Vratislav Karel Novák

Rozhovor

Mládí

Vratislav Karel Novák se narodil 13. prosince 1942 v Praze, v porodnici ve Vratislavově ulici, vypráví jeho dcera Kateřina Nora Nováková.

„Táta je Vratislav. A to proto, že když jeho tatínek Antonín Novák šel zapsat jméno svého prvorozeného syna na matriku, tak si nebyl jistý, na jakém jménu se s manželkou dohodli a na jediné, co si vzpomněl, byla Vratislavova ulice, kde se narodil, takže je můj táta díky tomu Vratislav.“

Vratislav Karel Novák vyrůstal nejprve v Praze 7 – Holešovicích nedaleko Veletržního paláce. Později se rodina přestěhovala na Vinohrady.

„Jeho otec Antonín Novák pracoval jako právník pro realitní kanceláře a dostal velmi hezký služební byt nedaleko Grébovky. Byl z něj nádherný výhled do Nuselského údolí a na Pražský hrad. Antonín Novák byl také filmovým kritikem a šéfredaktorem časopisů Kino a Film a doba, do nichž psal pod pseudonymem Jan Žalman. Po okupaci v roce 1968 byl z této funkce odvolán a nemohl v této funkci oficiálně pracovat.“

Matka Vlasta Nováková, rozená Meissnerová, pracovala na volné noze jako textilní výtvarnice.

„Pocházela z Mladé Boleslavi, její tatínek byl právník a zahynul na začátku druhé světové války v koncentračním táboře v Buchenwaldu. Byl Žid, velice aktivně se společensky angažoval a hned na začátku okupace si pro něj přišlo gestapo, zabavilo mu dům a veškerý majetek. V koncentračním táboře zemřel na zápal plic. A prababička, která měla českou národnost, zůstala se svými třemi dcerami sama.“

Vratislav Karel Novák prožil jako malý za války několik leteckých náletů na Prahu, například na Emauzy, které byly relativně blízko jejich bytu.

„Museli stále utíkat do krytu a ten stres ho poznamenal tak, že následkem toho v dětství zadrhával v řeči. Později se to ale vylepšilo.“

Vratislav Karel Novák měl ještě o dva roky mladšího bratra Zdeňka, který se věnoval profesionálně fotografii a byl také kameramanem České televize.

V únoru 1948 se plně chopili moci v Československu komunisté a otec Vratislava Karla Nováka, který inklinoval k levici, vstoupil do komunistické strany.

„Členy se stali i další členové rodiny a všichni věřili tomu, že se jim něco podaří prosadit. Komunisté si ale stále upevňovali moc a režim přitvrdil. Děda byl třeba z dřívější doby zvyklý jezdit v pozici filmového kritika na festivaly do zahraničí a najednou to bylo čím dál těžší. Vyprávěl o tom dokonce v knize.“

Dalším zlomem byla okupace vojsky pěti komunistických států v čele se Sovětským svazem 21. srpna 1968.

„Vystřízlivění po pražském jaru, tedy po pokusu nastolit socialismus s lidskou tváří, bylo pak obrovské. Všichni z rodiny odevzdali stranické legitimace včetně mého otce, který do komunistické strany také vstoupil. Mělo to samozřejmě na všechny nepříjemný dopad hlavně co se týče pracovního uplatnění.“

Studia

Doma se podle Kateřiny Nory Novákové vzhledem k profesi otce Vratislava Karla Nováka jako filmového kritika často mluvilo o filmech.

„Proto zřejmě otcův bratr zamířil k fotografii a do televize. Můj otec nicméně tíhl více k výtvarnému umění. Cesta přes gymnázium pro něj nebyla moc reálná, protože neměl dobré výsledky na základní škole, bavilo ho ale řemeslo. Takže zamířil na Střední průmyslovou školu bižuterní v Jablonci nad Nisou na obor rytí kovů. Bydlel nejdříve na internátě, pak na privátě. Tam měl docela tvrdé podmínky, říkal, že si musel kolikrát dávat hořící svíčku pod židli, aby v té zimě vydržel. Jeho maturitní prací byly plakety, vzpomínám si, že se o nich nevyjadřoval příliš lichotivě. My máme ještě doma fotografie jeho prací, s nimž se hlásil v roce 1961 na Vysokou školu umělecko-průmyslovou v Praze.“

Jeho cesta na vybranou vysokou školu byla podle Kateřiny Nory Novákové přímá. Oblíbil si kov, a tak rovnou zamířil do ateliéru pro umělecké zpracování kovů vedeného tehdejším docentem, později profesorem Janem Nušlem. 

„V ateliéru se věnoval větším plastikám a reliéfům, méně často šperkům. O Janu Nušlovi mluvil jako o zajímavé a vedoucí osobnosti, která studentům umožnila široký rozhled. Snažil se z jejich prací eliminovat politickou stránku a usiloval o to, aby měli studenti větší tvůrčí volnost. Spektrum jeho vlastní tvorby bylo velmi široké, od šperku přes medaile, velmi kreativní a netradiční, až po drobné plastiky. Navrhoval rovněž interiéry a věnoval se i volné tvorbě, která měla kinetické prvky. To byla jedna ze sfér, která mého otce zaujala už na škole a jíž se věnoval ve své vlastní práci. Velkou roli hrála také dílenská asistentka Alena Nováková, která vedla studenty k vynikajícímu řemeslu.“

V šedesátých letech, kdy se mírně uvolňoval komunistický režim a odstartovala řada pokusů o nastolení takzvaného socialismu s lidskou tváří s prvky demokracie, vnímal politickou a společenskou situaci v Československu Vratislav Karel Novák velmi pozitivně.

„V tomto směru na něj hodně působil jeho strýc Karel Kyncl, vynikající reportér a publicista, jenž byl nejdříve stoupencem a později aktivním oponentem československého komunistického režimu. I jeho otec Antonín Novák stále pracoval jako filmový kritik a měl hodně informací o společenské a politické situaci. Hodně se dozvídal od bratra Zdeňka, který v té době studoval na Filmové a televizní fakultě Akademie múzických umění a měl okruh přátel, kteří se scházeli a diskutovali o budoucnosti režimu.“

O jeho diplomové práci vyprávěla první manželka Vratislava Karla Nováka Karla Nováková.

„Chodili spolu už od střední školy, absolvovali společně Vysokou školu uměleckoprůmyslovou v Praze, kdy se jim už za studií narodil můj starší nevlastní bratr Ondřej. Jako studenti měli možnost účastnit se stáží v řemeslných dílnách nebo v průmyslových podnicích. A táta si vybral kovárnu známé rodiny Habermannů u Klátovce na Jihlavsku. Ta stáž ho natolik ovlivnila, že si zvolil pro diplomovou práci kování železa. Vytvořil soubor užitných předmětů, hlavně svícny a svítidla, a rovněž volné plastiky na téma hudba.“

Po obhajobě diplomové práce v roce 1967 musel Vratislav Karel Novák nastoupit na roční absolventskou vojenskou službu.

„Sloužil v Praze, jako vojáci jezdili samozřejmě na různá cvičení. Konstatoval, že vojna byla sice náročná, ale ne tak tvrdá, jako pro ty, co museli sloužit dva roky. Měl na starosti různé výzdoby a výmalby, ale samozřejmě netvořil žádné plastiky nebo jiná umělecká díla. Navrhl také medaili, ale k její realizaci nedošlo. Často jezdil do Hutě na Jablonecku, kde žila u rodičů jeho manželka Karla a syn Ondřej. Zaměřil se hlavně na hledání domu, kde by mohli bydlet. A objevil barokní faru v Rýnovicích, která byla velmi zdevastovaná, ale částka za ni byla tak malá, že si ji mohl koupit. Hned se do ní nastěhovali, byť to bydlení nebylo zpočátku vůbec pohodlné, a pustil se do rekonstrukce. Faru v podstatě opravoval celý život.“

V Jablonci nad Nisou se stýkal s řadou zajímavých lidí, ať to byli spolužáci ze střední nebo vysoké školy, nebo různé osobnosti z Prahy, například architekti.

„Přátelil se se sochařem, malířem, grafikem a šperkařem Vojtěchem Kobylkou nebo známým malířem, grafikem, kreslířem, sklářským výtvarníkem, sochařem, designérem, typografem a pedagogem Jiřím Nepasickým a jeho manželkou, šperkařkou Blankou. Byl v kontaktu s libereckou šperkařkou a výtvarnicí Eleonorou Reytharovou, scénografem Janem Vančurou a jeho ženou, architektkou Ludmilou Švarcovou nebo s Ivanem Jirkalem, s nímž spolupracoval i profesně. Ovlivnili ho také umělci z liberecké Ypsilonky Jan Schmid, Jana Synková, Petr Nárožný a Václav Helšus. Pamatuji si, že nás doma také navštěvovali. Hodně lidí, s nimiž se stýkal, bylo ze sklářského oboru, například sklářský výtvarník, medailér a malíř Jiří Dostál, ředitel jablonecké umělecké průmyslovky Alois Hubička, Zdeněk Linka, jablonecký sochař a medailér Jan Lukáš, otcův spolužák ze střední a vysoké školy. Spolu si pořídili první a druhou uměleckou dílnu. Takže na společných pracích, které vytvářeli do poloviny sedmdesátých let, jsou uváděna jména obou umělců.“

Kovářská dílna

Spolu s Janem Lukášem si pronajali svou první kovářskou dílnu ve Mšeně na břehu jablonecké přehrady.

„Dělali v ní nejdříve drobné zakázky, nápisy, pamětní desky a také restaurátorské práce různých kovových prvků, třeba kříže pro jilemnické muzeum, kříže na kapličky, mříže na okna nebo vstupní dveře.“

Na kovářskou dílnu byl později vyměřen demoliční výměr, měla ustoupit výstavbě nového sídliště. Proto Vratislav Karel Novák spolu s Janem Lukášem hledali jiné vhodné prostory.

„Naskytla se jim možnost koupit a adaptovat bývalý teletník na louce za kostelem U křížku v Rýnovicích, který byl plný hnoje. V podstatě se jednalo o podobný Hnojový dům legendy Jizerských hor Gustava Ginzela. Dva roky ten hnůj vyváželi, bylo to prý strašné, jak mi líčil Jan Lukáš. Mnoho let pak společně pracovali. Nakonec se ale dohodli, že si Honza bude dělat menší zakázky, jako třeba medaile, ve své dílně a můj otec si pro své monumentální zakázky ponechá bývalý teletník.“

Kovářskou dílnu si oba umělci dobře vybavili. Měli tam malý jeřáb-kočku, soustruh, frézu, vrtačku, ohýbačku, kovářskou výheň, autogen a sklad železa.

Kinetické objekty a šperky

Kinetické objekty a šperky začal Vratislav Karel Novák tvořit jednak pod vlivem profesora Jana Nušla, jenž je například autorem větrníků, které jsou mimo jiné ve sbírce Severočeského muzea v Liberci, ale také pod vlivem jiných evropských a světových sochařů. Znal je většinou z odborných publikací. Mohl si je půjčovat v knihovně VŠUP, která nakupovala i publikace z tehdejších západních zemí. Sledoval například tvorbu Alexandra Caldera nebo Jeana Tinguely

„Své první kinetické samohybné objekty vytvořené kovářskou technikou prezentoval na výstavě Socha a město v Liberci v roce 1969. Jednalo se o jednoduché mechanické principy vyvažování. Používal valouny, balvany, které vytvářely protiváhu. Všechny ty věci byly kované a hýbaly se dotykem lidské ruky.

Vratislav Karel Novák miloval technické vynálezy, využíval známé principy mechanismů z automobilového průmyslu, zajímal se o meteorologické pomůcky, družice, radary a jiné technické systémy. Bavilo ho vše umělecky přetvářet. Měl rád fyziku a kinetiku. Obdivoval vynálezy Leonarda da Vinciho.

„Později, když už mohl, tak si koupil obrovskou monografii da Vinciho vynálezů, které byly v knize detailně rozkreslené.“

První venkovní plastika pochází z roku 1976 a vznikla pro areál podniku Preciosa v Liberci. Realizoval ji společně s jabloneckým architektem Ivanem Jirkalem.

„Na těch skicách, které máme, je vidět, že můj otec postupně pod vlivem názorů různých komisí, jež dílo posuzovaly, ustupoval od složitých kinetických tvarů k jednodušším. Lépe podle něj vyjadřovaly zaměření podniku, kde se vyráběly broušené komponenty ze skla a křišťálu. Plastika inspirovaná brusem dostala název Routa a stála před vchodem do Preciosy. Podařilo se ji uchovat až do dnešních dní, je instalovaná před Severočeským muzeem v Liberci.“

Jeho první kinetická plastika Meteorologická družice byla umístěná v sídlišti Holý vrch v České Lípě. Umělecké dílo bylo ovlivněné úspěchy lidstva v kosmonautice.

„Na lopatkách družice jsou nápisy inspirované kosmickým světem. Dílo to bylo krásné, ale od počátku problematické. Lidé v novém sídlišti totiž očekávali klasickou kamennou nebo bronzovou plastiku. A když tam meteorologickou družici táta společně s pomocníky začali instalovat, naštvaní lidé po nich házeli jablka. Některým se prostě nelíbila. A navíc, jakmile foukal vítr, začala kinetická plastika skřípat a vrzat, lidé nemohli spát a stěžovali si. Máme zachovanou mnohaletou korespondenci, která se této problematické plastiky týkala. Otec ji neustále opravoval, doplnil ji dokonce o silonová pouzdra z jabloneckých Autobrzd. Problém těchto instalací tkvěl v tom, že se vždy jednalo o prototypy. Jinak se chovalo v dílně jako modely a jinak v monumentálním měřítku. Venku navíc v mnohdy extrémních klimatických podmínkách.“

Jak dodává Kateřina Nora Nováková, její otec kinetické instalace miloval, ale zároveň ho velmi unavovalo řešit všechny následné problémy, které se mnohdy týkaly i bezpečnosti jeho uměleckých děl.

„Máme doma fotografii jeho Meteorologické družice z roku 2016, kdy byla už hodně zdevastovaná a zrezavělá. Odborníci z Vysoké školy chemickotechnologické v Praze tehdy navrhli postup jejího restaurování. Teď je deponována v areálu Technických služeb Česká Lípa, ale k jejímu restaurování už zřejmě nedojde. Jednomu technikovi se podařilo vytvořit animaci, jak ta plastika v reálu fungovala. A to je vlastně takové memento slavně neslavné českolipské kinetické plastiky.“

V sedmdesátých letech v době normalizace musel Vratislav Karel Novák tvořit svá díla pod cizími jmény.

„Byl to důsledek odevzdání stranických legitimací na protest proti sovětské okupaci v roce 1968. Kvůli tomu mimochodem živořil jeho otec Antonín Novák, který musel odejít z Prahy, žil na chalupě pod Bramberkem a psal tam scénáře. Postižený byl i strýc Karel Kyncl, toho dokonce zavřeli na čas do vězení. Můj otec nemohl realizovat zakázky pod svým jménem. Takže u řady zakázek jsou uvedeni jako autoři Jan Lukáš nebo jeho bývalá žena Karla Nováková. Dělil se o zakázky s Jiřím Hubičkou nebo Zbyňkem Runčíkem. Byly to takové chlebovky, které byly nicméně nezbytné, abychom přežili. V té době měl už otec druhou ženu, mou matku Johannu Pauly a mne. Pamatuji si, že jsme někdy opravdu neměli ani na chleba.“

Vratislav Karel Novák musel investovat hodně peněz do materiálu a platil opravy problematických instalací.

„Přes městského architekta v Jablonci nad Nisou Karla Pelanta se naštěstí spolu s Janem Lukášem dostal k zakázce interiérového vybavení jablonecké radnice a obřadní síně. Později společně navrhovali obřadní síně i v jiných českých a slovenských městech. Ve spolupráci s mou maminkou realizoval design interiérů a doplňků vybavení pro mateřské školy. Řešili spolu barvy textilu, tu a tam vymýšlel nějaký herní prvek. Opět se snažil využívat oblíbené kinetické prvky ve spojení se dřevem. Ale ne vždy to bylo bezpečné. Učitelky pak nechtěly, aby si s nimi děti hrály a často bývaly odstraněny.“

Kinetické šperky

Jak dál vypráví Kateřina Nora Nováková, její otec začal své první šperky ze dřeva a kovu tvořit ještě na vysoké škole.

„Byly to klasické šperky, které vytvářel v souladu s tehdejším stylem výtvarného umění.“

Zajímavým počinem byla podle jeho dcery výstava současného autorského šperku ve Vídni v roce 1980. Pořádal ji rakouský šperkař jugoslávského původu Peter Skubic, který pracoval s nerezocelí a kinetickými prvky. Přijel osobně do Prahy a spolu s kurátorkou Uměleckoprůmyslového muzea v Praze Věrou Vokáčovou vybíral československé výtvarníky, které měl vyzvat k účasti na výstavě.

„Kurátorka tehdy mého otce nevybrala. Přitom ho tátův přítel, věhlasný slovenský výtvarník, sochař a šperkař Anton Cepka doporučil. Líbily se mu otcovy drobné kinetické objekty. Podle jeho názoru mohly oslovit i Petera Skubice. Vzal ho proto do otcova ateliéru v Jablonci a výsledek byl ten, že organizátor výstavy řekl Věře Vokáčové, že Vratislav Karel Novák musí na výstavě být. Prohlásil dokonce, že když otcovy šperky nebudou, nevezme na výstavu ani nikoho jiného z Československa.“

Vratislav Karel Novák vytvořil ke šperkům studie. Jednalo se o dvě série malých broží z nerezocelového plechu, o drobné čtvercové destičky, na kterých jsou různé formace vytvořené pomocí drátu nebo jiného nerezocelového prvku. Brože byly prezentovány v katalogu vídeňské výstavy.

„Jako jediný z celého světa má v katalogu dvě strany, jiní měli jen jednu. A na té druhé straně měl vyfotografovaný cyklot, drobný objekt, který byl doplněn o mechanické prvky.“

Díky úspěchu se umělec začal víc a víc kinetickým šperkům věnovat. Se šperky bylo možné si pohrávat. Řešit rovněž vztahy kovu s ženským tělem.

„Šperky byly většinou složeny z několika částí, které reflektovaly pohyb nositele. Jednalo se například o jehlice do šatů, mívaly pohyblivý prvek na pružinky nebo přesuvný prvek, který se dal zaaretovat přiznaným prvkem šroubu a matky. A nositel sám si mohl šperk upravit.“

Líbil se mu Body Art, umělecká tvorba na lidském těle. Inspirovali ho umělci ze západního světa ze šedesátých let, kteří využívali šperk nejen jako ozdobu, ale i jako interakci s lidským tělem. Souviselo to s tehdejší velkou érou performancí, fotografováním a filmováním záznamů nainscenovaných akcí, dodává Kateřina Nora Nováková.

„Tátu už tehdy nebavily šperky, byť s kinetickými prvky, které byly umístěné někde ve vitríně. Chtěl je prezentovat na modelkách, aby bylo jasné, jak se má šperk nosit. Důležitá byla přitom i scénografická prezentace. Kolegové z tehdejších kapitalistických zemí prezentovali šperky třeba tak, že je doplňovali například o svazování těl nebo obtisky na těle. Modifikovali tělo modelky pomocí stínu, světla nebo odrazem zrcadla. Peter Skubic šel dokonce tak daleko, že si sám nechal všít pod kůži kus zlata, takže to bylo velmi silné.“

Vratislava Karla Nováka oslovily fotografie šperků Ivo Buriana a Svatopluka Kasalého od Adolfa Vrhela nebo Tarase Kuščynského. A chtěl své šperky také prezentovat prostřednictvím uměleckých fotografií.

„Další fotografové, s nimiž spolupracoval, byli Pavel Baňka, Tono Stano, Ivo Gil a Jiří Erml. Já sama byla jako malá s otcem u Pavla Baňky, stala jsem se dokonce objektem fotografování, protože tehdy nějak vypadla modelka a potřebovali vyfotit roušku z igelitu na tváři.“

S fotografem Josefem Honzíkem z Liberce si porozuměli ve scénické fotografii.

„To už byla jiná éra. Otec začal odcházet od kinetismu, od jednoduchého konstruktivistického tvarosloví, k pop-artu. Začal šperky doplňovat různými předměty, které třeba někde našel. Začala pro něj být důležitá emocionální výpověď šperku. Jeho šperky předváděli kamarádi a známí.“

Dalším fotografem, s nímž si na přelomu osmdesátých a devadesátých let Vratislav Karel Novák rozuměl, byl Luboš Dvořák. Fotil s ním například sérii šperků s igelity naplněnými vzduchem nebo vodou, omotávané kolem těla modelu.

„Z drátů vytvářel také různé samohyby doplněné o kolečka nebo lopatky. Hnací silou byla buď lidská ruka nebo vítr. Dráty používal mimochodem také proto, že neměl dostatek finančních prostředků na koupi jiného kovového materiálu. Byly různě pokřivené, postupně je lakoval štětcem nebo nástřikem, později je nechal niklovat. Rozhýbávaly se mimo jiné pomocí nakloněné roviny. Nazýval je podle cyklického pohybu cykloty. Často touto tvorbou parodoval společnost nebo lidské vlastnosti. Vytvářel i pohybující se zvířata.“

Velkým impulsem pro něj byla první samostatná autorská výstava v roce 1979 ve foyer divadla v Nerudově ulici.

„Měla v něm původně vystavovat sochařka a šperkařka Daniela Vodáková Vinopalová, z její výstavy ale sešlo. Dozvěděla se o tom moje maminka a přemluvila ho, protože trochu váhal. Myslel si, že nemá dostatek exponátů. Poradila mu, ať to zkusí právě s cykloty. Ty pak nebyly instalované ve vitrínách, ale ležely volně na stolech. Tátovi známí a přátelé se na výstavě střídali v hlídání, aby ty cykloty návštěvníci nepoškodili. Výstavu navštívilo hodně návštěvníků, od nás i ze zahraničí. Lidem se líbilo, že mohli tyto objekty rozpohybovat a pohrát si s nimi. Díky této výstavě otec obnovil kontakty v Praze, začínali si ho všímat i teoretici, například Jan Kříž, který o něm psal a byl také autorem textů do výstavního katalogu.“

Po výstavě ve Vídni byl Vratislav Karel Novák v roce 1989 spolu s Blankou Nepasickou vyzván, aby společně připravili přednášku. Absolvovali také dvoutýdenní pracovní cestu do Švýcarska a tehdejšího západního Německa, kde se setkali s mnoha výtvarníky, šperkaři a galeristy.

„Byla to jména, která do té doby znali jen z katalogů. Za totality nemohli většinou na výstavy do západních zemí jezdit. Šlo to až po sametové revoluci v roce 1989.

Objekty v Liberci a Jablonci nad Nisou

Jedno z nejstarších nekinetických děl Vratislava Karla Nováka je plastika Ruce z leštěné mosazi v podobě rukou s rozevřenou knihou a také reliéf Hudba ve vstupním vestibulu v Městské knihovně v Jablonci nad Nisou, které vytvářel spolu s Janem Lukášem.

„Další zásadnější plastika stojí v jabloneckém Mšeně a má název Vrtule. Říkalo se jí Rudý děs. Nebyla to jednoduchá realizace. Jednalo se o plastiku tvořenou dvěma nakloněnými sloupy s lopatkami, na jejichž konci byla vrtule. Současná Vrtule je už třetí variantou plastiky. Předchozí varianty nefungovaly. Při první realizaci dokonce jeden sloup i s vrtulí spadl. Pod plastikou se nachází betonový bunkr se strojovnou a velkými ozubenými koly, takže se ty sloupy mohly otáčet. Nicméně hodně rámusily, takže si lidé z blízkého sídliště na hluk stěžovali. Táta musel lopatky zaaretovat, takže se hýbaly jen vrtule.“

Další plastika stojí na břehu jablonecké přehrady Mšeno, jedná se o Rybářský prut.

„Původně tam měla být jiná plastika, kterou tvořil velký duhový oblouk a trubka, co vedla do přehradní nádrže. Otec plánoval, že trubku natře speciální americkou barvou, chtěl totiž, aby reagovala na polarizaci světla. U plastiky měla být ještě malá meteorologická stanice přístupná lidem, aby si mohli sami zjišťovat předpověď počasí. Nakonec nebylo možné tuto plastiku zrealizovat, Po mnohaletém posuzování komise nakonec rozhodla, že na břehu přehrady bude nainstalován tátův Rybářský prut. Tato plastika už teď není kompletní. Původně byly pod prutem naistalovány tři splávky z nerezocelového plechu, které byly přikotveny ke dnu. Nenechaví plavci je ovšem vždycky z lan a řetězů odkroutili, takže se ty splávky pak volně pohybovaly po vodní ploše. Nakonec musely být demontovány.“

Třetí plastika, která je dnes nově natřená, stojí u základní školy Liberecká. Jedná se o nakloněnou krychli, která působí klamným perspektivním pohledem.

„V Liberci byla první otcovou plastikou Routa koule, která teď stojí před Severočeským muzeem. Naproti u Oblastní galerie pak byl instalován Pošuk vlajkohonosný, žlutý vozík, který reaguje na otcovu zálibu v zemědělských strojích. V budově rektorátu Technické univerzity v Liberci mají plastiku z roku 2009 nazvanou Světlíková zatmívací klapka. Vznikla ve spolupráci s architektem Jiřím Suchomelem.“

Dalším zajímavým dílem Vratislava Karla Nováka je fontána Archimédův šroub, která se nachází na nádvoří Státního oblastního archivu v Liberci. Plastika Znění stála na nádvoří Základní školy pro neslyšící v Liberci. Jednalo se o krychli, v níž byly na ocelových lanech zavěšené různě vyladěné trubky, které o sebe narážely a tím produkovaly hluk.

„Byla to ale opět nebezpečná plastika. Z trubek se při rozhoupání stávala beranidla, kterými se žáci mohli poranit. Takže se musely svázat, aby se nemohly hýbat. Nakonec byla plastika odstraněna. Takže u školy zbyl jen tátův piktogram ucha.“

Další plastika Vlny stála u jabloneckého bazénu. Tvořily ji dva nerezové ohnuté plechy, které se měly houpat a tím simulovat vodní hladinu.

„Byla nicméně označená za nebezpečnou, takže musela být odstraněna. Otec musel vrátit dokonce honorář, byť byly Vlny řádně schválené komisí a plastiku byl nucen odvézt.“

Ve vestibulu jablonecké pobočky České spořitelny byla umístěna plastika Zlaté pruty. V realizaci přestavby objektu ji Vratislav Karel Novák navrhl společně s architektem Borisem Šonským. Jednalo se o zlaté pruty, které se otáčely pomocí elektromotoru. V současné době už plastika v budově po další přestavbě budovy není, připomíná Kateřina Nora Nováková.

„Když byla jakákoliv plastika odstraněna, tak to nesl otec velmi špatně. Pokaždé se snažil přesvědčit investora, aby jeho umělecké dílo dál na vybraném místě zůstalo. Říkal jim, že se lidé mají k plastikám chovat jako k uměleckému dílu. Ovšem byl si také vědom toho, že šel někdy na hranu, někdy až přes hranu únosnosti materiálu i vnějším podmínkám, včetně zohlednění chování lidí. On sice počítal s tím, že se občas něco rozbije a zase opraví a taky s přirozenou inteligencí těch, co se k plastikám přibližují. Ale nepočítal s tím, že se někteří lidé budou chovat tak, že pro ně může být jeho plastika nebezpečná. Naštěstí nikdy nemusel řešit, že by se opravdu někdo zranil. Byla to ovšem otázka štěstí.“

Některé z odstraněných plastik jsou dnes složené v jeho dílně, takže by bylo podle Kateřiny Nory Novákové možné je v budoucnu využít.

„Ještě bych chtěla zmínit zajímavou kinetickou realizaci do Domu mládeže a techniky v Praze, která už také neexistuje. Byl to soubor kinetických prvků, které si mohli návštěvníci sami rozpohybovat a otáčet pomocí různých mechanismů – řetězů, pák a kladek.“

Vratislav Karel Novák se věnoval v rámci architektonických realizací i návrhům interiérů včetně svítidel.

„Byla to například svítidla ve vstupním vestibulu na jablonecké radnici, osvětlení pro banku ČSOB v Jablonci nad Nisou a pro sídliště Nisa. Nedaleko sídliště Liberecká, kde stála jeho Krychle zhotovil skleněné koule s mnoha přirozenými bublinami vyfouknuté z čirého skla. A instaloval je na sloupech. Jeho svítidla jsou i v Košicích a v Lucerna baru v Praze. Vytvořil rovněž drobnější soubor svítidel, který je nyní v soukromé sbírce. V nich byl také obsažen kinetický prvek, třeba naklápění, natáčení nebo aretace.“

Realizoval i návrh interiérového nábytku propojeného s plastikou. Jednalo se o speciální stůl pro výstavu v muzeu v německém Solingenu, které se specializuje na příbory.

„Muzeum vyhlásilo soutěž na stolní náčiní a otec spolu s americkou výtvarnicí Susane Rae Ewingovou zrealizoval nejen stolní soupravu pro dvě osoby, ale také stůl, který měl symbolizovat nebeské sféry. K němu ještě navrhli dvě originální židle. Několik stolních prvků vytvořila otcova třetí žena, šperkařka Ludmila Šikolová.“

Vratislav Karel Novák vytvořil rovněž návrh žezla pro děkana Fakulty umění a designu Západočeské univerzity v Plzni.

„Vznikl i návrh řetězu, který nakonec nebyl realizován, a také kalamář na odkládání psacích potřeb. Potom to byl prototyp pracovního stolu, výstavních panelů a zároveň pochozích mol pro studenty jeho vlastního ateliéru Design kovu a šperku nazývaného neformálně Metallum. Prototypy jsou zachyceny na fotografiích. K jejich realizaci ale nedošlo.“

Návrhy interiérů a svítidel nicméně nepatřily k Novákovým tvůrčím prioritám.

Sametová revoluce

Jak vzpomíná Kateřina Nora Nováková, v roce 1989 se konala otcova významná zahraniční výstava v Bauhausu v tehdy východoněmecké Desavě.

„Mé mamince Johanně Pauly se podařilo přes československého konzula díky konstruktivistické povaze otcovy tvorby zajistit úžasné prostředí desavského Bauhausu. Výstava totiž měla být původně v berlínském centru, tyto prostory ale nebyly podle rodičů tak pěkné a příjemné jako v Desavě. Říkali mi, že tehdy už v Desavě vládla revoluční nálada. Mí rodiče pak ještě jeli do Kolína nad Rýnem k Peterovi Skubicovi, který vyučoval na tamní univerzitě. Vraceli se koncem listopadu 1989, a když se blížili k hranicím, tak v rozhlase slyšeli, co se v Praze a po celé zemi po brutálním zásahu komunistických složek proti pokojné demonstraci studentů na Národní třídě děje.“

Vratislav Karel Novák začal ihned svolávat výtvarníky do svého jabloneckého ateliéru na faře.

„Bavili se o tom, jak se k sametové revoluci postaví, diskutovali také s divadelníky a s architekty libereckého ateliéru SIAL. S tátou jsme se vypravili na dvě demonstrace na pražskou Letnou. Pamatuji si hrozný mráz a také zvonění s klíči a naše poskakování v péřovkách. Já osobně jsem tehdy studovala na jablonecké střední uměleckoprůmyslové škole a sledovala jsem, jak se na ní postupně všechno měnilo. Nikdo ale nevěděl, jak celá sametová revoluce dopadne. Táta mi tehdy radil, abych se chovala rozvážně, měl totiž trpkou zkušenost z následků roku 1968.“

Stroj času – Pražský metronom

Stroj času – Pražský metronom je nejslavnější instalací Vratislava Karla Nováka. Jedná se o ocelovou konstrukci na elektrický pohon, která stojí od roku 1991 na místě někdejšího Stalinova pomníku na pražské Letné. Vratislav Karel Novák navrhl Metronom pro Všeobecnou československou výstavu v Praze k jejímu stému výročí.

„Metronom neměl být stálou plastikou, byl to vlastně výtvarný poutač na výstavu. Měl ji původně realizovat někdo jiný a otec byl vlastně náhradníkem. Že ji bude dělat on, se dozvěděl na poslední chvíli. Chtěl navázat na stoletou historii výstavy a zároveň chtěl, aby symbolizovala určitý mezník, kterým se stala sametová revoluce. A to v době, kdy se ještě nevědělo, kam se naše společnost v rámci demokracie pohne, jestli doleva nebo doprava. Zároveň chtěl realizovat něco mechanického – kinetického, prostě úplně jiného než ona statická socha, co tam předtím stála. A metronom, který používají hudebníci k odklepávání rytmu, měl rád.“

Jeho návrh byl za dva měsíce hotový a ihned prošel přes komisi. Metronom pak vyrobila společnost ČKD Racionalizace. Vratislav Karel Novák měl řadu spolupracovníků z libereckého ateliéru SIAL, například statika Zdeňka Patrmana, a pomáhali mu i kinematici.

„Metronom měl stát nad Čechovým mostem v ose Pařížská ulice – Staroměstské náměstí jen po dobu výstavy. Vůbec se nepočítalo s tím, že bude stát na Letné dodnes. Jak jsem se později dozvěděla, plastika tam zůstala mimo jiné i proto, že Společnost pro Československou všeobecnou výstavu měla finanční problémy a neměla peníze na odstranění plastiky.“

Vratislav Karel Novák založil s kolegy z UMPRUM Společnost Kyvadla, která začala shánět prostředky na zachování plastiky. I když ani to nebylo jednoduché, protože pozemek pod plastikou patří Praze 7. Přes všechny peripetie se nakonec plastiku podařilo zachovat. Koupil ji soukromý vlastník, který má metronom dodnes a stará se o něj. V roce 2013 se dokonce podařilo zrealizovat v rámci festivalu Signál původní záměr Vratislava Karla Nováka zvýraznit plastiky prostřednictvím světelných efektů.

„Z okna domu na Staroměstském náměstí byl vyslán paprsek na špičku pohyblivé rafiky Metronomu, takže bylo vidět to úžasné propojení soch. Vítáme, že současný vlastník uvažuje o nasvětlení rafiky.“

Jak dál vypráví Kateřina Nora Nováková, v roce 2016 vlastník Metronom přetřel na zeleno bez souhlasu rodiny, která vlastní autorská práva.

„Po asi ročním jednání prostřednictvím právníků se nám podařilo docílit toho, že byla rafika a závaží přetřeny opět na červeno. Ta barva je totiž symbolická, představuje barvu krve a souvisí navíc s jednou z barev naší vlajky. Zelená se opravdu na plastiku nehodí, byť by byla sebeekologičtější. Vlastník je nyní s rodinou v korektním vztahu a finančně podpořil i autorovu novou publikaci“

Pedagogická činnost

V letech 1990–2007 působil Vratislav Karel Novák jako docent a později profesor na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze. Vedl ateliér Kov a šperk.

„Jeho pedagogická činnost nebyla tak úplně chtěná, dokonce sepsal text pod názvem Nikdy jsem nechtěl učit. Protože věděl, co mu výuka na vysoké škole sebere – čas a energii. On se totiž snažil všechno dělat naplno a spíš ho lákala vlastní tvorba. Navíc neměl vůbec v plánu bydlet trvale v Praze. Za všechno vlastně může Lucie Nepasická, která s dalšími studenty přijela za tátou do Jablonce a přemluvila ho, aby se přihlásil do výběrového řízení. Nakonec se přihlásil a výběrové řízení vyhrál.“

Předsevzal si, že nasměrování ateliéru změní. Chtěl, aby nebyl orientovaný jen na šperk a na medaili. Začátkem devadesátých let vedl ateliér spolu s ním známý medailér Jiří Harcuba.

„Takže měl ateliér dvojí vedení. Pro spoustu studentů to nebylo vůbec jednoduché. Otec i Jiří Harcuba totiž měli jiný styl výuky. Jiří Harcuba se později stal rektorem UMPRUM a otec vedl nakonec ateliér sám. Otec měl nicméně osobitý pedagogický přístup. Někteří studenti ho nebyli ochotni akceptovat a přestupovali do jiných ateliérů. Táta se snažil zadávat témata šířeji. Jednalo se spíš o nadsazená filosofická témata, která měla směřovat ke konkrétnímu výstupu. Buď ke šperku nebo k jiné realizaci, která nutně nemusela být z kovu. Mohly to být i realizace z jiných materiálů a také design nábytku, příborů a tvorba volnějších plastik. Studenti se účastnili výjezdních sympozií a plenérů, kde jim otec zadával různá témata. Byla tam spousta nadaných studentů a vzniklo mnoho zajímavých věcí. Jeden z jeho studentů Petr Vogel se stal jeho asistentem, později společně vybudovali na Západočeské univerzitě v Plzni nový ateliér poté, co byli oba odejiti.“

Kateřina Nora Nováková vysvětluje důvody odchodu svého otce z vedení ateliéru na UMPRUM v Praze.

„Otec byl kontroverzní osobou, která neuměla mlčet ke směřování školy. Nelíbilo se mu, že vedení UMPRUM postupně vyměňovalo vedoucí jiných ateliérů. Novému rektorovi Pavlu Liškovi prostě vadily názory některých kantorů včetně mého otce. Takže mu nakonec v roce 2007 neprodloužil smlouvu. Nesl to těžce, i když už byl v podstatě v důchodu.“

Rok se věnoval svým realizacím a volné tvorbě. V roce 2008 se vrátil k pedagogické činnosti, vedl ateliér Design kovu a šperku na Západočeské univerzitě v Plzni na nynější Fakultě designu a umění Ladislava Sutnara.

„Byla to vlastně taková kopie pražské UMPRUM. Spolu s Petrem Vogelem založil bakalářské a magisterské studium orientované na šperk a tvorbu z kovu. Pracovní název ateliéru byl Metallum. Se studenty pracoval i v době, kdy onemocněl leukémií, většinou na dálku, občas se nicméně účastnil univerzitních akcí. Se studenty slavil naposledy Vánoce v roce 2013.“

Jak připomíná Kateřina Nora Nováková, její otec v rámci pedagogické činnosti vyznával konstruktivní skepticismus. Vybízel podle ní studenty k lepšímu výkonu tím, že je znejišťoval.

„Když například student realizoval nějaký svůj nápad, tak ho v průběhu té práce všelijak vykolejoval. Snažil se v podstatě o to, aby se naučil své dílo vidět z různých úhlů pohledu, aby sám začal o své práci pochybovat, aby ale zároveň sám sebe i toho diváka utvrdil v tom, že je to ta správná cesta, že se jedná o opravdu přesvědčivé dílo. Slabší povahy to ne vždy vydržely. Někteří z jeho ateliéru odešli. A ti, co vydrželi, říkali, že to opravdu nebylo lehké, protože museli svou práci nakonec předělat. Někteří studenti ho tedy opravdu neměli rádi. Nicméně, když se teď s některými po letech setkávám, tak mnozí z nich hodnotí jeho přístup pozitivně.“

Stáže a sympozia

Vratislav Karel Novák rád jezdíval na Vysokou školu výtvarných umění v Bratislavě, například za šperkařem, designérem, interiérovým architektem a pedagogem Karolem Weisslechnerem.

„Karol Weisslechner zastupoval jako pedagog mého otce na UMPRUM v Praze v době, kdy cestoval po Spojených státech amerických. Byl tam na přednáškovém turné po amerických univerzitách a zúčastnil se také výměnné stáže na univerzitě v Miami. V USA vedl i kurzy kresby. Absolvoval také krátké pobyty v Japonsku nebo ve Finsku.“

Zúčastnil se také řady uměleckých šperkařských sympozií, na nichž se setkal s řadou umělců a vysokoškolských pedagogů. Vzájemně se pak zvali na různé přednáškové cykly. Dojednával také stáže pro své studenty.

„Taková setkání pro něj byla zcela zásadní, protože díky nim posouval svou tvorbu jiným směrem, například z pohledu materiálu a technologie. Třeba na uměleckém sympoziu v Turnově museli účastníci využít ve své tvorbě český granát nebo jiný drahý kámen, které otec do té doby nepoužíval, zaměřoval se tehdy na nerezocel. Byl na tomto sympoziu třikrát a pokaždé vytvořil jinak zajímavé dílo. Využíval i nebroušené granáty, které například zatavil do igelitu nebo nasypal do lahve od léku. V polovině devadesátých let pak začal pracovat se stříbrem a vznikla poměrně velká kolekce šperků a drobných objektů v podobě vajec, která navazovala na téma zrození či počátek života, s využitím českého granátu a stříbra. Využíval i pravé skořápky vajec doplněné nerezocelí.

Jak dál pokračuje Kateřina Nora Nováková, otec rád chodil v zahraničí na výstavy, setkával se s místními tvůrci a nasával tamní tradiční umění.

„V Americe ho v devadesátých letech trochu ovlivnila popkultura. Začal do své tvorby zařazovat například hračky z umělé hmoty. Vracel se také ke své tvorbě ze šedesátých a sedmdesátých let, kdy využíval prvky poetismu, surrealismu, brutalitu kontrastů a velkou dávku erotiky.

Péče o umělecký odkaz

Sochař, šperkař, designér a vysokoškolský pedagog Vratislav Karel Novák zemřel po těžké nemoci 12. února 2014 v Jablonci nad Nisou. Od té doby až do současnosti pečuje jeho rodina o umělcův odkaz.

„Je to poměrně náročné, protože otec netvořil jen šperky nebo malé cykloty, ale rovněž monumentální díla, o něž se musíme neustále starat. Řadu jeho kinetických objektů navíc nelze bez pomoci odborníků opětovně zprovoznit. Otec nám sice v posledních měsících svého života ukazoval v dílně, co k čemu patří, většinu dílů měl navíc perfektně uložených a popsaných, nicméně některé díly svých plastik přeskládal do jiných objektů a je teď nutné dodatečně zjistit, jak mají fungovat. Dozvídáme se to z fotografií, kreseb, technických výkresů nebo filmových záznamů.“

Rodině se začali ozývat kunsthistorici, sběratelé a galeristé a ptali se, jak to bude s díly Vratislava Karla Nováka v budoucnosti.

„My jsme si řekli, že jeho dílo musíme nejprve uspořádat. Musím tátu pochválit, že měl svou výtvarnou dokumentaci až na pár výjimek velmi dobře vedenou. Zavedl dokonce vlastní muzejní nebo galerijní systém, v němž ke šperkům a dalším objektům vytvářel karty, na nichž byl uveden název kresby nebo fotografie, rok vzniku, instalace na výstavách nebo, kdo dílo vlastní. Takže máme veškerou dokumentaci za uplynulých čtyřicet let. Což je fantastické!“

Jak připomíná Kateřina Nora Nováková, jako rodina chtěli dílo Vratislava Karla Nováka opětovně dostat víc do povědomí veřejnosti. Novákovy plastiky, šperky a další díla začali půjčovat na výstavy.

„V roce 2018 jsme zorganizovali větší posmrtnou výstavu v Národní technické knihovně v Praze, která se týkala jak volné tvorby, tak i modelů v architektuře. Industriální prostory knihovny se k jeho dílu velice hodily.“

Spolu s třetí manželkou Vratislava Karla Nováka, šperkařkou a vysokoškolskou pedagožkou Ludmilou Šikolovou, začala Kateřina Nora Nováková shromažďovat informace o otcových plastikách ve veřejném prostoru. Vytvořily pak sérii informačních panelů. Uspořádaly několik menších výstav a k nedožitým osmdesátým narozeninám umělce se rozhodly uspořádat rozsáhlejší výstavu a informační kampaň o jeho díle.

„Za jeho života vyšly dílčí katalogy, které si napsal sám, jeden v devadesátých letech a druhý v roce 2010. Jsou nich také texty, dá se říci souhrnné eseje některých kunsthistoriků. Nejsou to ovšem studie o autorově díle. A jako rodina, nás je pět dětí ze tří jeho manželství, jsme se rozhodli založit Spolek přátel díla Vratislava Karla Nováka, na jehož základě můžeme na připravované projekty získat i finanční podporu prostřednictvím grantů.“

Společně se Severočeským muzeem v Liberci se podařilo na přelomu let 2022/2023 uspořádat výstavu k nedožitým osmdesátým narozeninám Vratislava Karla Nováka.

„Výstava byla komplexní, ale ne úplně retrospektivní. Byla na ní zastoupena část jeho volné tvorby, zčásti doposud neprezentované. Vystavovali jsme také modely a realizace do architektury, šperky a fotografie šperků. Severočeské muzeum v Liberci koupilo plastiku Routa od Preciosy, která se stala poutačem na tuto výstavu.“

K nedožitým narozeninám Vratislava Karla Nováka se připojilo i město Jablonec nad Nisou, které uspořádalo ve vestibulu radnice panelovou výstavu věnovanou jeho realizacím ve veřejném prostoru.

Spolek přátel díla Vratislava Karla Nováka také připravil v roce 2024 výstavu šperků, artových objektů a fotografických příběhů pod názvem Stále v pohybu v Galerii Středočeského kraje GASK v Kutné Hoře. Vydal i umělcovu monografii, jejíž editorkou a spoluautorkou je Kateřina Nora Nováková. Jednotlivé kapitoly byla připraveny vybranými odborníky z celé České republiky, kteří se dlouhodobě zabývají tématy uměleckých realizací ve veřejném prostoru, volným uměním od druhé poloviny dvacátého století, šperkem, designem nebo pedagogickou činností na uměleckoprůmyslových školách.

„Vznikly také webové stránky, na kterých postupně uveřejňujeme otcovu tvorbu v celé šíři. Myslíme si, že to je užitečná platforma pro badatele. Aktuální akce, které pořádáme, zveřejňujeme na Instagramu a Facebooku.“

Známá je tradiční akce Rýnovické márnění, při níž se svými díly prezentují výtvarníci – přátelé a studenti Vratislava Karla Nováka, nechybějí hudební a taneční vystoupení nebo přednášky. Při této příležitosti se také otevírá umělcův ateliér v jabloneckých Rýnovicích, který vyrostl u bývalé márnice.

Rodina

Vratislav Karel Novák byl třikrát ženatý. První manželství uzavřel se spolužačkou ze střední a vysoké školy, šperkařkou Karlou Novákovou, rozenou Šourkovou. Byla také dlouholetou návrhářkou kovové bižuterie pro závod Silka a později pro firmu Soliter. Měli spolu syna Ondřeje, který se věnuje překladatelství v angličtině, pracuje i pro Českou televizi.

„Z druhého manželství s historičkou průmyslového designu Johannou Hodíkovou, rozenou Paulyovou, jsem se narodila já. Matka se po sňatku jmenovala Nováková a po rozvodu si změnila jméno kvůli shodě svého jména se svou snachou na Johanna Pauly. Když se rodiče seznámili, tak má matka pracovala v podniku zahraničního obchodu Jablonex. Po mateřské dovolené dělala tátovi dá se říct manažerku, aby se mohl víc věnovat své tvorbě. Vyřizovala korespondenci a spolupořádala jeho výstavy. Do začátku devadesátých let pracovala v Muzeu skla a bižuterie v Jablonci, kde jsem shodou okolností teď i já. Později se dostala do Národního technického muzea v Praze, kde založila oddělení průmyslového designu.“

Potřetí se Vratislav Karel Novák oženil s jabloneckou šperkařkou a pedagožkou Ludmilou Šikolovou. Měl s ní syna Filipa a dceru Lenku-Leu. Filip vystudoval na Univerzitě Karlově češtinu a zároveň na DAMU loutkoherectví a scénografii. Lenka vystudovala Střední uměleckoprůmyslovou školu v Jablonci nad Nisou. Bakalářské studium absolvovala na Západočeské univerzitě v Plzni v ateliéru Metallum, který otec kdysi vedl. V současné době studuje magisterský obor kulturní management na Ostravské univerzitě.

 

Ivana Bernáthová