Katalog KVKLI

Martin Štefánek

4. 6. 1969 Havlíčkův Brod

sklář výtvarník podnikatel

Medailon

„Člověk by měl stále něco dělat, dokud to jde.“

 

Martin Štefánek se narodil 4. června 1969 v Havlíčkově Brodě. Jeho otec Ivan Štefánek byl stavebním technikem a projektantem, matka Zdenka Štefánková, rozená Augustínová, pracovala jako laborantka. V letech 1983–1987 Martin Štefánek studoval Střední školu aplikovaného umění pro výrobu v Železném Brodě.

První profesní zkušenosti získával ve sklárnách v Harrachově a Osečku, kde působil sedm let. Po svatbě s brusičkou skla Ludmilou Čižinskou se trvale usadil v Desné v Jizerských horách, kde si postupně vybudoval vlastní sklářské studio. Specializuje se na zakázkovou výrobu uměleckého skla a výjimečných produktů s použitím nejnáročnějších sklářských technologií. Své zkušenosti přenáší do tvorby vlastních autorských objektů, plastik i světelných instalací. Martin Štefánek sbírá rovněž staré sklářské recepty a během své více než třicetileté praxe experimentoval se stovkami typů sklovin.

Od roku 2001 Štefánek úzce spolupracuje s firmou G1 PARTNERS na realizaci projektů reprodukcí historického skla. Vytvořil kopie nápojového skla a renovoval renesanční a barokní lustry na belgických zámcích Fanson, Liège a v muzeu Namur. Vyrobil dary pro papeže Jana Pavla II. a Františka. Realizoval rovněž unikátní královskou tabuli pro svatbu princezny ze Spojených arabských emirátů a vybavení showroomu Gladee v Londýně. V letech 2008–2009 vytvářel kopie historického zámeckého skla pro evropské šlechtické rody, například pro rod Schwarzenbergů. Spolupracuje s řadou sklářských výtvarníků, jako je například Zdeněk Lhotský, Rony Plesl, Oldřich Plíva, Jakub Berdych a jeho syn Jakub Berdych Karpelis.

Mimoto se Martin Štefánek věnoval i pedagogické činnosti. V letech 1997–2001 vyučoval obor umělecké výroby skla na Střední škole aplikovaného umění pro výrobu v Železném Brodě a roce 2018 vedl dvoutýdenní kurz pro studenty na Pilchuck Glass School ve Spojených státech amerických. Bohatá je i jeho výstavní činnost. V roce 1992 a 1996 se prezentoval ve Sklářském muzeu Nový Bor na výstavě Řemeslo a Umění ve skle, v roce 2001 v Riedelově vile v Desné, v letech 2009 a 2010 se představil na pařížské výstavě Maison & Objet a v čínské Šanghaji. Jeho dílo bylo vystaveno roce 2013 také v Muzeu Karkonockie v polské Jelení Hoře. Zároveň se zúčastnil Letní sklářské dílny na Střední uměleckoprůmyslové škole sklářské v Železném Brodě. Pro Mezinárodní sklářské sympozium IGS v Novém Boru vytvořil v roce 2021 originální figury skleněných orlů bojujících ve vzduchu. V roce 2024 mohli návštěvníci obdivovat jeho díla v Muzeu skla a bižuterie v Jablonci nad Nisou.

Mládí

Martin Štefánek se narodil 4. června 1969 v Havlíčkově Brodě. Jeho otec Ivan Štefánek byl stavební technik a projektant, matka Zdenka, rozená Augustínová, pracovala jako laborantka.

„Od útlého věku jsem moc rád kreslil. Můj otec, který se chtěl stát v mládí architektem, mě v tomto koníčku významně podporoval. Svoji dětskou fantazii jsem rozvíjel také v kovářské dílně mého dědečka, kde jsme s mým bratrem mohli neomezeně tvořit. Pamatuji si, že největším trestem pro nás bylo, když nám od ní sebrali klíče. Přes kreslení, které mě učil tátův kamarád Karel Černoch, jsem se pak dostal také k tisku a keramice.“

Když byl Martin Štefánek v šesté třídě, vzal ho otec na prohlídku škol s uměleckým zaměřením. Navštívili školy v Hořicích, Turnově a Železném Brodě.

Na cestě zpátky se mě táta zeptal, kde se mi líbilo nejvíce a já řekl, že na té poslední, na sklářské škole v Železném Brodě. V ten moment bylo rozhodnuto, jakým směrem se jednou vydám. Kdybych se ale tenkrát nedostal na svou vysněnou školu, tak bych se pravděpodobně stal kuchařem, protože vaření mě také opravdu moc bavilo. Ostatně, vařím rád dodnes, je to také kreativní činnost.“

K přijetí na střední školu v Železném Brodě bylo nutné nejprve projít přísným výběrovým sítem, protože o sklářský obor byl veliký zájem. Martin Štefánek na škole studoval v letech 1983–1987.

„Musím poukázat na fakt, že většina studentů našeho ročníku v oboru zůstala. To je rarita – když dnes v oboru zůstane alespoň jeden absolvent této školy, považuje se to za úspěch.“

Martin Štefánek oceňoval, že profesoři nechávali studentům i v době normalizace tvůrčí svobodu.

„Kreslení a modelování mě bavilo, naopak chemie mi dělala problémy. Přesto jsem maturitu zvládl. V rámci své závěrečné práce jsem navrhl a vyrobil nápojové sklo – kolekci tvořily likérky, číše na bílé a červené víno a mističky, což už se dnes moc nedělá. Kvůli výrobě forem jsem jezdil do sklárny v Harrachově, kam mě doporučil náš mistr Stanislav Šimůnek – jeho syn tam pracoval jako huťmistr.“

Začátky v Harrachově

Otec Martina Štefánka si přál, aby po maturitě nastoupil do sklárny v Chlumu u Třeboně. Martin však uvažoval spíše o práci v huti uměleckých řemesel ve Škrdlovicích.

„Tam už ale měli nabrané lidi na dvě pece, i když běžela jen jedna. Nevzali mě, a tak jsem nakonec nastoupil do sklárny v Harrachově.“

Zde se od nejnižších pozic postupně vypracoval až na huťmistra.

„Práce spojená s administrativou mě ale nebavila, takže jsem se vrátil k píšťale. O víkendech jsem navíc jezdil tvořit vlastní věci do sklárny v Osečku na Nymbursku.“

Sametovou revoluci v listopadu 1989 lidé v harrachovské sklárně podle Martina Štefánka příliš neprožívali. Dělali v úkolu a nestávkovali, protože by domů nepřinesli dost peněz.

„Nějací studenti přijeli na sklárnu poreferovat o tom, co se dělo v Praze, vrátný je ale vyhodil. Byly zde nějaké pokusy o stávku, ale nakonec se stejně muselo dělat. Města, jako byl Harrachov, byla dění v Praze opravdu vzdálená.“

V roce 1993 prošly harrachovské sklárny privatizací a podnik od Crystalexu koupil František Novosad. Podle Martina Štefánka se však provoz zásadně nezměnil.

„Po různých neshodách s vedením jsem nakonec odešel. Bylo to ostatně už potřeba, doma jsme s manželkou Ludmilou pracovali na sklářském kahanu a o víkendech jsem jezdil do Osečku. Musel jsem si prostě vybrat.“

Výroba harrachovské sklárny se mu nicméně líbila a nezanevřel na ni. Fascinovalo ho historizující sklo, kterému se později věnoval i ve vlastní firmě. Obdivoval také nápojové soupravy Lupínek a Dvoulupínek od sklářského výtvarníka Aloise Meteláka, které sklárna vyráběla. On sám k nim tehdy přidal své vlastní nápojové soupravy.

„Díky mým realizacím jsem měl možnost dostat se na prestižní Mezinárodní sklářský veletrh ve Frankfurtu nad Mohanem.“

Domácí sklářské studio

Po odchodu z Harrachova nastoupil do nové sklárny Glass Works v Osečku na Nymbursku.

„V Osečku jsem začal dělat na zakázku skleněné figury. První složitější prací byla Triga s vozíkem a ženou práskající bičem. Vytvořil jsem také křišťálovou figuru Ježíše na kamenném kříži jako dar pro papeže Jana Pavla II. nebo figury prosících černochů.“

Současně s prací ve sklárnách v Harrachově a Osečku se Martin Štefánek po večerech a víkendech věnoval tvorbě na sklářském kahanu. V roce 1992 si s manželkou Ludmilou koupili dům v Desné, který postupně přestavovali a v bývalé maštali konečně vybudovali vlastní sklářské studio.

„Když jsem ještě pracoval v harrachovské sklárně, přišel za mnou jeden obchodní zástupce s dotazem, zda bych dokázal vyrobit skleněná pera na psaní s násadkou na inkoust. Řekl jsem mu, že to zkusím. Na huti to však nešlo, takže jsem pera začal vyrábět doma na kahanu. Nakonec se dostala až na veletrh do Milána, odkud přišla zakázka jako hrom! V té době jsem ještě neměl ani živnostenský list, takže jsem musel pracovat přes živnost někoho jiného. Brzy jsem si však zařídil vlastní.“

Martin Štefánek budoval vlastní podnik od samého začátku společně se svojí manželkou Ludmilou, kterou poznal v brusírně harrachovské sklárny.

„Manželka pomáhá se vším, co je potřeba – na sklářské huti, s formami nebo v balírně. S modelováním a realizací mi zase pomáhá dcera Barbora, která vystudovala Vysokou školu uměleckoprůmyslovou v Praze.“

Figury se naučil dělat i na hořácích sklářského kahanu. Jak říká, tím, že nebyl vyučený figurkář, tak k tvorbě přistupoval jako k práci na huti.

„Pracoval jsem se skleněnou tyčkou stejně, jako bych ji tvaroval na píšťale, což mi umožňovalo tvořit i velké figury, tedy do té míry, dokud sklo nezačalo praskat. Toužil jsem mít vlastní pec. Jednu jsem sice měl, stála v dílně ještě před rekonstrukcí domu, ale nikdy jsem ji nezprovoznil.“

Kvůli technickým omezením svůj sen o vlastní peci dočasně odložil a přijal nabídku učit na Střední škole sklářské v Železném Brodě. Díky flexibilnímu pracovnímu režimu mohl zároveň pokračovat ve vlastní tvorbě. Po čtyřech letech měl však tolik zakázek, že se musel rozhodnout, čemu se bude věnovat naplno. Zvítězila vlastní sklářská pec doma. Tu původní, kterou kdysi postavil bez dostatečných zkušeností, nakonec zboural, aby mohl vytvořit novou a funkční.

„Měl jsem tehdy k dispozici jen knihu od Heleny Petrášové a kolektivu – Technologie skla, v níž jsem našel malůvku od inženýra Peška, jak má malá sklářská pec vypadat. Ale podle mě takovou pec nikdy nikdo nepostavil. Mou druhou sklářskou pec postavil pan Prihara z Hradce Králové. Měla ale různé vady. Byla hlučná a špatně držela teplotu. Takže jsem tu pec dokončil sám a později jsem začal stavět malé pece na zakázku, stále na nich něco vylepšuji, aby zkrátka fungovaly jako stradivárky.“

V domácím sklářském studiu se zaměřil na výrobu oblíbených per s násadkou a lepené figurky, například delfíny, kočky nebo ptáky. Pro italské zákazníky vytvářel historizující skleničky různých barev, soubor nazval Basic. Vytvořil i nápojový projekt JADY a kopie jemných tenkostěnných skleniček vyráběných v Nizozemsku v sedmnáctém století.

„Pak se u nás objevil pan Delaby z Belgie a chtěl vyrobit kopie francouzských silnostěnných sklenic. A protože se jeho firma zaměřovala také na lustry, tak jsem se dostal k zakázkám na belgických zámcích, kde jsem renovoval historické lustry. Je to úsměvné, protože když se v harrachovské sklárně pracovalo na lustrech, říkal jsem, že je nikdy vyrábět nebudu, protože se mi to nelíbilo. Nakonec jsem se jejich restaurováním a vyráběním replik živil deset let! Lustry se renovovaly v rámci celkových rekonstrukcí zámků, sám jsem je jezdil demontovat, část se opravila a u zhruba třetiny jsem vyráběl repliky různých dílů. Na barokních zámcích práce často zahrnovala i výrobu replik barokního skla, jako byly sklenice, svícny, salátové mísy nebo cukřenky. Skvělé bylo, že jsem nemusel pracovat jen podle fotografií. Měl jsem možnost vše na místě prozkoumat a pochopit, jak to kdysi skláři dělali.“

Na belgickém zámku Fanson pracoval Martin Štefánek dva roky, dostal zakázku také od francouzského muzea v Namuru a zámku v Liège.

„Na zámku Fanson a muzeu v Namuru to byla samá hutní práce, všechno se dělalo za tepla – od píšťaly. Naopak na zámku v Liège bylo zapotřebí pracovat s velkým množstvím broušeného skla, to už sice není můj obor, ale zakázku jsme zvládli.“

Další významné zakázky přišly z Nizozemska, jednalo se například o historizující sklo.

„U číší se dělala historická noha, na níž byly posazené nové vršky. Kalichy pak měly různý obsah, od třetinky až po jeden litr.“

Pro amsterodamskou firmu Bollen Glas Design začal rovněž vyrábět první lustry s figurami a kopie skla Harrachů.

Zašli jsme do harrachovského sklářského muzea a zákazník si vybral exponát, jehož kopii by chtěl vyrobit. Nepokoušeli jsme se však o detailní repliky – původní sklo mělo často zlaté ráfky, které jsme nahrazovali prvky odpovídajícími současným trendům. Přesto jsme vždy vycházeli z tradice harrachovského skla devatenáctého století, což byl základ naší práce.“

Díky práci na replikách historického skla se Martinovi Štefánkovi podařilo objasnit využití některých sklářských nástrojů, které kdysi dostal. Některé z nich byly tak specifické, že zpočátku netušil, k čemu přesně sloužily.

„Mám u sebe nyní jeden benátský renesanční lustr s kytičkami – nádherný filigrán, skutečně mistrovská řemeslná práce. Polovina lustru byla poškozená, a tak jsem se rozhodl jej opravit kompletně. Nejdříve jsem analyzoval původní sklo a na základě výsledků jsem vytvořil recepturu, která odpovídá jeho složení. Samozřejmě, současné suroviny se liší, a tak se i jeho složení mírně liší, ale podařilo se mi dosáhnout podobných vlastností skla, včetně barvy a kompatibility se sklem původním. Poškozené díly, které nelze zachránit, vyrábím podle této nové receptury. Staré části, pokud nejsou zcela zničené, předehřívám a vracím je na píšťalu, kde pokračuji v práci tak, jak by ji v časech renesance dokončil původní sklář. Když jsem pracoval na zámku Namur, kde v osmnáctém století působil sklář Sebastien Zoude, okopíroval jsem si jeho historické nářadí. Používání těchto nástrojů mi pomáhá přiblížit se způsobu myšlení tehdejších sklářů, což mi umožňuje autenticky navázat na jejich tradiční postupy.“

Martin Štefánek se také zaměřil na světelné instalace. Nápad vznikl během spolupráce s firmou Bollen Glas Design, která si objednala lustr ve formátu, který nebyl nikdy předtím realizován.

„Tento lustr dostal název Poseidon. Šlo ve své podstatě o loď, uprostřed níž stál Poseidon a po stranách byli koně. Zákazník si přál, aby lustr kopíroval tvar oválného stolu, nad kterým měl viset. Kovové části lustru vyráběla firma Hamřík. Tímto projektem začala moje etapa figurálních lustrů. Když někdo chtěl na lustru bitvu, udělal jsem bitvu. Dělal jsem draky, koně, Dionýsa a později i abstraktnější figurace. Preciosa a Lasvit tuto oblast následně posunuly dál, a to když světelné instalace rozpohybovaly. Lustry zažívaly obrovský boom, zejména kolem roku 2010. V té době jsme se věnovali téměř výhradně jim. V Rusku jsme vybavovali celé rezidence a vyráběli lustry se vším možným, tanky na nich sice nebyly, ale od papoušků přes opice na nich bylo snad všechno!“

Pro zajímavost. Kromě pozornosti pro papeže Jana Pavla II., vytvořil v roce 2013 také dar pro tehdy nastupujícího papeže Františka.

„Papež František dostal od Plzeňského pivovaru, který dodává pivo na papežský stolec, půllitr. Vždy když se mění papež, mění se i půllitr. Ten nový navrhl Rony Plesl a vyráběl se u nás.“

Martin Štefánek vyrobil také sklo pro svatební tabuli princezny ze Spojených arabských emirátů. Tehdy se inspiroval slavnostní tabulí francouzského krále, vyráběné sklárnou v Namuru, která disponuje původními výkresy.

„Byla na nich celá architektura slavnostního stolu, včetně toho, kde má stát která sklenička. Do obou stran tabule byl situován jeden nástolec, tedy stojan, v jehož horní části byla miska, na háčcích pak malinkaté košíčky. V každém bylo nějaké ovoce. Nástolec byl složený z mušliček, na horní misce jich bylo celkem tři sta dvacet! Původní kus měl asi šedesát centimetrů, když se to navěšelo celé. Já udělal dvě kopie, myslím, že byly využité ve filmu. A půjčil jsem je firmě Bollen na výstavu do Paříže. Tam se shodou okolností motala princezna ze Spojených arabských emirátů. Tabule se jí líbila, ale že ji chce velkou. Řekl jsem jí, že metr, metr dvacet bych asi dal. Ovšem chtěla dílo reálně vidět. Tak jsem si řekl, že tabuli zkusím, přinejhorším si ji nechám. Jim se ale natolik líbila, že jsem jich zhotovil osm velkých a osm malých.“

Martin Štefánek se také podílel na realizaci vybavení showroomu Gladee v Londýně.

„Některé návrhy byly moje, jiné vytvořil Michal Postránecký. Šlo o prezentaci lustrů, které si zákazníci mohli přímo v Londýně vybrat pro zakázkovou výrobu. Mezi exponáty byly i mé figurální lustry a svítící sokoli. Pamatuji si, že výlohu zdobila instalace inspirovaná Zahradou pozemských rozkoší od Hieronyma Bosche. Byla to zajímavá práce.“

Štefánek tvořil také kopie zámeckého skla pro evropské šlechtické rody, zejména pro rod Schwarzenbergů.

„Spolupráce začala v roce 2008 díky kolegovi Petru Seifertovi, který se se zdejšími aristokraty znal a často je navštěvoval. Dámy mu nosily k opravě různé zámecké kousky, například cukřenky. Postupně přicházely i větší zakázky, třeba celé sady nápojového skla – sto dvacet kusů od každého druhu, včetně erbů a rytin. Vyráběli jsme také nové broušené lampy do salonů. Problém se občas naskytl ohledně volby vhodné skloviny nebo náročného broušení.“

Časem ale zakázky ubývaly. Co se na zámcích dalo opravit, to se opravilo, a nové zámky se nestaví, konstatuje Martin Štefánek. Navíc mladí šlechtici dnes už „nádobí po babičce“ nepoužívají ani při oslavách. Místo toho si objednávají catering, včetně vybavení. Už řadu let Martin Štefánek spolupracuje s firmou G1 Partners.

„Vyráběli jsme skleněné stoly, což bylo technologicky velmi náročné. Stoly měřily dva metry na délku a měly být samonosné. Výzvou bylo zajistit kompatibilitu sklovin a správné chlazení. Často jsem pracoval na samotné hranici možností materiálu.“

Sklářské receptury

Při přípravě samotné sklářské tvorby si Martin Štefánek sklovinu míchá sám. V souvislosti s tím zkouší staré sklářské recepty a vymýšlí nové.

Staré sklářské recepty obsahují nejen postupy, ale i zajímavé poznámky, třeba že sklář šel na večeři a jak dlouho tam byl, což naznačovalo potřebnou dobu čekání při výrobě. Dnes je však suroviny nutné upravit, protože jsou mnohem čistší než dříve. Aby výsledek odpovídal originálu, musím je doslova ‚zašpinit‘. Například staré sklo tavili na dříví, čímž do něj vstupoval popel, síra a další látky. Dnes tyto složky musím do receptury dopočítat a přidat ručně.“

V jeho rozsáhlé sbírce starých sklářských receptur bychom našli například ručně psaný originál receptu ze šumavského Anína z roku 1906, ale i jiné klenoty.

„Mám k dispozici zajímavé recepty zhruba z roku 1820, které přepisoval tehdejší ředitel harrachovské sklárny Stříbrný. Původně je chtěl vydat knižně. Nedávno jsme se dohodli s Muzeem skla a bižuterie v Jablonci, že je zveřejní v časopise Sklo a keramika. Jde o směs receptů – některé jsou použitelné, jiné nikoli. Mám pocit, že skláři si tehdy, stejně jako občas i já, zapomínali zapsat poznámky o změnách, které udělali, když se původní postup neosvědčil.

Recepty jsou psané různými způsoby, kurentem i latinkou. S překladem a rozluštěním mu pomohl soused z Dolního Polubného, který ovládá němčinu. Při práci na těchto receptech Martin Štefánek zjistil, že některé z nich jsou už zastaralé a sklovinu lze dnes vyrábět mnohem jednodušeji. Analýzy skla a různé postupy se musí podle Štefánka neustále zkoušet a opakovat. V rámci těchto prací se věnoval i výrobě zlatého rubínu.

„Vyšel jsem ze staré receptury, stále jsem to ale nemohl utavit, zlato mi navíc docházelo. Připomenu jen, že zlato je elementem, který sklo barví. Dva dny mi tam ale ležel takový střípek a ten najednou zčervenal. Ve finále jsem i v tom receptáři objevil poznámku, aby se sklo nechalo dva dny v chladící peci. To byl ten fígl. Postupným zkoušením jsem zjistil, že délkou chlazení mohu ovlivňovat červenou barvu skla.“

Spolupráce se sklářskými výtvarníky

Martin Štefánek spolupracuje s řadou významných sklářských výtvarníků, mezi něž patří například Zdeněk Lhotský, Rony Plesl, Oldřich Plíva, Jakub Berdych st. a jeho syn Jakub Berdych Karpelis.

„Často k nám do studia přicházejí s konkrétní zakázkou, a já se stávám jejich rukama. V současnosti spolupracuji s mladým sklářským výtvarníkem Františkem Jungvirtem. Designér ani nemusí být osobně přítomen při výrobě, jednoduše mi popíše, co by chtěl, a nechá mě svobodně pracovat. (…) Oceňuji, že designéři, kterým pomáhám realizovat jejich nápady, mě často uvádějí jako spoluautora. Přinášejí svou vizi, ale většinou nemají představu, jak ji uskutečnit. To už je na mně a mém rodinném týmu. Je příjemné, když považují spoluautorství za samozřejmost.“

Rád vzpomíná na spolupráci se Zdeňkem Lhotským, během níž se podílel na realizaci hutního programu.

„Pracovali jsme s velmi zajímavou technikou. Nejprve jsme nanesli na skleněnou tabuli dekor pomocí sítotisku – nejdřív se nanesla barva, poté se znovu vytvořil dekor. Celé se to předehřálo a následně přeneslo na vázu. Výsledkem bylo, že malba působila, jako by byla ukrytá pod vrstvou skla. A protože se do toho zároveň foukalo, získalo sklo přirozený pohyb. Písmo tak po váze jakoby tancuje. Vypadá to hezky.“

Prezentace tvorby

Většina Štefánkových děl vzniká na zakázku, autor tak často ani neví, kde nakonec jeho díla skončí. Když mu to ale čas a inspirace dovolí, pouští se do vlastní tvorby, kterou vystavuje.

„V současnosti se věnuji tématu vran s lidskými vlastnostmi. Prostřednictvím jejich příběhů vyjadřuji své názory. Některá díla si najdou zákazníka hned, jiná u mě zůstávají třeba i pět let, než se objeví někdo, kdo si je koupí.“

V letech 1992 a 1996 se Martin Štefánek prezentoval ve Sklářském muzeu Nový Bor na výstavě Řemeslo a Umění ve skle. V roce 2001 vystavoval v Riedelově vile v Desné, v letech 2009 a 2010 se představil v čínské Šanghaji a na pařížské výstavě Maison & Objet. Dále bylo jeho dílo k vidění v Polsku, v Krkonošském muzeu v Jelení Hoře. Účastnil se také Letní sklářské dílny na Střední uměleckoprůmyslové škole sklářské v Železném Brodě. Pro Mezinárodní sklářské sympozium IGS v Novém Boru pak v roce 2021 vytvořil originální figury skleněných orlů bojujících ve vzduchu.

„Kdysi jsem narazil na fotografii, na které byli zachyceni právě bojující orli. Fascinují mě zvířata v pohybu, i když jejich sklářské ztvárnění je někdy pořádná výzva. Třeba když děláte zajíce v běhu, který stojí jen na dvou nohách, je složité, aby socha vůbec udržela stabilitu. Co se týče bojujících orlů, ti jsou teď vystaveni v novoborském sklářském muzeu.“

S Američanem žijícím v Berlíně Erikem Sitnerem Štefánek uspořádal i dvě výstavy v Mnichově a v New Yorku.

„Erik je malíř, který transformuje své obrazy do soch. Jsou to docela monstra, ale práce na nich byla zajímavá.“

Martin Štefánek vzpomíná i na dvoutýdenní sklářský kurz, který vedl v americkém Pilchucku:

„Bylo to náročné, protože neumím anglicky, moje dcera Bára mě tedy musela doprovázet jako překladatelka. Ameriku jsem si navíc moc nezamiloval. Na studenty ale vzpomínám rád. Jedna studentka dokonce přijela do našeho sklářského studia a zůstala u nás půl roku, protože během covidu nemohla odcestovat zpět domů. Byla šikovná a pomáhala v dílně. Zahraniční studenti jsou jiní než ti naši. Protože si kurz platí, tak jsou velmi aktivní, pořád se ptají a snaží se z vás získat co nejvíc. Nabídku vést různé kurzy jsem dostal ještě dvakrát, ale musel jsem odmítnout. V naší huti je hodně práce, a kdybych odjel, všechno by zůstalo na manželce.“

V roce 2024 mohli návštěvníci obdivovat Štefánkova díla v Muzeu skla a bižuterie v Jablonci nad Nisou. Aktuálně plánuje vytvořit velkou plastiku Ikara, jejíž model už má připravený.¨

 

Ivana Bernáthová

Místa působení

Výběrová bibliografie

Knihy

Sklářská huť Martin Štefánek = <>glassworks Martin Štefánek. Překlad Martina Macková. [S.l.]: [s.n.], 2006. [30] s.

 

Články

FROUZOVÁ, Kateřina. Některé myšlenky zrají roky, tvrdí umělkyně. Deník Jablonecka. 2001, roč. 9, č. 153 (2. 7. 2001), s. 9. ISSN 1214-8512.

LANGER, Jiří. Čtyři výtvarníci vystavují v Riedlově vile. Deník Jablonecka. 2000, roč. 8, č. 39 (16. 2. 2000), s. 9. ISSN 1214-8512.

LANGER, Jiří. Grand Prix Junior sklářům. Deník Jablonecka. 1999, roč. 7, č. 128 (3. 6. 1999), s. 7. ISSN 1214-8512.

 

Internetové zdroje

MARTIN ŠTEFÁNEK – Umělecký sklář. Martin Štefánek [online]. Stefiglass, 2024 [cit. 2024-12-15]. Dostupné z: https://martinstefanek.com/

martinstefanek_glass. Příspěvky [online]. Instagram, 2024 [cit. 2024-12-15]. Dostupné z: https://www.instagram.com/martinstefanek_glass/?hl=cs

Výstava ve výstavě – Martin Štefánek. Novinky [online]. Muzeum skla a bižuterie v Jablonci nad Nisou, 2024 [cit. 2024-12-15]. Dostupné z: https://www.msb-jablonec.cz/novinky/martin-stefanek

Citace

BERNÁTHOVÁ, Ivana. Martin Štefánek. Databáze regionálních osobností [online databáze]. Krajská vědecká knihovna v Liberci, @2025. Datum aktualizace 22. 01. 2025, [cit. 2025-02-11]. Dostupné z: https://www.osobnostilibereckehokraje.cz/osobnosti/id:89501