Edith Weitzenová

7. 5. 1924 Drážďany - 29. 9. 2011 Liberec

odbojářka

Medailon

„Pracovali jsme na čtyři směny, což bylo třicet dva hodin. Bylo to velice unavující, ale bylo to důležité. Odposlouchávali jsme posádky německých letadel. Poté jsme předali zprávu nejbližšímu letišti, které zkontaktovalo ostatní a do určeného prostoru poslali stíhačky.“

 

Edith Weitzenová se narodila 7. května 1924 v Drážďanech do židovské rodiny Pavla a Dory Nettlových. Otec pocházel z Trutnova a pracoval jako úředník, matka Dora, rozená Armeová, se narodila ve Frýdlantu v německé části Slezska. Společně měli dvě děti, starší Edith a mladšího syna Leopolda. Do Liberce se rodina přistěhovala na počátku třicátých let, když v Německu začalo docházet k častějším projevům antisemitismu a sílila podpora nacistické strany Adolfa Hitlera. Edith proto začala navštěvovat německou obecnou školu až v Liberci. Po jejím vychození nastoupila na měšťanskou školu. Její otec se mezitím aktivně zapojil do politické činnosti za místní německou sociálně demokratickou stranu dělnickou. Poklidný život v severočeském pohraničí skončil s nástupem Henleinova sudetoněmeckého hnutí. V roce 1938 se proto Nettlovi znovu odstěhovali, tentokrát do Prahy.

Po záboru pohraničí se Pavlu Nettlovi jako německému sociálnímu demokratu podařilo dojednat vycestování rodiny do Anglie, podobně jako to učinil předseda strany Wenzel Jaksch. Jako první odcestoval Pavel Nettl v únoru 1939. Ostatní jej následovali až po vyhlášení Protektorátu Čechy a Morava v dubnu 1939. Cesta do bezpečí vedla přes Ostravu a přístav Gdaňsk. Po příjezdu do Anglie byli Nettlovi přesunuti do uprchlického tábora v přímořském městě Margate.

Na jaře 1940 byla rodina z východního pobřeží odstěhována zpět do Londýna, kde Edith začala pracovat v továrně na dámské prádlo. Po začátku Bitvy o Británii, kdy se Londýn stal pravidelným terčem mohutných leteckých úderů Luftwaffe, byli Nettlovi přesunuti do Nottinghamu. Zde Edith působila coby účetní, než se 7. listopadu 1941 přihlásila k dobrovolné službě u britských ženských pomocných leteckých sborů WAAF.

Válečná služba Edith Weitzenové začala 26. února 1942 ve výcvikovém středisku v Innsworthu u Glouchesteru na západním pobřeží, kde prodělala měsíční základní výcvik. Frekventantky základní vojenské průpravy posléze absolvovaly rozřazovací testy, podle kterých byly dále odesílány na další několikatýdenní speciální kurzy. Jelikož Edith uměla plynně německy, dostala se ke skupině žen v Y Service, které se zaměřovaly na odposlouchávání komunikace německé armády. Svou válečnou službu pak prožila na radiostanici ve Sheringhamu na východním pobřeží Anglie. Příslušnice WAAF zde monitorovaly a analyzovaly komunikaci nepřátelského letectva. Zejména se snažily získat údaje o pozicích letadel, počtu sestřelů, příkazech z německých letišť nebo místech shromažďování nepřátelských sil.

Službu na východním pobřeží Edith Weitzenová vykonávala do srpna 1945. Do Československa se natrvalo vrátila až v roce 1948, kdy zažádala o rozvod se svým prvním manželem, skotským vojákem Georgem Greigem. Nejprve pobývala s rodiči ve Šluknovském výběžku, kde poznala druhého manžela Jindřicha Weitzena. Společně pak v padesátých letech přesídlili do Liberce. V následujícím období Edith Weitzenová navštěvovala večerní školu ekonomie a pracovala jako účetní v obchodě s potravinami. Zemřela 29. září 2011.

Mládí

Edith Weitzenová se narodila 7. května 1924 v Drážďanech do židovské rodiny Pavla a Dory Nettlových. Otec pocházel z Trutnova a pracoval jako úředník, matka Dora, rozená Armeová, se narodila ve Frýdlantu v německé části Slezska. Společně měli dvě děti, starší Edith a mladšího syna Leopolda, který se narodil v roce 1928. Do Liberce se rodina přistěhovala na počátku třicátých let, když v Německu začalo docházet k častějším projevům antisemitismu a sílila podpora nacistické strany Adolfa Hitlera. [1] V Liberci v té době již žila matka Pavla Nettla.[2]

„My jsme Židé. I moji rodiče byli. Ale nebyli jsme ortodoxní. Naše vyznání se označuje jako reformované: dodržovali jsme hlavní svátky a tak podobně, ale ne že bychom například jedli podle předpisů.“[3]

Edith proto začala navštěvovat německou obecnou školu až v Liberci. Po jejím vychození nastoupila na měšťanskou školu. Volný čas trávila zejména v židovském mládežnickém hnutí Techelet Lawan.[4] Její otec se mezitím aktivně zapojil do politické činnosti za místní německou sociálně demokratickou stranu dělnickou. Poklidný život v severočeském pohraničí skončil s nástupem Henleinova sudetoněmeckého hnutí a jeho přibližování se k nacistické politice. V roce 1938 se proto rodina znovu odstěhovala, tentokrát do Prahy.[5] Pavel a Dora Nettlovi byli následně umístěni do uprchlického tábora u Kladna, Edith společně s bratrem putovala do dětského domova. Právě v této době dokončila školní docházku a hovořila již plynně česky. Do té doby měla češtinu pouze jako druhý jazyk ve škole jednu hodinu týdně.[6]

Po záboru pohraničí se Pavlu Nettlovi jako německému sociálnímu demokratu podařilo dojednat vycestování rodiny do Anglie, podobně jako to učinil předseda strany Wenzel Jaksch. Jelikož odjet mohli nejdříve jen muži starší 18 let, odcestoval Pavel Nettl letecky, a to v únoru 1939. Rodina jej následovala až po vyhlášení Protektorátu Čechy a Morava v dubnu 1939.[7]

„Dokud nebyla ještě válka, která začala až v září  1939, tak Němci na tom ani tak netrvali, aby zde Židé zůstali. Byli docela rádi, že opustí Československo.“[8]

Odchod do Anglie

Cesta do bezpečí začala v Ostravě, odkud se Dora Nettlová i s dětmi dostala přes Polsko do přístavu Gdaňsk. Lodí posléze dopluli až do Londýna, ve kterém přistáli 1. května 1939. Z hlavního města byla rodina následně přesunuta do uprchlického tábora v přímořském městě Margate v hrabství Kent.[9] Po vypuknutí druhé světové války narukoval Pavel Nettl do československé armády a přesunul se do Francie.[10] Zbylá část rodiny zůstala na východním pobřeží, než byli všichni na jaře 1940 odstěhováni zpět do Londýna. Následně začal Leopold navštěvovat české gymnázium, Edith pracovala ve výrobně dámského prádla a matka Dora nastoupila do továrny na uniformy. Po začátku Bitvy o Británii, kdy se Londýn stal pravidelným terčem mohutných leteckých úderů Luftwaffe, byli Nettlovi přesunuti do Nottinghamu. Zde Edith pracovala coby účetní, než se 7. listopadu 1941 přihlásila k dobrovolné službě u britských ženských pomocných leteckých sborů WAAF.[11]

„Do služeb WAAF jsem vstoupila kvůli tomu, že u ATS chtěli, abych jezdila s traktorem a pracovala rukama. To se mi vůbec nechtělo. Do služeb námořnictva brali pouze paničky a rodilé Angličanky, takovou tu vyšší společnost, což jsem nebyla. Tak jsem vstoupila do WAAF, tam mě brali všema deseti.“[12]

Po otci Pavlovi, který se po pádu Francie evakuoval zpět do Velké Británie, kde i nadále sloužil v československé armádě u brigádní lehké ambulance, se Edith stala druhým členem rodiny, který navlékl uniformu.[13]

„Řekla jsem si: budu se raději snažit pomáhat, abychom Hitlera pokořili, a abychom se případně mohli vrátit. Nechali jsme tam babičku, která zahynula v Terezíně. Prostě jsem dostala takový nápad, udělat pro to něco, pokud by to bylo v mých silách.“[14]

Příslušnicí WAAF

Válečná služba Edith Weitzenové začala 26. února 1942 ve výcvikovém středisku v Innsworthu u Glouchesteru na západním pobřeží, kde absolvovala měsíční základní výcvik. Hlavní náplní výcviku se stala fyzická příprava, doplněná různými cvičeními, nácviky pochodů a přehlídek. Ženy se měly naučit správný vojenský pozdrav, rozeznávat vojenské hodnosti, znát organizaci ženského pomocného sboru, spojenecké vybavení i výzbroj.[15]

„Základní výcvik trval jeden měsíc. Den pro nás začal už v pět hodin. Program se skládal z různých přednášek, pochodování a rozebírání zbraní až do večera. Nejvíce mě bavilo skládat a rozkládat samopal stengun. Znala jsem každou součástku, dokonce bych to tenkrát složila i poslepu. To bylo na základním výcviku asi úplně nejlepší. Hlavně jsme se ale učily pochodovat ve formacích, zdravit vyšší šarže a neudělat ostudu.“[16]

Frekventantky základní vojenské průpravy posléze absolvovaly rozřazovací testy, podle kterých byly odesílány na další několikatýdenní speciální kurzy. Jelikož část dobrovolnic uměla německy, dostala se ke skupině žen v Y Service, které se zaměřovaly na odposlouchávání komunikace německé armády.[17] Mezi tyto dobrovolnice patřila i Edith Weitzenová, která nejprve pracovala jako úřednice-překladatelka a poté se přesunula na radiostanici ve Sheringhamu na východním pobřeží Anglie.[18]

„Já jsem se narodila v Německu a uměla jsem plynule mluvit německy. Angličani byli hrozně líní, aby se učili německy, tak si raději sehnali náhradu v někom jiném. Posadili mě k radiostanici, abych odposlouchávala německé posádky.“[19]

Příslušnice WAAF zde monitorovaly a analyzovaly komunikaci nepřátelského letectva. Zejména se snažily získat údaje o pozicích letadel, počtu sestřelů, příkazech z německých letišť nebo místech shromažďování nepřátelských sil. Kromě informací o pohybu a boji však mnohokrát vyslechly i osobní rozhovory mezi letci, týkající se čistě soukromých záležitostí.[20]

„Pracovali jsme na čtyři směny, což bylo třicet dva hodin. Bylo to velice unavující, ale bylo to důležité. Odposlouchávali jsme posádky německých letadel. Poté jsme předali zprávu nejbližšímu letišti, které zkontaktovalo ostatní a do určeného prostoru poslali stíhačky.“[21]

Jelikož při československé armádě ani v řadách britských ženských pomocných sborů nevznikly české samostatné jednotky, byla národnostní skladba útvaru Edith Weitzenové heterogenní. Zejména se však jednalo o mladé Angličanky z vyšších vrstev, které získaly kvalitnější vzdělání a ovládaly německý jazyk. Mimoto zde sloužily i příslušnice okupovaných národů, včetně několika Češek.[22]

Poválečné období

Službu na východním pobřeží Edith Weitzenová vykonávala až do srpna 1945, kdy byla demobilizována. Na rozdíl od rodičů se ale po konci druhé světové války do Československa ihned nevrátila. V průběhu své služby totiž poznala skotského telegrafistu George Moira Greiga, za kterého se 20. března 1944 ve Warwicku provdala. Jelikož i on ovládal německý jazyk, sloužil po válce v britské okupační zóně v Německu jako tlumočník. Jeho manželka Edith prozatím zůstávala ve Velké Británii, kde bydlela v Aberdeenu u svého tchána a švagrové.[23] Společné soužití mladého páru ovšem netrvalo dlouho, neboť George Greig si v Německu našel milenku, a Edith proto zažádala o rozvod. V prosinci 1947 pak odcestovala do Československa za svou nemocnou matkou. Krátce nato ji zde zastihly únorové události. Po komunistickém převratu byla několik dní vězněna. Po propuštění znovu odcestovala do Velké Británie, pouze však za účelem rozvodu, který vešel v platnost 14. ledna 1949. Poté se již natrvalo vrátila do Československa.[24]

Nejprve pobývala s rodiči ve Šluknovském výběžku, kde Pavel Nettl postupně působil jako národní správce v několika podnicích. Zde se seznámila s Jindřichem Weitzenem, se kterým založila rodinu. Její druhý manžel pocházel z obce Uličské Krivé, nacházející se na hranicích s Podkarpatskou Rusí. Pro svůj židovský původ byl během druhé světové války v Maďarsku internován. Po osvobození nejprve hospodařil v Království u Rumburka a poté se ujal národního správcovství ve firmě Ludl Matys. Se svou manželkou žili zpočátku ve Šluknově, kde se 6. listopadu 1953 sezdali. Poté se přestěhovali do Liberce.[25]

V poválečném období Edith Weitzenová navštěvovala večerní školu ekonomie a pracovala jako účetní v potravinách. O své válečné anabázi se kvůli obavám případné perzekuce snažila nemluvit. I proto pravidelný písemný styk se zahraničím omezila pouze na rodinu, když se příbuzní z matčiny strany odstěhovali do Austrálie a bratr Leopold emigroval do Izraele. Členkou odbojové organizace Svaz bojovníků za svobodu se stala až v roce 1968.[26] Za svou válečnou službu obdržela anglická vyznamenání 1939–1945 Star, Defence Medal a War Medal. Po sametové revoluci byla povýšena do hodnosti nadporučíka.

Zemřela ve věku osmdesáti sedmi let 29. září 2011.[27]

 

Jan Hnělička


[1] Archiv bezpečnostních složek (ABS), f. Studijní ústav Ministerstva vnitra, sign. Z-10-1009-13;  ABS, f. Studijní ústav Ministerstva vnitra, sign. 425-365-2; Edith Weitzenová. Paměť národa. [online]. Post Bellum. ©2008–2022. Datum nahrání 4. 4. 2004, [cit 2. 1. 2022]. Dostupné z: https://www.pametnaroda.cz/cs/weitzenova-roz-nettlova-edith-1924

[2] Státní okresní archiv Liberec (SOkA Liberec), f. Archiv města Liberce, Gd VI. díl, Nová evidence obyvatel, Hermine Nettel.

[3] ŠŮRA, Adam a Jan ČÍŽEK. Nechat každému jeho přesvědčení a jeho názory, pokud nejsou na škodu druhým. In: Liberecký deník. 2013, roč. 23, č. 257(5. 11. 2013), s. 5. ISSN 1802-078X.

[4] ENGELMANN, Isa. Reichenberg und seine jüdischen Bürger: zur Geschichte einer einst deutschen Stadt in Böhmen. Münster: Lit Verlag, 2012, s. 231.

[5] SOkA Liberec, f. Archiv města Liberce, Gd VI. díl, Nová evidence obyvatel, Paul Nettel.

[6] Edith Weitzenová. Paměť národa. [online]. Post Bellum. ©2008–2022. Datum nahrání 4. 4. 2004, [cit 2. 1. 2022]. Dostupné z: https://www.pametnaroda.cz/cs/weitzenova-roz-nettlova-edith-1924

[7] Viz ŠŮRA, Adam a Jan ČÍŽEK. Nechat každému jeho přesvědčení a jeho názory, pokud nejsou na škodu druhým. In: Liberecký deník, s. 5.

[8] Edith Weitzenová. Paměť národa. [online]. Post Bellum. ©2008–2022. Datum nahrání 4. 4. 2004, [cit 2. 1. 2022]. Dostupné z: https://www.pametnaroda.cz/cs/weitzenova-roz-nettlova-edith-1924

[9] Viz ŠŮRA, Adam a Jan ČÍŽEK. Nechat každému jeho přesvědčení a jeho názory, pokud nejsou na škodu druhým. In: Liberecký deník, s. 5.

[10] Vojenský ústřední archiv – Vojenský historický archiv Praha (VÚA – VHA Praha), f. Sbírka 24, Pavel Nettl, nar. 1899; VÚA – VHA Praha, f. Osvědčení podle zákona č. 255/1946 Sb., Pavel Nettl, č. j. 60732/68.

[11] Edith Weitzenová. Paměť národa. [online]. Post Bellum. ©2008–2022. Datum nahrání 4. 4. 2004, [cit 2. 1. 2022]. Dostupné z: https://www.pametnaroda.cz/cs/weitzenova-roz-nettlova-edith-1924

[12] Edith Weitzenová. Československá obce legionářská – Jednota Liberec. [online]. ČsOL – Liberec. ©2010. [cit 2. 1. 2022]. Dostupné z: https://csol-lib.webnode.cz/clanky/ostatni/edith-weitzenova/

[13] Pavel Nettl sloužil v československé armádě až do roku 1944, kdy byl ze zdravotních důvodů superarbitrován. VÚA – VHA Praha, f. Osvědčení podle zákona č. 255/1946 Sb., Pavel Nettl, č. j. 60732/68.

[14] Hermína Nettlová zemřela v terezínském ghettu 1. 8. 1943. Národní archiv Praha, f. Židovské matriky, Ohledací listy - ghetto Terezín, inv. č. 2956, kt 27; Edith Weitzenová. Paměť národa. [online]. Post Bellum. ©2008–2022. Datum nahrání 4. 4. 2004, [cit 2. 1. 2022]. Dostupné z: https://www.pametnaroda.cz/cs/weitzenova-roz-nettlova-edith-1924

[15] K výcviku a počátkům služby československých občanek u britských ženských pomocných sborů více PROCHÁZKA, Ivan. A královskou korunu měly: stručný pohled na službu čs. žen v jednotkách britské armády za 2. světové války. Praha: Vojenský historický ústav, 2016, 255 s. ISBN 978-80-7278-679-4.; STEGUROVÁ, Karolína. I ženy chtěly bojovat!: československé ženy v britských armádních sborech ATS a WAAF za druhé světové války. Praha: Academia, 2021, 287 s. ISBN 978-80-200-3181-5.

[16] Viz STEGUROVÁ, Karolína. I ženy chtěly bojovat!, s. 129; Edith Weitzenová. Československá obce legionářská – Jednota Liberec. [online]. ČsOL – Liberec. ©2010. [cit 2. 1. 2022]. Dostupné z: https://csol-lib.webnode.cz/clanky/ostatni/edith-weitzenova/

[17] Viz STEGUROVÁ, Karolína. I ženy chtěly bojovat!, s. 131.

[18] Viz PROCHÁZKA, Ivan. A královskou korunu měly, s. 152.

[19] Edith Weitzenová. Paměť národa. [online]. Post Bellum. ©2008–2022. Datum nahrání 4. 4. 2004, [cit 2. 1. 2022]. Dostupné z: https://www.pametnaroda.cz/cs/weitzenova-roz-nettlova-edith-1924

[20] Viz STEGUROVÁ, Karolína. I ženy chtěly bojovat!, s. 131; Edith Weitzenová. Paměť národa. [online]. Post Bellum. ©2008–2022. Datum nahrání 4. 4. 2004, [cit 2. 1. 2022]. Dostupné z: https://www.pametnaroda.cz/cs/weitzenova-roz-nettlova-edith-1924

[21] Edith Weitzenová. Paměť národa. [online]. Post Bellum. ©2008–2022. Datum nahrání 4. 4. 2004, [cit 2. 1. 2022]. Dostupné z: https://www.pametnaroda.cz/cs/weitzenova-roz-nettlova-edith-1924

[22] Tamtéž.

[23] Viz ENGELMANN, Isa. Reichenberg und seine jüdischen Bürger, s. 232.

[24] ABS, f. I. správa SNB – operativní svazky, sign. MTH č. 21126;  ABS, f. Studijní ústav Ministerstva vnitra, sign. 425-365-2, Edith Weitzenová. Paměť národa. [online]. Post Bellum. ©2008–2022. Datum nahrání 4. 4. 2004, [cit 2. 1. 2022]. Dostupné z: https://www.pametnaroda.cz/cs/weitzenova-roz-nettlova-edith-1924

[25] Archiv bezpečnostních složek (ABS), f. Studijní ústav Ministerstva vnitra, sign. Z-10-1009-13; ABS, f. I. správa SNB – operativní svazky, sign. MTH č. 21126.

[26] Edith Weitzenová. Paměť národa. [online]. Post Bellum. ©2008–2022. Datum nahrání 4. 4. 2004, [cit 2. 1. 2022]. Dostupné z: https://www.pametnaroda.cz/cs/weitzenova-roz-nettlova-edith-1924

[27] Edith Weitzenová. Československá obce legionářská – Jednota Liberec. [online]. ČsOL – Liberec. ©2010. [cit 2. 1. 2022]. Dostupné z: https://csol-lib.webnode.cz/clanky/ostatni/edith-weitzenova/

Místa působení

Výběrová bibliografie

Knihy

BECK, Pip. Stále ve střehu: ženský sbor pomocných služeb letectva na velitelství letiště pro bombardéry RAF. Praha: Naše vojsko, 2006. 243 s. ISBN 80-206-0842-7.

CASSIN-SCOTT, Jack. Ženy ve válce 1939-1945: [britské, americké, německé a ruské příslušnice armád]. Brno: Computer Press, 2007, 48 s. ISBN 978-80-251-1790-3.

ENGELMANN, Isa. Návrat pod zelenou střechu. Liberec: BOR, 2004, 165 s. ISBN 80-86807-01-0.

ENGELMANN, Isa. Reichenberg und seine jüdischen Bürger: zur Geschichte einer einst deutschen Stadt in Böhmen. Münster: Lit Verlag, 2012, 347 s. ISBN 978-3-643-11737-3.

ENGELMANN, Isa. Židé v Liberci: k dějinám obyvatel města pod Ještědem. Liberec: Kruh autorů Liberecka, 2007, 264 s. ISBN 978-80-239-9169-7.

HÁJKOVÁ, Alena. Ženy proti fašismu: (ženy tváří v tvář fašismu a okupaci). Praha: Český svaz protifašistických bojovníků, 1979. 33 s.

HELMICHOVÁ, Šárka (ed.). Statečné ženy, o kterých se málo ví. Praha: Ministerstvo obrany České republiky - AVIS, 2003. 76 s. ISBN 80-7278-178-2.

HOLLAND, James. RAF 100: 1918-2018: oficiální historie. Praha: Knižní klub, 2018. 224 stran. ISBN 978-80-242-6164-5.

PROCHÁZKA, Ivan. A královskou korunu měly: stručný pohled na službu čs. žen v jednotkách britské armády za 2. světové války. 1. vydání. Praha: Vojenský historický ústav, 2016. 255 stran. ISBN 978-80-7278-679-4.

STEGUROVÁ, Karolína. I ženy chtěly bojovat!: československé ženy v britských armádních pomocných sborech ATS a WAAF za druhé světové války. Praha: Academia, 2021. 287 stran. ISBN 978-80-200-3181-5.

VÁVROVÁ, Milada. Vojáci v sukních. Jihlava: Milada Vávrová, 2001. 158 s. ISBN 80-238-8412-3.

 

Články

BROŽ, Josef. Dům, kde již bydlí jiní lidé. In: Literární noviny, 2010, roč. 21, č. 5 (1. 2. 2010), s. 14. ISSN 1210-0021.

DOBEŠ, Roman. V lidských osudech se skrývá historie lidstva. In: Českolipský deník, 2010, roč. 20, č. 35 (11. 2. 2010), s. 7, ISSN 1214-8482.

HABROVÁ, Pavlína. Dokument přiblíží osudy dvou Liberečanek, které rozdělila válka, In: Mladá fronta Dnes – Liberecký kraj, 2010, roč. 21, č. 109 (12. 5. 2010), s. 5. ISSN 1210-1168.

CHUCHMA, Josef. Drama pod Ještědem. In: Víkend Dnes, 2010, roč. 21, č. 43 (6. 2. 2010), s. 6, ISSN 1210-1168.

Primátor vyznamenal válečné hrdiny. In: Mladá fronta Dnes – Liberecký kraj, 2010, roč. 21, č. 108 (11. 5. 2010), s. 1. ISSN 1210-1168.

Proč musely odejít?. In: Mladá fronta Dnes – Liberecký kraj, 2010, roč. 21, č. 34 (10. 2. 2010), s. 5. ISSN 1210-1168.

Převzali medaile k 60. výročí ukončení světové války. In: Liberecký den, 2005, roč. 14, č. 107 (7. 5. 2005), s. 18. ISSN 1214-8571.

ŠŮRA, Adam a Jan ČÍŽEK. Nechat každému jeho přesvědčení a jeho názory, pokud nejsou na škodu druhým, In: Liberecký deník, 2013, roč. 22, č. 257 (5. 11. 2013), s. 5, ISSN 1214-8571.

WIRNITZER, Jan. Pomohla zdolat nacisty, v Praze pak čelila útlaku. In: Deník N, 2019, roč. 2, č. 168 (4. 9. 2019), s. 4. ISSN 2571-1717.

Citace

HNĚLIČKA, Jan. Edith Weitzenová. Databáze regionálních osobností [online databáze]. Krajská vědecká knihovna v Liberci, @2022. Datum aktualizace 25. 03. 2022, [cit. 2022-05-28]. Dostupné z: https://www.osobnostilibereckehokraje.cz/osobnosti/id:43055