Jiřina Hrubanová

Mládí

Dne 14. června 1923 se do rodiny železničáře Karla Blažka narodila další, v pořadí již třetí dcera Jiřina. Stalo se tak v obci Záhorská Ves, nacházející se na hranicích Československa s Rakouskem, kam se rodina přistěhovala po vzniku republiky, kdy byl Karel Blažek, pocházející ze Strakonic, přeřazen na nové působiště. Původně drážní dělník vykonával funkci pokladníka na místní železniční stanici, když zde nahradil novému státu neloajální maďarsky mluvící obsluhu. Jeho manželka Františka Pechová, pocházející rovněž z Čech, pracovala v domácnosti.[1]

Své útlé dětství tak Jiřina Blažková prožila na břehu řeky Moravy, tvořící přirozenou státní hranici a oddělující Záhorskou Ves od sousedního rakouského Angernu nad Moravou. V rodném kraji a posléze v nedalekých Malackách vychodila pět tříd obecné a čtyři třídy měšťanské školy, načež se přihlásila do učení na švadlenu ve Vráblech v nitranském okrese. Její pobyt zde však netrval dlouho, neboť na výuku řemesla nastoupila v roce 1938, který znamenal první značnou ztrátu území Československé republiky. V případě Vrábel se jednalo o listopadové připojení k Maďarskému království po První vídeňské arbitráži. Jiřina Blažková byla nato po šesti nedělích odsunuta na Slovensko a navrátila se k otci a nevlastní matce, s níž se Karel Blažek oženil poté, co v roce 1932 zemřela jeho první manželka Františka. Rodina se po událostech na podzim 1938 odstěhovala do vnitrozemských Topoľčan, nicméně ani zde nenalezla bezpečné útočiště, neboť Karel Blažek byl slovenskými nacionalisty v dalších měsících pronásledován pro svůj český původ a nakonec vystěhován na Moravu. Jiřina proto odešla k nevlastní babičce do Veľkých Chrašťan u Zlatých Moravců, odkud pocházela její druhá matka.[2]

V malé obci pobyla čtyři měsíce, než obdržela pozvání od Vladimíra Veleckého do Nitry, s nímž se znala ze svého učení ve Vráblech. Velecký zde před rokem 1938 vlastnil statek, jehož se musel po maďarském záboru vzdát a odejít i se svou rodinou do Nitry. V novém působišti se připojil k domácímu odboji a pomáhal vytvořit ilegální převaděčskou linku, která začínala ve Veselí nad Moravou a přes Slovenský štát pokračovala do Maďarska. Jednalo o jednu z nejdůležitějších převaděčských cest, později souhrnně nazvanou Balkánská útěková trasa.[3] Pro potřebu vysoké míry konspirace zapojil Vladimír Velecký do odbojových aktivit i svou dvanáctiletou dceru Soňu, jež se stala spojkou mezi Nitrou a Velkou Lapáží. K ní však potřeboval získat ještě jednu mladou dívku, aby společně s uprchlíky nevzbuzovali přílišnou pozornost. Volba padla na šestnáctiletou Jiřinu Blažkovou, o které věděl, že pochází z české rodiny státního zaměstnance, a mohla by tak být nápomocna.[4]

Převaděčkou na Balkánské trase

Po vyložení situace a seznámení se s nejnutnějšími podrobnostmi Jiřina souhlasila a zůstala u Veleckých. Společně s jejich dcerou Soňou pak aktivně pomáhala převádět prchající odbojáře do Velké Lapáže, kde si je převzala další spojka, se kterou pokračovali až ke slovensko-maďarským hranicím. Na nich byla připravena jiná zasvěcená osoba, která jednotlivce i skupiny převedla přímo do sousedního státu. Kromě toho Jiřina vyrážela společně s Vladimírem Veleckým na řadu organizačních obchůzek, při nichž potřeboval krytí. Při těchto akcích Velecký zařizoval směnu slovenských korun za maďarské pengö, výrobu falešných dokladů a nebo získání většího množství potravin. Převádění se Jiřina, neboli Jurča, jak byla v Nitře nazývána, věnovala až do listopadu 1940.[5] Do té doby se jí společně s ostatními podařilo pomoci několika set lidem, kteří utíkali za hranice okupované vlasti do československého zahraničního odboje. Mezi tyto odbojáře patřil například prvorepublikový voják z povolání Jaroslav Udatný, pocházející z Hájů na Semilsku, který zanechal ve svých pamětech „Splněná přísaha“ i vzpomínku na Nitru:

„Ubytování bylo u spojky dobré, v prvním poschodí v menším pokojíku. Spalo se na podlaze na přikrývkách. Bylo již poměrně teplo. My, co jsme přišli poslední, i přes špatné zprávy o dalším přechodu jsme potřebovali klid, pořádně si odpočinout, umýt se, vyspat a potom očistit oděv, boty a také se oholit. My vojáci z povolání jsme byli již z vojenské služby zvyklí na různé ubytování, jak při polních cvičeních, tak i z pohraničních opevnění v bunkrech, a když bylo při ubytování sucho a teplo, tak to bylo dobré. Zde u spojky byla strava třikrát denně pro 18 lidí (i s jeho rodinou), velmi dobrá, lépe řečeno výborná. Vím, že pro něho i jeho paní bylo velice obtížné takové množství stravy denně opatřovat, vařit a připravovat, aby to nebylo nápadné. Ven jsme nesměli, ani se hlasitě bavit, a byli jsme rádi, že se situace aspoň za pár dní vyjasní, jak to bude dále, i když byly dohady o tom, kde vzít takové množství peněz a jak se bezpečně dostat přes Maďarsko do Jugoslávie. Z těchto chmurných myšlenek nás občas přišla milým a půvabným vzhledem i svým mládím rozptýlit jeho neteř Jiřina, říkali jsme jí Jurka. Byla to naše spojka na slovensko-maďarské hranice a také pomocnice při vaření a obstarávání stravy.“[6]

Pro budoucí události zcela nejvýznamnějším převedeným odbojářem byl pak Karel Klapálek, budoucí velitel československých bojových jednotek na Středním východě a nakonec velitel 1. československého armádního sboru v SSSR. I on zavzpomínal na důležitou pomoc Jiřiny Blažkové a Soni Velecké při přechodu ze Slovenska do Maďarska. Poprvé tomu tak bylo v roce 1948 v publikaci Olgy Košutové „Voják vypravuje“:

„K večeru pro ně nepřišel hospodář, ale jeho dvě dcerky. ‚Pôjdeme s váma len cez mesto – a nič sa neľakajte, lebo dnes majú slúžbu evangelíci!‘ Té jedné je třináct a té druhé sedmnáct. ‚Ako sa voláš? Maryška! A to je Ilonka!‘ Ilonka je už slečna a mladí lidé na ulici jí zdraví. Vede se se svým novým strýčkem v brýlích pod paží a stále mu něco milého povídá, takže on vůbec nemusí odpovídat. Jedné chvíle však to mlčenlivým strýčkem trhlo. Proti nim přicházel vysoký mladík v uniformě nadporučíka slovenské armády. Paměť se ihned ozvala: to je můj žák z Akademie – přejde kolem, nepozná mne? Nepřešel; zastavil se s Ilonkou. Nevlídného civilisty vedle ní si však ani nevšiml.“[7]

Podruhé Karel Klapálek zavzpomínal na nitranské intermezzo ve svých pamětech „Ozvěny bojů“ o téměř dvacet let později:

„Tam se o mne zase starala jedna mladá děvčica se svou kamarádkou. Já jí dělal strážce. Vedly si mne po nitranském korze, a abychom nebyli nápadní, neustále na mne pokřikovaly ‚ujko sem, ujko tam‘. Jaký já jsem byl ujko – s pistolí v kapse.“[8]

Uvedená jména byla pochopitelně odlišná od těch pravých, neboť v celém převaděčském systému se velmi dbalo na důkladné krytí. Stejně tak převaděči neznali jména prchajících, a tak až v průběhu druhé světové války a mnohdy teprve až po ní bylo možné zjistit, kdo byl kdo.[9]

Navzdory úpěnlivé snaze utajit odbojovou činnost se v listopadu 1940 slovenským fašistům podařilo linku objevit a Vladimír Velecký proto Jiřinu Blažkovou narychlo odeslal do Tmáně, ve které bydlela další spojka Anna Ďurčáková. Její úkol spočíval v převádění důležitějších osob, kterým byl vystaven falešný pas. U této odbojářky, pocházející z Jugoslávie, přečkala Jiřina Blažková několik týdnů, než byla opětovně pozvána k Veleckým, kde se dozvěděla, že Slovensko musí okamžitě opustit. Obdržela falešné doklady, malý kufřík a jedno převlečení a byla zařazena k právě odesílané skupině.

Útěk do Palestiny

Přechod hranic do Maďarska se i díky spolupráci s jedním příslušníkem finanční stráže úspěšně zdařil a rovněž tak i jeden z nejkritičtějších úseků, čímž byla cesta od hranic do Budapešti, při které byla celá řada československých uprchlíků chycena maďarskými četníky či policisty. V hlavním městě Maďarska skupina pobyla pouze den a nato odjela do Bělehradu, kde je již čekala česká spojka. Cesta pro Jiřinu Blažkovou skončila v Jagodině, ve které ji převzal ředitel místního pivovaru Jan Cais. Společně s ještě jednou o deset let starší dívkou poté měsíc pracovaly v laboratoři pivovaru, než se musely narychlo stáhnout na Střední východ před blížícím se napadením Jugoslávie. Jiřina Blažková byla zařazena do dalšího transportu Čechoslováků, se kterým se dostala přes Řecko do Turecka a odtud dále do Palestiny. Ještě předtím, než se Čechoslováci nalodili v tureckém přístavu Mersina na loď Warzsawa do Haify, absolvovali třítýdenní kurz angličtiny.[10]

Po příjezdu do Svaté země na konci března 1941 byly ženy z transportu převezeny na jeruzalémské předměstí Mikorchajm, kde získaly ubytování ve zděném domě s typickou plochou střechou a terasou. Od Československého konzulátu v Jeruzalémě pak každá žena dostávala sedm liber měsíčně, což tvořilo jakýsi minimální příjem, s nímž musely ženy vyžít v mnohem těžších podmínkách, než se dosud setkaly. V Palestině v dané době panovala vysoká nezaměstnanost, inflace a drahota. Špatná situace byla i ve vzájemném soužití Arabů, Židů a spojeneckých vojáků, kdy docházelo k řadě národnostních a především náboženských rozmíšek. S tím souvisela i pomoc některých sionistických organizací, které pomáhaly výhradně židovským uprchlíkům, nikoli národním asimilantům. Většina z československých žen se proto pokoušela nalézt alespoň nějaké zaměstnání, popřípadě byly činné v krajanských spolcích.[11] Rovněž se seznamovaly i s příslušníky československé zahraniční armády na Středním východě, s nimiž je pojila mnohá přátelství. Řada z nich se rovněž za československé vojáky provdala. Nejinak tomu bylo i u Jiřiny Blažkové, která se ke konci roku 1941 seznámila s poručíkem Ottou Hrubanem, sloužícím u Pomocné roty Československého výcvikového střediska – Východního, se kterým o tři roky později vstoupila do svazku manželského.[12]

Ve službách ATS

Mezitím se sama stala příslušnicí spojenecké vojenské organizace, kterou byly britské Pomocné ženské sbory – Auxiliary Territorial Service (ATS).[13] Stalo se tak poté, co v létě a na podzim roku 1942 vyjednaly československé úřady s Hlavním britským velitelstvím možnost vstupu československých žen do těchto jednotek. Původní přání dobrovolnic o jejich vstupu do československé zahraniční armády se tak naplnit nepodařilo. Navzdory tomuto zklamání si však několik desítek Čechoslovaček přihlášku do ATS podalo. Nejinak tomu bylo i u Jiřiny Blažkové, jež se přihlásila 13. listopadu 1942. Dne 4. ledna 1943 pak s dvanácti dalšími nastoupila v táboře Sarafand k dvouměsíčnímu výcviku a obdržela osobní číslo W/Pal 221 004. Příslušnice pomocných sborů byly ubytovány v kasárnách a kromě držení zbraně a střelby vykonávaly stejnou vojenskou službu jako muži. Československé příslušnice 552. roty ATS navíc navštěvovaly kurzy angličtiny, neboť velení i vedení bylo anglické.[14]

Po ukončení základního výcviku jim bylo umožněno rozhodnout se o podobě jejich další služby, kdy mohly nastoupit do vojenských skladů, kanceláří, autodílen a nebo fungovat coby řidičky. Sedm z nich se následně rozhodlo pro autodílny a sklady, zbylých šest nastoupilo jako řidičky. Šestice, v níž byla i Jiřina Blažková, byla záhy nato odeslána do Mina Campu v egyptské Káhiře, kde absolvovala další dvouměsíční školení, tentokráte ve znalosti motorů a řízení vozidel. Poté ženy odjely do tábora el-Degheile u Alexandrie, kde obdržely již přímé zařazení. Jiřina Blažková se v hodnosti Private stala osobní řidičkou britského kapitána Moora a obsluhovala automobil Ford Sedan 1939 De Luxe. Společně pak absolvovali pravidelné trasy do Káhiry a Ismailie, kde se nalézaly rozlehlé vojenské sklady. Po převelení kapitána Moora byla i ona přeřazena do kanceláří, přičemž příležitostně řídila i nadále dle potřeby.[15]

Odchod československých vojáků ze Středního východu v létě roku 1943 nesla Jiřina Blažková těžce, neboť s Československým lehkým protiletadlovým plukem 200 – Východním odplul do Velké Británie i její milý, kapitán Otto Hruban. Navzdory tomu se jim podařilo vztah udržet a u příležitosti Hrubanova převelení do Sovětského svazu spolu uzavřeli manželství. Stalo se tak 4. srpna 1944 v Káhiře ve farnosti svatého Josefa, kde jim za svědky šli Viktor Pavliška a jeho žena Georgetta, pocházející z Itálie.[16] Kapitán Hruban mohl být osobně přítomen, neboť společně s dalšími důstojníky z Velké Británie projížděl Středním východem na východní frontu. Následující oslava se konala za přítomnosti řady československých krajanů v hotelu Tatra, odkud pak novomanželé vyrazili na krátkou svatební cestu po Káhiře a blízkých pyramidách. Společně strávené chvíle nicméně netrvaly dlouho a již 10. srpna se v Damašku viděli na dlouhou dobu naposledy.[17] Od té chvíle až do skončení druhé světové války v Evropě neměla Jiřina Hrubanová o svém manželovi žádných zpráv. Naopak brzy zjistila, že se stane matkou, a proto z rodinných důvodů demobilizovala k 22. listopadu 1944 u 517. roty ATS.[18] Poté pobývala v Jeruzalémě ve čtvrti Talpiot a krátce po bezpodmínečné kapitulaci Německa se jí 17. května 1945 narodila dcera Jiřina.[19] Nyní již zbývalo opětovně se sejít s manželem.

"Byly to hrozné chvíle nejistoty. Posílala jsem do Čech jednu zprávu za druhou, až konečně po týdnu mi došel do Jeruzaléma stručný, ale nejkrásnější telegram, který jsem kdy v životě obdržela: Žiji, jsem v Praze. Ota.“[20]

Návrat do Československa

Ke šťastnému naplnění vítězného roku však nedošlo, neboť repatriace československých občanů ze Středního východu se protáhla až do jara 1946. Do té doby se britská strana potýkala s vlastními vážnými logistickými obtížemi. Přednost před repatrianty do Evropy dostávali britští váleční zajatci z Asie, výměna britských polních jednotek za okupační a také samotní britští repatrianti. Teprve na počátku března 1946 mohla Jiřina Hrubanová i s dcerou odcestovat z Palestiny do přístavu Port Said, odkud se lodí přeplavily do italské Neapole, kam dorazily 10. března. Následně čekaly čtyři dny na vypravení vlakového transportu, který zamířil do rakouského Villachu.[21] Ve druhém největším městě rakouských Korutan se pak 18. března setkaly i s Ottou Hrubanem, který sem přijel coby velitel československého repatriačního vlaku. Společně poté odcestovali do Rakovníka, kde Hruban sloužil u dělostřelecké jednotky.[22]

O rok později se Jiřině Hrubanové narodil 7. ledna syn Ota a 29. prosince druhý syn Lubor.[23] Právě nejmladšímu potomku se stal kmotrem armádní generál Karel Klapálek, který v průběhu války poznal nejenom Jiřinu Blažkovou, ale i jejího manželka, jenž pod jeho velením sloužil u 3. československé samostatné brigády a posléze v rámci celého 1. československého armádního sboru v SSSR.

Jiřina Hrubanová v dalších letech následovala svého manžela, který byl často přemisťován. Nejprve se rodina přesunula z Rakovníka do Slaného, poté do Třemošné, Benešova a Varnsdorfu, až se nakonec v roce 1953 natrvalo usídlila v Liberci.[24] O dva roky později zde Jiřina Hrubanová nastoupila do svého prvního poválečného zaměstnání v Textilkombinátu, z něhož posléze přešla do Cukrárny a čajovny na dnešním náměstí Dr. Edvarda Beneše, kde zastávala pozici zástupkyně vedoucího až do svého odchodu do důchodu.[25]

V poválečném období byla členkou Svazu protifašistických bojovníků, respektive Českého svazu bojovníků za svobodu a ROH.[26] Rovněž roku 1947 vstoupila společně s manželem do Komunistické strany Československa, z níž vystoupila o čtyřicet let později. K definitivnímu rozhodnutí odchodu ze strany ji přimělo zjištění celé pravdy o osudu Vladimíra Veleckého. Jeho rodina byla ještě ke konci roku 1940 slovenskými fašisty zadržena a on uvězněn v Ilavě a později Rožumberoku. Poté, co byla věznice v srpnu 1944 partyzány osvobozena, Velecký vstoupil do jejich oddílu Jánošík, ve kterém sloužila též jeho manželka a dcera Soňa. Po ukončení války se stal spolumajitelem Slovenských liehovarov a likérok, avšak po komunistickém převratu v únoru 1948 a následném znárodnění podniku se rozhodl emigrovat. Než se tak stalo, byl na počátku padesátých let zatčen a ve vykonstruovaném procesu odsouzen k trestu smrti. K vykonání popravy došlo 8. listopadu 1951 v Justičním paláci v Bratislavě. Jeho manželka zemřela krátce po svém propuštění z vězení v roce 1955 na následky předchozích útrap.[27]

O tom, že Jiřině Hrubanové ležel osud rodiny Veleckých na srdci, svědčí i její poděkování Václavu Havlovi, který v roce 1990 z pozice prezidenta republiky zajistil morální rehabilitaci rodiny Veleckých.[28] Morální a politické rehabilitace se po roce 1989 dočkala i Jiřina Hrubanová, která byla 21. října 1991 mimořádně povýšena do hodnosti praporčíka.[29] O rok později zemřela 29. srpna ve věku 69 let v Jablonci nad Nisou.[30]

Jan Hnělička