Marie Matušková
Medailon
„Když něco nejde, nemůže se to jen tak nechat. Musí se jít dál, a navíc i přidat.“
Marie Matušková se narodila 5. listopadu 1950 ve Vrchlabí. Otec Oldřich Janoušek byl hajný, lesník a technolog. Matka Anna Janoušková, rozená Vejnarová, pracovala jako lesní dělnice a později v harrachovské sklárně. Marie Matušková prožila dětství v Horním Maršově a Harrachově v Krkonoších. Po vychození základní školy studovala v letech 1966–1969 na Střední všeobecně vzdělávací škole v Tanvaldu. Po maturitě se přihlásila na Pedagogickou fakultu do Hradce Králové, na obor český jazyk a výtvarná výchova. Studia dokončila v roce 1973 a provdala se za kolegu, učitele Jana Matušku.
Spolu nejprve vyučovali na zemědělsko-kamenickém učilišti v Lázních Bělohrad. Po narození syna přijali v roce 1975 místo s bytem ve Višňové na Frýdlantsku. Na zdejší škole Marie Matušková vyučovala kromě vystudovaných oborů rovněž přírodopis a založila školní divadelní soubor. Po sametové revoluci byla v roce 1990 zvolena starostkou Višňové. V této funkci působila celkem dvacet let. Řešila zejména problémy s pravidelnými povodněmi na řece Smědé a také s haldami v sousedním Polsku po těžbě hnědého uhlí, které po deštích zaplavovaly osadu Minkovice bahnem. Díky spolupráci s projektanty z Povodí Labe, hasiči a obyvateli z povodněmi ohrožených osad vznikl v rámci jejího projektu Soužití s řekou generel protipovodňové ochrany v obci Višňová. Podařilo se jí získat dotace na protipovodňové stavby, hrázky a poldry. Po řadě náročných jednání s vedením polského dolu Turów prosadila, aby byly haldy rekultivovány. Mimoto založila sdružení Srdce pro Evropu a po mnoho let organizovala výměnné pobyty obyvatel Višňové se školáky, fotbalisty a hudebníky z francouzského města Laval. K jejím mezinárodním aktivitám patřila i úzká příhraniční spolupráce se sousedními zeměmi.
V roce 2010 zasáhly Liberecký kraj bleskové povodně. Rozvodněná řeka Smědá zničila ve Višnové řadu domů, strhla mosty, lávky a roztrhala silnice. Marie Matušková nejprve koordinovala záchranné práce a posléze zajistila peníze na výstavbu dalších účinných protipovodňových opatření, hrází a poldrů. Poté funkci starostky opustila. Následující volební období ještě působila ve višňovském zastupitelstvu. V roce 2015 odešla do Frýdlantu za svým druhým manželem, Rudolfem Makelem, kde společně působí ve spolku Patron, zabývajícím se opravou, ochranou a dokumentací drobných památek Jizerských hor.
Za svou dlouholetou práci ve funkci starostky a své obětavé nasazení při ničivých záplavách ve Višňové byla Marie Matušková v roce 2010 oceněna Poctou hejtmana Libereckého kraje.
Rozhovor
Mládí
Marie Matušková se narodila 5.listopadu 1950 ve Vrchlabí dva roky po sestře Anince. Otec Oldřich Janoušek byl hajný, lesník a technolog. Matka Anna Janoušková, rozená Vejnarová, pracovala nejprve jako lesní dělnice a později v harrachovské sklárně.
„Naše rodina bydlela v hájence ve Volském dole, ale brzy se přestěhovala do krkonošského Horního Maršova. V domácnosti s námi žily obě babičky. Já jsem volný čas nejvíc trávila v lese, poznávala zvířata a rostliny. A když jsme se přestěhovali v mých deseti letech do Harrachova, tak jsem nejvíc času trávila u řeky Mumlavy a v okolní přírodě.“
Do školy jezdila na lyžích. Chodila jako ostatní děti do lyžařské základny a jezdila po závodech. Jak sama konstatuje, nadaná na běh na lyžích nebyla, ale běžky zůstaly jejím oblíbeným rekreačním sportem.
„Naučila jsem se sjet na běžkách i těžší terény. Ráda jsem se na běžkách toulala a to mi zůstalo do dneška. Na sjezdovkách nejezdím, tehdy na jejich pořízení neměla naše rodina peníze.“
Marie Matušková byla velkou čtenářkou, chodila často do knihovny a jednu knížku přečetla za dva dny.
„Takže to byl v podstatě základ pro budoucí studium českého jazyka a literatury, mohla jsem z mého čtenářství hodně čerpat. V pozdním věku už tolik nečtu, mám pocit, že těch příběhů už na mne bylo mnoho, ale luštím ráda sudoku.“
Ráda také kreslila a vyráběla drobné výtvarné předměty. O víkendech a prázdninách jezdila její rodina do rodné otcovy chalupy Kabelice v Krkonoších.
„Ta stráň byla tak příkrá, že se na ní dalo jezdit na lyžích po trávě i v létě. Tím, že jsme tam často jezdili, opomíjeli jsme jiná krásná místa v naší zemi. Teprve loni jsme se dostala na Šumavu a moc jsem si to užila.“
Už jako dítě chodila na brigádu do lesa, prořezávala stromy.
„V jednom období se provádělo i takzvané taxování, to znamená, že jsme měřili průměry stromů, aby se dalo vypočítat, kolik hodnotné dřeviny v nich je. Měli jsme velikánské šuplery, běhali po lese a hlásili: Čtyřicet, dvacet osm, jedle, smrk, lípa a zapisovali jsme údaje do souboru. A musím se přiznat, že když jsme měřili nevím už kolikátý den, tak jsme měli tak přesný odhad, že jsme ani nemuseli používat šupleru.“
V letech 1966–1969 studovala na Střední všeobecně vzdělávací škole v Tanvaldě.
„Tehdy jsme chodila na letní brigádu do obchodního domu, rovnala regály, abych si vydělala na zimní boty. Prostě letní brigády, zimní obuv, takový byl u nás v rodině zákon.“
Své studium na střední škole označuje Marie Matušková za jedinečné. Měli na ní dobrou partu, která se dodnes schází každý rok.
„Měla jsem v oblibě češtinu a biologii, trápila jsem se ale s matematikou. Na biologii jsme měli paní učitelku Dvořákovou, která byla tak skvělá, že jsem pak mohla později, byť to nebyla má aprobace, učit na základní škole přírodopis.“
Srpen 1968
Srpnovou okupaci vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968 zažila Marie Matušková v Harrachově jako osmnáctiletá.
„Pamatuji si, že jsem se 20. srpna 1968 vracela z kina, kde jsem byla na Žluté ponorce s Beatles, a slyšela jsem neobvyklý rámus. U Novoměstského průsmyku u hraničního přechodu s Polskem jsem viděla řadu světel. Byly to tanky, které se táhly v nekonečné řadě. A můj tatínek říkal: To vypadá, že je válka. Já mu oponovala: Neblázni, to je nějaké cvičení. Ale za pár hodin to už bylo jasné. Můj otec, velký komunista, se tehdy tak naštval, že spolu s kamarády vzali motorové pily a pokáceli stromy na cestě proti tankům. Ruský velitel dal do Harrachova signál, že když se to neuklidí, tak že rozstřílí Harrachov. Takže byli nuceni ty stromy odklidit.“
Když šli studenti po prázdninách do školy, nosili trikolóry. Ne všichni v okolí, jak konstatuje, se však připojili k protiokupačním protestům.
„Měli jsme profesorku němčiny, kterou za války osvobodili i s dítětem Rusové z koncentračního tábora, a ta měla na tu okupaci jiný názor.“
Po maturitě se Marie Matušková přihlásila na pedagogickou fakultu do Hradce Králové, na obor český jazyk a výtvarná výchova.
„Na fakultě učili pedagogové, kteří museli v době normalizace odejít za trest z Prahy, protože v roce 1968 projevili nesouhlas s okupací nebo měli demokratičtější smýšlení. Byl to třeba pan Borovský na výtvarnou výchovu a sochařinu, nebo doktor Oldřich Uličný, který tam asi nebyl určitě rád, protože na nás volal: Děvčata, vy byste se lépe uplatnila na poště!“
Studia dokončila v roce 1973 a provdala se za kolegu, učitele Jana Matušku. Spolu s manželem hledali místo s bytem. Nejprve vyučovali na zemědělsko-kamenickém učilišti v Lázních Bělohrad.
„Já jsem měla ve třídách spoustu dětí, které musely studovat učňovské obory, protože nebyli z politických důvodů svých rodičů přijati na střední školy. Založila jsem recitační kroužek a jezdili jsme na schůze zemědělců, které tehdy musely být doplněné kulturním programem. Fajn bylo, že jsme se po vystoupení vždy dobře najedli.“
Na mateřskou dovolenou odešla před prázdninami v roce 1974, takže zdárně dokončila školní rok. A když se narodil syn Jan, přemístila se s ním k rodičům do Harrachova. Po roce získali manželé Matuškovi byt a místo ve Višňové na Frýdlantsku.
Příchod do Višňové
Jak s úsměvem připomíná Marie Matušková, měli nejen místo a byt, ale také zatravněné hřiště, což bylo důležité pro jejího manžela fotbalistu.
„Učila jsem český jazyk, výtvarnou výchovu a přírodopis. Byl to pro mne začátek do jakéhosi sociologického studia tamních dětí a jejich rodičů. Začala jsem hrát s dětmi amatérské divadlo. Udělala jsem konkurz, našla si volné hry a mohla jsem využít kromě své lásky k divadlu i lásku k výtvarnému umění. Dělala jsem sama kulisy, navrhovala kostýmy a šila je. Od jednoho podniku v Liberci jsem tehdy dostala plné auto filce, to bylo pro mne ohromné štěstí! Byl ideální na kostýmy, protože se dal pěkně střihnout a dobře se šil, nemusela jsem nic entlovat. Vyráběla jsem kostýmy kukaček, čertů, kvočen a navíc babičky mých dětských herců nás zásobily různými vhodnými typy ošacení, co doma našly. Hráli jsme třeba Loupežnickou pohádku nebo moderní Sněhurku. Hrál i můj syn Jan, který byl dobrý herec, věnovala jsem se mu samozřejmě i doma mimo zkoušky, a tak ztvárňoval většinou hlavní role. Občas jsme do hereckých rolí zangažovali i mladší dceru Aničku.“
Kromě ochotnického divadla ráda jezdila na výlety do přírody a věnovala se fenoménu podstávkových domů, které se na Frýdlantsku v minulosti hodně stavěly.
„Podstávkové domy jsou ze dřeva a mezi trámy se vkládal přírodní materiál, třeba větve tvořící jakousi podpůrnou konstrukci vymazanou hlínou. Domy byly lehké, mohly se stavět do výšky, kresba u trámové konstrukce je u každého z nich trochu jiná, takže mají různý vzhled. Některé byly velmi staré a byli lidé, kteří o ně hodně pečovali. O jiné pečováno nebylo a stalo se, že dostaly kabátek, jenž se vyráběl v Černousích, což byly panely ze sádrokartonu s náplní z dřevotřísky a když jím takový domeček obložili, tak jeho úsměv zhořkl. A dokonce se stalo, že některé z nich obložili lištami z umělé hmoty a takže jejich dům už ani nedýchal.“
Lidé, kteří ve Višňové a okolních vesnicích žili, neměli podle Marie Matuškové jednoduchý život. Po odsunu Němců se vesnice vylidnily.
„Někteří Němci v nich nějakou dobu zůstávali, starali se třeba o dobytek, než přišli lidé z vnitrozemí. A kolikrát prosili nové majitele, zda je v jejich domech nemohou nechat. Což samozřejmě po přijetí Benešových dekretů nešlo. Až na pár antifašistů byli všichni Němci odsunuti do Německa. A i ti, co po válce zůstat mohli, později odešli za svými kamarády a rodinami.“
S odchodem Němců začaly problémy při povodních. Původní obyvatelé se jim bránili mnoha tradičními protipovodňovými opatřeními.
„Ve sklepech domů měli vyhloubenou studánku, tak metr na metr. Když se někde začala stahovat voda, tak se nejdříve začala naplňovat právě ta studánka. Bylo to pro ně varování a věděli, že musí přistoupit k dalším opatřením. V domech měli navíc systém drenáží, které noví majitelé z neznalosti buď úplně odstranili nebo o ně nepečovali, a tím se zanesly. A vybudovaný systém hrázek okolo domů prostě rozorali. Při detailním průzkumu terénu jsem ještě některé hrázky dlouho po válce nacházela. I u řeky Smědé jsem objevila hrázky, které se stavěly z větví, byly obalené jílem a tímto fíglem se velká voda po kouskách zadržovala.“
Marie Matušková si od počátku uvědomovala, že problém povodní, které se na řece Smědé, na Minkovickém a Višňovském potoce čím dál víc opakovaly, bude nutné řešit. Naštěstí se nemusela bát, že by Višňové hrozila těžba hnědého uhlí, jako v okolních polských vesnicích. U nich se totiž definitivně upustilo od záměrů těžit.
„Jednu dobu se u nás pohybovali geologové, brali vzorky. Ve Vísce objevili malinkou sluj se zásobami černého uhlí a v části Višňové, které říkáme Bažina, si lidé dokonce kopali v kopci uhlí sami. Pak se nějak socialistické mocnosti v tehdejší socialistické Radě vzájemné hospodářské pomoci nedohodly a záměr těžit uhlí v našem regionu padl. Naštěstí.“
Starostkou Višňové
Marie Matušková návrat demokracie po sametové revoluci v listopadu 1989 přivítala. Už před sametovou revolucí zorganizovala petici Za záchranu některých stromů. Miluje přírodu a ekologické aktivity jí jsou velice blízké.
„Povodí Labe tehdy chtělo kácet stromy podél Višňovského potoka. Tyhle dřeviny jsem pokládala za větrolamy a za krajinotvorné prvky, a přála jsem si, aby byly zachovány. Tak jsem jako učitelka sepsala občanskou petici a chodila mezi lidi sbírat podpisy.“
Dozvěděla se o tom Strana Zelených, která vznikla po sametové revoluci, a zaangažovala ji do prvních svobodných komunálních voleb v roce 1990.
„Chtěli jsme lidem svou politiku vysvětlit, proto jsme vyráběli informační plakátky, které jsme vyvěšovali ve výloze u řezníka. Byl to skvělý nápad, protože všichni lidé chodili do masny. Tím pádem si to všichni přečetli a měli tak dostatek informací nejen o Zelených, ale i o ostatních kandidujících stranách a hnutích.“
Její děti plakáty roznášely a kamarádka Kamila Bergmanová kandidáty vyfotila na propagační materiály.
„Nebylo jednoduché se prosadit, protože komunisté, kteří měli tehdy nově v symbolu známé třešničky, byly stále hybnou silou. Řada lidí totiž lpěla na určitých výhodách, které dřívější režim zavedl a dali komunistům dost hlasů.“
Komunální volby se uskutečnily 23. a 24. listopadu 1990. Marie Matušková kandidovala právě za Zelené, protože jí připadali co nejméně straničtí. Po volbách vytvořili Zelení koalici s Občanským fórem a Demokratickou unií pro sport a zdraví, kde byli například místní fotbalisté.
„Že by mi hrozilo starostování, na to jsem ani nemyslela. Jen jsem měla touhu něco změnit a zlepšit. Nicméně jsme ty volby vyhráli s takovou převahou, že jsme měli na starostu nárok. Problém byl, že najednou všichni nemohli. Buď nechtěli opustit své zaměstnání nebo měli jiné důvody. A protože ve mně bylo ještě spousta středoškolského bouřliváctví, tak jsem se na ty chlapy v prvním obecním demokratickém zastupitelstvu naštvala. Bránili se výzvou: Tak to vezmi, jsi učitelka, o nic nepřijdeš! A pak se tam ještě stavil můj muž a prohlásil, ať starostování vezmu, že mi bude pomáhat. Paradox, protože v době, když jsem se stala starostkou, se rozhodl žít s jinou ženou.“
Starostování bylo podle Marie Matuškové velice náročné a jak s úsměvem dodává, je ráda, že ho přežila.
„V tom učitelství jsem byla jakoby chráněná, symbolicky řečeno takovými obrannými panely, které s mým starostováním postupně padaly. Prásk, prásk, prostě přicházela nová realita. Neměla jsem ponětí, co starostování obnáší, řešila jsem kolikrát věci, které mi nepříslušely, mnohdy mě někteří lidé doslova zneužívali. Řešila jsem třeba problém muže, který dostal popelníkem od ženy do hlavy. Nebo přišli lidé, že mají na domě připevněné elektrické vedení, které jim rve zeď, ať to prý nějak vyřeším. Bylo toho skutečně neúrekom, jak říkává můj druhý muž Rudolf Makel, který je původem Slovák.“
Měla úřadovat na višňovské radnici, ve starém kamenném domě, kde měla vesnice kino a hrálo se v něm divadlo. Dům šel ale do restituce.
„Naštěstí měli soudruzi i velké agitační středisko. Tak jsme se do něj přestěhovali a po určitých úpravách v něm višňovský starosta sídlí dodnes.“
Jak Marie Matušková poznamenává, musela si učit nejen starostovat, ale byla nucena obměnit i šatník, aby mohla chodit na různé oficiality. Šila si sama nebo si slavnostní šaty půjčovala.
„Půjčené jsem je měla například na konferenci ve švýcarském Lausanne. Vyměňovali si na ní zkušenosti lidé, kteří měli navázáno partnerství s obcemi a městy jiných států. Třeba tam řešili problém mezi Němci a Poláky, kteří měli problém s mostem, jenž je propojoval. Přihlásila jsem se do diskuse. Informovala jsem je o Višňové, která patřila do takzvaného Černého trojúhelníku, území poškozeného emisemi z polských, německých i českých tepelných elektráren. A řekla jsem jim svůj názor, že ta hranice vlastně nemá smysl. Nezabrání, aby k nám nešly emise a špína z ciziny. Že konkrétně za naší hranicí je polský důl, elektrárna a obrovské navážky hlušiny. Řeka je špinavá. A že jejich problémy s mostem pokládám za líbezné, protože se dají vyřešit rychlou vzájemnou dohodou a následnou opravou. Ale tam, kde hranice končí, a za ní je už průmyslová zóna na cizím území, na němž nemáme právo nijak rozhodovat, tak to skutečně problém je.“
Její příspěvek získal velkou popularitu. Přišel za ní starosta francouzského města Laval, Bernard Le Godais, který měl podle ní touhu pomoci Evropě i při konfliktu v bývalé Jugoslávii.
„Asi si to nějak popletl, ti Francouzi ani moc neuměli zeměpis, a tak se místo bývalé Jugoslávie nadšeně začal věnovat problémům v Černém trojúhelníku. A stalo se, že jednoho dne jsem vezla autobusovou linkou do Francie třicet višňovských dětí. V Paříži nás čekali jako hladové, špinavé občany Černého trojúhelníku. Mělo to velkou výhodu, přivezli pro nás velký tác croissantů a várnici s kakaem. Ujaly se nás hostitelské rodiny. Děti bydlely v rodinách po dvou, měli k dispozici slovníček, aby se nějak domluvily a francouzští rodiče se o ně dobře starali. Po celé tři týdny jsme se pak všichni scházeli na společných akcích.“
A tak začaly výměnné pobyty mezi Višňovou a městem Laval. Višňované jezdili jednou ročně do Francie a Francouzi jednou ročně do Višňové.
„Lidé z Višňové se nechtěli nechat zahanbit, a tak si při této příležitosti vždy nějak svůj dům zvelebili. Nakoupili nové lavice, nábytek a vymalovali. Nakoupili i velké zásoby jídla. Jezdili jsme s návštěvou z Francie po Jizerských horách. S tlumočením a organizací nám pomáhali učitelé z tehdejšího francouzského lycea z Radčic u Liberce. Já jsem ještě navíc zapojila do našeho partnerství Poláky a Němce. Vzniklo sdružení Srdce pro Evropu, které fungovalo do té doby, než skončil evropský program Phare. Z něj jsem na tyto akce získávala dotace, takže jsem neždímala obec.“
Problémy s Višňovským potokem
Višňovský potok teče pod současným obecním úřadem z Polska, hranice je sto padesát metrů od něj. Za minulého režimu, jak vzpomíná Marie Matušková, přinášel do obce spousty lignitu z Polska.
„A podnikaví lidé lopatou vyházeli toto nekvalitní hnědé uhlí na břeh a měli tak topení na zimu. Jenže potom se k nám místo lignitu hrnula špína, usazeniny po těžbě uhlí. Chtěla jsem zjistit, o co jde. A zajela jsem se podívat do jednoho českého hnědouhelného dolu. Jeden inženýr mi tam ukázal, jak se haldy po těžbě odvodňují a rekultivují. Když jsem se pak načerno dostala na polské haldy, tak jsem už věděla, proč k nám ta špína jde. Propašovala jsem se na vedení polského dolu Turów a promluvila s Hanou Mrowczinskou, která měla na starosti odpadové hospodářství.“
Marie Matušková přitom zjistila, že lidé ve vedení polského dolu vůbec nevěděli, co se dostává za hranicí do Višňovského potoka.
„A paradoxně si tehdy na nás stěžovali. Tvrdili, že řeka Smědá, která k nim od nás teče, je špinavá. Kdopak ji ale asi znečistil? Ptala jsem se s ironií. Jednou jsem paní Mrowczinskou pozvala i s jejím aparátem do Minkovic, do jedné z vesnic, která patří pod Višňovou. Lidé tam byli nešťastní, protože se na ně z Polska valily silty, zbytky z těžby zakládané do hald. Tenkrát pršelo, a když jsme vyšli i s Poláky ven, tak konečně na vlastní oči spatřili tu spoušť, která se do Minkovic valí z Polska. Tak jim spadla brada.“
Společně začali problém řešit. Zjistili, že řeku Smědou znečišťují potoky, které tečou z Polska. Smědá pak znečisťuje polské jezero Witka, z níž bere polská elektrárna Turów chladicí vodu.
„Docílili jsme toho, že Poláci začali své haldy rekultivovat a území osázeli stromy. Mysleli si, že mají konečně úkol splněná, ale nebyl. Protože než vznikne na haldách tzv. bylinné patro, aby rostliny svými kořínky ty haldy protkaly a haldy držely pohromadě, tak to trvá roky. Oni sice vybudovali ještě systém jezírek, do kterých voda odtékala a čas od času je odčerpávali, nicméně dělali to špatně. Vodu vypouštěli kousek od jezírek, takže do nich brzy zpět natekla.“
Po dokončení hald po letech problém téměř ustal. Některé vodní nádržky využívali Poláci načerno k chovu kaprů.
Přátelství s Poláky
Spory s vedením dolu Turów neznamenaly, že by Marie Matušková na Poláky zanevřela. Hodně se nimi přátelila. V souvislosti s tím připomněla historii tohoto česko-polského příhraničí se zajímavou skladbou obyvatelstva .
„Když se po válce tvořila hranice Odra-Nisa, tak museli Němci odevzdat část území Polákům. Ti tam ale neměli koho dát. Tak zvali lidi z rumunského Banátu a z Ukrajiny. Přišli tam i Poláci z východu, kteří si udrželi svůj folklór. Žili v bývalé vesnici Wigancice Zytawskie těsně za naší hranicí. Důl Turów je ale vyhnal, v intravilánu obce vyrostlo technické zázemí dolu. Vesničané dostali byty v panelácích v Bogatyni a já nevím kde ještě. Ale nevzdali se a založili spolek bývalých občanů Wigancic. Často mě zvou na své schůze a akce do domu U Koldzieja u Zhořelce, který byl postaven z pozůstatků rozbořeného domu ve Wigancicích. V něm žil ještě před odsunem Němců kolář. A když jeho rodina musela do dosunu, tak všechno uklidili, zamkli a klíč si odnesli. Když ustupovaly Wigancice dolu, tak byly cennější domy rozebrány a deponovány u polské Bogatyni. A právě dům koláře – kolodzieja, měl štěstí, že byl znovu postaven. Jednou ho navštívil známý původních německých majitelů a klíč od domu přivezl. Teď visí u vchodu v rámečku.“
Marie Matušková dodává jednu zajímavost. Bývalí obyvatelé vesnice Wigancic si každý rok volí symbolicky svého starostu.
„Zvou si na schůze i představenstvo dolu Turów a dokonce nominovali ředitele dolu do role ochránce Wigancic. V bývalé vesnici už mají malou základnu. Višňová dokonce uvažuje o tom, že spojí Pohanské kameny ve Višňové turistickou stezkou s Wigancickými skalami, které jsou také moc pěkné.“
Povodňové plány
Po celou dobu svého starostování řešila Marie Matušková neustále větší či menší problémy s povodněmi. Bylo jí jasné, že každá z devíti vesnic patřící pod Višňovou, musí mít svůj povodňový plán.
„Chodila jsem na školení, pak po jednotlivých osadách, zakreslovali jsme ohrožené domy a brali jsme si telefonní kontakty na místní starousedlíky i na jejich dospělé děti, aby je mohly v případě nařízené evakuace včas informovat. Nejhorší bylo, že někteří lidé zůstávali při povodních v domech na poslední chvíli a pak je museli hasiči s nasazením vlastních životů zachraňovat.“
Marie Matušková také usilovala o protipovodňová opatření.
„Za dvacet let svého starostování jsem ve višňovské povodňové knize zaznamenala přes sto povodňových stavů. Ze začátku jsme neměli všechny potřebné informace přes internet na počítačích. Museli jsme se se starosty měst a obcí ležících u řeky Smědé vzájemně varovat telefonicky. A fungovalo to dobře. Když mi třeba zavolal starosta z Hejnic: Marie, je to na sedmém schodě, tak jsem už věděla, co to znamená, převedla jsem jeho informaci na příslušný povodňový stupeň a vydala pokyn. Například, že hasiči rozvezou na ohrožená místa pytle s pískem“
Marie Matušková usilovala o vybudování protipovodňových hrázek. Sama obec na ně ale peníze neměla.
„Musím se přiznat, že jednu hrázku jsem postavila načerno, abych viděla, co udělá. Stavba hrázek je totiž nesmírně komplikovaná věc. Musíte mít třeba speciální jíl, který se těžko shání. Naštěstí se ta hrázka skvěle osvědčila. Když jsem pak při povodních přijela k lidem, které hrázka uchránila před velkou vodou, tak mi nalili panáka. Byli šťastní, že konečně nemusí nosit broďáky jako jindy.“
Soutěž na téma praktické občanské demokracie, kterou vyhlásila britská společnost pro životní prostředí Defra, ji dovedla k vypracování projektu Soužití s řekou.
„V každé naší osadě jsme se sešli s projektanty, pracovníky Povodí Labe, hasiči a plaváčky, tedy s obyvateli ohrožených domů. Vytvořili jsme model vesnice, modrý krepák tvořila řeka, byly tam zakreslené povodní ohrožené domy, na které se plaváčkové postavili. Měli jsme k dispozici také fotky z minulých povodní přímo z té lokality. A teď ti lidé říkali: Ke mně přichází voda zprava, druhým zase zleva, všechno jsme detailně zapisovali. Ze získaných informací jsem vytvořila prezentaci, s níž jsem vystoupila v Poslanecké sněmovně. A cenu v soutěži jsem vyhrála! Vznikla tak protipovodňová ochrana naplánovaná odspodu, doporučená Povodím Labe a odborně zpracovaná projektanty pod názvem Generel protipovodňových opatření obce Višňová.“
Marie Matušková na protipovodňová opatření i pot´´ sháněla dotace a postupně je realizovala.
Nelegální technoparty v Andělce
V létě 2002 se na louku v osadě Andělka u Višňové začaly sjíždět tisíce účastníků nelegální technoparty Ravin' Non Stop On Top. Tančili nepřetržitě ve dne v noci, dunící systémy technařů byly slyšet na vzdálenost několika kilometrů.
„Musím se vyznat z obrovské úcty k Andělákům, protože málokteří obyvatelé by tuhle nepříjemnou situaci zvládli s takovou noblesou jako oni. Samozřejmě, že z toho byli na nervy. Nicméně se těm mladým lidem snažili pomoct a nebrali všechno z té nejhorší stránky. Kolikrát jsem zaznamenala větší negativní ohlas ze spodních vesnic, kde bylo slyšet jen dunění. Účastníky přímého dění ale tamní obyvatelé nebyli.“
Obyvatel Andělky je dvě stě padesát a najednou se ve vesnici objevilo na deset tisíc různě naladěných, často opilých lidí i těch pod vlivem drog, konstatuje Marie Matušková.
„Byla jsem nejdříve zděšená, uvažovala jsem o přivolání vojenské pomoci jako při povodních. Ale děti mne chlácholily: Mámo, přijeli, odjedou.“
Šla, jak byla celý život zvyklá, na místo dění. Zjistila, že organizátoři uspořádali technoparty na pronajaté louce. Bylo proto těžké s někým jednat. Zaúkolovala tak alespoň skupinku studentek zdravotní školy, aby v případě nutnosti ostatním mladým lidem pomohly a ošetřily je a dále nechala otevřít místní vodovod, aby měli technaři dostatek pitné vody.
„Policie, která bývá často napadána, se chovala taky frajersky. Policisté kontrolovali řidiče, jestli nepožili před jízdou alkohol. A když zjistili, že pili, tak je dál nepustili, dokud nevystřízlivěli, aniž jim sebrali řidičský průkaz.“
Posléze se jí podařilo dohodnout se s technaři, že ztlumí hudbu v době, kdy se bude pořádat v kostele svaté Anny plánovaná česko-německo-polská mše.
„Dokonce se někteří technaři zahalili do šátků a přišli na ni.“
Technaři nechali na louce v Andělce po skončení technoparty úplně všechno. Lůžkoviny, nábytek, křesla a hromady odpadků. Marii Matuškové se naštěstí podařilo najít dobrovolníky, kteří je dávali do pytlů.
„Našli se ale místní lidé, kteří pytle s odpadky rozřezávali, aby z nich mohli vytáhnout zálohované lahve od piva.“
Marie Matušková zmiňuje i dobré srdce některých technařů neboť mezi sebou vybrali dvacet tisíc korun na počítač místního zdravotně postiženého chlapce.
„Takže stejně jako při povodních, se něco zvládnout dá a něco ne. Ale opravdu stejně jako povodeň i každá technoparty jednou skončí. Přesně, jak říkaly mé děti.“
Povodně 2010
Dne 7 srpna 2010 zasáhla po intenzívních deštích osmdesát měst a obcí Libereckého kraje katastrofální blesková povodeň, která si vyžádala pět lidských životů a škody za osm miliard korun.
„Ta povodeň neměla žádné prognózy, nepřišlo žádné varování, prostě se nevědělo, co se stane. A když voda nastoupila, tak to šlo šíleně rychle! Během chvíle rozběsněná Smědá rozkrájela vesnici na neprostupné oblasti. Padaly domy, mosty, trhaly se silnice. Lidé běželi do kopců téměř po čtyřech a voda za nimi šplouchala. Nebo zůstali na střeše i s miminky a čekali na helikoptéru. Dvě naše hasičská auta vzala voda, sotva se naši mladí muži zachránili. Bylo navíc tak hrozné počasí, že měly vrtulníky zpočátku zákaz startu.“
Nakonec vrtulníky vzlétly, zachraňovaly, evakuovalo se, co se dalo, vzpomíná se smutkem ve tváři Marie Matušková.
„Když voda začala opadat, pokoušela jsem se i přes hrozné překážky na postižená místa dostat. Někteří lidé byli dokonce schopni mě napadnout. Já jsem starostka, a tak jsem se měla starat, aby k této zkáze nedošlo. Dělala jsem ale, co jsem mohla. Když někomu padal dům, zařídila jsem, aby přijela betonárka a nezřítil se. S odstraňováním škod pomáhali naši pracovníci veřejně prospěšných prací a dobrovolníci. Pomáhalo několik desítek dobrovolných jednotek hasičů a hasičští profesionálové z několika krajů. Vydávali jsme jídlo, oblečení, boty, dezinfekční prostředky a peníze od státu. Vznikla centra, do nichž si mohli lidé zajít pro nábytek, lůžkoviny, nádobí a další věci pro domácnost, které jim zničila nebo odnesla velká voda. Naše ženy pekly pro postižené a záchranáře buchty. Lidé fasovali pitnou vodu, protože měli zaplavené studně. Samozřejmě, že si pro obědy chodili i lidé, co pomoc nepotřebovali, ale to už je naše nátura.“
Marie Matušková se starala nejen o obnovu poničené infrastruktury, nýbrž i o další protipovodňová opatření. Sháněla peníze na ministerstvech životního prostředí a místního rozvoje.
„Peníze na hrázky jsme dostali v den, kdy jsem opouštěla funkci starostky. Takže se o jejich výstavbu postarali mí následovníci. A stále je staví. Třeba v roce 2023 mě vedení obce pozvalo na zprovoznění suchého poldru nad obcí Víska. Myslím si, že dnes by už Višňová tak nezařvala jako při povodni v roce 2010. Nicméně voda má paměť. A všechno, co se udělá, aby někdo něco ochránil, tak druhého poškodí. Za nejohroženější teď pokládám osadu Předlánce a doufám, že mí pokračovatelé uspějí s dotacemi na výstavbu dalších protipovodňových opatření.“
V souvislosti s katastrofální povodní v roce 2010 zmiňuje ještě Marie Matušková mohutný dub, který dostal jméno Dub ochránce. Jeho široké větve a silný kmen totiž zachytily klády a stromy, které se valily rozbouřeným tokem řeky Smědé a ochránily tak domy pod ním.
„My jsme dub nominovali nejdříve na český Strom roku, postoupil do evropské soutěže a vyhrál ji. Tehdy jsem byla pozvaná na slavnostní vyhlášení do Bruselu. Poslala jsem ale místo sebe mé následovníky, abych je posílila v jejich budoucí práci.“
Odchod z funkce starostky
Po povodních v roce 2010 se Marie Matušková rozhodla, že už nebude ve Višňové starostkou.
„Dvacet let je hodně. A já měla čím dál větší pocit, že už mne všichni nějak moc poslouchají. A že se ode mne automaticky očekává, že budu ve funkci pořád. A to mne znepokojilo. V zastupitelstvu už byli mí žáci a já věděla, že je čas předat velení následovníkům. Rozhodně jsem neutíkala z povinnosti, vždyť peníze na hrázky a další protipovodňové stavby jsem už sehnala. Pro jistotu jsem ale ještě jedno volební období zasedala v obecním zastupitelstvu, abych byla po ruce.“
V roce 2015 odešla do Frýdlantu za svým druhým manželem, Rudolfem Makelem, kde společně působí ve spolku Patron, jenž se zabývá opravou, ochranou a dokumentací drobných památek Jizerských hor.
„Seznámila jsem se s ním právě díky tomu, že je členem spolku Patron a přišel k nám na obec s tím, že je potřeba opravit Hirschmannův kříž v Poustce u Višňové. Tehdejší starostka Vladimíra Erbanová mne požádala, abych se o opravu postarala. V letech 2014–2015 jsme ho pak za přispění obce s Rudolfem opravili.“
S prací na opravě kříže je spojený příběh. Poničenou památku laicky už v roce 2004 opravil poustecký občan Vladimír Mlch a nahradil ztracený kovový kříž dřevěným křížkem, jenž se o deset let později už rozpadal. Marie Matušková spolu s Rudolfem Makelem oslovili jednoho frýdlantského hrobníka, který měl detektor kovů a začali originální kříž hledat.
„My jsme skutečně ten velký kovový kříž, byť rozlámaný na kusy, našli! Vážil kolem dvaceti kilogramů. Dali jsme ho do višňovského muzea, protože už nešel opravit. Sehnali jsme jiný menší kříž a pomníček, který byl poděkováním za záchranu života, opravili.“
Spolu se spolkem opravili například Enderův sloup s křížem, který stojí pod Rapickou horou u Nového Města pod Smrkem jako upomínka na šťastný konec dřevařské nehody.
„Naposledy jsme opravovali Wanderův pomníček, který je spojený s neštěstím při stavbě tunelu na železniční trati Liberec–Frýdlant. Kameníka Wandera rozdrtil balvan, který nakládal na vůz. Nechali jsme zhotovit novou pamětní ceduli. Od restaurátorky Vanesy Trostové jsme dostali prostředky na ošetření kamene, na němž je cedulka připevněná. Já jsem kousek odtud ještě objevila zbytky jídelní soupravy a kovového vařiče kameníků, kteří tehdy na stavbě pracovali. Úlomky jsem odnesla domů, slepila, co šlo a poslechla jejich naléhání, je že chtějí zpátky. S vysvětlujícím textem jsem je uložila do starého kufru a vrátila k pomníčku.“
V Kurdistánu
Marie Matušková nezapomene na cestu do iráckého Kurdistánu za přítelem Mufidem Jazairim, který se po pádu Saddáma Husajna stal iráckým ministrem kultury.
„S Mufidem jsme se znali přes jeho bývalou manželku, novinářku Pavlou Jazairiovou, která má chalupu ve Vísce. Když cestovala, já mu pomáhala s domácností a dětmi. Už rozvedení jsme se velice spřátelili. Jezdila jsem za ním do Prahy o víkendech, protože jsem měla v týdnu spoustu práce se starostováním. Pak Mufid odešel do autonomního iráckého Kurdistánu, kde bylo trochu svobodněji než v Iráku. Vedl tam irácký rozhlas, který plnil podobnou funkci jako u nás někdejší Hlas Ameriky. Chtěli jsme se vidět, takže jsem za ním jela do Sýrie a také do Kurdistánu.“
Marie Matušková vzpomíná, že šla do iráckého Kurdistánu ze Sýrie přes zelenou hranici. Pak se přeplavila na prámech přes legendární řeky Eufrat a Tigris do vojenského ležení v kurdistánské Šaklawě.
„Panovala tam přísná bezpečnostní opatření. Ale samozřejmě že jsem neposlouchala a utíkala. Šla jsem se třeba podívat do školy, vojáci mě z ní pak odvedli zpět. Samozřejmě, že jsem zase přelezla plot, abych se mohla seznámit s místními ženami, které mi nádherně obarvily vlasy henou. Pak padl v roce 2003 Saddám Husajn, Mufid se stal ministrem kultury a já odmítla nabídku se za Mufida provdat a zůstat v Iráku. Měla jsem v České republice dvě děti na studiích a nemocného tatínka, tak jsem opravdu nemohla. A navíc jsem nechtěla stát se ženou v záloze pro muže, který pracuje sto hodin denně. Mufid teď vede irácké noviny Cesta lidu, které vycházejí třikrát týdně a pak jedny kulturní noviny, tudíž stále pracuje. Vídáme se a zůstali jsme kamarády.“
Buddhismus
K buddhismu ji přivedl syn Jan, kterého toto náboženství, respektive spíše filozofie, vrátila na správnou cestu životem v době, kdy opustil vysokoškolská studia. Nakonec se do školy vrátil a dokončil ji.
„A já si tehdy řekla, co je to za chlapa ten lama Ole, že ho můj syn poslouchá a mně ne? Tak jsem se s lamou setkala na buddhistickém táboře. Zeptala jsem se ho: Jak mám přijmout, co mi nabízíš, když nevím, co mi nabízíš? A on odpověděl: Máš dost času, počkej!“
Začala se zúčastňovat společných akcí, meditací a přednášek v buddhistickém centru v Těnovicích, ve Španělsku nebo v Rakousku. Buddhismus také praktikovala.
„Nyní jsem už buddhista vlažný, praktikující jen výjimečně.“
Ivana Bernáthová
Místa působení
Výběrová bibliografie
Dílo – články
BENKO, Jaroslav; KRYŠPÍN, František; MATUŠKOVÁ, Marie; MRÁZ, Jaromír; NOVÁK, Josef et al. Otevřený dopis poslanci J. Jančárymu. Region: Obdeník nejen pro severní Čechy. 1991, roč. 1, č. 154, s. 2.
MATUŠKOVÁ, Marie. Jak se sžít s řekou. Veřejná správa. 2012, roč. 23, č. 14, s. 10–11. ISSN 1213-6581.
MATUŠKOVÁ, Marie. Višňová. In: VINKLÁT, Pavel D. (editor); BEJČEK, Pavel; BUBENÍČKOVÁ, Libuše; ČERNÝ, Roman; DEMČÁK, Jaroslav et al. Voda blízko nás: povodeň na severu Čech 7. srpna 2010. Liberec: Náš kraj, 2015, s. 89–94. ISBN 978-80-86660-38-7.
MAKEĽ, Ruda a MATUŠKOVÁ, Marie. Nápis na Pohanských kamenech. Patron: informace přátel drobných památek Jizerských hor. 2015, roč. 26, č. 4, s. 10–11.
MAKEĽ, Ruda a MATUŠKOVÁ, Marie. Oprava kříže Eduarda Hirschmanna v Poustce. Patron: čtvrtletník přátel drobných památek Jizerských hor. 2016, roč. 27, č. 1, s. 14–16.
MATUŠKOVÁ, Marie. Oprava křížku U Pánaboha. Patron: čtvrtletník přátel drobných památek Jizerských hor. 2017, roč. 28, č. 3, s. 17.
MATUŠKOVÁ, Marie a MAKEĽ, Ruda. Enderův obrázek v roce 2020. Patron: čtvrtletník přátel drobných památek Jizerských hor. 2020, roč. 31, č. 2, s. 12–15.
MATUŠKOVÁ, Marie a MAKEĽ, Ruda. Křížek v Loučné je opraven. Patron: čtvrtletník přátel drobných památek Jizerských hor. 2021, roč. 32, č. 3, s. 20–23.
MATUŠKOVÁ, Marie a MAKEĽ, Ruda. Návrat křížku na frýdlantský Větrov. Patron: čtvrtletník přátel drobných památek Jizerských hor. 2021, roč. 32, č. 4, s. 18–19.
MAKEĽ, Ruda a MATUŠKOVÁ, Marie. Neobyčejný pramen Soumar. Patron: čtvrtletník přátel drobných památek Jizerských hor. 2022, roč. 33, č. 2, s. 18–19.
MATUŠKOVÁ, Marie a MAKEĽ, Ruda. Tam, kde zabilo Slováka... Patron: čtvrtletník přátel drobných památek Jizerských hor. 2022, roč. 33, č. 1, s. 13.
MATUŠKOVÁ, Marie a MAKEĽ, Ruda. Vojenský pomník v polských Markocicích. Patron: čtvrtletník přátel drobných památek Jizerských hor. 2023, roč. 34, č. 2, s. 20–21.
MATUŠKOVÁ, Marie a MAKEĽ, Ruda. Ohlédnutí za opravou Wanderova pomníčku. Patron: čtvrtletník přátel drobných památek Jizerských hor. 2023, roč. 34, č. 4, s. 16–19.
BERNÁTHOVÁ, Ivana a VINKLÁT, Pavel D. Konečně neležíme na konci světa!: aneb radosti a starosti starostky Marie Matuškové z Višňové. Náš kraj: Magazín pro Liberecký kraj. 2000, roč. 1, č. 3, s. 4–5. ISSN 1212-8287.
DV; DAG; KAL a VOD. V pondělí začal kolotoč ustavujících schůzí obecních zastupitelstev. Severočeské noviny: Liberecký den. 1994, roč. 2, č. 281, s. 7.
PLUHAŘ, Adam. Slavný sklář, sokolka či švýcarský profesor. Hejtman ocenil osobnosti. Mladá fronta Dnes. Liberecký Dnes. 2015, roč. 26, č. 253, s. 13. ISSN 1210-1168.
TAMPIER, Libor. Osobnost Liberecka 2001: Marie Matušková. Liberecký den. 2001, roč. 9, č. 248, s. 8. ISSN 1210-6291.
VODVÁRKOVÁ, Dagmar a ŠIMR, Petr (fotograf). Proč se v dubnu jelo do francouzského St. Berthevin a proč se Višňové říká apendix frýdlantského výběžku. Severočeské noviny: Liberecký den. 1994, roč. 2, č. 109, s. 8.
Rozhovory
MATUŠKOVÁ, Marie a DOUBNEROVÁ, Jitka. Rozhovor s Marií Matuškovou: voda je pro mě strašně důležitá. Přitahuje mě, kdekoli ji potkám. Ročenka Jizersko-ještědského horského spolku. 2017, roč. 16, s. 7–18. ISBN 978-80-87095-21-8.
Citace
BERNÁTHOVÁ, Ivana. Marie Matušková. Databáze regionálních osobností [online databáze]. Krajská vědecká knihovna v Liberci, @2025. Datum aktualizace 27. 01. 2025, [cit. 2025-02-11]. Dostupné z: https://www.osobnostilibereckehokraje.cz/osobnosti/id:90386