Katalog KVKLI

Rudolf Hais

16. 1. 1937 Plzeň

sklářský technolog pedagog publicista

Medailon

„Hlavně život neproflákat.“

 

Rudolf Hais se narodil 16. ledna 1937 v Plzni. Otec Rudolf Hais st. pracoval ve Škodových závodech v Plzni a v Praze na exportním oddělení. Matka Anna, rozená Hellová, získala kvalifikaci pro psaní na stroji a těsnopis a za svobodna pracovala jako kontoristka a česko-německá korespondentka. Rudolf Hais st. narukoval během druhé světové války do německé armády, z níž se mu na východní frontě podařilo dostat se do československé zahraniční armády. Po válce se k rodině již nevrátil a na místo toho požádal o rozvod. Anna Haisová se společně se synem mezitím přestěhovala ke svým rodičům do Nového Boru, kde zůstali natrvalo. Po dokončení obecné a měšťanské školy se Rudolf Hais učil v letech 1951–1953 ve Středisku pracujícího dorostu ve Chřibské sklářem dutého skla. Poté pokračoval ve studiu na čtyřleté Vyšší chemicko-hutní průmyslové škole sklářské v Novém Boru, kde maturoval v roce 1957.

Po maturitě začal Rudolf Hais pracovat jako technolog v hutním provozu Prácheň v národním podniku Borské sklo, než nastoupil na základní vojenskou službu, kterou absolvoval v letech 1957–1959. Po vojně se vrátil do podniku Borské sklo, nejdříve pracoval na technickém oddělení, od roku 1962 pokračoval jako samostatný technolog provozu 41 – Jílek a později povýšil na vedoucího technologa závodu 4 v Kamenickém Šenově. V roce 1967 se vrátil do Nového Boru do nového Sklářského kombinátu jako samostatný technolog pánvového provozu a od roku 1972 se pak stal v závodě 2 Crystalex vedoucím technologem. V roce 1984 přešel jako vedoucí odborný referent mezinárodních vztahů na technický úsek. Do důchodu v roce 1998 pak vykonával funkci samostatného technologa na technickém oddělení závodu 2 Crystalex.

Rudolf Hais se během svého profesního života intenzivně věnoval také pedagogické práci a publicistice. V šedesátých letech vyučoval při práci chemii na Základní umělecké škole v Novém Boru. V Crystalexu pravidelně organizoval tavičské kurzy, zpracovával skripta, přednášel a byl členem zkušební komise. Jeho velkým koníčkem se stala historie sklářské techniky a technologie. V roce 2010 zpracoval s kolektivem dalších odborníků knihu Sklářské názvosloví aneb Co je co ve sklářství. Své znalosti sklářských technologií uplatnil i v třídílném kolektivním díle sklářských odborníků nazvaném Historie sklářské výroby v českých zemích. V roce 2022 pak vydal publikaci O výrobě skla a jeho historii. Do časopisů Sklář a keramik nebo Weltkunst a Glassrevue napsal kolem šedesáti odborných článků.

Od roku 1961 byl členem a funkcionářem Československé vědeckotechnické společnosti a později v České sklářské společnosti. Za svou činnost získal řadu čestných uznání a v roce 2016 obdržel Sklářskou cenu za celoživotní přínos pro technologii skla v hutní praxi a bohatou publicistickou činnost. Mimoto absolvoval několik vysokohorských expedic a byl dlouholetým funkcionářem a cvičitelem Klubu českých turistů.

Mládí

Rudolf Hais se narodil manželům Rudolfovi Haisovi a Anně Haisové, rozené Hellové, 16. ledna 1937 v Plzni.

„Můj otec Rudolf pocházel z Nepomuku a vyprávěl mi, že jej jeho o devět let starší bratr Václav již v mládí vzal s sebou do Itálie, kde s ním otec strávil dva roky a naučil se perfektně italsky. Na dvouleté obchodní škole v Plzni se pak naučil německy a anglicky, částečně i francouzsky, z některých řečí měl státní zkoušky. To ho kvalifikovalo pro zahraniční obchod a v Plzni to byly především Škodovy závody, kde získal práci v exportním oddělení. V mládí hodně cestoval po horách a při tom se seznámil s mojí matkou Annou Hellovou z Nového Boru, která za svobodna vypomáhala několik let v létě ve Špindlerově Mlýně v cukrárně jako prodavačka.“

Matka Anna Hellová pocházela z Javorné na Šumavě. Její rodiče měli v Javorné malý krámek s koloniálním zbožím. V roce 1917 se rodina přestěhovala do Nového Boru, kde za úspory a hypotéku její otec koupil dům s větší prodejnou.

Matka vychodila německou obecnou školu v Javorné a měšťanskou školu zprvu v Železné Rudě a pak v Novém Boru. Při tom se naučila psát na stroji, výborně ovládala těsnopis, získala řadu diplomů, což ji kvalifikovalo pro kancelářskou práci. Za svobodna pracovala pro řadu menších firem v Praze jako kontoristka a česko-německá korespondentka. Matka sice pocházela ze smíšeného manželství, ale vzhledem k tomu, že všechny školy, v nichž studovala, byly německé a žila převážně v německém prostředí, tak se považovala za Němku.“

Jak dál vypráví Rudolf Hais, česká babička z matčiny strany Barbora, rozená Žižková, pocházela z Běšin u Klatov a děda Felix Hell byl šumavský Němec. Oba se seznámili za Rakouska-Uherska ve Vídni, kde babička pracovala jako panská kuchařka. Děda byl zpočátku cestující obchodník, ale po svatbě se prarodiče usadili v Javorné na Šumavě, kde provozovali malý krámek. Měli spolu pět dětí. Rudolfova matka Anna byla nejstarší, následovali Fritz, Marie, Felix a Franz.

„Naši se brali v roce 1935 v Boru, pak se odstěhovali do Plzně, kam byl otec přeložen. Svatební cestu podnikli až na jaře 1936 a to parníkem po Labi do Drážďan. S rodiči jsme bydleli po mém narození nejprve v činžovním domě v Litické ulici v Plzni. Měli jsme štěstí, že jsme se pak během války přestěhovali, protože při náletech Plzně v roce 1945 byl dům vybombardován a všichni jeho obyvatelé zahynuli. V Plzni jsem prožíval krásné, ale krátké dětství, s rodiči jsme chodili na procházky a výlety do okolí.“

Další život Rudolfa Haise se pak odvíjel v Praze, kam byl jeho otec přeložen v roce 1940 do tamní pobočky Škodových závodů.

„Získali jsme krásný byt v moderním činžovním domě na Spořilově. Zde jsem pak prožíval svá další dětská léta ve šťastné rodině. Vyrůstal jsem ve dvojjazyčné rodině, takže jsem od mala mluvil česky i německy. Chodili jsme hodně na výlety, vlakem jsme vyjížděli do okolí nebo parníkem po Vltavě, na Matějskou pouť a do Chuchle na koníčky. Otec byl velký milovník historie, a tak jsme navštěvovali všechny možné pražské památky, pamatuji se například na Hradčany a hrobky českých králů. O prázdninách jsme jezdívali pravidelně do Boru, tehdy německé Haidy, k matčiným rodičům. Tam jsme se scházívali s dalšími členy rodiny Hellů, matčinými sourozenci, s tetou učitelkou Marii, a se strýci Fritzem, Felixem a Franzem. Ti poslední dva však museli velice brzy narukovat po službě v československé armádě do Wehrmachtu.

V září 1942 Rudolf Hais nastoupil v Praze do obecné školy, v první třídě byl nejmladší, nebylo mu ještě ani šest let.

To již probíhala heydrichiáda a i v rodině bylo cítit nějaké napětí. Posléze otec narukoval do německé armády. V roce 1943 vzala matka jen nejnutnější věci z našeho krásného pražského bytu a odstěhovali jsme se do Boru k matčiným rodičům, kde měla matka své zázemí a bylo zde menší nebezpečí bombardování než ve velkoměstech. To již matka a její rodiče věděli, že byl strýc Franz při německém tažení na východní frontě zraněn a umrzl, protože mu nikdo nepřišel na pomoc. Bylo mu pouhých dvacet čtyři let. Strýc Felix bojoval jako dělostřelec, prošel řadou bitev, pak ho zajala Rudá armáda, dostal se zdráv do zajateckého tábora, a od té doby o něm rodina nic neslyšela i když pátrala prostřednictvím Červeného kříže, nikdy se nevrátil. O tom, jak je zajali a že byl zdráv, pak po válce vyprávěli jeho dva kamarádi, kteří byli později od sebe rozděleni do různých zajateckých táborů.

Rudolf Hais pak dál hovoří o válečné životní etapě svého otce, který, byť byl Čech, tak vstoupil během heydrichiády do německé armády.

Heydrichiáda přispěla k tomu, že se můj otec začal o sebe obávat, možná něco věděl nebo někoho znal, který byl zavřen nebo popraven, nevím. Tehdy už nebylo možné opustit protektorát, a tak táta zvolil v roce 1943 složitou a riskantní cestu z protektorátu přes německou armádu. Bylo to možné, protože měl německou manželku. Rozloučili jsme se s ním v Německu ještě před tím, než byl nasazen se svojí jednotkou v Bad Mergentheimu, kde byl na pěchotním výcviku, na východní frontu. Brzy jsme dostali zprávu, že je nezvěstný. Až po válce jsme se dozvěděli víc a také později z jeho vojenského kmenového listu, že v oblasti Kurska přeběhl k Rudé armádě. Desátého srpna 1943 ho poslali do zajateckého tábora v Krasnoborsku a odtamtud přešel k československé armádní jednotce, která se formovala v Jefremově. Od 10. března 1944 sloužil v náhradním pluku, později se dostal do 2. roty výcvikového praporu druhé paradesantní brigády. Od dubna 1944 byl písařem dělostřeleckého pluku 1. polní brigády a v červenci se stal písařem proviantního skladu. Tato brigáda nepostupovala do Československa přes Duklu, ale přes Rumunsko, otec mi po letech o tom vypravoval a říkal, že to bylo velmi kruté a několikráte mohl přijít o život. Koncem roku 1946 byl přeložen do zálohy v hodnosti rotný. Dostal dokonce sovětské vyznamenání Za vítězství.“

Po vyprávění o válečném osudu otce se Rudolf Hais opět vrací k svému válečnému dětství. V Boru v září 1943 nastoupil do druhé třídy německé obecné školy a ve školním roce 1944/45 do třetí třídy, kterou pro válečné události již ani nedokončil. V lednu a únoru 1945 byly často vyhlašovány poplachy před leteckým bombardováním.

„Jednu celou únorovou noc jsme přežili ve sklepě. Slyšeli jsme v dálce velké dunění výbuchů a přelety bombardérů. Ráno jsme zjistili, že celá zasněžená louka vedle našeho domu zčernala, byla pokryta sazemi a ohořelými papíry. Pak jsme se z rádia dozvěděli, že byly bombardováním zcela zničeny Drážďany.“

Blížil se konec války, denně se podle Rudolfa Haise do Boru valily velké kolony selských povozů Němců ze Slezska ustupujících před postupující Rudou armádou.

„Takže jsme museli uvolnit školu, chodili jsme do restaurace Hubertus, v podstatě nás už ani neučili učitelé, ale převážně pan děkan. Škola skončila již v dubnu. Kolem města se začaly budovat protitankové zátarasy, i děda Felix byl nasazen. Slezští uprchlíci se začali rozdělovat do rodin, jedna matka s dětmi bydlela také u nás. Brzy po ukončení války slezské uprchlíky posílali dále, směrem do Německa.“

Jak dál vypráví Rudolf Hais, do jejich koloniálu chodily nakupovat mimo jiné Ukrajinky, které byly v Novém Boru v pracovním táboře.

„Firma Rachmann totiž stavěla ve městě zbrojovku a Ukrajinky v ní nuceně pracovaly. Občas mívaly volno, a tak si nakupovaly u mé české babičky především šicí potřeby.“

Těsně po oficiálním vyhlášení konce války v květnu 1945 ruské bombardéry v nedaleké České Lípě zasáhly bombami nádraží, kde stály cisternové vozy, černý mrak hořícího paliva byl vidět až v Novém Boru.

„Pár dní po tom nad námi přeletěly sovětské bitevníky a odhazovaly bomby mimo město, na Lužický vrch. Jedna bomba dokonce protrhla hráz koupaliště.“

Ještě něž přijeli sovětští vojáci, tak byl v Novém Boru podle Rudolfa Haise, ustanoven z české menšiny revoluční národní výbor, který zde převzal od německého starosty moc. Předsedou výboru se stal brusič skla, komunista Josef Taisler.

„Po Boru chodily dvoučlenné hlídky, které se staraly o bezpečnost. Protože Čechů bylo málo, brali i nezkompromitované Němce, jako byl můj děda Felix. Dostal nenabitou pušku a pásku na rukáv a se sousedem Aloisem Kučírkem patrolovali až do příjezdu Sovětů. Ti přijeli do Boru 12. května na amerických autech, a utábořili se na louce vedle našeho domu. U Kučírků si zřídili vojenskou kuchyň a k nám si chodil jeden staršina čistit boty. My děti jsme lezli po jejich autech, oni hráli na garmošku a dávali nám kyselá jablka, co někde natrhali. Nebyli s nimi nějaké problémy, jen nám zmizela jedna kvočna, a slyšel jsem, že se jednou ve výčepu lihovin střílelo. Ale co se tam přesně dělo, nevím. Rusové z Boru brzy odjeli a moc zcela převzal národní výbor.“

Na základě vládního nařízení museli Němci nosit bílou pásku na rukávu, měla ji také jeho matka a děda Felix. Měl ji nosit i malý Rudolf, ale babička Barborka rozhodla, že ji nosit nebude, protože má tátu Čecha.

Začaly značné potíže se zásobováním potravinami. Na chleba jsme v blízké pekárně v Hutní ulici stáli střídavě dlouhé fronty. Byly vydávány potravinové lístky, pro občany německé národnosti samozřejmě velmi okleštěné. Později přišla pomoc od Správy Spojených národů pro pomoc a obnovu UNNRA. Moji spolužáci z čistě českých rodin nicméně dostávali větší balíčky než my.“

Z Mladé Boleslavi přijela do Boru československá vojenská jednotka, která začala dělat ve městě domovní prohlídky. Vojáci hledali především zbraně.

„U nás našli na půdě československé uniformy a opasky po mých strýcích, takže se v našem domě dooblékli. Strýcové, když byla v roce 1938 mobilizace, totiž dostali uniformy domů, proto jsme je měli na půdě. Od nás si vojáci navíc odvezli ještě motorku. U některých lidí našli zbraně a snad i jejich atrapy. Dvanáct lidí zatkli, věznili je na národním výboru a další den odpoledne je popravili.“

Po konci války v květnu 1945 se matka od své tchyně Terezie Haisové z Plzně, se kterou měla velmi dobré vztahy dozvěděla, že se otec vrátil z války v pořádku s takzvanou Svobodovou armádou, a že byl demobilizován. Ale také i to, že si ze Slovenska přivezl novou, mladší ženu.

 „Proto jsme s matkou jeli hned za ním do Aše, kde otec bydlel a měl v národní správě cukrárnu. Chtěl se hned rozvést, ale matka rozvod dlouho odmítala. Představovalo to pro ni určitou pohanu, prostě rozvod nebyla tak jednoduchá záležitost jako dnes. Nakonec se rodiče rozvedli až v padesátých letech.“

Otec Rudolfa Haise nemohl v padesátých letech minulého století vykonávat úřednické povolání, pracoval dlouho jako skladník v ČKD. Při politickém uvolnění v letech 1967–1968 si zřídil soukromou obchodní kancelář a zabýval se zprostředkováním obchodu zejména mezi českými a italskými firmami.

„Tehdy jsem ho začal již v Praze při různých příležitostech navštěvovat. V důchodu pak pracoval externě jako tlumočník zejména pro podnik zahraničního obchodu Strojimport nebo Pražskou informační službu. Zemřel náhle v roce 1978 na infarkt. Bohužel dříve, než jsem se mohl dozvědět více z jeho života.“

Rudolf Hais se vrací do druhé polovině roku 1945, kdy začaly odsuny Němců. V Novém Boru mezi německým obyvatelstvem vypukla panika.

Matka s babičkou Barborou a dědou Felixem se začali připravovat na odsun, i když se neměl týkat smíšených manželství. Ze starého stanu ušili ruksaky, našívali adresy a u souseda koláře Frindta objednali vozíček. První transporty byly vypraveny přímo z Boru. Doprovázel jsem několik svých bývalých německých spolužáků na nádraží, kde jsem přihlížel jejich nástupu do nákladních vagonů. Tehdy jsem z toho ještě neměl rozum. Další transporty byly organizovány již z České Lípy, kde vznikl z bývalého pracovního tábora sběrný tábor pro Němce připravovaných k odsunu. Z něj odjela v roce 1946 do britské zóny Německa i moje svobodná teta Marie.“

Ostatní část rodiny nakonec zůstala v Novém Boru, kde se rychle začala měnit skladba obyvatelstva. Přicházelo mnoho Čechů, část se chtěla podle vyprávění Rudolfa Haise jen rychle obohatit, ale většina zůstávala a obsazovala především lukrativní domy a vily, z nichž byli zbylí Němci stěhováni do méně kvalitních domů nebo bytů. Mezi příchozími bylo i hodně Čechů starousedlíků a majitelé českých firem, kteří zde bydleli již před obsazením pohraničí a vraceli se do svých původních domovů.

„Od září 1945 také začala fungovat česká škola na náměstí, takže jsem z nedokončené třetí německé třídy plynule nastoupil do čtvrté české třídy. Mým prvním učitelem byl pan řídící Josef Hercík. Jazykový přechod jsem zvládl bez podstatných potíží, češtinu jsem měl v prvním roce za dvě. V té době jsem také začal chodit ministrovat k panu děkanovi Mayovi. Jednak to byla rodinná tradice, i moji strýcové ministrovali, a také se mi líbilo, že do kostela chodili čeští i němečtí kamarádi a někteří spolužáci.“

Matka Rudolfa Haise našla brzy zaměstnání. Nejdříve jako účetní a korespondentka u truhláře Hlavničky, po několika letech pak zakotvila jako dělnice a účetní u firmy Kovařík – výroba dětských kočárků. S touto firmou přešla po znárodnění do Průmyslového kombinátu a nakonec do Jednoty, kde pracovala do důchodu jako fakturantka.

„Dědův krám byl na základě Benešových dekretů vyvlastněn a přidělen národnímu správci Rajchrtovi, po roce 1948 pak družstvu Jednota. Teta Marie pracovala krátkou dobu v národním podniku Borocrystal jako balička skla, ale v roce 1946 musela, jak jsem už zmínil, jako německá učitelka do odsunu. Tak jsme ji nejdříve jezdili navštěvovat s jídlem každou neděli do sběrného tábora v České Lípě, než byl vybaven její transport do britské zóny v Německu. Matka potom svým jediným platem živila celou naši zbylou rodinu, kterou rozdělila válka, celkem čtyři osoby.“

Jak dál připomíná Rudolf Hais, babička se starala o domácnost a děda si chodil přivydělávat skládáním uhlí a štípáním dříví po domácnostech.

„Babička s dědou dostávali malou podporu z takzvaného vázaného vkladu, tedy z jejich celoživotních úspor. O tuto podporu museli pravidelně žádat úřady. Fungovala jen do měnové reformy v roce 1953, pak byly vázané vklady zrušeny. Lidé tak byli okradeni komunistickým státem o své celoživotní úspory.“

Složitý byl i osud domu čp. 359 ve Dvořákově ulici v Novém Boru, kde rodina bydlela. Nejprve ho stát v roce 1945 vyvlastnil jako německý majetek. Poté jej převzal na čas národní správce z Mladé Boleslavi, který vyplenil krásně vybavený byt odsunutých německých nájemníků v prvním podlaží, a po čase zmizel.

„Ovšem na základě žádosti babičky, která měla na domu vloženo své věno, jí pak byla po delší době její polovina domu administrativně vrácena. Druhou, německou dědovu polovinu, musely matka s babičkou státu ještě postupně splácet.“

Rudolf Hais vyrůstal bez otce, mužskou funkci v rodině prakticky zajišťoval jen děda Felix. Ten ale v roce 1951 zemřel.

„Pak jsme žili jen s matkou a babičkou. Babička se dále starala o domácnost, slepice a zahradu, prala, matka vydělávala. Vzpomínám si, že měla plat před měnovou reformou v roce 1953 4 000 Kč, po ní v přepočtu 1:5 jen 800 Kč. Babička tehdy dostávala starobní důchod 150 Kč. S těmito penězi obě ženy hospodařily. Udržovaly navíc ještě náš velký dům, a ještě se snažily zpočátku podporovat balíčky s potravinami naše příbuzné v Německu, kde byl po prohrané válce velký hlad a bída. Ti nám to později bohatě vraceli. Teta Marie se usadila v Bocholtu ve Vestfálsku, kde pracovala jako učitelka angličtiny. Strýc Fridrich, který byl za války jako nevoják a elektrotechnik nasazen do výzkumného ústavu na torpéda v přístavu Eckenförde, se za války oženil, převzal rodinný obchod po manželčiných rodičích a ve Vestfálsku již zůstal. Byli jsme s jeho rodinou i s tetou Marii stále v korespondenčním styku, později, když to bylo možné, jsme se občas navštěvovali. “

Až později si Rudolf Hais uvědomil, že se jeho neúplná, původně nižší středostavovská rodina bez otce živitele, zčásti s chudšími německými potravinovými lístky a s důchodci s minimální podporou, dostala až na existenční dno společnosti.

„Naši to však nesli statečně, všichni pracovali, co mohli. Žili jsme velmi střídmě, jedla se jednoduchá, většinou šumavská jídla, maso bylo jen občas v neděli. Babička chovala slepice, pravidelně jsme sbírali lesní plody, borůvky a houby, rád vzpomínám na vynikající domácí malinovou šťávu. Nikdo tudíž netrpěl hlady.“

Oblečení, jak vzpomíná Rudolf Hais, se běžně přešívalo, od jara do podzimu jako kluk běhával bos.

Kůži na chodidlech jsem míval tak tlustou, že jsem mohl běhat bez problémů jak po strništích, když jsme třeba s matkou a babičkou sbírali klásky, tak i po borských nedlážděných silnicích, kde bylo mnoho střepů z místních skláren. Na zimu jsem pak dostal nějaké boty po strýčcích z půdy, měl jsem z nich později zdeformované palce u nohou. Vzpomínám si i na své první vlastní boty, hnědé baťovské plátěnky, které jsem ale nosil jen do školy.“

Zimy v Novém Boru byly podle Rudolfa Haise v prvních poválečných letech velmi kruté, nebylo uhlí, vždy napadalo hodně sněhu a mrzlo. Rodina topila jen ve velké kuchyni, kde se celá rodina scházela. Mansardové pokojíky, kde spali, byly nevytopené.

V zimě nebyly jenom strasti, ale také drobné radosti. S matkou jsme o nedělích chodili sáňkovat a lyžovat do blízkého okolí, ve všední dny pak zase s kamarády. Z válečných a prvních poválečných zim si ještě pamatuji dopravu mocí velkých saních tažených koňmi. Také hlavní silnice se udržovaly plužením s koňmi. Chodili jsme sbírat na nádraží uhlí vypadlé z vagonů. My kluci jsme lezli až pod ně a odtamtud nás hlídači pravidelně vyháněli.“

Po ukončení páté obecné školy nastoupil Rudolf Hais v září 1947 do první třídy měšťanské školy, která se nacházela v budově původní české Masarykovy školy z první republiky v Novém Boru.

„Tam jsme již měli více odborných předmětů, například chemii, která mě hodně zaujala. V prvním ročníku jsem měl své nejlepší vysvědčení bez jediné trojky. Učitelé byli již zčásti komunisté, vynikal zejména náš první třídní, pozdější ředitel. Ten byl mimo toho ještě zanícený nacionalista, jenž uznával jen husity, dělnickou třídu a Sovětský svaz, navíc trvale politicky dusil učitele nekomunisty. Nakonec jsem s ním začal mít, i přes slušný prospěch, rovněž problémy, což mi později plně spočítal při rozdělování umístěnek. Jedním z důvodů bylo to, že jsme s kamarádem Karlem Chocholoušem chodili v týdnu ministrovat na ranní mši a přicházeli tak pravidelně o čtvrt hodiny ráno později do vyučování. Pamatuji si, jak vždy zrudnul, když jsme omlouvali pozdní příchod ministrováním.“

Od druhého ročníku do konce měšťanky měla třída Rudolfa Haise výborného třídního Vladimíra Úlehlu, s nímž a jeho manželkou se po letech ještě rád scházíval.

„Výborné vzpomínky mám také na dějepisáře profesora Copa, který nám s velkým zaujetím popisoval dějiny antiky, i na ruštináře, bohéma Filigara, který přicházíval do třídy se zpěvem a s kytarou v ruce, někdy přímo z flámu a učil nás ruštinu většinou přes ruské písně. Do konce školní docházky jsem patřil svým prospěchem do lepší poloviny třídy, i když jsem se škole nijak zvlášť nevěnoval. Bavila mě, jak jsem už říkal, hlavně chemie, v té době jsem pak doma, ve svém podkrovním pokojíku, dělal řadu pokusů, při nichž mi jednou ohořel stůl, za což jsem dostal výprask. Rovněž jsem poslouchal pod peřinou krystalku, kterou jsem si sám vyrobil a hodně jsem četl, často s baterkou pod peřinou, vše, co se mi dostalo do rukou. Měli jsme doma i hodně německých knih a jejich čtením jsem si udržel a tím pádem i rozšířil znalost němčiny.“

Ve volném času chodil cvičit do Sokola a jako žák se v roce 1948 zúčastnil posledního XI. Všesokolského sletu v Praze.

„Odjížděli jsme do Prahy v nákladních vagonech a byli jsme ubytováni ve školách. Proti domovu tam bylo více jídla. A já tehdy psal mamince na pohledu: Maminko, mám se dobře, k snídani mám celého taveného sýra. U nás se tehdy tavený sýr k večeři dělil na tři díly.“

Matka ráda hrála na klavír, a proto dala syna Rudolfa zapsat do hudební školy na housle k tehdejšímu učiteli, později řediteli Herajnovi.

„Neměl jsem tenkrát ještě ani moc vyhraněný hudební sluch, a navíc mě housle, etudy ani hudební teorie nebavily. Takže jsem housle všelijak flinkal. Přesto jsem získal nějaké hudební základy, které se mi později hodily. S houslemi jsem pak navždy skončil, když jsem přešel do učení ve Chřibské.

Konec února 1948, kdy přebrali moc v Československu komunisté, si Rudolf Hais dobře pamatuje. Houkaly totiž sirény. Nevnímal ale, že je to dějinná událost, která změní životy lidí na dlouhých čtyřicet let. Ve čtvrtém ročníku měšťanky strávil ještě na podzim dva měsíce v dětské ozdravovně v Jetřichovicích, kam ho po lékařské prohlídce jako podvyživeného doporučil doktor May.

„To byla krásná doba, taková menší rekreace. Učili jsme se jen dopoledne a odpoledne jsme jezdili s naší vychovatelkou do nádherné přírody zadního Českého Švýcarska. Návrat do školy byl pak méně příjemný, musel jsem dohánět učivo. Měšťanku jsem ukončil závěrečnou zkouškou v roce 1951 ze čtyř předmětů poměrně slušně.“

Vyučení se sklářem

Již v dubnu začala rodina řešit, co kam dál na školu. Zpočátku, jak Rudolf Hais podotýká, ho to moc nebralo, neměl z toho rozum, bylo mu patnáct let. Nakonec si ale řekl, že chce být lesníkem.

„Matka se snažila pro mě najít něco jiného. Domluvila se s vedoucím opravny kancelářských strojů na lukrativním učebním oboru mechanik kancelářských strojů. Tam ale pro mě nebyla umístěnka. Dva jiní žáci se nicméně od nás do tohoto učebního oboru dostali. Ředitel školy mi nakonec jako nejmladšímu a nejhubenějšímu ve třídě dal vybrat. Pamatuji si to přesně dodnes: horník, hutník, kameník v lomu, plavčík na lodi a sklář. Z toho bych býval rád na plavčíka, lákala mě romantika. To ale nakonec soudruh ředitel zamítl, protože lodníci jezdili po Labi do kapitalistické ciziny a já měl příbuzné v Německu.“

Rodinná rada v čele s dědečkem Felixem rozhodla, že Rudolf Hais půjde na skláře.

„Děda to formuloval nějak takto: Oni ti skláři sice dost pijou, ale také si dobře vydělávají. A tak jsem nastoupil na dva roky do učení do Střediska pracujícího dorostu ve Chřibské a vyučil se sklářem dutého skla.“

Na učiliště chodil se spolužákem Antonínem Manhartem a starším Helmutem Wernerem z Okrouhlé.

Po dědovi Felixovi jsem zdědil pracovní plášť okrové barvy z krámu, takže jsem byl hned v huti nápadný, protože všichni ostatní měli montérky. Byla to pro mě ohromná změna ve způsobu života. Tehdy se pracovalo šest dnů v týdnu, osm hodin denně včetně soboty, z toho jsme v prvním ročníku chodili tři dny na praktický výcvik do hutě a tři dny do školy. Do hutě se vstávalo na pátou, do školy na sedmou hodinu ranní. Internátní režim byl veden po vojensku, naši vychovatelé byli většinou mladí chlapi těsně po vojně. Držely se služby dozorčího a pomocníka dozorčího, po práci byly povinné branné hry nebo různé kroužky. Na vycházky a do kina jsme chodili v útvaru za zpěvu budovatelských a vojenských písní.“

Jak dál vzpomíná Rudolf Hais, hned na začátku školního roku proběhlo na učilišti slavnostní přijímání do Československého svazu mládeže ČSM.

„Hned jsem dostal distanc na tři měsíce, protože jsem nedostatečně vysvětlil svoji činnost v Pionýru. Pak jsem ale byl přijat, a dokonce vyškolen na kulturního referenta Fučíkova kroužku. Poslali mě na týdenní školení do České Kamenice, kde mě především zaujala výborná hra vedoucího školitele na kytaru.“

Rudolf Hais vzpomíná i na to, jak po práci chodili na brigády. Likvidovali bouračky a stavěli v Horní Chřibské hřiště. Postěžoval si na to, že práce ve sklářské huti byla pro něj velice těžká, pracovalo se tehdy osm hodin denně, což bylo pro mladého, ještě nedospělého muže, náročné. Dobré ovšem bylo, že měli dostatek jídla.

„Proto jsem se hlavně těšil do učňovské školy. Jednak jsme si mohli přispat, a navíc byla méně náročná než měšťanka. Vlastimil Kavka nás učil češtinu a matematiku, paní Milada Nekvasilová ruštinu, učil nás i výtvarník a pozdější ředitel učňovské školy Michal Hospodka. Ten nám občas zahrál na housle a hned bylo veseleji. Na sklářskou technologii jsme měli v prvním ročníku školníka a skláře ve výslužbě Josefa Pence. Měl k dispozici jedinou tehdejší existující učebnici Základy sklářství, ze které nám předčítal sem tam nějakou kapitolu. Učivo poutavě doplňoval různými sklářskými příběhy, z nichž si zřejmě část sám vymýšlel. Ale myslel to s námi dobře, a proto jsme ho měli rádi. V sobotu po práci jsme k němu chodili do sklářského kroužku, kde jsme zkoušeli různé sklářské hutní techniky. Já jsem do kroužku chodil jen občas, protože jsem většinou jezdil domů. Měli jsme to na nádraží Chřibská se spolužáky Tondou a Helmutem tři kilometry lesem do kopce, a tak jsme v sobotu po práci rychle utíkali, abychom chytili náš vlak. V neděli k večeru jsme se z domova zase vraceli. V létě jsem někdy jezdíval na kole z Horní Chřibské do Nového Boru přes Falknov, v zimě pak z nádraží ve Chřibské na lyžích.“

V roce 1953 byla v Československu vyhlášena měnová reforma, která rodině nejvíce postihla babičku Rudolfa Haise.

„Prarodiče měli z první republiky úspory, šetřili si na důchod, ty peníze byly po roce 1945 zmrazeny, a museli o ně pravidelně žádat. Aspoň, aby měli na živobytí. S měnovou reformou ale přišla babička o vše, co si s dědou, který už v době měnové reformy nežil, na důchod našetřili.“

V té době zažíval Rudolf Hais i veselejší věci, dostal se totiž znovu k hudbě. Jeho kamarád Jaroslav Laňka měl na internátě kytaru, kterou si potají půjčoval a zkoušel si akordy pro doprovod písniček sám.

„V druhém roce učení, jsme již měli o něco volnější režim a tak jsme začali chodit na zábavy. Naše sousedka naproti internátu paní Záleská pro některé z nás organizovala taneční večírky a učila nás při gramofonu se svou dvanáctiletou dcerou Věrou tancovat tango. S touto znalostí jsme pak se staršími spolužáky vyráželi na zábavy do Dolní Chřibské anebo přes les až do Nové Chřibské.“

Ve druhém roce učení se změnil režim, čtyři dny v týdnu učni pracovali v huti a jenom dva dny trávili ve škole.

„Ve škole nás odborné sklářské předměty učili profesoři z právě nově utvořené Průmyslové školy chemicko-hutní sklářské, jejíž první ročník probíhal ve Chřibské. Tam si mě společně s Jardou Laňkou a Lubošem Landkamerem učitelé vytipovali na další studium. Ve sklářské huti mi to moc řemeslně nešlo, byla to příliš namáhavá práce, byl jsem na ni v té době ještě příliš tělesně nevyspělý, ale měl jsem dobré mistry. V prvním ročníku pomahače Antonína Marka z Kytlic, ve druhém pak výborného mistra skláře Karla Švandu, Slováka z Lednických Rovní, který byl velký muzikant. Hrál na trumpetu v místní sklářské kapele, kterou vedl výtvarník Josef Hospodka.“

Rudolf Hais přiznává, že se během dvou let na učilišti naučil mít sklo rád. Zaujala ho především tajemná atmosféra sklářské huti.

„To veliké tajemství ohnivé kolébky skla, v níž dochází k přeměně surovin na sklovinu, jak vznikají barevná skla, jak se obsluhují sklářské pece a jak to všechno funguje dohromady. A navíc jsem za vším viděl chemii, svoji žákovskou lásku.“

Učiliště dokončil v roce 1953. Na doporučení svých profesorů a tajemníka školy Bohumila Nekvasila si podal žádost o studium na Vyšší průmyslové škole chemicko-hutní sklářské v Novém Boru a již jako takzvaný dělnický kádr byl přijat.

„Měl jsem to do školy dvě stě metrů, a tak jsem mohl bydlet doma. Nicméně, abych dostal příspěvek na studium 350 Kč za měsíc, tak jsem musel první rok bydlet na internátě. Což byl dost nesmysl. Prozíravý tajemník školy pan Bohumil Nekvasil mi pak poradil, abych si dal žádost o internát, on napíše, že mají plno, já budu moct zůstat doma, a nepřijdu tak o příspěvek, v té době to byly pro rodinu slušné peníze. Ve škole se mi líbilo, měli jsme fajn profesory. Vzpomínám na ředitele školy Jaroslava Špačka, na profesora Josefa Badalce, třídní profesory Věru Kašpárkovou a chemika Jaroslava Veselého, Vlastimila Pospíchala, Josefa France nebo Stanislava Bachtíka. Soudruh ředitel přijal i ty pedagogy, kteří to měli politicky, jak se říká polepené, chtěl mít ale ve škole kvalitní učitele, a tak si je dokázal obhájit. Například Stanislav Bachtík byl špičkový sklářský odborník, pocházel z podnikatelské rodiny, která měla na Jablonecku sklářskou firmu a po válce až do roku 1949 byl dokonce pověřen řízením velkého komplexu Riedlových skláren v Desné.“

Kromě školy se Rudolf Hais dál věnoval muzice, od roku 1954 se jako samouk naučil hrát na kytaru a o něco později i na kontrabas.

„To byla éra swingu, obdivovali jsme orchestr Karla Vlacha, poslouchali v rozhlase Hudbu pro radost, chodili na čaje a já jsem si hned po vyučení koupil první kytaru. U nás v Novém Boru hrál velký swingový orchestr CRYSTAL, zkoušel na Střelnici a já jsem tam pravidelně chodíval na zkoušky. Nejdříve jsem poslouchal, moc jsem ovšem toužil s nimi hrát. Když jsem si nacvičil swingové postupy a akordy, tak jsem s nimi směl asi za půl roku na zkouškách hrát. A pak jednou kapelník Miroslav Jindra řekl: Vezmeme študenta sebou, ta rytmika s kytarou je tak nějak ucelenější. Začal jsem s nimi jezdit po různých akcích estrádách a zábavách. Z těch jsme vraceli někdy až ve tři ráno. Na škole se nás pár kamarádů muzikantů dalo také dohromady a založili jsme si vlastní studentskou kapelu, Dixieland pod závodním klubem PK – Průmyslový kombinát. Hrávali jsme ve Sloupu na čajích a v Novém Boru na různých akcích. Jednu dobu, to se musím přiznat, jsem se víc věnoval muzice než škole.“

Rudolf Hais připomíná, že studenti tehdy museli absolvovat v každém ročníku o prázdninách měsíční praxi.

„O prázdninách po prvním školním roce jsem pracoval ve sklárně ve Včelničce, kde jsem měl kamaráda Jaroslava Laňku. Chodil jsem k nim domů na večeře a o víkendech jsem jezdil s Jardou na jejich chatu. Pracoval jsem u mistra Lence, to byla dílna, kde se vyrábělo přejímané sklo. V ní jsem foukal baňky, podával sklo na ucha a dělal další potřebné práce. Druhou praxi jsem absolvoval v Novém Boru v huti Flóra – Hantich, dostal jsem se k výbornému, dnes už legendárnímu mistrovi Josefovi Rozinkovi. Na dílně jsme dělali běžný borský sortiment, já opět baňky, podával jsem na ucha a plnil jsem další úkoly mladšího pomocníka. Mistr Rozinek mne tak trošku šikanoval. Po měsíci práce mi ale podal ruku a řekl: Študente, bylo to dobrý.“

Ve škole Rudolf Hais bojoval s ruštinou. Protože si nechtěl nechat zkazit maturitní vysvědčení, tak se musel rychle naučit sklářskou ruštinu z ruské učebnice technologie.

„My měli ve čtvrtém ročníku sklářskou ruštinu, a tak já jsem si úplně na poslední chvíli nabifloval celé sklářské ruské názvosloví. Názvy prvků, sklářských surovin, popisy pecí, tavení, tvarování, chlazení skla včetně prvotního opracování a zušlechťování skla. Takže jsem pak měl na vysvědčení v závěru o stupeň lepší známku, dobrou.“

Studenti střední průmyslové školy tehdy psali diplomové práce. Se spolužákem Petrem Koníčkem zpracovávali téma Tepelný režim v chladících komorových pecích.

To znamenalo, že jsem musel proměřovat spoustu chladících pecí. Vstříc mi vyšel podnik Borské sklo, kde jsem měl za konzultanta Arnošta Jindru. V oddělení měření a regulace mi udělali třímetrový pyrometr se stojanem na měření teploty a já jsem s ním jezdil po sklárnách, měřil, jaká je teplota v pravém a levém rohu chladicí pece, uprostřed, na podlaze, v rozích a podobně. Proměřoval jsem tak chladicí pece na třech sklárnách, na Jílkově huti v Kamenickém Šenově, na huti Flóra – Hantich v Novém Boru a ještě na huti v Práchni. Z výsledků měření jsem pak sestavoval grafy, vyhodnocoval je a navrhoval různé úpravy. Nakonec jsme diplomové práce obhajovali před komisí, kde nás zkoušeli odborníci z Výzkumného ústavu sklářského v Hradci Králové. Uspěl jsem a dostal jsem to za dvě.“

Kontakty s rodinou v západním Německu

V západním Německu měla jeho rodina sourozence matky – strýce Friedricha a tetu Marii.

„V roce 1951 zemřel můj děda Felix a teta Marie – Mizzi, jak jsme ji říkali, chtěla začátkem padesátých let vidět ještě naživu svou matku, mou babičku, Barborku. A tak s mojí matkou Annou zorganizovaly setkání v poutním místě Filipov u Rumburku. Teta tam přijela přes tehdy ještě otevřený západní a východní Berlín, přespala u známých ve východoněmecké pohraniční vesnici Ebersbach a druhý den ji tamní známí převedli přes hranici, protože tenkrát ještě neexistovaly na hranicích žádné dráty. My přijeli do Filipova také a s tetou jsme se setkali. Společně jsme byli v kostele na mši a v restauraci na obědě. Potom jsme odpochodovali s tetou na hranici, kde se naši ne a ne rozloučit. Seděli přímo u hraničního sloupu. Kolem nás přešel mlčky český pohraničník, a když přišel za hodinu, ještě jsme tam seděli. Tak chtěl průkazy a zjistil, že teta přijela načerno ze západního Německa. Odvezl ji do Rumburka nebo do Jiříkova, to už přesně nevím, kde asi týden drhla celníkům podlahy. Pak ji propustili do východního Německa. Teta Mizzi tak málem přišla kvůli několikadennímu zpoždění o místo ve škole.“

Jak Rudolf Hais dodává, za krátký čas se natáhly na hranicích dráty, postavila Berlínská zeď, nicméně teta se do Československa opět brzy vrátila. Tentokrát již legálně se zájezdem do Karlových Varů, kde se s matkou opět setkaly.

„Na pozvání jsem měl možnost v roce 1956 navštívit strýce Friedricha ve Vestfálsku, potom jsme týden s tetou Mizzi jezdili fiatem po severoněmeckých památkách a nakonec jsme se s bratrancem Hansem Friedrichem vydali autostopem a lodí do nejkrásnější oblasti Rýna mezi Kolínem a Mohučí.“

Rudolf Hais připomíná, jak bylo náročné, splnit mamince přání, aby mohla po odchodu do důchodu bydlet v tehdejším západním Německu společně se sestrou Marií. Ta odešla rovněž do důchodu a přestěhovala se k Mnichovu, aby to měla do Československa blíž.

„Mé matce stále na její žádosti chodily negativní odpovědi: Váš odjezd není v zájmu československého státu. Pak se v roce 1969 stal Willi Brandt západoněmeckým kancléřem a podepsal s československým státem dohodu, která slučování rodin umožnila. Matka tudíž nakonec příslušné povolení dostala. Byla v té době už v důchodu a pomalu začínala mít stařeckou demenci. U nás by musela patrně do nějakého ústavu. Přestěhování k tetě v roce 1976 bylo nakonec nejlepší řešení. Sestra se o ni pečlivě starala, měla výbornou lékařskou péči, dostávala slušný důchod a hodně společně cestovaly. V té době jsem již žil po rozvodu sám, a tak jsem matku a tetu mohl o vánočních svátcích navštěvovat. Nakonec byla ještě opečovávána bratrovou rodinou. V roce 1980 zemřela.“

Základní vojenská služba

Po maturitě v roce 1957 nastoupil Rudolf Hais jako technolog na umístěnku do národního podniku Borské sklo. Pracoval v hutním provozu Prácheň jako technolog. Ještě na podzim téhož roku musel narukovat na vojnu k 93. raketometnému oddílu ve Slavičíně u Uherského Brodu jako dělostřelecký průzkumník u velitelské čety.

„Měl jsem nakonec vojnu po úvodním tříměsíčním přijímači, kde nás slovenští mazáci docela drsně potýrali, celkem přijatelnou. Založil jsem totiž na vojně hudební soubor, který později dostal název JASLO – Slavičín. My, muzikanti, jsme tudíž nemuseli tak často o víkendech chodit do služeb a stráží. Dal jsem dohromady pár vojáků z obou ročníků, kteří hráli na nějaký nástroj. Přes zástupce velitele pro politickou činnost ZTP, v jehož kompetenci byla i kultura, kterou musel vykazovat, se nakupovaly noty. Ty jsem rozepisoval na jednotlivé hudební nástroje. Pro nástroje jsme si mohli dojet na krátký opušťák domů. Po secvičení a vytvoření základního repertoáru jsme hrávali v neděli odpoledne v místní kavárně a po vesnicích kolem Slavičína. Hráli jsme zadarmo jen za jídlo a pití. Pravidelně s námi jezdili i mladší důstojníci, kteří se rádi zdarma najedli a hodně napili. Muzika mně rovněž osvobodila od poddůstojnické školy, do které bych jako středoškolák musel nastoupit. Po roce šli naši muzikantští mazáci z vojny a kapela se na čas rozpadla. Nicméně zase přišel skvělý harmonikář a pianista, takže jsme opět sestavili novou kapelu a hráli jsme v jiném obsazení dál. S touto druhou kapelou jsme byli dokonce na soutěži vojenských muzik v Kroměříži.“

Samotná vojna byla podle Rudolfa Haise mnohdy nepříjemná především kvůli mazákům. Druhý rok, když již byli mazáky oni, to bylo lepší.

„Já jsem radši chodil do stráží, kde byl větší klid, než třeba na dozorčí služby a do kuchyně. Vojna se ale vlekla nekonečně dlouho. Pravidelně v létě a zimě jsme jezdili na velká cvičení spojená s ostrými střelbami z raketometů do vojenského prostoru Libavá na Olomoucku. Bydleli jsme ve stanech, neměli žádné spací pytle, jen jednu deku a dlouhý kabát, strašně jsme v zimě mrzli. Jako dělostřelečtí průzkumníci jsme to také neměli jednoduché. Táhli jsme na zádech těžké dalekohledy, takzvané desateráky, kotouče s telefonními kabely a samozřejmě zbraně.

Jak dál vzpomíná Rudolf Hais, jednou byl odvelen na velitelské cvičení Varšavské smlouvy do Olomouce.

„Nejdříve jsem byl na štábu, kde jsme lepili mapy od Ruska až po Francii, ty obrovské mapy se zakreslovaly, popisovaly a nakonec skládaly. Pak mě odveleli do terénu. Tam jsem týden dělal sluhu jednomu sovětskému vyššímu důstojníkovi, kterému jsem stavěl stan, lehátko, připravoval spacák a ráno přinášel ve džbánu vodu.“

Rudolf Hais vzpomíná i na to, že museli nacvičovat na spartakiádu, přestože byla až následný rok, kdy už jim vojna skončila.

„Jednou k nám přijel olympijský vítěz Emil Zátopek na prověrky. Já jsem předcvičoval s jednou polovinou mužstva spartakiádu a s druhou půlkou se šel slavný maratonec proběhnout, ti se pak vraceli až k večeru. Sice jsem s kapitánem Zátopkem neměl možnost mluvit, ale působil na mě dobře, neměl žádné důstojnické manýry, prostě byl to sportovec. Na té vojně jsem zesílil a nakonec jsem všechno dobře zvládl. Protože jsem moc nezlobil, skončil jsem jako svobodník a vzorný voják.“

Návrat do sklárny

Když se Rudolf Hais vrátil v roce 1959 ze základní vojenské služby, nastoupil nejdříve na ředitelství podniku Borské sklo v Novém Boru do útvaru technického náměstka Františka Rückla.

Sešla se nás tam řada techniků, absolventů středních a vysokých škol i praktiků. Když došlo na sklářských hutích, nebo rafinériích k technickým problémům, tak jsme se je společně s místními pracovníky snažili řešit. Ale hlavně jsme na základě nařízení z hlavní správy zpracovávali pro každou sklářskou huť a rafinérii technologické postupy: od sklářských surovin, přes tavení, chlazení, prvotní opracování včetně zušlechťovatelských technik, broušení, rytí a malování skla. Byla to práce na několik měsíců a tím, že jsme poznávali všechny závody a provozy národního podniku Borské sklo od Teplicka až po Harrachov, byla to tím pádem práce zajímavá.“

Později je rozdělili. Rudolf Hais krátce pracoval na dispečinku výrobního oddělení. Tato práce ho ale moc nenaplňovala.

„Nicméně tam byl výborný vedoucí Sláva Burgr, vysokohorský turista, který mně začal brát sebou na turistické akce. Tím jsem se dostal do jeho sportovní party. Jezdili jsme potom pravidelně každý rok zejména do Nízkých a Vysokých Tater, ale i do dalších slovenských hor.“

Po vojně také hrával na kontrabas a kytaru s velkým tanečním orchestrem Františka Kotyka v Novém Boru.

„V orchestru jsem hrál do roku 1964, kdy jsem si pádem s kola zlomil obě dvě ruce. Od té doby již hraji jen na kytaru a pro své přátele.“

Další umístěnku dostal v dubnu v roce 1962 do sklárny k Jílkům v Kamenickém Šenově. To byla podle Rudolfa Haise velice zajímavá sklárna.

„Zpočátku v ní totiž doznívaly staré sklářské časy a zvyky. Pracovalo se na rozdíl od ostatních skláren už od pěti hodin ráno. Když jsem tam byl například přes noc na tavení, tak jsem viděl, jak to všechno perfektně funguje. Už ve čtyři ráno byli na místě všichni sklářští mistři, připravovali si píšťaly a formy a těsně před pátou dobíhali ještě do hutě mladí kluci ze svobodárny. Přesně v pět už jela celá fabrika naplno. Pracovalo se s dvěma přestávkami na jídlo do jedné odpoledne. Pak šli skláři domů a nastoupila tavící četa. Kolem hutě v té době bylo odpoledne velké ticho, ani pes nezaštěkal. Všichni starší skláři si šli nejdříve na dvě hodiny lehnout a pak se teprve šlo třeba na nákup nebo v létě na zahrádku, večer chodívali někteří skláři krátce do hospody. Spát chodili velmi časně. Brzy se to ale změnilo. Autobusové linky vozily lidi do práce na šestou, protože na ostatních podnicích a závodech od Nového Boru až po Českou Kamenici se pracovalo od šesti ráno, takže se i Jílkova sklárna musela přizpůsobit.“

Jak Rudolf Hais vzpomíná, u Jílků pracovalo také hodně smíšených česko-německých rodin. Byly to převážně německé manželky mladých českých sklářů, kteří před válkou přišli z vnitrozemí do pohraničí a natrvalo se tam usazovali.

„Takže třeba v balírně skla, kde pracovaly samé ženy, se mluvilo jeden čas převážně německy.

Rudolf Hais byl ve sklárně jediný technik. Jeho hlavní náplní byla technologie. Měl ale na starosti i energetiku, s níž byly největší potíže, vodohospodářství a také bezpečnost práce.

„V té době byl nedostatek energie a sklárny spotřebovávaly na tavení skla hodně dálkového plynu. Když byl v zimě mráz, tak se vyhlašovaly energetické stupně a sklárny i ostatní průmyslové závody musely podle těchto stupňů omezovat odběr. Jenomže se to nedělalo, musel se plnit plán a jednotliví vedoucí na všech stupních řízení nechtěli omezení výroby připustit. Doporučoval jsem například tavit jen na jedné peci, druhou udržovat na pracovní teplotě, protože spotřeby již neodpovídaly regulačním stupňům, ale vedoucí mi nařídili ústně, že se musí tavit dál. Občas neohlášeně chodily státní kontroly a zjistily, že jsme hodně překročili povolené množství odběru plynu. A já jako energetik jsem v tom pak lítal! Šéfové byli samozřejmě na sebe opatrní, nechávali odpovědnost na nás technicích a pak se to různě hasilo.“

Rudolf Hais poznamenává, že jako technolog měl na starosti tavicí četu, vstupní kontrolu surovin, pánvové hospodářství, tavicí pece a jejich opravy, osobně prováděl dávkování čeřiv, barviv, odbarviv a vedl si o celém průběhu technologie přesnou evidenci. Když bylo na některé pánvi špatné sklo, tak většinou věděl, co má změnit nebo co by měl vyzkoušet, aby se kvalita skla zlepšila. Samozřejmostí byla účast na přenášení pánví a běžných i generálních opravách pánvových pecí. Když se objevily při tavení potíže, chodil i na noční kontroly.

„Docela jsem se v tom mém dlouhém plášti v huti nalítal. Ale protože jsem výrobu znal a byl jsem vyučen v oboru, tak jsem si brzy ve sklárně vydobyl dobrou pozici a brzy zapadl do sklářského kolektivu.“

Po šestém roce práce na provoze Jílek, kdy se pohyboval stále na stejném místě a byl vlivem stereotypu a dojíždění už unavený, se utvrdil v pocitu, že by se měl posunout někam dál.

„Ani platově to nebylo příliš zajímavé. Po šesti letech práce se mi plat zvýšil ze 1 430 Kč na 1 490, tedy o pouhých šedesát korun! V té době se uvolnila funkce technologa závodu a tak jsem byl touto funkcí pověřen.“

Závod Kamenický Šenov měl čtyři provozy, sklářskou huť s malírnou na Práchni, v Kamenickém Šenově hutní provoz Jílek a rafinerii Palda.

„Mezi provozy jsem často, většinou v létě, jezdil na motorce. V téhle funkci jsem měl již určitou volnost a samostatnější práci, ale také větší odpovědnost. Nicméně stále jsem do práce dojížděl. Krátce po před pátou jsem vstával, v pět deset odjížděl autobus a v šest už jsem byl někde na provoze. Takže jsem snídal jen kakao nebo čaj s nějakou buchtou. První pořádné jídlo byla svačina, oběd jsem si dával v kantýně, a pozdě jsem se vracel domů. Doma jsem měl tehdy stárnoucí mámu, velký dům a zahradu, takže toho bylo na mně dost. A tak jsem se začal pohlížet po novém místě přímo v Novém Boru, abych už nemusel dojíždět. Jednoznačnou volbou byl moderní sklářský kombinát, který již byl ve výstavbě. Tam jsem měl šanci se posunout dál jak odborně, tak i finančně.“

V Crystalexu

Do sklářského kombinátu, tehdy s názvem Borské sklo, později Crystalex, nastoupil v roce 1967 jako samostatný technolog velkého pánvového provozu závodu 2. V červnu toho roku se také oženil s učitelkou Petrou Lukavcovou, s níž má syna Tomáše Haise.

„Do kombinátu jsem nastoupil 1. srpna 1967. Obrovská hutní hala a vlastně celý budoucí závod byly té době jedno velké staveniště. Všude ještě pracovali řemeslníci různých profesí. Od vedení nového závodu jsem dostal za úkol uvést do provozu první dvě sklářské pánvové pece.“

Dostal do party dva studenty, mladšího kolegu Josefa Doškáře a staršího kmenaře.

„Museli jsme odvézt veškerý zbytkový stavební materiál od pecí a z blízkého okolí. Všechny tyto práce jsme prováděli ručně, nebyla žádná mechanizace. K dopravě pro celé obrovské staveniště sloužil pouze jeden vysokozdvižný vozík.“

Další činností, která trvala několik dní, bylo kompletní vyčištění obou pecí. Potom nastala další etapa přípravy na temperování čili vyhřívání pecí na pracovní tepotu.

„Pece jsme nejdříve osadili sklářskými pánvemi, dovezli jsme temperovací soupravy a instalovali měřící zařízení. Mezitím plynaři dokončili přívody plynů k pecím a nastal čas k zapálení temperovacích soustav. To se odehrálo slavnostně 18. srpna 1967 za účastí ředitelů podniku, nového závodu, zástupců jugoslávských stavbařů, pracovníků oddělení výstavby a dalších pracovníků.“

Dne 4. září 1967 měli první utavenou sklovinu na dvou pánvových pecích. První sklářské čety byly zpočátku složené z učňů vedených zkušenými mistry.

„My jsme zatím připravovali k provozu třetí pec. Dne 28. října 1967 přijela ministryně spotřebního průmyslu Božena Machačová-Dostálová a slavnostně zahájila výrobu ve sklářského kombinátu. Kombinát se rovněž otevřel pro veřejnost. Kromě hutního provozu byla zpřístupněna jedna brusičská a malířská dílna.“

S příchodem dalších sklářů z provozu Hantich a zejména z prácheňské sklárny byly ke dni 1. března 1968 uvedeny do provozu další sklářské pece, takže od tohoto času pánvový provoz nového závodu vyráběl již naplno na šesti pánvových pecích obsazených čtyřiadvaceti sklářskými dílnami.

„Období výstavby a rozjezdu výroby sklářského kombinátu bylo v mém pracovním životě jedním z nejvýznamnějších a také nejnáročnějších. Musel jsem ho zvládnout se svou malou technologickou skupinkou s plným nasazením všech sil. Pracovali jsme od nevidím do nevidím, já navíc ještě s nočními kontrolami průběhu temperování pecí. Bylo rovněž štěstí, že jsem měl několikaleté zkušenosti s provozováním tavicích pecí tohoto typu a dobře jsem znal jejich funkci i slabá místa. Nebylo proto divu, že po počátečních měsících tohoto maximálního nasazení mi moje novomanželka vyčítavě řekla, že si vzala mě a ne sklářský kombinát. Takže jsem postupně musel zvolnit.“

Okupace v roce 1968

Na den 21. srpna 1968, kdy Československo obsadily armády států Varšavské smlouvy v čele se Sovětských svazem, Rudolf Hais nikdy nezapomene.

„Ve sklářském kombinátu se okamžitě přestalo pracovat, skláři chodili manifestovat na novoborské náměstí a v ulicích na náměstí byly nápisy: Jdi domů, Ivane a podobně. My technici jsme se ale museli starat o pece. Hrozilo nebezpečí, že se třeba něco stane v plynárnách a nebude plyn. Tavicí pece se udržovaly na pracovní teplotě a s taviči jsme naváželi dřevo, abychom v případě zastavení dodávek plynu mohli pece, naše nejdůležitější výrobní zařízení, udržet na pracovních teplotách, aby se nepoškodily.“

Jak dál vypráví Rudolf Hais, okupační vojska Novým Borem jen projížděla, takže samotnou okupaci nedoprovázely ve městě žádné vážnější problémy. Následná normalizace, v rámci níž si Komunistická strana Československa po předchozích pokusech o demokratizaci společnosti opět upevňovala moc, postihla po prověrkách jak řadu úředníků podnikového vedení Borského skla, tak i závodů a provozů.

„Já jsem prověrkou prošel, byl jsem v té době jen obyčejný technolog, ale celá řada dalších vedoucích pracovníků byla postižena. Například ředitel Zdeněk Žíla, který se zasloužil o celý vznik sklářského kombinátu, byl zcela odstaven ze své funkce a směl pak pracovat jen jako ekonom. Bylo prostě normalizační dusno.“

Po pěti letech práce na pánvovém provozu Rudolf Hais povýšil do funkce vedoucího technologa pro manuální hutní výrobu a rafinační provozy závodu 2 sklářského kombinátu. V roce 1984 pracoval navíc půl roku jako vedoucí živé práce na výstavě Československé sklo 1984, která se konala nejdříve v Praze u Hybernů a následně v roce 1985 v Nitře na Slovensku.

Od roku 1983 do roku 1995 jsem rovněž každé tři roky působil jako vedoucí informačního střediska Mezinárodního sklářského sympozia – IGS, které pořádal Crystalex v Novém Boru.“

Všechno, co jako sklářský technolog dělal, ho těšilo. Byla to podle něj zajímavá, i když mnohdy těžká a časově náročná práce.

„Byl jsem původně hlavně zaměřen na hutní ruční sklářskou výrobu sklářské pece, suroviny, kmenárny, tavení, ruční tvarování a vývoj různých barevných sklovin. Mým určitě významným přínosem v té době bylo ověřování a zavádění lisotažených pánví z NDR s výbornou kvalitou tavené skloviny a vysokou výdržností. Na základě těchto zkušeností došlo i k vývoji a pak sériové výrobě lisotažených pánví v pánvárnách Hrob.“

Jak dál Rudolf Hais rekapituluje, od roku 1972 do roku 1984 pracoval jako vedoucí technolog závodu 2 se zaměřením na celou ruční výrobu a rafinační provozy, od roku 1984 jako vedoucí odborný referent na technickém úseku oborového podniku. Zajišťoval například technickou spolupráci a výměnu zkušeností se sklárnami Weiswasser v NDR, doprovázel techniky, zařizoval účast sklářů na sklářských soutěžích.

Sametová revoluce

Když přišla 17. listopadu 1989 sametová revoluce, dozvěděl se o ní až v polovině prosince ve vlaku od průvodčí při odjezdu z odlehlých slovenských lázní Dudince, kde se léčil po operaci.

Po mém návratu jsem zjistil, že soudruh Tomek, ředitel závodu 2 sklářského kombinátu, musel ze své funkce odstoupit. Z fabriky se sundávala rudá hvězda. Pro mě se ale život příliš nezměnil. Měl jsem ve svých dalších technických funkcích hodně zajímavou práci. V té době se značně rozjížděly obchody s cizinou. Kupovaly se moderní stroje a zařízení, hodně jsem tlumočil a překládal do a z němčiny.“

V roce 1991 byl vedením Crystalexu vyslán jako vedoucí pavilonu živé sklářské práce na Jubilejní výstavu do Prahy.

„Po dvou náročných operacích jsem pak od roku 1993 končil svoji kariéru jako technický pracovník na závodě 2, kde jsem zpracovával technologické postupy a koncem roku 1997 jsem odešel do důchodu. Tím ale moje odborná činnost nekončila, věnoval jsem se publikační a pedagogické činnosti a také práci ve společenských organizacích.“

Publikační činnost

Jak Rudolf Hais vzpomíná, už od dětství měl rád historii, literaturu faktu a cestopisy. Při studiu na sklářské průmyslové škole četl, sbíral staré německé sklářské technické knihy a kupoval si veškerou vydávanou českou sklářskou odbornou literaturu. Později studoval články v odborných časopisech Sklář a keramik a Glassrevue. Studoval také zahraniční odborné časopisy. Vyhledával v nich materiály ke svým článkům a knihám stejně jako ve státních archivech a archivech muzeí.

„Odborná literatura byla velmi důležitá. Když jsem měl nějaký rozsáhlejší úkol, tak jsem si vždy předem vypracoval důkladnou rešerši o všem, co jsem k tomuto úkolu našel. Jako třeba k vývoji moderních uranových barev, které jsou velmi efektní a nevyráběly se od druhé světové války. Ve spolupráci s výzkumným sklářským ústavem v Novém Boru jsem pak měl možnost laboratorně utavit zkušební sérii barevných sklovin z ochuzených uranových preparátů. A z nich si sklářský výtvarník Pavel Hlava vybral čtyři navzájem se doplňující barvy, které se pak tavily i na jiných závodech. A samozřejmě jsem pak o nich napsal článek do Skláře a keramiky a rovněž do Glassrevue.

Rudolf Hais psal i další odborné články věnované hlavně historii českého sklářství.

„Spolupracoval jsem s několika historičkami umění z Uměleckoprůmyslového muzea v Praze, jimž jsem občas vysvětloval technologie skleněných výrobků, které byly v depozitářích. Také jsem se od nich dozvěděl spoustu informací. Využil jsem je v článku o harrachovské sklárně. Na základě těchto kontaktů a svých odborných článků jsem byl v roce 1985 pozván Tomášem Vlčkem z Ústavu teorie a dějin umění Československé akademie věd, abych se zúčastnil Mezinárodního semináře o secesním skle v Srní na Šumavě. Tam jsem měl svou první přednášku v němčině o zajímavých hutních technikách secesního skla, k tématu jsem také promítal diapozitivy. Moje přednáška pak vyšla ve sborníku a v časopise Glassrevue. Díky účasti na tomto semináři jsem získal řadu zahraničních kontaktů a pozvání na další přednášky a odborné semináře u nás i v sousedních zemích.

Jak Rudolf Hais vzpomíná, společenský systém se už v osmdesátých letech minulého století mírně rozvolňoval. Generální ředitelé Rudolf Pavlišta a po něm František Arnošt měli velký zájem na tom, aby se firma Crystalex a její zaměstnanci odborně rozvíjeli. Na veletrhy ve Frankfurtu nad Mohanem a v Miláně vysílali v první řadě výtvarníky a návrháře. S rozvojem automatické výroby skla jezdili do zahraničí také řídící pracovníci a technici. V roce 1983 získal Rudolf Hais státnici z německého jazyku a v roce 1989 absolvoval kurz Lidové univerzity z angličtiny. To mu umožnilo, aby jako vedoucí technolog a zároveň odborný tlumočník doprovázel ředitele skláren a další techniky na různá jednání v tehdejším západním a východním Německu. Jednou byli i ve Francii.

„Crystalex mi rovněž umožnil, abych se jako přednášející zúčastnil velkých světových kongresů, například v roce 1988 v Bazileji, 1990 ve Freiburgu, 1991 ve Vídni, 1993 v Pasově a v roce 1995 v Amsterodamu. Vždy jsem měl připravené nové téma a diapozitivy z bohaté historie českého sklářství. Podle vedení Crystalexu to byla dobrá reklama našeho sklářství.“

Rád studoval staré sklářské receptáře, které našel například v muzeích. Zpracoval je a publikoval.

„Jedná se například o velký Schmidův receptář z Annína, Eisnerův receptář z let kolem 1840, Receptář ze Zvonkové z roku 1838, Receptář firmy Conrath z Milov z roku 1863, Receptář Josefa Blaschky z Hodkovic nad Mohelkou z let 1796–1857 na kompoziční sklo, Receptář firmy Kralik z let 1911–1914 i obsáhlé receptáře firmy Jílek z Kamenického Šenova z dvacátých a čtyřicátých let 20. století.“

Psal také knihy. První dostala název Sklářské názvosloví aneb Co je co ve sklářství. Vydala ji v roce 2010 Česká sklářská společnost.

„Jedná se o podrobnou encyklopedickou příručku vysvětlující odborné sklářské výrazy. U každého výrazu je uveden jeho výklad, případně etymologie, u většiny i německý, anglický a francouzský ekvivalent a používaný slangový výraz. Kniha je rozdělena podle výrobních oborů. Text je doplněn o kapitolu věnované historii českého sklářského názvosloví.“

Velkým třídílným kolektivním dílem sklářských odborníků ze všech sklářských oborů vydávaném v letech 2003–2005 byla třídílná publikace Historie sklářské výroby v českých zemích, kterou vydalo nakladatelství ACADEMIA Praha. V ní mohl Rudolf Hais uplatnit své znalosti zejména v rozsáhlých kapitolách Vývoj technologií. Pece, paliva a žáromateriály, Užitkové sklo a další.

„Vzhledem k tomu, že jsem od roku 1988 často přednášel v cizině, zejména v Německu, kde jsem i dvakrát působil jako lektor odborných kurzů na sklářské škole ve Zwieslu, tak jsem byl tamními sklářskými autoritami požádán o napsání knížky o historii českého sklářství. V roce 2015 tak ve vydavatelství Ohetaler Verlag vyšla knížka Böhmisches Glas im Wandel der Zeit – České sklo v proměnách času.“

Celkem napsal kolem šedesáti odborných článků do různých časopisů a sborníků pro stěžejní umělecké časopisy Weltkunst a Glassrevue – časopis Skloexportu pro zákazníky v cizině. Jeho hlavním časopisem se ale stal Sklář a keramik, ve kterém mezi lety 1996–2022 publikoval třicet šest článků. Když se blížilo jeho osmdesáté páté životní jubileum, pojal myšlenku svoji celoživotní a publikační činnost nějakým vhodným způsobem uzavřít. Po konzultaci se zkušeným editorem z jabloneckého Muzea skla a bižuterie Petrem Novým vybral některé starší články, novelizoval je a přidal i novější kapitoly. V roce 2022 tak vznikla jeho zatím poslední publikace O výrobě skla a jeho historii.

Mimoto se Rudolf Hais může pochlubit i učebnicí pro foukače skla. Pracoval na ní již v roce 1970 s kolektivem v čele s inženýrem Svatoplukem Dvořákem a je upravena také pro slovenské a vietnamské skláře.

Pedagogická činnost

Ve školním roce 1961/1962 vypomáhal Rudolf Hais jako učitel chemie na Základní sklářské učňovské škole v Novém Boru. V rámci podniku Crystalex s dalšími spolupracovníky pravidelně organizoval tavičské kurzy, zpracovával skripta, přednášel a byl členem zkušebních komisí.

V roce 1988 jsem byl Crystalexem vyslán prostřednictvím podniku zahraničního obchodu do rakouského Bärnbachu, kde jsem připravoval tamní skláře po teoretické stránce na mistrovské zkoušky. O prázdninách v letech 1993 a 1994 jsem pak učil na kurzech pro huťmistry a techniky na Sklářské škole v německém Zwieslu.

Činnost ve společenských organizacích

Jak Rudolf Hais připomíná, do sametové revoluce pracoval ve zlepšovatelské komisi Revolučního odborového hnutí. Již v roce 1961 se stal jedním ze zakladatelů závodní pobočky Československé vědeckotechnické společnosti při národním podniku Borské sklo. Po vzniku České republiky v roce 1993 se stal členem a funkcionářem České sklářské společnosti. Od roku 1965 do roku 1994 byl koordinátorem Klubu techniků ČSVTS v celé borsko-šenovské sklářské oblasti. Ta měla následující závodní pobočky: Crystalex, Výzkumný ústav užitkového skla, Lustry Kamenický Šenov a Severosklo Svor.

„Každý měsíc vždy jedna závodní pobočka zorganizovala nějakou sklářskou akci. Na přednášky nebo semináře jsme si zvali vlastní nebo externí odborníky. O bohatou činnost i návštěvnost tak bylo postaráno.“

V roce 1993 vznikl při České sklářské společnosti Sklářský klub Nový Bor, jehož členem a funkcionářem je až do současné doby. Za celoživotní přínos pro technologii skla v hutní praxi a bohatou publikační činnost získal v roce 2003 a v roce 2012 čestná uznání. Roku 2016 pak převzal od České sklářské společnosti Sklářskou cenu.

Sport a turistika

Jak už Rudolf Hais uvedl, v dětství aktivně sportoval. V roce 1957 se stal členem Jiskry Nový Bor, odboru turistiky, od roku 1962 cvičitelem turistiky, o sedm let později značkařem II. třídy a od roku 1974 cvičitelem lyžařské turistiky II. třídy. V roce 1977 působil jako cvičitel vysokohorské turistiky II. třídy.

„V roce 1960 jsem založil první turistický lyžařský oddíl a až do osmdesátých let jsem spoluorganizoval zimní táboření – dnes už legendární Akci Klíč.“

Od roku 1991 je členem Klubu českých turistů, odboru Nový Bor.

V roce 1982 jsem získal výkonnostní třídu v turistice I. stupně, v roce 1986 III. stupeň v horolezectví. Obdržel jsem rovněž výkonnostní odznaky Turista ČSR a zlatý odznak lyžařské a vysokohorské turistiky. Mezi lety 2010–2015 jsem byl členem výboru KČT Ještědské oblasti. V roce 2011 jsem převzal Čestné uznání KČT II. třídy s odznakem a za dva roky nato čestné uznání ústředního výboru KČT. V roce 2021 jsem získal i čestné uznání za Libereckou oblast a Medaili KČT za mimořádně prospěšnou činnost.“

Rudolf Hais v roce 1975 založil stále populární Lyžařský přejezd Lužických hor, byl navíc autorem a realizátorem Lužické lyžařské magistrály. Zúčastňoval se také dálkových lyžařských závodů, sedmkrát jel Jizerskou padesátku a další maratony absolvoval v Krušných horách. Se svými přáteli se zúčastnil celé řady lyžařských přejezdů v českých a moravských horách i na Slovensku. Vrcholnou lyžařskou akcí byla podle něj v roce 1982 expedice do Murmaňsku přes Vilnius, Rigu a Leningrad na „Svátky severu,“ kde se běžel lyžařský maraton. Rád jezdil s přáteli v létě do hor. Mimo českých a moravských hor trávil hodně času na Slovensku. Kromě Vysokých a Nízkých Tater byl na Malé a Velké Fatře, ve Slovenském ráji nebo Roháčích. Miloval také cvičné horolezecké skály a terény, například v Lužických horách, v Českosaském Švýcarsku, Dubských skálách nebo v Českém ráji.

„Mám za sebou také expedice do rumunských a bulharských hor, na Kavkaz a Alpiniádu Elbrus, Fanské hory v Tádžikistánu, ve Slovinsku Julské a Kamnické Alpy, výstupy ve Švýcarsku na Monte Rosu a Mnicha, ve Francii na Mont Blanc a v rakouských Alpách na Grossglockner.“

Rád se s přáteli zúčastňoval velkých poznávacích zájezdů, většinou s cestovními kancelářemi. Byl na zájezdech Bajkal–Mongolsko–Čína–Tibet–Nepál–Indie, v Egyptě, Řecku, Skotsku, na Kubě, ve Spojených státech včetně Havaje, ve Francii, Španělsku, Portugalsku, ve Skandinávii, Itálii, na Korsice a v dalších zemích.

„Věnoval jsem se i cykloturistice, jel jsem například Drávskou cyklostezku nebo v Německu podle řeky Mosely až k Rýnu.

Měl spoustu zálib, takže i v důchodu psal odborné články, přednášel, cestoval s přáteli a hlavně s druhou životní partnerkou Evou, se kterou žil od roku 1984.

„Bohužel, zemřela mi v roce 2023 na Parkinsonovu nemoc. Raduji se ale ze syna Tomáše a dvou vnuček Zuzany a Markéty.“

 

Ivana Bernáthová

Místa působení

Výběrová bibliografie

Dílo – knihy

Andres, Zdeněk et al. Foukač dutého skla: technologie pro 1. až 3. roč. odb. učilišť a učňovských škol. Praha: SNTL, 1970. 264 s.

Dvořák, Svatopluk a Hais, Rudolf. Technologie pro foukače dutého skla: učební text pro přípravu vietnamských občanů na povolání. Praha: SNTL, 1978. 39 s.

Hais, Rudolf; Jindra, Vladislav a Ranšová, Eva. Bedřich Egermann. V Novém Boru: Městský úřad, 1994. 16 s.

DRAHOTOVÁ, Olga; KIRSCH, Roland et al. Historie sklářské výroby v českých zemích. Praha: Academia, 2003-2005. ISBN 80-200-1103-X.

Bělohradský, Miloslav a kol. Sklářské názvosloví, aneb, Co je co ve sklářství: historie a současnost. Teplice: Vydavatelství ČSS, 2010. 126 s. ISBN 978-80-904044-2-7.

Hais, Rudolf. Böhmisches Glas im Wandel der Zeit: vom Mittelalter bis zur Gründerzeit. [Riedlhütte]: Ohetaler-Verlag, [2015]. 154 s. ISBN 978-3-95511-045-1.

Hais, Rudolf. O výrobě skla a jeho historii. Tanvald: Vydavatelství ČSS, 2022. 346 s. ISBN 978-80-904044-4-1.

 

Dílo – studie a články

HAIS, Rudolf. Friedrich Egermann (1777–1864) a jeho přínosy v oblasti sklářské technologie. Bezděz. 1995, roč. 3, č. 1995, s. 49–58. ISSN 1211-9172.

HAIS, Rudolf. 100leté výročí zřízení sklářského zkušebního a experimentálního ústavu při Státní odborné sklářské škole v Novém Boru. Sklář a keramik. 2010, roč. 60, č. 10-12, s. 205–209. ISSN 0037-637X.

HAIS, Rudolf. 100. výročí zřízení Sklářského zkušebního a experimentálního ústavu při Státní odborné škole v Novém Boru. Novoborský měsíčník. 2010, prosinec. s. 16–17.

HAIS, Rudolf. 100. výročí zřízení Sklářského zkušebního a experimentálního ústavu při Státní odborné sklářské škole v Novém Boru. Bezděz. 2011, s. 495–510. ISSN 1211-9172.

DVOŘÁK, Svatopluk; HAIS, Rudolf; ROZSYPAL, Ivo; HŘIVNA, Josef a DRDÁCKÁ ROSSINI, Pavla. Vzpomínky na vznik IGS v Novém Boru. Sklář a keramik. 2012, roč. 62, č. 9–10, s. 239–240. ISSN 0037-637X.

DVOŘÁK, Svatopluk a HAIS, Rudolf. Z Ing. Františkem Voldřichem. Sklář a keramik. 2012, roč. 62, č. 1–2, s. 50. ISSN 0037-637X.

HAIS, Rudolf a DVOŘÁK, Svatopluk. Odešel Zdeněk Andres. Sklář a keramik. 2012, roč. 62, č. 3–4, s. 103. ISSN 0037-637X.

HAIS, Rudolf. 100 let významné sklářské hutě Flora-Hantich v Novém Boru. Sklář a keramik. 2013, roč. 63, č. 11–12, s. 258–264. ISSN 0037-637X.

HAIS, Rudolf. Rousínov v Lužických horách - obec brusičů skla a vodních brusíren. Sklář a keramik. 2014, roč. 64, č. 5–6, s. 107–115. ISSN 0037-637X.

HAIS, Rudolf. Sklárna Jílek v Kamenickém Šenově – 110 let. Sklář a keramik. 2015, roč. 65, č. 9–10, s. 201–209. ISSN 0037-637X.

HAIS, Rudolf. Rudolf Görtler 1894–1965. Sklář a keramik. 2015, roč. 65, č. 5–6, s. 132–133. ISSN 0037-637X.

HAIS, Rudolf a RIMPLER, Manfred. Morgenthau – ein Glasschleiferdorf in Böhmen. Böhmisches Glas im Wandel der Zeit: vom Mittelalter bis zur Gründerzeit. [2015], s. 95–122. ISBN 978-3-95511-045-1.

HAIS, Rudolf. Harrachsdorf-Neuwelt: ein Glaswerk mit Tradition. Böhmisches Glas im Wandel der Zeit: vom Mittelalter bis zur Gründerzeit. [2015], s. 51–78. ISBN 978-3-95511-045-1.

HAIS, Rudolf. Friedrich Egermann und seine Technologien: (1777–1864). Böhmisches Glas im Wandel der Zeit: vom Mittelalter bis zur Gründerzeit. [2015], s. 79–86. ISBN 978-3-95511-045-1.

HAIS, Rudolf. Die alten Glashütten des Lausitzer Gebirges: vom Mittelalter bis zur Gründerzeit. Böhmisches Glas im Wandel der Zeit: vom Mittelalter bis zur Gründerzeit. [2015], s. 10–27. ISBN 978-3-95511-045-1.

HAIS, Rudolf. 100-jähriges Jubiläum der Versuchs- und Experimentalglasanstalt an der Glasfachschule in Nový Bor (Haida). Böhmisches Glas im Wandel der Zeit: vom Mittelalter bis zur Gründerzeit. [2015], s. 123–132. ISBN 978-3-95511-045-1.

HAIS, Rudolf. Ing. Svatopluk Dvořák – 80 let. Sklář a keramik. 2016, roč. 66, č. 7–8, s. 194. ISSN 0037-637X.

HAIS, Rudolf. 110 let sklárny Klára v Polevsku u Nového Boru. Sklář a keramik. 2017, roč. 67, č. 9–10, s. 199–208. ISSN 0037-637X.

HAIS, Rudolf. Umělecké hutní sklo firmy Hantich – Johnolyth a malba jako mezivrstvý dekor. Sklář a keramik. 2021, roč. 71, č. 7–8, s. 168–171. ISSN 0037-637X.

MOKRE, Jan; SKALA, Harald a HAIS, Rudolf. Skleněné glóby firmy Stelzig, Kittel & Comp. z Kamenického Šenova. Sklář a keramik. 2021, roč. 71, č. 3–4, s. 64-67. ISSN 0037-637X.

HAIS, Rudolf. Sklárna Anna v Polevsku u Nového Boru. Sklář a keramik. 2021, roč. 71, č. 1–2, s. 9–15. ISSN 0037-637X.

HAIS, Rudolf. Josef Doškář – 80 let. Sklář a keramik. 2023, roč. 73, č. 11, s. 264. ISSN 0037-637X.

HAIS, Rudolf. Před sto lety se narodil sklářský mistr a inovátor Milan Stříbrný. Sklář a keramik. 2024, roč. 74, č. 7, s. 183. ISSN 0037-637X.


Články

DVOŘÁK, Svatopluk. Rudolf Hais – 80 let. Sklář a keramik. 2017, roč. 67, č. 1–2, s. 40. ISSN 0037-637X.

GABRIELA, Svobodová. V AJETU pokřtili knihu sklářských názvů. Českolipský deník. 2010, č. 95 (23. 4. 2010), s. 3. ISSN 1214-8482.

Na Luži se slavila třicítka i šedesátka. Online. Českolipský deník. 1997, č. 36 (12. 2. 1997) s. 16. ISSN 1214-8482.

NOVÝ, Petr. Rudolf Hais pětasedmdesátiletý. Sklář a keramik. 2012, roč. 62, č. 1–2, s. 47. ISSN 0037-637X.

SMRČEK, Antonín. Sklářský klub ČSS v Novém Boru křtil sklářské názvosloví. Sklář a keramik. 2010, roč. 60, č. 5–6, s. 142. ISSN 0037-637X.

ŠVEHLA, Jaroslav. Krize nekrize, Nový Bor kupuje rybník. Právo. 2009, č. 225 (25. 9. 2009), s. 10. ISSN 1211-2119.

ŠVEHLA, Jaroslav. Sklářská města obchází strach z propouštění. Online. Právo. 2008, č. 226 (25. 9. 2008), s. 17. ISSN 1211-2119.

V. KRSEK. Za týden šestý klíč. Nástup. 1967, roč. 18, č. 48 (30. 11. 1967), s. 4. ISSN 2570-6802

 

Rozhovory

HAIS, Rudolf. Kvalitní sklářské řemeslo u nás zcela určitě přežije. Právo. 2009, č. 5 (7. 1. 2009), s. 4. ISSN 1211-2119

 

Internetové zdroje

BERNÁTHOVÁ, Ivana. Poslední den války ještě na Českolipsku padaly bomby. Vzpomínal na to tehdy osmiletý Rudolf Hais z Nového Boru. Zprávy pro Liberecký kraj [online]. Český rozhlas Liberec, 8. 8. 2024, 18:46 [cit. 2024-12-15]. Dostupné z: https://liberec.rozhlas.cz/posledni-den-valky-jeste-na-ceskolipsku-padaly-bomby-vzpominal-na-tehdy-osmilety-9230590

Citace

BERNÁTHOVÁ, Ivana. Rudolf Hais. Databáze regionálních osobností [online databáze]. Krajská vědecká knihovna v Liberci, @2025. Datum aktualizace 20. 01. 2025, [cit. 2025-02-11]. Dostupné z: https://www.osobnostilibereckehokraje.cz/osobnosti/id:89482