Bohumil Žloutek
Medailon
„Mým přáním je, aby se varhanářskému řemeslu věnovali i naši vnuci.“
Bohumil Žloutek se narodil 10. ledna 1942 v Semilech. Otec Bohumil Žloutek st. byl v obci Bzí na Železnobrodsku varhanářem a matka Ludmila Žloutková, rozená Žítková, pracovala jako hostinská. Po vzoru svého otce tíhnul Bohumil Žloutek již od dětství k varhanářskému řemeslu. Výuční list získal nejprve jako truhlář v roce 1964 na libereckém učilišti v Kateřinkách a o pět let později si doplnil vzdělání varhanáře v národním podniku Petrof v Hradci Králové. V roce 1960, v době, kdy nastoupil na dvouletou vojenskou základní službu, byl jeho otec na základě smyšleného obvinění uvězněn. Pravým důvodem bylo, že nechtěl vstoupit do JZD. Žloutkovi později přišli o hospodářství a uzavřena zůstala i jejich dílna na výrobu varhan.
Po návratu z vojny od roku 1963 do roku 1969 pracoval Bohumil Žloutek v továrně na výrobu korálků a perliček v Zásadě na Jablonecku. Během této doby zde postavil rodinný dům, a kromě práce ve sklárně opravoval varhany. V letech 1976–1989 byl zaměstnán jako varhanář přes národní podnik Petrof v Hradci Králové. V roce 1981 získal povolení vyjet do Švýcarska za svými sourozenci, kteří emigrovali po invazi vojsk Varšavské smlouvy. Této příležitosti využil rovněž k získávání zkušeností ve varhanářském řemesle a cestou se v bavorském Mnichově seznámil se stavbou mechanických varhan. Jako první v Československu je také v roce 1981 sám postavil. Později restauroval řadu vzácných varhan, jako například ve Svitavech nebo Svijanech u Turnova. Navrhoval a stavěl i nové varhany, a to v Břeclavi, kde spolupracoval s brněnským architektem Ludvíkem Kolkem, v Radešínské Svratce na Žďársku nebo v klášteře klarisek v Brně-Soběšicích.
Od roku 1990 provozuje Bohumil Žloutek vlastní varhanářskou živnost. K řemeslu vedl i syna, který se rovněž vyučil řemeslu v Hradci Králové. Společně mají za sebou řadu zakázek, mimo jiné opravu varhan ve Světlé pod Ještědem, stavbu nových varhan ve slovenské Brezovici na Oravě anebo restaurování nástroje v kostele Všech svatých s kostnicí v Sedlci u Kutné Hory. Největší varhany postavili v roce 2000 v Předklášteří u Tišnova. Nové varhany mají díky nim taktéž v klášterním kostele v Rajhradě. Od cínařské rodiny Kubátů si Žloutkovi navíc koupili cínárnu, a sami tak vyrábějí nové varhanní píšťaly. V roce 2022 již vyrobili své sedmadvacáté varhany.
Za svůj celoživotní přínos v oblasti kulturního dědictví obdržel Bohumil Žloutek 2012 Poctu hejtmana Libereckého kraje.
Rozhovor
Mládí
Bohumil Žloutek se narodil 10. ledna 1942 v Semilech. Dětství prožil s rodiči a třemi sourozenci ve vesnici Bzí u Železného Brodu, nějakou dobu také bydlel s babičkou v Bystrém. Otec Bohumil Žloutek byl ve Bzí varhanářem a matka Ludmila, rozená Žítková, která pocházela z Malé Skály, hostinskou. O rok mladší bratr se jmenuje Pavel a o čtyři roky mladší sestra Gabriela. V roce 1968, kdy byla do Československa uskutečněna invaze vojsk Varšavské smlouvy, oba odešli do Švýcarska. Sestra ve Švýcarsku zůstala, bratr se po sametové revoluci navrátil domů. Bohumil Žloutek měl i nevlastního bratra Josefa, kterého měla maminka ještě před svatbou a jenž už zemřel.
„Otec se narodil v Bystrém u Dobrušky a jeho tatínek byl kostelníkem a hrobařem. A jeho povinností bylo šlapat měchy u varhan. Otec chodil již od patnácti s muzikou, hrál tehdy už na řadu hudebních nástrojů a když opravoval varhany pan Poláček z Rychnova nad Kněžnou, tak ho táta požádal, zda by ho nevzal do učení. Po roce, když měl dost zakázek, nechal táta tkalcoviny, které se lidé na horách běžně věnovali, a vyučil se varhanářem. Dostal se pak do firmy Josefa Melzera v Kutné Hoře a pracoval u něj jako tovaryš sedm let. Mistr si ho oblíbil, dokonce ho nechal sjednávat zakázky a inkasovat peníze. V někdejším Československu měl zakázky nejen po Čechách, ale i na Slovensku.“
Otec Bohumila Žloutka pracoval například na stavbě varhan v chrámu svatého Víta na Pražském hradě. Kutnohorská firma Josefa Melzera dostala v roce 1932 pověření k stavbě menších varhan. Stály na bočním kůru a později se k nim měly postavit hlavní varhany.
„Táta se tam seznámil s biskupem Podlahou, takže měl o celé zakázce velký přehled. O tu zakázku měli mimochodem zájem i krnovští Riegeři, to byli Němci. Ovšem biskup tehdy řekl, že svatovítský chrám je významné místo Čechů, a proto varhany bude stavět česká firma. A na ně se doposud v chrámu hraje. Když je otec je montoval, bylo tam ještě dalších jedenáct lidí včetně malíře, restaurátora a památkáře Františka Xavera Margolda, který byl členem komise na dostavbu svatovítského chrámu. Pro tátu to byla poslední práce, kterou u Melzerů dělal.“
Nové varhany, které obsáhnou celý prostor chrámu svatého Víta, se dokončovaly v roce 2024. Katedrální křišťálové varhany jsou originálním uměleckým dílem stavěným na míru prostoru svatovítské katedrály. Vznikly díky národní sbírce, u jejíhož zrodu stál Nadační fond Svatovítské varhany. Varhany postavila varhanářská firma Gerharda Grenzinga ze španělského Katalánska.
„Nástroj má své místo na západní hudební kruchtě pod rozetou, která je od doby svého postavení prázdná. Toto přirozené umístění varhan umožní rozvinutí zvuku nástroje po celém vnitřním prostoru chrámu a vhodně doplní volný prostor nad vstupem do katedrály.“
Při práci ve svatovítském chrámě se otec Bohumila Žloutka seznámil s profesorem Bedřichem Antonínem Wiedermannem, takzavým „českým Bachem“, který učil na konzervatoři v Praze, skládal varhanní hudbu a podílel se na projektu nových varhan
„Vzájemně se navštěvovali v Praze na konzervatoři i ve Bzí. Z jejich přátelství se zrodila spolupráce. Díky profesorovým kontaktům se táta dostal k některým zakázkám. Dělal rekonstrukce varhan u Dobrušky nebo na Brněnsku. Profesor Wiedermann jednou navštívil violistu Strnada ve Bzí a při procházce po hřbitově je potkal novokněz Donát, který měl mít za měsíc primici, svou první odslouženou mši svatou. A požádal pana profesora, aby mu zahrál na primici na varhany. Ten souhlasil. Zjistil ovšem, že jsou varhany v kostele ve Bzí ve špatném stavu. A tak požádal mého otce, zda by je neopravil. Táta pak přijel se svým švagrem z Kutné Hory, kde pracoval, do Bzí a nástroj opravili.“
Shodou okolností se pak otec Bohumila Žloutka seznámil v hostinci ve Bzí, kde našli se švagrem ubytování, s budoucí manželkou, která hostinec vedla.
„Maminka byla vdova a brzy potom, co si s tátou padli do oka, se vzali. To se psal rok 1941. Otec opustil Kutnou Horu a přestěhoval se do Bzí. Do Kutné Hory pak občas jezdil za cínařem Maxem Kubátem, s nímž spolupracoval.“
Jak podotýká Bohumil Žloutek, primice dopadla výborně, profesor Wiedermann zahrál na varhany nejen na primici, ale také kuchařkám. Navíc začal usilovat o to, aby se v Železném Brodě postavily velké koncertní varhany o třiceti rejstřících a s tisíci píšťalami.
„Wiedermann napsal rejstříkovou kompozici, to znamená zvukový návrh všech rejstříků. Otec vypracoval vizuální návrh a varhany postavil. Připomenu, že se táta vyučil na pneumatickém systému varhan převládajícím na počátku dvacátého století. Ten ale po druhé světové válce skončil a nahradil ho mechanický. Proto se táta s profesorem stále radil, jak co nejlépe stavět varhany s novým mechanickým systémem. Stavba varhan trvala téměř čtyři roky. Táta je stavěl doma v hospodě se sálem. Neměl bohužel pomocníka, proto mu stavba třetího Opusu velkých varhan trvala tak dlouho. Na kolaudaci profesor Wiedermann nepřijel, byl nemocný. A později zemřel.“
Žloutkovi žili ve Bzí. Jelikož babička zůstala po smrti dědečka Bohumila Žloutka nejstaršího sama, vozili malého Bohumila od jeho pěti let do Bystrého, kde žila.
„Bydlel jsem u ní až do mých devíti let. Domů jsem jezdil jen na prázdniny. Do Bzí jsem se vrátil až v době, kdy jsem mohl plnohodnotně pomáhat na velkém hospodářství, které naše rodina měla. Vlastnila polnosti a les, což mělo vliv na útlum otcovy varhanářské dílny. Aby se mohl více věnovat hospodaření, bral pouze drobné práce a opravy.“
Bohumil Žloutek od mládí pracoval u otce v dílně. Učil se od něj varhanářství. Podílel se například na opravě varhan v Červené Lhotě u Třebíče.
„Zvládl jsem i techniku pneumatického systému, na němž se táta vyučil. Pneumatická hrací traktura je systém spojující klávesy v hracím stole s tónovými ventily ve vzdušnici pomocí stlačeného vzduchu. K jeho vedení používá trubičky – rourky a další komponenty tak, že se přenos pohybu klávesy na pohyb příslušného ventilu děje jen pneumatickou cestou. Tento systém traktury se často souhrnně nazývá „rourková pneumatika“. Činnost pneumatické traktury spočívá v přenosu tlakového impulsu od hracího stolu – klávesy – po příslušný tónový ventil ve vzdušnici. Stisk klávesy způsobí otevření řídícího ventilu a vpuštění tlakového vzduchu do vedení. Po cestě k ventilu pod píšťalou může vzduch procházet celou řadou vložených ventilů s různou funkcí až k relé pod vzdušnicí. U velkých varhan může být jeho cesta přerušena i několika dalšími mezirelé. Tu pneumatiku u nás dělal například Krnov, vyráběly se ale i na Slovensku.“
Bohumil Žloutek získal v roce 1974 výuční list truhláře na libereckém učilišti v Kateřinkách a v roce 1979 si doplnil vzdělání varhanáře v národním podniku Petrof v Hradci Králové.
Perzekuce otce
Jak dál vzpomíná Bohumil Žloutek, ve Bzí vzniklo v padesátých letech jednotné zemědělské družstvo a komunistické úřady označily rodinu Žloutkovu za kulaky.
„V roce 1960 rozhodli, že tátu zavřou. Vymysleli na něj obvinění, že si nechal dvakrát zaplatit za stavbu varhan na Moravě. Dlouho nevěděli, co s ním, tak byl dva měsíce ve vazbě. Nakonec dostal tři roky a já byl během té doby na vojně. Matka nesla starosti s hospodářstvím, zůstala doma sama jen s jedním z bratrů. Rodina ale neživořila. Díky domácímu hospodářství a polnostem bylo naštěstí co jíst.“
Otec si odseděl plný trest. Komunisté mu totiž dali nabídku. Pokud vstoupí do JZD, tak mu trest zkrátí. Odmítl.
„První rok vězení byl, jak mi později vyprávěl, náročný, ocitl se podle svých slov mezi špatnými lidmi, a to ho deprimovalo. Poslední rok ale mohl pracovat na stavbě finských domků a likvidoval v pohraničí staré domy po Němcích. Což už pro něj bylo lepší. Ocitl se konečně mezi lidmi, kteří pracovali a uměli řemeslo. Myslím, že ho to vězení i tak pěkně zdrblo. Vadilo mu hlavně ponížení, kterému byl vystaven.“
Komunisté na rodinu Žloutků stále tlačili, aby někdo z členů vstoupil do JZD a šel pracovat do nového kravína.
„Bratr byl u lesníků, sestra studovala sklářství, tudíž do JZD nemohli. A tak by to bylo zbývalo na mne. A já, aby na mne neměli prsty, tak jsem se přihlásil k trvalému pobytu u kapelníka v Zásadě. Měl jsem zkušenosti s hraním už v kapele u táty, pak v Bratříkově a nakonec v té Zásadě, tak to nebyl problém.“
Rodina Žloutků nakonec o polnosti i krávy přišla. Bylo to v době, kdy byl Bohumil Žloutek na vojně a činnost varhanářské dílny se kvůli uvěznění otce pozastavila. Ten se stejně jako od nástupu komunismu po roce 1948, musel i na počátku šedesátých let stát zaměstnancem služeb obecního úřadu, aby po propuštění z vězení mohl znovu varhanářskou dílnu otevřít.
„Já jsem chtěl na vojnu k Ústřední vojenské hudbě, kde byli nejlepší vojenští kapelníci včetně plukovníka Hynka Sluky, jenž pocházel z Českého Dubu. On mi slíbil, že se dostanu k hradní stráži. Když ale tátu zavřeli, tak jsem musel k ženistům. Když jsem pak s panem plukovníkem později mluvil, tak mi říkal, že s tím měl fakt problémy. Já jsem tu vojnu nakonec bez větších potíží absolvoval, sloužil jsem v Litoměřicích jako řidič.
Ve sklárně v Zásadě
Po vojně se Bohumil Žloutek vrátil do Bzí, hrál v kapele v Zásadě a tam se seznámil s manželkou Věrou, rozenou Patkovou, která pracovala jako úřednice.
„Seznámil nás vlastě flašinet, na nějž jsem rovněž hrál. Jednou jsme se potkali u autobusu, já ten flašinet vezl, slovo dalo slovo a začali jsme spolu chodit. V roce 1965 jsem se oženil a postavil v Zásadě vlastníma rukama rodinný dům podle svého projektu.“
Bohumil Žloutek pracoval po vojně v letech 1963–1969 v Zásadě ve sklárnách. Konstatuje však, že ho tato práce moc nebavila. Výhodou nicméně bylo, že měl dost času na stavbu rodinného domu.
„Když jsem přišel z vojny, v Zásadě postavili novou fabriku na perličky. Dodnes funguje, byť patří pod Desnou v Jizerských horách. A já jsem ty perličky, malé korálky, stříbřil.“
Vyjížděl ale občas k menším varhanářským opravám. V JZD pak jako zaměstnanec soustružil nové židle.
„Když jsem opravoval varhany ve Bzí, fakturoval jsem práci přes JZD, jinak to během totality nešlo. A církevní tajemník kroutil hlavou nad tím, že „jézeďáci“ opravují varhany. Naštěstí jsme si to vysvětlili. Nakonec jsem si přes pana Bernarda v opravně hudebních nástrojů v Liberci vyjednal fakturaci přes Petrof v Hradci Králové a mohl jsem doma sám stavět varhany.“
Od mládí hrál v několika kapelách, měl i svou vlastní. A muzika naplňuje jeho volný čas doteď.
„Hrál jsem na saxofon a klarinet. S velkou zásadskou dechovkou kapelníka Motejlka jsme jezdili i do východního Německa, dříve ta dechovka hrála víc než dnes. S jednou kapelou jsem jel po sametové revoluci dokonce i do Spojených států amerických, Chorvatska, Itálie a Polska. Když jsem slavil osmdesáté narozeniny, přišli kamarádi z Broďanky, s níž teď hraji, a udělali mi tablo z míst, kde jsem všude jako muzikant působil. Jinak, já zdědil klarinet a saxofon od táty, který hrál i na housle, klavír a xylofon. V Kutné Hoře muzicíroval v hornické kapele.“
Okupace v srpnu 1968
Bohumil Žloutek dokončil stavbu rodinného domu v roce 1968 těsně před okupací Československa vojsky pěti komunistických států sdružených ve vojenském paktu Varšavská smlouva, v jejímž čele stál Sovětský svaz.
„Pamatuji si, že sotva jsem náš dům zkolaudoval, tak nad námi začala létat letadla okupantů. Okupace nás v Zásadě ale nijak výrazně nezasáhla. Já měl spoustu starostí se zařizováním domu a také s hraním s dechovkou. A tak jsem sledoval všechny politické události spíše zpovzdálí. Začal jsem navíc stavět seník, který se měl vlastně stát varhanářskou dílnou. Starosta o tom věděl a udání, která na mne chodila, že to vlastně seník není, ignoroval. Sám mi řekl, ať si udělám ten seník s vysokým stropem, protože se bude od všech strojů v místnosti prášit. Nakonec se do dílny vešly celé varhany.“
V době okupace byl jeho bratr na lesnické stáži ve Švýcarsku a jeho sestra tam za ním přijela přes Rakousko z dovolené v Rumunsku. Oba se již nevrátili. Znovu se všichni sešli až po třinácti letech.
První mechanické varhany v Československu
Bohumil Žloutek si začal vybavovat svou varhanářskou dílnu stroji od otce, některé koupil, například protahovačku. Dílnu neustále modernizoval a přistavoval. Nyní má celou montážní halu.
„Naposledy jsem přivezl cínárnu, kterou jsme koupili do kolegy Kubáta, výrobce cínových píšťal z Kutné Hory. S ním a jeho otcem jsme mnoho roků spolupracovali. Dodával nám právě ty cínové píšťaly. Můj syn se u něj navíc vyučil. Cínárna byla dědictvím jeho otce a dědy, oni stejně jako my, varhanáři, provozovali po dvě generace své cínařské řemeslo.“
Jak Bohumil Žloutek popisuje, cínařské řemeslo je pro varhanáře alfou a omegou jejich práce.
„Cínařské píšťaly jsou směsicí cínu a olova. A ten plech se nedá válcovat, protože je krystalický. Kdyby se válcoval, tak se ty krystaly rozjedou a píšťala se za čas zřítí. Takže se ten plech musí ulít. Je na to asi třímetrová stolice, záleží na průměru bubnu, na němž se soustruhuje. Takže se do šuplíku nalije žhavá směs, a s tím šuplíkem se letí po stole. Cín vytéká štěrbinou a polije se deska. Stůl musí být perfektní, v Liberci nám ho udělali ze žuly. Potom se deska napne na stroj, na veliký litinový buben, který má soustruh. Cínová deska se zaklemuje a soustruhuje. A to proto, že má sílu kolem čtyř milimetrů a je z toho potřeba udělat 1,5 nebo 1,04 mm a tak dále. Teprve z toho plechu se nařežou desky, z nichž se zkroutí píšťaly. Takže se na té cínové píšťale provádí celkem sto deset operací, než se to všechno nařeže, opracuje, naletuje, srovná a mezitím se vše barví. Je to prostě náročné. Já jsem se od kolegy Kubáta hodně už předtím naučil, protože jsme spolu jezdili čtvrt století na montáže. A můj syn, který mu rok jezdil pomáhat, už to také umí. A teď si píšťaly děláme sami.“
Bohumil Žloutek se řemeslu učil i ve Švýcarsku. Po roce 1981 dostal povolení k návštěvě příbuzných, kteří v této zemi žili. Mnoho času trávil po tamních kostelích a také v Mnichově, kde sídlila firma vyrábějící těsnění do modernější koncepce stavby varhan, takzvané mechanické.
„Hodně jsem se naučil od mnichovského mistra Schmidta, vše mi vysvětlil a nakreslil. A tak jsem se stal prvním varhanářem v Československu, který se stavbou mechanických varhan začal zabývat.
Později se naučil restaurovat historické varhany staré i sto let. Spolu se synem obnovili například varhanní nástroj v kostele ve Světlé pod Ještědem.
„Vždycky v zimě máme opravované varhany v dílně rozebrané a pracujeme na nich, někdy renovujeme i čtyři najednou. A v létě je do kostelů a dalších staveb montujeme. V posledních letech je navíc vozíme kvůli ochraně dřeva před červotočem na ozáření do Prahy.“
Syn Bohumila Žloutka, které nese dědovo a otcovo jméno, je plnohodnotným nástupcem. Od malička pomáhal v tátově dílně, vše okoukával a také se naučil na varhany hrát.
„Teď je u nás v kostele dokonce i varhaníkem. Učil se ale také v Liberci a v Hradci Králové na Středním odborném učilišti hudebních nástrojů pod známým podnikem Petrof, kde získal výuční list. Praxi mohl absolvovat u mě v dílně, na to jsem získal povolení. A protože nešel na vojnu, tak jsme po sametové revoluci dělali na opravách a stavbě nových varhan společně. Předtím jsem ale nejvíc spolupracoval s Janem Kubátem z Kaňky u Kutné Hory.“
Porevoluční podnikání
Během Sametové revoluce v listopadu 1989 chodil Bohumil Žloutek na demonstrace do Jablonce nad Nisou. A s návratem demokracie do Československa se těšil na to, že se z něj stane živnostník a nebude muset fakturovat přes různé podniky.
„Těšil jsem se, jak si vybavím dílnu, jak si budu moct svůj kumšt rozvíjet. Živnostníkem jsem od roku 1990.“
Bohumil Žloutek měl od té doby desítky zajímavých zakázek. Většinou z nich realizoval společně se synem.
„Pokud se týká historických varhan, tak jsme jedny opravovali ve hřbitovním kostele sv. Jiljí ve Svitavech. Nejstarší varhany, na nichž jsme pracovali, pocházejí z roku 1720 a jsou ve Svijanském zámku na Turnovsku. Je to malý nástroj, ale historicky velmi cenný. Dělali jsme u něj nové cínové píšťaly, klaviaturu a přidali jsme po straně motor, aby se nemusely šlapat měchy.“
Žloutkovi restaurovali i nástroj v kostele Všech svatých s kostnicí v Sedlci u Kutné Hory.
„Ten nástroj byl v hrozném stavu, půlka byla dokonce pohozená na zemi. Udělali jsme z něj nové varhany, na které se stále hraje, nedávno jsme je přelaďovali. Nástroj pochází z osmnáctého století. Podobný jsme restaurovali také v katedrále svatého Václava v Olomouci. Tam jsou patery varhany, jeden z nástrojů byl doslova vrak, tak jsme ho vzali do dílny, opravili a dovnitř přidali motor. Přidali jsme i kolečka, aby s ním mohli v katedrále zajet do sakristie, případně do presbytáře. A když už jsme u těch malých historických nástrojů, tak v zámeckém kostele ve Vrchlabí jsme restaurovali také malé varhany, na nichž se teď koncertuje. Extra velké varhany jsme neopravovali, dělali jsme nástroje tak do dvaceti rejstříků.“
Žloutkovi vyráběli i nové varhany, které instalovali do historických skříní.
„My jsme dělali do těch skříní, kde byly původně pneumatické varhany, mechanické nástroje. Myslím si, že mi ale daly nejvíc zabrat mé první mechanické varhany, protože tam jsem dokonce vyvíjel tahače, aby se nemusely rejstříky tahat postaru. To jsem se naučil v Německu. Tam už byly tehdy vymyšlené dvoucestné magnety, které řadily rejstříky přes elektrické klopky. A já jsem kvůli ceně těch magnetů vymyslel elektropneumatický kovový tahač. A tenhle způsob jsem využil u čtyř dalších varhan, například v Předklášteří u Tišnova, Otrokovicích nebo Břeclavi. Pak jsem od toho upustil a zaměřil se na ruční rejstříky. Tenkrát byla tendence, že varhanáři chtěli, aby se varhany snadněji ovládaly. Tak tohle mne inspirovalo. Potom jsem se vrátil k čistě mechanickým nástrojům, kde se tahalo ručně. A varhan s ručním ovládáním jsem dělal ještě několik. Byl tam prostě zájem se vracet na čistou mechaniku.“
Na stavbě nových varhan v novém kostele v Břeclavi, který byl postaven na místě kostela vybombardovaného za druhé světové války, spolupracoval Bohumil Žloutek s brněnským architektem Ludvíkem Kolkem, jenž navrhoval kostel i varhany. Varhanář také některé nástroje navrhoval sám, například v kostele v Radešínské Svratce na Žďársku, kde se přizpůsobil neobaroku kostela.
„Z toho mám dodnes radost. Tamní nástroj je včetně pozitivu v zábradlí, takže se jedná o dvě skříně. A chci připomenout, že když otec stavěl velké varhany v Železném Brodě, tak to byl Opus 4, teď už je to Opus 27. V tom počtu jsou samozřejmě zahrnuty i malé nástroje, jako varhany pro divadelního korepetitora v Liberci nebo domácí varhany v Proseči pod Ještědem, na něž se dnes hraje v jedné škole pro mladé varhaníky v Praze.“
Žloutkovi stavěli varhany i na Slovensku, například v Brezovici na Oravě. Vyrobili také miniaturní varhany s dvě stě sedmdesáti lomenými píšťalami a třemi rejstříky.
„Ty mají dokonce i přelaďování. Funguje to tak, že se klaviatura posunuje o půl tónu dál, aby se dala použít pro vysoké ladění. Stará muzika totiž byla vysokého ladění. Miniaturní varhany jsme si dělali pro sebe. I když teď pozorujeme, že je o ně dost zájem. Zatím na jejich výrobu nemáme čas, možná ale, že na ně jednou dojde.“
Bohumil Žloutek rád vzpomíná na architekta Ludvíka Kolka, s nímž navrhoval nové varhany v Břeclavi.
„Navrhli jsme velikost, počet rejstříků a píšťal. Ludvík Kolek byl věřící, měl velký cit pro hraní v kostele a zkušenosti, protože navrhoval varhany už dříve pro jednu brněnskou firmu. Z toho, co navrhl on, se dalo využít asi z padesáti procent. Vizuální návrh jsme použili celý, jen píšťaly jsem musel upravit. Za panem architektem jsem tehdy hodně jezdil a jsem rád, že jsme společně vytvořili hezký nástroj.“
Bohumil Žloutek navrhl i varhany do kláštera klarisek v Brně – Soběšicích. Jednalo se o jednoduchý nástroj, protože klarisky nechtěly zdobné varhany.
„Nechaly si postavit nový klášter. A dostal jsem požadavek, aby varhany oddělovaly klausuru a prostor pro obyvatele Soběšic. S tím ovšem, aby lidé na sebe viděli. Musel jsem tehdy svůj návrh konzultovat s architekty z Prahy, kteří moderní klášter projektovali.“
Varhanáři rádi na varhany hrají. Musí je navíc po dokončení jejich stavby nebo po opravě dobře otestovat. Mít hudební sluch je proto podle Bohumila Žloutka pro varhanáře nutnost.
„Nejsem ovšem žádným velkým varhaníkem, v kapelách jsem totiž hrál na dechové nástroje, to spíš syn je skvělý hráč. On si nacvičí nějakou skladbu, třeba od J. S. Bacha a skvěle ji zahraje. Varhany nicméně nekolauduje, na to si vždy pozveme koncertního varhaníka.“
Žloutkovi mají vlastní dodávku a auta, s kamarádem jsou navíc domluveni v případě velkých varhan na dopravě jeho Avií. Navíc mají svůj výtah i lešení. Vybavení jejich varhanářské dílny je moderní.
„Kdysi se prkna hoblovala ručně. My jsme nedávno opravovali měch pocházející ze začátku minulého století a všimli jsme si různě tlustých desek, které byly z ještě staršího měchu, protože se dříve hodně šetřilo materiálem. Ty desky ale nebyly stejně silné, ručně to nešlo přesně nařezat. Dalo to navíc spoustu práce. V dílnách našich předků proto muselo pracovat hodně lidí. A katr, nevím přesně, kdy se začal používat, je k naší práci dnes naprosto nezbytný. Prostě teď už máme na všechno moderní techniku. Jen ten materiál používáme stejný. Dřevo si pečlivě vybíráme na pile v Jenišovicích. Používáme hlavně smrkové dřevo a také dub, který je sice drahý, ale má výhodu, že ho nežere červotoč, protože dřevo z dubu je kyselé.“
Během svého profesního života se stále učil něčemu novému. Jak už vyprávěl, znalosti získával od otce, ve Švýcarsku, v Německu i ve Francii.
„V Německu byla firma Laukhuff s dvousetletou tradicí, bohužel ji loni zavřeli. Prostě těch firem tam bylo tolik, že té práce nebylo dost. My jsme do ní jezdili často, kupovali jsme drobnosti, které se u nás nedaly vyrobit. Já jsem pak tu jejich mechaniku také dělal, koupil jsem si lis a lisoval si potřebné kovové díly.“
Žloutkovi využívají ve varhanech rovněž elekroniku.
„Vyrobili jsme elektrické ovládání tahačů, tam je elektronika také. Instalovali jsme v Sedlci u Kutné hory varhany do staré skříně, použili jsme dvoucestné magnety od Laukhuffa, kde jsou elektronické paměti. Instalují se na velké varhany, aby bylo jejich ovládání rychlejší a aby se daly rejstříky předvolit. Dnešní trend je předvolba varhanních koncertů. Nedávno jsme podobný systém instalovali také do nástroje v Bazilice svatého Vavřince a svaté Zdislavy v Jablonném v Podještědí.“
V současné době dostávají Žloutkovi především zakázky na rekonstrukci varhan, nové varhany teď nestaví. Práce je podle Bohumila Žloutka dost, ale v zemi je také hodně varhanářů.
„Když se v roce 2015 rozpadla firma Rieger-Kloss Varhany s.r.o., která dřív byla státní, pak polostátní a nakonec eseróčko, vznikla řada větších a menších varhanářských firem nejen u Krnova, ale také v Brně a Olomouci. V Krnově byla navíc varhanářská škola, kde se řada lidí vyučila a u řemesla zůstala. V Čechách jsou podle mě také tři firmy. V oboru pracují i jednotlivci. Existuje rovněž sdružení varhanářů a klavírníků v Praze, kam chodí můj syn a dost našich kolegů zná. Prostě konkurence máme dost.“
Ivana Bernáthová
Místa působení
Výběrová bibliografie
Dílo – patenty
Elektropneumatický posunovač rejstříkových zásuvek klasických varhan. Bohumil ŽLOUTEK (vynálezce). Přihl.: 6. 4. 1983. Uděl.: 15. 10. 1987. CS 247403 B1. Int. Cl.: G10B 3/10. Dostupné také z: https://isdv.upv.cz/doc/FullFiles/Patents/FullDocuments/247/247403.pdf.
Knihy
UHLÍŘ, Václav. Varhany královéhradecké diecéze. Hradec Králové: Garamon, 2007. 447 s. ISBN 978-80-86472-27-0.
Články
DANÍČKOVÁ, Blanka. Jubilejní varhany jsou na světě. Deník Jablonecka. 2005, č. 211 (8. 9. 2005), s. 17. ISSN 1214-8512.
FRYŠAROVÁ, Eva. Opus dogma čili varhany ze Zásady. Lidové noviny. 2018, roč. 31, č. 29 (3. 2. 2018), s. 8. ISSN 0862-5921.
HOŘENÍ, Jaroslav: V malé obci vznikají velké nástroje. 5+2 dny. Jablonecko. 2013, roč. 2, č. 7, s. 6.
JVM. Pro záchranu královského nástroje. Český ráj: regionální týdeník Českého ráje a Podkrkonoší. 1993, roč. 4, č. 9, s. 5.
LÁNSKÝ, Tomáš. Hejtman udělil pocty osobnostem, dvěma posmrtně. Liberecký deník. 2012, č. 252 (27. 10. 2012), s. 3. ISSN 1802-078X.
MIKOLÁŠEK, Vladimír. Dům s varhanami. Naše rodina. 1981, č. 3, s. 12. ISSN 0323-2743.
MC. Řemeslník: vyrostl jsem s varhany. Mladá fronta Dnes. Severovýchodní Čechy. 2000, roč. 11, č. 197 (24. 8. 2000), s. [1]. ISSN 1210-1168 [neplatné].
PROCHÁZKA, Josef: Dynastie varhanářů... Noviny Jablonecka. 1984, roč. 31, č. 3, s. [1].
SEDLÁK, Jan. Rodinná firma Žloutkových hlásí jubilejní 25. výrobek. Jablonecký deník. 2013, č. 219 (19. 9. 2013), s. 3. ISSN 1802-0771.
VM. Varhanář ze Zásady. Průboj. 1983, roč. 35, č. 180 (2. 8. 1983), s. [5].
Rozhovory
Žloutek, Bohumil a MIKOLÁŠEK, Vladimír. Lékař královského nástroje. Naše rodina. 1993, č. 22, s. 13. ISSN 0323-2743.
ŽLOUTEK, Bohumil; ŽLOUTEK, Bohumil ml. a KOUKAL, Petr. Varhanářství v českých zemích. XI., Žloutek a syn, Zásada u Jablonce nad Nisou. Hudební rozhledy. 2009, roč. 62, č. 11, s. 58–59. ISSN 0018-6996.
ŽLOUTEK, Bohumil a SEDLÁK, Jan. Je to kus života, než se postaví varhany. Rád se k nim vracím. Týdeník Jablonecko. 2019, č. 9, s. 6–7. ISSN 2570-9682.
Internetové zdroje
Bohumil Žloutek (*1942). Online. In: Paměť národa. [2022].
Dostupné z: https://www.pametnaroda.cz/cs/zloutek-bohumil-1942. [cit. 2025-01-24].
HOŘENÍ, Jaroslav. Oprava varhan v Jablonném: Byli jsme to třikrát měřit, abychom se nesekli, prozrazuje varhanář. Online. In: ČRo Liberec. 5. 4. 2021. Dostupné z: https://liberec.rozhlas.cz/oprava-varhan-v-jablonnem-byli-jsme-trikrat-merit-abychom-se-nesekli-prozrazuje-8461578. [cit. 2025-01-24].
ŠÍROVÁ, Květa. Poctu hejtmana Libereckého kraje obdrželo dalších šest osobností. Online. In: Liberecký kraj. 28. 10. 2012. Dostupné z: https://www.kraj-lbc.cz/aktuality/poctu-hejtmana-libereckeho-kraje-obdrzelo-dalsich-sest-osobnosti-n498384.htm. [cit. 2025-01-16].
VŠETÍČKOVÁ, Eva. Velebný sváteční zvuk varhan z rodinné dílny Žloutkových. Online. In: Marianne. 8. 12. 2022. Dostupné z: https://www.marianne.cz/venkov-styl/remesla/velebny-svatecni-zvuk-varhan-z-rodinne-dilny-zloutkovych. [cit. 2025-01-16].
Zásada, varhanář Bohumil Žloutek. Online. In: Toulavá kamera na venkově. 1/8 Jablonecko a Blanensko. TV, ČT1, 2017, [začátek 08:04, délka 03:58].
Dostupné z: https://www.ceskatelevize.cz/porady/11854241073-toulava-kamera-na-venkove/217562221510001/. [cit. 2025-01-24].
ŽLOUTEK A SYN. Žloutek a syn – Stavba varhan. Online. © 2008. Dostupné z: http://www.stavbavarhan.cz/. [cit. 2025-01-24].
Citace
BERNÁTHOVÁ, Ivana. Bohumil Žloutek. Databáze regionálních osobností [online databáze]. Krajská vědecká knihovna v Liberci, @2025. Datum aktualizace 27. 01. 2025, [cit. 2025-02-11]. Dostupné z: https://www.osobnostilibereckehokraje.cz/osobnosti/id:90392