Věra Vohlídalová

Rozhovor

Mládí

Věra Vohlídalová se narodila 8. února 1942 v Londýně, kam se její rodiče uchýlili po německé okupaci Československa. Oba byli velmi aktivními členy komunistické strany a v šedesátých letech aktivisty obrodného procesu Pražské jaro. Oba patřili mezi kritiky společenského systému a snahy jej změnit. Otec po matčině smrti v roce 1976 podepsal Chartu 77.

„Otec Alois Tomášek byl zakládajícím členem Komunistické strany Československa na Znojemsku. Pocházel ze znojemské rodiny špeditéra. Jeho matka byla těžce nemocná, proto pomáhal otcovi v péči o svých šest sourozenců. Pracoval jako kontrolor ve vesnických obchodech. Pro své politické aktivity byl často ve vězení. Ve třicátých letech ho komunistická buňka vyslala do tehdy převážně německého Liberce. Nebyl to pro něj problém, měl rakouské školy a německy se dobře domluvil.“

Matka Věry Vohlídalové Margareta Tomášková, rozená Bilek, pocházela ze sudetoněmecké rodiny sklářů z Albrechtic. I ona prožila těžké dětství. Ve třech letech ztratila otce, v šestnácti matku, mnozí z jejích devíti sourozenců se nedožili dospělého věku. Starší bratři Bruno a Egon jí ale umožnili vystudovat obchodní akademii. Po ukončení studia pracovala jako administrativní síla ve spotřebním družstvu Vorwärts, česky Vpřed. Právě tam ji nadchla levicová ideologie a také se tam seznámila s otcem. Jeho manželství se dvěma dětmi Aloisem a Andělou bylo už ve Znojmě v těžké krizi kvůli jeho politickému angažmá.

„Maminka byla o čtrnáct let mladší, spojovalo je ale stejné politické smýšlení a aktivity. Po zabrání Sudet v roce 1938 rodiče odešli do Turnova, otec pomáhal organizovat vlakové transporty antifašistů a komunistů z pohraničí do Velké Británie. Vědělo se totiž, že si gestapo nechává sestavovat seznamy těchto lidí. Proto se cítili ohroženi.“

Matka odešla do Anglie přes Polsko v prosinci 1938, a to s pomocí mezinárodního hnutí Ženská liga pro mír a svobodu, jíž byla členkou. Otec odešel posledním transportem až na poslední chvíli před německou okupací, 14. března 1939. Později se dozvěděl, že dva dny poté, kdy dorazil do Anglie, ho v Turnově hledalo gestapo. V Londýně se její rodiče vzali. Věřina matka si v hlavním městě našla práci jako komorná v rodině britské aristokratky. Otec v té době žil ve skotském Edinburghu u rodiny majitelů benzínové pumpy.

„Šlechtična umožňovala mamince, aby ji tatínek navštěvoval. Sama ho učila, chtěla z něj vychovat anglického gentlemana. Tatínek se chtěl v Británii přihlásit do československé armády, ale protože mu tehdy bylo již téměř čtyřicet let a trpěl lupénkou, nepřijali ho. Doporučili mu proto zaměstnání v továrně na letecké motory.“ 

Rodiče později žili v Londýně v mezinárodní levicové komunitě. Poznali zde také rodinu Seifterových, z níž pochází i Pavel Seifter, signatář Charty 77 a český diplomat. Správcovou komunity byla Hetty Bauer, zastupující britskou vládu, a pozdější občanská aktivistka a zakládající členka spolku česko–anglického přátelství. Členové komunity kromě práce a péče o malé hospodářství žili bohatým kulturním životem. Hráli divadlo, chodili na výlety nebo do botanické zahrady. Děti byly kvůli hrozbě náletů evakuovány mimo Londýn, malá Věra ale zůstala doma.

„Říkali mi, že jsem odloučení od rodičů velmi špatně snášela, měla jsem vysoké horečky, ačkoliv jsem nebyla nemocná. Otec s matkou mne proto na doporučení lékaře vzali zpátky do Londýna. Zde jsem navštěvovala školku, podobnou dnešním lesním školkám, trávili jsme totiž většinu času venku. Doma jsme mluvili německy, ve školce jsem se učila angličtinu a v tomto jazyce četla i první knížky.“ 

Věra Vohlídalová si pamatuje na bombardování Londýna. Jak jí vyprávěli rodiče, poznala dokonce i zvuk vojenské letounové střely V-1.

„Dělala takový zvláštní zvuk, pískala. A já prý říkala: Ein Ding kommt – ta věc přichází. Když byl nálet, tak jsme běželi do sklepa, kde byly zvláštní klece s šedivými matracemi a dekami a já tam měla hračky. Docela ráda jsem do toho sklepa chodila, právě proto, že jsem si mohla hrát. Naši jednou těsně unikli smrti. Šli s našimi spolubydlícími Seifterovými do kina, tatínek mého kamaráda, kterému jsem říkala brácho, se pro něco vrátil do bytu v londýnském činžáku, mamka s mým tátou a manželkou Pavla Seiftera šli pomalu napřed a těsně za nimi spadla bomba, která vyhloubila velký kráter. Kdyby na něj čekali před činžákem nebo ten náš spolubydlící vyšel z bytu o něco dřív, tak už tady nebyli.“

Rodiče se podle vyprávění Věry Vohlídalové přátelili v Londýně s řadou komunistických funkcionářů v exilu, kteří aktivně bojovali proti nacismu.

„Byli to většinou Židé. Kamarádem matky byl například germanista, diplomat a překladatel profesor Eduard Goldstücker, který byl v roce 1948 jmenován československým velvyslancem v Izraeli, pak byl v roce 1951 zatčen a v roce 1953 odsouzen ve vykonstruovaném Slánského procesu k doživotí. Strávil dva a půl roku ve vězení v Jáchymově a Leopoldově, nakonec byl v roce 1955 rehabilitován a později se stal profesorem dějin německé literatury na Univerzitě Karlově. Naši se znali a přátelili i s Ludvíkem Frejkou, který byl svědkem na jejich svatbě. Tento komunistický politik, publicista a účastník druhého odboje byl ve Slánského procesu odsouzen za velezradu, vyzvědačství a sabotáže a v roce 1952 popraven v pankrácké věznici. V roce 1963 byl právně i stranicky rehabilitován.“

Otec Věry Vohlídalové začal už před koncem války pracovat pro organizaci UNRRA, která zřizovala repatriační tábory pro válečné uprchlíky. Měl za úkol vybudovat repatriační tábor v Mannheimu.

„Byl to velký tábor, otec říkal, že mu rukama prošlo skoro milion lidí různých národností. My jsme se s matkou a našimi spolubydlícími Seifterovými přestěhovali do jiného domu. Spolu s Karlem Seifterem pak matka hledala možnosti návratu do Československa, Karel dokonce odjel hledat do Prahy byt.“

V prosinci 1946 se Věra s matkou vracely přes Dover a Calais do Československa.

„Do Calais jsme jely lodí. Maminka měla tlustý vlněný hnědý kabát a na něm jsem ležela v kajutě na takové polici a pozorovala, co se kolem mě děje. Bavila jsem se mimo jiné tím, že jeden pán na té polici spal a jak se ta loď kymácela, tak se vždy pomalu kutálel ven a zase zpět. To si sama dobře pamatuji. Z Calais jsme jely vlakem do Prahy. A jak mi vyprávěla maminka, po vlaku chodily jeptišky a vybíraly peníze, zřejmě na raněné. Já jsem měla u sebe takový domeček, pokladničku a maminka mi řekla, ať jim ho dám. Ale já prý chtěla chodit vybírat po vlaku peníze s nimi a pak jsem jim ten domeček s vybranými příspěvky nechala.“

Nejdříve je v Praze ubytovali v lágru a z něj pak odjely autem do Liberce. Registrovaly se a jak zdůraznila Věra Vohlídalová, pro maminku Němku bylo velice důležité, že v dokumentech měla zapsáno, že je její manžel Čech.

„Dostaly jsme byt na Ještědské ulici v libereckém Hanychově. Byla to kuchyň a ložnice, bez příslušenství. Voda byla jen v takové mušli a na suchý záchod jsme chodily na chodbu.“

První měsíce v Československu Věra prožívala jen s matkou, která neuměla česky a společnost jí dávala jednoznačně najevo, že jako Němka, třebaže antifašistka, není v Liberci vítaná.

„Matka nemohla najít práci, často sedávala na gauči obklopená německými knihami, které ji nosil bratr Alois z tatínkova prvního manželství. Češi je vyhazovali z původně německých domů a on knihy sbíral po ulicích. Ještě mám z té doby Goethova Fausta v kožené vazbě.“

Matka se rovněž často chodila loučit se svými příbuznými a známými, kteří byli vysídlováni do Německa. Jak Věra Vohlídalová připomíná, strýc, maminčin bratr Bruno, který bydlel v Albrechticích a měl čtyři děti, nebyl odsunut, protože byl antifašista a navíc brusič skla, kterého ve sklárně potřebovali. Nicméně, protože z německých obyvatel nikdy ve vesnici nezůstal, odešel s rodinou do Německa sám. Věra chodila do liberecké školky, kam ji maminka posílala, aby se naučila česky, se sousedkou Inkou Bayerovou, která byla o rok starší. Jednou se spolu vracely ze školky domů, nahlas a radostně si povídaly v němčině.

„Šel za námi takový výrostek, který křičel, že to na nás řekne a šel to nahlásit příslušníkovi. Policista nás začal honit a něco na nás křičel, obě jsme se strachy pomočily. Utekly jsme, schovaly se do chodby cizího činžáku a po návratu domů jsem mamince řekla, že německy už nikdy mluvit nebudu. Maminka se posléze taky začala učit česky.“

Věra Vohlídalová má ještě další velmi ranou vzpomínku. Když jim přišel lodní kufr z Anglie, radost jí dělala její hračka, panenka plaváček v postýlce.

„V Anglii jsme si s plaváčkem hrály všechny děti a nikdy se panence nic nestalo. A já, jak jsem byla zvyklá na to, že jsme tam všechny děti své hračky sdílely, položila postýlku s plaváčkem za dveře, aby si s ním mohly hrát i děti v našem sousedství. Druhý den jsem ho našla rozšlapaného. Vím, kdo to udělal, časem jsem mu to odpustila, ale nikdy na tohle dětské barbarství nezapomenu.“

Na konci roku 1946 se vrátil do Liberce otec Věry Vohlídalové. V Liberci dostal funkci tajemníka pro průmysl a podílel se na komunistickém převratu v únoru 1948. Poté jezdil po kraji a přesvědčoval rolníky ke vstupu do JZD. Podle Věry Vohlídalové dělal i věci, s kterými úplně nesouhlasil. Myslel si, že část kapitálu by měla zůstat v soukromých rukou. Matka pracovala na sekretariátě KSČ v Liberci.

„Táta říkal, že ta stranická práce byla velice náročná, některé věci dělal velmi nerad. Měl dokonce zbraň. Stres si kompenzoval tím, že kouřil šedesát cigaret denně a vypil dvanáct šálků kafe. Měl pak žaludeční vředy, které si vyléčil pitím mořské vody v Bulharsku. Pamatuji si, že ale nikdy nechtěl žádné výhody, extra buřty. Odměny, které ve své funkci dostával, odevzdával do stranické pokladny. A auto, tudora, které si pořídil za peníze z práce pro organizaci UNRRA, dal k dispozici partajnímu sekretariátu.“

V roce 1948 se rodina Věry Vohlídalové přestěhovala do centra Liberce, do Oblačné ulice.

„Žili jsme v jediné velké místnosti s mnoha okny, v bývalé tovární hale. Vzpomínám si, že jsem se vždycky rozběhla a jezdila jsem na malém koberečku přes celou tu halu. Nebydleli jsme tam dlouho, normální byt jsme nakonec dostali v činžovním domě v Metelkově ulici. Pamatuji si, že jsem tehdy byla dva měsíce v nemocnici, dostala jsem nejdřív záškrt a pak spálu. Léčba v nemocnici patří k nejhorším zážitkům v mém životě. Z nemocnice jsem pak šla hned do našeho nového bytu, kde jsem spala na matraci, teprve o něco později dostal táta z fondu konfiskovaných věcí nábytek. A ten mám dodnes.“

Věra chodila od druhé třídy na základní školu v Orlí ulici, do dřevěné budovy, kde se topilo v obyčejných kamnech. I díky tomu, že ve třídě bylo několik romských dětí, tu zažila toleranci vůči národnostní rozmanitosti, kterou dřív ve školce postrádala. Vstoupila do pionýra, kde působili bývalí skautští vedoucí.

„Pamatuji se, že začátkem padesátých let otce velmi frustrovaly vykonstruované politické procesy se skupinou Rudolfa Slánského, které svým životem a dlouhým vězením odnesli i jeho straničtí přátelé. Tehdy to soudní jednání vysílali v rádiu a táta kroutil hlavou nad tím, jak se překrucovala fakta. Protože u některých věcí byl a vůbec se neodehrály tak, jak líčil státní prokurátor. Vůbec si to neuměl vysvětlit. A my dva jsme v podstatě nikdy nerozebírali, proč tak dlouho filozofii nebo té zrůdné teorii o tom, co je socialismus a komunismus a jak k nim dospět, věřil. Navzdory tomu, že mu vadily všechny ty autoritářské metody a že ho považovali v podstatě za špiona, ačkoliv pomáhal lidem, co se vrátili z exilu a z lágrů a svůj život obětoval tomu, aby byl nastolen spravedlivý řád. Nemohl taky pochopit a dopisem se ozval, jak mohla strana postavit do čela okresního výboru KSČ alkoholika Čestmíra Lovětínského. Maminka se tak nerozčilovala, vždy raději zmlkla, když se jí něco nelíbilo. Zapojila se pak v době politického uvolnění do takzvaného Pražského jara.“

Přestože někteří otcovi přátelé byli v padesátých letech popraveni, oba rodiče zůstávali komunistickým myšlenkám dlouho věrní a veškerá negativa si vysvětlovali chybami jednotlivců. Věra Vohlídalová po obecné škole vychodila měšťanku a posléze jedenáctiletku v Jeronýmově ulici v Liberci, která nahradila dřívější gymnázia. Maturovala v sedmnácti letech, v roce 1959. 

Vysoká škola

Věra Vohlídalová si nejdříve přála být zootechničkou nebo veterinářkou, zvířata milovala odmalička. Díky paní učitelce Jiřině Uherkové, která se později stala sbormistryní známého libereckého pěveckého souboru Severáček, získávala ale čím dál větší lásku k literatuře. Po maturitě v roce 1959 se proto přihlásila do Prahy na filozofickou fakultu Univerzity Karlovy jako studentka knihovnictví. Sdílela tehdy levicové přesvědčení svých rodičů a také jejich zápal pro společenskou angažovanost.

„Spolužáci se mi trochu vysmívali, věděli, že to vše myslím doopravdy, co si myslím a co dělám. Všude mě nastrkovali, aby ušli dvojce z chování, třeba, když jsme vyskákali z oken třídy, abychom se ulili latiny. Učitelé věděli, že jsem seriózní. Začala jsem pracovat pro Československý svaz mládeže. Usilovali jsme o založení nové studentské stavovské organizace, protože nám ČSM připadalo moc formální. To bylo období let 1961–1962, kdy docházelo k určitému uvolnění. Mohli jsme se zúčastnit demonstrací a na 1. máje jsme vykřikovali: Zemědělské noviny, ať nepíšou blbiny. Začali jsme pořádat dokonce majálesy. Kvůli založení stavovské organizace jsme šli za tehdejším prezidentem Antonínem Novotným, nejhezčím prezidentem ze všech socialistických států, na Pražský hrad. Tehdy tam byli pozvání zasloužilí zemědělci, vojáci a my, studenti. Pamatuji si, jak se tam bořily stoly pod jídlem. Bylo na nich třeba ovoce, které jsme do té doby viděli jen na obrázku. Kolem chodili ti komunističtí břicháči, my ale nic neochutnali. Našli jsme paní Boženu Novotnou, manželku prezidenta a ta nám řekla, že Toníček teď nemůže. Pak s námi nějaký člověk začal hovořit o tom, že teď není vhodná chvíle, my jsme nicméně trvali na svém a on slíbil, že nám dá vědět, kdy se s prezidentem setkáme. Za dva týdny nás pozvali na Ústřední výbor Komunistické strany Československa, tam jsme seděli šest hodin u stolu, kde měli ti komunisté v čele s prezidentem jednání, nebyla tam voda ani jídlo, nic a dopadlo to tak, že  nám sdělili, že nemáme absolutně právo něco takového zakládat. Později nám na děkanátu drsně sdělili, že jsme si hodně troufli. Jak jsme si to prý vůbec mohli dovolit jít až za prezidentem.“

Po prvním ročníku chtěla přestoupit na germanistiku, protože nesnášela předmět katalogizace, ale fakulta ji nechtěla pustit. A navíc šéfem katedry byl Eduard Goldstücker, kamarád její matky a nechtěla, aby se tam dostala jakoby z protekce. Od třetího ročníku, kdy měli navíc psychologii a filozofii, si nakonec knihovnictví zamilovala a v oboru zůstala.

V roce 1964 byla přijata za členku KSČ, dva roky předtím byla kandidátkou a musela se stranicky osvědčit. Státnici skládala společně s libereckým knihovníkem Václavem Carvou, který knihovnictví studoval dálkově. Výborně nakonec uspěla i při zkoušce z katalogizace, kterou neměla v lásce. Plánovala postgraduální studium v zahraničí, okupace v roce 1968 ale vše překazila.

„Měla jsem studovat v Hamburku, tam stačilo mít jen diplom, znalost jazyka a potvrzení, že mi někdo bude náklady platit. Jenže já si z původního termínu 1967–1968 postgraduální studium přesunula o rok později, abych si stihla vyřídit všechna nutná potvrzení a povolení od různých ministerstev, tehdy vyjet na Západ nebylo tak jednoduché jako teď. V srpnu 1968 však přišli okupanti a mým studiím byl konec.“

Po promoci dostala Věra Vohlídalová prestižní umístěnku do Univerzitní knihovny v Praze, po které toužilo mnoho jejích spolužáků. Ona se ale chtěla vrátit do Liberce. Fandil jí ředitel liberecké městské knihovny Libor Mrázek a přes ministerstvo kultury ji „vyreklamoval“. V létě 1964 nastoupila jako knihovnice do Liberce.

V liberecké krajské knihovně

Věra Vohlídalová vzpomíná na drsné začátky. Například na to, že se v létě v knihovně pracovalo od šesti od rána, s čímž měla velký problém. Bydlela nejdříve u kamarádky v garsoniéře, protože rodiče tehdy žili v Ústí nad Labem, vstávala v pět ráno a byla stále unavená.

„Hned jsem dostala od pana ředitele úkol založit oddělení informační služby. Zároveň jsem vedla půjčovnu a studovnu. Václav Carva měl na starosti katalogizaci. Ta půjčovna byla v přízemi, hned u vchodu z Benešova náměstí, byla tam strašná zima. Bydlela jsem pak v mansardě přímo v budově knihovny, kde byla taky hrozná zima. Maminka mi tam opatřila kamna, klubky, ale ta všelijak vybuchovala a kouřila, bála jsem se, že se otrávím. Proto jsem je na noc vždy pečlivě uhasila. Byla jsem ale stále cítit kouřem. Skvělé bylo, že jsem měla kolem sebe dobrou partu. Vzpomínám třeba na Milana Turka, taky absolventa knihovnictví, který pracoval v infocentru při okresním výboru partaje a na další hochy, lékaře, vojáky a tak dále. Chtěli jsme tehdy zřídit Klub mladé inteligence. Cítila jsem se v knihovně užitečná. Pomáhala jsem babičkám hledat tituly, které jim vypsala jejich „líná“ studující vnoučata, a ony byly díky mně šťastné. Občas mi dávaly i „tuzéra", nejčastěji papírové tříkoruny.“

V knihovně pracovala tři roky. Pak odešla kvůli šikanóznímu jednání svého šéfa a jako vítězka konkurzu přešla do knihovny Vysoké školy strojní a textilní v Liberci.

„Ředitel Mrázek mi sice nabídl práci v katalogizaci, ale to jsem odmítla. Katalogizace mi nikdy nepřirostla k srdci a nešla mi. Když jsem totiž už dříve pracovala jako dobrovolnice v katalogizaci, tak jsem v přírůstkovém seznamu klidně přeskočila tisíc položek, prostě jsem jednoduše otočila stránku!“

V roce 1967 se už jako vedoucí Ústřední knihovny VŠST seznámila s manželem Stanislavem Vohlídalem, strojním inženýrem.

„Standa bydlel jako já v mansardě nad knihovnou, stále si chodil něco půjčovat, v podstatě mě udolal. Pochopila jsem to, když jednou přišel nesmyslně pro nit a pak teprve pro jehlu. Brzy jsme začali v mansardě společně, on uvolnil tu svou pro kamaráda.“

V nové funkci měla připravit podmínky knihovny pro vznik univerzitní knihovnu.

„Odborné knihy byly tehdy na katedrách a můj úkol byl je stáhnout do knihovny. Měla jsem pod sebou tři lidi, byla jsem zpočátku jediná vysokoškolačka. Pak jsem některé knihovníky ještě přijala s tím, aby si udělali vysokou školu. Jako členka partaje jsem dostala stranický úkol sledovat významná výročí komunistů na škole. Byla to úsměvná povinnost.“

Srpen 1968

Demokratizační období v polovině šedesátých let přivítala Věra i její rodiče jako možnost jít lepší levicovou cestou. Srpnová okupace vojsky Varšavské smlouvy v čele se Sovětským svazem je ale zdrtila.

„Dělník, inteligent, profesor, všichni jsme vyjadřovali odpor proti invazi jednohlasně. Byla to hrůza, co Československo potkalo. Semkli jsme se a vůbec nezáleželo na tom, kdo je jakého smýšlení.“

Věra Vohlídalová se spolu s budoucím manželem Stanislavem dozvěděla o invazi z rádia. Nechtěla tomu věřit, původně si myslela, že se jedná o dramatizaci nějaké rozhlasové hry. Běželi na náměstí před libereckou radnicí, aby viděli, co se tam děje.

„Tatínek byl na chalupě se Seifterovými, maminka ze začátku vůbec nic nevěděla, šla do práce do Socialistické akademie kolem Textilany a divila se, co se to vlastně kolem děje. Všude tanky a vojáci. Hned pak ale začala organizovat odpor proti okupaci. V libereckém studiu Československého rozhlasu tlumočila do němčiny projev napsaný Václavem Havlem a přednesený hercem Janem Třískou a spolu s nimi německy vysílala. Bylo to kvůli tomu, aby i vojáci z tehdejší Německé demokratické republiky, kteří nás okupovali, věděli, že v Československu žádná kontrarevoluce není a že by měli odjet domů. Otec, jak jsem se dozvěděla z vyprávění, jel z chalupy ve Fojtce přes Mníšek s okupační kolonou. Matka ho pak poslala zpět na chalupu, byl už starší, tak aby se mu něco nestalo.“

Věra Vohlídalová se zapojovala do protestů proti okupaci, ale jinak se snažila lidi kolem sebe držet v klidu, aby se nestalo další neštěstí.

„Otec invazi Sovětům nikdy neodpustil. V dalších letech pak chodil vykřikovat proti okupantům na 1. máje. Nikdo ho už ale nebral vážně. Byl důchodce a komunisty už nezajímal. Nicméně nenechal svůj hlas zticha. Nakonec hodil stranickou legitimaci sám komunistům na stůl.“

Normalizace

Se Stanislavem se brali k padesátému výročí republiky 28. října 1968. Do šťastného období jejího života pak zasáhla normalizace. V roce 1970 neprošla partajními prověrkami a dostala z knihovny výpověď.

„Mou situaci zhoršil ještě fakt, že jsme v Ústřední knihovně na Vysoké škole strojní a textilní vyhazovali přebytečné svazky komunistické literatury. Neviděla jsem třeba důvod, aby v knihovně zabíraly místo četné výtisky závěrů XX. sjezdu Komunistické strany Sovětského svazu nebo Leninovy spisy. Říkala jsem si, že to nebude stejně nikdo studovat a plní to zbytečně sklady. Takže jsme všechny multiplikáty srazili na jeden nebo dva výtisky. Problém byl v tom, že do sběru nebraly vázané knihy, takže jsme museli desky z knih trhat na dvoře školy. To byl později jeden z asi třinácti důvodů mého vyloučení z KSČ. U těch prověrek nás prověřovali lidi z dílen. Prohlašovali, že jsme chtěli věšet komunisty. Takové nesmysly. Já na ně řvala, jak jsou ubozí, že ani neznají práci soudruha Lenina, který za válečného komunismu využil buržoazii k vedení státu. Oni na mne koukali, to se ale fakt stalo. On ten Lenin skutečně využil k vedení některých fabrik jejich původní majitele. To se u nás ostatně odehrávalo po roce 1948 také. Byl tam jeden pan dělník, který se mi snažil pomoct. Říkal: Ona je taková pomýlená. To mě rozzuřilo. Řvala jsem, že nejsem pomýlená, že jsem mám tu komunistickou literaturu dost dobře nastudovanou. “

Nakonec ji na vysokou školu muselo vedení vzít zpět. Byla tři týdny těhotná. I za totality platila ochranná lhůta, kdy nebylo možné těhotnou ženu z práce propustit. V roce 1971 se jí narodila dcera Petra. Otec i maminka Věry Vohlídalové se v té době scházeli na chalupě s rodinou Seifterových, které poznali a přátelili se už v Londýně a s disidenty. V roce 1977 se stal otec signatářem Charty 77. I Věra četné disidenty znala.

„Po mateřské dovolené jsem dostala v univerzitní knihovně podružnou práci s platem uklízečky. Nemohla jsem najít jiné místo. I na pracovním úřadě mi řekli, že pro mě nic nemají. Chtěla jsem dělat uklízečku, ale to mi nedali, že mám vysokou školu. Přitom tehdy platilo, že, kdo nepracuje, je příživník, a to je trestné. Mou odbornou práci oficiálně vykonávaly mé kolegyně, ve skutečnosti jsem ji dělala já a jedna kolegyně byla tak skvělá, že mi dávala peníze z odměn, které za mou práci dostávala. Měla jsem po dvou letech ještě druhé dítě, Ondru. Celkem i s mateřskými jsem strávila ve vysokoškolské knihovně deset let.“

Věra Vohlídalová dva roky usilovala o to, aby mohla pracovat v nemocniční knihovně. Komunistická buňka nemocnice se stavěla proti. Přijali jinou knihovnici, která ale po roce spáchala sebevraždu a tak se pokusila o přijetí na podruhé. A podařilo se jí to.

„Zašla jsem za tajemníkem pro průmysl Petrem Romem, jestli by za mě vzal politickou záruku. Cením si toho, že se spolu s panem Štorkánem z Vysoké školy strojní a textilní za mě zaručili a já mohla v nemocniční knihovně začít pracovat. Co vše pro mě udělali, jsem se dozvěděla až po roce 1989 z kádrových materiálů, které nám všem po sametové revoluci poslali.“

V nemocniční knihovně

Věra Vohlídalová si vzala za úkol vybudovat z knihovny moderní informační středisko, rozšířit ji o další služby a zpřístupnit pro zdravotníky zahraniční informace. To se zdařilo a ředitel tehdejšího Okresního ústavu národního zdraví odměnil pracovnice knihovny za vybudování nejlepšího centra vědeckých informací v republice.

„Časopisy jsme posílali poštou, zkoušeli jsme rovněž sehnat z výstav odbornou literaturu, museli jsme ale na koupi těchto zahraničních titulů získat povolenky. To byl boj! Doslova lokty jsme se k nim probojovávali, abychom je získali. Nakonec jsme odebírali na osmdesát titulů odborných časopisů. Knihovny v celé zemi vzájemně kooperovaly a literaturu si vyměňovaly. Vybudovali jsme v liberecké nemocnici středisko odborných informací, které funguje dodneška. Byla to nádherná práce. Vzpomínám na to, jak jsem chodila pro poštu, tedy pro odborné knihy a časopisy, v bílém plášti. Pan Rom, jak mě jednou viděl, mne obejmul a já viděla v očích těch primářů, co ho doprovázeli, že jsem VIP. Podařilo se mi získat do knihovny další dvě pracovnice a peníze na dialogový systém odborných medicínských článků Excerpta Medica. Doktoři díky tomu byli perfektně připraveni na období po sametové revoluci kdy k nám vtrhla špičková medicínská technologie a taky léky. A za to mi děkovali. “

Věra Vohlídalová označuje dobu, kdy pracovala v knihovně liberecké nemocnice, za nejšťastnější profesní období. Zažila ale v té době obrovskou osobní tragédii. V roce 1988 zemřela dcera Petra na leukémii, velmi rychle a nečekaně.

„Naštěstí jsem našla spoustu lidí, kteří mě vrátili po této tragédii, ze které jsem se dlouho vzpamatovávala, do života.“

Bolest, kterou cítila po smrti dcery, se pak snažila překonat aktivitou během sametové revoluce.

Sametová revoluce

Jak Věra Vohlídalová vzpomíná, 18. listopadu 1989, den po brutálním zásahu komunistických bezpečnostních složek proti studentům na Národní třídě, jela její rodina na chalupu na Fojtce. Přijel k nim její „bratr“ Pavel a ukazoval modřiny ze střetnutí s příslušníky SNB na Národní třídě.

„Já jsem tomu nechtěla věřit! On mi řekl, že existuje videokazeta, na níž je zachycen brutální zásah esenbáků 17. listopadu 1989. Získali jsme ji přes pedagogickou – psychologickou poradnu v Liberci díky informacím od Luboše Dobrovského, našeho kamaráda, který se stal později ministrem národní obrany. Videokazetu jsem nechala zkopírovat a přinesla ji do knihovny. Tam pak chodily davy! Zástupce ředitele nemocnice chtěl, abych přestala kazetu promítat, že mě propustí z práce, ale já se nedala.“

Věra Vohlídalová připomíná, že byla hrdá na liberecké středoškoláky, kteří se místo výuky vydali do ulici a protestovali proti zásahu na Národní třídě. Zapojil se i její syn Ondra. Jen si stěžoval, že se ředitel jejich střední odborné školy postavil proti.

„V prosinci 1989 ke mně přišel bývalý ředitel Státní vědecké knihovny v Liberci Libor Mrázek, který už byl v důchodu a řekl mi, ať jdu na ředitelské místo. Že současný ředitel Brzobohatý musel na nátlak zaměstnanců odejít. Vymohla jsem si, aby zorganizoval výběrové řízení, aby to nevypadalo, že tam jdu z protekce. Přihlásilo se deset mužů a já. Stejně si ale myslím, že se o mé vítězství zasadil.“

Lákali ji i do politiky. Uvědomila si ale, že by byla ve střetu zájmů. Knihovna totiž dostávala peníze od města. Nic ale nebránilo tomu, aby se stala členkou komise pro národnostní menšiny. Bylo to pro ni důležité v době, kdy proběhla vlna násilí proti Romům. Chtěla se zasadit o jejich kvalitnější vzdělávání a lepší budoucnost. Začátkem devadesátých let byl předsedou Okresního národního výboru Jaroslav Morávek, komunista, podle ní ale velmi hodný člověk, který ji uváděl do funkce.

„Byla jsem ale v šoku. Kancelář bývalého ředitele byla neuklizená, velmi zakouřená a smradlavá. Bylo mi to odporné, i když jsem sváteční kuřák. Požádala jsem uklízečku, aby mi dala lavór a nepořádek jsem uklidila. Postěžovala jsem si, oni mi pak dali kytku. Dostala jsem nicméně mnohem menší plat, než ředitel, který odešel pro nekompetentnost. Ozvala jsem se náměstkyni Opatrné, a ta pak zařídila, že jsem dostala odpovídající plat. Měla jsem zpočátku strach, protože jsem měla pod sebou sto lidí a třetina z nich byla mými kamarády. Libor Mrázek chtěl, abychom se z okresní knihovny vydrápali do sítě státních vědeckých knihoven. Šla jsem na to přes ministerstvo kultury. Dvě úřednice, Rusky, mě nepochopily a řekly mi, že to nejde. A tak jsem se dostala až na setkání kulturních pracovníků, které svolal tehdejší ministr kultury Milan Lukeš. Předala jsem mu s patřičným vysvětlením žádost o zřízení Státní vědecké knihovny v Liberci. Obě dámy mě k němu nechtěly pustit, ale já se nedala. Prostě, proč bych šla ke kováříčkovi, když můžu jít ke kováři!“

Stavba nové knihovny

Po získání statutu státní vědecké knihovny začala Věra Vohlídalová řešit problém nedostatečných a nevyhovujících knihovních prostor. Boj o novou budovu trval několik let.

„Nejdříve jsem si udělala průzkum, co by si čtenáři přáli. Dotazníky jsme roznesli do obchodů, do poboček knihovny i do různých institucí. A z průzkumu vyšla zajímavá zjištění. Jeden starší pán například popsal, jak by si ideální knihovnu představoval, jako otevřenou s volným výběrem knih. Nejspíš byl někde v zahraničí, protože už tehdy byly takové knihovny hlavně ve Skandinávii.“

Státní vědecká knihovna v Liberci měla vlastní budovu, patřila k ní také lidová knihovna, která sídlila v nájemních prostorách. Podnik Potraviny, kterému dům patřil, začal vznášet řadu požadavků na využívání prostor knihovny.

„Docházelo k různým třenicím. Navíc se ukázalo, že je budova pro knihovnu nevyhovující. A já začala přemýšlet o výstavbě buď nové knihovny nebo o oprášení projektu bývalého ředitele Libora Mrázka, jenž chtěl knihovnu rekonstruovat a přistavět k ní další budovu podle návrhu architekta Josefa Patrného ze šedesátých let. Stavbu nám ale nepovolili. Takže jsem se v roce 1992 dala dohromady s Technickým centrem vědeckých informací stavební program nové knihovny. V něm bylo zahrnuto, jaké funkce by měla knihovna plnit včetně norem, a tak dále.“

Bylo nutné najít místo, kde by mohla budova stát.

„Tehdejší starosta Jiří Drda vymyslel, že by mohla být umístěna do budovy bývalých městských lázní, které chtělo město rekonstruovat. V kopuli lázní dokonce namaloval studovnu se stolky pro dvacet lidí. Naši spolupracovníci mu pak napsali dopis s důvody, proč nelze knihovnu umístit právě do této staré a prostorově nevhodné budovy.

Věra Vohlídalová založila společně s hercem Vojtěchem Ronem Spolek přátel knihovny, který se snažil získat od města víc peněz na provoz stávající knihovny.

„V naší budově nebyla jen vědecká knihovna, ale také lidová, kde se půjčovala beletrie, bylo v ní i hudební a dětské oddělení. Zkrátka knihovna plnila také městskou funkci. Spočítali jsme, že provoz knihovny bez mezd zaměstnanců vyžaduje částku pět miliónů korun. Šli jsme spolu s Vojtěchem Ronem, který už tehdy neměl kvůli těžké cukrovce jednu nohu, na zastupitelstvo a tam se nám vysmáli. Že jsme prý vyděrači. Oni toho Vojtu nechali stát i s tou jednou nohou. On se takhle klepal z toho nařčení. Připomenu, že tehdy byl ve vedení města Liberec primátor Jiří Ježek, strašně se choval i někdejší radní za lidovce Vacek.“

Stropy staré knihovny začaly v roce 1995 praskat. Ukázalo se, že má stará budova problém zvládnout zátěž knižního fondu a katalogů. Podlahy se v ní navíc pokaždé po průjezdu autobusů kolem budovy třásly.

„Nechala jsem udělat různé expertízy, šla jsem s nimi na ministerstvo kultury, jednala i s městem a Okresním úřadem v Liberci, jehož přednostou byl Jaroslav Mráz, můj spolužák ze základní školy. Ten měl pochopení. A říkal, že by bylo nejlepší, kdyby se budovy patřící státu a městu prodaly a za utržené peníze se postavila nová knihovna. Pochopení začalo mít i město. Nicméně vše zkolabovalo kvůli složitosti s prodejem státního a městského majetku.“

Dál se hledaly se pozemky, architekt Josef Patrný například navrhl knihovnu vedle zámku. Inženýr Jana z libereckého magistrátu byl podle Věry Vohlídalové velmi šikovný a rešeršoval pozemky na Vavřincově vrchu i jinde. Knihovna a město se nakonec dohodly se Židovskou obcí Liberec na tom, že by měla nová knihovna stát na místě synagogy, kterou v roce 1938 během Křišťálové noci zapálili nacisté. Součástí knihovny se měla stát nová synagoga.

„Spočítali jsme, kolik by měla knihovna stát. Vyšlo to na dvě stě sedmdesát pět miliónů korun. S touto sumou jsme operovali do doby, než padlo rozhodnutí, že by se mohlo stavět. V roce 1995 jsme vypsali výběrové řízení, takzvanou vyzvanou soutěž pro čtyři architektonická studia. Žádný architektonický návrh nám ale nevyšel jako ideální. Výběrová komise se skládala z odborníků z jiných měst a byli jsme tam také dva pracovníci knihovny. Nám se líbil návrh obří koule z hliníku, skla a dřeva se synagogou v podzemí od architektů Filipa Horatchkeho a Jana Dudy. Většina lidí v komisi se ale postavila proti tomuto návrhu. Podle nich nebyla kombinace různých materiálů vyzkoušená. My jsme první místo nevyhlásili a druhý se umístil návrh inženýra Radima Kousala z ateliéru SIAL, v němž ještě působil slavný architekt, autor stavby na Ještědu Karel Hubáček. V Kousalově návrhu se nám ale nelíbila synagoga, byl to takový sloup, vypadal jako komín a stál mimo knihovnu. Pan Gutman ze Židovské obce Liberec chtěl, aby byla synagoga knihovnou jakoby chráněná. Architekt Pavel Vaněček sice něco podobného navrhl, jeho synagoga byla přilepená k boku knihovny, ale samotná knihovna nebyla moderní, jak jsme chtěli, a neměla potřebné funkcionality. Nelíbil se nám ani vzhled. My jsme si přáli, aby budova z ulice doslova svítila a disponovala prostorem, v němž by se čtenář nebo návštěvník různých akcí cítil jeho součástí. A to tenhle návrh nesplňoval.“

Věra Vohlídalová požádala architekta Radima Kousala, zda by synagogu nepřekreslil.

„Nejprve navrhl skleněný kvádr přilepený na knihovnu. Toho skla ale bylo podle nás moc. Tak jsem ho poslala do Židovského muzea v Praze za vrchním pražským rabínem Karolem Sidonem. Oba se nakonec na definitivním návrhu domluvili. A bylo to ono!“

Stále se ale nedařilo sehnat na knihovnu se synagogou peníze.

„Podařilo se nám sice prosadit do zákona o státním rozpočtu peníze na stavbu ve výši čtyři sta čtrnáct miliónu korun. Tehdejší ministr kultury Pavel Dostál ovšem trval na původních dvě stě sedmdesáti pěti miliónech, přestože už bylo čtyři sta čtrnáct miliónů schválených v Zákoně o státním rozpočtu a měla jsem navíc podporu rozpočtového výboru. Ministr byl ovšem neústupný. Pro dokreslení jeho postoje ke knihovně dodám, že jsme třeba vyhráli v Lipsku neformální soutěž projektů nových knihoven. A samozřejmě jsme se tím pochlubili. Ministr Dostál ale prohlásil: Proč bych se vaší oceněnou knihovnou chlubil, když je tak drahá! Ale já bojovala dál. Měla jsem s ním pak řadu dalších výstupů a vyzývala jsem ho: Klidně mne za to vyhoďte! Měla jsem naštěstí ostatní lidi na mé straně.“

Věra Vohlídalová musela dokonce uprosit Komoru architektů, aby souhlasila s minimálním honorářem za projekt. Neměla na něj peníze.

„Přestože autoři návrhu knihovny souhlasili s tím, že projekt bude zadarmo, v komoře nám tvrdili, že by tím mohli přijít o licenci. Nakonec jsem cenu projektu vyhandlovala na dva tisíce korun. Prostě to byly partyzánské doby!“

V roce 1996 navzdory chybějícím penězům vybraná firma Ralsko připravila staveniště.

„Na základní kámen poklepal tehdejší premiér Petr Pithart. Pamatuji si, že bylo mínus šestnáct stupňů Celsia.“

Věra Vohlídalová požádala o pomoc při shánění peněz na knihovnu bývalého ministra kultury Pavla Tigrida. Chtěla od něho, zda by se nepřimluvil u ministra Dostála.

„Pavel Tigrid se tak na mě zvláštně podíval a řekl: Paní ředitelko, to by bylo smrtící nejen pro mne, ale i pro vás.“

Sháněly se rovněž peníze na synagogu. Věra Vohlídalová se ptala, proč by měl synagogu platit český stát, když ji zničili nacisté.

„Obrátila jsem se na německé úřady, pro knihovnu totiž orodovalo i Sasko. V úvahu připadala jedna německá nadace, která sponzorovala univerzitní knihovnu, v Maďarsku dokonce i synagogu. Odmítli nám ale požadovaných třicet miliónů dát. Jednala jsem s velvyslanci, tehdy pomáhal i současný primátor Liberce a někdejší tajemník Euroregionu Nisa Jaroslav Zámečník. Dostali jsme od Evropské unie sto miliónů korun na vnitřní vybavení, tehdy to vyhrála jedna německá firma. Peníze na synagogu nakonec dala Spolková republika Německo, podepsali jsme smlouvu s velvyslancem Otto Graf Lambsdorffem. Mohli jsme dostat peníze na stavbu z regionálních evropských fondů, ale projekt knihovny neprošel. Zbytek peněz nakonec dalo Sasko. Jeden z velvyslanců o mně na nějakém setkání prohlásil: Tahle paní je hrozná ženská, taková Železná lady, ale já ji mám hodně rád.“

Nová budova Krajské vědecké knihovny v Liberci byla nakonec slavnostně otevřena 9. listopadu 2000.

„Bylo tady asi pět set lidí. Z organizací nám pomáhala agentura, která zajišťovala dodržování prezidentského protokolu a protokolu Evropské komise. Měli jsme nádhernou pozvánku, pozvali jsme řadu velvyslanců, přece jen to byl v té době největší projekt Trojzemí. Pozvali jsme také knihovníky z celé země, byli tady rovněž regionální politici a zástupci Evropské komise. A udělali jsme si trochu legraci z ministra kultury Pavla Dostála, který tak stavbě nepřál. Jemu se říkalo kvůli tomu, že stále nosil šálu, Pan Šála. Tak jsme si my, holky, uvázaly na slavnostní zahájení šálu a kluci měli šátečky v kapsičkách sak. Lidem, kteří byli jazykově vybavení, jsme dali fialové stužky, aby je zahraniční hosté mohli využívat k tlumočení. Páska se slavnostně přestřihovala na schodišti, protože budova měla dva vchody, do knihovny a do synagogy. To vymyslel někdo jiný než já. Ovšem já jsem už dříve, ještě v době, kdy se knihovna stavěla, měla sen, že jsem dole na schodišti a dívám se na dvě postavy zády ke mně, které přestřihovaly pásku. Zajímavá a milá předtucha. Zpívala se pak židovská modlitba Kadiš. Škoda, že prezident Václav Havel, byl bohužel, zrovna nemocný. Naštěstí pak přijel o týden později.“

Věru Vohlídalovou mrzelo, že ministr Dostál ještě před slavnostním otevřením knihovny prohlašoval, že se musí okolnosti kolem průběhu stavby prošetřit.

„Problémy už začaly třenicemi mezi stavebními firmami, které na stavbě knihovny pracovaly. Tady byla jedna dodavatelská firma, která měla smlouvu s generálním dodavatelem firmou Ralsko. Byla tam i subdodavatelská firma DESMON, která uzavřela s jinou firmou smlouvy na subdodávky venkovních žaluzií. Nějak se nepohodly s generálním dodavatelem Ralskem, stále chodili za mnou, ať spory vyřeším. A já se bránila, že s nimi nemám smlouvu. Tak na mě dali trestní oznámení. Neuspěli. Nicméně v létě 2000 začali demontovat okna, která předtím nainstalovali. To bylo hodně dramatické, na stavbě se pohyboval jednatel té firmy a vyhrožoval zbraní technickému dozoru stavby. Přijela policie. A já musela spolu s ostatními svědky té události šest hodin na policejní služebně vysvětlovat, co se na stavbě odehrálo. Zajímavé bylo, že policisté toho podnikatele ani neodzbrojili. Bylo to zkrátka jak na Divokém Západě, plné noviny toho byly.“

Věra Vohlídalová se pak spojila s německým výrobcem střešních oken a nabídla mu, že okna znovu zaplatí, protože budova bez nich nemohla fungovat.

„Řekla jsem zástupci té firmy, že, pokud okna nedodá, že budu v tisku prezentovat tuto firmu jako neempatickou, neschopnou pochopit, že jejími okny chceme zachránit stavbu, která stála půl miliardy. Šéf té firmy přijel, já ho provedla stavbou, nakonec ta okna naistalována byla, firma na tom měla tudíž dvojí zisk. Bohužel, jak ta okna byla unikátně navržená, tak tou další instalací do nich teklo.“

Stavbu doprovázely i spory s firmou Syner, které se nelíbilo, že realizaci stavby knihovny nevyhrála. Antimonopolní úřad dal ale za pravdu knihovně.

„Syner totiž dodal cenu podle projektu pro stavební řízení, což je rozdílná cena, než je realizační projekt. Mysleli si, že na to skočíme. My jsme chtěli zveřejnit cenové nabídky zúčastněných firem, aby veřejnost věděla, proč vyhrálo Ralsko. Svolení nám dalo jen Ralsko, ostatní ne. Metrostav nás chtěl dokonce zažalovat. Když jsme Metrostav vyzvali, ať zveřejní svou cenovou nabídku, tak se stáhl. Já jsem měla výborného stavebního dozora, inženýra Petra Šmakala, který hlídal všechny firmy. Byl schopný je dokonce donutit k tomu, že musely odkrýt už hotovou část stavby.“

Pak přišlo obvinění od ministra Pavla Dostála. Vinil Věru Vohlídalovou, že nechala zpronevěřit osmdesát miliónů korun.

„Byla jsem u něj se svým právníkem. Říkal mi, že si nemyslí, že jsem ty peníze ukradla, ale dopustila jsem zpronevěru. Policie to začala šetřit, přicházelo jedno udáním za druhým, bylo jich celkem šest. Postupně ale policie trestní oznámení odkládala, protože to byl stále stejný údajný trestní čin.“

Pro Věru Vohlídalovou pak nastalo těžké pětileté období, její případ se dostal k soudu. Byla si ale jistá, že má všechny doklady v pořádku.

„Měla jsem doklady od Antimonopolního úřadu a Nejvyššího kontrolního úřadu, který se za mě taky postavil. Soud mě po pěti letech osvobodil, soudce se mi dokonce za stát omluvil. Dostala jsem ale už předtím roční podmínku. Tu jsem přijala, i když to obvinění bylo opět absurdní. Uložila jsem totiž odloženou platbu firmě, která nedokončila všechny práce, na termínovaný vklad. Za úroky, což činilo jeden a půl miliónu korun, jsem pak nakoupila knihy. Odporovalo to ale pravidlům. Mohla jsem sice požádat o výjimku od ministerstva kultury, to jsem ale nevěděla. Přitom bych tu výjimku dostala. Bylo ale správné dát jako dobrý hospodář peníze na terminovaný vklad, protože by zbytečně ležely na běžném účtu. Nejvyšší kontrolní úřad a finanční úřad mě pochválily, nicméně jejich závěr byl, že to bylo proti stávajícím pravidlům. Tak jsem tu podmínku přijala. Vypršela už před hlavním líčením v roce 2005. Byla jsem při druhém soudním stání osvobozena, sama jsem si psala závěrečnou řeč, kterou jsem uveřejnila. A byla jsem nesmírně šťastná, když se mi soudce za stát omluvil – doslova za pět let strádání, které mi způsobil stát. Požádala jsem o odškodnění, protože jsem si sama platila právníky. Nakonec jsme obdržela pouze třicet sedm tisíc korun."

Občanská angažovanost

V roce 1990 byla zakládající členkou Kooperace St. Gallen – Liberec, díky které si studenti, lékaři, knihovníci, pracovníci zoologických zahrad a zástupci dalších profesí mohli vzájemně vyměňovat zkušenosti a navštěvovat se.

„Po sametové revoluci se u mě přihlásil kamarád mé matky, významný profesor Jan Tichý, který v sedmdesátých letech emigroval, patřil mezi těch osmdesát vyhozených lidí z Vysoké školy strojní a textilní v Liberci. Usadil se ve švýcarském St. Gallenu a moc trpěl tím, že musel opustit svou vlast. Nechal v Československu matku, lékařku, ta byla nemocná, moje maminka jí často dělala společnici a pomáhala jí. Po sametové revoluci se vrátil domů. Jeho kamarádem byl první porevoluční rektor Zdeněk Kovář. A Honzu Tichého napadlo, že by bohatí Švýcaři mohli finančně podpořit výměnné pobyty a další společné akce. Založil Kooperaci St. Gallen – Liberec, která úspěšně fungovala dvacet pět let. Spolupráce i nadále pokračuje pod záštitou Libereckého kraje.“

Od roku 2000 pracovala Věra Vohlídalová v občanském sdružení Česko-německé fórum žen, jehož byla i předsedkyní.

„Byla to iniciativa německých žen bojující za jejich práva, fórum mě oslovilo samo. Já jsem tehdy už byla v důchodu. Z knihovny jsem odešla do penze proto, abych ji svým trestním stíháním nijak nezatěžovala. Na tom sdružení Česko-německé fórum žen se mi rovněž líbilo, že se snažilo najít cestu k smíření obou národů. Pořádaly jsme euroregionální konference, setkávaly se se ženami ze saské Žitavy nebo polské Jelení Hory. Prošla i Agenda 21 zaměřená na zlepšování životního prostředí. Konference cílily také na národnostní menšiny, Benešovy dekrety nebo odsun Němců po válce. Byla jsem s prezentací naší knihovny dokonce i v maďarském městě Pécs, v němž filantrop maďarského původu George Soros podpořil výstavbu romské školy a knihovny. Hodně práce jsme udělaly na projektu Výuka dětí předškolního věku. U nás na Liberecku se vzájemně navštěvovaly české a německé školky, já jsem posílala svá vnoučata do církevní školky do Žitavy, byly tam i další české děti, učily se německy, zatímco německé děti se seznamovaly s češtinou. Pak ten projekt postupně uhasl, nebyl o něj velký zájem.“

Vznikly projekty na rekonstrukci lázní v Žitavě, Jablonci nad Nisou a Liberci.

„V Žitavě a Liberci se to po dlouhé době podařilo, v Jablonci, bohužel, ne. Liberecké secesní lázně doplatily na špatnou privatizaci, staly se zástavou pro bankovní úvěr, pořádaly se v nich pochybné hudební akce. Já a regionální politici Jan Korytář, Květa Morávková nebo Kamil Jan Svoboda jsme založili Liberecký občanský klub a začali jsme za záchranu lázní lobbovat na městě. Zpočátku moc zájem nebyl. Proto jsme sepsali petici, získali jsme šest tisíc podpisů a donesli ji primátorovi Jiřímu Kittnerovi. Podařilo se nám ho přesvědčit, aby se stal předsedou komise pro rekonstrukci lázní, v níž byli památkáři, stavbaři a tak. S Květou Morávkovou jsme odjely do bavorského Augsburgu, v němž se tamní secesní lázně zachránit podařilo a spojily jsme se s tamními architekty, kteří se na rekonstrukci podíleli. A ti nám nabídli pomoc při záchraně libereckých lázní.“

Město Liberec nakonec lázně koupilo za pět miliónů korun, pak je vyměnilo s Libereckým krajem za Liebiegův palác. Hejtmanství Lázně Františka Josefa I. za tři sta šedesát miliónů korun zrekonstruovalo a v roce 2013 do nich přesídlila z Liebiegova paláce Oblastní galerie.

Od roku 2001 je Věra Vohlídalová taktéž členkou Kruhu autorů Liberecka. Přednášela a publikovala články v časopisech z oboru knihovnictví. Zabývala se česko-německými vztahy, lidskými právy a postavením menšin ve společnosti. S kolegyní Vladimírou Sodomkovou napsala knížku vzpomínek o létech strávených stavbou knihovny Na houpačce nejen s knihovnou.

Vzpomínky na osobnosti

Věra Vohlídalová se za svého života díky kontaktům svých rodičů i díky své profesi setkala s řadou lidí, kteří měli pohnutý osud. Vzpomíná například na bratry Gerharda a Edmunda Hünigenovy, německé antifašisty a komunisty.

„Oba byli z Heřmanic na Liberecku. Edmund spoluzakládal komunistické strany v Československu i Německu, v době druhé světové války byl vězněn v koncentračním táboře Flossenbürg. Naštěstí přežil. Edmund byl tesař a po válce dělal tátovi dokonce na chalupě skleník. Gerhard byl o deset let mladší a byl v armádě. Pamatuji si, že měl strašné zranění na hlavě, dostal zásah šrapnelem. Vzal si Angličanku, přivedl si ji do Liberce, žili i v Praze, ona pracovala v zahraničním rozhlasovém vysílání. Gerhard se nikdy nenaučil dobře česky, v roce 1968 se hodně angažoval pro demokracii, byl redaktorem novin pro německou menšinu Aufbau und Frieden. Zatímco Gerhard byl velice progresívní, Edmund zůstal konzervou, skalním ortodoxním komunistou.“

Vzpomínka patří i Karlu Kreibichovi, československému politikovi německé národnosti, meziválečnému komunistickému poslanci a senátorovi. V letech 1950–1952 byl československým velvyslancem v Moskvě. Později ho komunisté odstavili od politického vlivu pro jeho kritické názory na kruté praktiky stalinismu a kvůli jeho válečnému exilu na Západě.

„Byl to rodinný kamarád, spolu s Edmundem Hünigenem zakládal německou sekci komunistické strany Československa v libereckém Koloseu. Vzal si německou židovku, s nímž byl v emigraci v Anglii. Někteří utečenci z válečného Československa dokonce po nějakou dobu žili v jeho bytě, pomáhal jim.“

Rodina Věry Vohlídalové také znala a přátelila se již z předválečného období s Ludvíkem Frejkou, československým komunistickým politikem, ekonomem, publicistou a účastníkem druhého odboje, popraveným v roce 1952 v procesu se Slánským.

„Vzpomínám si, že estébáci donutili jeho syna Tomáše, kterého měl s první manželkou Leni, aby se svého otce zřekl. Tomáš nakonec emigroval do Spojených států amerických. Hana Frejková, dcera Ludvíka Frejky z druhého manželství, napsala knížku Divný kořeny, kde hledá vysvětlení, proč žena, její matka, pocházející z bohaté rodiny říšských Němců, si vezme německého žida z Reichenbergu. Hanka s maminkou Alžbětou byly po popravě Ludvíka Frejky vyhnané do Jizerek do takové kuči, bez peněz, neměly skoro co na sebe. Teď ta hrůzostrašná pověst, která je doprovázela. Naši jim pomáhali. Ostatně táta z tohoto martýria procesů vyvázl. Byl jen stíhaný za sabotáž pětiletky, udala ho jedna paní, o kterou jsme se mimochodem starali a takhle se odvděčila. Tehdy prostě platilo, že kdo žil za války v exilu v Anglii, musel být v době Slánského procesů špionem. Táta byl dva dny ve vazbě a pak ho pustili. Nebyl žid, tak nebylo co hledat. A nepochopím, že nepráskl už tehdy tou stranickou legitimací a furt do mě tu komunistickou ideologii hustil.“

Věra Vohlídalová poznala během studií z brigády ve Slovanské knihovně v Praze manželku popraveného komunisty Vladimíra Clementise, slovenského komunistického politika, publicisty a diplomata, který v poúnorové vládě Klementa Gottwalda nahradil Jana Masaryka na pozici ministra zahraničí. Byl obviněn ze slovenského buržoazního nacionalismu a v procesu s údajně protistátním spikleneckým centrem Rudolfa Slánského byl odsouzen v roce 1952 k trestu smrti a popraven.

„Paní Clementisová byla velmi příjemná elegantní dáma, ale musela hodně kvůli svému manželovi trpět. Stranila se lidí, v podstatě jsem ji nikdy neviděla, že by se s někým bavila.“

Věra Vohlídalová se samozřejmě znala jako dítě i s předními libereckými stranickými funkcionáři, s Janem Harusem, jenž byl v padesátých letech ministrem státní kontroly a také s Rudolfem Vetiškou, jenž zastával post vedoucího tajemníka KSČ v Liberci a byl také poslancem.

„Mám vzpomínku, že jsem se před soudruhem Harusem musela kát, protože jsem na koloběžce s kamarády trochu obrousila sádrovou sochu dělníka před jejich komunistickým sídlem. Táta dělal tajemníka pro průmysl a nejvíc se kamarádil s Rudolfem Vetiškou. U Harusů ve vile na Husově třídě v Liberci jsme jednou byli, když měl táta padesátiny, odnášel si odtamtud broušené vázy.“

Věra Vohlídalová ráda vzpomíná na svého prvního šéfa, ředitele městské knihovny v Liberci Libora Mrázka.

„On se angažoval 21. srpna 1969 v protestech při ročním výročí okupace. Příslušníci Veřejné bezpečnosti tehdy rozháněli tisíce demonstrantů slzným plynem, vodními děly a obušky. Libora pak vyhodili z práce, musel dělat v uranových dolech, z toho vážně onemocněl. Pro mne to byl guru, který liberecké knihovně zasvětil život. Bydlel přímo v knihovně, takže kolikrát nečekaně přišel v bačkorách a zaměstnance kontroloval. Ale já mu to nezazlívala. Nutil lidi studovat, aby si dělali nástavby a vysokou školu v oboru knihovnictví. Organizoval zájezdy do hor, na Slovensko, sháněl levné ubytování, dělal itineráře. Byl hodně aktivní partajně a společensky. Znal se i s mou maminkou, která překládala a pracovala pro Socialistickou akademii.“

Věra Vohlídalová pak nikdy nezapomene i na legendárního libereckého knihovníka Václava Carvu.

„Ten byl také hodně obětavý a vzdělaný, říkali jsme mu chodící encyklopedie, perfekcionista, mluvil velmi spisovně, byl neustále upravený, velký kamarád, jenž žil pro knihovnu, všem pomáhal a uměl skvěle organizovat knihovní sklady. Já a on jsme byli známí tím, že jsme uměli najít chyby v řazení knih. Bylo na něj spolehnutí. Když někdo něco nevěděl, on to věděl nebo to uměl najít.“

 

Ivana Bernáthová