Pavel Kopáček

Rozhovor

Mládí

Pavel Kopáček se narodil 25. července 1950 ve Velkém Zboží, tehdy se jednalo o samostatnou obec, dnes je součástí města Poděbrady.

„Na svět jsem přišel v drážním domku ve Velkém Zboží u železniční tratě Kolín– Ústí nad Labem. Maminka Ludmila Kopáčková, rozená Šourková, tam tehdy pracovala. S mým otcem Pavlem Kopáčkem se brali v roce 1949. Tatínek se později stal vojákem z povolání, a tak jsme se pak hodně stěhovali. To mě vlastně předurčilo k dalšímu kočovnému životu.“

Rodina se nejprve odstěhovala do Terezína a Pavel Kopáček si pamatuje, jak ho maminka brala v letech 1953–1954 k místu, kde byl za války koncentrační tábor a kde se v té době v Malé pevnosti budoval Památník Terezín. Ve městě začal chodit od roku 1956 do základní školy. Moc dlouho v ní ale nezůstal, protože od dva roky později se Kopáčkovi stěhovali k další pevnosti, do Josefova u Jaroměře.

„Tam jsem dochodil základku a v roce 1965 jsem se dostal na Střední všeobecně vzdělávací školu do Jaroměře. Maminka šila tehdy v družstvu iku Snaha Jaroměř padákové vesty. Jinak se nám dětem hodně věnovala, protože tatínek často jezdil pryč. Maminka zemřela loni, bylo jí devadesát čtyři let a napsala dokonce paměti, kde mimo jiné vzpomínala na válečné období ve Velkém Oseku na Kolínsku, velkém železničním uzlu, kde pracoval její otec. Zažila v roce 1945 bombardování Velkého Oseka, to je ta známá událost, kdy při náletu na Drážďany udělali Američané navigační chybu a bombardovali Prahu a některá letadla se dostala až nad Velký Osek. Mamince uvízlo v paměti, že to byla taková rána, že se roztříštilo sklo a dostalo se jim v kuchyni i do sádla. Naštěstí se nikomu nic nestalo. Otec tehdy už pracoval ve firmě Siemens, kde se vyráběly pod nacistickou správou polní telefony. A ještě jedna dědova vzpomínka. Když jeli sovětští vojáci někdy kolem 10. května 1945 přes vesnici od Hradce Králové na kolech, nabízeli dědovi čepici plnou hodinek, on měl strach a nic si nevzal.“

V roce 1967 se Kopáčkovi stěhovali do Českých Budějovic. Tam Pavel Kopáček v roce 1968 dokončil středoškolské studium na gymnáziu a odmaturoval.

„Hlásil jsme se na Právnickou fakultu Univerzity Karlovy a dostal jsem se na ni. O prázdninách před nástupem na vysokoškolská studia jsem byl na brigádě v Českých Budějovicích. Tam mne také zastihla 21. srpna 1968 vojsk Varšavské smlouvy. Vnímal jsem to tragicky, jako ostatně asi skoro všichni Čechoslováci. Pamatuji si, že můj otec, voják z povolání, ten den zmizel a nebyl dva týdny doma. Asi se s ním něco dělo, protože pak ho odveleli do Kolína. Já se dostal do Prahy až těsně před zahájením akademického roku a zařizoval si kolej.“

Na studia na právnické fakultě vzpomíná rád, protože tam podle něj v té době vyučovali „velikáni“, jedním z nich byl Petr Pithart, ke kterému chodil na seminář Teorie státu a práva. Někteří pedagogové ale museli po roce 1969 z fakulty odejít, protože nesouhlasili s okupací.

„Pro mne to bylo pocitově horší v roce 1969 po smrti Jana Palacha, kdy probíhala stávka studentů, já jsem pomáhal v týmu, který zajišťoval stravování. Byl jsem 28. března 1969 také v centru Prahy po tom slavném vítězství československých hokejistů nad Sověty na světovém šampionátu, které jsme vnímali jako pomstu za okupaci.“

Následná normalizace Pavla Kopáčka nepostihla. Dotkla se, jak se už zmínil, otce, který byl převelen a také strýce, tělocvikáře známého jako organizátora spartakiád, jenž byl také vojákem z povolání.

„Ten musel dokonce rok pracovat v kladenských hutích, což jsem se dozvěděl až před jeho úmrtím, nikdy o tom sám nemluvil. A můj tchán Bohumil Zikmund to odnesl rovněž pozičně v práci a také, bohužel, zdravotně.“

Nástup do Jablonexu

V roce 1973 začal Pavel Kopáček po promoci hledat práci s bytem, protože už byl ženatý a s manželkou, Ivanou Kopáčkovou, rozenou Zikmundovou, která vystudovala pedagogickou fakultu, čekali dítě.

„Já jsem věděl hned od začátku, že chci jít do podnikové sféry, zajímala mne spíš ekonomika a obchod než samotná práva. Reagoval jsem proto na dvě nabídky práce, na ZVVS Milevsko, což je závod pro výrobu vzduchotechnických zařízení, a pak podnik zahraničního obchodu Jablonex v Jablonci nad Nisou, který hledal podnikového právníka.“

Rozhodl se pro Jablonex a do pracovního poměru nastoupil od 15. října 1973. Vzápětí dostal povolávací rozkaz a nastoupil na roční vojenskou základní službu. Sloužil u spojařů v Pardubicích a vykonával tam funkci asistenta finančního náčelníka. Po vojně nastoupil do Jablonexu nejdříve na právní oddělení, v létě roku 1975 mu generální ředitel Miloš Litera nabídl místo svého asistenta.

„Musel jsem se poradit s manželkou. Přece jenom jsem byl na začátku kariéry, navíc jsem měl právnické vzdělání a obchod byl vlastně odklon od vzdělání. Navíc si pamatuji, jak mi rodiče vštěpovali zásadu: Drž si své vzdělání. Touha zkusit něco jiného ale zvítězila.“

Čekala ho ovšem dlouhá a náročná cesta. Seznamoval se s obchodem, administrativou a klientelou. Musel se intenzívně učit jazyky.

„Ruštinu jsem měl dobrou, angličtinu jen středoškolskou. Nejdříve jsem dělal rovnou tři jazyky, angličtinu, němčinu a francouzštinu. Protože ale závodní škola práce začínala vždy v šest ráno a pak jsem měl normální pracovní dobu, tak se všechno nedalo stíhat, a proto jsem se věnoval intenzívně jen angličtině.“

Kvůli kariérnímu postupu mu šéfové doporučili, aby vstoupil do Komunistické strany Československa. Přijali ho v roce 1978.

„Nepamatuji se, že by tam byly nějaké zvláštní podmínky. Samozřejmě, musel jsem mít všechny věci v práci v pořádku a musel jsem se společensky angažovat. To pro mě znamenalo především pracovat s týmem mladých spolupracovníků, pomáhali jsme s organizací podnikového pionýrského tábora v jižních Čechách, měli jsme velmi dobrý fotbalový a volejbalový tým, organizovali zájezdy apod. Měli jsme velmi dobrou partu, politiky tam moc nebylo.“

Obchodní zastoupení v Londýně

Na začátku roku 1980 nabídl Jablonex Pavlovi Kopáčkovi místo na obchodním zastoupení podniku v Londýně. Musel nejdříve absolvovat šestiměsíční kurz angličtiny, kde ho dokonce učil bývalý československý pilot Royal Air Force, a složit jazykovou zkoušku na Institutu zahraničního obchodu. Prošel také odbornými kurzy, díky kterým získal znalosti o tržním hospodářství.

„Bylo to nesmírně užitečné a jak jsem později poznal jiné kolegy na podobných postech, kteří touto náročnou přípravou neprošli, tak jim to chybělo. Zdánlivá hloupost, zkouška ze společenského chování, kterou nás učil Dobromil Ječný, je například opravdu důležitá. Škoda, že se nad tím dnes mává rukou. Velmi dobře si pamatuji větu, že dobrý diplomat nebo obchodník se pozná podle vyčištěných bot.“

Pavel Kopáček připomíná, že Jablonex měl široké obchodní portfolium, kromě bižuterie, perlí a perliček také skleněné kameny, vánoční ozdoby, ale i například šiškové dušičkové věnce. Sledovaly se módní trendy. Zboží dodávalo přes sto podniků. Podnik měl svůj designový a vzorkařský tým, velmi dobře zorganizovanou zahraniční síť, v době největšího rozkvětu se jednalo o čtyřicet dva obchodních zastoupení po celém světě.

„A v době, když jsem v Jablonexu začínal, podnik obchodoval v devadesáti zemích. Třeba ve střední Africe, kde jsou Masajové a ti nakupují ve velkém perličky. Nepřímo se obchodovalo s Jihoafrickou republikou, která byla tehdy kvůli apartheidu na černé listině. Barterově jsem už já sám dojednával obchod se skleněnými kameny do Izraele, napřímo to kvůli izraelsko-arabským konfliktům nešlo a nikdo o tom nesměl vědět. Jablonex měl navíc velkou výhodu, uměl práci s lidmi, to čemu se dnes říká personální HR agenda. A vzpomínám si na paní Lenku Curtisovou z velké anglické firmy S. Root, s níž jsme obchodovali. Dodávali jsme jim komponenty do bižuterie i celé náhrdelníky. Ta o nás říkávala: Lidé v Jablonexu jsou vlastně smetanou ke kávě.“

Pavel Kopáček rád vzpomíná na módní přehlídky, které Jablonex pořádal. Projekt módních přehlídek se rozvinul díky spolupráci s ruským módním návrhářem Slavou Zajcevem, kterému se přezdívalo Dior východu. Kvůli jeho kontaktům se Západem ho neustále sledovaly tajné služby. Tehdejší Československo bylo pak jednou z mála zemí, kam mohl v době sovětské komunistické vlády cestovat. V roce 1976 mimo jiné vystavoval návrhy bižuterie v Jablonci nad Nisou a pořádaly se i módní přehlídky.

„Tehdy vznikl projekt nazvaný Československá bižuterie, sovětská móda, který byl velmi úspěšný. Objem výroby se Sovětským svazem v té době tvořil dvacet procent celkového obchodu Jablonexu.“

V letech 1983 až 1984 Jablonex pořádal další série módních přehlídek, například i v Londýně, kde tehdy Pavle Kopáček pracoval. Z přehlídek se stal podle něj velmi úspěšný nástroj prezentace Jablonexu.

„Jednalo se o velmi profesionální práci, spolupracovali jsme s pražským Ústavem bytové a oděvní kultury ÚBOK a špičkovými manekýnkami. Jablonex si mohl dovolit zaplatit špičkové scénáristy, například Ladislava Kopeckého. Tenhle tým pak vyjížděl na naše hlavní trhy, což byl Sovětský svaz, Velká Británie, USA, Německo a Francie.“

Stálým zákazníkem Jablonexu byla také Indie, kam se Pavel Kopáček dostal obchodně v roce 1988.

„Do Indie se dováží rokail, obchod vzkvétal i v době mezi oběma světovými válkami a funguje dodnes. V Indii se totiž vytvářejí korálkové nášivky pro všechny světové obchodní řetězce. Obchod ovládají tři importéři a jsou to docela příjemní lidé.“

Pavel Kopáček připomíná, že do Londýna jel v roce 1980 nejprve na tříměsíční stáž.

„Tehdy tam byla firma VITREA MERCHANTS Limited, která vznikla už v roce 1925 a importovala tabulové sklo. Měla dokonce malý dok, v době druhé světové války se tudíž musela podřídit systému válečného hospodářství a obchodovala s potravinami. Po válce ji pak opět nechali obchodovat se sklem. V sedmdesátých letech ji oživily firmy Transakta a Skloexport v ní zřídil obchodní zastoupení. Jablonex byl v roce 1976 osloven, zda nechce v téhle anglické firmě zřídit bižuterní sekci. Takže to byla vlastně firma ve firmě. Měl jsem tam anglického prodejce a asistentku.“

Úkolem obchodního zastoupení Jablonexu v Londýně bylo podle Pavla Kopáčka organizovat obchod v celé Velké Británii.

„Když jsem tam pracoval já, tak jsme měli sedmdesát zákazníků. Obchodovali jsme s kameny, perlemi, perličkami, bižuterií, umělými květinami a s vánočními ozdobami. My jsme neustále objížděli zákazníky se vzorníky, dělali jsme akvizice, navíc dvanáct až třináctkrát do roka přijížděli do Londýna lidé z Jablonexu s novými kolekcemi. Tehdy nebyly počítače, jen psací stroje, a největší vymožeností byl dálnopis. Telefonovat se moc nedalo, na mezinárodní spojení se čekalo několik hodin. Až v roce 1985 se to zlepšilo, protože se už dalo volat bez spojovatelky na mezinárodní předčíslí.“

Pavel Kopáček jezdil také často na jednání s vedením Jablonexu do Jablonce nad Nisou. Takže, jak konstatuje, ročně nacestoval přes sedmdesát tisíc kilometrů. Létal letadlem a jezdil autem. Do Velké Británie a pro cestu západní Evropou si musel neustále vyřizovat pobytová a tranzitní víza. V Londýně byl s celou rodinou. Syn Pavel zpočátku chodil do české školy, kde vyučovala i manželka Ivana. Po dokončení základní školní docházky docházel syn do mezinárodní střední školy, kde se vyučovalo v ruštině.

„Díky tomu, že umí perfektně jazyky, se po studiu na Filosofické fakulty Univerzity Karlovy se živil živí jako tlumočník a překladatel v ruštině a angličtině. Za svůj největší zážitek považuje tlumočení projevu amerického prezidenta Baracka Obamy při návštěvě Prahy pro Český rozhlas v roce 2009. Byli jsme na něho s manželkou pyšní.“

Jak dál vzpomíná Pavel Kopáček, Jablonexu se ve Velké Británii dobře dařilo v obchodu s Indy.

„My jsme začali spolupracovat s firmou Kala Empodium, šéfoval tomu Ind pan Patel, který se dostal do Anglie přes Keňu. A ta firma se stala během tří let naším největším zákazníkem, týkalo se to především obchodu s kovovou bižuterií. Jak si vzpomínám, Indové nebyli příliš v britské společnosti oblíbení. Myslím si, že je to proto, že jsou velice pracovití, jejich obchody byly otevřené do večera i o víkendech. V obchodě se dokázali etablovat i pečlivostí. A možná jim ostatní úspěch záviděli.“

Dalším dobrým zákazníkem byl podle Pavla Kopáčka pan Henry, kterému říkali Jindra.

„Původním příjmením byl, myslím, Schwarzkopf z Prahy, prošel Terezínem, Osvětimí, Mauthausenem, přežil u Plzně pochod smrti, a dostal se pak do Anglie, kde byly organizovány ozdravné pobyty pro židovské děti, které prošly válečnými útrapami. On je doprovázel a už v zemi zůstal. V polovině padesátých let začal obchodovat s bižuterií, s broušenými kameny a stal se velkým zákazníkem Jablonexu. My jsme se jako rodiny kamarádily, chodily na společné večeře, povídaly si, fajn bylo, že uměl stále dobře česky. On nám navíc pomáhal v době, kdy platil zákaz dovozu některých komodit z USA do východních socialistických zemí. My jsme potřebovali hlavně chirurgickou ocel, kterou jsme používali na výrobu dříků do náušnic, což byla tehdy strategická surovina. Obchod pak šel přes jeho firmu. Dovezl zboží do Londýna, my jsme ho přebalili a poslali kamionem do Jablonce. Jednou byl průšvih. Nevšimli jsme si totiž, že Američani zabalili zboží do novin The New York Times, asi šetřili, tiskovin si ale naši celníci všimli a řešili to.“

V řadě podniků zahraničního obchodu museli v době před sametovou revolucí zaměstnanci pracující na obchodních zastoupeních v zahraničí psát podrobné zprávy o jednáních a stycích s cizími státními příslušníky. Pavel Kopáček zdůrazňuje, že výhodou obchodního zastoupení Jablonexu v Londýně bylo, že fungovalo jako anglická firma a jako obchodníci se tak museli chovat, jinak by je zákazníci nerespektovali.

„Můj tehdejší šéf Josef Matějíček, jehož syn je stále činný ve sklářské firmě Crystalex měl zásadu: My jsme anglická firma, tudíž žádná politika, nic sem netahejte! Nikoho si sem nezvi, byť se s ním znáš! Záznamy jsme psali jen výjimečně – například když jsem vyřizoval víza pro zákazníky Jablonexu ze Saudské Arábie. S touto zemí tehdy nemělo Československo diplomatické vztahy, a tak jsme víza museli vyřizovat v Londýně.“

S československými emigranty se občas viděl v klubu v Londýně, kam chodil s panem Henrym, diplomati tam podle něj nesměli. A chválí tamního českého kuchaře.

„My tam chodili na výbornou svíčkovou. Setkali jsme se tam třeba s panem Barthem, který byl generálním zástupcem Bati a pak Exica, a dalšími emigranty. Pak jsme taky chodili na šunkafleky do moravské restaurace.“

Pavel Kopáček hovoří i o tom, jak vypadala Velká Británie v době, kdy v této zemi jako obchodní zástupce Jablonexu pracoval.

„V osmdesátých letech byla premiérkou Margaret Thatcherová, jako první žena v čele britské vlády a nejdéle sloužící britský premiér ve dvacátém století. V té době země ztrácela svou imperiální sílu, otřásaly jí hornické stávky, nepokoje a boj proti odborům. Nezaměstnanost se vyšplhala na čtyři milióny lidí, a to vše Velkou Británie velice poznamenalo. Dost věcí se postupně měnilo. Když to odlehčím tak, v té době jsme třeba chodili na fotbal za dvě libry, prostě jsme přišli a koupili si lístek u stadionu. Po pěti letech už to z bezpečnostních důvodů nešlo, člověk si musel koupit lístek dopředu a neustále jste byli kontrolováni.“

Pavel Kopáček v souvislosti s pobytem v Anglii připomíná, že i tam se objevovalo historické propojení českých a německých sklářů, stejně jako to bývalo v někdejším Československu.

„Jablonex vznikl v roce 1952 a obchodoval už o dva roky dříve jako součást Skloexportu. Jablonex byl s tímto portfoliem jednak konglomerátem obchodních domů, jenž vznikl spojením, nacionalizací, v roce 1946, kdy byla založená spojená národní správa exportních domů. Takže to nemělo nic společného s komunismem. Jednalo se o lidi z Prahy, kteří tu národní správu, pravděpodobně dost úspěšnou, nasadili. Sám to ze své zkušenosti samozřejmě nevím, znám to jen z vyprávění těch, co tam pracovali. Pak se zavřela železná opona, Německo bylo například zavřené do roku 1953 a neobchodovalo se s ním. Já přijel do Velké Británie v těch osmdesátých letech a to ta ještě původní generace sklářů z Československa žila. Já jsem třeba spolupracoval s panem Blackem, to bylo jeho anglické příjmení, ve skutečnosti se jmenoval jinak, a on pocházel ze židovské rodiny ze Smržovky. Přišel do Anglie už před válkou a ještě uměl česky. Pak tam byl už jednou zmíněný pan Henry, který byl Čech jak Brno.“

Pavel Kopáček dál vypráví, že po válce se lidé chtěli opět zdobit, a protože bižuterie a potřebné komponenty se u nás začaly vyrábět až začátkem padesátých let, pomohly obchodníkům a výrobcům v Anglii, dá se říci „švindly“.

„Existovaly tzv. Rádelské placky, jednalo se o korpusy, na které se lepily skleněné brože, které se vyráběly na Rádle u Jablonce nad Nisou. Za války je nikdo nechtěl, a tak je skláři zakopali. A pan Henry mi jednou při sklence whisky prozradil, že je někdo v roce 1947 vykopal a dostal je vlakem do Anglie v bednách Správy Spojených národů pro pomoc a obnovu UNRRA, která v rámci Marshallova plánu evropské poválečné obnovy vozila do Československa potraviny. Tehdy to zboží obchodník deklaroval jako střepy. Nu a stačilo si vyrobit tzv. můstek, brožovou mechaniku a vyráběli skvělé brože, na nichž zbohatli. Podobně vydělali i na lustrových ověsech.“

Sudetští Němci kteří byli po roce 1945 odsunuti z Československa do Bavorska, založili malou kopii Jablonce Neu Gablonz, která je jednou ze čtvrtí města Kaufbeuren. A tam opět začali, stejně jako to dělali v Jablonci, vyrábět bižuterii.

„Ti odsunutí Němci to měli těžké, mohli si odvézt z Československa jen třicet kilo osobních věcí. Třeba král jizerskohorských sklářů Josef Riedel si odvezl ze země jen své dokumenty a sklářské recepty. To mu stačilo, aby se pak v Rakousku v Kufsteinu rozjel znovu. To vím všechno z muzea vybudovaného v jeho fabrice. Začátky měli ale sudetští skláři a podnikatelé ve sklářství těžké. V Bavorsku trpěli nedostatkem jídla, říkalo se, že je tam snad odsunuli proto, že v Bavorsku byl dostatek brambor, aby měli vůbec co jíst. Bydleli v provizorních domech a sami si celou čtvrť Neu Gablonz včetně školy a bižuterních dílen postavili.“

Návrat do Jablonce

Své první působení na obchodním zastoupení Jablonexu v Londýně ukončil Pavel Kopáček v roce 1987 a ihned dostal nabídku vykonávat funkci provozního náměstka tohoto podniku zahraničního obchodu. Od roku 1988 měl na starosti provoz firmy, hospodářskou správu, stavební oddělení, balírnu a rovněž nákup a vztahy s dodavateli.

„V té době se připravoval tzv. experiment, vznik akciové společnosti, který se pak v roce 1989 zrealizoval. Na všem jsem spolupracoval. Absolvoval jsem i cenová jednání v Moskvě, dominantně jsem ale komunikoval s naším hlavním partnerem – koncernem Jablonecká bižuterie a jeho firmami. A také s dodavateli vánočních ozdob, těch tehdy bylo asi patnáct. Prostě to byla taková organizační práce. Tehdy bylo v Jablonexu zaměstnáno kolem osmi set lidí, já jich měl na starosti pět set.“

Jak dál konstatuje Pavel Kopáček, Jablonexu se dařilo dobře, své potřeby si vždy ufinancoval i v době, kdy sklo a bižuterie neměly na růžích v době ekonomických krizí ustláno. Na konci osmdesátých let ale nastala doba, kdy se jednotlivé skupiny dodavatelských podniků snažily Jablonex ovládnout.

„Šlo o to, jestli to bude výroba nebo obchod. A ty výrobní tendence byly velmi silné. Vývoj pak ukázal, že jeden bez druhého nemůže být a hlavní chyba spočívala v tom, že se ty skupiny nedokázaly dohodnout a každá z nich prosazovala svůj názor.“

Rok 1989 v Jablonexu

V polovině roku 1989 vedení Jablonexu rozhodlo o transformaci podniku na akciovou společnost. Akcie měly být distribuovány nosným výrobním partnerům, popisuje Pavel Kopáček.

„To byl velmi nepříjemný proces. Jednalo se hlavně o to, kdo kolik akcií dostane. Dne 16. listopadu 1989 se to všechno v Praze podepisovalo, etablovalo se představenstvo a dozorčí rada. Vše bylo spojené s personálními změnami. Nicméně se vůbec nevědělo, co bude s Jablonexem dál. A v té době vlastně průběžně probíhala sametová revoluce. My jsme se jako vedení firmy sešli v pondělí hned po víkendu následujícím po brutálním napadení tehdejších bezpečnostních složek studentů na Národní třídě 17. listopadu 1989. V úterý k nám přijeli studenti z Prahy, aby zaměstnance informovali o tom, co se v hlavním městě děje. Já byl v Jablonexu z vedení sám, ředitel jel do Prahy do banky. Já studenty požádal, ať shromáždění svolají po pracovní směně. V balírně se pak sešlo kolem pěti set lidí. Začalo se zakládat Občanské fórum. Samotné vedení Jablonexu ale mělo spoustu jiných starostí, především šlo o záchranu firmy.“

Jak dál líčí Pavel Kopáček, začalo období rozpadu koncernu Jablonecká bižuterie a odtrhl se navíc výrobce skleněných kamenů Preciosa, která pro Jablonex představovala čtvrtinu celkového obratu. Jablonex se stal akciovou společností od 1. ledna 1990. Akcie ale na výrobce nedistribuoval, zůstaly státu. Později se jejich část nabídla občanům v rámci kupónové privatizace.

„Ve firmě se tak trošku řešily dopady roku 1968, zaměstnanců, kteří byli během normalizace z politických důvodů přesunuti na jinou práci nebo byli vyhozeni. Někteří žádali o rehabilitaci, jiné jsme přesouvali na zahraniční zastoupení. Došlo i k pár osobním střetům. Mě se to ale netýkalo, protože jsem do Jablonexu nastupoval až v roce 1973. Měli jsme stále strach o existenci firmy, protože nám odešla i skupina vánočních ozdob a odnesla si kontrakty za sto sedmdesát čtyři miliónů korun.“

I přes velké ekonomické ztráty zůstal Jablonex marketingově-obchodní firmou a udržel si zahraniční síť. Pavel Kopáček vzpomíná na první shromáždění budoucích podnikatelů na jablonecké Střelnici začátkem roku 1990.

„Bylo tam hodně lidí, od holičů až po výrobce bižuterie, přišli i ti, co podnikali do roku 1948 a pak o živnosti přišli. Shromáždění spoluorganizoval sklář Jaroslav Hlubuček a diskutovalo se o tom, jaké u nás vznikne podnikatelské prostředí. Začala vznikat podnikatelská základna a oživila se hospodářská komora.“

V roce 1990 odletěl Pavel Kopáček v rámci mezivládní komise do Moskvy, aby vyřešili problém s kontraktem za třicet osm miliónů dolarů, jenž podepsal se Sověty v říjnu 1989. Zboží se vyrábělo, mezitím se ale rozpadla Rada vzájemné hospodářské pomoci a sovětská strana nezaplatila.

„My měli na skladě zboží, které se nedalo prodat, obchod do Ruska se zastavil a nastaly starosti. Hlavně jsme chtěli udržet zaměstnanost. S Preciosou, která chtěla obchodovat sama, jsme se dohodli, že může využívat naši zahraniční síť, zaplatila nám náklady a provizi za používání našich obchodních zastoupení. My jsme Preciose předali portfolio zákazníků a rozpracované obchodní případy. Některé obchody jsme ještě realizovali sami. Někteří naši zaměstnanci přešli do Preciosy. Ten rozchod s Preciosou byl nicméně v podstatě rozumný.“

Odchod skupiny vánočních ozdob byla podle Pavla Kopáčka horší historie, Jablonex se musel dokonce soudit.

„Vznikla firma Ornex, která si odnesla všechno. Soudní proces vlastně neudělal vůbec nic a nakonec jsme se dohodli mimosoudně. My jsme se v Jablonexu rozhodli, že výrobu vánočních ozdob neukončíme, ujala se jí Bižuterie a musím konstatovat, že to byla velmi dobrá práce. Navíc jsme začali spolupracovat s výrobci ozdob na Slovensku a záhy naše obchody s tímto zbožím dosáhly do výše sta miliónů korun. V dalších komoditách nám část zákazníků zůstala, část ale odešla, a ještě nám škodila, protože se bála o své teritorium, typický příklad byl holandský obchodní zástupce. Naopak se nám podařilo uzavřít nové obchody v USA a v Kanadě.“

V roce 1995 řešilo vedení Jablonexu postup privatizace firmy. Většinu akcií vlastnil stát prostřednictvím společnosti FINOP a část šla do kupónové privatizace.

„V Jablonexu vzniklo hnutí, které dostalo název Jablonecká exportní společnost JES, v jehož rámci skupina kvalifikovaných zaměstnanců navrhla odkup akcií. To vyvolalo v Jablonexu velké pnutí. Vedení, jehož jsem byl součástí, říkalo: Držme se spíš výroby, našich nosných dodavatelů a nevyvolávejme pokusy, jako bychom se chtěli od té výroby odtrhnout. A ono to tak chvílemi znělo. JES si prosadil zastoupení v představenstvu a ve výkonném managementu. Mně tyhle třenice už nebavily, a tak jsem požádal generálního ředitele o přeřazení. Dostal jsem nakonec na starost komputerizaci Jablonexu.“

Projekt IT systému Jablonexu vznikal více než rok ve spolupráci s poradenskou firmou a externími dodavateli.

„Udělalo se kus práce. Když si představíte, že z nuly se dostanete na síť dvě stě padesát uživatelů, procesně zvládnutý celý obchodní případ a účetnictví tak to byla paráda! Když jsme projekt v roce 1996 dokončili, dostal jsem nabídku opět pracovat v Londýně.“

Zpět ve Velké Británii

o Londýna Pavel Kopáček odletěl 14. února 1997 na den přesně, jako v osmdesátých letech na svou první zahraniční misi.

„V Londýně jsem už pracoval v jiné firmě, jmenovala se Jablonex UK. I situace tam byla jiná, obchod šel dolů a já jel do Norfolku za prodejcem Johnem Nicollsem, s nímž jsem dřív spolupracoval. Jeho manželka pracovala jako nákupčí obchodního řetězce Marks and Spencer. Dohodli jsme se, že začneme obchodovat s řetězci napřímo. Potřeboval jsem ale od Jablonexu peníze na prodejce a taky na asistentku, protože firma Jablonex UK tehdy neprosperovala. Nakonec se mi podařilo přesvědčit ředitele Kordíka, i přes nesouhlas některých lidí z vedení, abychom to udělali.“

Jak Pavel Kopáček připomíná, v devadesátých letech se nikdo neodvážil obchodovat s britským gigantem Marks and Spencer napřímo. Jeho týmu se to ale podařilo.

„V roce 2002 jsme tam měli jedenadvaceti procentní podíl nákupu bižuterie Marks and Spencer, bylo to přes dvě stě miliónů korun, v dnešních cenách by to bylo půl miliardy korun. A měli jsme tam na sto sedmdesát artiklů. Já jsem pak už obchod řídil na dálku, protože jsem se v roce 1999 vrátil zpět do Jablonce. Třikrát do roka jsem tam ale létal. Museli jsme posílit design tým, nakoupili jsme taky galvanizační lázně, zavedli přísnou kvalitativní kontrolu apod.“

Konec Jablonex Group

Pavel Kopáček dostal po návratu z Londýna za úkol zřídit centrální marketing, který ve firmě zatím neexistoval.

„Bylo to v době, kdy se už objevovala multimédia, takže jsme vybudovali multimediální centrum. Myslím, že jsme ho měli mezi prvními v zemi. A samozřejmě v rámci tohoto systému jsme museli etablovat vztah ke klíčovým akcionářům jako Ornela, Bižuterie, Železnobrodské sklo a sladit firemní kulturu. A v podstatě se nám plánované sladění úplně nepovedlo, protože rozpory mezi akcionáři byly velké. Důležité ale bylo, že Jablonex jako obchodník působil jednotně. Měl v té době ideální odbytové období. V roce 2000 byl obrat tři miliardy korun.“

Jak dál popisuje Pavel Kopáček, začalo se formovat holdingové seskupení Jablonex Group.

„Měla vzniknout ekonomicky silná jednotka, která by plnila funkce jako je vývoj, výroba, IT a obchod. Vše centrálně řízené.

Ani vznik uskupení Jablonex Group ovšem nezabránil pokračujícím rozporům mezi akcionáři.

„Výrobci prosazovali divizní uspořádání, a to byl prvopočátek rozpadu holdingu v roce 2009. Jednotlivé akcionářské skupiny, si prosazovaly své zájmy. V té době se navíc blížila hospodářská krize. Kdyby byla konjuktura jako na počátku tisíciletí, tak by se tím asi nikdo nezabýval. Takhle následovala reorganizace. Přestávalo se dařit obchodně a začali se hledat viníci, ale ne řešení. Nový řídící model, představenstvo ustoupilo do pozadí a firma najala krizového manažera inženýra Karáska, který přišel z autoprůmyslu, a také to podle toho vypadalo.“

Řešily se i finanční problémy. Jednotlivé divize různě vydělávaly, dobře na tom byla divize perlí a perliček, v bižuterii byla ale velká krize, takže divize nevydělávala. Proto se hledali externí manažeři, připomíná Pavel Kopáček.

„Ze strojírenství přišel inženýr Maroušek, také byl mimo obor, a přicházeli za ním noví lidé. Firma se dostala do velkých vztahových problémů. A taky v ní chvíli znělo: Staří zaměstnanci versus noví zaměstnanci. A já jsem raději rezignoval, neměl jsem to zapotřebí dále snášet.“

Vrátil se do obchodu, do divize bižuterie. Nepříjemná situace se odrazila i na jeho zdraví, kdy se potýkal se syndromem vyhoření.

Jak dál vypráví Pavel Kopáček, z Jablonexu začaly odcházet skupiny manažerů a zaměstnanců. Ve firmě panovalo dvojvládí.

„Výkonný management řízený krizovým manažerem poslouchal vždy jen vlastníka. Říkal jsem si, že to špatně dopadne. Začalo to v roce 2008 a vyvrcholilo o rok později. Tři měsíce vedení stále jednalo, začalo se ale postupně propouštět a nakonec 30. června 2009 rozhodli akcionáři, že Jablonex Group ukončí svou činnost.“

Pavlovi Kopáčkovi vadilo, že místo, aby se zformovala nástupnická organizace a dala se šance schopným obchodníkům Jablonexu, kteří pracovali v zahraničí, tak vedení oznámilo definitivní konec.

„Klientům vlastníci rozeslali naprosto nediplomatický dopis, v němž oznámil ukončení činnosti společnosti a nebylo v něm ani poděkování zákazníkům. Dopadlo to samozřejmě špatně. Většina klientů své objednávky stornovala a už vyrobené zboží zůstalo na skladech. Naštěstí všichni zaměstnanci, a bylo jich tři tisíce, své peníze dostali. Krizový manažer předtím odešel z firmy jako jeden z prvních.“

Jablonex Group začal prodávat svá aktiva, sklady, nářadí, technologie a galvanizovnu, která patřila k nejmodernějším v Evropě.

„Musel jsem se starat o svou další budoucnost. Spolu s dvěma kolegy jsme založili malou exportní firmu Jablobijoux, chtěli jsme si najmout část výroby bižuterie, nikdo s námi ale nechtěl mluvit. Odkoupili jsme si tudíž počítače a potřebné vybavení a 1. října 2009 začali sami obchodovat. Nikomu jsme zákazníky nepřebírali, vždy jsme se chovali slušně, kontaktovali jsme své známé zákazníky, někteří řekli ano, jiní ne, a tak jsme se pomalu rozjeli.“

Do Jablonex Groupu se podle Pavla Kopáčka začali doslova slétat supi. V lisovně bižuterie, která byla unikátní, měli na dvacet tisíc nástrojů a spoustu zboží, vlastníci začali všechno rozprodávat.

„Doyen průmyslu Jaroslav Hlubuček mi tehdy říkal, že zánik Jablonexu bude pro průmysl tragédie, a taky byla. Kontaktoval mě, abych pomohl společně zabránit velkým škodám. Začali jsme jednat o nástrojích z nástrojárny s jasným cílem neprodávat těm, kteří by u nás nepokračovali ve výrobě. Vstoupila do toho firma Lucid, která koupila část lisovny, zejména nástroje a lisy, z nichž byly některé ještě po Němcích. Firma Galvanotechna koupila z galvanizovny vše, co si myslela, že bude potřebovat. A historické nástroje se dostaly do Muzea skla a bižuterie v Jablonci nad Nisou. Všechno to byl řízený proces pod taktovkou jablonecké hospodářské komory. Dirigovali ji Jaroslav Hlubuček a Vladimír Opatrný. A i město Jablonec finančně pomohlo.“

Záchrany sklářské výroby se ujala podle Pavla Kopáčka rovněž Preciosa, šlo o to, aby se výroba nedostala do nepovolaných rukou nebo do zahraničí. V té době se totiž o výrobu perlí zajímali Indové.

„Nakonec se většina majetku Jablonexu dostala do českých menších a středních firem a tím se zachránil. Marketing se ale rozpadl, vzorkaři odešli do jiných firem, my jsme si také jednu vzorkařku k sobě do Jablobijoux vzali. Obchod Jablonexu definitivně skončil.“

Svaz výrobců skla a bižuterie

Po zániku Jablonex Group začal Pavel Kopáček rovněž spolupracovat se Svazem výrobců skla a bižuterie.

„Svaz existoval už od roku 1992. A v roce 2010 mě Jaroslav Hlubuček oslovil, zda bychom tu jeho činnost plně rozvinuli a vytvořili tak organizaci, která by zastřešovala výroba skla a bižuterie a plnila i některé funkce zaniklého Jablonexu.“

V té době se začaly organizovat dnes už legendární módní přehlídky Made in Jablonec. V roce 2012 se Pavel Kopáček s kolegy dohodl na tom, že v opuštěné části budovy Jablonexu, kde byl velkoobchod, začne svaz společně s firmami podnikat.

„Otevřeli jsme Palác Plus, kde jsme nabízeli bižuterii od řady našich výrobců. Náklady nebyly vysoké, kolem půl miliónu. Obchod se tam velmi slušně rozjel. Zároveň se začala etablovat výstava Křehká krása, na níž se prezentovali výrobci bižuterie a která je tak úspěšná, že se letos pořádá už její třináctý ročník.“

Svaz výrobců skla a bižuterie skvěle fungoval do roku 2014, pak se podle Pavla Kopáčka začaly objevovat názory, že svaz příliš kopíruje Jablonex. Jiní ale tvrdili, že svaz jde správnou cestou. Navíc se díky svazu jako neziskové organizaci daří získávat různé dotace.

„Asi tři firmy pak ze svazu odešly, ale díky úspěchu Paláce Plus se dařilo přibírat další firemní členy, takže jich je u nás teď čtyřicet čtyři, plus Technická univerzita v Liberci, čtyři střední školy a Muzeum skla a bižuterie v Jablonci. To už je síla, která má dobrou vyjednávací a organizační schopnost. A kdyby nepřišel v roce 2020 covid a nepřidala se chamtivost vlastníků bývalé budovy Jablonexu, kde jsme provozovali Palác Plus a organizovali akce, tak jsme tam působili dodneška. Před covidem totiž procházelo palácem sedmnáct tisíc návštěvníků ročně a stal se z něj významný turistický cíl v Jablonci.“

Křišťálový ráj

Poté tom, co vlastník budovy zvýšil svazu nájem o sedmdesát pět procent, začali členové svazu hledat nové prostory. Objevili budovu bývalé prodejny nábytku v centru Jablonce, tedy z návštěvnického pohledu na mnohem výhodnějším místě.

„V březnu 2022 jsme se dohodli s majitelem a pustili se do vyklízení budovy a nejnutnějších úprav. Objekt nebyl moc v dobrém stavu. A když bylo hotovo, navezli jsme tam z Paláce Plus sedm kamionů zboží. Pod názvem Křišťálový ráj jsme prodejnu otevřeli 1. června 2022.“

Jak dál vypráví Pavel Kopáček, první rok byl náročný, přišla energetická krize a nárůst cen energií. Ale i tuto krizovou situaci zvládli, v roce 2023 dokonce dosáhli na mírný zisk.

„Pořídili jsme si za ty peníze kamerový systém na ochranu proti krádežím. A jsem rád, že za rok 2023 prošlo Křišťálovým rájem na dvacet tisíc návštěvníků. V současné době spolupracujeme s devětatřiceti firmami, stali jsme se součástí Křišťálového údolí, které prezentuje sklářskou a bižuterní výrobu celého Libereckého kraje a jsme opět zajímavou turistickou atrakcí Jablonce nad Nisou.“

Jak zdůrazňuje Pavle Kopáček, Svaz výrobců skla a bižuterie úzce spolupracuje s Muzeem skla a bižuterie v Jablonci. Odborně a také marketingově.

Muzeum je naším klíčovým partnerem, má velmi dobrý a odborně zdatný tým. Koordinujeme organizaci velkých akcí, paní ředitelka Milada Valečková nám např. navíc radí s jazykovou korekturou, protože je to její hobby. Vzájemně si posíláme návštěvníky. Spolupracujeme s českou centrálou cestovního ruchu CzechTourism. Máme nový produkt nazvaný For groups, který zahrnuje trasu Praha–Jablonec–Harrachov. Snažíme se tím návštěvníkům České republiky co nejvíce přiblížit současnost českého sklářství a výroby bižuterie.“

S projektem členové svazu rovněž cestují, do Dráždan, do Strakonic, do moravských měst i do Cvikova.

„Kamkoliv vyrazíme, tak se to zobrazí v tom, že ti lidé přijedou i k nám do Křišťálového ráje. Ve Strakonicích pořádají Vánoční trhy pod rumpálem, my na nich míváme prezentaci v tamní knihovně, vezeme s sebou předvádění výroby, foukáme i vánoční ozdoby, lidé si to velice oblíbili. Máme mnoho nabídek na stánkový prodej, ale trváme vždy na tom, že chceme jít do interiéru. Ve Zwickau nám například dávají na měsíc k dispozici prodejnu a my tam svou výrobu prezentujeme a prodáváme. A jsme úspěšní. Ono se to nezdá, ale město má velkou spádovou oblast a v době adventu tam přijíždí až tři sta tisíc lidí. Na tyto akce najímáme většinou studenty, bývá jich až jedenáct.“

Pavel Kopáček se plně věnuje práci ve svazu. Svůj podíl ve firmě Jablobijoux už prodal. S majiteli ale stále spolupracuje.

„Firma prošla během covidu složitým obdobím, ale vypracovala se. Jejím hlavním produktem jsou unikátní religiózní artikly, antické růžence. Firma vyváží hlavně do USA a Kanady, využívá teleshopping a on-line prodej. Má vlastní vývoj a vzorování. Nechrlí tisíce kusů, ale unikáty. Prodává se to jako dárkovina nebo speciální kusy s perlami za padesát až sto dolarů.“

Firmě pomohl mimo jiné tím, že se v rámci koncertu jabloneckého pěveckého sboru Janáček, s nímž organizuje koncerty a zájezdy, seznámil v katedrále svatého Víta v Praze s arcibiskupem Dominikem Dukou a dojednal s ním dodávku speciálních růženců.

„Vyvzorovali jsme slavný Bílkův kříž z katedrály svatého Víta, na matičce je arcibiskupský znak a z druhé strany je Palladium země české. Růžence dodává firma jako dárkové předměty, které arcibiskupství předává významným osobnostem. Víme z doslechu, že ho má papež, naši prezidenti a třeba i zpěvačka Lucie Bílá.“

Pěvecký sbor Janáček

Pavel Kopáček ve svém volném čase organizuje pro smíšený pěvecký sbor Janáček z Jablonce nad Nisou koncertní vystoupení a zájezdy.

„Dostal jsem se k tomu tak, že mi v roce 1985, když jsme byli s rodinou v Londýně, přišel telex od ředitele Jablonexu. Psal v něm, že sbor Janáček jede na soutěž do Irska přes Velkou Británii a žádal mne, abych pro ně zajistil v Londýně ubytování. Bylo to sice náročné, jednalo se spolu s řidiči o sedmdesát sedm lidí ve dvou autobusech. Podařilo se mi zajistit ubytování přes českou komunitu a na československé ambasádě jsem uspořádal jejich koncert. Pak jsem jim ještě pomáhal v irském Corku, kde soutěžili. Jelikož manželka v Janáčkovi zpívala, tak se stala pak organizace koncertů a zájezdů mým pracovním hobby.“

S Janáčkem se dostal Pavel Kopáček dvakrát na turné do Spojených států amerických, poté do Německa, Irska, Velké Británie, Pobaltí, Finska a také do ruského Petrohradu, kam bylo ještě možné před válkou na Ukrajině jezdit. Vystupují samozřejmě v domovském Jablonci nad Nisou a v dalších městech v Česku. Pořádají i koncerty s Dolnoslezskou filharmonií a Symfonickým orchestrem Liberec.

„Spolupracovali jsme také společně se souborem ve Zwickau v němčině a několikrát jsme vystupovali v katedrále svatého Víta o půlnoci na Štědrý den s Českou mší vánoční. A to byl nezapomenutelný zážitek.“

 

Ivana Bernáthová