Katalog KVKLI

Jan Kubát

Medailon

„Na jednotlivých řešeních jsem pracoval s různými týmy a vždy jsem chtěl, aby byly harmonické a panovala zde vzájemná úcta. Poněvadž jakmile má člověk tyto lidi správné, pak se dají dělat velké věci.“

 

Jan Kubát se narodil 7. listopadu 1944 v Novém Boru. Otec Jan Kubát st. pracoval jako holič, kadeřník a divadelní maskér. Maminka Karla Kubátová, roz. Kasperová, byla účetní a recepční. Po vychození základní školy se Jan Kubát přihlásil na Střední průmyslovou školu sklářskou v Novém Boru, na které v roce 1963 odmaturoval. Ihned po škole nastoupil jako vývojový pracovník a později jako samostatný výzkumný pracovník do Výzkumného ústavu užitkového skla v Novém Boru, kde s výjimkou dvouleté základní vojenské služby v letech 1963–1965 pracoval až do zrušení ústavu v roce 1995.

Do roku 1985 se podílel na řešení výzkumných úkolů v oblasti sklářských pánví. S týmem spolupracovníků řešil řadu úkolů, ze kterých vzešlo čtrnáct autorských osvědčení – patentů. Realizovaly se pak ve výrobním závodě Pánvárny Hrob s provozním nasazením ve dvaačtyřiceti sklářských pánvových provozech v Československu. Mezi lety 1986–1995 pracoval jako vedoucí řešitel v oblasti Hutní mechanizace a robotizace. Jeho tým obdržel dalších šest autorských osvědčení – patentů. Praktické výsledky řešení byly provozně aplikovány v závodech Crystalex Nový Bor, v Jihlavských sklárnách Bohemia a ve Světlé nad Sázavou. Od roku 1963 prováděl i specializované práce v oblasti vad ve skle z titulu šlír a kamínků mikroskopickými a rentgenografickými metodami. Kromě práce ve výzkumném ústavu se Jan Kubát věnoval i pedagogické činnosti. V letech 1967–1982 působil jako externí učitel v oborech Dílenská a provozní praxe a Měření a regulace na Střední průmyslové škole sklářské v Novém Boru.

Od roku 1980 je členem České a slovenské krystalografické společnosti CSCA Praha. Od roku 1999 pracuje také ve výboru České sklářské společnosti, kde spoluorganizuje semináře, přednášky a na pořádaných akcích propaguje české sklářství. Rovněž publikuje odborné sklářské knihy a od roku 1985 působí jako dílčí organizátor a tlumočník na Mezinárodním sklářském sympoziu IGS v Novém Boru. V současné době pracuje ve firmě Crystalex Nový Bor v oblasti technického rozvoje a inovace výroby. V roce 2023 byla Janu Kubátovi udělena prestižní cena od České sklářské společnosti Praha. Mimo sklářský obor se po celý život intenzivně věnoval cestování, načež své zážitky a poznatky předával širší veřejnosti.

Mládí

Sklářský technolog Jan Kubát se narodil 7. listopadu 1944 v Novém Boru. Jeho otec Jan Kubát st. byl holič, kadeřník a divadelní maskér. Maminka Karla Kubátová, rozená Kasperová, vystudovala sklářskou školu v Novém Boru, vyučila se kreslířkou a pracovala jako sekretářka, účetní či recepční. Otec Jana Kubáta pocházel z krkonošského Horního Lánova. Jako německy hovořící bojoval Jan Kubát st. za války v německé armádě. Spolu s bratrem Josefem byl u Leningradu vážně zraněný.

„Vím, že strýc přišel o nohu a později zemřel. Otec byl zraněn na zádech a měl na nich viditelnou jizvu.“

Na konci války byl jeho synovi Janu Kubátovi pouhý rok. Z vyprávění od rodičů ví, že v Novém Boru žili za války i po ní velice skromně.

„Bylo málo topiva, maminka mi proto dávala do postýlky nahřáté šamotové cihly zabalené v ručníku. Měli jsme králíky, chodilo se na trávu, dostávali jsme potravinové lístky, za něž jsme si kupovali potraviny. Já už jako kluk jsem třeba chodil pro máslo a mléko. I přes tuto realitu jsme s mou o čtyři roky mladší sestrou Ilonkou měli pěkné dětství, které nám rodiče vytvořili. Hlavně, že byl mír. Můj tatínek ostatně později ve svém testamentu zdůraznil: Važte si míru a bojujte za něj!“

Jan Kubát rád vzpomíná na to, jak v pěti, šesti letech už chodil s tatínkem horalem lyžovat. V únoru 1948 převzali v Československu moc komunisté a jak Jan Kubát zdůrazňuje, pro jeho rodinu se nic zásadního nezměnilo.

„Život v té skromnosti šel dál. Naopak rodiče byli rádi, že to jde k lepšímu. Nicméně na dědu, matčina otce, Karla Kaspera, který byl malířem, dopadla měnová reforma v roce 1953. Měl pak život o hodně těžší, když přišel téměř o všechny úspory.“

Ještě před nástupem do první třídy Jan Kubát onemocněl spálou, maminka ho pak nějaký čas musela vozit v kočárku, protože měl pohybové problémy. Základní školu absolvoval v letech 1951–1959 v Novém Boru.

„Ve škole jsem byl trochu rošťák, jednou se stalo, že jsem rozbil okno, když jsem hodil po spolužákovi botu. Doma byl mazec, navíc okno museli rodiče zaplatit. Po tomto incidentu jsem se pak zklidnil. Hodně jsem sportoval, běhal jsem na sto a dvě stě metrů, měl jsem dokonce i tretry. Hrál jsem také fotbal, volejbal a házenou v zimě jsem lyžoval a po celý rok jsme chodili s rodiči o víkendech na výlety do okolní přírody.“

Jan Kubát už v mládí uměl trochu německy, anglicky a italsky. Ve škole se učil rusky. Jeho babička Bohumíra Kasperová, rozená Mifková, byla Italka, a tak s ní mohl mluvit v její mateřštině. Díky tomu mohl pracovat později jako tlumočník do italštiny. Po základní škole se přihlásil na Střední průmyslovou školu sklářskou v Novém Boru, na které v roce 1963 odmaturoval.

„Rozhodl jsme se pro sklářství, protože tento obor byl tak nějak už díky dědovi Kasperovi v rodině. Chvíli jsem ale také uvažoval, jestli nebudu jako táta holičem. Jsem ale rád, že jsem nakonec na tu sklářskou školu šel. Studium se mi líbilo, měl jsem rád především sklářskou technologii a fyzikální chemii. Zasloužil se o to profesor Josef Badalec, který tyto předměty hezky vysvětloval na praktických příkladech a vztahoval svůj výklad ke sklu, což se mi líbilo, a v průběhu času jsme se stali velmi dobrými kamarády. Měli jsme na matematiku profesora Pšeničku a ten často vyprávěl, jak vypadal konec války v Praze a v Brně. Měli jsme i skvělého dílenského učitele pana Pospíchala na dílenskou a provozní praxi ve sklářství, to byl veliký praktik, brusič, pracoval v Belgii a v Kanadě a na základě svých zkušeností sepisoval brožurky k jednotlivým předmětům.“

Ještě v době středoškolského studia bylo rodině Jana Kubáta nabídnuto odejít do Německa, ale všichni nakonec zůstali.

„Já jsem to odmítl. I když rád cestuji a domovem mi je celý svět, tak přístav je jen jeden.“

Praktickou maturitní práci zpracovával ve Výzkumném ústavu užitkového skla v Novém Boru, měla název Spektrální analýza skel s dvojmocným a trojmocným železem.

„Měl jsem zjistit, co víc ovlivňuje propustnost skla v určitém spektru.“

Ve výzkumném ústavu

Po úspěšné maturitě Jan Kubát nastoupil 1. srpna 1963 do Výzkumného ústavu užitkového skla v Novém Boru.

„Byl jsem rád, že mne přijali, byl to nový výzkumák, otevřeli ho v roce 1960 a ještě přibírali středoškoláky. Ve VÚUS jsem pracoval jako vývojový pracovník a od roku 1976 jako samostatný výzkumný pracovník. Práce se mi líbila a s výjimkou dvouleté základní vojenské služby jsem v ústavu pracoval až do jeho zrušení v roce 1995.“

Krátce po nástupu do výzkumného ústavu musel k odvodu. Od roku 1963 do roku 1965 sloužil ve vojenském útvaru 1051 v Lounech.

„Měl jsem tam kamaráda Slováka Dušana Kubince, který je dodnes jako můj bratr. Stal se ředitelem sklárny v Útěkáči na Banskobystricku, kde se vyráběly termosky. Tudíž jsme měli při společných setkáních nejen blízké téma vojny, ale i sklářství. Napsal navíc tři knihy o historii Útěkáče a tamní sklárny, která už bohužel neexistuje, popsal i její smutné uzavření a zbourání.“

Jan Kubát sloužil u spojařů, byl radista a s odstupem času na vojnu vzpomíná rád. Část roty se podle něj stále jednou ročně společně schází v Lounech.

Ne všechno na vojně bylo ale příjemné. Nerad vzpomínám na to, jak jednou v létě nechal jeden podporučík na učebně zatopit a my se v tom vedru potili a museli stále na radiostanici pípat. Pak nás vyhnal v plné polní na kopec Chlum, tam jsme se museli zakopat a pak běžet zpět. A opět na učebnu a znovu pípání. Měli jsme ale skvělého velitele roty nadporučíka Jaroslava Šulce, který nás třeba poslal do továrny na koberce v libereckých Vratislavicích, kde jsme různě pomáhali a za svou práci jsme si odvezli na rotu koberce. Takže jsme byli jediná vykobercovaná rota. Fajn bylo, že jsme měli na rotě klub, kam jsme si mohli po splnění úkolů zajít a dát si třeba pivo. To, myslím, také nikde jinde neměli.“

Po splnění základní vojenské služby se Jan Kubát vrátil do Výzkumného ústavu užitkového skla v Novém Boru.

„Mým prvním ředitelem byl Alois Kahánek a druhým Josef Barbořík. Oba byli baťovci a zanesli tento praktický styl do řízení výzkumného ústavu a napomohli tím rychlejšímu rozvoji této instituce. Tehdy v ní pracovalo několik desítek lidí. Měli za úkol pomáhat všem závodům spojených s borským sklem, aby stoupla jejich konkurenceschopnost.“

Úkoly byly podle něj rozdělené do tří částí, na technologickou, konstrukční a laboratorní. Ústav dostával i speciální úkoly.

„Ještě před vojnou jsem se zabýval v laboratoři mikroskopií, dostal jsem úplně první polarizační mikroskop a hledal jsem vady ve skle, šlíry, bublinky a kamínky. Pracoval jsem i s rentgenovým přístrojem metodou práškové difraktometrie, což je rychlá nedestruktivní fyzikální metoda, pomocí níž jsem vady konkretizoval, například jestli se jedná o korund, křemen nebo jiné minerály. Tato práce mne v podstatě provázela celý profesní život, ve finále i v Crystalexu, kam jsem v roce 1995 přešel. Byl jsem nadšený, když nám firma koupila digitální optický mikroskop.“

Jan Kubát řešil během svého profesního života zejména úkoly týkající se žáruvzdorných materiálů pro sklářské pánve.

„Do roku 1975 jsem s týmem spolupracovníků inženýrem Jiřím Svobodou, Miroslavem Brabencem, Petrem Plešingrem a Jaroslavem Horáčkem dostal řadu úkolů, ze kterých vzešlo čtrnáct autorských osvědčení-patentů a vlastní realizace ve výrobním závodě Pánvárny Hrob s provozním nasazením ve dvaačtyřiceti sklářských pánvových provozech v ČSSR. Do současné doby Pánvárny Hrob, nyní Keramo plus a.s., vyrábí námi vyvinuté pánvové hmoty BR-3 a BK -11 včetně šesti patentovaných výrobních technologií. Dva patenty se týkaly elektrochemických procesů v rámci koroze. V jednom praktickém případě to bylo tak, že se do sebe vsadily dvě pánve s rozdílným chemickým složením, mezitím byla sklovina a článek, vše při teplotě 1 200 až 1 400 stupňů. Snaha byla zabránit korozivním produktům, barvícím prvkům zejména železa, aby vstupovaly do skloviny. Cílem bylo snížení koroze sklářských pánví a zlepšení kvality skla.“

Jak dál vysvětluje Jan Kubát, všechny sklárny v českých zemích a na Slovensku museli řešitelé úkolu objet a zaváděli v nich nové inovované technologie.

„Museli jsme být u procesu, když se pánve temperují a vkládají do pece na jejich dotemperování. Na základě toho se pak dělaly další potřebné úpravy.“

V laboratoři se podle Jana Kubáta vyvíjely další metody, hlavně v oblasti analýz skla, sklářských surovin a žáromateriálů. Analyzovaly se v ní také dekorační barvy.

Okupace v roce 1968

Okupace vojsky států Varšavské smlouvy v čele se Sovětským svazem v srpnu 1968 Jana Kubáta stejně jako skoro všechny Čechoslováky překvapila.

My jsme bydleli s kamarádem Mokřížem v domku, který jsem koupil jako ruinu. On tehdy jezdil malinkým fiatem a tím jsme jeli do práce. Tam už to věděli a všichni byli v nepříjemném šoku. My jsme pak drželi služby v kanceláři u ředitele a poslouchali rádio, abychom věděli, co všechno se kde děje.“

Jan Kubát chodil na demonstrace a také pomáhal s tiskem a roznášením protiokupačních plakátů.

„Když jsem byl pracovně v Praze na Vysoké škole chemicko-technologické, tak jsem zašel i na Václavské náměstí a zrovna tam nějaká zpěvačka zpívala Kde domov můj.“

Stejně jako v jiných podnicích v tehdejším Československu probíhaly i ve výzkumném ústavu, kde Jan Kubát pracoval, prověrky a mnoho lidí to stálo práci.

„Zrušena byla i námi založená česko -japonská společnost, jejímž zakladatelem byl můj úzký spolupracovník inženýr Stanislav Fejkl, který se u nás ve výzkumném ústavu zabýval vývojem nových sklovin.“

Vývoj žáromateriálů a robotizace

Jan Kubát v sedmdesátých a osmdesátých letech plnil v novoborském výzkumném ústavu i další úkoly, které se týkají žáromateriálů.

Vyvinuli jsme asi čtyři, pět hmot, které se využívají dodneška, to je BR-3 ve variantě jak lisotažení, tak i lití, a pak to byla hmota BK-11 v určitých úpravách, jedná se o kaolinitickou hmotu, která má minimum železa a také se ještě dnes vyrábí. Dělá se převážně technologií lití, ale také z plastické hmoty. Pak jsme ještě upravovali technologie výroby pánví. Dříve se pánve dělaly ručně, takže se směs, plastická hmota, vytloukala ručně hřebem. My jsme zaváděli do skláren strojní výrobu pánví tzv. lisotažení, kterou jsme koupili a vylepšili.“

Jan Kubát vzpomíná na spolupráci s pánvárnou Hrob, dnešní společností Keramo Plus a.s. Webové stránky společnosti připomínají její historii: Počátky centralizované výroby sklářských pánví v českých zemích se datují od první poloviny roku 1890, kdy byl na úpatí Krušných hor v obci Hrob položen základní kámen první továrny na jejich výrobu. V rámci výzkumného programu se v roce 1972 s úspěchem realizovala výroba lisotažených pánví a v roce 1985 byla do pánvárny z teplického provozu, založeného Adolfem Pöhnerem v roce 1924, převedena výroba litých pánví. Hrobské pánve a přidružený materiál stále dokáží odolávat evropské konkurenci. 5. prosince 2001 byla založena společnost Keramo plus, a.s., která bezprostředně navázala na historický vývoj a tradici výroby sklářských pánví a pomocného sortimentu ze žáruvzdorné keramiky.[1]
 

„Rád vzpomínám na někdejšího ředitele Karla Kvapila, na inženýra Miroslava Brabence, hlavního technologie podniku, s nímž se probíraly věci kolem surovin a jejich kontroly, přípravy pánvových hmot až po konečné výrobky. Řešili jsme také nepříjemné situace, kdy třeba vytekly pánve. Spolupracovali jsme i s paní Janou Vonkovou, která řídila provoz lití keramických hmot v Teplicích, kde jsme lili sklářské pánve. To znamená, že nebyly spojené z jednoho kusu, ale byly odlévané z vakuované hmoty. Tuto technologii jsme tam také zavedli. Vakuovaná znamená, že hmota měla minimum vzduchových bublin a tím pádem byla kompaktnější. Měla vyšší korozní odolnost a nebyl zde žádný spoj mezi dnem a horní částí pánve. Mou úzkou a obětavou spolupracovnicí při vývoji pánvových hmot, korozních testech, ale i při jejich provozování byla technoložka a laborantka paní Bohuška Franzová.“

Jak dál vypráví Jan Kubát, průběžně s celým vývojem pánvových hmot probíhá od roku 1980 spolupráce s novoborským kustodem Sklářského muzea v Novém Boru Michalem Gelnarem.

„Požádal mne a mého kolegu Jaroslava Horáčka z pracoviště Výzkumného ústavu užitkového skla o spolupráci při vyhodnocování charakteru a složení pánvových hmot, stupňů slinutí a mineralogicko-petrografickém zkoumání se stanovením mullitu a křemene z historických sklářských pánví z několika nalezišť v severních Čechách. Z této spolupráce vzniklo pár odborných článků. I nadále se snažím pro Michala Gelnara lokalizovat středověká i novověká naleziště sklářských hutí a provádím posudky, včetně posuzování teplotních podmínek v tavicích pecích na základě charakteru používaných pánví. Díky tomu se podařilo během řady let definovat charakteristiku vývoje historických pánví, včetně jejich kvality, a to od poloviny 13. do poloviny 19. století.“

Jak dál vypráví Jan Kubát, výzkumný ústav byl navzdory socialistickému hospodaření slušně technologicky vybaven a pracovali v něm špičkoví odborníci. Kubát zná mnoho skláren na Novoborsku a v dalších regionech, kde zaváděli jejich technologie a pomáhali řešit případné technické problémy. Do zahraničí příliš často nejezdili s výjimkou tehdejší Německé demokratické republiky. S pracovníky ze sklárny ve východoněmeckém Weisswasseru si vyměňovali zkušenosti a jejich němečtí kolegové jezdili k nim. Mezi lety 1986–1995 pracoval Jan Kubát jako řešitel týmu v oblasti Hutní mechanizace a robotizace. V týmu byli: inženýr Rudolf Pavlišta, František Schovanka, Luděk Dluhoš, Karel Pešek, Dagmar Kudrová, Jiří Svoboda, František Voldřich, Jaroslav Šilar, Karel Šubryt, Petr Plešinger, Vlastimil Kratochvíl, Pavel Fürst, Milan Janoušek a Vlastimil Schreiber.

„V té době nastal ve výzkumném ústavu určitý boom, byly peníze i prostředky na výzkum. Náš tým vyvinul robotické zařízení, které se jmenovalo ATL-02. Jednalo se o automatický tvarovací stroj na výrobu velkých výrobků jako jsou vázy nebo mísy a byl instalovaný ve sklárně ve Světlé nad Sázavou a v Jihlavských sklárnách. Vyvinutý robot byl schopný brát kusy rozžhaveného skla – ingoty. Šlo to pak do svaláku, podvaláku, kopírovalo to ruční výrobu a vyráběly se tak velké sklářské výrobky. Ušetřila se tím těžká práce sklářů. Zařízení se stále inovovalo, ve Světlé nad Sázavou běželo celkem deset let. Oni tak pak přešli na lisované sklo, kde je výkon strojů daleko vyšší než foukané sklo. Zatímco foukání umožňuje vytvářet jednoduché i složité tvary skla, tak to lisovaní tyhle možnosti nenabízí. A tak se automatizovaná výroba lisovaného skla doplňovala ve sklárnách i ruční výrobou.“

Sametová revoluce

Po brutálním zásahu komunistických bezpečnostních složek proti demonstrujícím studentům na Národní třídě v Praze 17. listopadu 1989 a po zahájení kroků k demokratickému uspořádání poměrů v Československu nastalo ve Výzkumném ústavu užitkového skla v Novém Boru podle Jana Kubáta velké vzrušení.

Že ano, to je ta cesta. Na druhou stranu ale panovaly obavy, jak se to celé vyvine. Já jsem se zúčastnil pár vzrušených besed, ale nijak zvlášť jsem se neangažoval. I u nás samozřejmě vzniklo Občanské fórum, kde se angažovala řada aktivních lidí. Jiní čekali, jak to půjde celé dál. Všichni se báli, že se náš výzkumný ústav zruší, protože i tyto hlasy se u nás více a více ozývaly. A opravdu jsme v těch následujících devadesátých letech bojovali o udržení výzkumáku.“

V té době odešel dlouholetý ředitel výzkumného ústavu František Vrba. Přes velké úsilí byl nakonec v roce 1995 zrušen, konstatuje Jan Kubát.

Od roku 1990 jsme měli ještě možnost pracovat na projektech sklářských pánví a na robotizaci. Usilovali jsme o zvýšení výkonu robotického zařízení ATL-02 a jeho doplnění o moderní elektroniku. Spolupracovala s námi skupina elektroniků inženýrů, Vlastimil Šrajber, Milan Janoušek a Pavel Fürst. Jsou to vynikající odborníci, a i když jsme už všichni v důchodu, stále jsme v úzkém kontaktu.“

Jak Jan Kubát dodává, do roku 1995 bylo ve Výzkumném ústavu užitkového skla v Novém Boru podáno čtyřiadvacet patentů v oblasti žáromateriálů a další patenty se týkaly strojní výroby a dekorace.

„Používaly se keramické barvy na základní baňku a zařízení vyrábělo už dekorovaný produkt.“

V devadesátých letech, kdy už bylo možné svobodně cestovat, prezentovali skláři z novoborského výzkumného ústavu zařízení ATL-02 na mezinárodním veletrhu Glasstec v Düsseldorfu a měli možnost vidět i další moderní technologie.

„V roce 1995 začaly odcházet z výzkumného ústavu skupiny odborníků. Elektronici založili firmu ERIS, stále ale s námi spolupracovali. Další zaměstnanci si našli práci v jiných firmách, hodně jich našlo uplatnění v podniku Crystalex Nový Bor. Do roku 2000 jela ještě naše laboratoř, ale jinak se to vše rozprchlo. Huť byla prodána soukromníkům, před čtyřmi lety ještě běžela, ale teď je už zavřená. Patenty a autorská osvědčení přešly do Crystalexu, protože výzkumný ústav pod Crystalex patřil.“

Kariéra v Crystalexu

Do podniku Crystalex Nový Bor, který patří mezi největší výrobce nápojového a užitkového skla na světě, nastoupil Jan Kubát v roce 1995. Připomeňme si historii tohoto podniku, která je na webu podniku: V roce 1945 novoborští skláři spojili své síly v národním podniku Borocrystal, který se v roce 1967 přestěhoval do prostor současného výrobního závodu. Došlo k zahájení sériové výroby, během které byly poprvé použity moderní technologické i výrobní procesy. V roce 1972 spustil Borocrystal svou první automatickou výrobní linku a od roku 1976 bylo zahájeno elektrické ekologické tavení skla. O dva roky později se původní společnost přejmenovala na Crystalex. Spolu s tím také v roce 1974 došlo k expanzi na zahraniční trhy a zvýšení povědomí o značce jako takové.[2]

 „Dostal jsem se do skupiny technického rozvoje a doteď v Crystalexu, který se dnes jmenuje Crystalex CZ, pracuji už jako důchodce. Začínal jsem v rafinérii kolem sklářských barev. Na veletrzích se totiž tehdy objevovaly jako první vlaštovky organické barvy, které vynikají širokou škálou barevných odstínů. Takže jsme mohli kromě křišťálových skel vyrábět strojní výrobou, která je specifická a liší se od výroby na sklářských pánvích, různobarevné výrobky. Kromě sítotisku, tedy klasické technologie, se prováděla dekorace a také se barvy na sklo mohly stříkat. Dá se říci, že Crystalex vystoupil na mezinárodní veletrhy s těmito barvami jako první.“

V té době Crystalex už podle Jana Kubáta vyvážel většinu své produkce nápojového a užitkového skla do celého světa.

„K tomu dodám, že když se přijde na mezinárodní veletrh Ambiente do Frankfurtu nad Mohanem s takovou novinkou, jako měl Crystalex, tak se příští rok objeví na veletrhu deset dalších firem, které už vyrábějí to samé. Na frankfurtský sklářský veletrh Ambiente jsme pak jezdili s dalšími novinkami. Stále průběžně sledujeme vývoj novinek ve světě.“

Jak dál vzpomíná Jan Kubát, v Crystalexu pracoval jako generální ředitel a později vedoucí technického rozvoje František Arnošt, jenž mimo jiné spoluzakládal Mezinárodní sklářský veletrh IGS v Novém Boru v roce 1982.

„Dá se říci, že ten jeho trend se v Crystalexu udržuje dodnes. Připomenu ještě, že během ekonomické krize v letech 2009–2010, převzalo vedení IGS město Nový Bor.“

V roce 2009, v době ekonomické krize, tehdejší vedení firmy nechalo vyhasnout pece a propustilo šestnáct set zaměstnanců. Dostali výplaty a také pro ně sklářské odbory vyjednaly finanční náhradu, připomíná Jan Kubát.

„Bylo to ale velmi kruté období. I když se lidé z Crystalexu uplatnili jinde, přesto je to bolelo. Pocítilo to ekonomicky i město Nový Bor.“

Pak přišli do Crystalexu noví majitelé. Společnost překonala během dvou let ekonomickou krizi a v současné době vyrobí ročně na šedesát milionů kusů sklářských výrobků. Jen pět procent zůstane v Česku, zbytek putuje za hranice, nejčastěji do Německa či Rakouska, ale také do Austrálie nebo Japonska. Společnost získala prestižní certifikaci Dun & Bradstreet, která je známkou skvělé hospodářské stability.

„Dnešní Crystalex CZ hledá i cestu k domácím spotřebitelům. V roce 2024 byla například u Masarykova nádraží v ulici Na Florenci otevřena nová prodejna.“

Jan Kubát stále v Crystalexu CZ pracuje. Společně s Petrem Tymykem, Alešem Brzkem, Tiborem Matuzem a obchodně-marketingovým týmem usiluje o zvýšení úrovně současného strojního sklářského zařízení včetně nových technologií zušlechťování.

„Vyvinuli jsme dva nové čtyřiadvaceti pozicové foukací stroje, nové lisy, laserové pukání a nové chladicí pece. Máme teď kvalitnější a výkonnější zařízení.“

Jan Kubát oceňuje, jak se Crystalex CZ už mnoho let stará o to, aby výroba skla představovala co nejmenší ekologickou zátěž.

Už od roku 1967, kdy byl u nás ještě profesor Jaroslav Staněk, začala skupina lidí kolem inženýra Františka Arnošta pracovat na vlastním vývoji pecí. Oni byli vizionáři v oblasti elektrického tavení. Takže od té doby jedeme na elektrické tavení. Okolní konkurence jede na plynové pece. My máme tzv. top elektrody, to znamená elektrody svrchu do skloviny a na vrchu je kmen, sklářská vsázka, takže jsou emise minimální. Což je teď velká výhoda. Firmám, které mají plynové pece, teď můžeme radit, jak být ekologičtější. V souvislosti se zvýšením cen za energie se musely zvýšit i ceny za sklářské zboží, nicméně se postupně pracuje na úsporách, třeba díky fotovoltaické energii. Možnou cestou je i vodíkové tavení, je to ale běh na dlouhou trať.“

Jan Kubát přibližuje svou práci v roce 2024.

„Díky generálnímu řediteli Tomáši Janušovi se podařilo koupit program matematického modelování toku skloviny v pecích. Teď můžeme vidět, co se vlastně v té sklářské peci děje. A tudíž můžeme upravit parametry tak, aby to vyhovovalo konkrétní výrobě. Naším cílem je prodloužit životnost pecí, protože elektrotavený žáruvzdorný materiál stojí milióny korun.“

Jan Kubát rovněž rád vzpomíná na spolupráci s Vysokou školou chemicko-technologickou v Praze.

„Na této vysoké škole mají katedru keramiky a skla a s odbornými pracovníky katedry jsme společně pracovali na vývoji našich sklářských hmot a v současné době s profesorem Ondřejem Gedeonen zpracováváme na studii korozní odolnosti skel v myčkách.“

Spolupracoval i s Ústavem nerostných surovin v Kutné Hoře. S Technickou univerzitou v Liberci, konkrétně s katedrou sklářských strojů a robotiky a docenty Františkem Novotným a Vlastíkem Hotařem, se podílí na organizaci odborných sklářských konferencí.

„Pořádají se jednou za dva, tři roky na téma sklářské stroje a kovy ve sklářství. Snažím se získat na konference i účast zahraničních firem. Česká sklářská společnost je garantem těchto konferencí.“

Katedra sklářských strojů a robotiky se od zaměření čistě na sklářský průmysl a průmysl jemné keramiky s postupem času orientovala na požadavky průmyslu obecně s akcentem na automatickou a robotizovanou manipulaci a sklářský průmysl.

Pedagogická činnost

V letech 1967–1982 působil Jan Kubát jako externí učitel na Střední průmyslové škole sklářské v Novém Boru v oborech Dílenská a provozní praxe ve sklárně a Měření a regulace.

„Začal jsem učit díky profesorům Josefu Badalcovi a Vlastimilu Pospíchalovi. Vyučování jsme měli ve škole a také přímo ve sklárně, studenti z každé exkurze museli napsat protokol. V rámci oboru Měření a regulace jsme chodili se studenty do laboratoře a zapojovali různé přístroje a obvody. S některými studenty se stále scházíme, na Mezinárodním sympoziu IGS v Novém Boru jsme nedávno společně oslavili padesát let od maturity.“

Publikace a přednášky

Jan Kubát průběžně publikoval výsledky své práce a týmu lidí ve výzkumném ústavu v časopisech Silikáty, Sklářské rozhledy či Sklo a keramika.

„Psali jsme o robotickém zařízení ATL-02, o tom, jak se postupně inovovalo a přispělo k vyšší a kvalitnější výrobě skla. Kolem roku 1995 se zrušil Státní výzkumný ústav v Hradci Králové stejně jako ten náš, jenž už tehdy patřil pod Crystalex. Náš úkol v oblasti Hutní mechanizace a robotizace tudíž skončil. To byla velká škoda. Některé sklárny si totiž své výzkumné ústavy udržely a opět je po útlumu rozvíjely.

S Vlastimilem Dvořákem, vedoucím novoborského Sklářského klubu a členem výboru České sklářské společnosti, který stál u zrodu českého optického skla, v Novém Boru organizovali semináře a přednášky na téma dávkovače skloviny ve strojní výrobě a nové technologie v oblasti dekorace skla. Významná byla i zahraniční účast. Jak dodává Jan Kubát, Sklářský klub v Novém Boru funguje dál pod vedením inženýra Ernsta Geislera a úzce spolupracuje s výborem České sklářské společnosti.

Spolupráce s IGS

Jan Kubát se úzce podílí na organizaci Mezinárodního sklářského sympozia IGS v Novém Boru.

„Tím, že jsem spolupracoval s inženýrem Františkem Arnoštem, který spolu s výtvarnicí Marií Smrčkovou a profesorem Pavlem Hlavou byl u vzniku IGS v roce 1982, tak jsem se dostal k práci, kdy pomáháme sklářům a výtvarníkům. Překládám, obstarávám potřebný materiál a zařizuji spoustu organizačních záležitostí. Vzpomínám třeba na skupinu Japonců, výtvarníků a také na jednoho sklářského designéra z Číny, s nimiž jsem trávil na IGS řadu dní a dodnes se s nimi přátelím. Byl jsem a stále jsem v úzkém kontaktu i s českými skláři a výtvarníky, jako je Jiří Pačinek, Jiří Šuhájek, Vladimír Kopecký nebo nedávno zemřelý Petr Novotný. Jsou to mistři světového formátu, kteří měli a mají stále spoustu nápadů.“

Jan Kubátovi se líbí současný módní trend, využívání různých optických efektů, technologie přesklívání, ručně ryté výrobky či velké ručně foukané objekty tak, jak je vytváří sklář Jiří Pačinek.

„Líbí se mi také americký designér a sklář Josh Simpson, který přišel na třetím sympoziu IGS s efekty v těžítkách. Teď má ohromné sklářské studio a dělá věci inspirované kosmem, možná díky jeho manželce kosmonautce. Uvnitř těžítek se mu daří vytvářet efekty barevných galaxií, tak, jak jsou vidět pomocí teleskopů.“

Cestování

Jan Kubát rád cestuje. Po roce 1989, kdy byly otevřené hranice do jiných zemí, než byly někdejší socialistické a lidově-demokratické, se vydal například do Itálie. Kromě návštěv památek zajel i do jedné pánvárny, kde nabídl tamním sklářům sklářské pánve vyvinuté v novoborském výzkumném ústavu. Sklárna si je tehdy nakonec objednala.

„Se svým kolegou a přítelem inženýrem Petrem Vokurkou jsem navštívil Čínu, Tibet, Nepál, Indii, Singapur, Barmu, Thajsko, Vietnam, Malajsii a Kambodžu.“

Dobrodružnou cestou v roce 1982 byla samostatná okružní cesta po Spojených státech amerických, Britské Kolumbii a Kanadě s krosnou na zádech autobusy Greyhound a stopem.

Cestování se mi stalo velkou školou života. Byl jsem i v Japonsku, kde znám díky IGS řadu sklářských výtvarníků a navštívil jsem tam několik obchodních domů, kde se v nejvyšším patře nabízely nejlepší výrobky z Evropy. A potěšilo mne, že Japonci považují naše sklo za nejkvalitnější na světě. A značka Bohemia tam něco znamená. Líbily se mi i krásně uspořádané sklářské výstavy v Tokiu a Ósace. My jsme dvacet let úzce spolupracovali s firmou Meiwa, proto jsem měl možnost do Japonska letět vícekrát, naposledy v roce 1996. Poznatky ze svých cest jsem vždy prezentoval širší veřejnosti.“

Kromě cestování má Jan Kubát rád běh na lyžích v Lužických a milovaných Jizerských horách se svými dvěma kamarády Pavlem Fürstem a Pavlem Pospíchalem. Mezi jeho hobby patří také fotografování a práce na zahrádce.

O rodině

Jan Kubát byl dvakrát ženatý. Z prvního manželství s Miroslavou Kubátovou, rozenou Štěpánkovou, má dceru Karlu, která vystudovala Střední uměleckoprůmyslovou školu sklářskou v Kamenickém Šenově a věnuje se umělecké rytině. Z druhého manželství s Annou Kubátovou, rozenou Uhrovou, má syna Jana, který vystudoval Fakultu matematicko-fyzikální Univerzity Karlovy a pracuje v Cryturu Turnov. Jan Kubát má čtyři vnoučata.

Ocenění a kvalifikace

V roce 1988 udělila resortní atestační komise Ministerstva průmyslu České republiky Janu Kubátovi přiznání vědeckého kvalifikačního stupně II s výjimkou vysokých škol. V roce 2023 obdržel prestižní cenu České sklářské společnosti. V této společnosti stále pracuje v jejím výboru.

Jsem v něm od roku 1999 a dokud v něm ještě mohu být nápomocný, tak v něm setrvám.“

Jan Kubát je od roku 2014 také členem German Society of Glass Technology DGG.

 

Ivana Bernáthová

 


[1] O naší společnosti. [online]. Keramo plus, 2024 [cit. 2024-12-15]. Dostupné z: https://keramoplus.cz/cs/

[2] Naše historie... Vše o firmě [online]. Crystalex CZ, 2024 [cit. 2024-12-15]. Dostupné z: https://www.crystalex.cz/vse-o-firme

Místa působení

Výběrová bibliografie

Dílo – články a studie

SVOBODA, Jiří a KUBÁT, Jan. Potlačení důlkové koroze žárovzdorných materiálů sklovinou. Sklář a keramik. 1972, roč. 22, č. 9, s. 247–248. ISSN 0037-637X.

KUBÁT, Jan a SVOBODA, Jiří. Galvanistická ochrana žáruvzdorných materiálů před korozí sklovinou. Silikáty. 1973, roč. 17, č. 2, s. 135–140. ISSN 0037-5241.

KUBÁT, Jan; SVOBODA, Jiří a HORÁČEK, Jaroslav. Vlastnosti sklářských pánví vyrobených keramickým litím do sádrových forem. Sklář a keramik. 1974, roč. 24, č. 3, s. 76–77. ISSN  0037-637X.

KAPLÁNEK, Jiří a KUBÁT, Jan. Způsoby hodnocení odolnosti žárovzdorných hmot vůči teplotním nárazům z hlediska sklářství. Sklář a keramik. 1974, roč. 24, č. 12, s. 360–364. ISSN 0037-637X.

HORÁČEK, Jaroslav a KUBÁT, Jan. Metoda určení vhodnosti žárovzdorného materiálu pro styk se sklovinou, umožňující bližší studium korozních pochodů. Sklář a keramik. 1975, roč. 25, č. 10, s. 301–305. ISSN 0037-637X.

KUBÁT, Jan, HORÁČEK, Jaroslav a DOŠKÁŘ, Josef. Zvýšení životnosti sklářských pánví. Sklář a keramik. 1976, roč. 26, č. 12, s. 349–354. ISSN 0037-637X.

KUBÁT, Jan; KAPLÁNEK, Jiří a SMRČEK, Antonín. Horké opravy sklářských tavicích pecí. Sklář a keramik. 1983, roč. 33, č. 7, s. 191–195. ISSN 0037-637X.

KUBÁT, Jan; FRANZOVÁ, Bohumila a KAPLÁNEK, Jiří. Zkoumání koroze pánvových žárovzdorných materiálů různými typy sklovin. Sklář a keramik. 1986, roč. 36, č. 6, s. 167–172. ISSN 0037-637X.

KUBÁT, Jan a ŠEFL, Viktor. Zkušenosti s technologií Carbo Flame plynem C-53. XI. mezinárodní konference Sklářské stroje. 2003, s. 65–70. ISBN 80-7083-732-2.


Články

MH. Sklářská cena udělena Janu Kubátovi. Sklář a keramik. 2023, roč. 73, č. 11, s. 263. ISSN 0037-637X.

Citace

BERNÁTHOVÁ, Ivana. Jan Kubát. Databáze regionálních osobností [online databáze]. Krajská vědecká knihovna v Liberci, @2025. Datum aktualizace 20. 01. 2025, [cit. 2025-02-11]. Dostupné z: https://www.osobnostilibereckehokraje.cz/osobnosti/id:89691