Vanesa Trostová

Rozhovor

Mládí

Vanesa Trostová se narodila 13. září 1975 v Liberci. Její otec Karel Trosta se vyučil zámečníkem, vystudoval průmyslovku a po sametové revoluci v zámečnictví podnikal. Matka Xenie Skrbková byla nejprve s Vanesou a jejím starším bratrem Karlem v domácnosti a později pracovala jako prodavačka v obchodu s textilem. Rodina bydlela v bytovém domě v Liberci nedaleko Severočeského muzea.

„V dětství jsem si nejvíc hrála na dvoře bytovek. Později byl mým hlavním zájmem turistický oddíl. Měli jsme bezvadného třídního učitele Jana Holíka, který nás bral o víkendech do Jizerských hor. Organizoval pro nás noční hry a různé bojovky.“

Spolu s otcem a bratrem Karlem lezli ve volném čase po skalách. Vanesa zdolala například skalní věže Oldříšek nebo Zvon v Jizerských horách.

„Bratr leze stále, mne už to opustilo, přece jen se postupem věku o sebe bojím. Horolezecké zkušenosti se mi ale hodí ve chvíli, když provádím restaurátorské práce ve výšce na lešení.“

Sametovou revoluci v listopadu 1989 prožila ve čtrnácti letech. Rodina podle ní tušila, že se blíží politická změna.

„Můj děda, známý liberecký lékař Karel Trost, emigroval po okupaci v roce 1968 do Švédska. Naše rodina taky nebyla vůči režimu vstřícná. Rodiče nás ani nenutili chodit do Pionýra. My raději ten turisťák. Když se trochu režim uvolnil, mohli jsme párkrát dědu navštívit. Koupil si dům v Limoux ve Francii, tak jsme tam také byli a z různých rozhovorů pochopili, že se zřejmě něco bude dít. Tyhle konspirační teorie jsme probírali i v turistickém oddíle. Mezi dětmi jsme si říkali, že to není zrovna ideální žít v naší zemi v tomhle komunistickém režimu. Zvlášť, když jsme viděli, jak se žije ve Francii a ve Švédsku.“

Po brutálním zásahu bezpečnostních složek autoritářského státu 17. listopadu 1989 proti studentům v Praze na Národní třídě se rodina Trostova okamžitě zapojila do následných protestních akcí.

„Táta chodil na demonstrace, přesvědčoval lidi, aby revoluci podpořili, chtěl přitáhnout hlavně dělníky, aby v tom studenti nezůstali sami. My jsme množili různá prohlášení a také chodili na demonstrace. S kamarádkou jsme se navíc zamilovali do elit, co se vrátily z emigrace. Já do zpěváka Karla Kryla a ona do herce Jana Třísky. Byla jsem dokonce na koncertě Karla Kryla na liberecké univerzitě, kam ho pozvali studenti, a dostala jsem od něj pusu. Já mu totiž už dříve napsala a poslala básničku, on mi dokonce poslal pohled. Nevím sice, jestli mě na koncertě poznal, ale tu pusu mi dal. Byla jsem hrozně šťastná.“

Jakmile se otevřely hranice, odjela se sestřenicí za tetou, otcovou sestrou Milenou Trostovou do Švédska. Cestovaly měsíc nejen po Stockholmu, ale i po okolní přírodě, do různých měst až k moři.

„Jezdily jsme vlakem i autobusem, a dokonce taky stopovaly. Nechápu, kde jsme na to braly odvahu. Dokonce jsem tam na ulici s takovou „partou indiánů“ prodávala své obrázky. Sestřenice se musela učit na zkoušky a já abych se nenudila, tak jsem kreslila uhlem, například lodičky. Vydělala jsem si sice jen na párek v rohlíku, ale i tak dobrá zkušenost.“

Kamenosochařská škola v Hořicích

Vanesa Trostová se po vychození základní školy rozhodla splnit přání otce a přihlásila se na Střední uměleckoprůmyslovou školu sochařskou a kamenickou v Hořicích.

„Já jsem vždycky chtěla jít ke koním, pracovat třeba v zoologické zahradě. Má touha byla jít studovat Střední zemědělskou školu ve Frýdlantě. Táta si ale všiml, že mám výtvarný talent, a tak mě kormidloval tímto směrem. Protože znal školu v Hořicích, kam jezdil často za příbuznými, tak jsem se tam nakonec přihlásila. Před tím, než mě na školu přihlásili, můj druhý děda Boleslav Skrbek, který byl právník, se mnou zašel ke svému kamarádovi skláři a výtvarníkovi Stanislavu Libeňskému a ten mi poradil, co budu potřebovat znát k talentovým zkouškám.“

Vanesa Trostová v této souvislosti připomíná osud svého dědy Boleslava Skrbka, který byl podle ní v komunistické straně jen proto, aby socialismus nějak v klidu přežil. Navzdory tomu se sám dostal s režimem do křížku, když v roce 1968 nesouhlasil se vstupem okupačních sovětských vojsk do Československa. Byl pro to vyhozen z práce na magistrátu v Liberci a musel pak dlouhá léta dojíždět za prací až do Litoměřic.

„Dědova maminka byla šlechtického původu a jeho tatínek byl legionář. Poznali se v Irkutsku nebo někde poblíž, i když prababička pocházela původně z okresu Bochnia v Polsku. Myslím si, že je na Sibiř odsunuli jako nepohodlnou šlechtu. Příběh mojí prababičky je strašná záhada. U nás doma se o tom příliš nemluvilo. Nejspíš proto, aby se v době komunismu nic neprozradilo. Bylo to podle mě dost nebezpečné. Vím, že děda po tom, co je vysídlili, dost trpěl hladem a nepohodlím. Prababička jela za svým legionářem z Irkutska do Čech s pěti dětmi a jednou peřinou vlakem, takže měla za sebou dost strastiplnou cestu.“

Jak dál pokračuje Vanesa Trostová, dědeček si nenechal ani své jméno. Původně se jmenoval Boleslav Lamata, ale vzal si jméno po babičce – Skrbek.

„A prababička byla snad Drahovičová.“

Údaje v rodných listech jsou, jak podotýká Vanesa Trostová, rozporuplné, takže není úplně jisté, kde se její předci z maminčiny strany v Rusku narodili, v rodném listě je napsán Veršenin, Irkutsk, SSSR. Jisté podle ní je, že legionář její prababičku poté, co se v Čechách vzali, opustil a žila pak sama s pěti dětmi ve Cvikově, kde pracovala jako služka. Její legionář si vzal jinou ženu a žil na Nymbursku. Děda si, jak zjistila Vanesa Trostová, velmi vážil materiálna, právě proto, že se musel jako dítě velmi uskrovňovat. Aby měl lepší a klidnější život, dal se ke komunistům.

„Ty pověsti o mé prababičce mě stále fascinují. Prý měla v Irkutsku tolik krav, že se nedaly ani spočítat, a navíc asi čtyřicet koní. A já si jako malá říkala, že bych také měla mít koně. A psa a meč. To mám zřejmě po své prababičce.“

Vanesa nicméně ke koním nešla, protože úspěšně složila náročné talentové zkoušky na zmíněnou Střední uměleckoprůmyslovou školu sochařskou a kamenickou v Hořicích. Ke zkouškám ji skvěle připravila učitelka výtvarné výchovy Jitka Mrázková, ke které chodila do kroužku.

„Je pravda, že jsem inklinovala i k umění. Můj děda Karel Trost nechal v Liberci celou knihovnu, řadu úžasných knih o dějinách umění a encyklopedie s nádhernými ilustracemi, které jsem si s nadšením prohlížela celé dětství.“

Vanesa Trostová se nakonec v kamenosochařství našla. V rámci praktické maturitní práce vysochala pomník.

„Byla na něm silueta člověka, jenž přecházel z hmotné formy do nehmotné. Napůl byl v pozitivu a napůl v negativu, což symbolizovalo přechod z pozemské do nadzemské sféry. A tahle práce jakoby předznamenala mou současnou práci, kdy často restauruji pomníčky.“

Po maturitě pracovala Vanesa s kamarádkou rok v soukromé kamenické dílně v Hořicích.

„Bylo by to krásné, živit se jen kamenosochařinou. Ale úplně to nejde. Pro ženu tahle práce dlouhodobě prostě není vhodná. Je totiž fyzicky velmi náročná. Líbilo by se mi třeba dělat kopie soch, ale neuživila bych se tím, protože se kamenických reprodukcí dělá velice málo.“

Další kamarádka jí navrhla, aby šla ještě studovat soukromou Školu restaurování a konzervačních technik v Litomyšli. Přestože se na zkoušky nepřipravovala, přijali ji.

„A i když to studium tehdy probíhalo podobně jako na vysoké škole, titul nemám. Kdybych studovala v pozdějších letech, tak bych ho získala. Chtěla jsem jít ale už pracovat. Teď toho trochu lituji. Já jsem o tom restaurování dřív vůbec nic nevěděla, a proto bylo mé studium plné objevů. Měli jsme tam perfektní vztahy s pedagogy, škola fungovala v podstatě na rodinné bázi. Tehdy byla propojená s Ladislavem Horáčkem, majitelem nakladatelství Paseka, který koupil od Národního muzea Portmoneum, dům v Litomyšli, kde sídlí Muzeum Josefa Váchala, autora cenných nástěnných maleb. Dům někdejšího úředníka a místního sběratele umění Josefa Portmana nechal opravit a Váchalovy nástěnné malby restaurovat. V důsledku této realizace vznikla právě v Litomyšli Škola restaurování a konzervačních technik, zárodek pozdější Fakulty restaurování Univerzity Pardubice. Před Portmoneem stojí má socha Okouníka, kterou jsem zhotovila na Litomyšlském sochařském sympoziu a již si Láďa Horáček nesmírně oblíbil. A nakonec i koupil. Portmoneum, kde jsem toho tolik při studiích prožila, dosud hlídá.“

Po dokončení školy si vyřídila živnostenské oprávnění a přes kontakty pedagogů a ostatních restaurátorů se dostala k prvním zakázkám. Absolventi školy totiž nemohli zpočátku pracovat samostatně.

„Sedm let jsem pracovala s partou restaurátorů na státním zámku Kratochvíle, obnovovali jsme omítky. Bydleli jsme na zámku, střídali jsme se ve vaření, měli jsme vysokou pracovní morálku a po práci chodili do kavárny na párek v rohlíku a na dortíčky. A jelikož jsme to měli do hospůdky v Netolicích pěšky dál, tak jsme alkoholu moc nedali. Další mé působiště bylo v Hrádku u Nechanic, pracovala jsem na opravě cimbuří, bazénu a restaurování erbu. Dělala jsem i v Kutné Hoře, Karlových Varech, Heřmanově Městci, Plasech, u Lanškrouna a v Moravské Třebové. Prostě po celých Čechách, po ubytovnách a vždy s partou skvělých lidí.“

Vanesa Trostová se svěřila, že to měla jako žena malého vzrůstu často těžké. Statný muž totiž podle ní vzbuzuje jako restaurátor víc důvěry. Ale i ona odbornou práci skvěle zvládá. A hodí se jí zkušenosti z lezení po skalách. Ve výškách a na lešení se totiž pohybuje často.

„Na opravě fasádě kostela Navštívení Panny Marie v Hejnicích jsem se na lešení nicméně dost bála. Značná výška a poryvy větru mě znejišťovaly. Člověk musí dávat pozor, aby někde nepropadl, zvlášť když má v jedné ruce kýbl a v druhé špachtli. Občas na vás něco dokonce vletí, jako třeba ve Slavonicích, kdy se na mě z vrchních pater lešení dokonce řítila vrtačka. Naštěstí jsem uhnula včas. Já jsem tam dělala na opravě domu řezníka. A bylo zajímavé, že jsme si k řezníkovi chodili pro potřebný materiál do skladu, kde byl uložený současně s bednami s masem. Za války tam bydlela řeznická rodina, jejíž profesní linie se nikdy nepřerušila. Tehdy dokonce schovávali ve sklepě býky.“

Návrat na Liberecko

Vanesa Trostová nemohla doma na Liberecku dlouho najít práci. Po dvaceti letech restaurátorského putování se nakonec do rodného kraje mohla vrátit díky historikovi, publicistovi a regionálnímu patriotovi Janovi Heinzlovi z Hejnic, který od roku 2015 stojí v čele spolku pro kulturu a krajinu nazvaného Frýdlantsko. A také díky někdejší starostce Višňové Marii Matuškové. Od nich získala první zakázky na restaurování pomníků a dalších drobných památek.

„Zázemí jsem si udělala u naší staré chaloupky v Bílém Potoce pod Smrkem. Pořídila jsem si auto, do něhož jsem si uložila nářadí, vysokotlaký čistič vapku, agregát, chemikálie na čištění, hadice a další potřebné věci.“

Kromě pomníčků pracovala i na obnově kostelů. Nejzajímavější byla už zmíněná oprava baziliky Navštívení panny Marie v Hejnicích v roce 2008.

„Byla to obří akce, koordinovala jsem práci asi třiceti restaurátorů. Hodně jsme bojovali s časem. Rozhodlo se sice, že se to bude dělat, ale došlo k značným časovým prodlevám. Prostě jsme se museli do oprav pustit, když už na ně církev našla finanční prostředky. Rekonstrukce byla navíc velmi technicky náročná. Ale dokázali jsme to. Já jsem pracovala na restaurování portálu s andílky a erbem. Opravovali jsme vše kamenné, co bylo pod nátěry. Ostění, římsy a sochy. A rovněž věže. Na nich jsem se dost bála, protože jsme měli opravdu minimalistické lešení.“

V souvislosti s rekonstrukcí baziliky Navštívení Panny Marie v Hejnicích dobře poznala faráře Miloše Rabana, který se zasloužil nejen o rekonstrukci poutního areálu, ale i přilehlého františkánského kláštera, kde vybudoval Mezinárodní centrum duchovní obnovy.

„Jeho osobnost byla významná. Já jsem s ním ale trošku bojovala, protože neměl úplně tak dobrý technologický pohled na restaurování, musela jsem stále bojovat za nějakou praktickou věc, například za využití správné technologie, protože on by nad tím mávl rukou. A myslím si, že práce na fasádě se mohly udělat trochu líp. Ale jinak byl úžasný, nebýt jeho, tak se ta obnova hejnického areálu vůbec neuskutečnila.“

Miloš Raban v roce 2011 zemřel. Od roku 2015 je hejnickým farářem Pavel Andrš, kterého si Vanesa Trostová také nesmírně váží. V současné době spolupracuje i se spolkem Patron, jehož členové dokumentují, opravují a chrání drobné památky Jizerských hor.

„Se spolkem Patron jsem pracovala na obnově náhrobní desky Josefa Matouška v Oldřichově v Hájích. Nedávno jsme opravovali kamenný Oldřichovský kříž, mimochodem nový obrázek na kříž namaloval Pavel Koňařík. Zatím poslední mou prací byla obnova štítu na Zvonu, který skvěle zrestauroval kovář Jan Moravec, já jsem se zabývala povrchovou úpravou.“

Vanesa Trostová si rovněž chválí spolupráci s farářem Vítem Audym, který do roku 2020 působil ve Frýdlantu v Čechách. Pracovala na obnově kostela Nalezení svatého Kříže po povodních v roce 2010, zpevňovala náhrobky, restaurovala křtitelnici a staticky zajišťovala a konzervovala skvost renesančního sochařství, mramorový náhrobek posledních frýdlantských Redernů.

„Mramor se myl převážně čistou vodou, co nejvíc a co nejdéle, bez chemie. Nečistoty se smyly dobře, i když jsem musela občas na špínu skalpelem, bylo třeba ji vydloubat ze záhybů. Nebylo to jednoduché, ale náhrobek se tím zachránil.“ Důležité bylo také statické zajištění náhrobku, výměna spojovacího materiálu a vyspárování, protože skoro celá vrchní část držela prakticky "na pavučinách" a hrozil pád jednotlivých dílů.“

Vanesa byla ráda, že navzdory nedostatku peněz se farář Audy snažil církevní památky opravovat, byť třeba po etapách.

„Dokonce sám stavěl lešení. Já mám z opravy kostela Nalezení svatého Kříže ve Frýdlantě krásný pocit. Jako bych se dostala do doby Kateřiny z Redernu, jejíž bronzová socha se na mě celou dobu přísně dívala a bylo v tom až něco mystického. A musela jsem na ni myslet, jak to jako žena měla v sedmnáctém století těžké. Její muž byl někde ve válce, pak zůstala sama, když zemřel, a musela se starat o veškeré frýdlantské panství. Už se neprovdala a zvládla to sama. I když neměla na Frýdlantsku valnou pověst, jednalo se určitě o silnou ženu.“

Díky Vanese Trostové se dočkaly obnovy i kamenné prvky fasády v zadním traktu frýdlantské radnice, restaurovala také sochy svaté Maří Magdaleny v Zátiší, svatého Jana Nepomuckého ve Frýdlantě, pietu ve frýdlantské Okružní ulici, mariánský sloup ve Frýdlantu či atlanty v průčelí lázní v Novém Městě pod Smrkem. V roce 2010 si zřídila dílnu v Oldřichově v Hájích a její restaurátorské zázemí hned prošlo zkouškou, přišla totiž povodeň.

„Je dobře, že tu dílnu mám, je v ní elektřina, přívod vody a sklad. V dílně se můžu věnovat restaurování menších věcí i v zimě.“

Po katastrofálních povodních v roce 2010 měla se záchranou památek, které poškodila velká voda, spoustu práce.

„Odsolovala jsem náhrobky u kostela ve Frýdlantě. Dělali jsme zábaly z buničiny namočené v destilované vodě, ta buničina totiž sůl nasává. Nebo se dávají omítky, které nasávají objem těch solí. Odsolování je ovšem velmi náročné. V podstatě odstraníte jen povrchovou sůl a trošku uvnitř. Když je tam ale nějaké ložisko, tak ta sůl je schopná migrovat do různých míst. A pokud není vyřešena drenáž, odvodnění, tak ta snaha je úplně k ničemu.“

Vanesa vzpomíná ráda i na Mikulov, kde v roce 2014 pracovala s kolegyněmi na restaurování štukové výzdoby v tamní synagoze. Líbily se jí také práce na Rozkovcově kříži nedaleko Šámalovy boudy pod Ještědem, který obnovovala v roce 2023. S nadšením se chystá také na opravu lvíčka na pomníku padlým v Proseči pod Ještědem. V zahraničí zatím nepracovala, i když se její kolegové dostali v rámci zahraniční stáže do Rumunska nebo Španělska.

„Ale tak trochu v zahraničí jsem byla, konkrétně na velvyslanectví Spojených států amerických v Praze, kde jsme restaurovali atiku. Tam jsme museli projít dokonce přísnými bezpečnostními prověrkami, měli jsme navíc odposlouchávané telefony. Hodně se to řešilo proto, že jsme na opravách pracovali čerstvě po teroristickém útoku v New Yorku 11. září 2001. Vzpomínám, že nás kontrolovali i na lešení a velké pozdvižení mimochodem způsobil můj kostkovaný šátek, který připomínal ten palestinský. Ale práce to byla hezká.“

Ne vždy se ale restaurování památek setkává s pochopením veřejnosti. Nejhorší zážitek má z opravy starého vstupu do zoologické zahrady v Liberci, na němž byl německý nápis.

„Tam jsem se setkala s nepřátelskou veřejností, proto to bylo psychicky náročné. Lidi byli naštvaní obecně, že jsme lešením zatarasili ten vstup, a navíc kvůli tomu, že jsme renovovali nějakou stavbu po Němcích. Netušila jsem, že tolik let po válce, dokáží být stále naši lidé tak citliví. Když obíhali lešení cestou na tramvaj, tak nadávali. Jedna paní se nechala dokonce delegovat od obyvatel okolních domů, aby vyjádřila protest. Já jsem jí říkala, že jestli se jí to nelíbí, ať si stěžuje zadavateli, tedy na libereckém magistrátě. Ale dodala jsem, že vůbec nechápu, proč jí to vadí, když bydlí ve vile po Němcích. Jeden chlap mi dokonce vzteky hodil na auto svůj bicykl. Chlapi, podnikatelé, kteří chodili kolem nás běhat, byli taky nerudní. Prostě čirá nenávist. Dokonce i zedník, co tam se mnou dělal, to občas psychicky nevydržel a odešel. Jediní, komu to nevadilo, byli děti a mladí lidé. Jsem ale ráda, že se to opravilo a že se tam vrátil německý nápis, protože je součástí té architektury. “

V rámci svého oboru musí Vanesa Trostová neustále sledovat novinky v technologiích a restaurátorských postupech. Nejvíc se dozví od svých kolegů, restaurátorů, které zná z předchozích štací a je s nimi neustále v kontaktu.

„Bavíme se často o materiálech a vychytaných postupech, vzájemně si sdělujeme zkušenosti. Týká se to třeba způsobů čištění kamene a jeho zpevňování, restaurování terakoty a tak dále. Sleduji také odborné weby a obsahy diplomových prací studentů oboru restaurování na našich vysokých školách. Je to velký přínos.“

Průběžná údržba

Vanesa Trostová se přimlouvá, aby majitelé opravených pomníků, kostelů a náhrobků historické památky průběžně udržovali. Důležité je podle ní pravidelné čištění a impregnace.

„Tahle průběžná péče přijde třeba na tři až pět tisíc korun. Když ale památku neudržujete a dospějete až do fáze, kdy se začíná drolit a musíte ji znovu zrestaurovat, tak vás to už vyjde na desítky tisíc korun. V drsných horských podmínkách nevydrží víc než dva roky například hydrofobizace, což je postup, díky němuž se vytvoří na materiálu vrstva, která odpuzuje vodu. A odstraňovat vytvořené mechy a lišejníky je pak náročné. Proto bych chtěla průběžnou údržbu památek víc a víc prezentovat. A upozorňovat také na to, aby se majitelé památek postarali o kvalitní opravy. Aby se nestávalo, že omítku nebo kámen jakoby jen přetřou, aby vypadala, ale stejně tím nezabrání jejímu chátrání. Je pak šílené náročné nánosy barev odstraňovat a dát památku do pořádku.“

Natáčení s Českou televizí

Vanesu Trostovou oslovila v roce 2022 v rámci natáčení dokumentu z cyklu Náš Venkov Česká televize. Její práci věnovala díl nazvaný Potulní umělci.

„Natáčení bylo bezvadné. Akorát jsem si zpočátku vůbec neuvědomovala, co to bude obnášet. Líbilo se mi ale, že chce televize natáčet o pomníčcích, které až zase tak mnoho lidí nezajímají. Nicméně mi připadalo, že na účinkování v televizi nemám vůbec vlohy. Televize si navíc nevybrala příliš vhodný termín. Bylo to brzy zjara, kdy se ještě venku vůbec nerestauruje. Přitom jsem měla prezentovat výsledky své práce. Takže jsem musela hodně improvizovat, bylo to dobrodružné a napínavé. Nakonec jsme natáčení do kupy dali, hlavně díky úžasnému režisérovi Vítu Hájkovi a jeho skvělému štábu.“

Spolupráce se synem

Vanesa Trostová vychovává s přítelem syna Jonáše, který je s ní odmalička v terénu.

„Když spal v kočárku, tak jsem se pouštěla do menších renovací. Nechtěla jsem svou práci během mateřské dovolené přerušit. Jonáš mě tím pádem naučil rychlorestaurování, protože si vydržel hrát v mobilní hračkárně jen pár hodin. Od jednoho roku má cukrovku a musí být neustále pod dozorem, tak je i teď stále se mnou. Dokonce ho sama vyučuji v domácím vzdělávání. Pomáháme si i s kamarádkou, sochařkou Markétou Korečkovou, která také učí doma svou dceru. Když mám hodně práce, tak přijíždí, děti si spolu hrají a my pracujeme.“

Syn Jonáš navíc Vanese Trostové pomáhá dokumentovat její práci. Rád fotí, a tak díky němu vzniká pečlivá dokumentace postupu restaurátorských prací.

 

Ivana Bernáthová