František Novosad

Rozhovor

Mládí

František Novosad se narodil 11. června 1952 v Novém Boru. Dětství trávil s otcem Josefem Novosadem, který pocházel z Těrchové, matkou Karolínou, rozenou Krajčíkovou a s třemi sourozenci na rodinném statku na Děčínsku.

„Do základní školy, celých devět let, jsem chodil čtyři kilometry pěšky, do vesnice Markvartice. Můj sen bylo stát se pilotem. Už v osmé třídě jsme se jeli podívat s tátou do Košic na Střední školu dopravní, kde studovali budoucí piloti. Přihlásil jsem se na ni. Měl jsem ale smůlu. V deváté třídě jsem trénoval na kole a v zatáčce na mne najel opilý motocyklista. Jen tak tak, že jsem to přežil, měl jsem zpřerážené ruce, čelisti, otřes mozku, byl jsem půl roku v nemocnici. Když pak okresní vojenská správa zkoumala můj zdravotní stav, dospěla k názoru, že nemám zdravotní způsobilost pro profesi pilota.“

Otec tak vzal Františka Novosada na odbor pracovních sil v Děčíně, kde se dozvěděli, že se v Novém Boru staví moderní sklářský kombinát. Padlo proto rozhodnutí, že nastoupí do sklářského učiliště.

„V učilišti jsem neměl žádné problémy, byl tam výborný učitel Josef Mucha a ten se mě jednou ptal: Co tady mezi těmi učni děláš? Já, že to na mě tak nějak zbylo, protože jsem kvůli pobytu v nemocnici všechny přijímací zkoušky na střední školy prošvihl. A on mě přihlásil na Střední průmyslovou školu sklářskou v Novém Boru. Tam jsem složil přijímací i talentové zkoušky a bez problémů jsem ji vystudoval. Měli jsme vynikající kantory, manžele Filipovské. Pan profesor byl ředitelem, učil nás výtvarnou výchovu, a jeho manželka vyučovala rovněž na výtvarném oddělení. Naše třída byla umělecky zaměřená, vedle nás byla třída technologů.“

Národní podnik Lustry

František Novosad vzpomíná na svou praktickou maturitní zkoušku, vyrobil šestiboké zahradní svítidlo o hmotnosti 200 kilogramů. Po maturitě v roce 1973 začal pracovat v podniku Lustry v Kamenickém Šenově. Nejprve byl mistrem odborného výcviku, poté technologem provozu, vedoucím techniky a výroby a v pětadvaceti letech převzal funkci vedoucího provozu.

„V té době tam bylo dost německého tovaryšstva, takže se na hutích mluvilo česko-německy. Názvy sklářského nářadí jsou rovněž převzaté z němčiny a přetrvává dodneška. Náš skloprovoz zaměstnával skoro tři stovky lidí, a když omarodil vedoucí, tak mě v mých pětadvaceti letech dosadili na jeho funkci. Říkali, že nikoho jiného nemají. Problém byl v tom, že jsem se přihlásil k dálkovému studiu práv a zároveň jsem se chtěl oženit. Nicméně, nezbylo mi nic jiného, než tu funkci přijmout. Ale nakonec jsem byl spokojený. Lidé mě i jako „zobáka“ až na dvě tři výjimky brali. Věděli, že jsem začal od píky a všem to doporučuji začít od píky.“

Náročnou práci zvládl i při dálkovém studiu Právnické fakulty Univerzity Karlovy, kde v roce 1985 získal doktorát práv. Poté se v podniku Lustry stal vedoucím odbytu a následně obchodním náměstkem. Práci i život mu ale zkomplikovala emigrace bratra do západního Berlína v roce 1977.

„Když jsem se v roce 1977 hlásil na přijímačky na práva, tak jsem musel vyplňovat všechny ty papíry a přitom jsem si uvědomoval, že je bratrova emigrace průšvih, že to asi ani nemá cenu vyplňovat, protože mě kvůli tomu na univerzitu nevezmou. Měl jsem navíc zkušenost se svou sestrou, která se ze střední zdravotnické školy hlásila na medicínu a jako dceru kulaka ji ani na podruhé nevzali. Tak jsem vymyslel, dá se říct, milosrdnou lež, že jsem bratra zapřel. A ono to prošlo. I když byl bratr odsouzený Okresním soudem v Děčíně v nepřítomnosti za nedovolené opuštění republiky k trestu osmnácti měsíců. A já byl navíc u soudu za něj. Oba okresy, Děčín a Česká Lípa, spolu sousedí a přesto se to nikdo nedozvěděl. Neměli v tom tehdy komunisté moc pořádek. Za bráchou jsem s rodinou v roce 1983 do západního Berlína jel a koupil jsem si mercedes. A s tím autem jsem hodně soudruhy štval.“

V roce 1985 se František Novosad přihlásil k rigoróznímu řízení a získal titul doktora práv. Vedení podniku Lustry mu hned nabídlo funkci obchodního náměstka. Jezdil po světě, měl služební pas a v práci byl spokojený.

„Do Lustrů ale tehdy nasadili jako ředitele bývalého pracovníka kádrového oddělení Preciosy, byl absolventem nějaké školy v Sovětském svazu, o skle nevěděl vůbec nic. A s tím jsme se hned chytli. Začal do sklárny vnášet myšlenky, které byly úplně mimo mísu. Já byl jednou na jedné poradě dost netaktický. Řekl jsem: Vy, soudruzi, rozumíte sklu jako já filharmonii! A to jsem si zadělal na problém, protože na mne nasadili dva agenty. Dozvěděl jsem se to až v roce 1994.“

V roce 1987 se podnik Lustry od agentů dozvěděl, že má František Novosad bratra v emigraci. Bylo to v době, kdy se rodina Novosadových chystala na dovolenou do tehdejší Jugoslávie.

„První problémy se objevily už při vyřizování výjezdní doložky. Přestože jsem byl prověřený a létal po světě. Nevěděl jsem tehdy, odkud vítr fouká, nicméně napotřetí nám výjezdní doložky dali. V té době, v rámci operace Asanace, komunistický režim v Československu usiloval o to, aby nepohodlní lidé, hlavně signatáři Charty 77, odešli ze země na západ. O tom jsem ovšem tehdy ještě nic nevěděl. S rodinou jsem nakonec do Jugoslávie odjel, a když jsem se vrátil, v mé funkci obchodního náměstka už seděl někdo jiný.“

Veřejná bezpečnost v době dovolené rodiny Novosadových v Jugoslávii zapečetila jejich byt. Když šel František Novosad druhý den do práce, zjistil, že je obchodním náměstkem člověk sice s maturitou ze strojní průmyslovky, ale s manželkou, která je členkou okresního výboru KSČ, která mu tento post zřejmě zařídila.

„Já mu říkám, co děláš v mé kanceláři! Bylo v ní nakouřeno, já nekouřím, bylo mi to nepříjemné. A on mi odpověděl: Dělám tu už tři týdny náměstka. To snad dělám já, vyhrkl jsem. A on mi vysvětlil, že se po mém odjezdu na dovolenou ve fabrice rozkřiklo, že jsem emigroval za bráchou. Chtěl jsem hned mluvit s ředitelem. On se mi nejprve vyhýbal, pak si mne zavolal, vzal si přitom na pomoc náčelníka tamní Veřejné bezpečnosti i tajného, jeden se jmenoval Králík a druhý Zajíc. Nikdy v životě mě nikdo neseřval jako oni. Že jsem zklamal dělnickou třídu a tak. Měli připravené mé odvolání z funkce, nařídili mi odevzdat pasy a v podstatě počítali s tím, že fabriku opustím. Nicméně jsem věděl, že odvolání z funkce je jedna věc a druhá je ukončení pracovního poměru, ke kterému neměli zákonný důvod. A tak jsem denně chodil za ředitelem, aby mi dal práci. Měsíc to tak trvalo. Lidé se mě báli, já ani neměl, kde v té práci být. V posledním patře budovy byla ale laboratoř, chlapík, který tam pracoval, se mnou neměl problém, a tak jsme spolu většinou hráli v pracovní době mariáš.“

František Novosad chtěl s titulem doktora práv rozvážet sodovky, udělal si dokonce řidičský průkaz skupiny C, nakonec mu ale podnik Lustry umožnil pracovat jako referent propagace a podnikový fotograf.

„Říkal jsem si nástěnkář, objednával jsem plakáty na Mezinárodní den žen nebo k výročí Velké říjnové socialistické revoluce, organizoval dětské dny, fotil jsem brigády socialistické práce. To bylo fajn. Patnáct minut byly takové ty klasické komunistické oficiality, a pak se už všichni domáhali piva, tři hodiny se jedlo, pilo, to byl takový lepší moment té práce. A soudruzi mě vlastně svým způsobem postupně dovedli k soukromému podnikání.“

František Novosad měl mnoho obchodních kontaktů v tuzemsku a v zahraničí, znal také výtvarníky na volné noze organizované v Díle a pomáhal jim s realizacemi jejich návrhů svítidel.

„Přes Dílo se objednala v podniku Lustry výroba, pak se to montovalo. Já jsem výrobu ve fabrice pohlídal, měl jsem na to spoustu času. Problém byl, že, když jsme měli jednou instalovat lustr v zahraničí, neměl jsem služební pas. Tak jsem si ho frajersky nechal vystavit přes Dílo a Artcentrum, které zastupovalo lidi z hudební branže. A kupodivu to nebyl problém. Tudíž jsem v roce 1988 jezdil na tento pas nejen služebně, ale i soukromě. Zřídil jsem si navíc bankovní účet v západním Německu, kam mi chodily zdaněné honoráře. Vlastnictví účtu v zahraničí byl sice tehdy trestný čin, nicméně vyšlo mi to, otrkal jsem se a byl připravený podnikat.“

Sametová revoluce

O brutálním potlačení studentské demonstrace na Národní třídě v Praze 17. listopadu 1989 se František Novosad dozvěděl v západním Berlíně, kam odcestoval za bratrem.

„Myslel jsem si, že je to nějaká propaganda, nevěřil jsem tomu. V Berlíně vím, že lidi šplhali po berlínské zdi, že se ledy hýbaly, ale u nás v Československu jsem byl přesvědčený, že nebude nic.“

Dne 20. listopadu 1989 se vrátil do Kamenického Šenova, po práci ale hned vyrazil do Prahy, neboť se chtěl ujistit, jaká je v hlavním městě situace.

„Dorazil jsem na Václavák, narazil jsem tam na dav, v němž jsem se skoro nemohl ani hnout. Poprvé v životě jsem zažil davovou psychózu, lidé skandovali hesla, chrastili klíči. Docela jsem se začal bát. Protože jsem s nimi nekřičel, dívali se na mě divně, byl jsem jim asi podezřelý, že jsem provokatér. Tak jsem ze strachu křičel s nimi. Pak jsem dostal od studentů kazety s nahrávkami zásahu esenbáků na Národní třídě a přehrál jsem je pak kolegům v práci. Manželce jsem řekl, že tomu davu přece musí režim vyhovět nebo bude krveprolití. A začal jsem věřit, že se u nás režim změní.“

V podniku Lustry v Kamenickém Šenově se stal František Novosad hlavním mluvčím Občanského fóra. Spolu s dalšími kolegy v OF hodlal s vedením podniku Jablonecká bižuterie, pod který podnik Lustry patřil, projednat sedm požadavků, na nichž se zaměstnanci shodli.

„Ředitel podniku Lustry nám dokonce nabídl šestsettřináctku, abychom mohli dojet za generálním ředitelem Padrtou do Jablonce nad Nisou. Tomu jsme řekli, aby odvolal našeho ředitele Voňku. V těch Lustrech byli stále ti agenti, co byli na mně nasazení, a když jsme přijeli zpět do Kamenického Šenova, tak se už fabrikou šířila zpráva, že jsem si zařídil teplé místo ředitele. Vysvětlil jsem jim, že se maximálně vrátím na své místo obchodního náměstka. Takže ředitele nakonec dělal tehdejší technický náměstek inženýr Jirka Bělský, měl být ve funkci dočasně, než se najde nový, ale nakonec na tom postu vydržel šest let.“

František Novosad se vrátil na místo obchodního náměstka, začal opět jezdit po světě, dával do pořádku nevýhodné smlouvy a podnik začal opět vydělávat.

„Najednou na mě přišlo trestní oznámení, že jsem prodal kontejner skla a nechal si peníze poslat na soukromý účet. Prošetřilo se to, odložilo. Za chvíli další trestní oznámení, že jsem ukradl z podniku míchačku. Přitom jsem věděl, že si ji půjčovali údržbáři a v té chvíli, kdy jsem ji měl ukrást, ji měl doma dílenský předseda KSČ. Přišla celkem čtyři oznámení a ředitel Jiří Bělský se mě nikdy nezastal. Já jsem s tím posledním udáním za ním zašel, a řekl jsem mu, že je křivák. A že jakmile to policie prošetří, tak dávám výpověď. Couval, že to přece ne, kdo to bude dělat. Omlouval se, že se bál něco říct. Tak jsem mu řekl, že když se bojí, ať se ve sklárně bojí sám. V říjnu 1990 jsem odešel a šel se přihlásit na národní výbor, tehdy nebyly ještě osoby samostatně výdělečně činné, a tak mi dali do občanky razítko – soukromník.“

Začátky podnikání

František Novosad si pronajal prostory v Praze u Jindřišské věže a otevřel v nich obchod s lustry a nápojovým sklem, které nakupoval v podniku Crystalex. Najal si navíc skupinu pasířů, kteří svítidla montovali v pronajatých garážích, a pak instalovali u zákazníků.

„V Mariánských Lázních je snad každý druhý hotel vybavený lustry, které jsem jim dodal já. Svítidla máme i v dalších lázeňských zařízeních v Karlových Varech, v budově Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy či Státní plánovací komise v Praze, jezdili jsme i do zahraničí. Zajímavou zakázkou byl osmnáctimetrový lustr v Národním divadle v uzbeckém Taškentu.“

Když si při rekonstrukci rodinného statku udělal František Novosad kýlu a musel do nemocnice na operaci, začal ještě na nemocničním lůžku pracovat na čtyřech privatizačních projektech.

„Stáňa, má sekretářka, za mnou vždycky do nemocnice přišla, dala mi blok a já jsem psal privatizační projekt podle mustru z novin. Byl to projekt na sklárnu Crystalex v Harrachově, ten jsem napsal jen proto, že v ní pracoval bratr mé manželky. Pak si vzpomínám, že jsem napsal projekt na koupi Benaru v Benešově nad Ploučnicí a na sklárnu v Kamenickém Šenově u Jílků. Vláda mi schválila dva. A v rámci privatizace jsem pochopil, že v roce 1992 ještě stále fungovali agenti StB, protože mi žádná banka nechtěla poskytnout úvěr. Součástí každého privatizačního projektu byl totiž bankovní příslib. Já jsem měl známého u Agrobanky a dozvěděl jsem se, že mi nesmí peníze půjčit. Nešlo to ani u Komerční banky. Nakonec jsem zašel mimo okres za ředitelem České spořitelny v Děčíně. Nasypal jsem řediteli na férovku, jak se věci mají a že nesmí říct, že je to pro mne a musí ten úvěr udělat anonymně. Prolustroval si mě, za tři dny jsem přišel a on říká: Nekecal jste, je to tak, jak jste mě informoval a nějak to uděláme. A poskytl mi úvěr přes anonymního žadatele. Všichni čekali, že sklárna zase spadne pod Crystalex, protože včas nezaplatím. A když jsem sklárnu uhradil, tak na mě poslali policii. Udání znělo: Novosad získal peníze nelegálně od bratra z ciziny. Lehce jsem prokázat, že mám peníze od České spořitelny z Děčína.“

Harrachovská sklárna

František Novosad koupil nejstarší kontinuálně fungující sklárnu v České republice a zřejmě i na světě. Byla založena před rokem 1712 na jilemnickém panství hraběcího rodu Harrachů. František Novosad navázal na tradiční výrobu luxusního nápojového a užitkového skla i křišťálových lustrů.

„Na začátku to bylo hodně těžké. Dostal jsem úvěr na dvacetiprocentní úrok, za rok jsem zjistil, že jsem zaplatil z podstaty dva milióny korun a deset miliónů na úrocích. A i když firma vydělávala, obchody šly, tak to byla v podstatě sebevražda.“

Postupně vyjednával s Komerční bankou a Českou spořitelnou, od jedné banky přecházel k druhé, až docílil úroku přes pět procent a s tím už se podle něj dalo sklárnu úspěšně provozovat.

„Sklárna v Harrachově měla potenciál, dobré řemeslníky, dost zakázek. Bylo to sice zanedbané technicky, nevymalováno, rozbitá okna, chatrné zábradlí, ale tavicí agregáty, haly, expedice, to vše fungovalo. Problém byl ale s vývozem skla po vytunelování Skloexportu. Za socialismu to byl zvláštně fungující hybrid, akciová společnost, kde si stát držel 51 procent a minoritní vlastníci byli i tak zainteresovaní na dobrém fungování tohoto exportního podniku. To byla možná jedna z nejlepších pézetek (podniků zahraničního obchodu) na světě, měla zastoupení na všech kontinentech a všichni skláři žili dobře. Nedal se sice sehnat materiál pro výrobu, prodat sklo za dobré peníze do ciziny společnost ale uměla. Po krachu Skloexportu nastal ovšem s exportem velký problém.“

Aby měly sklárny zakázky, začaly se podle Františka Novosada podbízet s cenami. Navyšovaly mzdy, aby si udrželi kvalitní skláře.

„Já kolegům říkal, že je to cesta do pekel. Byli jsme už na hraně nákladů, a já se s nimi chtěl domluvit na cenové hladině i na výši mezd, abychom si nepřetahovali řemeslníky. Nepotřebujeme žádnou sekretářku, sejdeme se jednou za měsíc na večeři a průběžně se budeme domlouvat. Pak jsem se dozvěděl, že se sešli sami a utvrdili se v názoru, že mám asi problém já, když o to tak usiluji. Žádný z nich už dneska neexistuje, jen já jsem zůstal.“

František Novosad je v kontaktu s rodinou šlechtické rodiny Harrachů, která se zasloužila o rozvoj harrachovské sklárny na Novém Světě v uplynulých staletích. Sklárna proslula především nejvyšší kvalitou své produkce. Harrachovští sklářští mistři uměli vyrobit i sklo několika barev, modré, žluté, červené, zelené, černé, fialové i mléčné. Sklárna byla navíc rozšířená o rafinační provozy, jako je rytecká a brusičská dílna a také dílna na malování skla.

„Rodina Harrachů se před šesti, sedmi lety sešla v Jilemnici na zámku a to mě hodně potěšilo, Byli tam Harrachově z celého světa, z USA, Argentiny, byl tam i kníže Schwarzenberg, který je s rodinou spřízněný. Slavnostně nás přivítali a jsem rád, že tam byl i můj syn Petr, který od Harrachů stejně jako já slyšel, že je vůbec nemrzí, že tu sklárnu a panství nezískali po revoluci zpátky. Že to není o vlastnictví, ale o dobré správě. A že, když se o sklárnu takhle dobře staráme, že jsme dobrými správci. Na ty Harrachy, bohužel, vyvíjelo gestapo během 2. světové války obrovský nátlak, takže museli sklárnu v roce 1942 prodat říšskému Němci Rudolfu Endlerovi. Prodejní cena byla pouhých tři sta tisíc říšských marek, přitom celoroční obrat v té době byl asi milión říšských marek. Ale i během války sklárna vyráběla luxusní nápojové a dekorativní sklo, i když se v ní jednu chvíli zvažovala výroba skleněných hranolů pro tanky a výroba skleněných min.“

Ve firmě, která se později přejmenovala na Sklárnu a pivovar Novosad & syn Harrachov skláři vyrábějí nápojové sklo pomocí ojedinělých technik. Jedná se například o známou černou nitku nebo vzduchovou spirálu v nožce kalíšku. Originální je rovněž technika zdobení, kdy se kalíšky za tepla zdobí různými nálepy přímo v huti.

„My jsme zachovali rukodělnou výrobu, sázím na řemeslníky, hlavně na ty foukače. A většina skla byla zdobená z hutě, říká se tomu hutní zdobení kalíškoviny. Spoustu technik, které umíme, už sklárny na světě nevyužívají. Třeba vzduchovou spirálu v nožkách, minifliori se tomu říkalo v Benátkách, uměla jen jedna sklárna v Maďarsku a ta před sedmi lety zkrachovala. My třeba nabízíme do prodeje unikátní nápojový soubor se „zakletou“ vzduchovou spirálou vycházející z novobarokních pohárů vyráběných kolem roku 1890. Máme i pár technologických unikátů. Děláme uzle a děláme Masaryky, což je nápojový soubor s bublinkou a masívní nohou původně vyrobený do Černínského paláce v Praze pro někdejšího ministra zahraničních věcí Jana Masaryka. Koncem šedesátých let byl tento legendární soubor nahrazen Moserem. Původní nápojové sety ale pocházely z harrachovské sklárny. Dodnes se tohle sklo hodně prodává, dodali jsme ho například opět do Černínského paláce. Proto dbám na to, aby se mladí skláři učili staré řemeslné techniky, protože stále jedou.“

Harrachovská sklárna se zaměřuje na tavení kvalitního skla, i když se podle Františka Novosada jedná o finančně náročný způsob výroby. Ve sklárně jsou stále pánvové pece, na nichž se dají tavit barvy, je jich až čtyřicet.

„Naše sklo je barvené v tavenině, není stříkané jako v některých jiných sklárnách. To znamená, že se do křišťálu přidává kysličník kovu, který dává sklu potřebnou barvu, nebo přidáváme kombinaci kysličníku kovů. A sklo následně dozdobíme, používáme optišky. Děláme to jako naši předci.“

Harrachovská sklárna vyváží výrobky do třiceti zemí světa. Zákazníky má ve Španělsku, v Norsku, ve Francii a asi osmdesát procent exportu míří do Spojených států amerických. V tuzemsku sklárna nabízí nápojové sklo v podnikové prodejně v areálu hutě.

„Prodáváme sklo ze dvorku od roku 1997 a musím říct, že s výjimkou koronavirové epidemie nezažila naše prodejna žádnou krizi. My jsme tam měli běžně měsíčně jeden milión korun tržeb. V době koronaviru byly, bohužel, poloviční.“

Návštěvníci harachovské sklárny si mohou prohlédnout obnovenou historickou brusírnu, sledovat ruční výrobu skla, obdivovat unikátní exponáty v muzeu skla v rekonstruovaném Panském domě, posedět v restauraci, ochutnat pivo z místního minipivovaru, relaxovat v pivních lázních nebo se ubytovat v malém hotelu.

„Na cestovní ruch jsem se orientoval v podstatě ze strachu. Říkal jsem si, když z nějakého důvodu nebudu moct sklo prodávat, abych měl z čeho žít. Dělal jsem to postupně, nejdříve jsme začali vodit turisty do sklárny, aby mohli sledovat výrobu skla. Nato jsme opravili historickou brusírnu, a pak jsme si řekli, že k českému sklu se hodí české pivo a vznikl náš minipivovar, který byl vlastně osmý v Česku. Inspiroval jsem se v Jihoafrické republice, kde jsem si všiml, že mají v restauracích různé druhy regionálních piv a hosté si je rádi objednávali a zkoušeli jednotlivé značky. Mně před vybudováním minipivovaru sice někteří skláři varovali, do čeho se prý cpu, že přece nemůžu konkurovat Prazdroji a tak. To jsem v žádném případě nechtěl, stejně jako nechci a nemůžu konkurovat velkým výrobcům skla. Prostě ať si to pivo návštěvníci vypijí u našeho komína. A doba ukázala, že to byl dobrý tah, během krizí v roce 2008 až 2009 i během koronavirové krize nás minipivovar podržel.“

Muzeum skla

Aby měl kde vystavovat sbírku historického skla, pustil se do rekonstrukce Panského domu, který se nachází v areálu sklárny a je památkově chráněný.

„V Panském domě kdysi bydlelo panstvo hutě, jedná se o první kamenné stavení v západních Krkonoších z roku 1712, což je datum, kdy byla vlastně založena harrachovská sklárna. Za socialismu sloužil k bydlení, ale půlka střechy mu chyběla. Já jsem si řekl, že by to byla škoda zbourat a tak jsem nechal Panský dům opravit.“

Jak připomíná František Novosad, v domě za vzorkovnou byly dvě zazděné místnosti plné krabic s nejcennějšími výrobky ze skla. Po válce sice tuhle sbírku pracovníci sklárny objevili, ale většina krabic zůstala od roku 1942, kdy je nechal před nuceným prodejem zazdít tehdejší majitel sklárny Jan Nepomuk Antonín hrabě Harrach, netknutá.

„Vzorkovna obsahovala to nejlepší, co kdy bylo ve sklárně vyrobeno a čím se mohli její majitelé pochlubit. Před nacisty se opravdu hraběti Harrachovi podařilo tuhle historickou sbírku utajit. Něco se sice rozbilo, protože v jednom místě spadl strop, ale většinu těch vzácných exponátů, je jich celkem pět tisíc, teď s hrdostí představujeme návštěvníkům sklárny.“

Muzeum podle Františka Novosada funguje bez dotací, je otevřené sedm dní v týdnu a návštěvníci rádi v obchodě u muzea sklo nakupují.

„My jsme před patnácti lety dělali pro jednoho japonského sběratele repliky některých exponátů. Bál jsem se, že to nezvládneme, protože některé techniky jsou opravdu historické, ale našel jsem pár fachmanů, kteří to dokázali. Nejtěžší byly rytiny a malířská technika. Ale zvládli jsme to, pomáhala mi i manželka, která je malířkou skla. Pak jsme dělali ještě repliku největší vázy, kterou tam máme. Originál rozbil v roce 2003 jeden nezbedný žák, škoda byla tehdy milión šest set tisíc korun. Sedm let jsme se tehdy soudili se školou, která nesla za chování dětí odpovědnost. Tu repliku jsme měli hotovou už za rok. Dva díly jsme poslepovali a tři zhotovili nové. Od originálu je replika vázy v podstatě k nerozeznání.“

Františkovi Novosadovi se líbí malované sklo. Malírna fungovala ve sklárně do roku 1946. Po válce se sklo vozilo do malíren v Železném Brodě nebo na Novoborsko.

„Já jsem osobně zatížený na období secese před první světovou válkou, kdy bylo špičkové nejenom sklo, ale vznikla také skvělá sochařská a malířská díla, nábytek, stavěly se nádherné budovy, hlavně po Praze, jedna z nich je také v Novém Boru a tu jsem v roce 1992 koupil. A v našem muzeu máme hodně secesních sklářských děl a toho si nesmírně vážím. Řemeslná úroveň byla v době secese prostě na vrcholu.“

František Novosad je velkým kritikem současného systému učňovského školství. Podle něj se přestali učit řemeslníci a školy začaly produkovat především designéry.

„Slovo designér pochází z francouzštiny a znamená vzorkař. Toho dříve dělal ve fabrice nejlepší řemeslník. Nebyl to ovšem extra vyškolený vzorkař. A třeba já, když jsem potřeboval návrh rytiny, vybral jsem si zkušeného rytce, vzorek malby na skle navrhl nejlepší sklář v malírně. Samozřejmě, mám tam také výtvarníka, ale vzorek udělal řemeslník. Takže na takovou sklárnu, jako mám já, je potřeba jeden výtvarník a dvě stě řemeslníků. Ale učňovské školství nebo střední sklářské školy produkují hlavně ty designéry.“

Řemeslníky si proto ve své sklárně vychovává sám. Z deseti sklářů je podle něj výborný jen jeden.

„Vzal jsem do pracovního poměru asi deset absolventů střední sklářské průmyslové školy a vždy to bylo stejné. Měli velké sebevědomí a vysoké mzdové nároky. Vzal jsem jednoho k technoložce, aby jí byl při ruce a naučil se technologii. Za týden přišel, že jsou na něj skláři sprostí a chtěl, abych jim to zakázal. Říkám mu: Až budeš něco umět, přestanou s tím. Pak zase jeden přišel: Já mám maturitu a musím dělat s lopatou. Já mu říkám: Samozřejmě, když se navažuje vápno, soda, potaš, tak se přihazuje lopatou. Ale to jsou kilogramy, ne tuny! A on: Já mám maturitu a nebudu makat s těžkou lopatou! Já mu říkám: Pro paní technoložku není těžká, a pro tebe je?“

Současnost

František Novosad dostal před několika lety další podnikatelský nápad. Skloubil svěží krkonošskou horskou vodu se sklem. Začal ji stáčet do tenkostěnných lahví, které zdobí vybroušeným skleněným krystalem.

„Hrabě Harrach měl na Bílém vrchu nad sklárnou zdroj výborné pitné vody. Je mírně kyselá a měkká. Už před 250 lety vybudoval studánku a vodu vedl stružkou samospádem do sklárny. Já, když jsem sklárnu převzal, tak už tam bylo litinové potrubí. My jsme museli vybudovat přivaděče a zásobníky, protože vodu ve sklárně a v pivovaru využíváme. Naše sklárna totiž není doteď napojená na veřejný zdroj vody. A ani to nepotřebujeme. Vodu nemusíme nijak upravovat a její tam dost.“

Jak František Novosad připomíná, právě výborná horská voda z tohoto zdroje má zásluhu na kvalitě harrachovského piva. Získalo na tři desítky nejrůznějších ocenění a v roce 2011 a 2012 obdrželo v konkurenci velkých pivovarů titul Nejlepší pivo v republice. Horskou vodu začal pivovar dodávat do luxusních pražských hotelů.

„Turisté měli vodu na pokojích a zajímavé bylo, že si vždycky odváželi na památku broušený ověs, který zdobil zátku lahve s horskou vodou. V době koronaviru ale nemohli cizinci do Česka jezdit, a tak jsem musel dodávky horské vody v těchto speciálních lahvích zastavit. Měl jsem už objednanou stáčecí linku, naštěstí se mi ji podařilo stopnout. Doufám ale, že se k tomu zase vrátím.“

Koronavirová krize zasáhla harrachovskou sklárnu podobně jako předchozí dvě krizová období po teroristickém útoku v New Yorku v roce 2001 a během světové ekonomické krize v letech 2008–2009. V roce 2022 pak ekonomiku negativně ovlivnil vzestup cen energií a vpád Ruska na Ukrajinu.

„Plyn a elektřinu jsem pravidelně nakupoval na další rok nebo na dva roky dopředu o prázdninách. V tomto období byla cena optimální. Když jsem nakupoval energie loni, tak to nešlo. Zatímco v roce 2021 jsem nakoupil jednu megawatthodinu za 450 korun, tak nejlepší nabídka na rok 2022 byla 950 korun. Obchodníkovi jsem tuto nabídku vrátil, protože to bylo podle mne moc. Obchodník mi tu cenu přepracoval na 950 korun na rok 2022 a na další rok 650 korun, tu jsem podepsal. Chtěl jsem, aby snížil i nabídku na tento rok, ale nepodařilo se mi nic nakoupit, takže jsem musel přejít na denní spot, a nakupuji každý den energie na evropské burze. A ani se mi nechce vyslovit, kolik jsem včera zaplatil za megawatthodinu. Je to 5100 korun! Tedy oproti loňsku zhruba jedenáctinásobek.“

V současné době již František Novosad podniká se synem Petrem, který se začal seznamovat s provozem sklárny od svých dvaceti let.

„Studoval ve Spojených státech, je jazykově vybavený, proto se stará víc obchodní část a já o tu technickou. Myslel jsem si, že se budu moct věnovat svým koníčkům, rád střílím na asfaltové holuby a jsem celoživotní chovatel psů velkých plemen. Doba mi to ale stále neumožňuje. Takže jsem čtyři dny v týdnu ve sklárně a pracujeme se synem společně. Doufám, že vnuk Jakub bude mít jednou také chuť do podnikání ve sklářství. V rodině máme domluvené, že majetek nebudeme dělit a že se pokusíme sklárnu udržet pro další generace Novosadů.“

V roce 2017 obdržel František Novosad Poctu hejtmana Libereckého kraje za celoživotní přínos v oblasti zachování tradičního řemesla v regionu.

Ivana Bernáthová