byl raději, kdyby mi nafackovala, než abych poslouchal její: Chceš jít k lopatě? I když já opravdu nebyl žádný gauner. Jeden jediný okamžik mě dokonce kdysi opravdu pokořil. Měl jsem na hodině výtvarné výchovy špinavé vodové barvy. Učitelka šla ukázat ty špinavé vodovky mé matce. Hodně mě to ranilo. Sama výuka výtvarné výchovy se dělala špatně. Sklenička zleva, zprava jablko a začínalo se právě vodovými barvami, což je těžká technika. O dějinách výtvarného umění jsme nevěděli téměř nic.“

Jak podotýká Jan Luštinec, na jilemnickém gymnáziu měli naštěstí profesora Masejdka, absolventa Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Praze.

„Byl to vynikající umělec a přistupoval k nám individuálně. Říkal nám třeba, jak máme malovat strom. Že si máme představit, jak raší, jak roste. Otevřel mi cestu k umění, což sehrálo významnou roli v mé budoucí profesi. Pak tu byla hudba. Matka zpívala s Krkonošskými učiteli a leccos jsem znal, bylo na co navazovat a v šestnácti, sedmnácti letech mě muzika začala hodně zajímat. Pak jsme měli výbornou češtinářku, paní učitelku Fibikarovou, až do její smrti jsem s ní byl v kontaktu. Měla v sobě krásnou prvorepublikovou kulturu a dokázala nám ji předávat. Bylo tam víc skvělých kantorů, například ti, co uměli dobře vykládat válku.“

Rok 1968

Koncem šedesátých let Luštinec sledoval pokusy československé společnosti o socialismus s lidskou tváří. Když do Československa vpadla 21. srpna 1968 okupační vojska Varšavské smlouvy vedená Sovětským svazem, bylo mu patnáct let.

„Strašně mi imponovalo, jak naše společnost začala žít. Teta v Jablonci mě pozvala na 1. máj 1968, všude vládlo nadšení, ulice vřely. Tety a strýcové byli nadšení, ani naši se k obrodnému procesu nestavili negativně. V den invaze jsem byl u krkonošské babičky v Kuksu. Když jsme večer před tím tragickým dnem uléhali, tak jsme si říkali, copak že létá tolik letadel. Ráno mě vzbudili, že jsou tady Rusáci. Myslel jsem si, že mě jen chtějí vytáhnout z postele, že někam pojedeme. Seběhl jsem dolů a slyšel všechno v rádiu. Byla to strašná rána, brečel jsem pak v prádelně“.

Jak dál vzpomíná Jan Luštinec, v Kuksu sice nejezdily tanky, ale lidi panikařili a nakupovali zásoby. Do Jilemnice poté jeli vlakem.

„Ve Staré Pace se přestupovalo, ve vlaku seděly čtyři Polky a lidé se do nich pustili. Polky bránily invazi, a kdyby nehodily zpátečku, tak je snad cestující z vagónu vyhodili. V poledne byla stávka, houkaly také lokomotivy, u nás tehdy ještě parní. Přijeli jsme domů do Jilemnice a tam bylo hodně tanků, přijížděly od Harrachova. Bydleli jsme pod nádražím, byly tam směrovky, které lidé obraceli, a tak tanky jezdily do naší ulice a zase zpět.“

Rok 1968 mu připomenul události z března 1939.

 „Říkal jsem si, že asi takhle prožívali mí předci 15. březen 1939, kdy nás začali okupovat němečtí fašisté. Prateta mi vyprávěla, že byla zrovna v Praze, a když šla pro rohlíky, všude bylo plno Němců. Tak myslela jen na to, jak se dostat co nejrychleji domů. Těžké chvíle za války, jak říkávala, prožívali solidárně, společně. Děda to měl srovnané. Nenáviděl Hitlera a německou okupaci. Uvědomil si, že kdyby nebylo Německa, tak by nebyl ani komunistický převrat v roce 1948.“

Na dobu normalizace po roce 1970 vzpomíná Jan Luštinec s rozpaky. Ve společnosti nebyla dobrá nálada. Z gymnázia, které vystudoval, museli někteří učitelé odejít.

„Byl tam ředitel, profesor Nikl, který nás měl na dějepis a ten mě vlastně k dějepisu přivedl. On měl výklady, v nichž nám řekl spoustu věcí, jak se říká, mezi řádky. Uměl v rámci možností podávat dějepis objektivně. Měli jsme na latinu a němčinu paní profesorku Šimáňovou, byla to nesmírně vzdělaná žena, znala tolik reálií. Dneska si říkám, jak jsem mohl být tak hloupý, že jsem všechno nenasával jako houba, a že jsem se ani té němčině tehdy nevěnoval víc. Byl to ale taky vliv normalizace, že jsme se neučili jazyky, neměli jsme motiv. Měli jsme dva roky angličtinu, ale kdo by se od nás za totality dostal do anglicky mluvící země! A učit se německy, abychom mohli jet do Drážďan, to nebyl asi ten správný motiv. Pak jsem to doháněl, jak se dalo.“

Gymnázium naučilo Luštince, jak dodává, jednu věc, debatovat. Studenti se podle něj naučili naslouchat druhému a při protichůdných názorech se nehádat. Během středoškolských studií se taktéž věnoval literatuře.

„Společně jsme si s mou stejně starou sestřenicí v sedmé třídě psali dopisy. Například na téma, jaký je náš názor na Václava IV. Začal jsem čím dál víc vyhledávat historickou literaturu. Té „nemarxistické“ ale tehdy nebylo moc. Sháněl jsem ji po antikvariátech a půjčoval jsem si knihy od známých.“

K historii a umění jej přivedly rovněž pobyty v Kuksu u Jaroměře. I díky němu, a rovněž pod vlivem nábožensky založených dědečka a babičky, začal víc o křesťanství přemýšlet.

„V Kuksu je slavný klášter, ale říkalo se mu za mého mládí v socialismu zámek. Byl v něm tehdy domov důchodců, pracovaly v něm řádové sestry a pamatuji si, že z kostela Nejsvětější Trojice bylo bezvadně slyšet, jak zpívaly. Kostel byl při bohoslužbách pro veřejnost uzavřený. Sochař Matyáš Bernard Braun mě svými sochami v areálu hospitalu doslova uhranul. Obdivoval jsem je často. Tehdy totiž stála studentská vstupenka do přístupné části kláštera pouhé dvě koruny.“

Vysokoškolská studia

Jan Luštinec vystudoval dějepis a český jazyk na Pedagogickém institutu, později Univerzitě v Hradci Králové.

„Studium bylo docela dobré, a to i přesto, že my ještě měli onen zvláštní povinný předmět marxismus- leninismus a dějiny dělnického hnutí. Přednášel nám pán, co neměl ani maturitu a všechno komolil. Na tento tzv. marxák jsme chodili do přednáškové auly, tehdy nebyly přednášky povinné a jeden student tudíž podepsal třeba patnáct lidí. Pak si toho na fakultě všimli a museli jsme na přednášky chodit. Fajn bylo, že jsme samotnou státnici z marxáku povinnou neměli.“

Za téma diplomové práce si zvolil Dějiny Jilemnice v letech 1620–1781, protože ho zajímala historie Krkonoš.

„Vedoucí diplomové práce mi ale tehdy sdělil, že tohle téma není aktuální, mínil tím asi, že není dostatečně socialisticky angažované a ať zpracuji téma Pokrokové tendence v dějinách Jilemnice ve vybraném historickém období. To mi přišlo jako komické, ale vůči mě to byl nepochybně vstřícný tah. Naštěstí se v Jilemnici odehrálo v té době povstání a dalo se to skvěle skloubit.“

Jan Luštinec začal chodit do archivu, učil se číst staré písmo a i když to bylo zpočátku těžké, brzy získal řadu potřebných znalostí pro svou budoucí práci.

„Po promoci jsem šel na vojnu do Kutné Hory. Základní vojenská služba mi samozřejmě blízká nebyla, nicméně jednalo se pouze o rok, a měli jsme tam navíc vynikající partu vysokoškoláků. Bydleli jsme samostatně, zaskakovali za důstojníky a ti nám dávali hodně vycházek, takže jsme chodili do města do pěkných hospůdek. A druhou náplastí bylo samotné historické město Kutná Hora, obrovský poklad! Byť byla za socialismu dost zchátralá. Chodil jsem do Vlašského dvora, svaté Barbory a občas na mše do kostela v uniformě, spolu se mnou tam bývali i někteří Slováci. Dokonce jsem se dostal do zvonice chrámu svaté Barbory a mohl zvonit.“

Krkonošské muzeum v Jilemnici

Po dokončení vysokoškolských studií obdržel Jan Luštinec nabídku na místo ředitele Krkonošského muzea v Jilemnici, kam docházel na brigádu už jako student gymnázia.

„Ředitelem tam byl tehdy Zdeněk Kučera. Nebyl sice historik, byl ale vynikající ochotnický režisér, dokázal skvěle recitovat a uměl do muzea přilákat lidi. A návštěvnost začala vzrůstat. My jako študáci jsme si to užívali a já si udělal představu, že pracovat v muzeu je něco úžasného. Platové podmínky mě tehdy vůbec nezajímaly. Pana Kučeru pak z politických důvodů vyhodili. Místo něj dosadili prominenta, jehož bratra zastřelili okupanti v roce 1968, a tudíž měl určité výhody, aby mlčel. Nechci ho jmenovat, protože je už po smrti, ale musím říct, že bral ředitelské místo hákem. Třeba ještě v jedenáct hodin dopoledne v muzeu nikdo nebyl, zůstalo prostě pro návštěvníky zavřené. Navíc neodevzdával tržby a za dva roky, co tam byl, přibyl v muzeu pouze jeden přírůstek. Pak tam měl ještě kšefty s valutami, bral si od lidí obrazy, že jim je nechá zrestaurovat, a nevracel je. Málem to skončilo u soudu. Dostal výpověď a tehdy mi někdo volal, jestli nechci „ředitelovat“ a já na tu funkci kývnul.“

Jan Luštinec po letech vzpomíná na to, jak postupně zjišťoval, s čím souhlasil, a jak špatně na tom Krkonošské muzeum v Jilemnici bylo.

„Najednou jsem viděl, jak jsou ty vzácné sbírky nezabezpečené. Velmi nešťastně se navíc tehdy rekonstruovalo přízemí zámku, ve kterém jsou dnes také umístěny muzejní expozice. Tam se měla budovat lyžařská expozice, ale šlo to pomalu. V zámku jsem byl jen já, na půl úvazku uklízečka a později přibyla ještě jedna síla. Topení bylo chatrné, pouze čtvery akumulačky na jedno patro, dvoje byly ale odstřižené a nefungovaly. V kanceláři jsme měli kamna na uhlí, netekla tam navíc voda, měli jsme suchý záchod. Kdysi tam fungoval vodovod, ale oni tam něco kopali a překopli ho. Vrazili tam pak kůl a zasypali to… Já tu vodu pak nosil až ze sousedního zahradnictví. Paní, která tam uklízela, už byla postarší, a proto jsem vodu nosil za ni. Do zámku navíc hrozně teklo, že omítky opadaly až na cihly a na nich byl hřebíčky a připínáky připevněný papír. Zámek byl navíc nevymalovaný a špinavý.“

Když chtěl tuhle zoufalou situaci řešit, setkal se s nezájmem nadřízených úřadů. Nastaly dohady, vedl se dokonce soudní pracovní spor kvůli zimě, ve které musí zaměstnanci pracovat.

„Na soudním jednání, byť bylo podle mne všem jasné, že mám pravdu, se ukázalo, že Městský národní výbor v Jilemnici jako provozovatel má vždy pravdu a já nemám žádnou šanci. Pak jsem dal výpověď, ale následně ji vzal zpátky, protože mi někteří lidé dávali určitou naději. Město ale, že Luštince v žádném případě nechce a muzeum taky ne. Bylo tak rozhodnuto, že Krkonošské muzeum bude převedeno pod Krkonošský národní park – KRNAP. Mnozí říkali, ztratíte samostatnost, ale nebyla to pravda. Na Správě KRNAPu byli odborníci a ředitel Jiří Svoboda, byť jsou proti němu dnes výhrady, dokázal maximum, co se z této situace dalo vytěžit. Hlavně pomohl plánované lyžařské expozici.“

Když stavbaři dokončili rekonstrukci přízemí jilemnického zámku, začal v něm Luštinec pořádat výstavy, například Krkonoše v umění, hlavně v grafice, malbě a olejomalbě 18. – 20. století.

„A mezitím jsme s kolegou Mílou Bartošem z Vrchlabí připravovali lyžařskou expozici, přišla i další kolegyně, která se mnou velmi dobře spolupracovala, shromáždili jsme kolem sebe skupinu lidí, abychom sehnali i exponáty. Protože nebylo pravdou, že by jich v muzeu byl dostatek. Pomalu se tím začal vytvářet bohatý lyžařský muzejní fond. Ze čtyřiceti, padesáti kousků se fond zvolna rozrostl na šest tisíc položek, a v roce 1983 tak vznikla první lyžařská expozice, která detailně zmapovala počátky našeho lyžování. Zaměřili jsme se nejprve na dobu, kdy se do Čech dostaly první lyže, tedy do období do roku 1914. Byly tam i odkazy na to, jak se vyvíjelo lyžování ve světě. Expozice byla velmi úspěšná. Jediné, co mi vadilo, že byla umístěna v renesančních prostorách zámku, kam se svým zaměřením nehodila. Nicméně jiné řešení nebylo a je dobré, že expozice konečně vznikla.“

Díky úspěchu lyžařské expozice získávalo Krkonošské muzeum čím dál tím více exponátů, ať už se jednalo o dary nebo nákupy.

„Po roce 1990, po sametové revoluci, se všechno zlepšilo. Nemusely se třeba jako dřív podávat kvůli pořádání výstav kolkované žádosti a složitě se schvalovat. Najednou to bylo jednodušší, muzeum si mohlo program dělat úplně samo.“

Jan Luštinec velmi stál o to získat sousední budovu s čp. 1, tedy barokní křídlo, k němuž přiléhá pivovar s velkými sály. To se mu nakonec podařilo a muzeum ve spolupráci s městem a s využitím Norských fondů prostory zrekonstruovalo. V sálech se nyní nachází rozsáhlá lyžařská expozice, kterou bylo možné časově rozšířit až do roku 1938, čímž byla zachycena i meziválečná sláva českého lyžování.

„Expozice se otvírala v roce 2010 a získala velký ohlas. Myslím si, že vlastně opět přispěla k tomu, že se lyžařský fond stále a stále rozrůstá, lidé exponáty stále nosí.“

Kromě toho má muzeum ve fondech unikátní tisky a starší literaturu. Jan Luštinec zdůrazňuje, že jejich studiem poznával více a více minulost Krkonoš a někdejší názorovou pluralitu ve společnosti. Obdivoval hlavně jazykovou úroveň místních listů a časopisů.

Rod Harrachů

„Když jsem nastupoval do muzea, tak se o hraběti Janu Harrachovi říkalo, že byl majitelem jilemnického panství, patřil mu Hrádek u Nechanic a že k nám přivezl první lyže. Víc se o něm nemluvilo, měli jsme třeba jen jeden jeho portrét. Začal jsem si proto o něm shánět další informace a zjistil jsem, že to byla úžasná osobnost. A nejen on, ale i jeho předkové a následovníci, kteří za sebou zanechali obrovské dědictví.“

Po tom, co se uvolnila politická situace, začal Jan Luštinec zpracovávat příběh hraběte Harracha v celé šíři jeho osobnosti – politické, hospodářské i kulturní oblasti, v ochraně přírody či propagaci lyžování.

„Uvědomil jsem si, že to byl jeden z nejčeštějších aristokratů, které jsme kdy měli. On vždycky říkal: Já jsem Čech a mám tu čest být příslušníkem národa českoslovanského, jak se tehdy říkávalo, a velmi si cením své milované řeči mateřské, české. Odmítal přitom tehdy rozšířený nenávistný nacionalismus. To bylo velice důležité, protože on byl vlastně Evropanem moderního střihu, protože podle něj cesta do budoucna vede jen přes spolupráci. Zdůrazňoval: U nás žijí dva kmeny, český a německý ve velmi napjatých vztazích. Jestliže nechceme zahubit monarchii a jestli chceme smysluplnou budoucnost, tak není jiná cesta než usmíření. Tenkrát ho leckdo nepochopil, našli se takoví, kteří mu to vytýkali. Jeho politické vize se za jeho života nepodařilo většinou naplnit. Mnohem úspěšnějším se stal v kulturní a ekonomické oblasti.“

Jak Luštinec dál uvádí, hrabě Harrach se neomezoval svými aktivitami pouze na prostor svých panství, nýbrž byl aktivní i na celozemské úrovni.

„Chci připomenout, že hrabě Harrach měl vřelý vztah k Národnímu divadlu. Vypsal například cenu o nejlepší českou operu. Rovněž byl v Praze při založení Moderní galerie, Národního muzea a pracoval také pro Matici českou, přičemž vliv jeho činů trvá dodnes. Mnoho z toho, co vytvořil, stále využíváme. Podívejte se na lyže a turistiku! A kdo budoval první turistické stezky, postavil rozhlednu na Žalém a postavil na Táborsku známou turistickou stezku Harrachovka?“

Jan Luštinec vzpomíná na řadu setkání s příslušníky rodu Harrachů. Za minulého režimu do Jilemnice jezdili inkognito. Po roce 1990 muzeum oficiálně navštívila hraběnka Stephanie, která na zámku žila s hrabětem Janem Nepomukem Antonínem Harrachem.

„Přijela jen s dětmi, protože manžel byl už dávno po smrti. V rámci její návštěvy se pořádaly akce nejenom u nás, ale i v Hrádku u Nechanic. Konaly se bohoslužby v našem kostele, který nechali Harrachové postavit. Zajeli jsme i na rakouský zámek Rohrau. To je pro nás poklad, kousek od Bratislavy a od moravských hranic. Proslul největší sbírkou italského a španělského barokního umění na území za Alpami. Je v něm i řada předmětů z Jilemnicka, portréty Harrachů a artefakty ze skla. V celé budově se cítíte jako doma, funguje tam určitá provázanost s Jilemnicí a jsem rád, že ji začínáme vnímat. Dokonce i vídeňští Češi se k tomuto odkazu hlásí. Navíc se daří ve vzájemných vztazích napravovat, co se napravit má a je to spontánní, což je nejlepší cesta do budoucna.“

Návštěvníci Krkonošského muzea v Jilemnici si mohou dnes prohlédnout i apartmá hraběte, jeho pracovnu a ložnici. Jan Luštinec na návrhu spolupracoval s Naďou Kubů z Národního památkového ústavu. Zajímavou je i Kavánova galerie, která prezentuje dílo malíře Františka Kavána, rodáka z Víchovské Lhoty u Jilemnice. V roce 2022 připravil Jan Luštinec rozsáhlou Kavánovu výstavu v Oblastní galerii Liberec. V samotné Jilemnici Luštinec vždy připravoval cykly výstav na určité téma. Prezentoval například krkonošskou tradiční stravu, lidové umění, Krkonoše v umění nebo tradiční sporty. Značné renomé si získaly i pravidelné filatelistické výstavy, na nichž se prezentovala díla českých tvůrců poštovních zámek.

„Mimochodem, muzeum začalo s cykly výstav už v druhé polovině osmdesátých let, kdy byla již situace v povolování expozic volnější. Měl jsem přátele v Národním muzeu v Praze a usmysleli jsme si, že uspořádáme výstavu obrázků na skle nebo betlémů. Vymysleli jsme to tak, že jsme nechali vytisknout katalog a plakáty a všude bylo uvedeno, že výstavu pořádáme ve spolupráci Národním muzeem, nositelem Řádu práce. Kupodivu to vždycky prošlo, nikdo z místních se proti tomu neodvážil jít a naše muzeum pak zažilo obrovský nápor návštěvníků. V roce 1989 sem přišlo padesát tři tisíc osob! Už v novém režimu, po sametové revoluci, jsme pak dělali výstavu Krkonošské Vánoce na Pražském hradě nebo v Trouville ve Francii.“

Kromě sbírkové činnosti a tvorby nových expozic se v ředitelské funkci věnoval také vybudování větších depozitářů.

„V muzeu bylo nutné vybudovat depozitáře, protože ty stávající měly něco málo přes čtyřicet metrů čtverečních. Vešly se tam sotva obrazy, ale na lyžařské, historické či etnografické přírůstky depozitář nestačil. Teď máme přes šest set metrů čtverečních depozitářů a expoziční plocha se zvýšila z dvou set metrů na patnáct set, což má pro muzejníky obrovský význam. I když musím přiznat, že se už dnes depozitáře opět hrozivě plní.“

Velkou láskou Jana Luštince je Metelkův mechanický betlém, dílo muzikanta, spoluzakladatele jilemnických muzejních sbírek a někdejšího ředitele jilemnické dívčí školy Jáchyma Metelky. Ten s jeho stavbou začal v roce 1883 a dokončil ho v roce 1913.

„Když jsem nastupoval do muzea, betlém byl vystaven. To bylo unikátní, protože v době totality se obecně nesměly betlémy jako symbol náboženství ukazovat. Betlém má vynikající mechaniku, jedná se o ruční práci. Jedna figurka dělá až sedm pohybů. Je to doslova požitek poslouchat, jak stroj hraje. Metelka byl muzikant, takže i tu hudební stránku dotáhl do dokonalosti. Znal jsem se s vnuky pana Metelky, jeden učil na liberecké univerzitě, další byl rektorem na olomoucké univerzitě. Byli to vynikající lidé a dodnes se přátelím s pravnukem Jáchyma Metelky.“

Sametová revoluce

Dne 17. listopadu 1989, kdy v hlavním městě došlo k  zásahu bezpečnostních složek proti vysokoškolským studentům, byl Jan Luštinec s rodinou doma v Jilemnici. Tehdy pravidelně poslouchali rozhlasové vysílání Hlasu Ameriky, ze kterého bylo ještě před sametovou revolucí postupně jasné, že ve vláda jedné strany ztrácí na síle.

„Vzpomínám na ten rok 1989 rád, protože my jsme společně s Národním muzeem připravovali výstavu Krkonošské Vánoce. S paní doktorkou Helenou Mevaldovou, dcerou spisovatele Františka Nepila, a doktorkou Alenou Voříškovou, jsme ji začali v listopadu instalovat. Dne 17. listopadu jsem šel do kostela půjčit tympány, chtěli jsme si jimi na výstavě připomenout i církevní Vánoce. Pamatuji si, že se tehdy venku objevila úžasná rudá polární záře. My jsme už věděli, že se má v Praze něco konat, slyšeli jsme to na Svobodné Evropě. Cítili jsme tudíž určité napětí, a to nás elektrizovalo. Pak jsme se dozvěděli, co se na Národní třídě stalo. Bylo to v pátek a já v pondělí jel služebně do Národního muzea v Praze. Přijel jsem do muzea a obě paní doktorky mi řekly: Tak a jdeme se podívat na Václavák. Doma mi sice říkali: Necpi se dopředu, ať něco nekoupíš, ale já šel nejen před koně, ale i na Příkopy. Praha kypěla a vládla v ní nádherná atmosféra. Přijel jsem pak domů a manželka už věděla, kde jsem byl a říkala: To mi tedy vysvětli, proč jsi nakonec šel tam, kde se to nejvíc vařilo!“

Z Prahy přivezl noviny, protože na venkov se podle něj pořádný tisk nedostal. Jednalo se Svobodné slovo a Lidovou demokracii, které byly nejodvážnější.

„V Jilemnici pak aktivisté svolali první setkání na náměstí. Malý syn byl sice po těžké nemoci, ale sehnali jsme dobré hlídání a šli jsme. Byl tam zpočátku takový zvláštní klid, protože chumelilo. Říkali jsme si, jestli na náměstí vůbec někdo přijde. Lidé se sice trousili pomalu, ale na náměstí jich nakonec byl houf.“

Na shromáždění podepsali první prohlášení odsuzující zásah proti studentům a také připojení k zakládanému Občanskému fóru. Pak do Jilemnice přijeli herci, kteří občany informovali o tom, co se po celé zemi aktuálně děje.

„Ovšem vklad místních občanů byl velmi důležitý. Lidé z radnice veškeré dění ve městě monitorovali, mezi davy dokonce chodil jeden funkcionář. Pak přišla generální stávka. Byla famózní, zúčastnila se jí spousta lidí a Jilemnice se tím připojila k velkému dění v Praze. Lidé pochopili, že cesta zpátky už nevede.“

I když se muzejníci intenzívně věnovali instalaci nové výstavy, stihli sledovat rychlý sled událostí v televizi, kterou měli v muzeu.

„Byl to strašný křáp, ale informace o tom, k jakým změnám v politice docházelo, nám dala. Jásali jsme, že se zrušila vedoucí úloha KSČ a preference marxisticko-leninského světového názoru.“

Na začátku prosince 1989 zahajoval výstavu Krkonošské vánoce spisovatel František Nepil a na vernisáž přišlo podle vzpomínek Jana Luštince tolik lidí, že se ani do zámku nevešli.

„A ten dav návštěvníků dokonce zazpíval píseň Narodil se Kristus Pán a já bojoval s tím, abych neplakal. Vše vypadalo krásně a optimisticky. Byl to zážitek, na který se nezapomíná. Dnes, když si připomenu, jak se zachází v obchodních centrech s vánoční hudbou, tak jsem trochu smutný. My jsme to tenkrát vnímali jako vzácnost, kterou komunisté chtějí v podstatě vymazat. Teď je vánoční hudba, mám pocit, dost zneužívaná.“

Jan Luštinec je věřící člověk, byl pokřtěn už v dětství. Do kostela ale chodil málo a většinou mimo Jilemnici. Když se oženil, manželka se chtěla nechat pokřtít, ale protože jí hrozilo, že ji jako učitelku propustí z práce, křest odložila. Po sametové revoluci však přišel moment, kdy se pokřtít nechala.

„Své děti jsme pokřtili už dřív na tajnačku v odlehlém kostele v Křížlicích. Bylo to trochu naivní, stejně by se to časem asi proláklo. Měli jsme navíc problém, jak děti v době socialismu vychovávat. Třeba můj synovec jednou běžel po náměstí a volal: Ať žije Ježíšek a Lenin! Prostě měl v té hlavičce zmatek. Takže takhle jsem nechtěl děti vychovávat. Kdyby ovšem ten režim zůstal v tehdejší schizofrenii, tak bych to musel nějak vyřešit. Tohle ale pak po roce 1989 naštěstí odpadlo. Teď je sice výchova taky složitá, ale jsem šťastný, že jsme mohli své děti vychovávat, jak jsme uznali za vhodné. A rodinu mám harmonickou, pěknou a mám z ní radost.“

Komunálním politikem

Po prvních svobodných volbách v Československu se podle Jana Luštince ukázalo, že upřímná debata v podstatě končí.

Politická scéna se začala rychle diferencovat. Bylo to pro mne překvapení. Dneska už víme, kam ta společnost došla, že má spoustu skvělých lidí, ale jde o to, aby právě oni byli vepředu.“

Vřelo to i na jilemnické radnici, kvůli hádkám místních politiků se mu do městského zastupitelstva nechtělo. Až později se nechal přemluvit a do zastupitelstva kandidoval za KDU-ČSL jako nestraník.

„Táhla mě hlavně kultura. Když jsem hlasoval o oblastech, kterým nerozumím, vždy jsem si před rozhodnutím opatřoval potřebné informace. Jilemnice byla hezké město, nebyla za totality moc urbanisticky zničená, ale byla zoufale zanedbaná. Angažoval jsem se nejen v kultuře, ale také v památkové péči.“

Jan Luštinec se začal navíc věnovat rozsáhlé publikační činnosti. Už za minulého režimu dostal za úkol napsat brožuru o dějinách turistiky v Jilemnici, ale musel čelit omezením a kritice.

„Ten člověk, co obsah posuzoval, tvrdil, že je text málo marxistický, a začal do knihy něco vpisovat. Proto jsme se zle utkali. Řekl jsem mu, ať to tedy nevychází. Nakonec brožura vyšla. Po roce 1989 jsem naštěstí mohl opravdu začít publikace vydávat bez lží a přetvářky. Třeba takový 3. květen 1945. Vědělo se obecě, že v Jilemnici bylo povstání, ale že město před masakrem ze strany německé armády zachránil hrabě Kolowrat-Krakowský, o tom se nemluvilo. Už je teď po smrti, ale škoda, že ho za života nestihli ocenit, jak jsem navrhoval. Připomenu, že na konci války německé jednotky postupovaly k městu, střílelo se a hrabě velení německé jednotky oznámil, že za ním stojí silné jednotky, i když to tak nebylo. Dodal ještě, že za jednoho Čecha bude popraveno deset Němců. Němci měli řadu českých rukojmích, a on je tím svým prohlášením přiměl k jednání. A mně začaly takové věci zajímat.“

Pedagogická činnost

Jan Luštinec vystudoval Pedagogickou fakultu v Hradci Králové, český jazyk a dějepis, ale na počátku své pracovní kariéry se výuce žáků a studentů nevěnoval.

„Jak jsem říkal, rovnou po promoci jsem nastoupil do Krkonošského muzea v Jilemnici. Občas jsem ale za učitele zaskakoval. Na jilemnické základní škole jsem vyučoval dějepis. Chvíli jsem taky zaskakoval na gymnáziu, kde vyučoval můj vynikající profesor Nikl. My jsme si notovali, ale opět, nebylo to na dlouhou dobu a tehdejší model výuky mě nelákal. Ve finále mě pak umluvil v roce 1991 ředitel gymnázia, ať to zkusím na rok. Nakonec jsem tam působil osmnáct let! A byl jsem rád. V té době jsme už měli volnější osnovy, vytvořil se větší prostor pro iniciativu učitel a měli jsme vynikající žáky. Ředitel se snažil udržet výbornou úroveň téhle střední školy. Kdo nebyl dobrý, musel z gymnázia odejít. Pak jsem učil ještě filosofii a líbilo se mi, že jsem mohl se studenty perfektně debatovat. Pořádali jsme navíc různé akce. Jeli jsme například po stopách Harrachů do Rakouska a naši studenti se tam krásně prezentovali.“

Publikační a osvětová činnost

Jan Luštinec byl nadšený, že mohl po roce 1989 svobodně bádat a psát. Ve svých pracích se zaměřuje zejména na regionální dějiny, na historii západních Krkonoš a jejich podhůří, města Jilemnice nebo českého lyžování. Hodně se zajímá o dílo malíře Františka Kavána a je spoluautorem knihy František Kaván – život a dílo.

„V roce 2011 jsem napsal knížku Jilemnice – brána západních Krkonoš, kde jsem se věnoval rodákovi z Jilemnice, spisovateli Jaroslavu Havlíčkovi, knihu jsem dělal i pro Poláky. Spolu s Romanem Karpašem jsem pak vydal knihu Krkonoše pohledem Jana Buchara a Josefa Vejnara. Získali jsme obrovský konvolut nádherných kolorovaných diapozitivů a dělal jsem to rád. V publikaci Lokálka jsem sepsal historii dráhy Martinice v Krkonoších-Jilemnice-Rokytnice nad Jizerou, dokončil jsem i Toulky pojizerskou minulostí. Napsal jsem toho hodně a na všechno si nevzpomenu. Na řadě knížek jsem se také podílel, vzpomenu na Krajinu v rukou barokního člověka, což bylo velmi zajímavé, protože v ní třeba je, jak kdo ze šlechtických rodů komponoval krajinu a jaký je její vývoj. Samozřejmě byl tam Jičín, Šlikové, Valdštejn i Krkonoše, i když hory, to bylo něco jiného. V nich se krajina nedala nijak jednoduše prvoplánově komponovat. Ukázalo se ovšem, že Harrachové zanechali v Krkonoších stopy, které dodnes charakter celé této nádherné oblasti ovlivňují. Třeba baroko, které tam přinesli, se dodnes zrcadlí v tamních betlémech.“

Kniha Jan Nepomuk hrabě Harrach, kterou Jan Luštinec napsal, mu byla velice blízká.

Připomenu, že odchod hraběte Harracha z naší scény nezačíná po druhé světové válce, ale už za první republiky. Protože první republika si se šlechtici nevěděla rady. Například v Národním muzeu v Praze měla být umístěna busta Jana Nepomuka Harracha, ale nakonec si to vedení muzea rozmyslelo. I když se hraběte Harracha zastával vynikající historik Josef Pekař..

Jan Luštinec se věnoval i dějinám podnikání v oblasti Krkonoš, vydal rovněž řadu publikací o lyžování, muzejní katalogy, sepsal řadu doprovodných textů pro krkonošské koledy, napsal mnoho článků do novin a časopisů. Pro rozhlas a televizi dělal velké cykly. Se spisovatelkou a dramatičkou Marií Kubátovou vytvořil například šestidílný rozhlasový seriál Putování po Krkonoších.

Jsem šťastný, že jsem při práci tuto osobnost velkého formátu poznal. Paní Kubátová byla mimo jiné stejně jako její matka Amálie Kutinová národopisnou sběratelkou. Do našeho cyklu přidávala znalost lidové kultury v Krkonoších, já zase dodal nadhled historika. Marie Kubátová byla po roce 1968 na indexu, normalizátoři se k ní nechovali dobře. Říkávala, že nejlépe se cítí v Jilemnici. A zajímavé je, že se jí nelíbily veleúspěšné televizní Krkonošské pohádky, v nichž vystupuje Trautenberk, kterého Marie Kubátová vymyslela. Připomněla, že své pohádky vůbec nepoznala. Vadila jí určitá šablona, že ten nejbohatší Trautenberk je ve večerníčku lump a ta nejchudší Anče musela být ta nejpoctivější. Ona totiž své pohádky psala s noblesou a ta jí v televizní pohádce chyběla a mně taky.“

Při svých kulturních a osvětových aktivitách spolupracoval i s řadou dalších významných osobností, jako například s malířem Vladimírem Komárkem, který měl v Krkonošském muzeu v Jilemnici svou první výstavu.

„On nám mimo jiné zahajoval výstavy a cením si toho, že populární a vtipnou formou uměl sdělit velmi závažné věci. Mělo to velikou hloubku. A přitom to bylo velice srozumitelné. I on, stejně jako Marie Kubátová, byl takovou solí života. S oběma jsem se přátelil. Rád také vzpomínám na spisovatele Františka Nepila, Olgu Menšíkovou, manželku herce Vladimíra Menšíka, která dělala nádherné výšivky, na Kornélii Němečkovou, která vytváří krásné vystřihovánky, Zdenka Millera s krtečkem, ilustrátorku Helenu Zmatlíkovou a další osobnosti. Dělal jsem za život asi dvě stě padesát výstav, často i mimo Jilemnici, takže těch skvělých lidí jsem poznal opravdu hodně.“

Jan Luštinec také organizuje Českou křesťanskou akademii, jedná se o pořady, které propagují hlavně klasické hodnoty, ne jenom křesťanské.

„Zveme zajímavé osobnosti, například astronoma a astrofyzika Jiřího Grygara nebo Petra Čorneje, českého historika specializujícího se na dějiny pozdního středověku, zvláště husitství, a na historiografii a historickou tradici. Lidé si oblíbili i pořady na téma dějiny lyžování nebo rod Harrachů, koncerty i třeba debaty o hospicích. Snažili jsme se otevřít rovněž ekologické téma Voda v naší krajině. Dělali jsme také ochutnávky vína a nebylo to jen popíjení a povídání o pěstování a zrání vína nebo o tom, jaké druhy se hodí k určitým pokrmům. Víno nás zajímalo i jako liturgický nápoj. Ochutnali jsme dokonce i víno, jaké kdysi asi pil Karel IV. Jsem rád, že na všech pořadech křesťanské akademie lidé diskutují, a že se zajímají o historii. Přimluvil bych se totiž za to, aby se ve školách dějepisáři víc věnovali soudobým dějinám, druhé světové válce a událostem až do dnešní doby. Možná je to kacířské, ale klidně bych omezil i výklad pravěku, aby byl čas vysvětlit dětem nové dějiny. Nesmíme zapomenout ani společné dějiny s Němci.“

Kostel sv. Alžběty

V letech 2016–2017 odhalil archeologický výzkum v areálu zámku v Jilemnici, v základových partiích zahradního domku a v ploše zámeckého parku pozůstatky gotického kostela svaté Alžběty. Podařilo se tak lokalizovat významnou součást dějin jilemnického panství.

„Moc rád vzpomínám na celý průběh záchranného archeologického průzkumu v zahradním domku v zámeckém parku. Vzpomínám na to, že už v době svých vysokoškolských studií jsem tušil, že pod zemí vzácný nález bude. Chodil jsem tehdy do muzea na brigádu a tehdy se v parku dělala kanalizace. Zašel jsem se k výkopům podívat a viděl jsem v nich lidské lebky a keramiku. Dělníci je pak opět zahrabali. Nechtěl a nemohl jsem se do toho tehdy jako student moc plést, ale od té doby jsem v podstatě věděl, že jsou pod zahradním domkem cenné věci.“

Jak dál Jan Luštinec připomíná, před několika lety přišlo rozhodnutí, že se zahradní domek zboří, protože brání výhledu na jilemnický zámek. Následoval pak povinný záchranný archeologický průzkum.

„Vedl ho vynikající archeolog, současný ředitel Muzea Českého ráje Jan Prostředník. Každý den jsme probírali, co se pod zahradním domkem našlo. Jednalo se nejprve o renesanční a gotické prvky, a když už jsme si mysleli, že to je vše, tak se najednou ukázal základ stavby ze třináctého století. Z archivních materiálů jsem věděl, že na tomto místě byla kaple a v ní jsou pohřbeni Valdštejnové a Harantové z Polžic a Bezdružic. Mimo jiné i syn a vnuk Kryštofa Haranta z Polžic a Bezdružic popraveného v roce 1621 za účast v českém stavovském povstání na Staroměstském náměstí, což je z kulturně-historického hlediska velmi zajímavé.“

Průzkum odhalil také kamenné ostění sanktuária v presbytáři původního kostela a doložil existenci dvanáct metrů dlouhé zdi, která je prokazatelně pozůstatkem severní lodi kostela Nedestruktivními metodami se podařilo zjistit půdorysné uspořádání objektu. Šlo o jednolodní stavbu s protáhlým pravoúhlým závěrem na celkovém půdorysu 24 x 13 metrů. Další nálezy poukazují na přítomnost barokní kostnice v interiéru kaple nebo existenci hřbitova v areálu kostela. Jde o nejstarší doložený zděný objekt v Jilemnici, který minimálně od šestnáctého století sloužil majitelům panství právě jako pohřební kaple. Když v roce 1788 zanikl při požáru, nebyl už nikdy obnoven. Celý objev posunul podle Jana Luštince historii Jilemnice o sto let hlouběji, tedy právě do třináctého století.

„Zajímavé byly objevené zbytky náhrobních kamenů. Na jednom z nich byl nápis Křinecký. Podle opisů z 18. století jsme zjistili, že by to mohl být Dobromysl Křinecký z Ronova, jehož rodina vlastnila od roku 1577 jilemnické panství.“

V zahradním domku je od roku 2019 umístěna stálá expozice. Dolní část budovy je věnovaná někdejšímu kostelu svaté Alžběty. Ve výstavní expozici je k vidění například model kostela z doby gotické, gotické okno a sanktuárium. V podkroví domku je expozice zahradnictví.

„Mimochodem, Jan Nepomuk hrabě Harrach byl ve Vídni předsedou Rakouské zahradnické společnosti. Byl to velký zahradník a my to v expozici ukazujeme. Zároveň poukazujeme na dějiny jilemnického parku a na založení první krkonošské přírodní rezervace v roce 1904. Návštěvníci se dozvědí také zajímavosti o budování botanických zahrádek u Labské a Martinovy boudy. Jejich tvůrcem byl legendární krkonošský botanik a učitel Jan Buchar, finanční stránku nesl na svých bedrech hrabě Jan.“

Současnost

Když Jan Luštinec nastoupil po dokončení vysokoškolských studií do Krkonošského muzea, byl oficiálně „pouhým“ vedoucím odboru. Kvůli reprezentaci později ale dostal na vizitku titul ředitele. Řídící funkci zastával až do roku 2019, kdy jej nahradil David Ulrych.

„Když jsem nastoupil do muzea, byla tam jen uklízečka na poloviční úvazek. Poté, co se otevřelo rekonstruované přízemí, tak už jsme měli uklízečku na plný úvazek. Přibyla navíc profesionální ekonomka, průvodkyně, odborní pracovníci a během turistické sezóny tam pracují brigádnicky také studenti. Našli jsme takové, kteří buď studují anebo se hodně zajímají o historii. A musím ocenit, že svým výkladem dokáží návštěvníky hodně zaujmout.“

Mnohaleté aktivity Jana Luštince na poli kultury, osvěty, historie a muzejnictví ocenil v roce 2022 hejtman Martin Půta, který emeritnímu řediteli jilemnického muzea udělil Poctu hejtmana Libereckého kraje. V roce 2023 žil Jan Luštinec ve víru pořádaného Roku Harrachů, jedná se o projekt Národního památkového ústavu Po stopách šlechtických rodů, který si klade za cíl přiblížit rakousko-český rod Harrachů, zejména pak jejich činnost v českých zemích. V rámci toho projektu se pořádají výstavy a akce na místech spjatých s tímto šlechtických rodem, nejenom v Jilemnici, ale například na krásném státním zámku Hrádek u Nechanic, v Janovicích u Rýmařova, nebo na zámku Kunín.

„Spolu s Petrem Noskem a Adamem Rejhou jsem napsal knihu Harrachové. Vznešenost zavazuje. Chystám také rozšířenou publikaci o Jilemnici a těším se na sjezd Harrachů na Moravě. Musím sice trochu přibrzdit, protože toho mám hodně, ale jak říkával můj přítel Stanislav Zindulka: Tělo má jít do hrobu zhuntované, a ne zrezivělé, takže svého úsilí nelituji.“

 

Ivana Bernáthová

Místa působení

Výběrová bibliografie

Dílo – knihy

LUŠTINEC, Jan. 90 let Ski Jilemnice. Jilemnice: TJ, 1984, [16] s.

LUŠTINEC, Jan. Historický vývoj západních Krkonoš: expozice Krkonošského muzea v Jilemnici. Praha: Merkur, 1988, 27 s.

LUŠTINEC, Jan a Miloslav BARTOŠ. Krkonošské muzeum v Jilemnici. Praha: Merkur, 1988, [98] s.

BARTOŠ, Miloslav a Jan LUŠTINEC. Počátky lyžování v českých zemích: expozice Krkonošského muzea v Jilemnici. Praha: Merkur, 1988, 48 s.

ŠIMURDA, Josef. Historie železničního provozu na trati Martinice v Krkonoších-Jilemnice-Rokytnice nad Jiz. 1899-1989. Autor předmluvy Jan LUŠTINEC. Jilemnice: ZO SSM železniční stanice, 1989, 25 s.

LUŠTINEC, Jan a Libuše ŠOLCOVÁ. 100 let turistiky v Jilemnici. Jilemnice: Tělovýchovná jednota – odbor turistiky, [1989], 10 s.

MEVALDOVÁ, Helena, Alena VOŘÍŠKOVÁ a Jan LUŠTINEC. Výstava krkonošské vánoce: Krkonošské muzeum v Jilemnici ve spolupráci s Národopisným oddělením Národního muzea v Praze - nositelem řádu republiky a Okresním muzeem v Berouně, prosinec 1989 – únor 1990. [Vrchlabí]: Správa Krkonošského parku, 1989, 11 s.

JAKOUBĚOVÁ, Vladimíra, Miroslav COGAN a Jan LUŠTINEC. Muzea a památky v Pojizeří. Semily: Jakoubě, 1993, [16] s.

LUŠTINEC, Jan et al. 100 let ZŠ Komenského Jilemnice: 1899-1999. Jilemnice: [ZŠ Komenského], 1999, 35 s.

LUŠTINEC, Jan. Jilemnice. Jilemnice: ARTE, 2000, [16] s.

LUŠTINEC, Jan. Jilemnice: historická zastavení. Jilemnice: Město Jilemnice, 2000, 223 s. ISBN 80-238-6376-2.

KARPAŠ, Roman, Miloslav BARTOŠ a Jan LUŠTINEC. Album starých pohlednic Podkrkonoší = Album alter Ansichtskarten vom Riesengebirgsvorland. Liberec: Nakladatelství 555, 2001, 154 s. ISBN 80-86424-12-X.

LUŠTINEC, Jan et al. Krkonoše pohledem Jana Buchara a Josefa Vejnara. Liberec: Nakladatelství RK, 2002, 142 s. ISBN 80-903033-1-5.

LUŠTINEC, Jan. Mechanical Bethlehem Nativity scene of Jáchym Metelka. Vrchlabí: Krkonoše National Park Administration, ©2002, 16 s. ISBN 80-86418-26-X.

LUŠTINEC, Jan. Mechanický betlém Jáchyma Metelky. Vrchlabí: Správa Krkonošského národního parku, c2002, 16 s. ISBN 80-86418-25-1.

LUŠTINEC, Jan. Mechanische Weihnachtskrippe von Jáchym Metelka. Vrchlabí: Verwaltung des Nationalparks Krkonoše, ©2002, 16 s. ISBN 80-86418-27-8.

ČESKÝ KRKONOŠSKÝ SPOLEK SKI JILEMNICE a Jan LUŠTINEC. Český krkonošský spolek SKI Jilemnice: 110 let činnosti spolku. Jilemnice: Gentiana, [2004], [18] s.

LUŠTINEC, Jan, Petr LUŠTINEC a Jaroslav KŘENEK. Historie místní dráhy Martinice v Krkonoších – Jilemnice – Rokytnice nad Jizerou. Praha: Růžolící chrochtík, 2004, 148 s. Knižní edice KHKD, sv. 1. ISBN 80-903346-2-8.

LUŠTINEC, Jan. František Kaván. Vrchlabí: Správa Krkonošského národního parku, c2006, 16 s.

LUŠTINEC, Jan. Hrabia Jan Nepomuk František Harrach (1829–1909). Vrchlabí: Správa Krkonošského národního parku, 2006, 16 s.

LUŠTINEC, Jan. Jan Nepomuk František hrabě Harrach: 1828–1909. Vrchlabí: Správa Krkonošského národního parku, 2006, 16 s.

KOŽÍK, František et al. Synové hor. Hlasy dávné i současné. Sestavil Jan LUŠTINEC. 4. rozš. vyd. Hradec Králové: M & V, 2006, 118 s. ISBN 80-86771-13-X.

LUŠTINEC, Jan. Jilemnice. Praha: Paseka, 2007, 71 s. + [92] obr. příl. Zmizelé Čechy. ISBN 978-80-7185-824-9.

LUŠTINEC, Jan. Jilemnice. Jilemnice: ARTE Jilemnice, [2009], 13 s.

LUŠTINEC, Jan. Jilemnice: brána západních Krkonoš = brama Karkonoszy Zachodnich. Jilemnice: Město Jilemnice, 2011, 140 s. ISBN 978-80-254-9596-4.

LUŠTINEC, Jan (ed.). Brambory a kaše, to je strava naše: aneb z historie brambor v Krkonoších. Jilemnice: Správa Krkonošského národního parku, [2012], 20 s.

LUŠTINEC, Jan. Krkonošské muzeum v Jilemnici. [Jilemnice]: Město Jilemnice, 2013, 39 s.

HENYCH, Stanislav et al. 100. výročí tragédie Hanče a Vrbaty: 24. března 1913- 2013. Jilemnice: Gentiana, [2013], 35 s.

LUŠTINEC, Jan et al. Po stopách Sarajeva 1914. Vrchlabí: Správa Krkonošského národního parku, 2014, 34 s. ISBN 978-80-87706-48-0.

LUŠTINEC, Jan, Jiří LOUDA a Eliška PILAŘOVÁ. Církevní památky Krkonoš. 1. Vrchlabí: Správa Krkonošského národního parku, 2015, 48 s. ISBN 978-80-87706-73-2. Rovněž dostupné z: https://www.krnap.cz/media/ctxgs3qw/krnap-brozura-cirkevni_pam_krkonos-web.pdf

LUŠTINEC, Jan. Historia narciarstwa w Karkonoszach: ...o narciarstwie trochę inaczej. Vrchlabí: Správa Krkonošského národního parku, 2015, 48 s. ISBN 978-80-7535-001-5.

LUŠTINEC, Jan. Historie lyžování v Krkonoších: ...o lyžování trochu jinak. Vrchlabí: Správa Krkonošského národního parku, 2015, 48 s. ISBN 978-80-7535-000-8. Rovněž dostupné z: https://www.krnap.cz/media/tc2bl2xt/krnap_brozura_lyzovani_w.pdf

KAVÁN, František et al. František Kaván: život a dílo (výběr z korespondence). Vrchlabí: Správa Krkonošského národního parku, 2016, 193 s. ISBN 978-80-7535-022-0.

LUŠTINEC, Jan. Historie lyžování v Krkonoších: ... o lyžování trochu jinak. Vrchlabí: Správa Krkonošského národního parku, 2017, 48 s. ISBN 978-80-7535-043-5. Rovněž dostupné z: https://www.krnap.cz/data/Files/downloads/krnap-brozura-lyzovani-w_146288884508.46.pdf

LUŠTINEC, Jan a Helena REZKOVÁ. Jilemnice. Vlkov: Helena Rezková, 2017, 119 s. ISBN 978-80-88182-05-4.

UHLÍK, Jan. Arhitekt Jan Vejrych: avtor Narodnega doma v Mariboru. Autor úvodu Jan LUŠTINEC. Maribor: Pokrajinski arhiv, 2018, 39 s. ISBN 978-961-6507-81-3.

LUŠTINEC, Jan, Jaromír TLUSTÝ a Petr NOSEK. Jan Nepomuk hrabě Harrach: ze života českého kavalíra. Vrchlabí: Správa Krkonošského národního parku, 2018, 336 s. ISBN 978-80-7535-086-2.

LUŠTINEC, Jan, Jiří LOUDA a Eliška PILAŘOVÁ. Církevní památky Krkonoš. 2. Vrchlabí: Správa Krkonošského národního parku, 2019, 48 s. ISBN 978-80-7535-113-5. Rovněž dostupné z: https://www.krnap.cz/media/ryvdbb1w/krnap_brozura_cirkevni_pamatky-2_w.pdf

BESTA, Tomáš et al. Liberecký kraj: krajina rozmanité přírody a lidského umu = Region Liberecký kraj: Landschaft mannigfaltiger Natur und menschlichen Könnes = Kraj Liberecki: kraina zróżnicowanej przyrody i umiejętności człowieka = Liberec region: the landscape of diverse nature and human craft. Liberec: Krajský úřad Libereckého kraje, 2019, 181 s. ISBN 978-80-907042-7-5.

CHODĚJOVSKÁ, Eva et al. Krajina v rukou barokního člověka: lidé a krajina 16. – 18. století na východě Čech. Josefov: Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště v Josefově, 2020, 425 s. ISBN 978-80-88226-23-9.

LUŠTINEC, Jan. Po stopách Jana hraběte Harracha v Krkonoších. Vrchlabí: Správa Krkonošského národního parku, 2020, 48 s. ISBN 978-80-7535-118-0. Rovněž dostupné z: https://www.krnap.cz/media/24rb0d5w/krnap_brozura_po-stopach-hrabete-harracha_w.pdf

LUŠTINEC, Jan a kolektiv. Lokálka Martinice v Krkonoších - Jilemnice - Rokytnice nad Jizerou: historie dráhy. Martinice v Krkonoších: Spolek železniční historie Martinice v Krkonoších, 2022, 163 s. ISBN 978-80-11-01676-0.

LUŠTINEC, Jan. Toulky pojizerskou minulostí. Vrchlabí: Green Mango, 2022, 219 s. ISBN 978-80-908041-7-3.

LUŠTINEC, Jan, Petr NOSEK a Adam REJHA. Harrachové: vznešenost zavazuje. Sychrov: Národní památkový ústav, územní památková správa na Sychrově, 2023, 203 s. ISBN 978-80-906784-6-0.

LUŠTINEC, Jan. Jan Nepomuk František hrabě Harrach: 1828-1909. Vrchlabí: Správa Krkonošského národního parku, [2023], 16 s. ISBN 978-80-7535-152-4.

LUŠTINEC, Jan. Po stopách Jana hraběte Harracha v Krkonoších. Vrchlabí: Správa Krkonošského národního parku, 2023, 48 s. ISBN 978-80-7535-151-7.

KOLÁŘ, František et al. Po stopách lyží a snowboardů: 120 let Svazu lyžařů. Praha: Svaz lyžařů České republiky, 2023, 429 s. ISBN 978-80-11-04189-2.

 

Dílo – články a studie

LUŠTINEC, Jan. Na návštěvě u Jaroslavy Weissové: vzpomínky na osobnost a literární tvorbu jilemnického rodáka Jana Weisse. In: Krkonoše. 1982, roč. 15, č. 12, s. 2829. ISSN 0323-0694.

LUŠTINEC, Jan. Vzpomínky z tátova pokojíčku. In: Krkonoše. 1985, roč. 18, č. 1, s. 22. ISSN 0323-0694.

LUŠTINEC, Jan. Svěžest zarytého realisty. In: Krkonoše. 1988, roč. 21, č. 1, s. 2829. ISSN 0323-0694.

LUŠTINEC, Jan. Krkonošské muzeum v Jilemnici… [výroční zpráva]. In: Z Českého ráje a Podkrkonoší. 1989-2018, sv. 3-31. ISSN 1211-975X.

LUŠTINEC, Jan. Empírová kašna v Jilemnici. In: Z Českého ráje a Podkrkonoší. 1990, sv. 3, s. 118120. ISBN 80-900010-5-X. ISSN 1211-975X.

PROCHÁZKA, Lubomír a Jan LUŠTINEC. Fotodokumentace lidové architektury ve fondech Krkonošského muzea v Jilemnici. In: Z Českého ráje a Podkrkonoší. 1991, sv. 4, s. 131134. ISSN 1211-975X.

LUŠTINEC, Jan. Příspěvek k umělecko-historickému zhodnocení kostela sv. Vavřince v Jilemnici. In: Z Českého ráje a Podkrkonoší. 1992, sv. 5, s. 38-48. ISBN 80-901284-0-8. ISSN 1211-975X.

LUŠTINEC, Jan. Lukáš, Václav: Vysoké nad Jizerou. Pohledy do minulosti dávné i nedávné. In: Z Českého ráje a Podkrkonoší. 1994, sv. 7, s. 212213. ISBN 80-901284-3-2.

LUŠTINEC, Jan. Pokorný ctitel české krajiny. In: Starožitnosti a užité umění. 1995, č. 2, s. 45. ISSN 1210-6518.

LUŠTINEC, Jan. Krkonošské muzeum v Jilemnici v historickém vývoji (18911964). In: Z Českého ráje a Podkrkonoší. 1995, sv. 8, s. 97-114. ISBN 80-901284-4-0.

LUŠTINEC, Jan. Mlejnek, František: U nás pod Kozákovem. Listy z naší kroniky. In: Z Českého ráje a Podkrkonoší. 1995, sv. 8, s. 292. ISBN 80-901284-4-0.

LUŠTINEC, Jan. Putování za betlémy. In: Krkonoše. 1995, roč. 28, č. 12, s. 17. ISSN 0323-0694.

LUŠTINEC, Jan. K městské památkové zóně v Jilemnici. In: Krkonoše. 1996, roč. 29, č. 3, s. 2829. ISSN 0323-0694.

LUŠTINEC, Jan. Výročí Stanislava Macha: 90 let od narození hudebního skladatele Stanislava Macha. In: Zpravodaj města Jilemnice. 1996, roč. 19, č. 8, s. 1215.

LUŠTINEC, Jan. Poklady krkonošských muzeí. In: Krkonoše. 1996, roč. 29, č. 4, 9, s. 30, č. 12, s. 38. ISSN 0323-0694.

LUŠTINEC, Jan. Za starosvětským kouzlem Jilemnice. In: Krkonoše. 1996, roč. 29, č. 9, s. 1213. ISSN 0323-0694.

LUŠTINEC, Jan. Putování po kůrech. In: Krkonoše. 1996, roč. 29, č. 12, s. 45. ISSN 0323-0694.

LUŠTINEC, Jan. Poklady krkonošských muzeí. In: Krkonoše. 1997, roč. 30, č. 1, 2, 4, 6, 8, 10, s. 38. ISSN 0323-0694.

LUŠTINEC, Jan. Zámek Horní Branná. In: Krkonoše. 1997, roč. 30, č. 10, s. 2627. ISSN 0323-0694.

LUŠTINEC, Jan. To všechno odnes' čas. Z kronik, vzpomínek a vyprávění Bozkováků o jejich škole, obci a životě. In: Z Českého ráje a Podkrkonoší. 1997, sv. 10, s. 223. ISBN 80-901284-7-5.

LUŠTINEC, Jan. Kostel sv. Vavřince v Jilemnici. In: Krkonoše. 1998, roč. 31, č. 1, s. 45. ISSN 0323-0694.

LUŠTINEC, Jan. Hrobka hrabat Harrachů. In: Krkonoše. 1998, roč. 31, č. 2, s. 28. ISSN 0323-0694.

LUŠTINEC, Jan. Tuláčkův statek: památky. In: Krkonoše. 1998, roč. 31, č. 5, s. 28. ISSN 0323-0694.

LUŠTINEC, Jan. Kotvení v rodném kraji. In: Krkonoše. 1998, roč. 31, č. 8, s. 32. ISSN 0323-0694.

LUŠTINEC, Jan. Zvědavá ulička v Jilemnici. In: Krkonoše. 1998, roč. 31, č. 8, s. 2627. ISSN 0323-0694.

LUŠTINEC, Jan. Podíl Františka Kutnara a agrárního dějepisectví na formování obrazu české minulosti. In: Český lid. 1998, roč. 85, č. 4, s. 359. ISSN 0009-0794. Rovněž dostupné z: https://kramerius.lib.cas.cz/client/handle/uuid:20c039dd-b19b-4981-9e54-39de76b97252

LUŠTINEC, Jan. Harrachové: šlechtické rody. In: Krkonoše. 1999, roč. 32, č. 1, s. 3637. ISSN 0323-0694.

LUŠTINEC, Jan. Dům u Petříků v Jilemnici: památky. In: Krkonoše. 1999, roč. 32, č. 2, s. 26. ISSN 0323-0694.

LUŠTINEC, Jan. Jan Nepomuk Harrach: šlechtické rody. In: Krkonoše. 1999, roč. 32, č. 2, s. 3637. ISSN 0323-0694.

LUŠTINEC, Jan. Votoček, Václav: průvodce historií turistiky na Semilsku. In: Z Českého ráje a Podkrkonoší. 1999, sv. 12, s. 256. ISBN 80-86254-01-1. ISSN 1211-975X.

LUŠTINEC, Jan. Krkonošské muzeum v Jilemnici. In: Náš kraj. 2000, roč. 1, č. 1, s. 32. ISSN 1212-8287.

LUŠTINEC, Jan. Jilemnické hodiny. In: Krkonoše. 2000, roč. 33, č. 8, s. 1819. ISSN 0323-0694.

LUŠTINEC, Jan. Gerstner, Miloš: Vánoční snění. In: Z Českého ráje a Podkrkonoší. 2000, s. 13, s. 295296. ISBN 80-86254-04-6. ISSN 1211-975X.

LUŠTINEC, Jan. Povídání o Studenci a Zálesní Lhotě. In: Z Českého ráje a Podkrkonoší. 2001, sv. 14, s. 310-311. ISBN 80-86254-05-4. ISSN 1211-975X.

LUŠTINEC, Jan. Krkonošská hudební zastavení. In: Krkonoše. 2001, roč. 34, č. 1, s. 2223. ISSN 0323-0694.

LUŠTINEC, Jan. O městské dvoraně: vyprávění o městské dvoraně (dnešní budově ZŠ v Harrachově ulici). In: Zpravodaj města Jilemnice. 2001, roč. 24, č. 5, s. 36.

LUŠTINEC, Jan. František Kaván: (k 60. výročí umělcova úmrtí). In: Zpravodaj města Jilemnice. 2001, roč. 24, č. 9 a 10, s. 24.

LUŠTINEC, Jan. Jilemnice: krkonošská hudební zastavení. In: Krkonoše. 2001, roč. 34, č. 11, s. 1819. ISSN 0323-0694.

LUŠTINEC, Jan. Pocta baroku. In: Krkonoše. 2001, roč. 34, č. 11, s. 2425. ISSN 0323-0694.

LUŠTINEC, Jan. O lyžování trochu jinak. In: Krkonoše. 2001, roč. 34, č. 12, s. 2223. ISSN 0323-0694.

LUŠTINEC, Jan. Jilemnice. In: Geografické rozhledy. 2001-2002, roč. 11, č. 5, s. 132133. ISSN 1210-3004. Rovněž dostupné z: https://www.geograficke-rozhledy.cz/archiv/clanek/1351/pdf

LUŠTINEC, Jan. Krkonošská hudební zastavení. 3. část. In: Krkonoše. Jizerské hory. 2002, roč. 35, č. 4, s. 14-15. ISSN 0323-0694.

LUŠTINEC, Jan. Cechy a řemesla. In: Krkonoše. Jizerské hory. 2002, roč. 35, č. 7, s. 4647. ISSN 0323-0694.

LUŠTINEC, Jan. Cechy a řemesla. 2. In: Krkonoše. Jizerské hory. 2002, roč. 35, č. 8, s. 4647. ISSN 0323-0694.

LUŠTINEC, Jan. Svatby táhnou přes vrcha. In: Krkonoše. Jizerské hory. 2002, roč. 35, č. 9, s. 41. ISSN 0323-0694.

LUŠTINEC, Jan. Jan Buchar. In: Krkonoše. Jizerské hory. 2002, roč. 35, č. 10, s. 2223. ISSN 0323-0694.

LUŠTINEC, Jan. 100 let od založení českého lyžařského svazu. In: Krkonoše. Jizerské hory. 2003, roč. 36, č. 3, s. 1819. ISSN 0323-0694.

MÜLLER, Karel a Jan LUŠTINEC. Varhany. In: Krkonoše. Jizerské hory. 2003, roč. 36, č. 4, s. 4445. ISSN 0323-0694.

LUŠTINEC, Jan. Z dějin jilemnického gymnázia. In: V. 2003, roč. 2, č. 3, s. 59. ISSN 1213-7375.

LUŠTINEC, Jan. Český kavalír Jan Nepomuk František hrabě Harrach (1828-1909). In: V. 2003, roč. 2, č. 4, s. 9094. ISSN 1213-7375.

LUŠTINEC, Jan. 120 let mechanického betlému Jáchyma Metelky. In: V. 2003, roč. 2, č. 4, s. 46-47. ISSN 1213-7375.

LUŠTINEC, Jan. Zvony mého kraje. In: Krkonoše. Jizerské hory. 2003, roč. 36, č. 12, s. 45. ISSN 0323-0694.

LUŠTINEC, Jan. Hrobka hrabat Harrachů. In: Kalmanach. 2003, s. 7981. ISBN 80-902901-8-3.

LUŠTINEC, Jan. Zvědavá ulička v Jilemnici, klenot lidového stavitelství. In: Kalmanach. 2003, s. 7073. ISBN 80-902901-8-3.

LUŠTINEC, Jan. Svatovavřinecký chrámový sbor v Jilemnici. In: Krkonoše. Jizerské hory. 2004, roč. 37, č. 8, s. 3839. ISSN 0323-0694.

LUŠTINEC, Jan. Jilemnice. In: Krkonoše. Jizerské hory. 2004, roč. 37, č. 5, s. 1617. ISSN 0323-0694.

LUŠTINEC, Jan. Horní Štěpanice. In: Krkonoše. Jizerské hory. 2004, roč. 37, č. 11, s. 1617. ISSN 0323-0694.

LUŠTINEC, Jan. František Kaván. In: Krkonoše. Jizerské hory. 2005, roč. 38, č. 12, s. 4849. ISSN 1214-9381.

LUŠTINEC, Jan. Zemřel Miloš Gerstner. In: Z Českého ráje a Podkrkonoší. 2006, sv. 19, s. 247248. ISBN 80-86254-15-1. ISSN 1211-975X.

LUŠTINEC, Jan. Jan Lev. In: Krkonoše. Jizerské hory. 2006, roč. 39, č. 2, s. 4445. ISSN 1214-9381.

LUŠTINEC, Jan. Pojďte s námi do cukrárny. In: Krkonoše. Jizerské hory. 2006, roč. 39, č. 6, s. 4445. ISSN 1214-9381.

LUŠTINEC, Jan. Košťálovské léto Josefa Voříška. In: Krkonoše. Jizerské hory. 2006, roč. 39, č. 8, s. 4445. ISSN 1214-9381.

LUŠTINEC, Jan. Ukrojte si u nás, aneb, O chlebu, pečivu a pečení. In: Krkonoše. Jizerské hory. 2007, roč. 40, č. 12, s. 4647. ISSN 1214-9381.

LUŠTINEC, Jan. Skvělá muzejní akvizice. In: Krkonoše. Jizerské hory. 2008, roč. 41, č. 12, s. 1213. ISSN 1214-9381.

LUŠTINEC, Jan. Z myšlenek hraběte Jana. In: Krkonoše. Jizerské hory. 2009, roč. 42, č. 4, s. 411. ISSN 1214-9381.

LUŠTINEC, Jan. Prapor jilemnických hasičů. In: Krkonoše. Jizerské hory. 2009, roč. 42, č. 8, s. 47. ISSN 1214-9381.

MARALÍK, Petr a Jan LUŠTINEC. 75 let Masarykovy městské nemocnice v Jilemnici. In: Krkonoše. Jizerské hory. 2009, roč. 42, č. 8, s. 4446. ISSN 1214-9381.

LUŠTINEC, Jan. K jilemnickým létům geologa Františka Pošepného. (1). In: Krkonoše. Jizerské hory. 2010, roč. 43, č. 7, s. 4647. ISSN 1214-9381.

LUŠTINEC, Jan. Sladký život s čokoládou aneb historie a současnost sladké pochoutky. In: Krkonoše. Jizerské hory. 2011, roč. 44, č. 7, s. 42. ISSN 1214-9381.

LUŠTINEC, Jan. Do Jilemnice se vrátila doba hraběte Jana. In: Krkonoše. Jizerské hory. 2011, roč. 44, č. 10, s. 1415. ISSN 1214-9381.

LUŠTINEC, Jan. František Kaván: *10. 9. 1866 ve Víchovské Lhotě u Jilemnice, 16. 12. 1941 v Libuni. In: Krkonoše. Jizerské hory. 2013, roč. 46, č. 5, s. 4849. ISSN 1214-9381.

LUŠTINEC, Jan. Zámecká jídelna v Jilemnici. In: Krkonoše. Jizerské hory. 2013, roč. 46, č. 11, s. 1415. ISSN 1214-9381.

LUŠTINEC, Jan. Trojí jubileum Jáchyma Metelky. In: Krkonoše. Jizerské hory. 2013, roč. 46, č. 12, s. 48. ISSN 1214-9381.

LUŠTINEC, Jan. Petrákův betlém v Krkonošském muzeu v Jilemnici: betlémy v českých, moravských a slezských muzeích. In: Betlémy a betlemáři. 2013, roč. 23, č. 90, s. 57. ISSN 2336-8675.

LUŠTINEC, Jan. Zdenko Fejfar. In: Jilemnice: zpravodaj města. 2014, roč. 37, č. únor, s. 23.

LUŠTINEC, Jan. Po stopách Sarajeva 1914. In: Krkonoše. Jizerské hory. 2014, roč. 47, č. 6, s. [6]11. ISSN 1214-9381.

LUŠTINEC, Jan. Jan hrabě Harrach a novosvětská sklárna: povinnost má je tedy předně tam podporovati, kde hlad a bída jest větší!. In: Sborník Národního muzea v Praze. Řada C, Literární historie. 2014, roč. 59, č. 3-4, s. 61-63. ISSN 0036-5351. Rovněž dostupné z: https://publikace.nm.cz/periodicke-publikace/amnphl/59-3-4

LUŠTINEC, Jan. Nová střecha na jilemnickém zámku. In: Krkonoše. Jizerské hory. 2014, roč. 47, č. 11, s. 15. ISSN 1214-9381.

LUŠTINEC, Jan. Lyžníci. In: Véčko. 2014, roč. 13, č. zima, s. [4-7]. ISSN 1213-7375.

LUŠTINEC, Jan. Zlatá noc v Jilemnici: nově objevený obraz Františka Kavána je mimořádným ziskem. In: Krkonoše. Jizerské hory. 2015, roč. 48, č. 4, s. 19. ISSN 1214-9381.

LUŠTINEC, Jan. Pán hor se nastěhoval do jilemnického muzea. In: Krkonoše. Jizerské hory. 2015, roč. 48, č. 12, s. [51]. ISSN 1214-9381.

LUŠTINEC, Jan a Martin WITKOWSKI. Mechanický betlém Jiřího Valeše. In: Krkonoše. Jizerské hory. 2015, roč. 48, č. 12, s. 810. ISSN 1214-9381.

LUŠTINEC, Jan. Mezi Prahou, Vídní a Římem. In: Krkonoše. Jizerské hory. 2016, roč. 49, č. 1, s. 3839. ISSN 1214-9381.

LUŠTINEC, Jan. Jubilea Františka Kavána. In: Jilemnice: zpravodaj města. 2016, roč. 39, č. březen, s. 1719.

LUŠTINEC, Jan. Rok Františka Kavána. In: Krkonoše. Jizerské hory. 2016, roč. 49, č. 3, s. 812. ISSN 1214-9381.

LUŠTINEC, Jan. Jilemnice Jaroslava Havlíčka. In: Véčko. 2016, roč. 15, č. léto, s. [62]67. ISSN 1213-7375.

LUŠTINEC, Jan. Výročí skladatele Stanislava Macha. In: Jilemnice: zpravodaj města. 2016, roč. 39, č. říjen, s. 1314.

LUŠTINEC, Jan. Fotografující doktor z hor. In: Véčko. 2016, roč. 15, č. zima, s. [2027]. ISSN 1213-7375.

LUŠTINEC, Jan. Jilemnice za I. světové války. In: Jilemnice: zpravodaj města. 2017, roč. 40, č. leden, s. 1920.

PROSTŘEDNÍK, Jan a Jan LUŠTINEC. Unikátní objev gotického kostela v areálu jilemnického zámku. In: Krkonoše. Jizerské hory. 2017, roč. 50, č. 3, s. [8]12. ISSN 1214-9381.

LUŠTINEC, Jan. Z korespondence Františka Kavána uložené ve fondech Krkonošského muzea v Jilemnici. In: Z Českého ráje a Podkrkonoší. 2017, sv. 30, s. 183194. ISBN 978-80-86254-36-4. ISBN 978-80-86254-36-4. ISSN 1211-975X.

LUŠTINEC, Jan. Josef Vejnar: doktor s vášní pro fotografii. In: Jilemnice: zpravodaj města. 2017, roč. 40, č. červen, s. 1819.

LUŠTINEC, Jan. Krkonoše v hledáčku otce i syna Feyfarových. In: Véčko. 2017, roč. 16, č. léto, s. 3441. ISSN 1213-7375.

LUŠTINEC, Jan. Václav Vejrych z Gemsenfelsu. In: Krkonoše. Jizerské hory. 2017, roč. 50, č. 11, s. [51]. ISSN 1214-9381.

LUŠTINEC, Jan. Mechanický betlém Jáchyma Metelky. In: Véčko. 2017, roč. 16, č. zima, s. 4043. ISSN 1213-7375.

LUŠTINEC, Jan a David ULRYCH. Pod ochranou sv. Huberta. In: Krkonoše. Jizerské hory. 2018, roč. 51, č. 2, s. 812. ISSN 1214-9381.

LUŠTINEC, Jan. Betty Fibichová. In: Jilemnice: zpravodaj města. 2018, roč. 41, č. duben, s. 2930.

LUŠTINEC, Jan. Pašeráctví. In: Jilemnice: zpravodaj města. 2018, roč. 41, č. květen, s. 1819.

LUŠTINEC, Jan. Pomník padlým na Tyršově náměstí: 80 let od jeho odhalení. In: Jilemnice: zpravodaj města. 2018, roč. 41, č. červen, s. 1112.

LUŠTINEC, Jan. Z korespondence Jana hraběte Harracha s Františkem Ladislavem Riegrem. In: Acta Musei nationalis Pragae. Historia litterarum. 2018, roč. 63, č. 34, s. 237242. ISSN 2570-6861. Rovněž dostupné z: https://publikace.nm.cz/file/5a4368f5f980987e01de4c6cce508943/25173/NM_ACTA_c2_2018_DOI_web.pdf

LUŠTINEC, Jan a Jan PROSTŘEDNÍK. Objev gotického kostela sv. Alžběty v Jilemnici. In: Z Českého ráje a Podkrkonoší. 2018, roč. 31, s. 149205. ISBN 978-80-86254-37-1. ISSN 1211-975X.

LUŠTINEC, Jan. Jindřich Ambrož (1878-1955): vynikající ochránce přírody a památek západních Krkonoš. In: Zprávy památkové péče. 2018, roč. 78, č. 5, s. 524526. ISSN 1210-5538.

LUŠTINEC, Jan. 180 let od založení pošty v Jilemnici. In: Krkonoše. Jizerské hory. 2018, roč. 51, č. 9, s. 4445. ISSN 1214-9381.

LUŠTINEC, Jan. 100 let od vzniku Československa. In: Jilemnice: zpravodaj města. 2018, roč. 41, č. říjen, s. 1719.

MIČKALOVÁ, Jana a Jan LUŠTINEC. Jak se slavily tradiční Vánoce na Jilemnicku - povídání s Janem Luštincem. In: Jilemnice: zpravodaj města. 2018, roč. 41, č. prosinec, s. 1216.

LUŠTINEC, Jan. Jilemnice v roce 1919. In: Jilemnice: zpravodaj města. 2019, roč. 42, č. březen, s. 1011.

LUŠTINEC, Jan. Významné jilemnické stavby. In: Jilemnice: zpravodaj města. 2019-2021, roč. 4244, č. březen 2019-červenec-srpen 2021.

LUŠTINEC, Jan. Hrabě Jan. In: Véčko. 2019, roč. 18, č. jaro, s. 3034. ISSN 1213-7375.

LUŠTINEC, Jan. Za profesorem Ing. Františkem Markem, CSc. (19292019). In: Jilemnice: zpravodaj města. 2019, roč. 42, č. květen, s. 79.

LUŠTINEC, Jan. Běh na Žalý. In: Jilemnice: zpravodaj města. 2019, roč. 42, č. září, s. 1112.

LUŠTINEC, Jan. Kostel sv. Vavřince v Jilemnici: 290 let od položení základního kamene. In: Krkonoše. Jizerské hory. 2019, roč. 52, č. 9, s. 4445. ISSN 1214-9381.

LUŠTINEC, Jan a Jiří DVOŘÁK. Otevření nových expozic Kostel sv. Alžběty a Jan hrabě Harrach a zahradnictví v Jilemnici. In: Krkonoše. Jizerské hory. 2019, roč. 52, č. 10, s. 67. ISSN 1214-9381.

LUŠTINEC, Jan. Emmerich Rath - lyžař, který se pokoušel zachránit kamaráda Bohumila Hanče. In: Véčko. 2019, roč. 18, č. zima, s. 2027. ISSN 1213-7375.

LUŠTINEC, Jan. 120 dráhy Martinice v Krkonoších-Jilemnice-Rokytnice nad Jizerou. In: Krkonoše. Jizerské hory. 2019, roč. 52, č. 12, s. [8]12. ISSN 1214-9381.

LUŠTINEC, Jan a Otto HARRACH. Korespondence Otty hraběte Harracha s Juliem Zeyerem. In: Z Českého ráje a Podkrkonoší. 2020, sv. 33, s. 167187. ISBN 978-80-86254-39-5. ISSN 1211-975X.

LUŠTINEC, Jan. Möller, Petr - Šturm, Pavel. Železná dráha v údolí řeky Kamenice: Železný Brod-Tanvald 1875-2015. In: Z Českého ráje a Podkrkonoší. 2020, sv. 33, s. 302303. ISBN 978-80-86254-39-5. ISSN 1211-975X.

LUŠTINEC, Jan. Koudelková, Eva. Doktor Kittel. In: Z Českého ráje a Podkrkonoší. 2020, sv. 33, s. 309310. ISBN 978-80-86254-39-5. ISSN 1211-975X.

LUŠTINEC, Jan. 160 let ochotnického divadla v Jilemnici. In: Jilemnice: zpravodaj města. 2020, roč. 43, č. únor, s. 1820.

LUŠTINEC, Jan. Sto let od úmrtí spisovatele Josefa Šíra (7. 1. 1859 - 9. 5. 1920). In: Jilemnice: zpravodaj města. 2020, roč. 43, č. květen, s. 3236.

LUŠTINEC, Jan. Jan hrabě Harrach a hrobka hrabat Harrachů. In: Acta Musei nationalis Pragae. Historia litterarum. 2020, roč. 65, č. 34, s. 116. ISSN 2570-6861.

LUŠTINEC, Jan. K naší lokálce. In: Jilemnice: zpravodaj města. 2020, roč. 43, č. září, s. 1416.

LUŠTINEC, Jan. Otto Harrach (1863-1935). In: Jilemnice: zpravodaj města. 2020, roč. 43, č. listopad, s. 29.

LUŠTINEC, Jan. Společenský život v Jilemnici objektem Stanislava Šimůnka. In: Jilemnice: zpravodaj města. 2020, roč. 43, č. prosinec, s. 1416.

LUŠTINEC, Jan. Zdenko Feyfar (2. 3. 1913 - 3. 2. 2001). In: Jilemnice: zpravodaj města. 2021, roč. 44, č. únor, s. 2325.

LUŠTINEC, Jan. Harantové z Polžic a Bezdružic v Krkonoších. In: Krkonoše. Jizerské hory. 2021, roč. 54, č. 6, s. 42 [45]. ISSN 1214-9381.

DVOŘÁK, Jiří a Jan LUŠTINEC. Odtěžený zámek. In: Krkonoše. Jizerské hory. 2021, roč. 54, č. 7, s. 2123. ISSN 1214-9381.

LUŠTINEC, Jan. Jilemnické osobnosti. (1), František Kaván, čestný občan našeho města. In: Jilemnice: zpravodaj města. Ilustroval Jaroslav SKRBEK. 2021, roč. 44, č. září, s. 1820.

LUŠTINEC, Jan. František Kaván. In: Krkonoše. Jizerské hory. 2021, roč. 54, č. 9, s. 1012. ISSN 1214-9381.

LUŠTINEC, Jan. Jilemnické osobnosti. (3), Stanislav Mach (1906-1975). In: Jilemnice: zpravodaj města. 2021, roč. 44, č. listopad, s. 18.

LUŠTINEC, Jan. Jilemnické osobnosti. (4), Bohumil Hanč. In: Jilemnice: zpravodaj města. 2021, roč. 44, č. prosinec, s. 1920.

LUŠTINEC, Jan. Restaurování soch. In: Jilemnice: zpravodaj města. 2021, roč. 44, č. prosinec, s. 1819.

LUŠTINEC, Jan. Indián na lyžích a jiné příhody z historie lyžování. In: Véčko. 2021, roč. 20, č. zima, s. 2021. ISSN 1213-7375.

LUŠTINEC, Jan. Jilemnické osobnosti. (5), Rudolf Kazda (1862-1929), vynikající organizátor jilemnického kulturního a sportovního života. In: Jilemnice: zpravodaj města. 2022, roč. 45, č. leden, s. 1718.

LUŠTINEC, Jan. Řemesla - pekaři. In: Jilemnice: zpravodaj města. 2022, roč. 45, č. duben, s. 1517.

LUŠTINEC, Jan. Řemesla - cukrářství. In: Jilemnice: zpravodaj města. 2022, roč. 45, č. červen, s. 3334.

LUŠTINEC, Jan. Zvony pro Harrachov. In: Krkonoše. Jizerské hory. 2022, roč. 55, č. 7, s. 22-23. ISSN 1214-9381.

LUŠTINEC, Jan. 130 let od zavedení lyží. In: Jilemnice: zpravodaj města. 2022, roč. 45, č. prosinec, s. 2223.

LUŠTINEC, Jan. Za Rudolfem Mejsnarem. In: Jilemnice: zpravodaj města. 2023, roč. 46, č. leden, s. 56.

LUŠTINEC, Jan. Hrabě Harrach a sociální otázka. In: Jilemnice: zpravodaj města. 2023, roč. 46, č. únor, s. 1719.

LUŠTINEC, Jan. Rozhledna na Žalém. In: Jilemnice: zpravodaj města. 2023, roč. 46, č. listopad, s. 2325.

LUŠTINEC, Jan. Slavnost v Národním muzeu. In: Jilemnice: zpravodaj města. 2024, roč. 47, č. leden, s. 1517.

LUŠTINEC, Jan. Fotograf MUDr. Josef Vejnar: k 90. výročí úmrtí jilemnického lékaře, fotografa a všestranně aktivního občana. In: Krkonoše. Jizerské hory. 2024, roč. 57, č. 2, s. 3840. ISSN 1214-9381.

 

Dílo – ostatní

KROB, Miroslav, Dana Krobová a Jan LUŠTINEC. František Kaván 1999 [kalendář]. Kolín: Obchodní tiskárny, [1998], 13 listů.

LUŠTINEC, Jan, Radka SOUKUPOVÁ a Jana ČECHOVÁ. Jilemnicko - svazek obcí: přijďte pobejt! [mapa]. 1:100 000. Jilemnice: Pro Jilemnicko - svazek obcí vyrobila Gentiana Jilemnice, [2010]. 27 x 20 cm na listu 42 x 30 cm.

HORÁK, Josef (ed.). Krkonošské koledy. Díl I. [hudebnina]. Praha: Dauphin, 2013, 141 s. ISBN 978-80-7272-461-1.

HORÁK, Josef (ed.). Krkonošské koledy. Díl II. [hudebnina]. Praha: Dauphin, 2021, 151 s. ISBN 978-80-7272-816-9.

LUŠTINEC, Jan. Harrachové 2023 [kalendář]. [Liberec]: Liberecký kraj, [2022], 18 listů.


Články

DP. Osobnost z Krkonoš - PaedDr. Jan Luštinec: 40 let života v Krkonošském muzeu v Jilemnici. In: Špindlerovské noviny. 2019, roč. 27, č. 6, s. [3].

DRAHNÝ, Radek. Cena ředitele Správy KRNAP za rok 2018. In: Krkonoše. Jizerské hory. 2019, roč. 52, č. 5, s. 7. ISSN 1214-9381.

GARBOVÁ, Gabriela. Dobré jméno kraje šířili hygienik, historik či farářka. In: Mladá fronta Dnes - Liberecký kraj. 2022, roč. 33, č. 248 (24. 10. 2022), s. 12. Rovněž dostupné z: https://www.idnes.cz/liberec/zpravy/pocty-hetjmana-hygienik-historik-fararka.A221024_131536_liberec-zpravy_jape

KAŠPAR, Jakub. Jan Luštinec odchází na odpočinek. In: Krkonoše. Jizerské hory. 2019, roč. 52, č. 2, s. 5. ISSN 1214-9381.

LUŠTINEC, Jan. Vánoce. In: Jilemnice: zpravodaj města. 2023, roč. 46, č. prosinec, s. 26-28.

PROSTŘEDNÍK, Jan. Historik Krkonoš: PaedDr. Jan Luštinec. In: Véčko. 2023, roč. 22, č. léto, s. 9293. ISSN 1213-7375.

TESAŘOVÁ, Jana a Jiří DVOŘÁK. Naši laureáti. In: Krkonoše. Jizerské hory. 2020, roč. 53, č. 1, s. 2023. ISSN 1214-9381.

 

Rozhovory

LUŠTINEC, Jan  a O. Otázky pro Jana Luštince. In: Krkonoše. 1983, roč. 16, č. 5, s. 10. ISSN 0323-0694.

LUŠTINEC, Jan. Depozitáře promlouvají. In: Deník Pochodeň (příloha Hradecké noviny). 1992, roč. 2, č. 100, s. 11.

LUŠTINEC, Jan a Zdeňka FLOUSKOVÁ. Jsme jiní? In: Krkonoše. 2002, roč. 35, č. 9, s. 12. ISSN 0323-0694.

LUŠTINEC, Jan a Miloslav LUBAS. Bez Krakonoše ani ránu. In: 5plus2. 2016, roč. 5, č. 5 (5. 2. 2016), s. 31. ISSN 2570-6985.

LUŠTINEC, Jan a Jan ŠTĚPÁNEK. Měl jsem štěstí na spolupracovníky. In: Propamátky. 2019, roč. 8, č. 1, s. 3-5. Rovněž dostupné z: https://www.propamatky.info/dokumenty/zprav_5067_ctvrtletnik-propamatky-jaro-2019.pdf

LUŠTINEC, Jan a Miloslav LUBAS. "Nešel jsem do důchodu, abych krmil v parku holuby." In: Mladá fronta Dnes – Liberecký kraj. 2019, roč. 30, č. 28 (2. 2. 2019), s. 18. Rovněž dostupné z: https://www.idnes.cz/liberec/zpravy/byvaly-reditel-muzea-krkonose-jan-lustinec-holuby.A190207_164501_liberec-zpravy_jape

LUŠTINEC, Jan a Jana PATKOVÁ. Byl inteligentní a hodný: Jan Luštinec o Janu Harrachovi. In: Véčko. 2019, roč. 18, č. jaro, s. [35]. ISSN 1213-7375.

LUŠTINEC, Jan a Gabriela JAKOUBKOVÁ. Mám dojem, že některé věci se stanou, protože se stát mají, říká Jan Luštinec. In: Jilemnice: zpravodaj města. 2019, roč. 42, č. červen, s. 1417.

LUŠTINEC, Jan a Jana PATKOVÁ. Není důvod ke škarohlídství. In: Véčko. 2020, roč. 19, č. zima, s. 10 [17]. ISSN 1213-7375.

 

Internetové zdroje

Jan Luštinec. Wikipedie: otevřená encyklopedie [online]. 21. 10. 2023, 12:33 [cit. 2024-02-26, 9:08]. Dostupné z: https://cs.wikipedia.org/wiki/Jan_Lu%C5%A1tinec

PaedDr. Jan Luštinec. Paměť národa [online]. Post Bellum, © 2008-2024 [cit. 2024-02-26]. Dostupné z: https://www.pametnaroda.cz/cs/lustinec-jan-1953

Citace

BERNÁTHOVÁ, Ivana. Jan Luštinec. Databáze regionálních osobností [online databáze]. Krajská vědecká knihovna v Liberci, @2024. Datum aktualizace 13. 05. 2024, [cit. 2024-05-24]. Dostupné z: https://www.osobnostilibereckehokraje.cz/osobnosti/id:75592