Katalog KVKLI

Jiří Pačinek

3. 7. 1972 Litoměřice

sklář výtvarník podnikatel

Medailon

„Chci, aby české sklo žilo dál.“

 

Jiří Pačinek se narodil 3. července 1972 v Litoměřicích jako prostřední ze tří synů. Jeho otec Jiří Pačinek byl bagrista a matka Marie Pačinková, rozená Vostrovská, pracovala jako pomocná kuchařka. Po vychození základní školy se na středním odborném učilišti Crystalexu v Novém Boru vyučil v oboru foukač dutého skla. Po absolvování základní vojenské služby v roce 1990 začal pracovat ve sklárně v Chřibské jako pomahač mistra. O dva roky později obdržel od proslulého skláře Petra Novotného nabídku pracovat v jeho sklárně Novobor v Kamenickém Šenově, později AJETO v Lindavě. Roku 1995 odjel na tříměsíční stáž do amerického Rochestru, poté byl jmenován mistrem sklářské dílny. Ve sklárně AJETO působil do roku 2008, než se plně osamostatnil.

Ve své vlastní sklářské dílně v Lindavě se Jiří Pačinek zaměřil na tvorbu barevných užitných předmětů, jako jsou vázy, mísy, poháry nebo volné plastiky zvířat a figur. Pracuje metodou foukání hutního skla a jeho tvarování buď ručně nebo v různě velkých formách. Kromě vlastní tvorby pracoval Pro řadu sklářských umělců, designérů a architektů jako byli René Roubíček, Bořek Šípek, Maria Roosen, Adriaan Rees nebo Hans Bentem. Mimoto spolupracoval i s americkými filmaři, když pro hollywoodský film Na nože: Glass Onion vyráběl šedesát křišťálových soch.

V roce 2014 otevřel druhou sklářskou dílnu s prodejní galerií a s unikátní Křišťálovou zahradou v Kunraticích u Cvikova. Sousední Kostel Povýšení svatého Kříže pak přeměnil na Křišťálový kostel, v němž nainstaloval své skleněné objekty inspirované florou, faunou i sakrálními motivy. Pořádá v něm i výstavy známých sklářských výtvarníků a také v něm představil svůj jedinečný skleněný betlém i dárek pro papeže Františka, skleněnou monstranci s relikvií svaté Zdislavy.

Jiří Pačinek se pravidelně se zúčastňuje mezinárodních sklářských sympozií, konferencí a jiných profesních a uměleckých setkání v Evropě i v zámoří. Jedná se například o mezinárodní sympozium IGS v Novém Boru, mezinárodní festival skla Glasstage v Německu nebo Glass Art Society v USA. Kromě toho předává své zkušenosti studentům školy Czech Glass v americkém Seattlu, dále pak v Turecku, Francii, Japonsku nebo Číně.

Mládí

Jiří Pačinek se narodil 3. července 1972 v Litoměřicích. Jeho otec Jiří Pačinek byl bagrista a matka Marie Pačinková, rozená Vostrovská, pracovala jako pomocná kuchařka.

„Byli jsme v rodině tři kluci, a tak naše maminka byla spíš doma a starala se o nás. Táta pracoval v Severočeské konstruktivě, byl to rebel, doma moc nebyl, různě jezdil a po práci hodně chodil na pivo. Já svůj volný čas trávil spíš se starším bráškou Petrem, protože bratr Marcel byl o pět let mladší. Byli jsme s Petrem docela nezbední, máma s námi dost užila. Protože jsme bydleli v Litoměřicích, které byly v době socialismu dost šedivé, jezdili jsme rádi k oběma babičkám na vesnici, a u nich jsme si hodně užívali chytání ryb na Labi, lesů a skal. Museli jsme ale dost pomáhat našim dědečkům. Ovšem, když jsme si vše odpracovali, mohli jsme vyběhnout ven.“

Jiří Pačinek se v dětství a mládí hodně věnoval sportu, hrál nejdříve hokej.

„Výstroj byla hodně drahá a rodina na ni neměla dostatek peněz, brácha proto musel šít betony a rukavice sám. Protože jsem byl v té partě hokejistů nejmladší, tak mě strčili do brány. Byl jsem takový otloukánek. Hráli jsme nejen v zimě na ledě, ale i v létě nasucho s tenisovým míčkem.“

Oba bratři nakonec přestali z finančních důvodů hokej hrát a dali se na řecko-římský zápas.

K tomu potřebujete jen tepláky, tričko a kapesník. Tento sport byl výhodný pro mamku, že nám nic nemusela kupovat. A v zápasnickém oddílu jsme vydrželi až do vojny. My jsme sice nevynikali v učení, ale fyzičku jsme měli skvělou a dodnes z toho u skla těžím. Byl jsem v zápase docela dobrý. Dokonce o mně psali v novinách a označili mě za hvězdu Litoměřic. Mířil jsem ke kariéře zápasníka. Jednu chvíli jsem také chtěl být dokonce paragán, ale nakonec vše změnil televizní seriál Synové a dcery Jakuba skláře. Shlédl jsem s nadšením všech třináct dílů a seriál mě dovedl k rozhodnutí stát se sklářem.“

S kamarády zašel jednou v sobotu do novoborské sklárny Egermann a tam si vyzkoušel práci se sklem.

„Byla to nádhera, huť hučela, procházel jsem koridorem, kde se sklo brousí, puká, chladí. A ta huť, ohromná pec, chlapi, hromotluci, foukali sklo, drželi velké píšťaly a pili pivo. Frajer v modré košili dělal velkou skleněnou rybu, já z toho byl úplně hotový, jak někdo může udělat ze skla rybu. Většinou jsem viděl jen jeden výsledek sklářské práce – džbány, skleničky a tak. Později jsem se dozvěděl, že ten frajer byl legendární sklář Petr Novotný.“

Jiří Pačinek se nakonec vyučil na Středním odborném učilišti Crystalexu v Novém Boru v oboru foukač dutého skla.

„Učiliště mi doporučil učitel tělocviku Markvart, který mě ovšem předtím neustále cpal na vojáka z povolání. Když ale viděl mou neústupnost, tak mi nakonec řekl o náboráři do sklářského učiliště, který měl do školy přijet. Když jsem k muži, u něhož byla cedulka Crystalex, přišel, řekl mi, že měl být na úplně jiné škole, sklapl desky a chtěl odejít. Přesvědčoval jsem ho, že chci být opravdu sklářem, a tak si na mně nakonec napsal kontakt. Po nějaké době mi přišel dopis, že mě nevzali, protože měli plný stav. Já z toho byl zničený, do jiné školy jsem se totiž nehlásil. Nakonec mi ale po měsíci napsali, že někdo do prvního ročníku nenastoupil a že mě tedy berou.“

Otec Jiřího Pačinka s volbou syna nesouhlasil a stejně tak jeho trenér Vladimír Novák.

„Když jsem mu řekl, že nebudu zápasníkem, ale sklářem, tak mě ten obrovský chlap začal honit kolem žíněnky. Dost jsem se ho bál, a proto jsem před ním utekl z tělocvičny. Když jsem pak už byl na sklářském učilišti v Novém Boru, tak jsem za ním přišel, že chci stále zápasit. Trénoval jsem v novoborském sokole v posilovně a o víkendech jsem v Litoměřicích makal na žíněnkách. Až do třeťáku jsem se držel, pak nějak ubývala fyzička, ani technika už nebyla tak dobrá a přestalo mě to bavit. Chtěl jsem se prostě stále víc a víc věnovat sklářství.“

Jiří Pačinek se dal do party s kluky, kteří měli o sklářství zájem jako měl on. Měl rád praktické předměty, ty všeobecné, jako je matematika, čeština, zeměpis a ruština, označil pro skláře za zbytečné.

„Měli jsme skvělé mistry odborného výcviku, kteří dříve pracovali jako skláři v Crystalexu. Byl tam i mnou obdivovaný sklář Petr Novotný. Pro mě je to dodnes vzor, legenda. Já měl bezvadného mistra Jiřího Baranovského, který mě geniálně vedl. Tehdy už jsem věděl, co chci, a z praktických předmětů jsem měl jedničky. Když si vzpomenu, že na základce jsem v sedmé třídě dokonce propadl ze tří předmětů! Sklo mě ale tak bavilo, že jsem na učilišti všechno dohnal a skončil jsem s vyznamenáním. Kdyby to bylo na mně, tak bych klidně školu zkrátil a víc bych dal do výuky praktických dovedností. Vzpomínám, že jsme byli do skla s některými kluky tak zapálení, že jsme dokonce na internátě foukali med podobně jako sklo. Tekl nám po puse, ale my byli hrdí, že jsme skláři! Byl jsem nekonečně rád, když mi můj mistr dovolil o přestávce vždy něco ze skla umatlat. Hodně jsem to využíval. A doteď, když mám volnou chvíli, tak něco umatlám.“

Ve druhém ročníku učiliště se seznámil s dívkou Renatou, kterou má nyní za manželku, opustil internát a zůstal v Litoměřicích. Musel pak dojíždět hodinu vlakem do Nového Boru.

„Bylo to hodně kruté, protože na praxi jsem musel ve dvě hodiny ráno vstávat, abych byl v půl šesté na sklárně.“

Půlroční praxi absolvoval v roce 1989 ve sklárně Chřibská. V rámci praktické učňovské zkoušky vytvořil moderní vázu a košíček.

„Na ústních zkouškách mě dost dlouho testovali, dávali mi dokonce otázky, které se vůbec netýkaly hutního skla a také různé záludné podotázky. Já ale všechno věděl. Sklářskou teorii jsem totiž doslova hltal. Pak se prý o mně radili, někteří říkali, jak je to možné, že jsem to takhle dobře dal. Takový grázl jsem prý byl a teď to tak skvěle zvládám. Ale mistr Baranovský mě bránil: Nechte ho být, sklo má rád, je šikovný a tady nám to dokázal.“

Jiří Pačinek vzpomíná i na sametovou revoluci v listopadu 1989.

„Cítil jsem, že by mělo přijít něco lepšího. Táta na komunisty nadával. Ovšem já si v jednoduchosti našeho života během socialismu neměl zase až tak na co stěžovat. Zažil jsem hezké dětství. Každopádně nějaká změna měla být, takže jsme s kluky chodili po ulicích a zvonili klíči, byli jsme v divadle a v kině, kde se pořádaly různé diskuse. Brácha nám pak napsal z vojny, on byla tankista, že jedou na Prahu. Naštěstí jen před Prahou čekali, pak se zlomil režim a vrátili se do kasáren.“

Sklárna Chřibská

Jiří Pačinek nastoupil po učňovských zkouškách nejdříve do sklárny v Chřibské a pak na základní vojenskou službu do Litoměřic. Sloužil jako řidič. Měl na vojně strávit osmnáct měsíců, ale kvůli matčině vážné nemoci ji měl o devět měsíců kratší.

„Starší brácha Petr bydlel daleko, až v Železném Brodě, mladší Marcel chodil ještě do základní školy, takže jsem se stal hlavním živitelem rodiny. Otec námi už totiž nežil, měl novou rodinu.“

Z vojny se vrátil do sklárny v Chřibské a tvrdí, že se v ní hodně naučil.

„Ještě před vojnou jsem měl za mistry Janka Hrobára a Pepíka Trojana. Byli hodně pracovití, doslova hladoví na peníze, protože živili rodiny a já jsem šťastný, že jsem se k nim dostal. A makal jsem. Chtěl jsem si ale vedle práce vždycky ještě něco umatlat. Takže jsem si o přestávkách stále něco zkoušel ze skla vytvořit. Třeba dýky, prasátka nebo kytičky. A mistr říkal: Když budeš ty a dílna mít dobré výsledky, tak my tě necháme matlat. Tak jsem se hodně snažil, navíc jsem pak díky své pracovitosti měl lepší peníze než stejně staří kluci. Po vojně jsem pak dostal mistra Vlastíka Křivohlavého. Byl to elegán s knírem, já mu dělal pomahače. Vydělávali jsme tehdy dost peněz. Nechal mě nejenom něco vedle matlat, ale dokonce mě vyzval, že si třeba poslední kus z té série, co jsme zrovna dělali, dokončím sám. Byl jsem nadšený, že mi věřil. A tenhle Vlastík se pak dokonce díky mně seznámil s mou maminkou, oba žili tehdy sami. Nakonec vytvořili na spoustu let šťastný pár. Stal se mým druhým tátou a vychoval jako dědeček naše dva syny. Před dvěma lety zemřel, mamka loni.“

Mistr Jiří Baranovský byl kamarád Petra Novotného a jako mladého, šikovného skláře mu Jiřího Pačinka doporučil.

„Byl se na mne párkrát kouknout, abych o tom nevěděl. A nabídl mi ještě před vojnou práci u něj ve sklárně. Když jsem mu řekl, že musím narukovat, tak mě vyzval, abych se u něj po návratu přihlásil. Já ale nevěřil, že to myslí vážně, tak jsem se mu neozval. Pak mě potkal kamarád Jirka Suchý, a ptal se mne, kde dělám. Říkám ve Chřibské a on: Novotný se po tobě ptal, jestli jsi už pryč z vojny. Tak jsem za Petrem Novotným zajel a byl jsem před ním takhle malinký! On mě normálně vyrichtoval, že jsem se hned po vojně neozval. Chtěl, abych dal v Chřibské výpověď a šel k němu. Byl tu ale problém, protože mě nechtěli pustit, měl jsem si totiž celkem pět let odpracovat učňák. Petr Novotný, jak jsem se později dozvěděl, mě ale vyplatil a šel jsem dělat k němu do tehdejší sklárny Novobor.“

Ve sklárně Petra Novotného

Petr Novotný, Libor Fafala a také sklářský designér a architekt Bořek Šípek už v roce 1989 založili družstvo. Po sametové revoluci si obstarali živnostenské listy a pronajali si v Lustrech Kamenický Šenov sklářskou pec. Do jejich sklárny Novobor nastoupil Jiří Pačinek jako nejmladší sklář, bylo mu dvacet let.

„Petr Novotný pak hned odjel do Ameriky, už byl tehdy slavný, a stále ho někam zvali. Pracovní smlouvu se mnou sepsal druhý majitel sklárny Libor Fafala. Dostal jsem čtyřicet pět korun na hodinu a byl jsem šťastný jak blecha, i když to byla polovička, co jsem si vydělal ve Chřibské. Až po třech letech mi přidali. A to úplně náhodou. Už jsme tehdy byli u Egermannů, foukali jsme vázy, Petr Novotný je zdobil a chválil mne. A kolega Jarda Sobotka, otec skláře a mého současného manažera Davida Sobotky, mu říká: Je dobrej, viď? Dělá pěkný ty vázy. A víš, kolik bere? Když se dozvěděl kolik, tak byl úplně rudý vzteky. To byla sobota a hned v pondělí ráno jsem podepisoval novou smlouvu, sazba byla dvojnásobná. Omluvil se mi a toho Fafalu pak vyrichtoval.“

Skláři se v roce 1994 přestěhovali do sklárny AJETO v Lindavě, která vznikla přestavbou staré německé manufaktury pro stříhání a barvení sametu. V devatenáctém století ji založil a vlastnil významný místní textilní podnikatel Ignaz Richter a jeho synové. Ve sklárně AJETO se staral o technologie Libor Fafala, Petr Novotný měl na starosti skláře a Bořek Šípek jako umělecký ředitel sklářská díla navrhoval. Například pro italskou značku Driade, švýcarskou Vitru a francouzskou Sévres.

„Sklárně AJETO se dařilo. Z devadesáti procent se dělalo pro Bořka Šípka a zbytek pro designéry z celého světa. Skleněné vázy a dekorace z naší sklárny pravidelně předával jako státní dar při státních návštěvách prezident Václav Havel. V mých čtyřiadvaceti mě udělali mistrem dílny. Těch tam bylo několik a pracovalo v nich na dvacet sklářů. Nejdříve jsem dostal jako mistr k ruce dva starší skláře. Nicméně moc to nefungovalo. A když Petr Novotný viděl, jak se trápím, dal mi na starost dílnu mladých kluků, a to byl doslova sklářský koncert. Dělali jsme Šípkovy vázy a Petr Novotný nás chválil. S kluky jsem kamarádil, pořádali jsme tzv. stmelovací schůzky, kde jsme měli dobré občerstvení a pili pivo. Petr tam chodil, říkal nám, že jsme šikovní a naléval nám takovou tu hezkou radost.“

Jiří Pačinek rád vzpomíná na spolupráci s Bořkem Šípkem. Doslova hltal jakýkoliv jeho design a nápad.

„Přišel k nám vždycky do sklárny, namaloval na papír pár tahy svůj návrh a Petr Novotný pak pár tahy jeho nápad zrealizoval. A já jsem byl ten, kdo jeho dílo odnášel do chladící pece. Zezačátku jsem na sklářskou píšťalu ani nešáhl. Později jsem pak už, samozřejmě, nabíral na sklo, na píšťalu jsem si šáhl a Petr, když viděl, že mě to baví a jde mi to, tak mi dával do ruky i tu hlavní píšťalu, která nese vázu nebo jiné Šípkovy objekty. A jak nám to šlo a realizovali jsme i na pohled neuskutečnitelné věci, tak si vymýšlel další a další „kraviny“. Byl geniální. A vždycky nás vyhecoval. Šel až do krajnosti. Petr mu říkával: to dáme, i když se to zdálo nemožné. A dali jsme to. Byl jsem prostě členem týmu snů.“

Měl rád i legendárního sklářského výtvarníka René Roubíčka. Spolupráce s ním, jak konstatuje, představuje kus jeho života.

„Považuji ho za svého sklářského dědu, Petr Novotný pak byl můj sklářský táta. Zajímavé je, že Petr byl zároveň Roubíčkův dvorní sklář. Já ve svých začátcích v dílně tvořil různé příšerky a zvířata. A René Roubíček mou práci komentoval. Chválil mne a nikdy neřekl, že se mu něco nelíbí. Říkával jen: Tady bych to trošičku zakulatil nebo ohnul. A tím vlastně mé dílo teoreticky zdokonaloval.“

Jiří Pačinek byl šťastný ve chvíli, kdy mohl při práci s René Roubíčkem zaskakovat za Petra Novotného.

„Petr stále někam odbíhal, byl už slavný a stále něco zařizoval. Já jsem byl jeho hlavní asistent. A když třeba odběhl k telefonu, tak jsem to Roubíčkovo dílo udržoval v potřebné teplotě. Čekání je ale drahé a komplikované. René Roubíček bývával dost nervózni. A jednoho dne, když Novotný dlouho nešel, mě René vyzval, abych jeho dílo dokončil sám. Navíc mi svěřil výrobu druhého kusu. Novotný se vrátil a poznal, že ten kus je jiný, menší, ale nebyl si jistý. René Roubíček mu šibalsky odpověděl: Jak se na vás furt čeká, tak se to zmenšilo. Novotný vše pochopil a vyzval mě, ať to dokončím. A René se usmál: Teď si tady v klidu můžeme společně pracovat. Od té doby jsem se stal dvorním sklářem pana Roubíčka.“

Jiří Pačinek je hrdý na to, že Roubíčkova díla, která foukal, jsou ve světových muzeích a galeriích.

„Pan Roubíček u nás realizoval vlastní nápady i návrhy jeho paní Miluše Roubíčkové, která v té době už nemohla do sklárny ze zdravotních důvodů chodit. Navrhla třeba ty slavné koule a klubíčka, v nichž bylo zamotaných spousta barev. Podle jejích návrhů vznikly i nádherné květiny. Pan Roubíček se spíš zaměřoval na abstraktní mísy a vázy. Třeba, že se nalilo hutní sklo na železný stůl, on to mačkal a pomordoval z toho zvláštní lívanec. A já jsem z toho vytvořil velké sochy.“

Jiří Pačinek dostal možnost odcestovat s René Roubíčkem a Petrem Novotným do amerického Seattlu.

„René Roubíček dostal nabídku tvořit v uměleckém muzeu Tacoma. Týden jsme v něm společně pracovali ve sklářském studiu, které bylo neskutečně dobře vybavené. Skláři tam měli lepší podmínky než my ve sklárně AJETO, větší pece a tak. Mohli jsme si tudíž dovolit dělat i větší kusy než u nás na huti. A Roubíček sklidil v Americe obrovský úspěch.“

Jak připomíná Jiří Pačinek, René Roubíček pracoval a cestoval až do pozdního věku.

„Zemřel v 96 letech. Poslední jeho výstava byla v Praze. Já jsem si tehdy pronajal výstavní prostory, kde jsem vystavoval své věci, ale také díla dalších sklářských výtvarníků. A uspořádal jsem také výstavu René Roubíčka. Když tento slavný umělec zemřel, tak jsem se od rodiny dozvěděl, že měl u postele plakát z této výstavy. Takže jeho poslední myšlenky byly na sklo. A trošku si pohrávám s myšlenkou, že myslel i na tu mnou uspořádanou výstavu. V rakvi měl na sobě Pačinkovské tričko. Když mi to jeho rodina přišla říct, tak jsem se rozplakal.“

Málokdo podle Jiřího Pačinka ví, že René Roubíček vychoval Bořka Šípka. Po smrti obou jeho rodičů ho adoptoval a přivedl ke sklu. Do rodiny Roubíčkových ho přivedla jeho spolužačka, dcera René Roubíčka Michaela Lesařová-Roubíčková. A jak prozrazuje Jiří Pačinek, René Roubíček byl kurátorem jeho první výstavy uspořádané v galerii sklárny AJETO.

 „Na vernisáži jsem se tehdy dozvěděl, že za mě Petr Novotný zaplatil v Chřibské dvacet nebo čtyřicet tisíc korun. Na začátku devadesátých let to nebyly malé peníze. Tím mě dostal z Chřibské k sobě do sklárny. Ve mně hrklo a říkám mu: Petře díky. Já ti to ale snad vrátím. A Petr odpověděl: Už jsi mi to vrátil nesčetněkrát.“

Jiří Pačinek oceňuje i další rozhodnutí Petra Novotného. Že se skláři musí začít učit anglicky. Do sklárny jezdili víc a víc zahraniční sklářští designéři a nějací tlumočníci nepřipadali v úvahu.

„Vytáhl od nás asi osm sklářů a řekl: Kluci, půjdete do kurzů angličtiny. Je to nepovinné, ale chci, aby tam chodili všichni! Tak jsme každé pondělí odpoledne chodili na angličtinu. Hezky jsme si obstarali sešity a tužky a pronikali do hloubky jazyka. Po hodině jsme pak chodívali do hospůdky Na poště. Po každém pivu nám tam pak šla ta angličtina líp a líp. Ukázalo se, jaká je to výhoda umět anglicky. Ono se to mezi sklářskými výtvarníky rozkřiklo, že se domluvíme, a tak jich do sklárny AJETO jezdilo víc a víc. Jednoho dne mne poslal Petr Novotný poslal do Ameriky, do Rochesteru. Tenkrát mě odvezl na letiště, radil mi, co mám přesně dělat a dodal, že nemám v Americe rychle šahat do kapsy, aby si nemysleli, že mám kvér.“

Bydlel v rodině skláře Appelbauma, kamaráda Petra Novotného. Každý den se učil anglicky, pilně pracoval ve sklářské dílně a když odjížděl, už se uměl dobře domluvit. Navíc zvládl i sklářskou hantýrku.

V té Americe jsem dost vyrostl. Ve sklárně AJETO pak začala gradovat má kariéra. Když přijeli zahraniční designéři, tak jsem překládal i těm našim starým sklářským gardům. Navíc jsem získal skvělý rozhled o tom, co skláři v cizině umí. Už jsme si nemyslel, jak se říkávalo kdysi, že v Čechách jsou nejlepší skláři na světě. Poznal jsem, že každá země, sklárna a studio mají své sklářské know-how, své techniky, jiný styl nabírání, jiné pece. Já se rád od zahraničních sklářů učím. Oblíbil jsem si třeba sklářskou lavici, která se u nás nepoužívala, teď už mají tu lavici i naši skláři. Něco je chytré, jiné tak ne, ale je užitečné všemu nahlédnout pod pokličku a případně to využít ve prospěch skla.“

Jiří Pačinek je hrdý na to, že sklárna AJETO začala od roku 1998 vyrábět české divadelní ceny Thálie. A jak rád připomíná, o třináct let později, když už v této sklárně nebyl, se k této výrobě, už pod taktovkou sklárny Lasvit, přidaly ještě trofeje pro nejslavnější cyklistický závod Tour de France.

První vlastní sklárna v Lindavě

V roce 2007 uskutečnil Jiří Pačinek svůj dávný sen a založil svou první sklárnu v Lindavě. Po čase se práce nahromadila tak, že se rozhodl ze sklárny AJETO odejít.

„Několik měsíců jsem sbíral odvahu k tomu, abych své rozhodnutí Petrovi Novotnému sdělil. Až jednou jsme takhle seděli ve sklářské restauraci v Lindavě, Petr hrál kulečník, já se trochu posilnil pivem a pak jsem za ním zašel. On na mne: Tak povídej! Si mě vychutnával. A já: Víš, jak mám tu pec doma, už to nestíhám, a chtěl bych už dělat jen doma… A on: Já vůbec nechápu, žes to tak dlouho vydržel, myslel jsem si, že odejdeš dřív. Podal mi ruku a podpořil mne: Drž se, ale kdybys potřeboval, klidně se můžeš vrátit. Beru to tak, že podnikání zkoušíš, ale kdyby se ti nedařilo, přijď ke mně, neotálej, vezmu tě zpět. Nikdy jsem to ale nepotřeboval.“

Podnikat začal v roubené chalupě u potoka v Lindavě. Sklářskou pícku mu postavil jeho kamarád Jaroslav Kojzar.

„Tu pec jsem měl mít původně pro sebe jako hobby, že bych si tam dělal po práci u Petra Novotného své plastiky. Jenomže, co se stalo. První přišel Bořek Šípek, že potřebuje něco udělat, další byl Leon Jakimič, který zakládal firmu Lasvit a že ode mě potřebuje vytvořit nějaké prototypy a vzorky. Přišli i další sklářští výtvarníci, s nimiž jsem už dříve spolupracoval ve sklárně AJETO. Můj vlastní byznys se tedy velice rychle rozjel.“

Jiří Pačinek si ve své malé sklárně v Lindavě vybudoval po vzoru Petra Novotného prodejní galerii, kde vystavoval svá sklářská díla. Začali k němu jezdit sběratelé umění, galeristé i turisté.

„Zaujalo je asi, že Pačinkovo sklo je trochu jiné. Líbily se mé zvířecí motivy i zvláštně zdobené vázy. Byly ale odlišné od těch, co dělal Bořek Šípek. A byly hodně barevné. Barvy mám totiž moc rád.“

Druhá sklárna v Kunraticích u Cvikova

K Jiřímu Pačinkovi chodili skláři, jichž si vážil a kteří stáli o to, aby u něj mohli pracovat. Měl dost zakázek, které musel mnohdy kvůli nedostatku kapacity odmítat, a tak se rozhodl dál investovat.

„U mé chalupy to nešlo, pozemek u potoka se občas zaplavoval. V Kunraticích u Cvikova proti kostelu Povýšení svatého Kříže ale stála na pěkném místě taková ruina, a tak jsem z ní vybudoval s pomocí bratrů Petra a Marcela druhou sklářskou huť. Oba bráchové jsou moc šikovní. Petr umí hodně řemesel a Marcel je zedník. Petrovi jsem nabídl společné podnikání, ale odmítl. Že by to nedělalo dobrotu. Nicméně mi navrhl, abych ho zaměstnal a dal mu dobrou výplatu. Petr se teď stará o chod huti a já se můžu věnovat jen tomu uměleckému sklářskému řemeslu.“

Jiří Pačinek sehnal pro novou sklárnu na burzách nebo ze zrušených skláren množství nářadí, forem a píšťal.

Mám teď obrovskou sbírku, ani si všech těch kousků nemůžu užít. Mám ale už pokračovatele, dva syny, takže z toho třeba ještě něco využijí.“

Tavící, chladíci a ohřívací pece do sklárny už s bratrem Petrem staví sám. Jeho kamarád Karel Hofmann mu dělá všechny kovářské prvky. I opravy si Jiří Pačinek s bratrem zajišťují vlastními silami.

Galerie v Praze

V roce 2017 otevřel Jiří Pačinek v Benediktské ulici v Praze ve spolupráci s Veronikou Holou autorskou galerii. Po čtyřech letech ji ale zavřel. Upřednostnil vlastní galerii ve své sklárně v Kunraticích.

„S Prahou byly spojené příliš vysoké náklady. Na luxusnější místo jsme peníze neměli a v té Benediktské ulici prodej moc nešel, přestože se jednalo o malebné místo a turisté tam chodili. Když jsem třeba vezl do galerie zboží a přišli do ní zrovna zákazníci, tak jsem vždy něco prodal. Klienti zřejmě oceňovali, že přišel ten, který tu mísu, vázu, plastiku vyrobil vlastníma rukama. A přestože jsem tam měl šikovná děvčata, tak jsem byl stále ve ztrátě. Holky mi říkaly: Vy, když přijdete, tak ten obchod jde skvěle! A já jim odpovídal: Holky, to není o vás, tak to je. Prostě já jako umělecký sklář umím to dílo popsat, vysvětlit postupy, dát k tomu příběh. A pak ti lidé jsou ke koupi vstřícnější. No, čtyři roky jsem to nějak zvládal, ale ještě před covidem v roce 2019 jsem mou pražskou galerii nakonec zavřel.“

Osvědčila se ale jeho galerie ve sklárně v Kunraticích u Cvikova. Je to podle Jiřího Pačinka takové perpetum mobile. V huti se totiž stále pracuje, je tudíž maximálně pro návštěvníky otevřená. Mohou být u výroby skla, vidí, jak probíhá sklářská práce a pak si o to raději nějaké výrobky koupí.

„Mám navíc ve sklárně fešáky, kterým jsem řekl, ať se stále usmívají, aby k nám lidé chodili rádi. I když máme vyšší ceny, tak návštěvníci oceňují naše zlaté ručičky a nakupují. Při návštěvě se navíc dozvědí i něco z historie sklárny. My je pak posíláme i do dalších hutí, byť je to, dá se říci konkurence a rovněž do novoborského sklářského muzea. Chceme totiž, aby české sklo dobře navnímali.“

Skleněná zahrada a Křišťálový chrám

Už v Lindavě měl malou zahradu, do níž umísťoval své sklářské skulptury. Větší si začal budovat u své druhé hutě v Kunraticích u Cvikova a nazval ji Skleněnou nebo také Křišťálovou zahradou.

„V Kunraticích jsem ji už navrhoval společně se zahradnicemi, aby se sklářské umění snoubilo s krásou přírody, aby ladily barvy květin s barvou skla a aby se dalo chodit kolem dokola. Měl to být navíc takový Paradise čili Ráj také pro sklářské výtvarníky, kteří k nám jezdí, aby zrelaxovali anebo se inspirovali.“

Skleněné plastiky vytvářejí zvlněné tvary, které připomínají organické prvky přírody. Skleněné květiny, listy a jiné tvary se mísí se skutečnými rostlinami a vytvářejí neobvyklý kontrast mezi křehkostí skla a krásou přírody. Skleněná zahrada se mění s ročními obdobími a denními hodinami. Světlo dopadající na skleněné plastiky mění jejich vzhled a barevné odstíny, což způsobuje, že zahrada působí živě a proměnlivě. Skleněná zahrada je volně přístupná veřejnosti a otevřena je nepřetržitě. Jiří Pačinek se rozhodl po Skleněné zahradě vybudovat i Křišťálový kostel.

„V roce 2020 se všude šířila pandemie covidu, byla to těžká doba, musel jsem sáhnout do finančních rezerv, abych měl na výplaty. Mysleli jsme, že ta covidová krize potrvá maximálně čtvrt roku, ale protáhla se. My jsme se báli, že jako sklářská huť nepřežijeme. Neprodávalo se, nejezdilo ven. My jsme dospěli k názoru, že lidé teď budou víc cestovat po naší zemi, zavítají tudíž i k nám, a proto jim musíme něco atraktivního nabídnout. Zaměřili jsme se tedy nejprve na rozšíření Skleněné zahrady a pak na využití sousedního kostela Povýšení svatého Kříže.“

Prvotní myšlenku už měl Jiří Pačinek v roce 2014, kdy otvíral svou huť v Kunraticích. Žehnal mu ji tehdejší litoměřický biskup Jan Baxant.

„Trošku drze jsem se ho ptal, zda by nebylo možné využít kostel k pořádání výstav, protože je to zcela unikátní chrám. Empírový trojlodní kostel s průčelní věží a čtvercovým presbytářem pochází z roku 1833. Panu biskupovi se rozzářila očička a odpověděl: To by se mi líbilo, pane Pačinku. A když přišel ten covid, tak jsem vypnul pece a využil toho, že mám víc volného času. Začali jsme s mým týmem budovat Křišťálový chrám.“

Chrám, který nebyl mnoho let využívaný, vyvětrali, vyčistili a poopravili.

Jako první jsme do něj instalovali můj skleněný lustr, ve kterém farář ihned viděl trnovou korunu. Tento lustr, stejně jako křišťálového anděla, jsem kostelu a farnosti věnoval. Začali jsme pak vyrábět skleněné plastiky přímo do prostor kostela. Byl mezi nimi i barevný skleněný betlém, který jsem vytvořil na prosbu faráře. Udělali jsme také skleněné kříže.“

Výstava v chrámu propojuje krásu starobylých sakrálních prostor a mistrovská umělecká díla, od gotických ikon a obrazů po moderní sochy a instalace. Každé dílo je pečlivě umístěno tak, aby vyvolalo co nejsilnější dojem a aby bylo maximálně sdíleno s divákem. Křišťálový kostel je po celý rok otevřený s průvodcem. Pořádají se v něm i výstavy jiných sklářských výtvarníků, prezentoval se v něm například dřevořezbář a grafik Václav Plechatý nebo rytec skla Arno Čančík. Podařilo se uspořádat i nádhernou výstavu sklářských originálů Bořka Šípka. Jiří Pačinek se pustil i do tvorby skleněného barevného betléma.

Založili jsme spolek pro kostel, v němž je starosta Kunratic, pan farář, David Sobotka, já a další lidé. Bavíme se v něm o tom, co v kostele uspořádáme, jak ho budeme dál rozvíjet a tak dále. Není to tedy jen o tom, jak Pačinek řekla a co zaplatil.“

V kostele byl roku 2021 objeven starý, sklem zdobený boží hrob, který se dochoval ukrytý pod schody na kůru kostela. Zajímavá památka je s největší pravděpodobností dílem moravských sklářů, byla vyrobena ve druhé polovině devatenáctého století ve sklenářské dílně rodiny Zbitků v Olomouci. Jde o čtrnáct zastavení křížové cesty, které si křesťané připomínají o velikonočním Velkém pátku. Jde o stovky ručně broušených kamenů, které jsou upevněné do koženkového papíru, takže tvoří vitráž, skrz níž může procházet světlo. Podobná skleněná vitráž zpodobňuje hrob s ležícím Kristem. Ústředním motivem je kříž, který stojí na dřevěné arše úmluvy a po stranách klečí andělé. Do kostela se v dubnu 2024 vrátila unikátní vitráž Boží oko, náhodně objevená v létě předešlého roku. Dílo z přelomu devatenáctého a dvacátého století bylo v kostele po několik desetiletí zazděno a nikdo o něm nevěděl. Správce farnosti se domnívá, že k zazdění došlo v osmdesátých letech z důvodu ochrany před vandaly.

Dar papeži Františkovi

V roce 2021 se ve spolku pro kostel rozhodli, že vytvoří dar pro papeže Františka. Spolu s Davidem Sobotkou, který pracuje v kunratické sklárně jako umělecký manažer, se proto Jiří Pačinek sešel s cvikovským farářem Rudolfem Repkou.

„Ukázal mi monstranci a představoval si ji ode mne skleněnou. Do středu monstrance měla být vložena kůstka z ostatků svaté Zdislavy, které jsou uložené v Jablonném v Podještědí, kde světice působila. Tím by se ta monstrance stala podle faráře relikvií, a to už pak byl vhodný dárek pro papeže.“

Jiří Pačinek se svým týmem vyrobil křišťálový relikviář z čirého, hutně tvarovaného skla. Pro uložení ostatků byla zvolena studená technika, lepení skla. Na jednotlivých částech monstrance pracoval i rytec skla Arno Čančík, který patří k tuzemské špičce v oboru. Rytiny zobrazují mimo jiné svatou Zdislavu coby patronku chudých, nemocných a rodin. Do skla je vyrytý také znak litoměřické diecéze, pod niž dnes spadají místa, kde svatá Zdislava působila. Na monstranci je vyrytý text k 800. výročí narození světice. Relikviář pro Svatého otce doprovázel do Vatikánu i sám sklářský mistr Pačinek a také duchovní Rudolf Repka.

Tehdejší velvyslanec České republiky při Svatém stolci Václav Kolaja nám slíbil, že se nás pokusí dostat přímo k papeži. Běžně to není možné, mohou k němu jít jen naši biskupové. Seděli jsme v aule, kterou vídáváme v televizi, ve třetí řadě, přišel papež František, viděl jsem ho ze svého křesla jako na dlani. Aniž bych byl věřící, tak jsem byl moc šťastný. Papež po ukončení mše žehnal různým lidem, například postiženým.“

Jak dál vypráví Jiří Pačinek, najednou se u nich objevila Jeho excelence Václav Kolaja a vyzval je, aby šli k švýcarské gardě, která chrání papeže. Ta je pustila k papeži Františkovi.

„Bylo nás patnáct, co jsme šli k jeho křeslu. On přišel k nám, šla z něj opravdu nádherná záře. Paní Monika Klimentová, která uměla krásně italsky, řekla papeži: To je ten maestro, co pro vás vytvořil křišťálovou monstranci s relikvií svaté Zdislavy. On se na mne šibalsky podíval, že jako díky. Bylo nádherné podívat se mu z očí do očí.“

Jiří Pačinek pak požádal biskupa Jana Baxanta, zda by nezjistil, jak se dar papežovi Františkovi líbil.

„On si mě zavolal a prozradil mi, že při předávání daru byl papež naprosto nadšený, radoval se jako dítě. Stále na relikvii šahal a různě se vyptával. To vše se prý odehrávalo v krásném tichu a úctě. A já si myslím, že to způsobil úžas z vašeho daru. To mi říkal pan Baxant a já byl na vrcholu blaha. Existuje dokonce fotka, jak se papež František dotýká naší monstrance! A je úžasné, že naše svatá Zdislava do křišťálu oděná, jak jsme ji, my skláři, pojmenovali, zůstane ve Vatikánu i pro další generace.

Nabídka z Hollywoodu

V roce 2021 volala Jiřímu Pačinkovi produkce z Hollywoodu. Zrovna cvičil s manželkou Renatou jógu v Litomyšli, kde měl na zámku výstavu a odkázal ji tudíž na manažera Davida Sobotku, aniž tušil, o jakou nabídku se jedná.

„Po hodině, když jsme docvičili, jsem měl od Davida spoustu nepřijatých hovorů. Ptám se ho, co se děje? A on: Představ si, co se stalo. Volali z Hollywoodu, že chtějí nějaké skleněné sochy pro film Na nože: Glass Onion, v němž hraje Daniel Craig a další slavní herci. Produkce, jak mi David sdělil, dostala od režiséra zadání najít někoho, kdo by sochy dokázal vyrobit. A tak napsala do vyhledávače heslo čeští skláři a našla několik firem. Byla mezi nimi i ta moje. Výtvarníkovi filmu Johnu Dexterovi se zalíbila moje tvorba, řekl jí, že přesně tohle hledá a ozvali se mi. A mne potěšilo, že má české sklo ve světě ještě pořád takový zvuk.“

Následující den už Jiří Pačinek vyrobil prototyp sochy, natočil video a poslal mailem do Hollywoodu.

„A hned si objednali, tuším, patnáct soch. My byli rádi, protože to bylo v době covidu a my potřebovali peníze. John Dexter a manažerka filmu přijeli za mnou do Kunratic. Přivezli plakáty, výkresy a fotografie návrhů. Manažerka, jak viděla, že na první dobrou první sochu tvoříme a že se Johnovi Dexterovi líbí, tak hned odletěla. Výtvarník John Dexter u nás pobyl dva týdny a moc jsme si sedli. Chodil s námi po práci dokonce i na pivo.“

Tvůrci filmu vyžadovali od Jiřího Pačinka masivní křišťálové kusy, aby vypadaly luxusně a elegantně.

U některých soch jsme museli použít dutou, foukanou techniku a silnostěnné sklo. Byly tam zvířecí, lidské i abstraktní motivy. Vše jsme po dokončení v šibeničním termínu odeslali a oni hned zaplatili. Vzápětí přišla objednávka na další kusy, aby prý ta filmová scéna byla ještě luxusnější. Nakonec jsme vyrobili přes šedesát soch a mě rvalo srdce, že v tom filmu herci asi třetinu těchto nádherných soch podle scénáře rozbili.“

Jak dál líčí Jiří Pačinek, dva kusy se snad podařilo zachránit a měli by je mít herci, kteří v hollywoodském filmu hráli. S Johnym Dexterem navázal skvělé přátelství, dokonce ho pozval jako výtvarníka na Mezinárodní sklářský festival IGS v Novém Boru.

„Dostali jsme pak povolení vyrobit ještě deset soch, které jsme v roce 2024 dovezli do Českého domu v New Yorku, kde se hollywoodský film promítal zároveň s videem z naší sklárny. Ještě jsme se dohodli, že vyrobíme jeden kus, vosu s křídly, pro nadaci Olgy Menzelové a vydražíme ji. Takže peníze díky hollywoodskému filmu půjdou na dobrou věc.“

Pedagogická činnost

Jiří Pačinek rád předává mladým lidem zkušenosti, které se naučil od našich starých nebo zahraničních sklářů. Učí je techniky, které sám zdokonalil nebo vymyslel.

„Učil jsem třeba na soukromé sklářské škole v tureckém Istanbulu. S americkým sklářem Robbem Robstem, s nímž jsme výborní kamarádi, jsme učili Holanďanku, Norku, Inda, Angličana, Etiopana a samozřejmě Turky mít rádi sklo. Robb jim vždy něco řekl o historii výroby skla a pak popisoval to, co já jsem vytvářel. Ukázali jsme jim, jak je sklo užitečné. Předvedli jsme výrobu půllitru na pivo, nebo jak ze skleněné bubliny vznikne váza a mísa. Ukázali jsme jim také, jak skláři dávají rozteklému sklu šanci stát se krásným dílem.“

Do Turecka se na vyžádání vracel, protože byl u studentů oblíbený.

„Byl jsem rovněž s Bořkem Šípkem v Japonsku. Měl jsme jako asistenty dva japonské skláře. Dělal jsem v jejich studiu skleněnou ruku, oni si všechno natáčeli na video. Říkal jsem si, tak a teď mě budou kopírovat. A když jsem se po roce do Japonska vrátil, tak jsem jednoho z nich vyzval: Kenji, ukaž mi, jak děláš ty ruce! Hm, byl to doslova paskvil ruky. Já mu povídám: Vždyť máš video, všechno! No, nic. Je tedy jasné, že se vše nedá kopírovat, že ta šikovnost a ten cit pro sklo musí už v člověku být. Ten Japonec nakonec prohlásil, že ruku už nechce nikdy dělat.“

Skvělou zkušenost měl pak Jiří Pačinek s norskou sklářkou Siljou. Ta již chtěla své sklářské studio v Norsku zavřít, měla s podnikáním velké problémy. Nakonec si za poslední peníze zaplatila kurz u Robba Robsta a Jiřího Pačinka.

„Bavily ji různé mořské motivy, protože u moře žila, takže jsem spolu s ní vytvořil třeba vázu s velrybími ploutvemi. Po dokončení kurzu se vrátila do Norska, začala tyhle neobvyklé prvky na skle používat a teď se jí daří. Takže nás všude chválí a prezentuje.“

Jiří Pačinek mohl vybudovat sklárnu v čínské Šanghaji, ale odmítl to.

Přijel bohatý Číňan, že mi zaplatí, co budu chtít, pozval mě do Číny, vozil mě po ní dva týdny, setkával jsem se z různými funkcionáři a podnikateli, hrozní korupčníci to byli. Já tam hlavně myslel na to, jak celou záležitost uchopit, abych netratil jako byznysmen i jako sklář. Zejména, aby české sklo v Číně netratilo. Navrhl jsme jim, že vezmu své skláře do Číny, budeme tam vyrábět, dostanu svá procenta a navíc, že chci mít o celém byznysu přehled. To se jim ale nelíbilo. Prostě chtěli vykrást, co by šlo, a to jsem si nepřál. Takže se nic nerealizovalo. Toho čínského boháče kvůli korupci nakonec zavřeli. Takže jsem rád, že jsem z jejich byznysu dobře vybruslil. Stále ale pro čínské klienty něco dělám. A jsem hrdý na to, že mě nezlákala vidina peněz, protože by mne to dodneška mrzelo.“

Prezentace tvorby

Jiří Pačinek rád ukazuje sklářské umění prostřednictvím svých tří mobilních sklářských pecí.

„Jezdíme po Čechách i po českých ambasádách v cizině. Byli jsme s nimi v Paříži, Pákistánu, Indii, Iráku i na Filipínách. Po Evropě jezdíme náklaďákem, dál do ciziny pak leteckým speciálem. Společně s našimi skláři pak děláme show. A mám pěkný zážitek z Iráku, kde jsme prezentovali výrobu skla. Bylo strašné vedro. Najednou u nás zastavila obrovská limuzína, vyšel z ní úctyhodný Iráčan, vypadal jako nějaký sultán, všichni se mu klaněli. Já jsem zrovna něco dělal na píšťale, pak mi to brácha odnesl do chladící pece. Ten Iráčan se začal vyptávat, jak to dělám, tak jsem mu to hezky popsal a on se přede mnou ve finále uklonil. Byl jsem z toho příjemně v šoku.“

Jiří Pačinek pracoval i pro světovou výstavu EXPO Šanghaj 2010. V galerii Tonda Manto pro ni vytvořil homoli – Křišťálový svět.

Měla představovat kopec v Kutné hoře, kde se kdysi kutalo stříbro. Byly tam různé postavičky, jak vezou pytle s materiálem, koně, co táhnou trakaře a tak. Poslali jsme ten Křišťálový svět do Šanghaje na Expo. A já později dostal zprávu, že tohle sklářské dílo nějaká uklízečka rozbila. Jestli to byla pravda, přesně nevím. Existuje na to dokonce několik teorií, k čemu vlastně v té Šanghaji došlo. Jedna z nich se mi moc líbí, hovoří o tom, že mé sklo rozbila konkurence, abych tu krásnou práci v Šanghaji nepředváděl a nezastínil je.“

Jiří Pačinek už pracuje pro EXPO 2025 v japonské Osace. Realizuje kopii původního návrhu figury René Roubíčka z padesátých let minulého století, jenž rovněž v Japonsku úspěšně vystavoval.

Jedná se o kouli s třemi nohami a tykadly. Taková krásná příšerka! Vyráběl jsem ji tak, že jsem vyfoukal na píšťale ze skla bublinu, na ni jsem nastřihával žhavé sklo a pak se to různě profukovalo, vcucávalo a vytahovalo. Na Expu se tímto dílem připomene výjimečnost René Roubíčka i Stanislava Libenského a dalších vynikajících českých sklářských výtvarníků. České sklo se tedy bude opět v Japonsku prezentovat a mám informaci, že by něco mělo jít i k japonskému císaři.“

Jiří Pačinek poprvé vystavoval v novoborské galerii u Petra Novotného a konstatuje, jak byl tehdy šťastný, že svou práci mohl předvést kamarádům, sousedům, svým láskám a všem lidem, co znal. V roce 2014 vystavoval v Městském muzeu v Mimoni, v saském Löbau a v čínském Chengdu. Svá díla prezentoval v roce 2015 rovněž v Muzeu moderního skla v Praze. Pravidelně se zúčastňuje mezinárodních sklářských sympozií, konferencí a jiných profesních a uměleckých setkání v Evropě i v zámoří. Jedná se například o mezinárodní sympozium IGS v Novém Boru, mezinárodní festival skla Glasstage v Německu nebo Glass Art Society v USA. Rád vzpomíná na výstavu v malajském Kuala Lumpur a v kazašském Nur-Sultanu, dnešní Astaně.

„Na výstavě v Petronal Tower v Kuala Lumpur, kde jsem vystavoval s Láďou Kopeckým, byl český velvyslanec Rudolf Hykl, který později přesídlil do Astany a nabídl mi samostatnou výstavu v tamním národním muzeu. Byla ohromná! Vše mi zaplatili, včetně honoráře, který běžně nedostávám, a ani mi o něj nejde. Odhalil jsem tam sochu, kterou jsem vytvořil – dvě koňské hlavy, které mají roh jako jednorožec a také slunce, což je vlastně národní znak Kazachstánu. Ředitelka nádherného starodávného muzea v kazašském městě Almata mě pak požádala, zda bychom mou výstavu mohli nainstalovat v jejich muzeu. Tak se to tam všechno převezlo a našemu sklu to v muzeu moc slušelo. Navázal jsem tam navíc kontakty na kazašské sběratele a galeristy. Naše sklo se tam potom až do covidu dobře prodávalo.“

Jak dál vypráví Jiří Pačinek, nadchla ho sklářská výstava v čínské Šanghaji, kde se na obřím plátně, větším než v multikině, promítal firemní film Pačinek Glass, který na něj v tomto prostředí zapůsobil velice monumentálně. Později dostal nápad vystavovat i v New Yorku, kde spolupracuje se studiem UrbanGlass v Brooklynu.

„Ve studiu pracuje má studentka Michiko Sakano, a ta byla nadšená mým nápadem vystavovat v New Yorku. Tak jsem tam zaletěl, do studia jsem šel s českým generálním konzulem v New Yorku Arnoštem Karešem a odprezentoval jsem svou vizi. Bylo nutné sehnat finanční podporu, protože vystavovat v Americe je dráhy špás, my na to nemáme. Chtěl jsem tam odprezentovat roubíčkovsko-šípkovské téma a myslím, že se v New Yorku líbilo.“

Prezentace se odehrála 9. listopadu 2024 v České národní budově v New Yorku pod názvem Bohemian Crystal Harmony. Cílem bylo představit české sklářské umění a design široké veřejnosti a obchodním partnerům na pozadí veletrhu Boutique Design New York. Na výstavě se kromě firmy Jiřího Pačinka představily i další české firmy a jednotlivci: Halama Glass, Tarespa, České dukáty, Boii design, Shalom Tomáš Neuman a Miloš Mio Vacík. Součástí výstavy byla také multimediální výstava a projekce filmu Glass Onion, ve kterém figurovalo sklo od firmy Pačinek Glass.

Energetická krize

Jiří Pačinek se radoval, že jeho firma překonala covidovou krizi, tehdy ho zachránila zmíněná zakázka z Hollywoodu. V roce 2022 přišla ovšem další, tentokrát energetická krize.

„Já jsem měl do konce roku 2023 fixaci ceny za plyn, takže jsem chod sklárny zvládal. Ovšem elektřina šla rovnou nahoru o tři sta procent. Když mi skončila fixace, tak ani můj dodavatel nevěděl, zda mám čekat na snížení ceny za dodávky plynu nebo nečekat. Nakonec jsme se nějak na cenách za plyn pro rok 2024 rozumně dohodli. Mezitím ceny plynu klesly, takže ho mám v roce 2024 dražší. Zkrátka, tehdy za levno, nyní za draho. Rozhodl jsem se ale pro fotovoltaiku na střeše sklárny. Budu mít hybrid elektricko-plynovou pec, kterou umíme udělat s bratrem sami.“

Ceny za sklářské výrobky ale museli ve sklárně v Kunraticích zvednout. O některé zákazníky tím přišli. Nicméně se postupně řada z nich vrátila a získali i nové zákazníky.

Díky pořádaným prezentacím a výstavám jsme získali nějaké peníze a krizi jsme přežili. A je skvělé, že jsme mohli zůstat sami sebou.“

Rodina

Jiří Pačinek se poprvé oženil v jednadvaceti letech, z manželství má dva syny, Jiřího a Jana. Oba jsou skláři a pomáhají mu ve firmě. Stejně tak druhá manželka, jeho první velká láska z doby, kdy byl ještě na sklářském učilišti, Renata. Jiří Pačinek už má vnuka a věří, že se bude rovněž sklu věnovat a založí třetí generaci Pačinkových sklářů.

„Jsem rád, že můžu plnit poselství René Roubíčka, který říkával, že sklo žije a bude vždycky žít, a že sklo i u mě v rodině pokračuje. Mí synové vedou jako zaměstnanci firmu Pačinek Glass a ve firmě Jiří Pačinek si dělám vlastní věci. Synové řídí firmu moderním stylem, prezentují ji na sociálních sítích, na webu a věnují se výrobě sportovních cen. Vytvořili jsme třeba cenu pro hokejistu Davida Pastrňáka, skleněného medvěda. Spolupracujeme s firmou Tarespa, do níž vstoupil hokejista Jakub Voráček, který pochopil, že je nutné investovat vydělané peníze do smysluplného projektu.“

Podpora mladých sklářů

Jiřímu Pačinkovi záleží na tom, aby sklo stále přitahovalo mladé lidi. Spolupracuje proto i se Střední uměleckoprůmyslovu sklářskou školou v Kamenickém Šenově a pořádá pro ni dětské sklářské sympozium IGS. V červnu 2024 se v Křišťálovém údolí, symbolicky na nejstarší sklářské škole na světě v Kamenickém Šenově a v umělecké sklárně Jiřího Pačinka v Kunraticích u Cvikova, opět setkali zástupci základních uměleckých škol ze čtrnácti krajů celé České republiky a čtyři žáci z oblasti německého Weißwasseru. Jednalo se o talentované děti, které prošly výběrovým kolem a které dostaly unikátní možnost stát se na čtyři dny umělci. U rozžhavené pece pro ně pracují skláři, děti mohou ovlivňovat podobu své broušené plastiky, pískovaného dekoru, nebo sami skládat skleněnou mozaiku. Mladým lidem se Pačinek věnuje i proto, že je stále větší problém sehnat skláře – srdcaře.

„Ke mně chodili na praxi studenti sklářských škol a učilišť. Já vždycky odhadnu, jestli na to ten kluk má nebo ne. To, že mu to nejde, to není problém. On musí ale chtít sám pracovat, a ne až tehdy, kdy mu to někdo řekne. Vadí mi, že odbíhá od práce a někde kouří, přestože ví, že má pracovat. Takového já nechci. Nemůžu ho přece učit mít to sklo rád! To musí vzejít z něho. Syn říká: táto, ty jsi přísný. Já říkám ne. Když jsem já začínal, tak jsem využil každou chvilku, abych si mohl něco ze sklářské hmoty umatlat. Tu samou šanci dávám i těm mladým. Jestli to využijí nebo ne, je na nich. On se občas mladý sklář chytne. Nicméně nemůžu říct, že nad ostatními ční. Já proto stále hledám druhé já nebo druhé já Petra Novotného.“

Co se týká žen, sklářek, tak ty dobré zná Jiří Pačinek spíš ze zahraničí, třeba Japonky, které si chválí.

„Mají na rukou rukavičky a foukají drobné vázičky. Je radost na ně pohledět. U mě ve sklárně se zatím česká děvčata příliš neosvědčila. Můj sen je mít holku sklářku, která za tou krásou skla nadšeně půjde. Mám tam teď jednu holčinu, je jí šestnáct, tak uvidím, jak si povede.“

 

Ivana Bernáthová

Místa působení

Výběrová bibliografie

Dílo – katalogy

PAČINEK, Jiří. The miracle of glass. [Cvikov]: [Jiří Pačinek Glass Factory], [2022].


Knihy

Pačinek. Kunratice u Cvikova: Glas studio Kunratice, [2015].

 

Články a studie

(ba). "Středověk" na Moldavě. SD. 1995, roč. 5, č. 152 (30. 6. 1995). ISSN 2571-208X.

(ČTK). Skláři vyrobili křišťálový relikviář pro papeže. Mladá fronta Dnes – Liberecký kraj. 2021, roč. 32, č. 236 (12. 10. 2021), s. 18. ISSN 1210-1168.

(gab). Noví plameňáci v zoo jsou lesklí a neuletí. Mladá fronta Dnes – Liberecký kraj. 2022, roč. 33, č. 198 (25. 8. 2022), s. 13. ISSN 1210-1168.

(hej). Botanická zahrada se promění v křišťálovou. Mladá fronta Dnes. 2024, roč. 34, č. 251 (29. 10. 2024), s. 12. ISSN 1210-1168.

(lav). Lustr z Kunratic září také na Žižkově. Mladá fronta Dnes – Liberecký kraj. 2022, roč. 33, č. 163 (15. 7. 2022), s. 12. ISSN 1210-1168.

(pop). Kardinál Duka žehnal v chrámu Kunratickému jezulátku ze skla. Liberecký deník. 2023, roč. 34, č. 103 (4. 5. 2023), s. 2. ISSN 1214-8571.

(red). Nejlepší firma Libereckého kraje vyrábí horolezecké potřeby. Živnostníkem roku je výrobce hutního skla. Liberecký deník. 2017, roč. 25, č. 220 (21. 9. 2017), s. 2. ISSN 1214-8571.

BEČVAŘÍKOVÁ, Eva. Obří Sublima ozdobila liberecké náměstí. Liberecký deník. 2020, roč. 28, č. 213 (11. 9. 2020), s. 2. ISSN 1214-8571.

ČERNÝ, Ivan. Lindavská huť. Po stopách českých sklářů. 2019, s. [72]–79. ISBN 978-80-271-0701-8.

FARNÁ, Kateřina.  Sklář opět vyrobí sochy ze slavného filmu. Právo. 2023, roč. 33, č. 162 (15. 7. 2023), s. 21. ISSN 1211-2119.

FIALOVÁ, Lucie. Do hutě ho přivedl seriál o sklářích. Právo. 2017, roč. 27, č. 148 (27. 6. 2017), s. 12. ISSN 1211-2119.

GARBOVÁ, VOLNÁ, Gabriela. Vyschlou kašnu rozzářil skleněný vodotrysk. Mladá fronta Dnes – Liberecký kraj. 2020, roč. 31, č. 189 (14. 8. 2020), s. 14. ISSN 1210-1168.

HÁCHOVÁ, Martina. Jak vdechnout DUŠI SKLU. Kreativ Praktická žena. 2021, roč. 73, č. 1 (9. 12. 2021), s. 42. ISSN 0231-6471.

HAIDLOVÁ HNYKOVÁ, Vlasta. Skleněná zahrada a Křišťálový chrám v Kunraticích u Cvikova. Liberecký deník. 2021, roč. 29, č. 144 (23. 6. 2021), s. 34. ISSN 1214-8571.

HÁMOVÁ, Petra. Bořek Šípek byl světoobčan, miloval Novoborsko. Liberecký deník. 2016, roč. 24, č. 38 (15. 2. 2016), s. 2. ISSN 1214-8571.

HANOUSKOVÁ, Jana. Křišťálová zahrada rozsvítila Troju. Právo. 2024, roč. 34, č. 280 (2. 12. 2024), s. 9. ISSN 1211-2119.

Huť Jiřího Pačinka se rozezní i sklářskými rytmy. Speciál DNES. 2021, roč. 2, č. 36 (17. 9. 2021), s. 13.

Jiří Pačinek – 45 let. Sklář a keramik. 2017, roč. 67, č. 7–8, s. 185. ISSN 0037-637X.

KLAPALOVÁ, Martina. Sklo je křehké. Vědí to i v Šanghaji. Mladá fronta Dnes – Střední Čechy. 2010, roč. 21, č. 210 (9. 9. 2010), s. 2. ISSN 1210-1168.

LÁNSKÝ, Tomáš. Tvoří inspirován virem. Mladá fronta Dnes – Liberecký kraj. 2020, roč. 31, č. 108 (11. 5. 2020), s. 13. ISSN 1210-1168.

Lindavští skláři umějí i nemožné. Českolipský deník. 1999, roč. 7, č. 3 (5. 1. 1999), s. 7. ISSN 1214-8482.

LINHART, Jiří. Sun Gallery hostí excelentního skláře Jiřího Pačinka. Karlovarský deník. 2010, roč. 18, č. 170 (24. 7. 2010), s. 3. ISSN 1210-5147.

LOUDA, Jiří.  Jako dítě navštívil Nový Bor. U skla už zůstal. Liberecký deník. 2020, roč. 28, č. 152 (1. 7. 2020), s. 10. ISSN 1214-8571.

MAŘAS, Tomáš. První byl mistr Jiří Pačinek. Českolipský deník. 2010, roč. 18, č. 169 (10. 6. 2010), s. 1. ISSN 1214-8482.

MATYÁŠOVÁ, Ivana. Zaskláři do Křišťálového údolí. Vlasta. 2023, roč. 77, č. 27 (4. 7. 2023), s. 48–49. ISSN 0139-6617.

NÁDVORNÍKOVÁ, Iveta. Jako sněhová vločka. Unikátní relikviář míří do Litomyšle. Chrudimský deník. 2021, roč. 29, č. 265 (16. 11. 2021), s. 3. ISSN 1212-5733.

NÁDVORNÍKOVÁ, Iveta. U zámku v Litomyšli "kvete" čtyřmetrový skleněný strom. Chrudimský deník. 2021, roč. 29, č. 146 (25. 6. 2021), s. 3. ISSN 1212-5733.

Němcům se Pačinkova fantazie zalíbila. Českolipský deník. 1996, roč. 4, č. 186 (10. 8. 1996), s. 1. ISSN 1214-8482.

PATKOVÁ, Jana. Křišťálové sny Jiřího Pačinka. Véčko. 2021, roč. 20, č. léto, s. 20–[27]. ISSN 1213-7375.

PAVLÍČKOVÁ, Jana. V kavárně Pošta rozkvetla Pačinkova skleněná zahrada. Mladá fronta Dnes – Liberecký kraj. 2019, roč. 30, č. 164 (18. 7. 2019), s. 15. ISSN 1210-1168.

PLICKOVÁ, Helena. Izraelci si osvojují v Ajetu hutní sklářské techniky. Českolipský deník. 2002, roč. 10, č. 137 (13. 6. 2002), s. 17. ISSN 1214-8482.

PLICKOVÁ, Helena. Sklářské hvězdy z Lindavy. Českolipská deník. 1999, roč. 7, č. 193 (20. 8. 1999), s. 7. ISSN 1214-8482.

POKORNÁ, Radmila.  Voda? Pec ale musí hořet. Pražský deník. 2012. roč. 20, č. 182 (6. 8. 2012), s. 58. ISSN 1802-0755.

POKORNÝ, Petr. Dílo sklářů uhranulo filmaře. Snímek je hitem. Liberecký deník. 2023, roč. 31, č. 2 (3. 1. 2023), s.  3. ISSN 1214-8571.

POKORNÝ, Petr. Farář objevil Boží hrob z křišťálu. Liberecký deník. 2021, roč. 29, č. 76 (31. 3. 2021), s. 1. ISSN 1214-8571.

POLÁK, Michael. Papež převzal dar sklářů z Českolipska. Právo. 2021, roč. 31, č. 263 (13. 11. 2021), s. 16. ISSN 1211-2119.

POLÁK, Michael. Skláři vytvořili klenoty s uranem. Právo. 2016, roč. 26, č. 115 (17. 5. 2016), s. 3. ISSN 1211-2119.

POLÁK, Michael. Sklářský mistr otevře Křišťálový chrám. Právo. 2020, roč. 30, č. 136 (12. 6. 2020), s. 9. ISSN 1211-2119.

SEDLÁČEK, Ondřej. Vyšehradské podzemí projasní Výstava skla Jiřího Pačinka. Listy Prahy 1. 2023, roč. 31, č. 6 (9. 6. 2023), s. 3.

SEDLÁK, Jan. "Nechceme, aby se o českém skle hovořilo jen v minulém čase". Liberecký deník. 2022, roč. 30, č. 199 (26. 8. 2022), s. 3. ISSN 1214-8571.

Skleněnou plastiku v Liberci poničili již po pár dnech. Sklář a keramik. 2020, roč. 70, č. 9–10, s. 214. ISSN 0037-637X.

VACHTOVÁ, Adéla. Královna matka Bhútánu miluje české sklo, v pátek navštíví Bor. Českolipský deník. 2015, roč. 23, č. 88 (15. 4. 2015), s. 1. ISSN 1214-8482.

VACHTOVÁ, Adéla. Královnu okouzlilo sklo... A ona nadchla Nový Bor. Českolipský deník. 2015, roč. 23, č. 91 (18. 4. 2015), s. 1. ISSN 1214-8482.

VÁLKOVÁ, Lada. Křišťálový hrad. Mladá fronta Dnes – Liberecký kraj. 2021, roč. 32, č. 239 (15. 10. 2021), s. 12. ISSN 1210-1168.

VÁLKOVÁ, Lada. Přilba sv. Václava zamířila ze severu Čech do Vatikánu. Mladá fronta Dnes – Liberecký kraj. 2022, roč. 33, č. 233 (6. 10. 2022), s. 16. ISSN 1210-1168.

Ve sklárně foukají nosorožce pro Japonce. Českolipský deník. 1997, roč. 5, č. 285 (5. 12. 1997). ISSN 1214-8482.

VLASTNÍKOVÁ, Eva. Talent, vytrvalost a štěstí na lidi přivedly Jiřího Pačinka do světa sklářského umění. Českolipský deník. 2009, roč. 17, č. 291 (15. 12. 2009), s. 3. ISSN 1214-8482.

 

Rozhovory

ŠÍDA, Jan a PAČINEK, Jiří. Máme silnou sklářskou tradici. Právo. 2015, roč. 25, č. 180 (4. 8. 2015), s. 8. ISSN 1211-2119.

DUCHÁČKOVÁ, Michaela a PAČINEK, Jiří. Jak se stát hostitelem bhútánské královny. Dotyk STYL Royal. 2016, roč. ???, č. 1 (10. 1. 2016), s. 1.

ŠVECOVÁ, Jana a PAČINEK, Jiří. "Může ta to Jakub sklář!". Liberecký deník. 2019, roč. 27, č. 166 (20. 7. 2019), s. 3. ISSN 1214-8571.

AŠENBRENEROVÁ, Ivana a PAČINEK Jiří. Sklo mě pořád něčím překvapuje. Vlasta. 2020, roč. 74, č. 38 (16. 9. 2020), s. 18–19. ISSN 0139-6617.

 

Internetové zdroje

Jiří Pačinek v Českém centru Paříž. Program [online]. České centrum Paříž, 23. 10. 2023 [cit. 2024-12-15]. Dostupné z: https://paris.czechcentres.cz/program/jiri-pacinek-v-ceskem-centru-v-parizi

O nás. Úvod [online]. Pačinek Glass, 2024 [cit. 2024-12-15]. Dostupné z: https://www.pacinekglass.com/o-nas

VÝBORNÁ, Lucie. Sklovina je mrcha nezkrotná. Když uděláte chybu, ukáže vám ovšem nový směr, popisuje sklář Pačinek. Host Lucie Výborné [online]. Český rozhlas, 23. 12. 2024 [cit. 2024-12-30]. Dostupné z: https://radiozurnal.rozhlas.cz/sklovina-je-mrcha-nezkrotna-kdyz-udelate-chybu-ukaze-vam-ovsem-novy-smer-9380183

Citace

BERNÁTHOVÁ, Ivana. Jiří Pačinek. Databáze regionálních osobností [online databáze]. Krajská vědecká knihovna v Liberci, @2025. Datum aktualizace 20. 01. 2025, [cit. 2025-02-11]. Dostupné z: https://www.osobnostilibereckehokraje.cz/osobnosti/id:89652