Marie Fryaufová

Rozhovor

Mládí

Marie Fryaufová, rozená Pažoutová, se narodila 5. června 1960 v Jablonném v Podještědí. S rodiči a dvěma sestrami bydlela v Křižanech. Otec Jiří Pažout byl příslušníkem Veřejné bezpečnosti a matka Marie Pažoutová, dívčím jménem Kropáčková, vystudovala zemědělskou školu. Po celý život ale pracovala jako signalistka u Československých drah. Na Liberecko se přestěhovali prarodiče Marie Fryaufové už po válce v rámci osídlování pohraničí.

 „Na dětství vzpomínám moc ráda. V Křižanech bydleli i babička s dědečkem, kteří nás často hlídali. Měla jsem ve vesnici spoustu kamarádů. A i když jsme žili v totalitě, nikdo to na vesnici nijak neřešil. Měli jsme totiž spoustu povinností, starali jsme se o hospodářská zvířata a zahradu. Chodila jsem nejprve do jednotřídky v Křižanech a od páté třídy jsem jezdila do sousedních Žibřidic na základku.“

Ráda chodila na výlety s křižanským Pionýrem, který byl zaměřený na turistiku a sport. Rok se učila hrát na klavír, ale kvůli nutnosti dojíždět ho nakonec vzdala. V osmi letech pak zažila invazi vojsk Varšavské smlouvy v čele se Sovětským svazem v srpnu 1968.

„V noci nás probudil průjezd tanků naší vesnicí, dost jsem se báli, protože to ježdění doprovázel obrovský hluk. My, děti, jsme vojákům mávaly, protože jsem nevěděly, co se ve skutečnosti děje. Tanky mířily na Liberec, k nám nějak zabloudily, odklonily je zřejmě cedule, které lidé schválně otáčeli, aby okupanty zmátli. Táta nebyl doma, někde jako příslušník Veřejné bezpečnosti pomáhal zajišťovat pořádek. A vím, že tenkrát dostal dokonce dlažební kostkou. Pamatuji si také, že jsme měli na oknech československé státní vlajky přelepené černým pruhem.“

Následná normalizace, kdy si Komunistická strana Československa opět upevňovala svou moc, se rodiny Marie Fryaufové na vesnici nijak nedotkla. Vzpomíná si ale, že matka kvůli tomu, aby se dostala na střední školu, vstoupila do strany.

„Na té naši vesnici se naštěstí spíš jednalo o takový ženský spolek, kde ženy organizovaly výlety a pekly koláče. A politiku moc neřešily.“

Středoškolská studia absolvovala na Střední zdravotnické škole v Liberci, neboť již na základní škole se v šesté třídě rozhodla, že bude zdravotní sestrou.

„Ráda jsem se o někoho starala, mám dvě mladší sestry, o které jsem pečovala. Rodiče mi zdravotní sestru rozmlouvali kvůli náročnosti této profese, ale já si studium prosadila a jsem tomu ráda. Zdravotní škola byla v té době prestižní, byl o ni velký zájem a nebylo jednoduché se na ni dostat. A tudíž jsem byla velmi šťastná, že se mi to podařilo.“

Úspěšně odmaturovala v roce 1979 a v tom samém roce nastoupila jako zdravotní sestra do liberecké nemocnice, kde pracuje už více než čtyřicet let.

Nástup do nemocnice

Do liberecké nemocnice Marie Fryaufová nastoupila v době celorepublikové epidemie žloutenky.

„V roce 1979 bylo v Československu několik desítek tisíc nemocných infekční žloutenkou. Proto jsem ani neměla prázdniny, hlavní sestra mi tehdy napsala, zda bych nenastoupila o měsíc dřív. Jako posila jsem tedy začala pracovat na infekčním oddělení. Po měsíci jsem přešla na chirurgii, kam jsem nastoupila na umístěnku.“

I práce na chirurgii se jí líbila, protože je to podle ní akční obor. Zdravotní problémy se chirurgicky vyřeší, pacienti brzy odejdou a zase přijdou další, dodává.

„A u chirurgie jsem dodnes. I když pracuji jako hlavní sestra nemocnice, tak zůstávám i vrchní sestrou operačních sálů.“

Začínala na lůžkovém oddělení a po měsíci přešla jako instrumentářka na operační sál.

„Tam se na rozdíl od lůžkového oddělení s pacienty příliš nekomunikuje, mluví se víc s lékaři a ostatním zdravotním personálem. Bývá to psychicky náročné. Nejtěžší to samozřejmě pro nás je, když přijdeme o pacienta. Naštěstí se to nestává často. Ale v minulosti, kdy nebyly k dispozici takové vyšetřovací a léčebné metody jako dnes, k tomu docházelo. A nikdy nezapomenu na případ, kdy jsme přišli o dítě vážně zraněné při nehodě. To jsem hodně těžce nesla. A dodneška, když je nemocné dítě, i v rodině, tak je to pro mě psychicky velmi náročné.“

Sametová revoluce

V době, kdy začala sametová revoluce, 17. listopadu 1989, skládala Marie Fryaufová paradoxně v rámci pomaturitního specializačního studia zkoušku z marxismu-leninismu.

„To byla ironie osudu. Dostala jsem ji za jedna, tehdy už totiž vyučující tak trochu tušili, že se změna blíží a nijak to nehrotili.“

Začala doba demonstrací na libereckém náměstí před radnicí, zvonění klíči, hltání nových a nových změn, které nastávaly.

„Já jsem si dokonce schovala tehdejší výtisky Mladé fronty, která den za dnem mapovala tuhle úžasnou dobu.“

Sametovou revoluci označuje za velké štěstí. Nejen z pohledu návratu demokracie, ale také profesního. Liberecké nemocnice se postupně modernizovala, nakupovaly se nové technologie a k dispozici byly účinnější léky.

„Zažila jsem neuvěřitelný boom ve zdravotnictví. Když srovnám své začátky na operačním sále, kde jsme měli k dispozici kovové jehly a museli si sami dělat tampóny a čtverečky, rukavice na jedno použití jsme opakovaně používali a resterilizovali jsme je… Za těch čtyřicet let se všechno neuvěřitelně změnilo včetně virtuální výuky léčebných postupů, nových operačních postupů, materiálů a pomůcek, které se ve zdravotnictví používají. Když si vzpomenu, jak jsme v době totality poměrně často operovali vředovou chorobu žaludku a dnes díky moderním lékům už takové případy na operačním sále téměř vymizely.“

Se sametovou revolucí přišla do její rodiny další změna. S manželem Ivanem se rozhodli v této svobodné době přivést na svět třetí dítě. V roce 1990 se jim narodila třetí dcera.

„Bylo úžasné, že jsme v té době mohli svobodně cestovat nejen soukromě, ale i pracovně. Studovali jsme zahraniční léčebné postupy, které tam byly běžné a k nám se dřív nedostaly, a mohli jsme vidět na vlastní oči, jak se pracuje v nemocnicích jinde ve světě.“

Kariérní postup

Marie Fryaufová konstatuje, že neměla nikdy ambici být vedoucí nějakého týmu a že její kariérní postup prakticky vždy určoval někdo jiný.

„Vždycky došlo k situaci, kdy můj předchůdce nebo předchůdkyně odešli z vedoucího místa a já začala na doporučení mých nadřízených dělat jejich práci. Někdy jsem se tomu dokonce bránila, protože jsem nechtěla opustit svůj tým. Od roku 1993 jsem vykonávala funkci staniční sestry operačních sálů na chirurgii a v roce 2008, kdy se změnil organizační řád, jsem se stala vrchní sestrou všech operačních sálů, protože se všechny operační sály zcentralizovaly. A v roce 2013 jsem se stala hlavní sestrou Krajské nemocnice Liberec. Myslela jsem, že to bude taková dvouletka a já už to dělám jedenáct let. A to díky skvělému týmu a díky tomu, že si v managementu dobře rozumíme.“

Marie Fryaufová si doplnila vzdělání nejprve studiem tříletého bakalářského oboru Ošetřovatelství na Technické univerzitě v Liberci a pak navazujícího dvouletého magisterského oboru na Vysoké škole zdravotníctva a sociálnej péče sv. Alžběty, což byla příbramská pobočka slovenské vysoké školy.

„Vysokou školu jsem vlastně paradoxně studovala v době, kdy byly vysokoškolačkami i mé dcery, vzájemně jsme se podporovaly. Bylo to pro mě náročné dálkově studovat a zároveň pracovat. Navíc, když jsem studovala bakalářský obor, tak byli mými zkoušejícími lékaři z naší nemocnice a o to víc jsem se snažila, abych si před nimi neudělala ostudu. Libereckou i příbramskou vysokou školu jsem úspěšně zakončila v roce 2011 bakalářskou a v roce 2013 magisterskou prací na téma Ošetřovatelské dokumentace preoperační péče pro operační sály. Přišlo mi důležité kvalitně dokumentovat ošetřovatelskou péči na operačním sále. Liberecká nemocnice se pak v této dokumentaci stala průkopníkem, inspirovala se tím i další zdravotnická zařízení a začala ji také používat.“

Dokumentace ošetřovatelské péče je podle Marie Fryaufové nesmírně důležitá a představuje záruku toho, že zdravotníci pracují s pacientem bezpečně. Je navíc nezbytné, aby bylo dokumentování praktické.

„Když jsem začala pracovat v pozici hlavní sestry, tak mě dokumentace na ostatních odděleních velice zajímala. Zdálo se mi, že je hodně složitá. Spolu s oddělením kvality jsme chtěli, aby byla administrativní část jednodušší. Zkrátka, aby zdravotníci vyplňovali jen to, co je nutné a bylo to zároveň pro pacienta bezpečné. Trochu revolučně jsme zrušili některé parametry, jež některé nemocnice dosud používají. To byly například ošetřovatelské diagnózy, strašně složitá věc, které nikdo moc nerozuměl. Takže jsme je zrušili a udělali si vlastní verzi dokumentace. Novou verzi jsme finálně dokončili na základě doporučení akreditační komise. Teď šetří čas zdravotních sester.“

Nově je dokumentace převedená do elektronické verze, což opět ušetřilo čas zdravotníků. Naučili se pracovat s příslušnými aplikacemi na chytrých telefonech. Teď se, jak zdůrazňuje Marie Fryaufová, řada nemocnic chystá tento systém převzít. Správně vypracovaná ošetřovatelská a lékařská dokumentace je pak, jak zdůrazňuje, zásadní při poskytování bezpečné a kvalitní zdravotnické péče. Je také důležitá při právních sporech nebo při vyřizování stížnosti pacientů, které všechny nemocnice občas řeší.

„Už máme pro sestřičky k dispozici videomanuál a pracuje se na dalších. Všechny ošetřovatelské postupy, které jsou na videu, jsou podle našich zkušeností pro sestřičky názornější a zapamatovatelnější než text v psané příručce. Sestry mohou zaznamenávat pomocí aplikací v chytrém telefonu fyziologické funkce jako je teplota, tlak nebo puls pacienta. Je to praktické, protože mobil mají stále po ruce a nemusí odbíhat někam k počítači. Stejně tak se mohou přes aplikaci seznámit s daty pacienta i lékaři. Samozřejmě aplikace jsou chráněné hesly, aby zaznamenané údaje nemohly být zneužity.“

Jak zdůrazňuje Marie Fryaufová, nemocnice je dobře připravená na mimořádné události.

„Máme traumaplán, to je plán svolávání zaměstnanců v případě nějaké mimořádné události. Aktivovali jsme ho za mého působení v liberecké nemocnici už několikrát. Když se například v Liberci srazily tramvaje, spadla lanovka, byly i nehody s mnoha zraněnými, stala se chemická havárie ve Stráži pod Ralskem a tak dále. Díky tomu, že máme v Libereckém kraji několik nemocnic, tak jsme pacienty vždy rozmístili tam, kde bylo volno. Stalo se třeba, že pacienti přinesou do nemocnice zbraň, také se u nás střílelo, to bylo v době, kdy se ještě nosily výplaty v obálkách, naštěstí nikdo nebyl zraněn. My se připravujeme i na tyto situace, teď více než jindy i na střety s agresívním pacientem. Výukový zásah na téma aktivní střelec u nás absolvovala policie, hasiči a záchranáři, cvičení se uskutečnilo před demolicí poslední budovy v areálu, kde bude stát Centrum urgentní medicíny.“

Krajská nemocnice Liberec byla za svůj systém ošetřovatelské dokumentace a nastaveného procesu ošetřovatelství několikrát oceněna.

„Hodnotí to naši pacienti a zaměstnanci, kteří se cítí v nemocnici v rámci zdravotní a ošetřovatelské péče bezpečně. Máme akreditaci, kterou obhajujeme jednou za tři roky, musíme pracovat na tom, abychom měli všechny postupy sjednocené a v souladu s legislativou, léčíme kvalitně, ale máme ještě hodně úkolů v tomto směru před sebou.“

Pandemie covidu-19

Podle Marie Fryaufové byla pandemie covidu v letech 2020–2021 to nejhorší, co ji v její profesní kariéře potkalo, neboť takovou situaci zdravotníci nikdy nezažili.

„Když covid-19 v březnu 2020 udeřil, tak dostával pacienty do velmi závažného stavu. A trochu mě mrzelo, že tuhle vážnou situaci někteří naši spoluobčané zlehčovali. A nebylo vůbec jednoduché a příjemné v komunikaci s nimi obhájit si svou práci.“

Marie Fryaufová se tehdy vracela s rodinou z lyžování v Rakousku. Přijeli dříve, protože se zavíraly hranice a ona chtěla být co nejdříve v práci, aby mohla podpořit kolegy ve složitém plánování pomoci.

„Náběh počtu pacientů byl pozvolný, takže jsme se mohli dobře připravit. Některá opatření, která nařídila hygienická služba, jsme dokonce přijali už dříve. A nadšení našich zaměstnanců, abychom všechno zvládli, bylo neuvěřitelné. Vytvořili jsme WhatsAppové skupiny, tím jsme se rychle svolávali. Z hodiny na hodinu jsme otvírali další a další oddělení. Mobilizovali jsme se o víkendech. Byla to doba, kdy jsme měli strach o pacienty ve vážném stavu, a taky o sebe a své rodiny, abychom je nenakazili. Některé rodiny se rozdělily, aby nebyly v kontaktu s členem, který byl v přímém kontaktu s nakaženými pacienty. Taky jsem si hlídala svou maminku, protože nebyla tak úplně zdravá, abych ji neohrozila.“

Nasazení zdravotníků a jejich semknutí v tom, jak co nejlépe zvládnout pandemii, bylo podle Marie Fryaufové obrovské a myslí si, že ji v nemocnici zvládli skvěle.

„My, Češi, máme obrovský talent improvizace a také si hodně vzájemně pomáháme. Když nebyly roušky, tak jsme je šily, nosily nám je dokonce i spoluobčané. Museli jsme třeba přeměnit operační sál v jednotku intenzívní péče, to nebylo úplně jednoduché. Chyběly nám přístroje, naše investiční oddělení muselo proto oslovit řadu firem a shánět je. Spolupracovali jsme také s ostatními nemocnicemi a pomáhali si. V nemocnici zasedal pravidelně krizový štáb a musím říct, že jsme díky tomu předvídali situace, které mohly nastat a včas jsme se na ně připravili.“

Marie Fryaufová velice oceňuje pomoc studentů zdravotnických škol, vojáků a hasičů v covidové době. Denně v nemocnici sloužily desítky studentů a vždy kolem patnácti vojáků či hasičů, kterých se za řadu měsíců na odděleních vystřídalo na sedmdesát.

„Výborné to bylo. Přijeli k nám mladí muži, plní síly a pomáhali hlavně na odděleních intenzívní péče, kde byla manipulace s pacienty opravdu náročná. Bylo nutné pacienty převážet, polohovat, aby neměli proleženiny, v tom všem nám pomáhali. My máme mužů na pozici sester velmi málo, sanitářů-mužů sice víc, ale v době covidu byla pomoc vojáků a hasičů, kteří se u nás ve směnách střídali, naprosto nezbytná.“

Ne vždy však veřejnost ocenila ve vypjaté době pandemie covidu enormní nasazení zdravotníků. Z tohoto důvodu napsala Marie Fryaufová otevřený dopis na sociální sítě.

„Přinutil mě k tomu fakt, že neznámý člověk napsal na parkoviště pod námi nápis „Vrazi“ a šipka ukazovala na libereckou nemocnici. Že tam prý držíme pacienty zbytečně, že jim nic není. A to se dělo v té první vlně covidu, kdy hodně pacientů umíralo. Bylo to neuvěřitelné! Vždyť tam byly i příběhy, že v nemocnici zemřeli i příbuzní našich zaměstnanců, to byli třeba lidé, kteří nebyli nikdy vážně nemocní a dostali se kvůli covidu do vážného stavu. Měli jsme spoustu práce, nasazení zaměstnanců bylo obrovské, obětovali se, přesčasy vůbec nepočítali, byli tam kolikrát denně až dvacet hodin. Řada z nich pracovala ve skafandrech, komunikovali vysílačkami, aby neohrozili ostatní zaměstnance, kteří nebyli v přímém kontaktu s pacienty, a pak někdo říká, že se tam flákáme? To mi připadalo nespravedlivé, tak jsem se musela ozvat.“

Centrum urgentní medicíny

Marie Fryaufová spolupracuje jako hlavní sestra na projektu Centra urgentní medicíny, které se začalo stavět v roce 2023 a má být hotové v roce 2026. Bude v něm urgentní příjem, operační sály, kardiocentrum a transfuzní a radiologické oddělení. Součástí pavilonu je i nový parkovací dům pro návštěvníky nemocnice.

„Ošetřovatelský tým se hodně podílel na přípravě výstavby Centra urgentní medicíny, protože organizaci a provoz centra vlastně zajišťují nelékaři, hlavní a vrchní sestra, zdravotní sestry a další zdravotnický personál. Samozřejmě s ošetřovatelským týmem spolupracují i lékaři. Jak bude oddělení uspořádáno stavebně jsme si v podstatě nastavili sami. Musím říct, že architekti a stavební firma s námi hodně spolupracují. Měli jsme třeba postavený pokoj pacienta, standardní oddělení a jednotky intenzívní péče, kde jsme si vyzkoušeli všechny možnosti, jak pečovat v nových prostorách o pacienta. Měli jsme pozvaného i ergoterapeuta ze spinální jednotky, jenž vyzkoušel bezbariérovost a správnost stavebního uspořádání pro handicapované pacienty.“

Stejně tak, jak poznamenává Marie Fryaufová, se postupuje při rekonstrukci už stávajících oddělení liberecké. Důležité slovo má vrchní sestra, která dobře zná provoz a ví, kde je nejúčelnější instalovat osvětlení, zásuvky, přívody vody a podobně.

„Už se na nové Centrum urgentní medicíny těším. Bude přívětivé pro zdravotnický personál a pro pacienty, kteří budou ve dvoulůžkových pokojích s vlastních sociálním zařízením. Centrum bude prostě poplatné jedenadvacátému století.“

Liberecká nemocnice se snaží získat co nejvíce kvalitních zdravotních se sester i dalšího nelékařského personálu.

„Personalistika není úplně jednoduchá agenda a za posledních deset let, kdy jsem ve funkci hlavní sestry, se situace hodně změnila. Museli jsme přehodnotit personální plány, protože se nám rozšiřují oddělení, zkvalitňuje péče, to sebou nese zvyšování personálních úvazků. Je víc sanitářů a ošetřovatelek, aby pomáhali víc sestřičkám. Změnily se i kompetence. Sestra, která absolvovala střední zdravotní školu, nemá stejné kompetence jako všeobecná zdravotní sestra s bakalářským vzděláním. Spolu s personálním oddělením a oddělením PR děláme nábory, chodíme na dny otevřených dveří na střední zdravotnické školy, aby už ti, co se jdou ucházet o studium, byli naladěni na to, že si tuhle profesi vybrali správně.“

Důležitá podle Marie Fryaufové je také intenzívní práce se studenty na praxi, kteří pracují na nemocničních odděleních. Jak zjistila, studenti hodně oceňují, když jsou lidé na odděleních přátelští, je tam přívětivé prostředí a funguje skvělá spolupráce.

„To je tedy i naše práce, jak co nejlépe vychovávat své budoucí kolegy a kolegyně. To, že se nám daří zdravotní personál tímto způsobem získávat, svědčí fakt, že za posledních pět let jsme ze jejich řad přijali sedmdesát zaměstnanců. Důležité je samozřejmě i finanční ohodnocení personálu, které se významně zlepšilo. Vycházíme vstříc zkráceným úvazkům, aby měli zaměstnanci víc času na obnovu sil, na doplnění vzdělání a na péči o rodinu. Je to ostatně budoucnost. V některých okolních státech mají mnohem víc zkrácených úvazků, než je zatím obvyklé u nás.“

V liberecké nemocnici pracuje několik desítek ukrajinských zdravotních sester. Některé přišly v rámci náboru nemocnice na Ukrajině v roce 2016 a po složení nostrifikačních zkoušek u nás zůstaly. Jiné se po čase vrátily za svými rodinami. Po napadení Ukrajiny Ruskem v roce 2022 opět další sestry přicházejí a jiné odcházejí.

„My jsme s ukrajinskými sestrami spokojeni, jsou pracovité, snaží se co nejlépe naučit česky, aby byla jazyková bariéra mezi nimi, pacienty, lékaři a dalším zdravotnickým personálem co nejmenší.“

Podle Marie Fryaufové je pro stabilizaci ošetřovatelského týmu důležité pečlivě a vlídně každého zaměstnance zaškolit.

„Každý zaměstnanec, který nastupuje do nemocnice, má svého školitele nebo průvodce adaptačním procesem. Já jsem třeba měla Libušku Sládkovou, byla to skvělá sestra, tak bych si já představovala každou sestřičku na ambulanci. Ta, i když měla nějaký profesní nebo osobní problém, tak to pacient vůbec nepoznal. Byla vždy usměvavá a pozitivní, pacienti ji měli hodně rádi. I na operačním sále byly kolegyně, které mě zaučovaly. Pamatuji se, že to, co jsem se učila na škole, tak v praxi vypadá mnohdy jinak a je nutné se spoustu nových věcí od píky naučit. A to zapracování sestřičky na operačním sále trvá celé tři roky. Mou školitelkou byla skvělá sestřička Boženka. Dožila se vysokého věku. A protože i jiné se sestřičky byly dlouhověké, tak třeba i mě čeká po odchodu do důchodu taky ještě dlouhý život,“ usmívá se Marie Fryaufová

Důležité podle ní je, aby člověk v takto náročné profesi uměl fyzicky i psychicky odpočívat.

„Když je za mnou velmi náročná služba s komplikovaným průběhem operace, nebo nastane nějaký problém, tak se snažím z toho vypovídat. Třeba s kolegyněmi, s lékaři, nadřízenými. Říkáme si, co jsme mohli, či nemohli ovlivnit, jak to udělat příště líp a tak. Pak to rovněž zpracovávám doma, zapřemýšlím si někde o samotě, přečtu si knížku, pustím si hudbu, zajedu na výlet, zajdu do divadla nebo do kina. A pak už to neřeším, abych byla psychicky opět v pohodě.“

Marie Fryaufová ale připomíná, že pokud řeší zaměstnanec nemocnice nějaký problém, snaží se mu ostatní pomáhat.

„Pokud se ocitl v neobvyklé situaci nebo má pocit, že něco nezvládne, tak máme oddělení komunikační a psychosociální pomoci, kde jsou vyškolení terapeuti, kteří mu poskytnou první intervenci. V nemocnici jsou také psychologové, s nimiž spolupracujeme.“

Marie Fryufová si myslí, že psychologickou pomoc zaměstnancům bude nutné do budoucna ještě víc zintenzívnit. Nastávající politicky vypjatá doba a nová generace zdravotníků budou vyžadovat větší péči o psychiku. V liberecké nemocnici chtějí proto v budoucnu zřídit oddělení klinické psychologie.

„Pro zaměstnance pořádáme řadu školení komunikace s pacienty. Máme také nový projekt Virtuální komunikace, která učí zaměstnance poradit si sami sobě i pacientům. Ostatně, teď se to učí i studenti medicíny na lékařských fakultách.“

Jak připomíná Marie Fryaufová, pokud nemocnice řeší nějakou stížnost pacientů, tak je to většinou na komunikaci. A v této oblasti mají zdravotníci podle ní ještě velké rezervy. Někteří neumějí podle ní komunikovat vstřícně.

„Máme proto komunikační školení pro sestry v ambulancích. Učí se, jak jednat s pacienty. A jak komunikovat s těmi, kteří jsou citlivější a problémoví. Učí se rovněž, jak přistupovat třeba i k chronickým stěžovatelům.“

Zaměstnanci nemocnice se také školí v tom, jak účinně pacifikovat agresívní pacienty, kterých přibývá.

„Na ambulancích je docela časté, že zdravotníci dostanou nějakou ránu. Měli jsme třeba pacienta, který rozbíjel okna a křičel, že je zabije. Zaměstnanci se tehdy zachovali správně, schovali se a přivolali pomoc nemocniční ochranky a policie. A další případ? Jeden z bývalých zaměstnanců při odběru krve dokonce zranil sestřičku.“

Jak zvládat agresivitu pacientů, se dozvědí zdravotníci i na pravidelných konferencích pro nelékaře.

„Dopoledne jsou odborné přednášky a na odpoledne se zvou zajímaví hosté, jako je například herec Ondřej Vetchý, Zdeněk Svěrák nebo generál Petr Pavel, který byl u nás ještě před tím, než se stal prezidentem. Jak zvládnout agresívní pacienty pak zdravotníky učil kouč Jaroslav Pekara.“

Spolupráce se zdravotnickými školami

Marie Fryaufová oceňuje dlouholetou spolupráci Krajské nemocnice Liberec se Střední zdravotnickou a Vyšší odbornou školou v Liberci a s Technickou univerzitou v Liberci. Střední zdravotnická škola a Fakulta zdravotnických studií nabízejí obory Praktická sestra, Diplomovaná dětská sestra, Diplomovaný zdravotní laborant, respektive studijní obory Všeobecné ošetřovatelství, Zdravotnické záchranářství, Radiologická asistence, Biomedicínská technika a navazující Biomedicínské inženýrství.

„Ve vedení zdravotnické školy a fakulty jsou i mé bývalé kolegyně, zdravotní sestry s velkou erudicí. Teď pracujeme na tom, abychom vylepšili systém praxi studentů v nemocnici. Je fajn, když pak u nás po ukončení studia začnou pracovat. Potřebovali bychom jich ale víc. Polovina středoškoláků nebo absolventů bakalářského studia se totiž rozhodne studovat dál a rozjedou se jinam. Část se jich sice vrací do Liberce, ale to nestačí. Do budoucna jich budeme potřebovat větší počet. Mladí odborně erudovaní lidé už většinou nechtějí dělat přesčasovou práci, dost často volí i zkrácené úvazky, aby pracovali kvalitně a mohli se víc věnovat rodině a volnočasovým aktivitám. To znamená, že časem, až odejdou ty starší ročníky do důchodu, tak na jednu odcházející zdravotní sestru bude pravděpodobně nutné přijmout dvě. “

Rodina

Vrchní sestra Marie Fryaufová má tři dcery a šest vnuků. Manžel Ivan Fryauf je realitní makléř, vystudoval někdejší Vysokou školu strojní a textilní v Liberci. Seznámili se v nemocnici, když ležel na chirurgii, kam Marie Fryaufová krátce před tím nastoupila.

„Vděčím mé práci za skvělého manžela, který je zároveň výborným parťákem, jsme spolu už přes čtyřicet let. Dcery ve zdravotnictví nepracují, dvě vystudovaly ekonomické obory, třetí bude učitelkou, vystudovala politologii a mezinárodní vztahy a dokončuje studium historie a sociálních věd.“

 

Ivana Bernáthová