Vladimíra Jakouběová
∗ 16. 5. 1956 Turnov
Medailon
„Vracím se ráda k moudrosti babiček a vážím si jejich pokory k životu a přírodě.“
Vladimíra Jakouběová se narodila 16. května 1956 v Turnově. Její otec Vladimír Bergl působil jako vedoucí ČSAD v Železném Brodě, matka Zlata, rozená Ježková, pracovala jako úřednice. Vladimíru Jakouběovou již od mala přitahovalo výtvarné umění. Po absolvování základní školy proto v roce 1971 nastoupila na Střední keramickou školu v Bechyni. Po maturitě se přihlásila na Filozofickou fakultu Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Brně, kde studovala obor Dějiny umění a etnologie. Studium ukončila státnicí v roce 1980 a o dva roky později získala doktorát z Dějin světového umění. Rok před ukončením studia začala pracovat v Muzeu Českého ráje v Turnově jako metodička pro kronikáře. Krátce poté převzala sbírku etnografie a uměleckého řemesla, začala realizovat první výstavy, připravila scénář nových stálých expozic tradiční lidové architektury v muzeu a na Dlaskově statku. Spolu s tím se věnovala dokumentaci lidového stavitelství v oblasti Českého ráje a Pojizeří. Pět let rovněž vyučovala dějiny umění na Střední uměleckoprůmyslové škole v Turnově. V roce 1986 byla pověřena zastupováním ředitele turnovského muzea, o rok později byla jako nestraník jmenována jeho ředitelkou.
Ve funkci ředitelky muzea se jí podařilo realizovat rekonstrukci všech šesti muzejních budov a vybudovat repliku roubeného Kamenářského domu. V roce 2010 získala pro muzeum rozsáhlou etnografickou sbírku Jany a Josefa Václava Scheybalových. Stavebně a finančně nejnáročnější projekt – horolezeckou expozici, oceněnou národní cenou Gloria musealis za muzejní počin roku – dokončila v roce 2019. Významně se rovněž podílela na úspěšném zápisu Výroby vánočních ozdob z foukaných perliček na Reprezentativní seznam nehmotného kulturního dědictví UNESCO.
Jako etnografka uspořádala Vladimíra Jakouběová v muzeu společně se svými kolegy více než stě čtyřicet výstav. Stovky programů, výstav a akcí organizovala od roku 1986 i na Dlaskově statku v Dolánkách u Turnova. V průběhu let se se jí podařilo vrátit některé tradiční obřady a lidové zvyky Pojizeří do vesnic a malých měst. Mimoto se věnovala rozsáhlé publikační činnosti anebo tvorbě rozhlasového vysílání o regionálních tradičních pokrmech. V pedagogické činnosti pokračovala i na Technické univerzitě v Liberci, kde na katedře historie vyučovala devět let management kultury a regionální etnologii. V roce 2019 odešla z pozice ředitelky a nyní pracuje jako vedoucí odborného oddělení.
Vladimíře Jakouběové byla v roce 2010 udělena Cena Města Turnov. O deset let později obdržela prestižní Cenu Joži Plečnika za celoživotní přínos v ochraně a rozvíjení kulturního dědictví a lidových tradic. V roce 2023 získala Poctu hejtmana Libereckého kraje za celoživotní přínos v oblasti muzejnictví a popularizace tradiční lidové kultury.
Rozhovor
Dětství
Vladimíra Jakouběová, rozená Berglová, se narodila 16. května 1956 v Turnově. Její matka Zlata Berglová, rozená Ježková, absolventka Obchodní akademie pracovala jako úřednice. Otec Vladimír Bergl také vystudoval Obchodní akademii a při zaměstnání ještě Vysokou školu dopravní. Pracoval jako vedoucí ČSAD v Železném Brodě.
„Mí rodiče byli spolužáci ze střední školy. Tatínek studoval vysokou školu při zaměstnání, až když jsem chodila do školy. Když si vzal maminku, která byla ze živnostenské rodiny, musel jít na šest let „k lopatě“. Tak to za komunistů prostě bylo. Musel opustit své někdejší zaměstnání u Skloexportu v Liberci, kde před svatbou žil se svou maminkou, mou babičkou Emilií Berglovou, rozenou Pokornou. Děda Jaroslav Bergl zemřel dřív, než jsem se narodila. Táta přišel za komunistů i o byt, protože museli zachránit dům, který postavil můj dědeček na Vrátě, aby se z toho nestala prádelna nebo školka. Takový záměr tehdy místní soudruzi měli. V tomto domě naše rodina dodnes bydlí. Maminka pracovala v Semilech na Městském národním výboru jako úřednice, potom měla na starosti investice na okresním národním výboru. Od pětačtyřiceti let byla po těžké operaci v invalidním důchodu. Táta předtím, než nastoupil jako vedoucí železnobrodského ČSAD, pracoval jako střelmistr v lomu ve Smrčí.“
Vladimíra Jakouběová má ještě o tři roky starší sestru Zlatu. Rodina žila v jednom domě s dědou Bohumilem Ježkem a babičkou Olgou. Dědeček Bohumil Ježek byl sklář a muzikant, řídil vesnickou kapelu a chodil taky hrál do hotelu na Malé Skále na klavír. Hrál i na křídlovku a na housle.
„Přivedl mě k hudbě, i když jsem od něj párkrát dostala šmytcem za to, když jsem se dostala mimo rytmus. Chodila jsem na klavír do lidušky, jak se za komunistů říkalo základní umělecké škole. Inklinovala jsem pak čím dál víc k řemeslu. Děda měl doma sklářskou dílnu, ve které pracoval, protože ho nikam do zaměstnání kvůli tomu, že byl dříve živnostníkem, nevzali. Vytvářel repliky bižuterie pro jablonecké muzeum. Spolupracoval se sklářskými výtvarníky, jako byl Jaroslav Kodejš nebo Libuše Hlubučková. Mně to bylo všechno hodně blízké. Jezdila jsem s dědou po muzeích, brával mě na koncerty i do pěkných restaurací. Všechno mě učil do detailu poznat. Zákulisí divadla, i zázemí kuchyně v restauraci.“
Dědeček ji přivedl k malíři Vladimíru Komárkovi, který ji učil na Lidové škole umění v Semilech. A jak je Vladimíra Jakouběová přesvědčená, později zařídil, aby se dostala na Střední keramickou školu v Bechyni. Kvůli dědovi neměla dobrý tzv. kádrový profil a bez jeho přímluvy neměla na přijetí šanci.
„Do základní školy jsem chodila v Železném Brodě, měli jsme tam řadu vynikajících učitelů. Třeba pana Štěpánka. Patřil ke starší generaci vesnických kantorů. Neříkal nám, co se smí a nesmí, ale spíš, na co si máme v tehdejší socialistické společnosti dávat pozor.“
Srpen 1968
Vladimíře Jakouběové bylo dvanáct let, když do Československa 21. srpna 1968 vtrhla vojska Varšavské smlouvy v čele s někdejším Sovětským svazem.
„Pamatuji si, že ve čtyři hodiny ráno k nám přiběhl kamarád mého dědy, prvorepublikový oficír pan Hlaváček a volal, že tu jsou okupanti. My se sestrou jsme si myslely, že jsou to Němci, jak jsme byly dezorientované z tehdejší demagogické školní výuky. Byli to ale Rusové. Maminka, nám zakázala kamkoliv chodit. Bála se o nás. Zažila konec války tak, že ji její matka musela spolu se sestrou schovávat ve sklepě, protože Rusové tábořili u nás na zahradě. Babička se tehdy hrozně bála dospívající holky vojákům ukázat. My jsme byly samozřejmě zvědavé, protože pod otočkou u Suchých skal stály ruské tanky, tak nás tam na chvíli táta vzal. Tanky pak brzy zmizely.“
Ve vesnici Vrát se podle Vladimíry Jakouběové objevila občanská vlna odporu, starší kamarád Josef Klápště například vyvěsil na Suché skály černý prapor.
„A po vesnici pak začali chodit zvláštní lidi, teď už vím, kdo to asi byl, a ptali se, kdo tu vlajku nahoře vyvěsil. My jsme to samozřejmě věděli, včetně toho, kdo Pepu horolezecky jistil. Přestože jsme ještě byly děti, zatloukaly jsme, jak jsme mohly. Jeden z místních soudruhů měl syna, z něhož jméno asi vytloukl, a Josefa pak někam odvezli. My nevěděli kam. Po třech měsících se vrátil, přestal s námi úplně mluvit, nestýkal se s námi. Zemřel pak v pouhých pětatřiceti letech.“
Keramická škola v Bechyni
Na Střední uměleckoprůmyslovou školu v Bechyni byla přijata v roce 1971.
„Kdyby se za mě Vladimír Komárek u svého kamaráda na škole nepřimluvil, tak bych musela jít nejspíš někam „do učení“. Tak jsem to měla kvůli dědovi živnostníkovi polepené. Jsem moc ráda, že mi to vyšlo, protože bechyňská škola byla prostě úžasná. Učili na ní skvělí profesoři, kteří byli v době začínající normalizace vyhozeni z pražských vysokých škol. Třeba v občanské nauce, která by nás normálně nezajímala, nám vysvětlili spoustu věcí, které nám později otevřely dveře do života. Profesoři byli báječní i v tom, že jsme mohli po škole chodit do kroužků zaměřených například na design nebo estetiku.“
Při praktickou maturitní zkoušku v roce 1975 vytvořila keramický obklad stěny.
„Přiznám se, že to byla velká práce, dostala jsem rozměry šest krát šest metrů. Měla jsem do poslední chvíle strach, zda se dlaždice dobře vypálí. Ale podařilo se. Chtěla jsem jít po maturitě na pražskou UMPRUM k Otto Eckertovi, ale on na škole průmyslováky moc nechtěl. Říkal, že jsou čtyři roky napřed před gymnazisty. To byla pravda, protože jsme znali všechny dílenské technologie. A gymnazisté, pokud nechodili na lidušku, se to museli na vysoké škole teprve učit. Dějiny umění mi nicméně na přijímacích zkouškách šly tak dobře, že mne zkoušející pedagog doporučil, ať zkusím jít studovat dějiny umění. Podala jsem si přihlášku na Univerzitu Jana Evangelisty Purkyně, dnes Masarykovy univerzity, do Brna a až na třetí ministerské odvolání jsem se na obor Dějiny umění a etnografie dostala. Bylo to dvouoborové studium, a tak mám dvě státnice. Později v roce 1982 jsem obhájila doktorát ze Světových dějin umění.“
Na vysokoškolské studium vzpomíná Vladimíra Jakouběová ráda. Bavil ji národopis, který vyučoval profesor Richard Jeřábek. Muzikant Dušan Holý, který zpíval v Brněnském rozhlasovém orchestru lidových nástrojů BROLN pak přivedl Vladimíru Jakouběovou k zájmu o folklór a lidovou píseň.
„Skvělí byli i profesoři Bohuslav Beneš, který nás měl na lidovou slovesnost a profesor Václav Frolec, který učil lidovou architekturu. Lidový kroj vyučovala skvělá profesorka Alena Jeřábková. Na dějinách umění jsme měli hlavně kapacity na baroko, jako byl profesor Zdeněk Kuželka nebo Ivo Krsek. Ten mne přivedl k baroknímu umění a k architektovi Janu Blažejovi Santinimu-Aichlovi. Jeho dílo mě dodnes ohromuje.“
Škola byla podle Vladimíry Jakouběové náročná, ale zároveň i skvělá v tom, že mohli jezdit s vyučujícími často do terénu.
„Brali nás do Rožnova pod Radhoštěm, do Strážnice, do Brumovic, ale i do zahraničí, do Polska, Rumunska, do Sovětského svazu, tedy konkrétně do Moldávie, Gruzie, Arménie i na Ukrajinu.“
Pátý ročník už Vladimíra Jakouběová dokončovala dálkově, protože se poprvé vdala.
„V roce 1980 jsem složila při práci velké státnice na dějinách umění a napsala diplomovou práci. Jejím tématem byl keramický ateliér Rychlíková + Mírová + Hladíková, české keramičky, které se věnovaly realizaci monumentálních děl. Vytvořily například obklady stěn pavilonu EXPO 1958 v Bruselu nebo v bývalé budově Federálního shromáždění. Byly také autorkami obkladu fasády ze sériových a upravených cihelných hurdisek v československém pavilonu na světové výstavě v Montrealu v roce 1967. Do budovy Federálního shromáždění jsem musela tehdy mít aspoň deset povolení, abych jejich dílo mohla nafotit. Dnes tam sídlí Národní muzeum. Byly to dámy s fortelem a moc dobře se s nimi komunikovalo. Po dvou letech od státnic jsem pak složila rigorózní zkoušku z dějin světového umění a získala doktorát.“
Své znalosti začala předávat studentům Střední uměleckoprůmyslové školy šperkařské v Turnově, kde učila od roku 1981 do roku 1986.
„Dějiny umění jsem začala učit po malíři Václavovi Žatečkovi. To byla chodící encyklopedie. Půjčoval mi své poznámky, já se učila mluvit a snažila jsem se dobře vycházet se studenty, mnohdy skoro stejně starými jako já, protože někteří začali školu studovat až po vyučení. Zkoušeli na mě různé věci. Přinesli třeba dílo neznámého malíře a chtěli hned znát jméno. V klidu jsem jim přiznala, že nevím, ale že jim to do příští hodiny zjistím. Nebo přišli s akty a chtěli znát, jakou technikou byly vytvořeny. To byly takové zkoušky, co asi vydržím. Ale vycházeli jsme spolu skvěle. Získala jsem si je i tím, že jsem jednou při písemce dávala jedničky za tahák. S tím, že když si s ním dali práci, tak jim v té hlavně muselo něco zůstat. Skvělé je, že se dodnes s některými svými studenty scházím.“
V Muzeu Českého ráje v Turnově
Vladimíra Jakouběová v roce 1979 zjistila, že se v Muzeu Českého ráje v Turnově uvolnilo místo metodika pro kronikáře, a rozhodla se, že místo vezme.
„I když jsem původně myslela, že to není úplně ono, tak se mi ta práce líbila. Na Semilsku byl tehdy v každé vesnici kronikář nebo kronikářka a řada z nich byli výborní písmáci. Dozvídala jsem se od nich spoustu zajímavých věcí.“
Po roce dostala na starost muzejní sbírku etnografie a uměleckého řemesla. Začala připravovat první výstavy a scénář nových stálých expozic tradiční lidové kultury v muzeu a na Dlaskově statku v Dolánkách.
„Podařilo se mi přesvědčit tehdejšího ředitele muzea Vladimíra Tůmu, gymnazistu, svazáka a také alkoholika, který po celou dobu svého desetiletého ředitelování nepochopil, jak má muzeum pracovat, že je nutné v terénu zdokumentovat lidové stavitelství. V Českém ráji se tím kromě doktora Josefa Václava Scheybala, který pracoval na kresebné dokumentaci, nikdo nezabýval. A ředitel mi to nakonec umožnil. Začala jsem tehdy pracovat na první muzejní databázi lidových staveb. Dnes už obsahuje téměř deset tisíc objektů zdokumentovaných jak stavebně, tak i fotograficky. V ostatních pracovních záležitostech jsme se ale neshodli. Byl to velmi kontroverzní člověk, který muzeu, zejména, když byl pod vlivem alkoholu, dělal často ostudu. Opilý zpíval na chodbě muzea před návštěvníky, pořádal dýchánky ve sklepení muzea, kde se scházel s kamarády funkcionáři k turnajům ve stolním tenise. Jednou jsem byla i svědkem střelby „pro pobavení“ ze služební policejní pistole. Soudruh Tůma se chtěl stát po dokončení studia práv předsedou městského výboru KSČ pro Turnov. Ten ho ale nezvolil...“
Muzeum Českého ráje mělo v osmdesátých letech návštěvnost přes sto tisíc návštěvníků ročně a Vladimíře Jakouběové bylo líto, že vedení muzea nevyužilo zisku ze vstupného spolu s dotacemi k rozvoji této kulturní instituce.
„Ředitel zadával zakázky svým kamarádům a některé se platily i třikrát. Jednou drobným službám národního výboru, podruhé podniku PMP Turnov, což byli ti samí řemeslníci pracující v těch drobných službách a potřetí restaurátorům. Takto se třeba opravovala fasáda na barokním domě, která po dvou měsících celá stekla dolů. Samozřejmě, že o tom naše účetní věděla, ale asi raději mlčela. Byla snaha to dát policejně vyšetřit, byli výtvarníci, kteří chtěli dělat jakési volavky, aby se dokázalo, že z těch násobných fakturací řemeslníci i výtvarníci určitou částku řediteli odevzdávají. Ale kriminalista, který se pustil do vyšetřování, přišel o místo. Nicméně v roce 1986 to došlo tak daleko, že byl ředitel odvolán a já jsem byla pověřena jeho zastupováním. Ne řízením muzea. I se svým špatným kádrovým profilem. Moc vysokoškoláků v té době v muzeu totiž nebylo. Historička Hana Maierová, která byla členkou KSČ, byla tehdy na mateřské dovolené.“
Jak dál vypráví, bývalý ředitel zadlužil muzeum ve výši ročního rozpočtu a už v polovině roku nebyly peníze na proplacení faktur.
„Svěřili mi vedení muzea v polovině roku, abych si s tím nějak poradila. Zřizovatel (okresní národní výbor) v tomto čase už neměl na náš provoz peníze. Myslím, že možná počítali s tím, že to nezvládnu, a že od nového roku za mě dosadí někoho s lepším kádrovým profilem. My jsme si ale poradili. Maminka mého kolegy archeologa Honzy Kosiny pracovala v Národním divadle a dobře se znala s ředitelem Muzeologického kabinetu doktorem Špétem. On do našeho muzea často jezdil, znal se ještě s bývalým ředitelem Knopem, který vedl muzeum před rokem 1975, než tam byl dosazen soudruh Tůma. Tak jsme sešli a já ho požádala o pomoc. Vysvětlila jsem mu, že muzeum nemá prostředky na platby za elektřinu a za vodu, že mám na stole několik nezaplacených faktur, že odborní pracovníci dobrovolně nahazují omítky na Dlaskově statku v Dolánkách u Turnova, kopou výkopy a opravují ohradu a plot, jen abychom mohli otevřít celý objekt, ve kterém byla do té doby zprovozněna jen jedna místnost. Pan ředitel Špét mě vyslechl a potřebnou částku na ministerstvu kultury sehnal. Byla jsem nadšená – ne kvůli sobě, ale kvůli muzeu. Ale na okrese jsem dostala vynadáno, že jsem je jako zřizovatele obešla. Kromě toho mi ale asi neměli co dalšího vytknout, tak mne nechali dál ředitele zastupovat. A pak přišla v Sovětském svazu Gorbačovova perestrojka a vše nabralo jiný směr.“
Vladimíra Jakouběová byla v roce 1988 nakonec jmenována ředitelkou muzea, jako druhá nestranička v okrese Semily. Tím prvním ředitel okresního archivu Ivo Navrátil, o něco starší spolužák z brněnské fakulty
Sametová revoluce
V době, kdy se do Československa vracela demokracie a skončila vláda jedné strany, tedy KSČ, byla zrovna Vladimíra Jakouběová na mateřské dovolené.
„Mě 17. listopadu 1989 potkaly dvě kuriózní věci. Jednak mi soudruzi ten den poštou poslali přihlášku do Komunistické strany Československa. Předtím mě vůbec nikdy neoslovili. A ve stejný den začala sametová revoluce. První týden po brutálním zásahu komunistických bezpečnostních složek proti studentům na Národní třídě jsem vše sledovala spolu se synkem Davidem a druhým manželem Bohoušem jen v televizi.“
Nedalo jí to a šla do muzea, kam ostatně docházela i během mateřské pravidelně, protože dokončovala evidenci architektury pro památkový úřad.
„Většina kamarádů bývalého ředitele Tůmy z muzea odešla, zastupovala mě Hana Maierová, která k událostem roku 1989 přistupovala s velkou opatrností. Když už bylo v podstatě jasno, že komunisté vládnout dál nebudou, tak chodila s transparentem s ostatními na náměstí.“
Vladimíra Jakouběová brzy v turnovském muzeu iniciovala první výstavu betlémů, které se nesměly v Turnově po desetiletí vystavovat.
„Přitom v některých muzeích, třeba v Krkonošském ve Vrchlabí nebo v Třebechovicích, se betlémy vystavovaly, ale náš bývalý ředitel to nedovolil. Já jsem nakonec výstavu betlémů, byť jsem byla na mateřské, připravila. Ale ještě na vernisáži z vedení zazníval apel, abychom nešli do stávky. Pak za mnou někteří kolegové přišli a žádali mě, zda bych se nezkusila vrátit do práce dříve.“
Když byly synovi dva roky, tak se Vladimíra Jakouběová na ředitelské místo vrátila. Hana Maierová se totiž aktivně zapojila do místní politiky. Ji naopak politika vůbec nelákala, i když nabídky různých politických stran a uskupení měla.
„Neumím si představit, že budu v zastupitelstvu hlasovat o něčem, o čem nic nevím. A že bych měla dostatek času na prostudování všech materiálů, na vlastní práci v muzeu a na rodinu bylo naprosto iluzorní. Nicméně starostům některých obcí ráda pomáhám, třeba při různých akcích nebo vyřizování žádostí na opravu drobných památek. Tak jsem třeba pomohla v Koberovech se sehnáním lidí na opravu hradu Zbirohy nebo jsem spolu s kolegou Tomášem Řídkošilem sepsala texty na jejich rekonstruovanou kolonádu.“
Muzeum Českého ráje v Turnově prošlo zásluhou Vladimíry Jakouběové a jejího týmu po roce 1989 zásadní proměnou.
„Vytyčila jsem si úkol opravit všech sedm muzejních budov, protože většina z nich byla v havarijním stavu. O některé jsme se soudili, jako například o barokní dům U bažanta. Tam nás žalovala nevlastní dcera majitelky paní Patočkové, od níž ještě bývalé vedení muzea v roce 1977 dům odkoupilo. Její nevlastní dcera tvrdila, že maminka dům prodala pod cenou pod nátlakem komunistů, což nebyla pravda. Bohužel, paní Patočková, která měla právo doživotně používat polovinu domu, v roce 1990 zemřela a její dcera se s námi třináct let soudila. Jestli to byla pro někoho nevýhodná koupě, tak to bylo pro naše muzeum, které se muselo o dům starat, a přitom ho nemohlo ani celý užívat. Navíc měl dům špatnou střechu a narušené krovy. Věděli jsme, že manžel paní Patočkové, který zemřel mnohem dřív, ve své závěti doslovně uvedl, že odkazuje tento dům své ženě a pokud si s jeho údržbou nebude vědět rady, tak ať ho daruje městu ve prospěch muzea. A ona ho muzeu prodala. Přitom, když muzeum dům v roce 1977 koupilo, bydleli v druhé polovině domu, kterou paní Patočková neužívala, nájemníci. Takže muzeum mohlo až do roku 1987 v domě užívat pouze jednu místnost.“
V roce 1987 se nájemníci odstěhovali. Vladimíře Jakouběové se podařilo pro ně sehnat ve městě jiné bydlení. V devadesátých letech ale bylo možné s ohledem na soudní spor řešit jen havarijní stav domu, kompletní rekonstrukci muzeum provést nemohlo.
„Když statici vydali posudek, že krov už nevydrží další nápor sněhu, tak jsme nakonec od přednostky Okresního úřadu v Semilech, pod který muzeum spadalo, peníze dostali a opravili jsme nejenom krov a střechu, ale provedli jsme také vestavbu kanceláří v podkroví, které dodnes slouží. Nicméně, jak jsme peníze na opravy dostávali s ohledem na soudní spor po částech, tak rekonstrukce skončila až v roce 2014.“
Opravila se i hlavní budova muzea, v jejímž třetím patře propadly v roce 1992 podlahy.
„Na řadu přišly také depozitáře a já měla štěstí, že k nám nastoupil bývalý vedoucí odboru zemědělství Okresního úřadu v Semilech a pozdější ředitel Okresního archivu Josef Poláček, možná bývalý komunista, možná do konce života komunista, to nevím. V archivu ho po jeho odchodu nahradil ředitel Ivo Navrátil, a ten mě požádal, jestli by u nás pan Poláček nemohl dělat údržbáře. Byl skvělý. Když jsem přišla do práce, měl už uklizené nádvoří, měla jsem na stole kafe a pan Poláček se mě zeptal, co budeme dnes stavět. Naučil mě číst ve stavebních plánech, naučil mě normy, stavařskou hantýrku, vybírat firmy, zkrátka mít všechny stavby pod kontrolou. Když se postupně všechny muzejní budovy opravily, tak jsem si mohla udělat radost, postavit Kamenářský dům a přestavět galerii na expozici Horolezectví z Českého ráje na vrcholy světa.“
Vladimíra Jakouběová také postupně doplňovala odborný tým spolupracovníků.
„Už jsem s tím začala před rokem 1989, protože tam nebyl třeba kunsthistorik. Měli jsme jen historika, knihovníka, mineraloga a archeologa. Podařilo se mi naštěstí přesvědčit vedení muzea, že když máme ve sbírkách významná umělecká díla, že by měl sbírku spravovat kunsthistorik, podobně jsem ho přesvědčovala i o svém pracovním místě etnografa.“
Vladimíra Jakouběová připomíná, že první národopisné sběry na konci devatenáctého století prováděl Jan Prousek.
„Od dvacátých let minulého století až do roku 1979, když jsem přišla do muzea sběry už nikdo nedělal. Ani přírůstky, ani výzkumy, ani dokumentaci. Pak jsme měli v devadesátých letech štěstí, že mladí muži nemuseli na vojnu a mohli ji odsloužit jako civilkáři. Využívali jsme je proto nejen na údržbu, ale i na archeologický výzkum. Někteří u nás zůstali, třeba Petr Hartman u nás pracuje jako terénní technik pro archeologii.“
Další zaměstnance si později vyžádal Kamenářský dům, který se stavěl v muzejním areálu.
„Čtyři roky jsme je platili z grantu. Když skončil, museli jsme si na jejich mzdy vydělat. Měli jsme v tom dobrou praxi. V roce 1990 už muzeum začalo podnikat. Měli jsme čtyři živnostenská oprávnění. Provozovali jsme kavárnu, která si uměla na sebe vydělat. Otevřeli jsme obchod, který v počátcích dělal i roční dvoumilionovou tržbu. Do muzea v devadesátých letech přijížděly každý týden čtyři autobusy Holanďanů a hodně Němců. A návštěvníci nakupovali. Dnes je ta situace jiná.“
Muzeum pořádalo řemeslnické trhy, odborné kurzy a vydávalo publikace. Za tříletý archeologický výzkum v Českém ráji zaplatil mecenáš Bohuslav Jan Horáček muzeu na tu dobu neuvěřitelných šest miliónů korun. Úroky z těchto peněz pak této kulturní instituci také vydělávaly. Avšak bylo to v rozporu s pravidly příspěvkové organizace, což se Vladimíra Jakouběová snažila zřizovateli vysvětlit.
„Na to, že si dokážeme vydělat, okresní úřad spoléhal. Říkali nám: Vy jste šikovní, vy si poradíte. Přitom jsme od okresního úřadu dostávali pouze čtyři milióny korun ročně, zatímco Severočeské muzeum v Liberci v té době dostávalo od svého zřizovatele dvacet čtyři milionů. Rozpočet se postupně dařilo navyšovat, až když Muzeum Českého ráje přešlo pod Liberecký kraj v roce 2004. Z analýzy, kterou nechalo hejtmanství vypracovat, se zjistilo, že já mám za jeden plat vlastně tři úvazky. Byla jsem ředitelka, kurátorka sbírky a také jsem měla na starosti pověřené pracoviště pro tradiční lidovou kulturu. Je pravda, že jsem v té době už měla děti velké, ale práci jsem si pořád nosila domů. Navíc se zjistilo, že muzeum už jede téměř na padesát procent vlastních příjmů. Často jsme dělali výstavy pro jiné organizace, místo toho, abychom se věnovali vlastní odborné práci. My jsem měli zájem podnikat a zajistit si vlastní příjmy, ale s tím, že takto vydělané peníze vložíme do nákupu nových sbírek, do výzkumů nebo do restaurování. V té době krajský úřad neměl na tyto záměry moc prostředků. Například akviziční fond se povedlo zřídit až díky krajské radní pro kulturu Květě Vinklátové. Často nám tak dříve utekl nákup uměleckých děl, drahých kamenů nebo třeba granátových šperků jen proto, že jsme na to neměli peníze. Chtěli jsme vydělané peníze investovat i do restaurování, protože velké granty určené na větší soubory sbírkových předmětů, se objeví tak jednou za pět let.“
Navzdory tomu se hodně velkých záměrů podařilo realizovat. Od roku 1988 mohlo být postupně zrestaurováno třicet dva barokních maleb turnovského malíře Jana Jiřího Hertla nazývaného „malým mistrem“ českého baroka. Obrazy, které byly poničené nevhodným skladováním a manipulací, pocházejí z dnes už neexistujícího turnovského františkánského kláštera.
„Mimochodem, ten náš soudruh ředitel mne a kolegu, kurátora sbírek výtvarného umění a šperku Mirka Cogana vybízel, abychom ty obrazy spálili, že to jsou církevní krámy. Byly léta srolované v kůlně, do níž chumelilo a pršelo. My jsme pak ta plátna schovali v depozitáři. A později je nechávali po jednom ročně restaurovat. Pracovali na tom pod odborným dohledem i studenti Akademie výtvarných umění. Mohlo to být všechno zrestaurované mnohem rychleji, kdybychom nemuseli z námi vydělaných financí platit energie a provozní náklady, na které jsme od zřizovatele nedostali. Jsem moc ráda, že se v posledních letech tyto finanční záležitosti vyřešily. Že dostáváme slušné záchovné, tedy peníze na provoz, mzdy, běžnou údržbu a provoz. A vůbec mi nevadí, že si třeba na výzkum nebo vydání publikací musíme sehnat peníze z grantů. Ty se nám už po léta daří.“
Krádeže v muzeu
V letech 1998–1999 bylo turnovské muzeum dvakrát vykradeno. Nejprve zmizela kolekce granátových šperků a pak historické skříně z Dlaskova statku v Dolánkách.
„A všechno jsme si nakonec našli sami. Kolekce granátových šperků zmizela z klenotnice v noci z 30. dubna na 1.května, zloději si zřejmě mysleli, že krádež kvůli svátku objevíme později a získají tak čas. Kolega ale krádež objevil hned ráno. Přístup policistů mě zaskočil. Stopy zajišťovali pozdě, mě vzali na výslech až odpoledne, přestože jsem jim říkala, že mám doma malé dítě a potřebovala bych domů. Zjistilo se, že zloději opakovaně vyvolávali poplach alarmu, to se někdy stává. Může to zavinit myš nebo pavouk. Slyšela ho i Hanka Maierová, která měla nedaleko zahradu, kde pálili čarodějnice. Hlídala nás v té době nejen policie, ale platili jsme i soukromou bezpečnostní službu, protože Turnov neměl výjezdovou skupinu policistů, ti jezdili až ze Semil, což je velká časová prodleva. Soukromá bezpečnostní služba ale mohla hlídat objekt jen zvenku. A ti zloději se při vyvolávání poplachu vždycky ukryli na dvorku muzea, a pak se zase vraceli dovnitř. Bylo jich údajně šest, každý rozbil jednu vitrínu, vzal šperky a utekl.“
Tyto sbírkové předměty už mělo turnovské muzeum zdigitalizované a DVD s daty bylo uschované v Severočeském muzeu v Liberci. Bohužel, policisté neměli DVD na čem přehrát. Případ pak přešel z turnovské na královéhradeckou kriminální policii, a nakonec do Prahy.
„Policie případ krádeže nakonec odložila a nám hodnotu odcizených šperků proplatila pojišťovna. Téměř dva milióny korun, které jsme obdrželi, jsme použili na nákup jiných granátových šperků od turnovských rodin, které je zdědily po předcích nebo je získaly od místních zlatníků.“
Přes odložení případu se ještě Vladimíra Jakouběová s dokumentací obrátila na Interpol, tušila, že by se granátová kolekce mohla objevit někde po Evropě na dražbách a v aukcích.
„A stalo se. Německá policie se postavila do role kupce ve chvíli, kdy se kolekce začala ve Spolkové republice Německo nabízet k prodeji. Koupili to někde v McDonald's od party lidí, kteří pak byli postaveni před soud. A až na jednu barokní náušnici, kterou jsme měli půjčenou z Uměleckoprůmyslového muzea v Praze, se nám všechno vrátilo.“
Pojišťovna proto žádala peníze zpět. Vladimíra Jakouběová se s ní domluvila na rozumných splátkách a po druhé splátce se od ředitele pojišťovny dozvěděla, že zbytek dluhu pojišťovna muzeu odpustí.
„Takže jsme paradoxně díky krádeži získali další kolekci vzácných šperků. Ale už bych nechtěla, aby se to někdy opakovalo. I to se totiž stává. Například šperk, které nechal pro svou dceru Marii zhotovit František Ladislav Rieger, tak ten se opravdu ztratil dvakrát. Poprvé za mého předchůdce Tůmy, kdy kriminalisté objevili šperk v jednom pražském starožitnictví, kam ho nabídl člověk, který tvrdil, že šperk od někoho koupil. A podruhé v roce 1998. To samé tvrdili dopadení muži v Německu, kteří prohlásili, že kolekci koupili na burze v Buštěhradě a byli obžalováni jenom z nelegálního vývozu, a ne z krádeže.“
V roce 1999 byly ukradeny skříně z prvního patra Dlaskova statku.
„My jsme je tam stěhovali přes pavlač a umístili je v patře právě proto, aby je někdo neukradl. Nicméně zloději odpojili kabel od telefonu, přes který šel signál z alarmu a měli pak na odstěhování těžkých skříní klid. Rozmlátili schodiště a z patra nábytek odstěhovali. Začala jsem pátrat po muzeích, která měla oprávnění vydávat vývozní povolení pro starožitnosti. O toto povolení zažádal lékař z Roztok u Prahy. Tak jsme to řekli policii, ta mi řekla, ať čekám v muzeu, že do Roztok pojedeme. Čekala jsem tři dny! Nedařilo se jim prý sehnat auto. Tak jsem ho sehnala já. Komické bylo, že když jsme zastavili u lékařova domu, tak mi řekli, ať jdu první! Naštěstí policii pán tři malované skříně a dvě truhly bez problémů vydal. Máme je zpátky v muzeu. Dodnes jsme ovšem nedostali protokol, že by nám je policie předala.“
Díky krádežím dostalo muzeum od ministerstva kultury peníze na lepší zabezpečení všech muzejních budov. Dlaskův statek jim pak sponzorsky zabezpečila firma Jablotron.
„Ministerstvo kultury nám přispělo na tříplášťovou zabezpečovací ochranu a kamerový systém, takže od té doby nám nic odcizeno nebylo a věřím, že ani nebude.“
Výstavba Kamenářského domu
Vladimíra Jakouběová se celou profesní kariéru věnovala lidovému stavitelství, nejen vesnickému, ale i městskému. A usilovala o to, aby v areálu muzea kopie jedné takové památky stála. Stavby podobného typu totiž z města v podstatě zmizely.
„A tak jsme se pustili do výstavby Kamenářského domu, repliky posledního roubeného domu s krytou verandou a mansardovou střechou původně krytou šindelem, který stál v Turnově na Havlíčkově náměstí do roku 1972. Muzeum Českého ráje se v těch letech samozřejmě pokusilo dům zachránit, uvažovalo se i o jeho přemístění do připravovaného skanzenu v Dolánkách u Turnova. Dům byl přesto zbourán, aby ustoupil monstróznímu projektu budovy státních telekomunikací. Tvrdilo se, že dřevo bylo shnilé. Naštěstí byl dům památkáři perfektně zdokumentován. Plány jsem objevila v Národním památkovém ústavu v Pardubicích. Díky tomu mohla po mnoha letech vzniknout jeho replika. Peníze na stavbu jsme získali z grantového projektu Prezentace kulturního dědictví z evropských fondů.“
Stavba byla zahájena v roce 2009 a od roku 2010 slouží Kamenářský dům jako prostor pro výstavy a řemeslné dílny.
„Ze získaných peněz jsme ještě přistavěli část depozitářů, tím jsme hodně pomohli uložení našich sbírek. Podařilo se mi v roce 2010 získat pro muzeum pozůstalost manželů Scheybalových. Postupně ji zpracováváme, publikujeme a připravujeme z ní výstavy. V patře Kamenářského domu jsme v roce 2010 instalovali stálou expozici Josefa Václava Scheybala, malíře, grafika, ilustrátora, historika umění a etnografa, která tu byla pět let. Teď síň slouží k dalším tematickým výstavám. V přízemí jsou pak prostory pro umělecké dílny a další akce. Domem nám projde až devět tisíc dětí ročně. Máme výborné lektorky – výtvarnice a edukátorky, které v připravených programech pro děti, dospělé i pro mladé důchodce nasadily vysokou laťku. O řemeslné a výtvarné dílny je ze strany nejen místní veřejnosti obrovský zájem.“
Expozice Horolezectví – Z Českého ráje na vrcholy světa
Kamarádi manžela, horolezci, přivedli Vladimíru Jakouběovou na myšlenku vytvořit v turnovském muzeu expozici horolezectví, které od devatenáctého století má v oblasti Českého ráje silné zázemí. Nebyli ovšem první, kteří s tím přišli.
„Věděla jsem, že v Adršpachu už první horolezeckou expozici u nás instalovali. Měli v ní sice unikátní exponáty, ale já osobně jsem si ji představovala jinak. My jsme v muzeu měli k dispozici prostory muzejní galerie, kterou čekala velká rekonstrukce. Byla postavena v roce 1974 v takzvané akci Z brigádníky a sovětskou posádkou. Bez projektu a patrně i bez stavebního dozoru. Jednalo se o velice energeticky náročnou budovu s mnoha provozními nedostatky. V galerii byl instalován monumentální obraz Mikoláše Alše Pobití Sasíků pod Hrubou Skálou, součástí byl i přednáškový sál. Po mnoha diskuzích jsme pak dospěli názoru, že po radikální rekonstrukci by mohla být tato budova pro horolezeckou expozici vhodná.“
Muzejníci ale chtěli nejprve zjistit, zda toto téma návštěvníky osloví. Uspořádali proto dvě výstavy, jednu věnovanou horolezci a fotografovi Vilému Heckelovi. Ten v roce 1970 zahynul při zemětřesení pod lavinou, která zavalila tábor československé expedice do Peru pod horou Huascarán.
„Spolu s tím jsme připravili výstavu o historii horolezectví a připravili horolezeckou muzejní noc. Přišlo na ni tři a půl tisíce lidí, kteří u nás předtím nikdy nebyli. Po tomto úspěchu jsme měli jasno. Nechali jsme proto zpracovat tři architektonické studie. Ta, kterou vytvořil ateliér Hippodesign Ondřeje Toboly a Radima Babáka, na nás vylétla jak péro z gauče. Vytvořili netradiční interiér, který evokuje procházku horskou krajinou.“
Jak Vladimíra Jakouběová připomíná, zpočátku se projekt trochu zadrhl tím, že saské město Hohnstein, s nímž měli tento přeshraniční česko-německý projekt realizovat, nakonec muselo projekt odmítnout s výmluvou na migrantskou krizi v roce 2015.
„Horolezecká expozice měla být instalována na hradě Hohnstein. Starosta tohoto městečka nám nakonec oznámil, že hrad by měl být připraven pro ubytování migrantů. Nevím, jestli to byla pravda. Možná se toho projektu zalekli, objevily se u nich problémy s památkáři a ochránci přírody, protože měli představu, že na hrad budou moci horolezci také lézt. Měli jsme velké štěstí, že se nám podařilo sehnat jiného partnera v saském městečku Bad Schandau, kde vznikla menší, ale informačně nabitá expozice Lezecké světy v Labských pískovcích. Na tento společný projekt nazvaný Pro horolezce neexistují hranice jsme pak získali peníze z evropského programu přeshraniční spolupráce 2014–2020 mezi Českou republikou a Svobodným státem Sasko.“
Začalo se stavět v roce 2017. Stavbaři po částečné demolici ale zjistili, že muzejní galerie nemá základy. Projekt se proto předělával. V podstatě se zcela zbourala původní budova. Vznikly tím přirozeně vícenáklady, stavba a instalace expozice stály nakonec více než čtyřicet miliónů korun.
„Na podzim roku 2019 byla horolezecká expozice slavnostně otevřena, přišlo více jak tři sta lidí. Myslím si, že se většině z nich líbila. Existují samozřejmě i konzervativní návštěvníci, které může rušit animace horolezeckého výstupu na umělecko-historickém Alšově díle. Obraz Pobití Sasíků pod Hrubou Skálou bylo původně instalován jako dioráma. Mikoláš Aleš ho s dalšími malíři vytvořil v roce 1895 pro Národopisnou výstavu českoslovanskou v Praze. Před monumentálním obrazem byly aranžované různé kameny a klády, aby se posílilo vnímání diváka. A u nás jsme vlastně tento obraz zatraktivnili animací horolezců. A já jsem si ověřila, že děti a mladé návštěvníky by možná obraz tak nezaujal, kdyby tam ti dva horolezci lezoucí po skále nelezli. Navíc obraz nepatří mezi vrcholná díla Mikoláše Alše, to kunsthistorik ví. Nicméně jedná se určitě o zajímavé dílo, které upoutá především svými rozměry. Proto na něj muselo být utkáno speciální plátno. Možná by tu animaci přivítali i sami tvůrci, nevím. V každém případě je to udělané tak, že se vizualizace s horolezci dá na požádání vypnout a návštěvníci si pak mohou obraz užít bez ní.“
Jedinečná expozice věnovaná historii Horolezectví, kterou si Vladimíra Jakouběová splnila dlouholetý sen, byla oceněna národní cenou Gloria musealis za muzejní počin roku.
Výstavní síň Viléma Heckela
Už v roce 2019, kdy Muzeum Českého ráje v Turnově otevíralo novou expozici věnovanou fenoménu horolezectví v Českém ráji, si Vladimíra Jakouběová připravovala prostor pro prezentaci jedné z nejvýznamnějších osobností českého horolezectví a fotografie. Jednalo se o záměr zřídit Výstavní síň Viléma Heckela. Prostory přímo navazující na expozici Horolezectví se ukázaly být šťastnou volbou. Muzeum bylo schopno prezentovat nejen široké spektrum jeho tvorby, ale také jeho pracovní nástroje a stejně tak i další vybavení, bez kterého by se ve vysokých horách neobešel.
„Výstavní síň Viléma Heckela vznikla v rekonstruovaném muzejním domě č. 72 přiléhajícím k nové horolezecké expozici. Při rekonstrukci se ukázalo, že je v mnohem horším stavu, než se původně předpokládalo. Proto byla dokončena až mým nástupcem Janem Prostředníkem v roce 2023. Kolekci fotografií Viléma Heckela jsme nakonec museli od Heleny Heckelové odkoupit, protože si po výstavě v Mladé Boleslavi, kam jednou snímky zapůjčila, uvědomila, že má doma poklad. Nicméně prodala nám Heckelovu rozsáhlou tvorbu za rozumné peníze. Jedná se o průmyslové a reklamní fotografie, reportážní dokumentaci, krajinné snímky z celého Československa a fotografické záznamy vysokohorských expedic. Sedmého září 2023 byl výstavní sál slavnostně otevřen.“
Jak podotýká Vladimíra Jakouběová, takové rozsáhlé projekty, jako byl Kamenářský dům, Horolezecká expozice nebo Výstavní síň Viléma Heckela v součanosti turnovské muzeum nečekají. V následujících letech Liberecký kraj totiž bude realizovat nákladný projekt centrálního depozitáře v Českém Dubu za více než šest set milionů korun.
„Cílem projektu je ochránit sbírkové předměty nevyčíslitelné historické hodnoty z celého kraje. Zatím jsou uskladněné v nepříliš vhodných podmínkách a já osobně jsem velice ráda, že se tento projekt připravovaný už od roku 2016 bude realizovat. Hotový by měl být v roce 2028.“
Muzeum Českého ráje zatím repasuje některé expozice a plánuje podle Vladimíry Jakouběové další stálou expozici s názvem Kámen ve službách civilizace.
Návrat tradičních obřadů a slavností do vesnic v Českém ráji
Vladimíra Jakouběová se mimo jiné zasloužila o to, že se do řady vesnic kolem Turnova, v Českém ráji a Pojizeří vrátily lidové tradice a obřady.
„Já jsem svůj první program zaměřený na lidové tradice realizovala na Dlaskově statku v roce 1986. Vedly mě k tomu zkušenosti získané na brněnské fakultě, kde jsme často jezdili do terénu. Morava je jiná. V řadě měst a vesnic se tu lidové obřady i obyčeje udržely i za minulého režimu, působí tu řada folklórních souborů a muzik.“
Podařilo se jí zpřístupnit celý Dlaskův statek, spolupracovala při tom s výtvarníkem Arnoštem Wágnerem a s Josefem Václavem Scheybalem, který se ve svém díle zabýval především dokumentací lidové architektur severovýchodních Čech. Jeho národopisná kresba je dodnes v odborných kruzích pojmem. Pomáhal také při rekonstrukci Kopicova statku v Českém ráji.
„Prvním muzejním programem na Dlaskově statku byly Velikonoce a jejich tradice. Pozvali jsme folklórní soubor z Lomnice nad Popelkou a poutavou formou jsme vysvětlovali, s čím jsou tyto svátky spjaté, proč se malují kraslice, jaká barva, co znamená, co se odehrálo na Velký pátek nebo co znamená Jidášova zrada.“
Jak konstatuje Vladimíra Jakouběová, zpočátku na tyto akce nepřicházelo mnoho lidí. Podle ní místní lidé kvůli normalizaci zapomněli, jaké obyčeje a obřady se zde dříve dodržovaly.
„Nicméně po letech, kdy jsme na Dlaskově statku už pravidelně pořádali Masopust, Velikonoce, Stavění májů, Svatojánskou noc, Svatováclavské posvícení nebo Vánoční zpívání, na které jsme zezačátku s kolegy z muzea samy pekly koláče, vařily a prodávaly guláš a jiné občerstvení, jsme dnes ve fázi, kdy na Masopust přijde za čtyři hodiny téměř dva tisíce návštěvníků, na Velikonoce, když nám přeje počasí i čtyři tisíce lidí. Často je to neúnosné. Kolikrát se bojíme, aby ta více jak tři sta let stará a překrásná stavba neutrpěla.“
Vladimíra Jakouběová poukazuje na to, že dnešní třicátníci naštěstí více inklinují k regionu, kde žijí, chtějí poznat místní tradice a řemesla a vedou k tomu i své děti.
„Začali jsme proto připravovat programy, kde svou práci předvádějí, a tak trochu i učí košíkáři, truhláři, kováři nebo šindelář. Pořádáme řemeslnické soboty, vytvořili jsme řadu expozic o tradičních řemeslech, o tradiční lidové stravě, a hlavně o obyčejích, organizujeme celotýdenní programy pro žáky a studenty, kde se štípe dřevo, bělí prádlo nebo se zpracovává len a vlna.“
Chodili za ní zástupci různých obcí a chtěli vědět, jak uspořádat obdobné akce. Psala pro ně scénáře obřadů ve stejném duchu, jak si je připravovala pro Dlaskův statek. Podařilo se jí obnovit tradici masopustů a dalších svátků v několika městech a vesnicích.
„Před dvěma lety k nim přibyly třeba Semily nebo Koberovy. Některým půjčujeme i masopustní masky, protože my Masopust pořádáme o týden dřív než ostatní. Některé zvyky jsme ve vesnicích objevili, například honění Jidáše v Tatobitech, Svatoštěpánskou koledu ve Studenci, Betlémskou cestu ve Vysokém nad Jizerou. Spolu s Míšou Havelkovou a Mirkem Coganem se snažíme i o obnovu poutních tradic. Podařilo se nám zapsat Svatojánskou pouť mezi Jány v Trávníčku na krajský seznam Nemateriálních statků tradiční lidové kultury a usilujeme i o zápis do Národního seznamu.“
Významný je podle Vladimíry Jakouběové i fenomén ochotnického Vysockého divadla, které usiluje o zápis na Reprezentativní seznam UNESCO.
„A pak je tady tradice lidového léčitelství, která mě hodně zajímá. Mám od lidové léčitelky Květoslavy Patočkové ze Semil spoustu receptů, jezdili jsme za ní s maminkou, stejně jako do Jablonce nad Nisou za panem Nejedlým.“
Lidové léčitelství je podle Vladimíry Jakouběové s oblastí Jizerských hor a Podkrkonoším hodně spojené. Mimo jiných tu působil známý léčitel Jan Josef Antonín Eleazar Kittel, který žil v osmnáctém století v Krásné na Jablonecku. V domě, ve kterém léčil své pacienty, je dnes po rozsáhlé rekonstrukci Kittelovo muzeum. Na realizaci jeho expozice se turnovské muzeum významně podílelo. V polovině dvacátého století působil v kraji rovněž známý léčitel a hadař Josef Adam z Trávníčku. Lidovému léčitelství se dnes věnuje i semilské muzeum.
„Na faře v Krásné, která se začne brzy opravovat, by měla vzniknout i expozice věnovaná historii poutních míst u nás i na německé straně. V současné době už s kolegy připravujeme její scénář.“
Spolupráce s církví
Činnost turnovského muzea by nebyla myslitelná bez spolupráce s církví. To se netýká jen historie poutních míst, ale i stavebního vývoje, církevního mobiliáře, dokumentace uměleckých děl, které jsou součástí místních kapliček a kostelů, a mnoha dalších projevů, připomíná Vladimíra Jakouběová.
„Na brněnské fakultě jsem psala ročníkovou práci o románském kostele v Nudvojovicích. Pro takový úkol je velmi důležité najít s panem farářem společnou řeč a zájem. To se mi v té době moc nepovedlo. Dnes je situace jiná. Ráda spolupracuji se železnobrodským farářem Janem Juchou. On má na starosti i malé kostelíky, třeba v Klokočí. Při instalaci jedné z mnoha výstav betlémů jsem se radila s českobratrským farářem Ondřejem Halamou z Turnova, kterého si velmi vážím.“
Vladimíra Jakouběová si myslí, že ten, kdo se chce věnovat dějinám umění musí znát dobře bibli.
„Protože si spoustu zobrazených témat jinak nevysvětlíte. Já jsem v době studií začala četbou bible pro děti, teprve pak jsem se pustila do velké bible. U nás byli věřící jen babičky a děda, rodiče mě ale k víře nevedli. Když jsem začala studovat dějiny umění, hodně mě mrzelo, že se za socialismu přestalo učit náboženství. Když se po roce 1990 už vyučovat začalo, bylo to pro mě pozdě. Netvrdím, že se se vším, co křesťané vyznávají, ztotožňuji. Je to ideologie, jako každá jiná. Ale nejen v našem oboru je třeba Starý a Nový zákon znát.“
Výstavní činnost
Vladimíra Jakouběová se podílela jako etnografka na uspořádání dvou set čtyřiceti muzejních výstav.
„Dobře se mi dělaly výstavy s archeology. Snažili jsem se v těchto výstavách nastínit, jak se do lidové kultury promítlo pohanství. S archeologem Honzou Prostředníkem jsme dělali třeba výstavu Masky a démoni. Díky našim šikovným konzervátorům se nám podařilo rekonstruovat hodně archaických masek démonů, víl, žitholy nebo třeba hejkala. Připravovali jsme spolu i úspěšnou výstavu Slunovrat, Saturnálie, Chanuka a Vánoce, zaměřenou na vývoj prosincových svátků, které jsme si zvykli nazývat „vánoční“. Vedle toho jsem připravila několik výstav o lidovém i měšťanském textilu. Ta největší proběhla v roce 2014. Návštěvníci se na ní mohli přesvědčit o tom, že lidový kroj se vlastně po staletí nemění. Na rozdíl od módy, která vykazuje od devatenáctého století vždy po dvaceti letech jiné trendy. Připomeňme třeba historismy devatenáctého století – neorokoko, empír, biedermeier. První polovinu výstavy jsem tehdy věnovala součástkám lidového oděvu a druhou vývoji textilu z našeho sbírkového fondu od začátku devatenáctého století do dvacátých let dvacátého století.“
Výstava měla ještě další hezký dozvuk. Během následujících měsíců dostalo muzeum darem kolem třinácti set kusů textilu do sbírky. Například ručně šité spodní prádlo ze žoržetu z roku 1905, svatební šaty z konce devatenáctého století, a dokonce i kompletní lidové kroje.
„Na Dlaskově statku se mi podařila třeba expozice nazvaná Už mou milou do kostela vedou. Jejím tématem byla lidová svatba. Skvělé bylo, že ji doplnila současná krojovaná svatba pana Tuže ze souboru Jizera, který se na statku opravdu oženil. Byla to vlastně první krojovaná svatba na Dlaskově statku. Velký ohlas veřejnosti měla i výstava Narození, svatba, smrt. Když jsem napsala knížku Krajinou domova, doplnila jsem ji expozicí Proměny lidového stavitelství v oblasti Českého ráje. Ze zachovaného fondu fotografií z konce devatenáctého století a z přelomu dvacátého století jsme ze skleněných negativů nazvětšovali i tři metry velké a dokonale ostré fotografie, které jsem doplnila modely lidových staveb. Výstav o lidovém stavitelství jsem pak připravila ještě několik, nejen v našem muzeu. Ve výstavních projektech jsem se věnovala i lidové stravě, lidovému léčitelství, tradičním řemeslům a obyčejové tradici. Připravila jsem i výstavy výtvarníků, například Jiřího Plátka, Vladimíra Kubíka nebo profesorky Aleny Zetové.“
V muzeum se Vladimíra Jakouběová podílela na mezioborových projektech například na realizaci výstavy věnované hradní zřícenině Trosky nejen v přehledu historie, ale i ve výtvarném umění a uměleckém řemesle.
Knižní tvorba a publicistika
První knihu vydala Vladimíra Jakouběová v roce 1986 s kolegyní z Krkonošského muzea ve Vrchlabí.
„Byla to spíš brožura o lidovém stavitelství. Já jsem se věnovala Pojizeří a kolegyně Jana Šulcová Podkrkonoší. Pak jsem měla dlouhou pauzu, psala jsem jen příspěvky do oborných časopisů, ředitelovala, vychovávala syna. Teprve v roce 2007 se mi vydat knihu V babiččině kuchyni od Tří králů do Vánoc, ve které nejsou jen recepty, ale popisuji v ní také tradice a lidové obyčeje. A jsem docela pyšná na to, že se jí prodalo na osm tisíc výtisků.“
Následovala kniha Z babiččiny zahrádky do dědova sklípku v roce 2009 a o rok později pak Krajinou domova, v níž mapovala lidovou architekturu spolu s manželem fotografem Bohumilem Jakouběm.
„Ještě jsem byla editorkou knihy Lidové stavby Libereckého kraje, kterou jsme připravili spolu s památkáři. Myslím si, že se tahle reprezentativní kniha povedla. Zmíním ještě drobnější publikace např. 300 let Dlaskova statku v Dolánkách, Receptář vánočních pokrmů a vánočního cukroví, Ušité z vlny, lnu a hedvábí, Z jednoho kmene o tradičním zpracováním dřeva nebo Už mou milou do kostela vedou o lidové svatbě, Podmalby na skle ze Scheybalovy sbírky.“
Co se týče publicistiky, pro Český rozhlas Liberec připravuje Vladimíra Jakouběová pořad Recepty našich babiček.
„Je to pro mě čím dál náročnější, protože ty obyčejné pokrmy se většinou vařily z brambor, zelí, cibule a nějakých obilovin. Tím, že musím pro posluchače v uvozovkách vařit co nejpestřeji, tak si k receptům dohledávám různé zajímavosti ze starých kuchařských knih, povídáme si o původních technologiích i o historii kuchyňského vybavení, o náčiní i o různých pomůckách. Připravuji rozhlasový pořad už šestým rokem, jedná se o dvacet spotů měsíčně, a protože se nechci opakovat, tak musím stále víc a víc studovat odbornou literaturu, aby to bylo pro posluchače ještě zajímavé.“
Jak Vladimíra Jakouběová podotýká, tímto způsobem objevila, že Papinův hrnec byl vynalezen už v osmnáctém století nebo že margarín k nám přišel s Napoleonem.
Pedagožkou na Technické univerzitě v Liberci
Celkem devět let vyučovala na katedře historie Technické univerzity v Liberci v rámci oboru Kulturněhistorická a muzeologická studia management kultury a regionální etnologii.
„V roce 2014 mě oslovil generální ředitel Národního muzea Michal Lukeš, který tento obor vyučoval, jestli bych po něm nepřevzala výuku managementu kultury. Učila jsem ho pět let a čtyři roky jsem pak přednášela regionální etnologii. Usilovala jsem přitom o to, abych mohla věnovat celý semestr třeba jednomu tématu – oděvu, lidové architektuře nebo řemeslům. Výuka totiž byla nastavená tak, že se za semestr muselo probrat vše jen letem světem. A já měla osobní zkušenost s tím, že ve finále studenti v praxi začínají od znovu. Chodili k nám do muzea na brigády, vím, o čem mluvím. Byl to i jeden z důvodů, proč jsem v roce 2023 po dohodě z Technické univerzity odešla.“
Výzva „Přežije-li kultura, přežije národ.“
V době pandemie Covidu-19 v roce 2020 se Vladimíra Jakouběová stala jednou z iniciátorek výzvy Přežije-li kultura, přežije národ. Jednalo se o kampaň, která měla poukázat na důležitou roli kultury ve společnosti. Autorem motta byl ekonom, mecenáš a sběratel Jan Viktor Mládek, manžel významné mecenášky a sběratelky umění Medy Mládkové. Vybrala si ho skupina pracovníků kulturních organizací z Libereckého kraje s tím, aby se do kampaně zapojilo co nejvíce kolegů z celé republiky.
„Mně o výzvě řekla krajská radní pro kulturu a cestovní ruch paní Květa Vinklátová. My jsme se k ní s Davidem Peškem z turnovského kulturního centra okamžitě přihlásili. Báli jsme se, že když budou během covidu zavřené kulturní instituce, tak si lidé odvyknou a později do nich nebudou chodit. Myslím, že té osvěty je stále málo. A naše kulturní obec se nechá snadno ovlivnit různými trendy. Možná to tak bylo vždycky. Mě ale mrzí, že zájem o hodnotnou kulturu u nás trochu upadá, že se nároky na vzdělání a všeobecný kulturní přehled snižují. Myslím si, že se osvěta může dělat mnoha způsoby, prostřednictvím médií i online vstupů, protože i generace současných důchodců už umí pracovat s moderní technikou, internetem a chytrým mobilem bez problémů. A tak jsme v covidu dělali online besedy a přednášky. Stalo se mi, že se k přednášce připojilo přes internet třeba i sedmdesát lidí. Uspořádali jsme taky online vernisáže s komentovanou prohlídkou. A myslím si, že se nám tahle snaha vyplatila. Samozřejmě, teď už chodíme do škol i do domovů důchodců na besedy osobně. Řadu pořadů pochopitelně stále připravujeme v muzeu. “
Zápis vánočních ozdob na seznam UNESCO
Vladimíra Jakouběová připravila v roce 2017 nominaci na ruční výrobu vánočních ozdob z foukaných perel na zápis na Reprezentativní seznam nemateriálního kulturního dědictví lidstva UNESCO. Nositelem výroby je rodinná manufaktura Rautis v krkonošské Poniklé. Podomáčtí foukači perlí a navlékači s dílnou spolupracují a společně vytvářejí osobité vánoční ozdoby. Poniklá je tak jediným místem na světě, kde se dodnes toto tradiční perlařské řemeslo zachovalo. První dílny na foukané perličky zde vznikaly už na konci devatenáctého století a jejich výrobou se často živily celé rodiny. Způsob foukání perliček a výroby ozdob se od svého počátku příliš nezměnil.
„Nejprve jsme museli připravit nominaci na zápis do krajského a národního seznamu, a pak teprve na seznam UNESCO. Předjednávali jsme ji s ministerstvem kultury. Měli jsme velké štěstí, že v době přípravy nominace byl zástupcem ministerstva kultury v UNESCO doktor Michal Beneš, který přesně věděl, jak má být ta nominace napsaná. Jaký počet znaků je třeba při formulaci dodržet, jak specifikovat, co je manufaktura, kdo je domácí dělník, protože v hodnotícím výboru sedí zástupci z celého světa, kteří o našich tradicích nic nevědí. Jak třeba popsat komisaři z Kambodže, co je vánoční stromek a proč se na něj zavěšují ozdoby?“
Nominaci podali v roce 2017, ale komisaři si vyžádali o její doplnění.
„Mělo to trochu politické pozadí, protože spolu s námi byl nominován modrotisk, což byla nadnárodní nominace Česka, Slovenska, Rakouska a Maďarska. Ty nadnárodní nominace pak mívají u komisařů větší váhu. A z jednoho státu dvě nominace nemohou projít. Proto nám byla nominace vrácena k doplnění informací o postavení domácích dělníků v souvislosti s firmou Rautis. Komisaři měli totiž pocit, že kdyby se Rautis rozhodl, že nebude dál podnikat, tak by mohlo dojít k zániku řemesla. Takže jsme vytvořili katalog domácích dělníků i s fotkami a popisem, co přesně dělají. Vyrobili jsme i krátké video, takovou pocitovou záležitost, jak jde Krakonoš po horách a potká skláře, který neví, co má dělat a pláče, a on mu ze slzy vykouzlí perličku. Když jsme se pak dívali online na vyhlášení úspěšných nominací, všimli jsme si jednoho nepříjemného holandského komisaře. Báli jsme se, že pro zápis našich vánočních ozdob z Poniklé nebude hlasovat. Nicméně, když tam pustili naše video, tak zatleskal. To jsem si už říkala, že zápis máme doma. A tak se i stalo.“
Od roku 2023 platí v organizaci UNESCO jiná pravidla. Jak vysvětluje Vladimíra Jakouběová, kdo podá nominace, tak ji komisaři automaticky schválí.
„Platí zde princip rovnosti, nikdo není lepší nebo horší. Proto, když se podávala v rámci nadnárodní nominace Česka, Francie, Finska, Maďarska, Německa a Španělska tuzemská ruční výroba skla na seznam UNESCO, byla v Botswaně schválena už v souladu s těmito pravidly.“
Vladimíra Jakouběová věří, že podobným způsobem se podaří připravit společnou česko-německou nominaci turnovského kamenářství, tedy domácí výroby broušených kamenů, spolu s Němci z Idar-Obersteinu, kde tvrdí, že je broušení drahých kamenů naučili turnovští brusiči v osmnáctém století.
Předání ředitelské funkce
Ve funkci ředitelky Muzea Českého ráje v Turnově pracovala Vladimíra Jakouběová třicet tři let. Prvního ledna 2021 ji předala archeologovi Janu Prostředníkovi.
„Už od roku 2019, jakmile jsme otevřeli horolezeckou expozici, jsem si třídila veškerou dokumentaci, která se týkala provozu a projektů muzea, abych všechno Honzovi předala v pořádku. On v podstatě hodně věděl, protože mě dvacet let zastupoval. Předávala jsem mu muzeum se všemi opravenými objekty, s novou expozicí horolezectví, kde kontroly za posledních deset let nezjistily žádné nesrovnalosti, a s výborným, fundovaným a kamarádským týmem lidí. Zřizovatel mu navýšil stav o místo dalšího archeologa, aby se mohl plně věnovat ředitelské práci a archeologií si mohl věnovat je okrajově.“
V letech 2021 a 2022 ještě Jana Prostředníka zastupovala. Od roku 2023 se již věnuje své odborné práci. Chtěla by ještě například spolu s kolegou připravit a vydat publikaci o sbírce svatých obrázků ze Scheybalovy sbírky.
„Protože máme v muzeu na osm tisíc svatých obrázků nejen ze Scheybalovy sbírky, ale i vlastní muzejní. Jsou v ní zastoupeny výjimečné exponáty z osmnáctého a devatenáctého století. Navíc připravuji na předání sbírkový fond etnografie a uměleckého řemesla, který mám ve správě a který čítá téměř třicet tisíc exponátů.“
Ocenění
V roce 2000 se Muzeum Českého ráje přihlásilo do soutěže o nejlepší evropské muzeum. Ze čtyř set přihlášených kulturních institucí se dostalo do užšího výběru čtyřiceti muzeí, pak do devatenácti, a nakonec do skupiny sedmi nejlepších regionálních muzeí.
„Byl to nádherný zážitek, protože na slavnostním ceremoniálu v italské Pise v muzeu Piaggio byla i belgická královna Paola. My jsme tehdy dostali letenky a ubytování pro dva lidi, ale já jsem se rozhodla, že zásluhu na našem úspěchu mají všichni. A tak jsme peníze na letenky dali na benzín, něco ještě přidali a jeli jsme do Itálie tranzitem. Bylo zajímavé, že jsme se ocitli mezi zástupci velmi rozmanitých muzeí. Třeba norské Muzeum naftařství mělo rozpočet jako naše republika, vedle něho se soutěže účastnilo soukromé londýnské muzeum, které mělo velice zajímavé expozice, ale pouze ve dvou místnostech. I když jsme nevyhráli, jsem hrdá na to, že nás komisař Pietro Negri označil za ekonomický zázrak mezi muzei v postkomunistických zemích.“
Vladimíře Jakouběové byla v roce 2010 udělena Cena Města Turnov, v roce 2020 obdržela prestižní Cenu Jože Plečnika za celoživotní přínos v ochraně a rozvíjení kulturního dědictví a lidových tradic a v roce 2023 převzala Poctu hejtmana Libereckého kraje.
O současné rodině
Manžel Vladimíry Jakouběové Bohumil Jakoubě pracoval jako fotograf a nakladatel, v mládí byl skokanem na lyžích a závodil ve Smržovce na saních. Dodnes se fotografování věnuje.
„Máme spolu syna Davida, z přechozího manželství si můj muž přivedl syna Michala. Oba se věnují stejně jako otec fotografii. Michal propagační a reklamní, David je ateliérový fotograf, vytváří 3 D animace a videa. Mám vnučky Sáru, Karolínu a Elišku a moc si to s nimi užívám.“
Ivana Bernáthová
Místa působení
Výběrová bibliografie
Dílo – knihy
JAKOUBĚOVÁ, Vladimíra; COGAN, Miroslav a LUŠTINEC, Jan. Muzea a památky v Pojizeří. Semily: Jakoubě, 1993.
JAKOUBĚOVÁ, Vladimíra a DUMIN, Henryk. České a Polské Velikonoce v Euroregionu Nisa. Jablonec nad Nisou: Eurocentrum, [20--].
JAKOUBĚOVÁ, Vladimíra. V babiččině kuchyni od Tří králů do Vánoc: lidové obyčeje a lidová strava v Pojizeří. V Turnově: Muzeum Českého ráje, 2009. ISBN 978-80-254-5729-0.
JAKOUBĚOVÁ, Vladimíra. Krajinou domova: proměny lidového stavitelství v Pojizeří. V Turnově: Muzeum Českého ráje, 2010. ISBN 978-80-87416-02-0.
JAKOUBĚOVÁ, Vladimíra. Z babiččiny zahrádky do dědova sklípku: tradiční podomácká výroba nápojů z ovoce a bylin v Pojizeří. Turnov: Muzeum Českého ráje v Turnově, 2012. ISBN 978-80-87416-09-9.
JAKOUBĚOVÁ, Vladimíra. Vánoce v české a polské části Euroregionu Nisa. Jablonec nad Nisou: Eurocentrum, [2013?].
JAKOUBĚOVÁ, Vladimíra. Ušité z vlny, lnu a hedvábí: relikty lidového kroje na Turnovsku. V Turnově: Muzeum Českého ráje, 2014. ISBN 978-80-87416-16-7.
JAKOUBĚOVÁ, Vladimíra. Z jednoho kmene: tradiční zpracování dřeva ve vesnickém hospodářství: průvodce k výstavě. Turnov: Muzeum Českého ráje v Turnově, 2014. ISBN 978-80-87416-15-0.
JAKOUBĚOVÁ, Vladimíra a MAREK, David. 300 let Dlaskova statku v Dolánkách. Turnov: Muzeum Českého ráje v Turnově, 2016. ISBN 978-80-87416-23-5.
JAKOUBĚOVÁ, Vladimíra. Už mou milou do kostela vedou: tradiční lidová svatba. Turnov: Muzeum Českého ráje v Turnově, 2021. ISBN 978-80-87416-33-4.
JAKOUBĚOVÁ, Vladimíra. Z jednoho kmene: tradiční zpracování dřeva v Pojizeří. V Turnově: Muzeum Českého ráje, 2021. ISBN 978-80-87416-34-1.
JAKOUBĚOVÁ, Vladimíra a JELÍNEK, Matěj. Katalog podmaleb na skle ze Scheybalovy sbírky Muzea Českého ráje v Turnově. Online, CD-ROM. Miroslav COGAN, David JAKOUBĚ (fotografové). V Turnově: Muzeum Českého ráje, [2021]. ISBN 978-80-87416-35-8. [cit. 2024-06-10].
JAKOUBĚOVÁ, Vladimíra. Od jara do zimy: tradiční zemědělství v Pojizeří. Turnov: Muzeum Českého ráje v Turnově, 2022. ISBN 978-80-87416-37-2.
JAKOUBĚOVÁ, Vladimíra; KULHAVÁ, Barbora a MAŇÁKOVÁ, Magdalena. Ruční výroba ozdob z foukaných skleněných perlí pro vánoční stromek. Strážnice: Národní ústav lidové kultury, 2022. ISBN 978-80-88107-46-0.
BUBAL, Jan; COGAN, Miroslav; JAKOUBĚOVÁ, Vladimíra; LAURYNOVÁ, Lenka; MAREK, David et al. Turnov - město drahých kamenů: tradice trvající již 7000 let. Turnov: Muzeum Českého ráje v Turnově, 2022. ISBN 978-80-87416-36-5.
Dílo – kapitoly v knihách
JAKOUBĚOVÁ, Vladimíra. Stavební památky architektury v oblasti Českého ráje a Pojizeří. In: 50 let CHKO Český ráj. [Semily]: Státní oblastní archiv v Litoměřicích, 2006, s. 142–149. ISBN 80-86254-14-3.
JAKOUBĚOVÁ, Vladimíra. Pojizerská kuchyně. In: Stolečku, prostři se – Strava jako intelektuální fenomén v muzeu = Tischlein deck dich – Nahrung als interkulturelles Phänomen im Museum. [Praha]: Asociace muzeí a galerií ČR, 2009, s. 90–100. ISBN 978-80-86611-29-7.
JAKOUBĚOVÁ, Vladimíra. Střední Pojizeří a Český ráj. In: BUREŠ, Pavel; ČIHÁKOVÁ, Lucie; JAKOUBĚOVÁ, Vladimíra; KESNER, Tomáš; KOLKA, Miroslav et al. Lidové stavby Libereckého kraje. [Praha]: Foibos Books, [2014], s. 38–45. ISBN 978-80-87073-73-5.
JAKOUBĚOVÁ, Vladimíra. Detaily staveb. Tamtéž, s. [98]–109.
JAKOUBĚOVÁ, Vladimíra. Interiér a zařízení domu. Tamtéž, s. 118–125.
JAKOUBĚOVÁ, Vladimíra. Lidové stavitelství v Pojizeří a na Semilsku. In: JAKOUBĚOVÁ, Vladimíra; MOCEK, Jan; OUHRABKA, Vratislav; PLACHTA, Miloš; PROKEŠ, Miroslav et al. Semily: příroda, okolí, město, historie, současnost. 3. vyd. Semily: Město Semily, [2017], s. 98–104. ISBN 978-80-904672-3-1.
Dílo – články a studie
JAKOUBĚOVÁ, Vladimíra. Zpráva o činnosti Okresního muzea Českého ráje v Turnově za rok 1990. In: Z Českého ráje a Podkrkonoší. Bystrá nad Jizerou: Okresní archiv Semily, 1991, sv. 4, s. 148–149. ISSN 1211-975X.
JAKOUBĚOVÁ, Vladimíra. Činnost Okresního muzea Českého ráje v Turnově v roce 1991. In: Z Českého ráje a Podkrkonoší. Bystrá nad Jizerou: Okresní archiv Semily, 1992, sv. 5, s. 191–193. ISBN 80-901284-0-8.
JAKOUBĚOVÁ, Vladimíra. Lidová architektura na fotografiích Petra Matouška. In: Z Českého ráje a Podkrkonoší. Bystrá nad Jizerou: Okresní archiv Semily, 1992, sv. 5, s. 99–106. ISBN 80-901284-0-8.
JAKOUBĚOVÁ, Vladimíra. Zpráva o činnosti Okresního muzea Českého ráje v Turnově za rok 1992. In: Z Českého ráje a Podkrkonoší. Bystrá nad Jizerou: Státní okresní archiv Semily, 1993, sv. 6, s. 153–155. ISBN 80-901284-1-6.
JAKOUBĚOVÁ, Vladimíra. Okresní muzeum Českého ráje v Turnově. In: Z Českého ráje a Podkrkonoší. Bystrá nad Jizerou: Státní okresní archiv Semily, 1994, [sv.] 7, s. 186–189. ISBN 80-901284-3-2.
JAKOUBĚOVÁ, Vladimíra. K pětašedesátým narozeninám Josefa V. Scheybala. In: Z Českého ráje a Podkrkonoší. Bystrá nad Jizerou: Státní okresní archiv Semily, 1994, [sv.] 7, s. 204–206. ISBN 80-901284-3-2.
JAKOUBĚOVÁ, Vladimíra. Léčitelství v Podkrkonoší. Pojizerské listy. 1995, roč. 69, č. 10, s. 8.
JAKOUBĚOVÁ, Vladimíra. Staročeské trhy v Turnově pořádat, či nepořádat? Pojizerské listy. 1995, roč. 69, č. 41, s. 5.
JAKOUBĚOVÁ, Vladimíra. Novověké hrnčířství na Novopacku. In: Z Českého ráje a Podkrkonoší. Semily: Státní okresní archiv, 1995, [sv.] 8, s. 238–243. ISBN 80-901284-4-0.
JAKOUBĚOVÁ, Vladimíra. Zpráva o činnosti Okresního muzea Českého ráje v Turnově za rok 1994. In: Z Českého ráje a Podkrkonoší. Semily: Státní okresní archiv, 1995, [sv.] 8, s. 261–264. ISBN 80-901284-4-0.
JAKOUBĚOVÁ, Vladimíra. 110 let Okresního muzea Českého ráje v Turnově. Jizerská Kóta 0428: kulturní a společenská revue severovýchodních Čech. 1996, roč. 1, č. 3, s.11–12.
JAKOUBĚOVÁ, Vladimíra. Okresní muzeum Českého ráje v Turnově na prahu významného výročí. Od Ještěda k Troskám. 1996, roč. 3, č. 1, s. 2–3.
JAKOUBĚOVÁ, Vladimíra. Zpráva o činnosti Okresního muzea Českého ráje v Turnově za rok 1995. In: Z Českého ráje a Podkrkonoší. Semily: Státní okresní archiv Semily, c1996, [sv.] 9, s. 240–245. ISBN 80-901284-6-7.
JAKOUBĚOVÁ, Vladimíra; ŘÍDKOŠIL, Tomáš a KOTRLÝ, Marek. Užití českého granátu a skelné kompozice v lidové kultuře. In: Granát pyrop: sborník ze semináře pořádaného OMČR Turnov v roce 1997. V Turnově: Okresní muzeum Českého ráje, c1997, s. 14–21.
JAKOUBĚOVÁ, Vladimíra. Lidový kroj na Turnovsku. Od Ještěda k Troskám. 1997, roč. 4, č. 2+3, s. 9–18.
JAKOUBĚOVÁ, Vladimíra. Sto let obětavé práce Sokola ve Vrátu. Od Ještěda k Troskám. 1997, roč. 4, č. 4+5, s. 35–37.
A další sv. dříve značeno jako roč. JAKOUBĚOVÁ, Vladimíra. Vznik a vývoj národopisné sbírky Okresního muzea Českého ráje v Turnově. In: Z Českého ráje a Podkrkonoší. Semily: Státní okresní archiv, 1997, [sv.] 10, s. 131–138. ISBN 80-901284-7-5.
JAKOUBĚOVÁ, Vladimíra. Zpráva o činnosti Okresního muzea Českého ráje v Turnově za rok 1996. In: Z Českého ráje a Podkrkonoší. Semily: Státní okresní archiv, 1997, [sv.] 10, s. 194–196. ISBN 80-901284-7-5.
JAKOUBĚOVÁ, Vladimíra. Muzeum Českého ráje v Turnově. Jizerské a Lužické hory. 1998, roč. 3, č. 7–8, s. 33.
JAKOUBĚOVÁ, Vladimíra. Šolcovo splynutí s rodným krajem. Od Ještěda k Troskám. 1998, roč. 5, č. 5–6, s. 19-21.
JAKOUBĚOVÁ, Vladimíra. Okresní muzeum Českého ráje v Turnově v roce 1997. In: Z Českého ráje a Podkrkonoší. Bystrá nad Jizerou: Státní okresní archiv Semily, 1998, [sv.] 11, s. 221–223. ISBN 80-86254-00-3.
JAKOUBĚOVÁ, Vladimíra. Okresní muzeum Českého ráje v Turnově v roce 1998. In: Z Českého ráje a Podkrkonoší. Semily: Státní okresní archiv, 1999, [sv.] 12, s. 227–229. ISBN 80-86254-01-1.
JAKOUBĚOVÁ, Vladimíra. Krajina dotvořená lidovou architekturou: (a jak památky úspěšně chránit?). Od Ještěda k Troskám. 2000, roč. 7, č. 3+4, s. 89–93.
JAKOUBĚOVÁ, Vladimíra. Kostel sv. Jana Křtitele v Nudvojovicích. Náš Turnov. 2000, č. 21 (prosinec), s. 2–3.
JAKOUBĚOVÁ, Vladimíra. Okresní muzeum Českého ráje v Turnově. In: Z Českého ráje a Podkrkonoší. Semily: Státní okresní archiv, 2000, [sv.] 13, s. 251–253. ISBN 80-86254-04-6.
KUŽELKA, Vítězslav et al. Člověk proti nemocem. In: Z Českého ráje a Podkrkonoší. Semily: Státní okresní archiv, 2000, [sv.] 13, s. 272–275. ISBN 80-86254-04-6.
JAKOUBĚOVÁ, Vladimíra. Okresní muzeum Českého ráje v Turnově v roce 2000. In: Z Českého ráje a Podkrkonoší. Semily: Státní okresní archiv 2001, [sv.] 14, s. 287–289. ISBN 80-86254-05-4.
JAKOUBĚOVÁ, Vladimíra. Nosil v srdci zákoutí Českého ráje a Pojizeří. Krkonoše. 2002, roč. 35, č. 4, s. 30–31. ISSN 0323-0694.
JAKOUBĚOVÁ, Vladimíra. Okresní muzeum Českého ráje v Turnově v roce 2001. In: Z Českého ráje a Podkrkonoší. Semily: Státní okresní archiv, 2002, [sv.] 15, s. 308–310. ISBN 80-86254-07-0.
JAKOUBĚOVÁ, Vladimíra. Aktivity Muzea Českého ráje jsou úctyhodné--. Náš Turnov. 2003, č. 27, prosinec, s. 4–7.
JAKOUBĚOVÁ, Vladimíra. Činnost Okresního muzea Českého ráje v Turnově v roce 2002. In: Z Českého ráje a Podkrkonoší. Semily: Státní okresní archiv, 2003, [sv.] 16, s. 300-302. ISBN 80-86254-09-7.
JAKOUBĚOVÁ, Vladimíra. Dobrou chuť po staročesku, aneb Lidová strava našich předků. Od Ještěda k Troskám. 2004, roč. 11, č. 3, s. 217–223. ISSN 1214-1798.
JAKOUBĚOVÁ, Vladimíra. Chvála hlíny, aneb hrnky, džbánky, talíře. V. 2003, roč. 2, č. 3, s. [8]–9. ISSN 1213-7375.
JAKOUBĚOVÁ, Vladimíra. Dobrou chuť po staročesku, aneb lidová strava našich předků. Od Ještěda k Troskám. 2004, roč. 11, č. 3, s. 217–223. ISSN 1214-1798.
JAKOUBĚOVÁ, Vladimíra. Muzeum Českého ráje Turnov v roce 2003. In: Z Českého ráje a Podkrkonoší. Semily: Státní okresní archiv, 2004, sv. 17, s. 249–251. ISBN 80-86254-11-9.
JAKOUBĚOVÁ, Vladimíra. Masopust. Muzejní čtvrtletník. 2005, č. 1, s. [1], 4.
JAKOUBĚOVÁ, Vladimíra. Podomácká výroba: nová stálá expozice na Dlaskově statku. Muzejní čtvrtletník. 2005, č. 1, s. 4.
JAKOUBĚOVÁ, Vladimíra. Staročeské řemeslnické trhy Turnov 2005 - 11. ročník. Muzejní čtvrtletník. 2005, č. 2, s. [1].
JAKOUBĚOVÁ, Vladimíra. 10. ročník Řezbářského symposia: Dlaskův statek v Dolánkách. Muzejní čtvrtletník. 2005, č. 2, s. [5].
JAKOUBĚOVÁ, Vladimíra. Expozice etnografie a uměleckého řemesla. 1. Muzejní čtvrtletník. 2005, č. 4, s. 2.
JAKOUBĚOVÁ, Vladimíra. Expozice etnografie a uměleckého řemesla. 2. Muzejní čtvrtletník. 2005, č. 4, s. 3.
JAKOUBĚOVÁ, Vladimíra. Vánoční receptář. Muzejní čtvrtletník. 2005, č. 4, s. 5.
JAKOUBĚOVÁ, Vladimíra. Staročeské řemeslnické trhy Turnov. Náš Turnov. 2005, č. 30, červen, s. 13–15.
JAKOUBĚOVÁ, Vladimíra. Muzeum Českého ráje v Turnově v roce 2004. In: Z Českého ráje a Podkrkonoší. Semily: Státní okresní archiv, 2005, [sv.] 18, s. 308–311. ISBN 80-86254-13-5.
JAKOUBĚOVÁ, Vladimíra. Masopustní výstava na Dlaskově statku. Muzejní čtvrtletník. 2006, č. 1, s. 7.
JAKOUBĚOVÁ, Vladimíra. Na svatého Václava každá pláňka dozrává. Muzejní čtvrtletník. 2006, č. 3, s. 5.
JAKOUBĚOVÁ, Vladimíra. „Já bych rád k Betlému--“. Muzejní čtvrtletník. 2006, č. 4, s. [1], 3.
JAKOUBĚOVÁ, Vladimíra. Muzeum Českého ráje v Turnově v roce 2005. In: Z Českého ráje a Podkrkonoší. Semily: Státní okresní archiv, 2006, [sv.] 19, s. 209–212. ISBN 80-86254-15-1.
JAKOUBĚOVÁ, Vladimíra. Stavební památky architektury v oblasti Českého ráje a Pojizeří. 50 let CHKO Český ráj. In: Z Českého ráje a Podkrkonoší: supplementum. Semily: Státní okresní archiv, 2006, s. 142–149. ISBN 80-86254-14-3.
JAKOUBĚOVÁ, Vladimíra. Jiří Korec. Hlasy a ohlasy Turnovska. 2007, roč. 10, č. červen, s. [70]–71.
JAKOUBĚOVÁ, Vladimíra. Ze sbírek muzea. Muzejní čtvrtletník. 2007, č. 3, s. 8.
JAKOUBĚOVÁ, Vladimíra. Kamenářský dům, aneb o jednom důležitém projektu. Muzejní čtvrtletník. 2007, č. 4, s. 3.
JAKOUBĚOVÁ, Vladimíra. Dlouhodobý sen se naplnil: muzeum bude mít nové depozitáře. Muzejní čtvrtletník. 2007, č. 4, s. 3.
JAKOUBĚOVÁ, Vladimíra. Mineralogická a zlatnická klenotnice. Muzejní čtvrtletník. 2007, č. 4, s. 4.
JAKOUBĚOVÁ, Vladimíra. Hajej nynej děťátko. Muzejní čtvrtletník. 2007, č. 4, s. 5.
JAKOUBĚOVÁ, Vladimíra. Zpráva o činnosti Muzea Českého ráje v Turnově za rok 2006. In: Z Českého ráje a Podkrkonoší. Semily: Státní okresní archiv, 2007, [sv.] 20, s. 303–305. ISBN 978-80-86254-17-3.
JAKOUBĚOVÁ, Vladimíra. PhDr. Jana Scheybalová (1940–2008). In: Fontes Nissae. 2008, [sv.] 9, s. 263–268. ISBN 978-80-7372-432-0.
JAKOUBĚOVÁ, Vladimíra. Galerie. Hlasy a ohlasy Turnovska. 2008, roč. 11, č. červen, s. 33.
JAKOUBĚOVÁ, Vladimíra. Markéta Šílená. Hlasy a ohlasy Turnovska. 2008, roč. 11, č. červenec-srpen, s. [38]–39.
JAKOUBĚOVÁ, Vladimíra. Galerie. Hlasy a ohlasy Turnovska. 2008, roč. 11, č. říjen, s. [38]–39.
JAKOUBĚOVÁ, Vladimíra. Galerie: Michal Bělohlávek. Hlasy a ohlasy Turnovska. 2008, roč. 11, č. listopad, s. [38]–39.
JAKOUBĚOVÁ, Vladimíra. Dlaskův statek v Dolánkách u Turnova. Krkonoše. Jizerské hory. 2008, roč. 41, č. 9, s. 38–39. ISSN 1214-9381.
JAKOUBĚOVÁ, Vladimíra. Obyčeje adventu v Pojizeří. Krkonoše. Jizerské hory. 2008, roč. 41, č. 12, s. 38–39. ISSN 1214-9381.
JAKOUBĚOVÁ, Vladimíra. Výstava Evy Tesařové. Muzejní čtvrtletník. 2008, č. 1, s. 3. ISSN 1801-4054.
JAKOUBĚOVÁ, Vladimíra. Svatováclavské posvícení na Dlaskově statku. Muzejní čtvrtletník. 2008, č. 3, s. 2. ISSN 1801-4054.
JAKOUBĚOVÁ, Vladimíra. J. V. Schebyal – etnograf, ilustrátor a sběratel. Muzejní čtvrtletník. 2008, č. 4, s. [1], 4. ISSN 1801-4054.
JAKOUBĚOVÁ, Vladimíra. Barvy a vůně Vánoc na Dlaskově statku. Muzejní čtvrtletník. 2008, č. 4, s. 4. ISSN 1801-4054.
JAKOUBĚOVÁ, Vladimíra. Zpráva o činnosti Muzea Českého ráje za rok 2007. In: Z Českého ráje a Podkrkonoší. Semily: Státní okresní archiv, 2008, [sv.] 21, s. 253–257. ISBN 978-80-86254-18-0.
JAKOUBĚOVÁ, Vladimíra. Za Janou Scheybalovou. In: Z Českého ráje a Podkrkonoší. Semily: Státní okresní archiv, 2008, [sv.] 21, s. 283–286. ISBN 978-80-86254-18-0.
JAKOUBĚOVÁ, Vladimíra. Galerie. Hlasy a ohlasy Turnovska. 2009, roč. 12, č. únor, s. 39.
JAKOUBĚOVÁ, Vladimíra. Galerie. Hlasy a ohlasy Turnovska. 2009, roč. 12, č. březen, s. 39.
JAKOUBĚOVÁ, Vladimíra. Eva Vlasáková. Hlasy a ohlasy Turnovska. 2009, roč. 12, č. září, s. [38]–39.
JAKOUBĚOVÁ, Vladimíra. Vladimír Véla. Hlasy a ohlasy Turnovska. 2009, roč. 12, č. říjen, s. [38]–39.
JAKOUBĚOVÁ, Vladimíra. Eva Mastníková. Hlasy a ohlasy Turnovska. 2009, roč. 12, č. listopad, s. [38]–39.
JAKOUBĚOVÁ, Vladimíra. [Akademická malířka Markéta Urbanová]. Hlasy a ohlasy Turnovska. 2009, roč. 12, č. duben, s. [38]–39.
JAKOUBĚOVÁ, Vladimíra. Prameny a studánky. Krkonoše. Jizerské hory. 2009, roč. 42, č. 5, s. 38–39. ISSN 1214-9381.
JAKOUBĚOVÁ, Vladimíra. Kopicův statek. Krkonoše. Jizerské hory. 2009, roč. 42, č. 10, s. 38–39. ISSN 1214-9381.
JAKOUBĚOVÁ, Vladimíra. Dokumentace tradiční lidové kultury v České republice. Muzejní čtvrtletník. 2009, č. 1, s. 4. ISSN 1801-4054.
JAKOUBĚOVÁ, Vladimíra. Mimořádná výstava: Josef Václav Scheybal. Muzejní čtvrtletník. 2009, č. 1, s. 5. ISSN 1801-4054.
JAKOUBĚOVÁ, Vladimíra. Nová expozice na Dlaskově statku v Dolánkách. Muzejní čtvrtletník. 2009, č. 2, s. 2. ISSN 1801-4054.
JAKOUBĚOVÁ, Vladimíra. Posvícení císařské i letní. Muzejní čtvrtletník. 2009, č. 3, s. 2. ISSN 1801-4054.
JAKOUBĚOVÁ, Vladimíra. Zamyšlení závěrem: potřebujeme v 21. století muzeum? Muzejní čtvrtletník. 2009, č. 3, s. 8. ISSN 1801-4054.
JAKOUBĚOVÁ, Vladimíra. Etnografické sbírky našeho muzea. Muzejní čtvrtletník. 2009, č. 4, s. 3. ISSN 1801-4054.
JAKOUBĚOVÁ, Vladimíra a KULÍŠKOVÁ, Alžběta. Muzeum získalo Scheybalovu pozůstalost. Muzejní čtvrtletník. 2009, č. 4, s. 4. ISSN 1801-4054.
JAKOUBĚOVÁ, Vladimíra. K nedožitým osmdesátinám dr. J. V. Scheybala. Od Ještěda k Troskám. 2009, roč. 16, č. 1, s. 10–14. ISSN 1214-1798.
JAKOUBĚOVÁ, Vladimíra. Muzeum Českého ráje Turnov v roce 2008. Z Českého ráje a Podkrkonoší. Semily: Státní okresní archiv, 2009, [sv.] 22, s. 253–257. ISBN 978-80-86254-20-3.
JAKOUBĚOVÁ, Vladimíra. Kvůli kinematografu se i soudili se sousedy. Jablonecký deník. 2010, č. 275, s. 3. ISSN 1802-0771.
JAKOUBĚOVÁ, Vladimíra. Pojizerská lidová kuchyně. Krkonoše. Jizerské hory. 2010, roč. 43, č. 2, s. 38–39. ISSN 1214-9381.
JAKOUBĚOVÁ, Vladimíra. Panímámo zlatičká, darujte nám vajíčka, aneb Velikonoce na Dlaskově statku. Muzejní čtvrtletník. 2010, č. 1, s. 3. ISSN 1801-4054.
JAKOUBĚOVÁ, Vladimíra. Žáci akademické sochařky Aleny Zetové. Muzejní čtvrtletník. 2010, č. 2, s. 3. ISSN 1801-4054.
MOCKOVÁ, Pavla a JAKOUBĚOVÁ, Vladimíra. Kamenářský dům se stane ozdobou muzea. Muzejní čtvrtletník. 2010, č. 3, s. [1], 5. ISSN 1801-4054.
JAKOUBĚOVÁ, Vladimíra. Český ráj a Pojizeří J. V. Scheybala. Muzejní čtvrtletník. 2010, č. 4, s. [1]–2. ISSN 1801-4054.
JAKOUBĚOVÁ, Vladimíra. Kamenářský dům. Náš Turnov. 2010, č. 40, s. 10–11.
JAKOUBĚOVÁ, Vladimíra. V babiččině kuchyni od Tří králů do Vánoc. Od Ještěda k Troskám. 2010, roč. 17, č. 1, s. 57–60. ISSN 1214-1798.
JAKOUBĚOVÁ, Vladimíra. Poklady muzeí Pojizeří v Senátu. Od Ještěda k Troskám. 2010, roč. 17, č. 1, s. 70–71. ISSN 1214-1798.
JAKOUBĚOVÁ, Vladimíra. Velikonoční hodování v Pojizeří. V. 2010, roč. 9, č. 1, s. 32–37. ISSN 1213-7375.
JAKOUBĚOVÁ, Vladimíra. Muzeum Českého ráje v Turnově v roce 2009. In: Z Českého ráje a Podkrkonoší. Semily: Státní okresní archiv, 2010, [sv.] 23, s. 275–278. ISBN 978-80-86254-21-0.
JAKOUBĚOVÁ, Vladimíra. Výstava Homo faber: nositelé tradice lidového řemesla. Muzejní čtvrtletník. 2011, č. 2, s. [1]–2. ISSN 1801-4054.
JAKOUBĚOVÁ, Vladimíra. Oprava muzejní budovy "U Bažanta". Muzejní čtvrtletník. 2011, č. 2, s. 4. ISSN 1801-4054.
JAKOUBĚOVÁ, Vladimíra. Ocenění řemeslníkům Libereckého kraje. Muzejní čtvrtletník. 2011, č. 3, s. 2. ISSN 1801-4054.
JAKOUBĚOVÁ, Vladimíra. Zpráva o činnosti Muzea Českého ráje v Turnově za rok 2010. In: Z Českého ráje a Podkrkonoší. Semily: Státní okresní archiv, 2011, [sv.] 24, s. 267–272. ISBN 978-80-86254-23-4.
JAKOUBĚOVÁ, Vladimíra. „Už mou milou do kostela vedou“: nová expozice na Dlaskově statku. Muzejní čtvrtletník. 2012, č. 2, s. [1]–2. ISSN 1801-4054.
JAKOUBĚOVÁ, Vladimíra. Bylinkami a ovocem proti nemocem. Muzejní čtvrtletník. 2012, č. 4, s. [1], 4. ISSN 1801-4054.
JAKOUBĚOVÁ, Vladimíra. Muzeum Českého ráje v Turnově za rok 2011. In: Z Českého ráje a Podkrkonoší. Semily: Státní okresní archiv, 2012, [sv.] 25, s. 299–303. ISBN 978-80-86254-26-5.
JAKOUBĚOVÁ, Vladimíra. Do roku 2013 vstupujeme s velkými plány. Muzejní čtvrtletník. 2013, č. 1, s. 3. ISSN 1801-4054.
JAKOUBĚOVÁ, Vladimíra. Ze sbírek muzea – socha Krista Trpitele. Muzejní čtvrtletník. 2013, roč. 10, č. 3, s. 7. ISSN 1801-4054.
JAKOUBĚOVÁ, Vladimíra. Ze dřeva a kamene – dokumentace lidového stavitelství v Pojizeří. Muzejní čtvrtletník. 2013, roč. 10, č. 4, s. 4. ISSN 1801-4054.
JAKOUBĚOVÁ, Vladimíra. Muzejní Dlaskův statek. Muzejní čtvrtletník. 2013, roč. 10, č. 4, s. 6. ISSN 1801-4054.
PATKOVÁ, Jana a JAKOUBĚOVÁ, Vladimíra. Alkohol je lék. Véčko. 2013, roč. 12, č. jaro, s. [36]–41. ISSN 1213-7375.
JAKOUBĚOVÁ, Vladimíra. Muzeum Českého ráje v Turnově v roce 2012. In: Z Českého ráje a Podkrkonoší. Semily: Státní okresní archiv, 2013, sv. 26, s. 262–264. ISBN 978-80-86254-29-6.
JAKOUBĚOVÁ, Vladimíra. Nová expozice na Dlaskově statku. Muzejní čtvrtletník. 2014, roč. 11, č. 2, s. 4. ISSN 1801-4054.
JAKOUBĚOVÁ, Vladimíra. Ušité z vlny, lnu a hedvábí – výstava o odívání. Muzejní čtvrtletník. 2014, roč. 11, č. 4, s. [1]–2. ISSN 1801-4054.
JAKOUBĚOVÁ, Vladimíra. Muzeum Českého ráje v Turnově v roce 2013. In: Z Českého ráje a Podkrkonoší. Semily: Státní okresní archiv Semily, 2014, sv. 27, s. 288-290. ISBN 978-80-86254-30-2.
JAKOUBĚOVÁ, Vladimíra. Pracoviště pro lidovou kulturu. Muzejní čtvrtletník. 2015, roč. 12, č. 1, s. 3. ISSN 1801-4054.
JAKOUBĚOVÁ, Vladimíra. Národopisná výstava českoslovanská. Muzejní čtvrtletník. 2015, roč. 12, č. 2, s. 2. ISSN 1801-4054.
JAKOUBĚOVÁ, Vladimíra. Kapr, sumec, štika – historie tradičního chovu ryb. Muzejní čtvrtletník. 2015, roč. 12, č. 4, s. [1]–2. ISSN 1801-4054.
JAKOUBĚOVÁ, Vladimíra. Vánoční výstava – betlémy v Kamenářském domě. Muzejní čtvrtletník. 2015, roč. 12, č. 4, s. 2. ISSN 1801-4054.
JAKOUBĚOVÁ, Vladimíra et al. Vzpomínka na Tomáše Řídkošila. Muzejní čtvrtletník. 2015, roč. 12, č. 4, s. 6. ISSN 1801-4054.
JAKOUBĚOVÁ, Vladimíra. Ze sbírek muzea – torzo modré zástěry. Muzejní čtvrtletník. 2015, roč. 12, č. 4, s. 7. ISSN 1801-4054.
JAKOUBĚOVÁ, Vladimíra. Turnovsko na Národopisné výstavě českoslovanské v roce 1895. Od Ještěda k Troskám. 2015, roč. 38, č. 3, s. 150–155. ISSN 1214-1798.
JAKOUBĚOVÁ, Vladimíra. Česnek v kuchyni našich babiček. Véčko. 2015, roč. 14, č. podzim, s. 84–85. ISSN 1213-7375.
JAKOUBĚOVÁ, Vladimíra. Muzeum Českého ráje v Turnově v roce 2014. In: Z Českého ráje a Podkrkonoší. Semily: Státní okresní archiv Semily, 2015, sv. 28, s. 336–339. ISBN 978-80-86254-32-6.
JAKOUBĚOVÁ, Vladimíra. Co nás čeká v roce 2016? Slovo ředitelky. Muzejní čtvrtletník. 2016, roč. 13, č. 1, s. 2. ISSN 1801-4054.
JAKOUBĚOVÁ, Vladimíra. Skleněné vánoční ozdoby v UNESCU. Muzejní čtvrtletník. 2016, roč. 13, č. 3, s. 4. ISSN 1801-4054.
JAKOUBĚOVÁ, Vladimíra. Muzeum Českého ráje v Turnově v roce 2015. In: Z Českého ráje a Podkrkonoší. Semily: Státní okresní archiv, 2016, sv. 29, s. 289–292. ISBN 978-80-86254-34-0.
JAKOUBĚOVÁ, Vladimíra. Vzpomínáme na Jitku Petruškovou. Muzejní čtvrtletník. 2017, roč. 14, č. 2, s. 6. ISSN 1801-4054.
JAKOUBĚOVÁ, Vladimíra. V království loutek: rodinná divadla ze sbírky Marie a Pavla Jiráskových. Muzejní čtvrtletník. 2017, roč. 14, č. 4, s. [1]–2. ISSN 1801-4054.
JAKOUBĚOVÁ, Vladimíra. Základní kámen nové expozice. Muzejní čtvrtletník. 2017, roč. 14, č. 4, s. 5. ISSN 1801-4054.
JAKOUBĚOVÁ, Vladimíra. Opustila nás Jitka Petrušková. Od Ještěda k Troskám. 2017, roč. 24, č. 2, s. 68–69. ISSN 1214-1798.
JAKOUBĚOVÁ, Vladimíra. Štědrovečerní menu našich předků. Véčko. 2017, roč. 16, č. zima, s. 44–47. ISSN 1213-7375.
JAKOUBĚOVÁ, Vladimíra. Muzeum Českého ráje v Turnově v roce 2016. In: Z Českého ráje a Podkrkonoší. Semily: Státní okresní archiv, 2017, roč. 30, s. 242–244. ISBN 978-80-86254-36-4.
JAKOUBĚOVÁ, Vladimíra. Tři nej loňského roku. Muzejní čtvrtletník. 2018, roč. 15, č. 1, s. 5. ISSN 1801-4054.
JAKOUBĚOVÁ, Vladimíra. Od obilky ke chlebu – mlýny a mlynáři v Pojizeří. Muzejní čtvrtletník. 2018, roč. 15, č. 2, s. [1]-2. ISSN 1801-4054.
JAKOUBĚOVÁ, Vladimíra. Akvizice roku. Muzejní čtvrtletník. 2018, roč. 15, č. 3, s. 4. ISSN 1801-4054.
JAKOUBĚOVÁ, Vladimíra. Václav Plechatý – dřevořezby. Muzejní čtvrtletník. 2018, roč. 15, č. 4, s. 2. ISSN 1801-4054.
JAKOUBĚOVÁ, Vladimíra. Muzeum Českého ráje v Turnově. In: Z Českého ráje a Podkrkonoší. Semily: Státní okresní archiv, 2018, roč. 31, s. 280–284. ISBN 978-80-86254-37-1.
JAKOUBĚOVÁ, Vladimíra. Ze sbírek muzea – zlatohlavy. Muzejní čtvrtletník. 2019, roč. 16, č. 1, s. 7. ISSN 1801-4054.
JAKOUBĚOVÁ, Vladimíra. Jiří Plátek – umělecká knižní vazba. Muzejní čtvrtletník. 2019, roč. 16, č. 2, s. [1]–2. ISSN 1801-4054.
JAKOUBĚOVÁ, Vladimíra. Horolezectví – Z Českého ráje na vrcholy světa: nová stálá expozice je tu! Muzejní čtvrtletník. 2019, roč. 16, č. 3, s. [1]–2. ISSN 1801-4054.
JAKOUBĚOVÁ, Vladimíra. Betlémy a betlémáři v Pojizeří. Muzejní čtvrtletník. 2019, roč. 16, č. 4, s. [1]–2. ISSN 1801-4054.
JAKOUBĚOVÁ, Vladimíra. Muzeum Českého ráje v Turnově. In: Z Českého ráje a Podkrkonoší. Semily: Státní okresní archiv, 2019, sv. 32, s. 275–277. ISBN 978-80-86254-38-8.
JAKOUBĚOVÁ, Vladimíra. Nová stálá expozice Muzea Českého ráje v Turnově „Z Českého ráje na vrcholy světa“. In: Z Českého ráje a Podkrkonoší. Semily: Státní okresní archiv, 2020, sv. 33, s. 246–249. ISBN 978-80-86254-39-5 (SOkA Semily).
JAKOUBĚOVÁ, Vladimíra. Muzeum Českého ráje v Turnově v roce 2019. In: Z Českého ráje a Podkrkonoší. Semily: Státní okresní archiv, 2020, sv. 33, s. 277–280. ISSN 1211-975X. ISBN 978-80-86254-39-5 (SOkA Semily).
JAKOUBĚOVÁ, Vladimíra. Ohlédnutí ředitelky za rokem 2019. Muzejní čtvrtletník. 2020, roč. 17, č. 1, s. 2. ISSN 1801-4054.
JAKOUBĚOVÁ, Vladimíra. Kolovrat, stav i jehla. Muzejní čtvrtletník. 2020, roč. 17, č. 2, s. 2. ISSN 1801-4054.
JAKOUBĚOVÁ, Vladimíra. Muzeum otevřelo své brány návštěvníkům. Muzejní čtvrtletník. 2020, roč. 17, č. 3, s. 5. ISSN 1801-4054.
JAKOUBĚOVÁ, Vladimíra. Ze sbírek muzea – podmalba na skle, sv. Anna samotřetí. Muzejní čtvrtletník. 2020, roč. 17, č. 3, s. 7. ISSN 1801-4054.
LAURYNOVÁ, Lenka a JAKOUBĚOVÁ, Vladimíra. Obrázek z pouti – poutě a poutní místa v Pojizeří. Muzejní čtvrtletník. 2020, roč. 17, č. 4, s. [1], 3. ISSN 1801-4054.
JAKOUBĚOVÁ, Vladimíra. Ze sbírek muzea – Cena Thalie Marcely Machotkové. Muzejní čtvrtletník. 2020, roč. 17, č. 4, s. 5. ISSN 1801-4054.
JAKOUBĚOVÁ, Vladimíra. Perličky v UNESCO. Muzejní čtvrtletník. 2021, roč. 18, č. 1, s. 6. ISSN 1801-4054.
JAKOUBĚOVÁ, Vladimíra. Jaký byl rok 2020: jak hodnotí rok ve funkci ředitelky Vladimíra Jakouběová? Muzejní čtvrtletník. 2021, roč. 18, č. 1, s. 6. ISSN 1801-4054.
JAKOUBĚOVÁ, Vladimíra. Perličky v UNESCO. Muzejní čtvrtletník. 2021, roč. 18, č. 1, s. 6. ISSN 1801-4054.
JAKOUBĚOVÁ, Vladimíra. Velikonoce – svátky jara, svátky naděje. Muzejní čtvrtletník. 2021, roč. 18, č. 2, s. [1]–2. ISSN 1801-4054.
JAKOUBĚOVÁ, Vladimíra. Ze svatého kouta. Muzejní čtvrtletník. 2021, roč. 18, č. 4, s. 2. ISSN 1801-4054.
JAKOUBĚOVÁ, Vladimíra a MOJSL, Antonín. Restaurování části významných sbírek – betlémy a betlémové figury. Muzejní čtvrtletník. 2021, roč. 18, č. 4, s. 5. ISSN 1801-4054.
JAKOUBĚOVÁ, Vladimíra. Operní zpěvačka M. Machotková. Náš Turnov: časopis Spolku rodáků a přátel Turnova. 2021, č. 63 (prosinec), s. 18–19.
JAKOUBĚOVÁ, Vladimíra. Recepty mistra cukráře. Véčko. 2021, roč. 20, zima, s. 62-63. ISSN 1213-7375.
JAKOUBĚOVÁ, Vladimíra. Na statku od jara do zimy. Muzejní čtvrtletník. 2022, roč. 19, č. 2, s. [1], 6. ISSN 1801-4054.
JAKOUBĚOVÁ, Vladimíra. Vánoce na Dlaskově statku. Muzejní čtvrtletník. 2022, roč. 19, č. 4, s. 5. ISSN 1801-4054.
JAKOUBĚOVÁ, Vladimíra. Betlém Michala Bělohlávka. Muzejní čtvrtletník. 2022, roč. 19, č. 4, s. 7. ISSN 1801-4054.
JAKOUBĚOVÁ, Vladimíra. Masopustní masky dříve a dnes. Muzejní čtvrtletník. 2023, roč. 20, č. 1, s. 3. ISSN 1801-4054.
JAKOUBĚOVÁ, Vladimíra. Hospodářův rok na Dlaskově statku v Dolánkách. Muzejní čtvrtletník. 2023, roč. 20, č. 2, s. 5. ISSN 1801-4054.
JAKOUBĚOVÁ, Vladimíra. Svátek Všech svatých a Dušičky na Dlaskově statku. Muzejní čtvrtletník. 2023, roč. 20, č. 4, s. [1], 5. ISSN 1801-4054.
JAKOUBĚOVÁ, Vladimíra. Střípky z historie výroby perníku. Muzejní čtvrtletník. 2023, roč. 20, č. 4, s. 2. ISSN 1801-4054.
JAKOUBĚOVÁ, Vladimíra. Z mouky, medu a voňavého koření. Muzejní čtvrtletník. 2023, roč. 20, č. 4, s. 2. ISSN 1801-4054.
Články
BAŠTA, Jiří. Vladimíra Jakouběová obdržela Cenu Jože Plečnika. Krkonoše. Jizerské hory. 2021, roč. 54, č. 10, s. 5. ISSN 1214-9381.
Osobnost Liberecka: Vladimíra Jakouběová. Liberecký den. 2001, roč. 9, č. 234, s. 8. ISSN 1210-6291.
PETRUŠKOVÁ, Jitka. Dvě kulatá jubilea PhDr. Vladimíry Jakouběové. In: Z Českého ráje a Podkrkonoší. Semily: Okresní archiv, 2016, roč. 29, s. 267–272. ISBN 978-80-86254-34-0.
TAMPIER, Libor. Turnov chce být městem drahých kamenů: v tamním muzeu zpřístupnili jedinečnou stálou expozici. Liberecký den: Deníky Bohemia. 2000, roč. 8, č. 162, s. 4. ISSN 1210-6291.
Rozhovory
JAKOUBĚOVÁ, Vladimíra a MAŠEK, Jiří. Nová tvář kulturního stánku: rozhovor s ředitelkou turnovského muzea. Region Nisa: Noviny Liberecka a Jablonecka, Semilska, Českolipska a Šluknovského výběžku, tj. české části euroregionu Nisa. 1994, roč. 4, č. 2, s. 10.
JAKOUBĚOVÁ, Vladimíra a PATKOVÁ, Jana. Sedláci to uměli. V. 2010, roč. 9, č. léto, s. 56–59. ISSN 1213-7375.
JAKOUBĚOVÁ, Vladimíra a KULÍŠKOVÁ, Alžběta. Rozhovor s-- Vladimírou Jakouběovou. Muzejní čtvrtletník. 2014, roč. 11, č. 1, s. 6. ISSN 1801-4054.
JAKOUBĚOVÁ, Vladimíra a LÁNSKÝ, Tomáš. „Z našeho života se vytrácí zdravý selský rozum". Mladá fronta Dnes. Liberecký kraj. 2020, roč. 31, č. 255, s. 14. ISSN 1210-1168.
JAKOUBĚOVÁ, Vladimíra a MATYS, Pavel. Já se jen tak nevzdávám. Turnovsko. 2020, listopad/prosinec, s. 22–25.
JAKOUBĚOVÁ, Vladimíra a ENDLER, Jiří. Vladimíra Jakouběová: měli bychom být k sobě i přírodě pokornější. Jablonecký měsíčník. 2021, říjen, s. 16.
JAKOUBĚOVÁ, Vladimíra a BERANOVÁ, Marcela. Rozhovor s PhDr. Vladimírou Jakouběovou. Muzejní čtvrtletník. 2021, roč. 18, č. 1, s. 2. ISSN 1801-4054.
Internetové zdroje
BERNÁTHOVÁ, Ivana. Etnografka Vladimíra Jakouběová (3/8). Online, podcast. mujRozhlas.cz. In: Vybrali jsme pro vás. 13. listopadu 2023, 2:57 min. Dostupné z: https://www.mujrozhlas.cz/vybrali-jsme-pro-vas/etnografka-vladimira-jakoubeova. [cit. 2024-06-04].
Citace
BERNÁTHOVÁ, Ivana. Vladimíra Jakouběová. Databáze regionálních osobností [online databáze]. Krajská vědecká knihovna v Liberci, @2025. Datum aktualizace 27. 01. 2025, [cit. 2025-02-11]. Dostupné z: https://www.osobnostilibereckehokraje.cz/osobnosti/id:90411