Katalog KVKLI

Vasilina Vorobčuková

7. 5. 1922 Jasiňa - 6. 3. 2019 Liberec

odbojář Podkarpatský Rusín

Medailon

„Na Dukle jsme šli na kótu, kde byl na kopci Svoboda. Dávali jsme zde anténu na strom, který hned dostal zásah. Tak jsme museli rychle dolů. Když jsme přišli domů, přišel pro mě voják, ať jdu na velitelství. Tam Svoboda vyčinil mému veliteli, jak to, že vzal na tak nebezpečné místo ženskou. Nato jsem se do něj obula: A já, pane generále, proč jsem na vojně? Pro krásu nebo pro rozšiřování počtu? Jiný ženský jsou parašutistky! Tak vyměkl, poplácal mě po ramenou: Tak nic holka a dávej na sebe pozor.“

 

Vasilina Vorobčuková se narodila obci Jasiňa 7. května 1922 do rodiny Fedora Cuperjaka. Otec pracoval jako dřevorubec v okolních lesích, jeho o sedm let starší manželka Marie se starala o domácnost a přivydělávala si prací na tkalcovském stavu. Ve stejné vsi Vasilina vychodila sedm tříd obecné školy a roku 1939 se provdala za tesaře Jiřího Vorobčuka. O rok později se s manželem a čtyřmi dalšími krajany rozhodla utéct z maďarského záboru do Sovětského svazu, což se jim podařilo 9. srpna 1940. Krátce nato byli zajištěni pohraniční stráží a po několikaměsíčním vyšetřování odsouzeni ke třem letům nucených prací v gulagu.

Vasilina Vorobčuková se ocitla v kazašských gulazích, kde pracovala v zemědělství. Nucené práce mohla opustit až v červenci 1944, kdy byla přijata do 1. československého armádního sboru v SSSR. Po základním vojenském výcviku a specializovaném kurzu spojařů se stala příslušnicí spojovacího praporu u 1. československé samostatné brigády.

První bojový křest zažila na podzim 1944 při Karpatsko-dukelské operaci. Poté se zúčastnila bojů o Liptovský Mikuláš a přechodu přes Malou a Velkou Fatru dále na Moravu. Po demobilizaci odešla se svým manželem a rodiči do Stráže nad Nisou, kde získali malé hospodářství. V zemědělství pomáhala manželovi až do roku 1948, kdy se ze zdravotních důvodů musel živnosti vzdát. V dalších letech pak Vasilina Vorobčuková pracovala coby prodavačka v jednom z libereckých obchodů a v šedesátých letech jako kuchařka a servírka v hotelu Liberec. Zemřela 6. března 2019 v Liberci.

Mládí

Vasilina Vorobčuková se narodila v horské obci Jasiňa 7. května 1922 do rodiny Fedora Cuperjaka. Třiadvacetiletý otec pracoval jako lesní dělník v okolních lesích, kde pomáhal kácet a zpracovávat především bukové dříví. Jeho o sedm let starší manželka Marie se starala o domácnost a přivydělávala si prací na tkalcovském stavu. Zároveň pečovala i o svou prvorozenou dceru z prvního manželství Olgu.[1]

V nejvýchodněji situované vsi Českoskoslovenska započala Vasilina Vorobčuková ke konci dvacátých let navštěvovat místní obecnou školu. Celkem vychodila sedm tříd. Při pravidelných cestách do školy se ve čtrnácti letech seznámila se svým budoucím manželem. O devět let starší Jiří Vorobčuk se do Vasiliny ihned zamiloval a již v roce 1939 slavili svatbu v místním řeckokatolickém kostele. V té době měl už výkon povinné prezenční služby u československé armády za sebou a pracoval jako tesař.[2] Rodinný rozpočet pak pomáhal vylepšovat výpomocnými pracemi u jednoho z místních židovských obchodníků s masným krámem.[3]

V době uzavření sňatku Vorobčukových však již Podkarpatská Rus nepatřila Československé republice, která mezitím zanikla, ale opětovně nad ní převzal vládu maďarský stát. Stalo se tak po březnu 1939, kdy maďarská armáda podnikla invazi do tohoto hornatého kraje, který po zhruba dvoutýdenním boji s československou armádou obsadila. Anektovaná oblast obdržela nový název Karpatské území a stala se součástí Maďarska až do roku 1944.[4]

Útěk do Sovětského svazu

Změna státní příslušnosti znamenala pro místní obyvatelstvo mimo jiné i brannou povinnost v maďarské armádě. Aby k odvodu Jiřího Vorobčuka nedošlo, podařilo se Vasilině Vorobčukové manžela přesvědčit k útěku do Sovětského svazu, s nímž po pádu a rozdělení Polska někdejší Podkarpatská Rus hraničila. O mocném sousedu na východě byla dlouhodobě přesvědčená, že je bezproblémovým státem, ve kterém budou oba moci v poklidu žít.

„Vždycky se mi zdálo, že jsem tam utekla, byla tam taková černá jáma a byl tam kostel. Ale ve tmě. Takový nehezký. Ale víte co? Ten sen mě varoval, ale já jsem tomu nerozuměla, protože jsem do nich byla fanatik. Hloupá holka.“[5]

Podobně jako tisíce dalších Rusínů, kteří nehodlali žít pod maďarskou nadvládou a především sloužit v řadách její armády, uprchli i Vorobčukovi 9. srpna 1940 z rodného kraje společně s dalšími čtyřmi lidmi, mezi nimiž byl i Vasiliny švagr Andrej Vorobčuk.[6] Krátce po přechodu hranice skupinu zastavila sovětská pohraniční stráž, jež s uprchlíky provedla první krátký výslech a následně je odvedla nejprve do dvanáct kilometrů vzdálené obce Polanka a posléze do městečka Worochta. Zde nastal první kulturní střet, když je jejich hlídač začal považovat za špiony poté, co zjistil, že mají s sebou kromě dobrého oblečení také cigarety a jídlo v podobě buchet a klobás.

„Každou chvilku jsem slyšela, jak ve dveřích cvakalo kukátko. Ten, co měl službu na chodbě, se koukal, pořád se na nás díval. A otevřel dveře, podíval se, dlouhá chodba, nikdo nikde nebyl, a povídá: ‚Jak to, že naříkáte, že jste se měli tak špatně? Vždyť jste tak hezky oblečení. U vás jsou tak hezké obleky. A takové cigarety.‘ Od nás odešli všichni jako civilizovaní, a tak nás měli za špiony.“[7]

O několik dní později se skupina přemístila do Nádvorné, odkud pokračovala dále do Stanislavova a Poltavy. Navzdory doposud negativním zkušenostem se sovětskou správou považovala Vasilina Vorobčuková Sovětský svaz i nadále za „internacionalistický ráj dělníků a rolníků“ a neváhala proto vejít s jinými vězni do slovní pře o charakteru tohoto státu. Během devítiměsíčního pobytu v Poltavě již ale došlo k definitivnímu vystřízlivění poté, co byla odsouzena za nedovolené překročení hranic na tři roky nucených prací. Stejnému rozsudku se nevyhnul ani její manžel, kterého od příjezdu do Poltavy nespatřila po několik let.

Gulag

Brzy po vynesení rozsudku byla Vasilina Vorobčuková zařazena do transportu směřujícího do Kazachstánu. Na dlouhou cestu vlakem každý trestanec obdržel jednu slanou rybu. Dalšího jídla se dočkali teprve po příjezdu do pracovního tábora v Karagandě. Zde Vasilina nejprve pracovala na polích, na nichž musela po celé dny holýma rukama vytrhávat vzrostlý plevel, načež byla se svojí kamarádkou Marií, rovněž Rusínkou, pocházející z Chustu, přeložena na orbu za pomocí volů. V roce 1942 byla převezena do tábora v Džambulu, ve kterém pracovala v táborové kuchyni, v níž se pro vězně vařila pšeničná kaše a nevábně chutnající polévka.

Vysvobození z otrocké práce na středoasijských stepích se Vasilina Vorobčuková dočkala až v roce 1943, kdy i její tábor byl navštíven československou vojenskou delegací z Buzuluku. Jako původem občanka Československé republiky mohla být z gulagu propuštěna a vzata do řad stále se vytvářející československé zahraniční armády v Sovětském svazu. Vzhledem k jejímu zdravotnímu stavu, kdy trpěla podvýživou, ale nebylo možné uskutečnit její odvod ihned, a proto došlo k několika měsíčnímu odkladu.[8]

Příslušnicí 1. čs. samostatné brigády

Do československé zahraniční armády byla Vasilina Vorobčuková přijata až 20. července 1944 v Kamenci Podolském, kdy obdržela nejnižší vojenskou hodnost vojína a kmenové číslo 14 692.[9] Z Kamence Podolského ji následně převezli do Sadagury, v níž se spolu s ostatními děvčaty měla podrobit základnímu vojenskému výcviku. První dny a týdny ve vojenském stejnokroji byly pro mnohé ženy a dívky velmi náročné, avšak brzy se dokázaly s armádním prostředím sžít a pokračovat již ve specializovaných kurzech.

„Ráno hned vztyk. Všechno jsme měly nové a takové zavinačky, ty byly tvrdé. Obuly jsme jednu nohu a už jsme musely vyrukovat. Když jsme vyšly, tak jedna měla nohu v botě a druhou botu v rukou. Kluci se řehtali a váleli se z nás po zemi: To vyhrajeme válku. Když to uvidí Němec, tak uteče bez střely.“[10]

Během této doby došlo i k dlouho očekávanému a dojemnému shledání s manželem, který do československé zahraniční armády vstoupil již o rok dříve a dosud neměl o Vasilině žádných zpráv.[11] Po absolvování spojařského výcviku se Vasilina stala příslušnicí 1. československého spojovacího praporu 1. československé samostatné brigády pod velením brigádního generála Ludvíka Svobody. K dispozici měly sovětské radiostanice a každá spojařka rovněž pušku. Služba se skládala z dlouhých dvanáctihodinových směn.

První bojový křest zažila Vasilina Vorobčuková ihned na počátku Karpatsko-dukelské operace v září 1944, kdy 1. a 3. čs. samostatná brigáda byla zastižena nenadálým německým náporem u Wrocanky a Machnóvky. Následující dny se nesly v duchu prudkých a krvavých bojů, během kterých se obě dvě válčící strany přetahovaly o jednotlivé kóty. Teprve 8. října 1944 se československé armádě podařilo dosáhnout území republiky a postupovat dále do jejího nitra.[12] Při bojích na Dukle se Vasilina Vorobčuková setkala napřímo i s generálem Svobodou, v té době již velitelem celého armádního sboru.

„Na Dukle jsme šli na kótu, kde byl na kopci Svoboda. Dávali jsme zde anténu na strom, který hned dostal zásah. Tak jsme museli rychle dolů. Když jsme přišli domů, tak pro mě přišel voják, ať jdu na velitelství – tam Svoboda vyčinil mému veliteli, jak to, že vzal na tak nebezpečné místo ženskou. Nato jsem se do něj obula: A já, pane generále, proč jsem na vojně? Pro krásu nebo pro rozšiřování počtu? Jiný ženský jsou parašutistky! Tak vyměkl, poplácal mě po ramenou a řekl: Tak nic holka a dávej na sebe pozor.“[13]

Po proniknutí přes Spiš se na konci ledna 1945 dostala 1. československá samostatná brigáda do blízkosti Liptovského Mikuláše, který se od 3. února až do 4. dubna 1945 stal místem sveřepé německé obrany, na jejímž proražení se podílel téměř celý 1. československý samostatný armádní sbor. Po dobytí města zahájil sbor rychlý postup na Malou a Velkou Fatru ve směru k řece Váh a na Moravu.[14]

Oproti Slovensku se Vasilině Vorobčukové dostalo na jihu Moravy mnohem přívětivějšího přivítání ze strany tamního obyvatelstva. V Kroměříži pak oslavila společně s manželem konec války. Na rozdíl od většiny příslušníků armádního sboru se nezúčastnila následného přesunu do hlavního města, kde 17. května 1945 proběhlo slavnostní defilé, ale nakrátko odejela do rodného kraje za svými rodiči.[15] Navzdory ukončení světového konfliktu a obnovení Československé republiky nepřipadla Podkarpatská Rus opětovně středoevropskému státu, ale pod nátlakem byla předána Sovětskému svazu. Místní obyvatelstvo, které nejprve Rudou armádu vítalo, bylo záhy nato konfrontováno s řadou nepříjemných zážitků, za nimiž stály především druhořadé jednotky, následující hlavní frontu. V Sovětském svazu rodiče Vasiliny nechtěli žít, a proto společně odešli na sever Čech. V Jasině zůstala pouze nevlastní sestra Olga.

Z řad československé armády odešla Vasilina Vorobčuková 5. října 1945 v hodnosti vojína. Za svou válečnou službu obdržela Pamětní medaili Československé armády v zahraničí se štítkem SSSR, Dukelskou pamětní medaili a sovětskou medaili Za pobědu nad Germánií.[16]

Příchod na sever Čech

Vojenskou službu ve stejném měsíci ukončil i její manžel. Společně pak pracovali na menší zemědělské usedlosti ve Stráži nad Nisou, kterou obdrželi po předchozích německých majitelích. S pracemi jim vypomáhali rovněž Vasiliiny rodiče, přičemž Fedor byl zaměstnán v jedné z libereckých továren. Na nové prostředí si brzy navykli i díky blízkým Jizerským horám a Ještědskému hřebenu, které jim připomínaly domov. Práci v zemědělství manželé Vorobčukovi vykonávali do listopadu 1948, kdy statek přenechali svým krajanům Kolbasňukovým poté, co Jiří Vorobčuk již nedovedl zastávat těžkou práci pro závažné zdravotní obtíže z válečného období. V dalších letech pak Vasilina Vorobčuková pracovala coby prodavačka v jednom z libereckých obchodů a v šedesátých letech jako kuchařka a servírka v hotelu Liberec na náměstí Bojovníků za mír. V síti provozoven národního podniku Restaurace a jídelny působila i po odchodu do důchodu do svých 66 let. Poté se starala o nemocného manžela, jenž zemřel roku 1997.[17]

K prvnímu lednu 1948 se stala členkou Československé obce legionářské Jednoty Liberec, z níž byla po komunistickém převratu převedena do jednotného Svazu bojovníků za svobodu. Po Sametové revoluci zůstala v řadách Českého svazu bojovníků za svobodu a současně se opět přihlásila do obnovené Československé obce legionářské. V letech poválečných pak za své činy obdržela další ocenění, jako například Medaili Žukova, Řád vlastenecké války II. třídy, Pamětní medaili II. stupně Československé obce legionářské, dále pamětní medaile České republiky a Ruské federace k 60. a 70. výročí konce druhé světové války či Oficiální poděkování Ukrajinské republiky.[18] Naposledy byla oceněna hejtmanem Martinem Půtou Záslužnou medailí Integrovaného záchranného systému Libereckého kraje I. stupně v roce 2018.[19]

Vasilina Vorobčuková zemřela 6. března 2019 v Liberci ve věku nedožitých devadesáti sedmi let.[20]

Jan Hnělička


[1] Vojenský ústřední archiv – Vojenský historický archiv Praha (VÚA – VHA Praha), f. Sbírka kvalifikačních listin, Vasilina Vorobčuková, nar. 1912; Vasilina Vorobčuková. Paměť národa [online]. Post bellum, ©2008–2020. Datum nahrání 29. 7. 2014, [cit. 2019-10-07]. Dostupné z: https://www.pametnaroda.cz/cs/vorobcukova-vasilia-1922

[2] Vojenský archiv – centrálná registratura Trnava (VA – CR Trnava), f. Sbírka kmenových listů, Jiří Vorobčuk, nar. 1912; VÚA – VHA Praha, f. Kmenový list Jiří Vorobčuk, nar. 1912; VÚA – VHA Praha, f. Sbírka kvalifikačních listin, Jiří Vorobčuk, nar. 1912.

[3] Vasilina Vorobčuková. Paměť národa [online]. Post bellum, ©2008–2020. Datum nahrání 29. 7. 2014, [cit. 2019-10-07]. Dostupné z: https://www.pametnaroda.cz/cs/vorobcukova-vasilia-1922

[4] RYCHLÍK, Jan a Magdaléna RYCHLÍKOVÁ. Podkarpatská Rus v dějinách Československa 1918–1946. Praha: Vyšehrad, 2016, s. 187.

[5] Vasilina Vorobčuková. Paměť národa [online]. Post bellum, ©2008–2020. Datum nahrání 29. 7. 2014, [cit. 2019-10-07]. Dostupné z: https://www.pametnaroda.cz/cs/vorobcukova-vasilia-1922

[6] VA– CR Trnava, f. Sbírka kmenových listů, Jiří Vorobčuk, nar. 1912; VÚA – VHA Praha, f. Kmenový list Jiří Vorobčuk, nar. 1912.

[7] Vasilina Vorobčuková. Paměť národa [online]. Post bellum, ©2008–2020. Datum nahrání 29. 7. 2014, [cit. 2019-10-07]. Dostupné z: https://www.pametnaroda.cz/cs/vorobcukova-vasilia-1922

[8] Tamtéž.

[9] VÚA – VHA Praha, f. Sbírka kvalifikačních listin, Vasilina Vorobčuková, nar. 1922; Vasilina Vorobčuková. Paměť národa [online]. Post bellum, ©2008–2020. Datum nahrání 29. 7. 2014, [cit. 2019-10-07]. Dostupné z: https://www.pametnaroda.cz/cs/vorobcukova-vasilia-1922

[10] Vasilina Vorobčuková. Paměť národa [online]. Post bellum, ©2008–2020. Datum nahrání 29. 7. 2014, [cit. 2019-10-07]. Dostupné z: https://www.pametnaroda.cz/cs/vorobcukova-vasilia-1922

[11] VA – CR Trnava, f. Sbírka kmenových listů, Jiří Vorobčuk, nar. 1912.

[12] Ke Karpatsko-dukelské operaci podrobně: KLÍPA, Bohumír a Eduard ČEJKA. Za svobodu Československa: Kapitoly z dějin čs. vojen. jednotky v SSSR za 2. světové války. Praha: Naše vojsko, 1960. 563 s. či RICHTER, Karel. Apokalypsa v Karpatech: čs. východní odboj bez cenzury a legend. 2. vyd. Brno: Jota, 2017, 495 s. ISBN 978-80-7565-243-0.

[13] Vasilina Vorobčuková. Paměť národa [online]. Post bellum, ©2008–2020. Datum nahrání 29. 7. 2014, [cit. 2019-10-07]. Dostupné z: https://www.pametnaroda.cz/cs/vorobcukova-vasilia-1922

[14] K osvobozování Slovenska blíže: RICHTER, Karel. Dobývání domova: osvobození Československa bez cenzury a legend. I. část. Praha: Ostrov, 2005, 279 s. ISBN 80-86289-37-0.

[15] Vasilina Vorobčuková. Paměť národa [online]. Post bellum, ©2008–2020. Datum nahrání 29. 7. 2014, [cit. 2019-10-07]. Dostupné z: https://www.pametnaroda.cz/cs/vorobcukova-vasilia-1922

[16] Soukromý archiv rodiny Ihnatových, Dekrety k vyznamenáním a oceněním.

[17] Soukromý archiv rodiny Ihnatových, Osobní a pracovní doklady; VÚA – VHA Praha, f. Sbírka kvalifikačních listin, Jiří Vorobčuk, nar. 1912; Vasilina Vorobčuková. Paměť národa [online]. Post bellum, ©2008–2020. Datum nahrání 29. 7. 2014, [cit. 2019-10-07]. Dostupné z: https://www.pametnaroda.cz/cs/vorobcukova-vasilia-1922

[18] Soukromý archiv rodiny Ihnatových, Dekrety k vyznamenáním a oceněním; Vasilina Vorobčuková. Paměť národa [online]. Post bellum, ©2008–2020. Datum nahrání 29. 7. 2014, [cit. 2019-10-07]. Dostupné z: https://www.pametnaroda.cz/cs/vorobcukova-vasilia-1922

[19] Hejtman předal Záslužnou medaili IZS. Liberecký kraj [online]. [cit 2019-06-23]. Dostupné z: https://www.kraj-lbc.cz/aktuality/hejtman-predal-zasluznou-medaili-izs-n844575.htm

[20] Vzpomínka na Vasilii Vorobčukovou, In: Legionářský směr, 2019, roč. 8, č. 2–3, s. 6; Zemřela Vasilia Vorobčuková, účastnice bojů během druhé světové války. Liberecký kraj [online]. [cit 2019-06-23]. Dostupné z: https://hejtman.kraj-lbc.cz/denik-hejtmana/n:61769/Zemrela-Vasilia-Vorobcukova-ucastnice-boju-behem-druhe-svetove-valky

Místa působení

Výběrová bibliografie

Knihy

ANDREJS, Jaroslav a Julius ŠIF. Směr: Praha!: bojová cesta československé jednotky ze sovětského svazu do vlasti. Praha: Naše vojsko, 1946. 214 s.

BROŽ, Miroslav a Milan KOPECKÝ. Československé vojenské jednotky na východě: svědectví dokumentů, fotografií a věcných exponátů o vzniku a bojové činnosti 1. čs. armádního sboru v SSSR. Praha: Československá obec legionářská, 2019. 494 s. ISBN 978-80-7557-200-4.

BROŽ, Miroslav. 1. československý armádní sbor v SSSR a Karpatsko-dukelská operace 1944. Praha: Československá obec legionářská, 2014. 54 s. ISBN 978-80-87919-33-0.

BYSTROV, Vladimír. Průvodce říší zla: názvoslovný a místopisný slovník více než 2100 koncentračních, nápravněpracovních, zvláštních, výrobních, zajateckých, internačních a prověřovacích filtračních táborů a zvláštních osad, zřízených od dvacátých do šedesátých let dvacátého století v Sovětském svazu, a táborů, které Sovětský svaz provozoval v letech 1939–1950 v jiných zemích. Praha: Academia, 2006, 747 s. Stíny, sv. 3. ISBN 80-200-1482-9.

DVOŘÁK, Jan, Adam Hradilek a Zdeněk VALIŠ. Z táborů Gulagu do Československé vojenské jednotky v SSSR. In: Historie a vojenství. 2014, roč. 63, č. 1, s. 49–62. ISSN 0018-2583.

DVOŘÁK, Jan, Jaroslav FORMÁNEK a Adam HRADILEK. Čechoslováci v Gulagu. Praha: Česká televize, 2017, 221 s. ISBN 978-80-7404-235-5.

DVOŘÁK, Jan, Jaroslav FORMÁNEK a Adam HRADILEK. Čechoslováci v Gulagu II. Praha: Česká televize, 2018, 221 s. ISBN 978-80-7404-311-6.

DVOŘÁK, Jan, Jaroslav FORMÁNEK a Adam HRADILEK. Čechoslováci v Gulagu III. Praha: Česká televize, 2019. 221 s. ISBN 978-80-7404-328-4.

FIALA, Jindřich a Vasil DULOV. Na frontu přes gulag. Vasil Dulov. Praha: Úřad Městské části Praha 8 a Asociace nositelů legionářských tradic, 2007. 70 s. ISBN 978-80-239-9366-0.

HAJDUR, Vasil. Z gulagu přes Buzuluk do Prahy. Vzpomínky a zážitky frontového vojáka. Praha: Futira, 2011. 202 s. ISBN 978-80-86844-75-6.

CHLEVNJUK, Oleg Vital‘jevič. Historie gulagu: od kolektivizace do "velkého teroru". Praha: BB/art, 2008. 477 s. ISBN 978-80-7381-462-5.

KLÍPA, Bohumír a Eduard ČEJKA. Za svobodu Československa: Kapitoly z dějin čs. vojen. jednotky v SSSR za 2. světové války. Praha: Naše vojsko, 1960. 563 s.

KOPECKÝ, Milan. Československý sborový dělostřelecký pluk 5 (1944–1945). Praha: Ministerstvo obrany České republiky, Odbor komunikace a propagace (OKP), 2012. 218 s. ISBN 978-80-7278-581-0.

KOŠUTOVÁ, Olga. Voják vypravuje: cesta generála Karla Klapálka za druhé světové války. V Brně: Družstvo Moravského kola spisovatelů, 1948. 267 s.

LEVORA, Vladimír a Zora DVOŘÁKOVÁ. Ze stalinských gulagů do československého vojska. Praha: Josef Hříbal, 1993. 246 s. Poznání, sv. 3. ISBN 80-901381-0-1.

LUŤANSKÝ, Štěpán. Pečorlag: útěk do ráje (1939–1942). Praha: Argo, 1999. 307 s. ISBN 80-7203-111-2.

RESSEL, Alfred. Mé cesty válkou. Praha: MF, 1975. 377 s.

RICHTER, Karel. Apokalypsa v Karpatech: čs. východní odboj bez cenzury a legend. 2. vyd. Brno: Jota, 2017. 495 s. ISBN 978-80-7565-243-0.

RICHTER, Karel. Dobývání domova: osvobození Československa bez cenzury a legend. (II. část). Praha: Ostrov, 2005. 303 s. ISBN 80-86289-39-7.

RICHTER, Karel. Dobývání domova: osvobození Československa bez cenzury a legend. I. část. Praha: Ostrov, 2005, 279 s. ISBN 80-86289-37-0.

RYCHLÍK, Jan a Magdaléna RYCHLÍKOVÁ. Podkarpatská Rus v dějinách Československa 1918-1946. Praha: Vyšehrad, 2016. 234 s. ISBN 978-80-7429-556-0.

SVOBODA, Ludvík a Zoe KLUSÁKOVÁ. Deník z doby válečné: červen 1939 – leden 1943. Praha: Mladá fronta, 2008, 301 s. ISBN 978-80-204-1939-2.

SVOBODA, Ludvík. Cestami života. [Díl] 2. Praha: Prospektrum, 1992. 379 s. ISBN 80-85431-57-2

SVOBODA, Ludvík. Cestami života. Praha: Otovo nakladatelství, 2009. 356 s. ISBN 978-80-7360-878-1.

SVOBODA, Ludvík. Z Buzuluku do Prahy. 8. vyd. Praha: NV, 1981. 493 s.

SÝKORA, Jan. Slavná bojová cesta československé vojenské jednotky v SSSR. Praha: Naše vojsko, 1955. 154 s.

Vznik a bojová cesta 1. čs. samostatné brigády v SSSR. Praha: Magnet, 1978. 73 s.

Studie

BORÁK, Mečislav. Výzkum a evidence obětí perzekuce z řad Čechů, československých občanů a obyvatel českých zemí v Sovětském svazu v letech 1918–1956. In: Výzkum perzekuce československých občanů v Sovětském svazu (1918–1956): sborník příspěvků z mezinárodní vědecké konference, pořádané Ústavem pro soudobé dějiny Akademie věd České republiky, Národním archivem České republiky a Slezským zemským muzeem 30. listopadu 2006 v Praze. Opava: Slezské zemské muzeum, 2007, s. 10–40.

HRADILEK, Adam. Vorkuta: po stopách největšího táborového komplexu v dějinách Gulagu. In: Paměť a dějiny. 2018, roč. 12, č. 3, s. 56–74.

JANÁK, Dušan. Češi a českoslovenští občané v sovětských věznicích a táborech v letech 1918–1956. In: Výzkum perzekuce československých občanů v Sovětském svazu (1918–1956): sborník příspěvků z mezinárodní vědecké konference, pořádané Ústavem pro soudobé dějiny Akademie věd České republiky, Národním archivem České republiky a Slezským zemským muzeem 30. listopadu 2006 v Praze. Opava: Slezské zemské muzeum, 2007, s. 41–52.

VALIŠ, Zdeněk. Heliodor Píka v boji za životy Podkarpatorusů. Ze sovětských gulagů do Československé armády. In: Časopis Slezského zemského muzea. Série B - vědy historické. 2008, roč. 57, č. 1, s. 22–59. ISSN 1211-3131.

VALIŠ, Zdeněk. Ze sovětských gulagů do československé armády. Heliodor Píka v boji za životy Podkarpatorusů. In: Historie a vojenství. Časopis Historického ústavu Armády České republiky. 2008, roč. 57, č. 1, s. 43–58. ISSN 0018-2583.

Články

Primátor vyznamenal válečné hrdiny. In: Mladá fronta Dnes. 2010, roč. 21, č. 108  (11. 5. 2020), s. 1. ISSN 1210-1168

Citace

HNĚLIČKA, Jan. Vasilina Vorobčuková. Databáze regionálních osobností [online databáze]. Krajská vědecká knihovna v Liberci, @2021. Datum aktualizace 03. 05. 2021, [cit. 2021-07-30]. Dostupné z: https://www.osobnostilibereckehokraje.cz/osobnosti/id:21763