Vladimír Komárek
Katalog KVKLI

Vladimír Komárek

∗ 10. 8. 1928 Hořensko - † 24. 8. 2002 Jilemnice

malíř grafik ilustrátor pedagog

Medailon

„Vždycky jsem se snažil, aby moje obrazy byly čitelné a srozumitelné. Chci malovat kousek krásy v současném kultu ošklivosti. Krásy, za kterou se většina umělců dneska stydí. Nechci malovat střeva současného krvelačného světa. Nechci šokovat, abych na sebe upozornil. Maluju pro bezbranné lidi s citlivou duší. Nechci „rvát vášně na cucky a samé cáry“, jak radí Hamlet hercům. Lidská tragédie je bílá, tichá, stojatá jak vody a bez konce.“

 

Vladimír Komárek se narodil 10. srpna 1928 v Hořensku u Semil. Otec František Komárek bojoval během první světové války v československých legiích v Rusku, v meziválečném období sloužil u četnictva. Matka Johana, rozená Topašíková, pracovala na poštovním úřadě. Od útlého dětství vyrůstal Vladimír Komárek v Hasprunce u Malacek na Slovensku, kde jeho otec sloužil na četnické stanici. Po vzniku Slovenské republiky v roce 1939 se rodina odstěhovala do Nedvězí u Semil. V září téhož roku Vladimír Komárek nastoupil do měšťanské školy v Semilech. Po jejím vychození byl nasazen v semilské pobočce továrny Zittwerke a v závěru druhé světové války se podílel na kopání zákopů na Moravě a v sudetské župě.

Po konci světového konfliktu začal Vladimír Komárek navštěvovat odbornou sklářskou školu v Železném Brodě. Zapsán byl do kurzu malby na sklo, vedeným profesorem Miloslavem Janků. Inspirován kamarády se po roce studia Komárek rozhodl pro vykonání talentových zkoušek na Akademii výtvarných umění v Praze. U zkoušek uspěl a stal se studentem profesora Karla Mináře. Akademii Komárek navštěvoval jeden školní rok, než se na podzim 1948 přesunul na Vysokou školu uměleckoprůmyslovou v Praze do ateliéru pro glyptiku a užitou plastiku pod vedením profesora Karla Štipla. Studium zdárně zakončil v roce 1954.

Po skončení vysokoškolských studií se Vladimír Komárek vrátil do rodných Semil, kde začal pracovat v Domě osvěty jako metodik. Krátce nato byl povolán na základní vojenskou službu, během které se roku 1957 oženil s Růženou Holubovou. Po návratu do civilního života v roce 1958 se Komárek znovu nastoupil do Domu osvěty a na podzim téhož roku proběhla jeho první samostatná výstava. O rok později stál u založení umělecké Skupiny 7. Toto sdružení bylo činné do roku 1968, Vladimír Komárek s ním vystavoval do roku 1967.

Svou tvůrčí činností zabíral zvláštní postavení v českém, respektive československém výtvarném prostředí.  Vladimír Komárek se nevěnoval pouze malířství. Od roku 1959 se naplno zabýval také ilustrativní činností. Jeho další vášní byla grafika. Věnoval se jak dřevorytu a linorytu, tak litografii. V roce 1959 poprvé použil grafickou techniku, tzv. suchou jehlu, kterou následně využíval nejčastěji. V grafice je považován za českou i evropskou elitu, především v drobné grafice a ex libris.

Mezi lety 1959–2008 Vladimír Komárek ilustroval na 125 knih a vytvořil zhruba 662 knižních značek. V období let 1960–2002 vyprodukoval více než 200 grafických listů, přičemž dodnes nejsou zpracovány celkové soupisy. Realizoval také přes 170 samostatných výstav v tuzemsku i zahraničí. Za svůj život získal mnoho uměleckých ocenění. V roce 1989 byl jmenován zasloužilým umělcem. Již posmrtně, v roce 2011, získal Poctu hejtmana Libereckého kraje a o deset let později mu prezident republiky udělil Medaili za zásluhy I. stupně. Vladimír Komárek zemřel 24. srpna 2002 v jilemnické nemocnici.

Mládí

Vladimír Komárek se narodil 10. srpna 1928 v Hořensku u Semil.[1] Jeho čtyřiatřicetiletý otec František Komárek pocházel z nedaleké obce Příkrá. Před první světovou válkou pracoval jako zedník. Po vypuknutí světového konfliktu narukoval k jičínskému 74. pěšímu pluku, se kterým byl odvelen na východní frontu. Zde u Lucku 16. června 1916 padl do ruského zajetí, ve kterém se následně přihlásil do československých legií. Po bitvě u Zborova byl přijat do řad 1. československého střeleckého pluku, se kterým prodělal následující boje, než se mohl navrátit do vlasti. Po příjezdu do Československa v únoru 1920 demobilizoval a stal se četníkem.[2] Službu vykonával mimo jiné ve slovenské obci Hasprunka u Malacek (dnes Studienka), kde se seznámil se svou budoucí manželkou, o třináct let mladší Johanou Topašíkovou, která zde pracovala na poštovním úřadě.

Jejich syn Vladimír se sice narodil v Hořensku během krátkodobého pobytu jeho rodičů v Čechách, avšak od útlého dětství vyrůstal na Slovensku, kde vychodil obecnou školu. Idylické mládí narušily až březnové události v roce 1939, kdy po vyhlášení samostatné Slovenské republiky obdržel František Komárek příkaz k vystěhování se do nově vyhlášeného Protektorátu Čechy a Morava. Johana Komárková společně se synem Vladimírem měli slovenské občanství, a proto se na ně toto nařízení nevztahovalo. I přesto však požádali úřady o povolení k vystěhování.[3] Po schválení žádosti se všichni společně přesunuli do Nedvězí u Semil, kde rodina Františka Komárka již dříve vlastnila rodinný dům.[4]

„Tam na Slovensku jsem prožil své dětství. Tam jsem také dodneška doma. Můj domov je na Záhorí. Mezi Malackama a Šaštínem. Je to divné, ale až v roce 1939 jsem se dozvěděl, že jsem Čech a učil jsem se říkat „ř“. Taky jsem se poprvé dozvěděl, že jsem nepřítelem slovenského národa, protože najednou jsme se všichni Češi, co tam chodili do školy a žili, stali nepřáteli.“[5]

V září roku 1939 Vladimír Komárek nastoupil do měšťanské školy v Semilech.[6] Jelikož se nedokázal plně adaptovat mezi novými spolužáky, začal se z něj stávat samotář a ještě více inklinoval k výtvarnému umění.[7] Sbíral inspirace od umělců, přičemž jedním z nich byl Fedor Antonín Krecar, semilský rodák, zpěvák, malíř a grafik. Umělecký projev Krecara, inspirovaný Vojtěchem Sedláčkem, který se vyznačoval prudkostí barev a smělostí, Vladimíra Komárka fascinoval. Rozvíjení výtvarného nadání však pro něj bylo v důsledku probíhající světové války obtížné. Aby mohl malovat, přidělával si papír na komín, štětec si vyrobil ze štětin kravského ocasu a několik olejových barev, jež mu daroval strýc, ředil rybím tukem.

V roce 1943, kdy skončil měšťanskou školu, byl nasazen do semilské pobočky žitavské firmy Zittwerke, kde opravovali letecké motory Junkers. V továrně maloval po zdech krajinky, což bylo následně novinami interpretováno jako oživování pracovního prostředí či umění lidu. V té době dostal od svého otce první opravdové olejové barvy. Vzhledem k okolnostem doby si jich Vladimír Komárek velmi považoval a dlouho k nim pouze čichal a neodvážil se s nimi tvořit. Poté přišlo období, kdy si měl vybrat směr pokračování svého školního života. Rodiče se rozhodli, i s přihlédnutím na umělecké sklony, že se půjde učit zahradníkem. František Komárek byl totiž proti umělecké kariéře svého syna.[8]

„Táta mi to velice rozmlouval. On byl četník ve výslužbě a pamatoval si, že když do vesnice přišli umělci, že se ztrácely slepice. To byl velice slabý argument proti umění.“[9]

Zahradníkem se Vladimír Komárek stát nechtěl, a proto nástup do učení oddaloval až do 1. ledna 1944. V mezidobí navštěvoval hodiny Otakara Zikeše, kde se učil malovat. V zahradnickém učení vydržel pouze do května téhož roku, neboť ho mistr pro jeho nezájem vyloučil.[10] V závěru války musel Vladimír Komárek kopat zákopy u Svatého Kopečku u Olomouce a poté u Horního Benešova v sudetské župě.[11]

„Šli jsme po těch rozbitých silnicích plných prachu, vše bylo šedivé a veškerá veselost našich šestnácti let byla v hajzlu. Viděl jsem, jak lidé umírají a život nemá žádnou cenu. (…) Právě tady jsem poprvé zažil pocit marnosti lidského činění.“[12]

Studijní léta

Po skončení druhé světové války byl Vladimír Komárek již pevně rozhodnut věnovat se malířství. V září 1945 začal navštěvovat odbornou sklářskou školu v Železném Brodě. Zapsán byl do kurzů malby na sklo, pod vedením profesora Miloslava Janků, který do školy přinesl nový pohled na malbu, jímž ovlivnil několik svých studentů.[13] Avšak ani tyto podněty nebyly pro umělecký vývoj Vladimíra Komárka uspokojujícími a samotné malbě na sklo se plně nevěnoval. Jak vzpomínal, za první rok studia vyleptal pouze jednu malou vázu a ozdobil nočník, což se jako směrodatná a hodnocení hodná sebeprezentace nelíbilo ani řediteli sklářské školy.[14]

Inspirován kamarády se proto Vladimír Komárek rozhodl pro vykonání talentových zkoušek na Akademii výtvarných umění v Praze. U zkoušek uspěl, a tak byl od roku 1946 činný v ateliéru profesora Karla Mináře.[15] A jakoby to bylo charakteristikou školních let Vladimíra Komárka, ani zde nebyl spokojený. Se svým vedoucím si již od počátku lidsky nesedl, což předurčilo jeho další směřování.[16] Na konci školního roku 1946/1947 se Komárek rozhodl kontaktovat profesora Karla Štipla, vyučujícího na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze, s žádostí o přijetí. Jeho prosbě bylo vyhověno, ale pod podmínkou roční praxe ve sklárně.[17] A tak se začátkem nového školního roku 1947/1948 Komárek přesunul do Spojených skláren v Lednické Rovne u Trenčína, kde vykonal sklářskou praxi. Na podzim 1948 pak nastoupil na Vysokou školu uměleckoprůmyslovou do ateliéru pro glyptiku a užitou plastiku pod vedením profesora Karla Štipla.[18]

Na UMPRUM výuka probíhala jiným způsobem než na Akademii. Důraz byl kladem již na samotné řemeslo, a na teoretickou část výuky nebyla směřována hlavní pozornost. Během studií měl Vladimír Komárek velmi dobré vztahy s vedoucím ateliéru Karlem Štiplou, který si jej coby studenta považoval. I když Komárek studoval glyptiku a užitou plastiku, byl již od svých šestnácti let pevně rozhodnut, že se stane malířem. Kvůli tomu se oddával samostudiu, především z dějin umění, kdy mu vzory byli profesoři Jaromír Pečírka a Jan Spurný.[19] V roce 1954 studium na UMPRUM zdárně zakončil, když absolvoval takzvaný čestný rok.[20]

První zaměstnání

Po návratu do rodného kraje se Komárek na základě rady svého bývalého učitele Miloslava Janků ze železnobrodské sklářské školy přihlásil o místo v Domě osvěty v Semilech. Obratem byl přijat a stal se jediným zaměstnancem této fyzicky neexistující instituce.[21] V rámci své náplně práce metodika se věnoval přípravě různých oslav, organizování ochotnického divadla nebo malovaní plakátů a transparentů.[22] Především se ale začínal naplno věnovat vlastní tvorbě a její prezentaci.

„Počátkem dubna byla v čítárně okresní lidové knihovny v Semilech zahájena výstava obrazů výtvarníků Semilska. … Z mladých umělců upozorňuje na sebe V. Komárek a M. Metelák. Básnickou podmanivostí, prostou kresbou a lyrickou harmonií barev vyznačují se obrazy Vladimíra Komárka, zejména zdařilé Jaro.“[23]

Čerstvě zahájenou kariéru v kulturní oblasti však záhy pozdrželo absolvování základní vojenské služby. V roce 1955 Vladimír Komárek oblékl vojenskou uniformu v hlavním městě, kde sloužil u 1. autopraporu. I na vojně si však dokázal najít čas na malování. Motivy se ale nesly ve vojenské atmosféře, maloval zde především Žižku a husity. Později byl převelen k 1. ústřednímu automobilnímu opravárenskému závodu do Přelouče, přičemž vojáci bydleli na nedalekém zámku ve Zdechovicích. Když se tamní velitelé dozvěděli, že je Vladimír Komárek malířem, dostal za úkol namalovat síň bojových tradic.[24] Ještě během výkonu prezenční služby se Komárek v roce 1957 oženil s Růženou Holubovou, pocházející ze Semil.[25]

„Svou ženu Růženu jsem znal již před vojnou. Jmenovala se Holubová a doufala, že budoucí ženich bude mít slušnější jméno. Když se dozvěděla, že jsem hrdým nositelem jména Komárek, byla nešťastná, že se z toho zvěřince nedostane. A dovršilo to, když jsem jí řek, že jsem malíř. Zoufale se na mne dívala, jestli budu muset chodit s obrazama po barákách. Musel jsem to zachránit a povídám, že ne, že já budu slavnej, co za ním choděj páni redaktoři.“[26]

I jeho manželka měla umělecké sklony. Budoucí manželé se poznali v divadle, respektive v semilském souboru písní a tanců Krakonoš, kde Růžena Holubová tančila a Vladimír Komárek zde působil jako umělecký vedoucí.[27]

Umělecká činnost v 50. a 60. letech

Po návratu do civilního života v roce 1958 pokračoval Vladimír Komárek ve své činnosti metodika v Domě osvěty v Semilech.[28] Ve stejném roce se seznámil s profesorkou Naděždou Melnikovou Papouškovou, ruskou rodačkou, kulturní historičkou a folkloristkou.[29] Charakteristické pro ni bylo hledání mladých a neznámých umělců, u kterých se zasadila o jejich uznání a proslavení.[30] Právě Naděžda Melnikova-Papoušková donesla v roce 1958 Komárkovy grafiky do Spolku českých umělců grafiky Hollar, když se konala výstava hostů.[31] I její zásluhou na podzim roku 1958 proběhla v České Lípě první samostatná výstava Vladimíra Komárka.[32]

„Znal jsem její knihy o lidovém umění, a když jsem se vrátil z vojny v roce 1958, dočetl jsem se, že vede tyto přednášky na zámku Štiřín a tam jsem se s ní seznámil. Byla manželkou knihovníka prezidenta Masaryka. (...) Znala se se všema důležitýma malířema, ale jejich známost-přátelství bylo vždy velmi krátké, protože její aktivitu málokdo snášel. Já to měl lehké, protože jsem žil sto kilometrů od Prahy a neměl jsem telefon. Od roku 1958 do roku 1968 mi organizovala všechny výstavy. Prosadila mě do míst, kam bych se nikdy nedostal. Naše přátelství trvalo do příchodu ruských vojsk.“[33]

Již následující rok stál Vladimír Komárek u založení výtvarné tvůrčí Skupiny 7 v Liberci. Skupinu 7 tvořili umělci z Liberecka, Semilska i Jablonecka a byla velmi rozmanitá. Mezi členy patřili malíři, sochaři, grafici či skláři. Kromě Vladimíra Komárka se stali členy například Vladimír Krečan, Jiří Seifert, Pavel Schulc či Jan Schmid.[34] Skupina 7 byla činná do roku 1968, Vladimír Komárek s ní vystavoval do roku 1967.[35]

„Nejzralejší osobností malířů Sedmy je semilský rodák Vladimír Komárek, jehož obrazy nám připadají jako okouzlené vzpomínky z dětství.“[36]

Skupina 7 vystavovala nejen v severočeských galeriích, ale také v Praze. Jedna z výstav se konala v roce 1963 v klubu pražského Mánesu, kde se prezentovaná díla těšila pozornosti jak široké veřejnosti, tak odborníků z řad výtvarného umění.[37]

Vladimír Komárek se tak naplno pustil do vlastní výstavní a umělecké činnosti. Již v roce 1959 proběhla jeho první pražská výstava, a to v divadle Rokoko.[38] Další prezentaci svého umění v hlavním městě konal společně se sochařem Jiřím Seifertem v Galerii mladých.[39] Jedna z pražských výstav proběhla v zimě 1963 v galerii na Karlově náměstí.

„Obrazy Vladimíra Komárka jsme nedávno měli možnost vidět v Severočeském muzeu na výstavě „7“. Soubor jeho obrazů a grafiky je nyní v Praze v galerii na Karlově náměstí. Práce se vesměs vyznačují osobitým, jednotlivým a převážně lyrickým stylem, jemuž nelze upřít určitého půvabu primitivismu.“[40]

Díla Vladimíra Komárka nesla specifické rysy, a proto byla jeho raná tvorba některými kritiky umění zařazována mezi takzvané naivní umění. Díla se charakterizovala jistou lidskostí, citlivostí a jednoduchostí. Také obrazy Vladimíra Komárka byly součástí velké putovní výstavy Naivního umění v Československu, která se konala v rozmezí let 1963–1964.[41]

Svou tvůrčí činností Vladimír Komárek zabíral zvláštní postavení v českém, respektive československém výtvarném prostředí. Jeho „objevitelka“ Naděžda Melniková-Papoušková o něm v roce 1964 hovořila jako o umělci, jehož umělecké i životní prostředí a díla vzešlá z toho jsou značně odlišná od tvorby ostatních výtvarníků, ať už od příslušníků starší či mladší generace. Na rozdíl od mladé generace Komárkovi nebylo vlastní siláctví, užívání tmavých kontur a výrazných barev. Naproti tomu holdoval světlosti, teplým tónům barev a nekontrastnosti.[42] Vladimír Komárek se však nevěnoval pouze jednomu uměleckému odvětví. Od roku 1959 se zaměřil také na ilustrativní činnost, za kterou dostal několik ocenění, například za ilustrace knihy Jaroslava Havlíčka Vlčí kůže v roce 1968.[43] V letech 1970–1971 pak obdržel ceny za ilustrace ke knihám Z dávných dob Leontiny Mašínové a Estét Jaromíra Johna.[44]

Jeho další vášní byla grafika. Věnoval se jak dřevorytu a linorytu, tak litografii. V roce 1959 poprvé vyzkoušel grafickou techniku, takzvanou suchou jehlu, kterou následně využíval nejčastěji.[45] V létě 1964 proběhla v Oblastní galerii v Liberci samostatná výstava grafik Vladimíra Komárka.[46] Svým nadáním se v roce 1965 zasloužil také o přijetí do významného Sdružení českých umělců grafiků Hollar.[47]

Umění v době normalizace

Nové desetiletí začalo pro Vladimíra Komárka velkou událostí. V únoru 1970 se konala jeho první zahraniční výstava, a to ve výstavní síni Galerie ZB ve Vídni. Vystavovány byly jak olejomalby, tak grafiky. Záštitu nad výstavou převzalo kulturní oddělení československého velvyslanectví a výstavy se měl zúčastnit i československý velvyslanec dr. Karel Komárek.[48]

Mimo svou samostatnou činnost byl Vladimír Komárek činný i se svazech umělců. Kromě již zmíněných spolků se stal od roku 1975 členem Svazu českých umělců a nadále se rozvíjel ve všech svých uměleckých oborech. Za svou ilustrační činnost získal v osmdesátých letech mnoho ocenění. Jedno z nich bylo za obrazový doprovod Sergeje Jesenina Slaměný měsíc. Následovaly ceny za ilustrace Máje Karla Hynka Máchy, Slunečního dne a měsíční noci Františka Hrubína nebo Myšlenky Bohuslava Martinů.[49] Celá osmdesátá léta prožíval Vladimír Komárek jako velmi bohaté období samostatných výstav. Jedna z nich se konala v roce 1983 v liberecké Oblastní galerii. Součástí výstavy byly jak malby, tak grafiky, především z let 1947–1983.

„Přestože těžiště výstavy spočívá v malířské tvorbě, nechybí na ní ani jeho grafika – suché jehly. I podle Komárkova názoru má totiž v rámci po léta rozvíjené tvůrčí aktivity důležité postavení, a na výstavě, která hodnotí výsledky doposud vykonané práce, nemůže být nepřipomenuta. … Od konce 40. let prošlo Komárkovo malování náročným, ale plynulým vývojem. Nebylo v něm a není násilných zvratů.“[50]

Za svou širokou a kvalitní uměleckou činnost Komárek obdržel v roce 1989 titul zasloužilý umělec.[51]

Porevoluční doba

Po sametové revoluci se Vladimír Komárek nadále věnoval své tvorbě a ještě více se dostal do povědomí společnosti. Již od roku 1973 vydávali přátelé a obdivovatelé Vladimíra Komárka v čele s Jaroslavem Vitáčkem občasník OKNO, které se věnovalo jeho tvorbě. Následně se Vladimír Komárek začal na vydání podílet svými vzpomínkami, které v roce 1980 Vladimír Mikule provizorně vydal pod názvem Pojednání o mé radostné cestě od kolébky ke krematoriu: jinošství.[52] O dva roky později mělo následovat pokračování Jak jsem plnil náročné úkoly, avšak komunistická státní moc zasáhla a tisk memoárů zakázala.[53] Vzpomínky byly proto distribuovány pouze v soukromých kopiích. Teprve až v roce 1989 mohla vyjít Komárkova souhrnná kniha vzpomínek Pojednání o mé radostné cestě od kolébky ke krematoriu aneb od puberty ke klimakteriu, která byla pro neutuchající zájem opakovaně vydávána.[54] O šest let později vyšly obrazové monografie věnované Komárkově grafice a malbám.[55] Dalším důležitým momentem v rozšíření Komárkova věhlasu byl počátek účinkování v televizním pořadu Tobogan.[56]

I přes již pokročilejší věk Vladimír Komárek neztrácel umělecké nadání a tvůrčí činnost. Věnoval se grafice, malbě i ilustraci. Roku 1998 namaloval pro zámek v Sobčicích Poslední večeři. V devadesátých letech se rovněž seznámil s ukrajinským malířem Michailem Ščigolem, který přišel do republiky a na jeho další tvorbu měl zásadní vliv. Zejména se jednalo o Komárkovu největší soubornou práci, kterou byla monumentální Křížová cesta. Tu pro kostel sv. Petra a Pavla v Konecchlumí u Jičína dokončil v rozmezí let 2001–2002. Křížovou cestu ovšem maloval již od šedesátých let, kdy si jí začal tvořit pro sebe.[57]

„Do malování Křížové cesty jsem se dal kvůli známé Ježíšově větě, kterou pronesl při ukřižování: Proč jsi mě, otče, opustil. Byl to pro mě takový nervák, a protože mám pocit, že jsme vlastně stále nějací opuštění, začal jsem se tím příběhem zabývat.“[58]

Komárkova tvorba

Tvorbu Vladimíra Komárka nelze snadno definovat. Postupně se vyvíjela a byla velice ojedinělá. Jeho malby jsou plné klidu, jemnosti, ticha a smíření, ale také nostalgie či smutku. Ačkoliv byla jeho raná tvorba některými historiky umění označována za tzv. naivní umění, dnešní kunsthistorici to tak nevidí. Umění Vladimíra Komárka bylo metaforické, zkratkovité či zjednodušené. Svými náměty obrazů hledal poselství, postupně se zbavoval toho, co pro něj nebylo podstatné. Snažil se najít možné vnímání malovaných objektů, toho, že každý vnímá skutečnost jinak. Obrazy chtěl mít čitelné a srozumitelné pro každého. Přátelé a kolegové interpretují často jeho motivy jako odraz strachu ze smrti či samoty. Vladimír Komárek sám sebe definoval jako přesvědčeného pesimistu, a to i přes to, že pesimisty sám nenáviděl.[59]

Oblíbenými náměty byly například okna či stůl, který pro něj symbolizoval domov, střed rodiny či rodinný kruh. Často zobrazoval dveře, jako symbol odcházení, symbol dětství a domova. Na obrazech Vladimíra Komárka se také opakovaly postavy andělů i biblické motivy, ať už Poslední večeře či Zvěstování.

„Malování není fyzicky namáhavý, nemusím při něm odpočívat ani dlouze čekat, až přilétne inspirace. Zrzavý na to prý potřeboval i týden, já se dovedu přeorientovat za čtvrt hodiny. Pustím si nějakou muziku, nejraději pravoslavné zpěvy, při těch se chvěje celý kostel, můj ateliér i duše. Občas mě napadají nové motivy, třeba teď se mi zalíbily koně. Ale anděly chci malovat pořád, jsou symbolem smíření, vyrovnanosti – a to je to nejcennější (a nejtěžší), čeho v životě můžeme dosáhnout…“[60]

Mezníkem Komárkovy tvorby byla již zmiňovaná profesorka Naděžda Melniková-Papoušková, která byla velmi ovlivněna malířem Janem Zrzavým. I pro její vliv je Vladimír Komárek často označován za jistého pokračovatele Jana Zrzavého, ačkoli on sám tvrdil, že jeho tvorba se Zrzavým má společné pouze duchovno.[61] Svou výjimečnost dokazoval v tom, že kromě malby vynikal rovněž v grafice, kde je považován za českou i evropskou špičku, především pak v drobné grafice a také v ex libris. Mezi lety 1959–2008 ilustroval na 125 knih a vytvořil zhruba 662 knižních značek. V období let 1960–2002 vyprodukoval více než 200 grafických listů, přičemž dodnes nejsou zpracovány celkové soupisy. Realizoval přes 170 samostatných výstav. Vystavoval jak v Československu, resp. České republice, tak po celé Evropě.[62] Komárkovy práce jsou zastoupeny ve sbírkách Národní galerie, Moravské galerie, Galerie hlavního města Prahy i ve všech tuzemských regionálních galeriích.[63]

Vladimír Komárek nikdy nestál o velkou publicitu a svou tvorbu sám nepropagoval. Své obrazy začal prodávat teprve po odchodu ze zaměstnání ve svých 55 letech v roce 1984.[64] Do té doby vyučoval na semilské lidové škole umění, kam přešel z Domu osvěty v roce 1962 a současně působil na zdejším gymnáziu, ve kterém měl od roku 1968 na starost výtvarnou výchovu a dějiny umění.[65]

Japonská zahrada

Vladimír Komárek své umělecké cítění využíval i v jiných odvětvích, a to například v zahradničení. Jeho snem bylo si svou klasickou českou zahradu předělat „do trochu buržoazního stylu“. V roce 1972, po své výstavě v New Yorku, obdržel Vladimír Komárek zásilku od Jiřího Voskovce, která jeho sen o nové zahradě posunula do reálnějších podob. Jiří Voskovec zaslal Komárkovi knihu o císařských japonských zahradách. Tím započala několikaletá cesta za jedním cílem. Během toho si Vladimír Komárek a Jiří Voskovec vyměnili rozsáhlou korespondenci, která mimo jiné obsahovala fotky postupného zřizování japonské zahrady. Cílem Vladimíra Komárka, jak si sám zaznamenal, bylo přerovnat českou zemi buddhistickým způsobem a mít kde sedět, rozjímat a oprostit se od dočasného světa.[66]

„Nejsem kliďas, a právě proto hledám klid a pohodu. Proto jsem se zaměřil třeba na úpravu své zahrady po vzoru Japonců. Miluju jejich čajový obřad a miluju všechno japonské. Japonci jsou daleko větší nerváci než my Evropané, a protože hledají klid, vymysleli si ty své zahrady a čajový obřad. Jsem na tom přesně jako oni.“[67]

Postupem času a po překonání problémů s přirozenou proměnou terénu i nedostatkem kvalitních zedníků, se Vladimíru Komárkovi podařilo vytvořit japonskou zahradu.[68] Stala se pevnou součástí jeho domu i ateliéru a rovněž byla první zahradou takového typu v tehdejším Československu.[69] V roce 2022 byla znovu uvedena do původního stavu.[70]

Rodina a přátelé

Se svou manželkou, Růženou Komárkovou, měl Vladimír Komárek dva syny, Pavla a Vladimíra. S rodinou si byl velmi blízký, i tak ale často trávil čas sám, mimo domov.

Svou povahou si Vladimír Komárek získal mnoho známých a přátel. Neměl problém si kohokoli pozvat do svého ateliéru, kam se sjížděli jak slavné osobnosti, tak také obdivovatelé z řad široké veřejnosti.[71] Pro své účely si Vladimír Komárek vedl od sedmdesátých let takzvanou návštěvní knihu, kam se mu jeho přátelé a další příchozí zapisovali a psali vzkazy. Mezi návštěvníky, kteří Vladimíru Komárkovi v knize nechali vzkaz, byl kupříkladu Vlastimil Brodský či Josef Kemr s manželkou Evou. Dále se v Komárkově ateliéru často zdržovali Josef Vinklář, Jiřina Bohdalová, Kristián Kodet a později zejména Lucie Bílá. Vzhledem k tomu, že Vladimír Komárek přicházel do styku s velkým množstvím lidí, dostal se v sedmdesátých letech do hledáčku Státní bezpečnosti, na což vzpomínal blízký přítel rodiny Komárkových Karel Samšiňák, zoolog a milovník umění.

„Komárek byl prostě podezřelej, tak na něj taky nasadili speciálního StBáka, no a ten hlídal nejen Komárka, ale celou tu naši skupinu. Musím říct, že na nás byl strašně hodnej, že se nikdy nic nestalo. On se potom začal věnovat umění, ten StBák, začal kupovat literaturu uměleckou, dokonce zahajoval výstavy. No, stal se z něj prostě uměleckej kritik.“[72]

Zájem příslušníků bezpečnostních orgánů na Vladimíru Komárkovi rovněž umocnila skutečnost, že on sám jevil vážný zájem o duchovno. V roce 1972 se kvůli tomu opět dostal do hledáčku příslušníků Státní bezpečnosti, neboť se zúčastnil spiritistického setkání ve Vrchlabí. Spiritisté byli pro policii z mnoha důvodů podezřelí. Díky informacím od tajného spolupracovníka měly bezpečnostní složky poznatky o tom, že se na jejich setkáních často předpovídají politické události.[73] Z archivních materiálů se dozvídáme, že se Vladimír Komárek několika takovýchto setkání zúčastnil, nicméně v jeho případě nešlo o politickou aktivitu. Záležitostem, týkajících se politiky a veřejného dění, se zpravidla vyhýbal. Výjimkou však byl srpen 1968, kdy se Komárek veřejně postavil proti vpádu vojsk Varšavské smlouvy. Společně s Václavem Havlem, Janem Třískou, Otakarem Binarem, Karlem Hubáčkem a dalšími kulturními pracovníky signoval „Výzvu spoluobčanům!“, která v jedenácti bodech vyzývala obyvatelstvo, aby odmítlo jakoukoli spolupráci s okupanty, pomáhalo pronásledovaným či se snažilo všemi způsoby informovat světovou veřejnost o situaci v zemi.[74] V době nastupující normalizace o dva roky později mu byla tato jeho aktivita veřejně vytknuta.[75]

Navzdory výše uvedenému Komárek nebyl napřímo perzekvován a naopak jeho obliba ve společnosti dále rostla. Široké sympatie si Komárek získával mimo jiné nadáním slova, kdy své okolí dokázal hodiny bavit.

„Komárek byl neuvěřitelně silná osobnost, byl to takový podmanivý zjev, byl to člověk, který dokázal uchvátit posluchače způsobem, jakým hovořil, jakým zlehčoval sám sebe, svou práci. Byl sebeironický, dokázal si udělat legraci ze všeho, i z té tloušťky, protože byl opravdu statný a pořádně udělaný chlap.“

Ladislav Špaček[76]

Do ateliéru, který měl ve svém domě, proudilo mnoho lidí, dokonce byly pořádány i autobusové zájezdy.

„Někdy k nám přijížděly i autobusy lidí, zaparkovali autobus. Bohužel si táta nechal postavit ateliér bez WC, bez toalety, toaleta byla u nás, vedle obýváku. Takže všechny ty zástupy lidí, které k nám dojížděly ze všech koutů Čech i Slovenska, tak samozřejmě první co bylo, že potřebovaly na WC. Takže veškeré to procesí procházelo našim obývákem, s žádostí, kde že je ta toaleta.“

Pavel Komárek[77]

Přestože byl všeobecně znám jako skvělý bavič a vypravěč, v soukromém životě vyhledával naopak samotu a klid.

„Jsem velice rád sám a nikdo nikdy mi to nevěřil, všichni říkají, že je to póza. Přál jsem si být hajným u Malacek v těch hlubokých lesích, kde máte dvacet kilometrů nalevo, dvacet kilometrů napravo a nepotkáte živáčka.“[78]

Při své práci dovedl celé hodiny promlčet, odprostit se od svého okolí a vnímat pouze pravoslavnou hudbu.

 „On říkal: Já jsem hrozně ukecanej, ale jen před lidma. A pak, když od těch lidí odešel, tak se vrátil totálně zničenej – fyzicky, psychicky úplně hotovej a začal mlčet. (…) V ateliéru jsme tak často jen mlčeli, pracovali a poslouchali pravoslavnou hudbu. Pravoslaví s ním cloumalo celej život.“

Vladimír Komárek ml.[79]

Závěr života

Postupem času se u Vladimíra Komárka začaly kumulovat zdravotní problémy. Od roku 1981 mu bylo diagnostikováno onemocnění srdce, ke kterému se přidávaly problémy s dýcháním a končetinami. Přesto ve své výtvarné činnosti neustával. V létě 2002 byl Vladimír Komárek hospitalizován v jilemnické nemocnici, kde 24. srpna 2002 zemřel ve věku sedmdesáti čtyř let.[80]

Za svůj celoživotní významný přínos v oblasti výtvarného umění Komárek obdržel v roce 2011 in memoriam Poctu hejtmana Libereckého kraje.[81] O deset let později mu prezident republiky udělil in memoriam Medaili za zásluhy I. stupně.[82]

 

[1] LANGHAMER, Antonín, ed. Vladimír Komárek: 1928–2002–2008. [Lomnice nad Popelkou]: Studio JB, 2008, s. 45. ISBN 978-80-86512-39-6.

[2] František Komárek. Databáze VHA [online databáze]. Vojenský ústřední archiv – Vojenský historický archiv Praha, © 2022–2032. [cit. 2023-04-16]. Dostupné z: https://www.vuapraha.cz/legionari/49793; Antonín LANGHAMER, ed. Vladimír Komárek: 1928–2002–2008, s. 45.

[3] Příběhy slavných: Oltáře útěchy, Vladimír Komárek. In: Česká televize [online]. Česko, 2008 [cit. 2023-03-15]. Dostupné z: https://www.ceskatelevize.cz/porady/10123383458-pribehy-slavnych/408235100211016/

[4] Rozhovor s Vladimírem Komárkem ml., 20. prosinec 2022, Nedvězí.

[5] HRABICA, Zdeněk. Jak jsem je poznal: (co jiní nezažili): rozhovory, portréty, svědectví. Třebíč: Akcent, 2001, s. 88. ISBN 80-7268-123-0.

[6] KOMÁREK, Vladimír. Pojednání o mé radostné cestě od kolébky ke krematoriu..., 2. dopl. vyd. Praha: Primus, 1995, s. 35. ISBN 80-85625-42-3.

[7] Komárek Vladimír – Osobnosti - Jizerské hory - Liberec. VisitJizerky [online]. Copyright © 2000 [cit. 2023-01-09]. Dostupné z: https://www.jizerky.cz/dr-cs/17583-komarek-vladimir.html

[8] KOMÁREK, Vladimír. Pojednání o mé radostné cestě od kolébky ke krematoriu..., str. 36–38.

[9] Tamtéž, s. 21.

[10] Tamtéž, s. 39.

[11] HRABICA, Zdeněk. Jak jsem je poznal, s. 90.

[12] Malíř Vladimír Komárek vystavuje na zámku. In: Region – Krnovské noviny. 2000, roč. 9, č. 225  (26. 9. 2000), s. 2. ISSN 1212-205X.

[13] LANGHAMER, Antonín, ed. Vladimír Komárek: 1928–2002–2008, s. 45.

[14] KOMÁREK, Vladimír. Pojednání o mé radostné cestě od kolébky ke krematoriu..., s. 46.

[15] DAVID, Jiří. Vladimír Komárek. Liberec: Severočeské nakladatelství, 1967, s. 6.

[16] BABORÁK, Ivan. Je radostí setkávat se s moudrým a laskavým člověkem, který celý život svou tvorbou rozdává víru v usmíření. In: Noviny Chrudimska. 1998, roč. 5, č. 280 (30. 11. 1998), s. 13. ISSN 1212-5733.

[17] KOMÁREK, Vladimír. Pojednání o mé radostné cestě od kolébky ke krematoriu..., s. 53.

[18] LANGHAMER, Antonín, ed. Vladimír Komárek: 1928–2002–2008, s. 45.

[19] KOMÁREK, Vladimír. Pojednání o mé radostné cestě od kolébky ke krematoriu..., s. 62–63.

[20] KOMÁREK, Vladimír a Antonín LANGHAMER. Vladimír Komárek: 1928–2002–2008, s. 45.

[21] Tamtéž, s. 76.

[22] KOMÁREK, Vladimír. Pojednání o mé radostné cestě od kolébky ke krematoriu..., s. 80; Komárek Vladimír - Osobnosti - Jizerské hory - Liberec. VisitJizerky
 [online]. Copyright © 2000 cit.10.01.2023]. Dostupné z: https://www.jizerky.cz/dr-cs/17583-komarek-vladimir.html

[23] Výstava semilských výtvarníků. In: Cesta míru. 1955, roč. 4, č. 33 (26. 4. 1955), s. 3. ISSN 0411-6364.

[24] KOMÁREK, Vladimír. Pojednání o mé radostné cestě od kolébky ke krematoriu..., s. 86–89; MINAŘÍK, Pavel. Vojenské útvary dislokované v Přelouči. In: Československá armáda [online]. 2020 [cit. 2023-05-15]. Dostupné z: https://armada.vojenstvi.cz/vase-dotazy/75.htm; MINAŘÍK, Pavel. Vojenské útvary dislokované v Praze. In: Československá armáda [online]. 2020 [cit. 2023-05-15]. Dostupné z: https://armada.vojenstvi.cz/vase-dotazy/58.htm.

[25] LANGHAMER, Antonín, ed. Vladimír Komárek: 1928–2002–2008, s. 45.

[26] KOMÁREK, Vladimír. Pojednání o mé radostné cestě od kolébky ke krematoriu..., s. 99.

[27] Příběhy slavných: Oltáře útěchy, Vladimír Komárek. In: Česká televize [online]. Česko, 2008 [cit. 2023-03-15]. Dostupné z: https://www.ceskatelevize.cz/porady/10123383458-pribehy-slavnych/408235100211016/ Růžena Komárková se i v dalších desetiletích s nadšením věnovala divadelní činnosti, kdy hrála a některé hry dokonce režírovala. Na Národní přehlídce ruských a sovětských divadelních her ve Svitavách v roce 1983 obdržela cenu za titulní roli v inscenaci Velvyslankyně. PODIO, Divadelní spolek Divadla Ivana Olbrachta, JKP. Databáze českého amatérského divadla [online]. [cit. 2023-05-10]. Dostupné z: https://www.amaterskedivadlo.cz/main.php?data=soubor&id=742

[28] Semilský Dům osvěty opustil v roce 1962. MALÝ, Zbyšek. Slovník českých a slovenských výtvarných umělců 1950-2000. V., Ka - Kom. Ostrava: Výtvarné centrum Chagall, 2000, s. 338. ISBN 80-86171-05-1.

[29] LANGHAMER, Antonín, ed. Vladimír Komárek: 1928–2002–2008, s. 45.

[30] SAMŠIŇÁK, Jan. Prof. Naděžda Melniková - Papoušková. Šolcův statek – Sobotka: Galerie Karla Samšiňáka a lapidárium [online]. 2015 [cit. 2023-01-10]. Dostupné z: https://www.solcuvstatek.cz/cs/lide/prof.-nadezda-melnikova--papouskova//

[31] KOMÁREK, Vladimír. Pojednání o mé radostné cestě od kolébky ke krematoriu..., s. 158

[32] Družba v praxi. In: Cesta míru. 1958, roč. 7, č. 125 (25. 10. 1958), s. 4. ISSN 0411-6364.

[33] Komárek, Vladimír a Pavla Petráková-Slancová. Řeči s Pavlínou. Praha: Radioservis, 2000. s. 92. ISBN 80-86212-13-0.

[34] Liberecká tvůrčí skupina 7: katalog výstavy, Liberec, prosinec 1963. Liberec: Severočeské muzeum, 1963, 12 s.

[35] LANGHAMER, Antonín, ed. Vladimír Komárek: 1928–2002–2008, s. 45.

[36] Liberecká „7“ vystavuje. In: Vpřed, 1962, roč. 3, č. 5 (16. 1. 1962), s. 5. ISSN 2533-4115.

[37] Sedma v Praze. In: Noviny Jablonecka.1963, roč. 11, č. 7, (16. 2. 1963), s. 4. ISSN 0546-8388. Členem Spolku výtvarných umělců Mánes se Vladimír Komárek stal v roce 1994. TŘEŠTÍK, Michael. Kdo je kdo: osobnosti české současnosti: 5000 životopisů. Praha: Agentura Kdo je kdo, 2002, s. 307. ISBN 80-902586-7-0.

[38] KOMÁREK, Vladimír a Antonín LANGHAMER. Vladimír Komárek: 1928–2002–2008, s. 45.

[39] Tamtéž, str. 45.

[40] Obrazy Vladimíra Komárka. In: Vpřed. 1963, roč. 4, č. 13 (15. 2. 1963), s. 2. ISSN 2533-4115.

[41] DAVID, Jiří. Vladimír Komárek. [Lomnice nad Popelkou]: Studio JB, 2003, s. 16.

[42] Výtvarník a jeho prostředí. In: Květy. 1964, roč. 14, č. 9 (29. 2. 1964), s. 23. ISSN 0023-5849.

[43] KOMÁREK, Vladimír a Antonín LANGHAMER. Vladimír Komárek: 1928–2002–2008, s. 45.

[44] Koncem minulého roku… In: Vpřed. 1970, roč. 11, č. 12 (13. 2. 1970), s. 4. ISSN 2533-4115. V soutěži Nejkrásnější knihy ČSSR bylo Komárkovi uděleno čestné uznání v letech 1967, 1969, 1970 a 1982. V roce 1982 zároveň získal Cenu ministerstva kultury. HOLEŠOVSKÝ, František, Luboš HLAVÁČEK a Blanka STEHLÍKOVÁ. Čeští ilustrátoři v současné knize pro děti a mládež. Praha: Albatros, 1989, s. 165.

[45] KOMÁREK, Vladimír a Antonín LANGHAMER. Vladimír Komárek: 1928–2002–2008, s. 45.

[46] Vladimír Komárek. In: Vpřed. 1964, roč. 5, č. 35 (29. 8. 1964), s. 3. ISSN 2533-4115.

[47] Členem spolku zůstal do roku 1975. MALÝ, Zbyšek. Slovník českých a slovenských výtvarných umělců 1950-2000. V., Ka - Kom., s. 338.

[48] Jedna plus jedna V. Komárka. In: Vpřed. 1970, roč. 11, č. 14 (20. 2. 1970), s. 4. ISSN 2533-4115.

[49] LANGHAMER, Antonín, ed. Vladimír Komárek: 1928–2002–2008, s. 45.

[50] Pozvánka na výstavu. In: Vpřed. 1983, roč. 24, s. 74 (16. 9. 1983), s. 5. ISSN 2533-4115.

[51] LANGHAMER, Antonín, ed. Vladimír Komárek: 1928–2002–2008, s. 46.

[52] KOMÁREK, Vladimír. Pojednání o mé radostné cestě od kolébky ke krematoriu: jinošství. [Semily]: Vladimír Mikule, 1980. 36 s..

[53] První číslo OKNA vyšlo v prosinci 1973, poslední ve stejný měsíc o osm let později. Celkem bylo vydáno třináct čísel. SAMŠIŇÁK, Karel. Jak vznikal životopis Vladimíra Komárka z Nedvězí. In: Od Ještěda k Troskám. 2002, roč. 9, č. 4, s. 161–163. ISSN 1214-1798.

[54] KOMÁREK, Vladimír. Pojednání o mé radostné cestě od kolébky ke krematoriu, aneb, Od puberty ke klimakteriu. [Praha]: J klub při 199. ZO Svazarmu, 1989, 175 s.

[55] KOMÁREK, Vladimír. Vladimír Komárek: grafika. Praha: Akropolis, 1995, 159 s. ISBN 80-85770-21-0; KOMÁREK, Vladimír. Vladimír Komárek: obrazy. Praha: Akropolis, 1995, 159 s. ISBN 80-85770-25-3.

[56] SLÁMA, Tomáš. Nahoru a dolů Toboganem. Praha: Radioservis, 1999, s. 52–55. ISBN 80-86212-04-1. 

[57] KOMÁREK, Vladimír a Antonín LANGHAMER. Vladimír Komárek: 1928–2002–2008, s. 46.

[58] KUČERA, Leoš. Komárkova cesta vyzdobí kostel. In: Mladá fronta Dnes. 2001, roč. 12, č. 148 (26. 6. 2001), s. 4. ISSN 1210-1168.

[59] Na plovárně, Vladimír Komárek. In: Česká televize [online]. Česko, 2001 [cit. 2023-03-15]. Dostupné z: https://www.ceskatelevize.cz/porady/1093836883-na-plovarne/20136816008

[60] ŘÍHOVÁ, Klára. Neztraťte svého anděla!. In: Týdeník Květy. 2000, roč. 9, č. 52 (21. 12. 2000), s. 44–45. ISSN 0862-898X.

[61] KOMÁREK, Vladimír a Pavla PETRÁKOVÁ-SLANCOVÁ. Řeči s Pavlínou, s. 95.

[62] BONĚK, Jan. Vladimír Komárek známý, neznámý. Praha: Eminent, 2011. s. 35. ISBN 978-80-7281-418-3; LANGHAMER, Antonín, ed. Vladimír Komárek: 1928–2002–2008, s. 46.

[63] MALÝ, Zbyšek. Slovník českých a slovenských výtvarných umělců 1950-2000. V., Ka - Kom., s. 338.

[64] Na plovárně, Vladimír Komárek. In: Česká televize [online]. Česko, 2001 [cit. 2023-03-15]. Dostupné z: https://www.ceskatelevize.cz/porady/1093836883-na-plovarne/20136816008

[65] PLACHTA, Miloš. Vladimír Komárek: malíř, grafik, ilustrátor, jenž miloval život, ticho i smích. In: Semilské noviny. 2012, roč. 20, č. 12. s. 18. ISSN 1210-4981.

[66] KOMÁREK, Vladimír a Vratislav EBR. Vladimír Komárek v dopisech přátelům. Praha: Ikar, 2008, s. 36. ISBN 978-80-249-1041-3.

[67] KOMÁREK, Vladimír a Michal Černík. Ze svého názoru neslevuju. In: Rudé právo. 1993, roč. 3, č. 163 (17. 7. 1993), s. 9. ISSN 0032-6569.

[68] KOMÁREK, Vladimír a Vratislav EBR. Vladimír Komárek v dopisech přátelům, s. 36.

[69] Rozhovor s Vladimírem Komárkem ml., 20. prosinec 2022, Nedvězí.

[70] MAREŠ, František. Záhada neobyčejného. Parlamentní Listy [online]. 2022 [cit. 2023-05-16]. Dostupné z: https://www.parlamentnilisty.cz/arena/nazory-a-petice/Frantisek-Mares-Zahada-neobycejneho-716205

[71] Příběhy slavných, Oltáře útěchy, Vladimír Komárek, [online]. Dostupné
 z: https://www.ceskatelevize.cz/porady/10123383458-pribehy-slavnych/408235100211016

[72] Příběhy slavných: Oltáře útěchy, Vladimír Komárek. In: Česká televize [online]. Česko, 2008 [cit. 2023-03-15]. Dostupné z: https://www.ceskatelevize.cz/porady/10123383458-pribehy-slavnych/408235100211016/

[73] Archiv bezpečnostních složek (ABS), Objektové svazky, svazek arch. č. OB-544 HK. O dva roky později oddělení Státní bezpečnosti v Semilech na Vladimíra Komárka zavedlo svazek reg. č. 12936 v kategorii „Nepřátelská osoba“ s krycím názvem „Akademik“. V roce 1976 byl svazek převeden do kategorie „Prověřovaná osoba“ pod krycím názvem „Fišta“. K jeho uzavření a skartování došlo v roce 1978. ABS, Protokol registrace svazků agenturního a kontrarozvědného rozpracování, registrující útvar: SEO KS SNB Hradec Králové, s. 42.

[74] HAVEL, Václav a Jan ŠULC. Eseje a jiné texty z let 1953–1969. Praha: Torst, 1999, s. 846. ISBN 80-7215-094-4.

[75] Socialismus s lidskou tváří. In: Vpřed. 1970, roč. 11, č. 57 (21. 7. 1970), s. 3. ISSSN 2533-4115.

[76] Příběhy slavných: Oltáře útěchy, Vladimír Komárek. In: Česká televize [online]. Česko, 2008 [cit. 2023-03-15]. Dostupné z: https://www.ceskatelevize.cz/porady/10123383458-pribehy-slavnych/408235100211016/

[77] Příběhy slavných: Oltáře útěchy, Vladimír Komárek. In: Česká televize [online]. Česko, 2008 [cit. 2023-03-15]. Dostupné z: https://www.ceskatelevize.cz/porady/10123383458-pribehy-slavnych/408235100211016/

[78] KOMÁREK, Vladimír a Michal Černík. Ze svého názoru neslevuju. In: Rudé právo. 1993, roč. 3, č. 163 (17. 7. 1993), s. 9. ISSN 0032-6569.

[79] Rozhovor s Vladimírem Komárkem ml., 20. prosinec 2022, Nedvězí.

[80] KOMÁREK, Vladimír a Antonín LANGHAMER. Vladimír Komárek: 1928–2002–2008, s. 46.

[81] Hejtman ocenil šest osobností. Výtvarníka in memoriam. In: Liberecký deník. 2011, roč. 19, č. 253 (29. 10. 2011), s. 3. ISSN 1214-8571.

[82] Koho Zeman vyznamenal. In: Lidové noviny. 2021, roč. 34, č. 250 (29. 10. 2021), s. 2. ISSN 0862-5921.

Místa působení

Výběrová bibliografie

Dílo - knihy

KOMÁREK, Vladimír a Jan BALETKA. Vladimír Komárek. Hradec Králové: Nakladatelství Kruh, 1968.

KOMÁREK, Vladimír. Pojednání o mé radostné cestě od kolébky ke krematoriu: jinošství: 1980. [Semily]: Vladimír Mikule, [1980]. 36 s.

KOMÁREK, Vladimír, Když jsme studovali na umělce, soukromý tisk, Kostelec nad Orlicí, 1988.

KOMÁREK, Vladimír a Vladimír MIKULE, ed. Ex libris – Vladimír Komárek. Praha: Spolek sběratelů a přátel exlibris, 1989. 1 portfolio.

KOMÁREK, Vladimír. Pojednání o mé radostné cestě od kolébky ke krematoriu... 2. dopl. vyd. Praha: Primus, 1995, 159 s. ISBN 80-85625-42-3.

KOMÁREK, Vladimír a František ŠPERGR. Srdce ve skříni. Praha: Nadace Lyry Pragensis, 1995, 101 s. ISBN 80-7059-052-1.

KOMÁREK, Vladimír. Vladimír Komárek: grafika. Praha: Akropolis, 1995, 159 s. ISBN 80-85770-21-0. 

KOMÁREK, Vladimír. Vladimír Komárek: obrazy. Praha: Akropolis, 1995, 159 s. ISBN 80-85770-25-3.

Komárek, Vladimír a Pavla Petráková-Slancová. Řeči s Pavlínou. Praha: Radioservis, 2000. 100 s. ISBN 80-86212-13-0.

KOMÁREK, Vladimír. Slušně i neslušně. Praha: Erika, 2004, 109 s. ISBN 80-7190-446-5.

KOMÁREK, Vladimír a Jan SUCHL, ed. Moje křížová cesta. Praha: Erika, 2005, 115 s. ISBN 80-7190-578-X.

KOMÁREK, Vladimír a Vratislav EBR, ed. Vladimír Komárek v dopisech přátelům. Praha: Ikar, 2008, 93 s. ISBN 978-80-249-1041-3.

Knihy

ANDĚL, Rudolf. Libereckým krajem: osobnosti = Through the Liberec Region: personalities = Durch die Region Liberec: Persönlichkeiten. Liberec: Liberecký kraj, 2007, 173 s.

BALEKA, Jan. Vladimír Komárek. Hradec Králové: Kruh, 1968, (nestránkováno).

BÍLÁ, Lucie a FIŠTEJN, Jefim. Jen krátká návštěva potěší. Řitka: Daranus, 2007, 179 s. ISBN 978-80-86983-13-4.

BOUDA, Jiří, ed. Česká grafika XX. století. Praha: Sdružení českých umělců grafiků Hollar, 1997. 325 s. ISBN 80-902405-0-X.

BRÁNSKÝ, Jaroslav. Meandry paměti: o výstavách a výtvarnících. Boskovice: Regionpress ve spolupráci s nakladatelstvím Albert, 2008. 268 s. ISBN 978-80-7326-128-3.

Československý biografický slovník. Praha: Academia, 1992, 837 s. ISBN 80-200-0443-2.

ČUBRDA, Zdeněk. Severočeská grafika. Ústí nad Labem: Severočeské nakladatelství, 1985, 109 s.

DAVID, Jiří. Vladimír Komárek. Liberec: Severočeské nakladatelství, 1967, 32 s.

DAVID, Jiří. Vladimír Komárek. Lomnice nad Popelkou: Studio JB, 2003. 154 s. ISBN 80-86512-22-3.

FROLEC, Václav. Vánoce v české kultuře. Praha: Vyšehrad, 1988. 439 s.

HAVEL, Václav a Jan ŠULC. Eseje a jiné texty z let 1953–1969. Praha: Torst, 1999, s. 846. ISBN 80-7215-094-4.

HLAVÁČEK, Boris a Jakub HLAVÁČEK. Křížová cesta Vladimíra Komárka. Praha: ASA, 2004, 32 s. ISBN 80-902895-4-1.

HLAVÁČEK, Luboš. Současná grafika. (II). Praha: Odeon, 1978. 72 s.

HLUŠIČKA, Jiří a Vladimír MIKULE. Vladimír Komárek. Praha: Akropolis, 1995, 159 s. ISBN 80-85770-21-0.

HLUŠIČKA, Jiří. Současná světová grafika: deset brněnských bienále. Praha: Odeon, 1986. 298 stran.

HOLEŠOVSKÝ, František, Luboš HLAVÁČEK a Blanka STEHLÍKOVÁ. Čeští ilustrátoři v současné knize pro děti a mládež. Praha: Albatros, 1989, 455 s.

HOROVÁ, Anděla, ed. Nová encyklopedie českého výtvarného umění. [Díl. 1.], A-M. Praha: Academia, 1995. 546 s. ISBN 80-200-0536-6.

HOURA, Miroslav. Jak se dívat na grafiku. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1971. 199 s.

HRABICA, Zdeněk. Jak jsem je poznal: (co jiní nezažili): rozhovory, portréty, svědectví. Třebíč: Akcent, 2001. 229 s. ISBN 80-7268-123-0.

CHURAŇ, Milan. Kdo byl kdo v našich dějinách ve 20. století. 1, A – M. 2. vyd. Praha: Libri, 1998, 467 s. ISBN 80-85983-44-3.

Kdo je kdo v České republice na přelomu 20. století: 5000 biografických hesel nejvýznamnějších osobností. Praha: Kdo je kdo, 1998, 735 s. ISBN 80-902586-0-3.

KOMÁREK, Martin, LIPOLD, Jan a Roman GALLO. GEN: 100 Čechů dneška. 2. díl, 25 osobností GENu. Praha: Vydavatelství Fischer, 1994. 256 s. ISBN 80-85919-02-8.

LANGHAMER, Antonín, ed. Vladimír Komárek: 1928–2002–2008. Lomnice nad Popelkou: Studio JB, 2008. 95 s. ISBN 978-80-86512-3

Malá československá encyklopedie. Sv. 3., I - L. Praha: Academia, 1986, 903 s.

MALÝ, Zbyšek. Slovník českých a slovenských výtvarných umělců 1950–2000. V., Ka–Kom. Ostrava: Výtvarné centrum Chagall, 2000, 351 s. ISBN 80-86171-05-1.

MARCO, Jindřich. O grafice: kniha pro sběratele a milovníky umění. Praha: Mladá fronta, 1981. 502 s.

MATYÁŠ, Bohuslav a Běla HORNÍČKOVÁ. Rád jsem vás poznal: (14 rozhovorů). Velehrad: Ottobre, 2003, 187 s. ISBN 80-86528-21-9.

MIKULE, Vladimír, ed. U malíře Vladimíra Komárka: o vzniku jedné básně ze sbírky Deštník z Piccadilly. Lomnice nad Popelkou: Vladimír Mikule, 1993. 23 s.

PETIŠKOVÁ, Tereza. Československý socialistický realismus 1948–1958. Praha: Gallery, 2002. 101 s. ISBN 80-86010-61-9.

POTŮČKOVÁ, Alena, et al. Umění zastaveného času – Česká výtvarná scéna 1969–1985. Praha: České muzeum výtvarných umění, 1996. 268 s. ISBN 80-7056-050-9.

SLÁMA, Tomáš. Nahoru a dolů Toboganem. Praha: Radioservis, 1999. 195 s. ISBN 80-86212-04-1.

Spolek českých bibliofilů: krásné tisky ve vztahu k české knižní kultuře: 1908–2008. V Praze: Spolek českých bibliofilů, 2008. 200 s. ISBN 978-80-904135-0-4.

ŠTOLL, Karel. Obrazy a plastiky výtvarných umělců druhé poloviny 20. století. Praha: Petrklíč, 1995, 160 s. ISBN 80-5243-70-9.

ŠTOREK, Jaroslav. Vladimír Komárek: soupis novoročenek. Praha: SSPE, 2003. 31 s. ISBN 80-270-5890-2.

TETIVA, Vlastimil. Česká kresba 20. století ze Sbírek Alšovy jihočeské galerie. Hluboká nad Vltavou: Alšova jihočeská galerie, 1984. 340 s.

TKÁČ, Štefan a Arsén POHRIBNÝ. Naivní umění v Československu. Praha: Nakladatelství československých výtvarných umělců, 1967. 200 s.

TOMAN, Prokop. Nový slovník československých výtvarných umělců. 4. vyd. Ostrava: Chagall – výtvarné centrum, 1994, 224 s. ISBN 80-900648-4-1.

VOLENÍK, Lubomír. Mystérium náhody všedního dne. Praha: Spolek českých bibliofilů, 2007. 67 s.

VOLKMAN, Alois. Nepovinný předmět poezie. Semily: Gymnázium Ivana Olbrachta, 2002. 41 s. ISBN 80-239-4158-5.

ŽIŽKOVSKÝ, Karel. Vladimír Komárek: soupis exlibris 1948–2002. Praha: SSPE, 2003. 48 s. ISBN 80-270-5891-0.

 

Články

A budeme dovážet lvy. In: Večerník – Praha. 1994, roč. 4, č. 236 (2. 12. 1994), s. 40. ISSM 1210-1117.

Alchymista snu. In: Vpřed. roč. 11, č. 34 (1. 5. 1970), s. 4. ISSN 2533-4115.

BABORÁK, Ivan. Je radostí setkávat se s moudrým a laskavým člověkem, který celý život svou tvorbou rozdává víru v usmíření. In: Noviny Chrudimska. 1998, roč. 5, č. 280 (30. 11. 1998), s. 13. ISSN 1212-5733.

BERGMAN, Richard. Dopis duši Vladimíra Komárka. In: Ateliéry slavných. Praha: Profiart publishing, 2014, s. 130–155. ISBN 978-80-905508-1-0.

COGAN, Miroslav. Vladimír Komárek. Grafika: Vladimír Komárek. Obrazy. In: Z Českého ráje a Podkrkonoší. Semily: Státní okresní archiv Semily, 1996, s. 275–276. ISBN 80-901284-6-7.

ČINOVEC, Igor. Díky, ale reklamu nepotřebuji, říká Vladimír Komárek. In: Pojizerské listy. 1996, roč. 70, č. 2 (10. 1. 1996), s. 3. ISSN 1210-4965.

DUŠEK, Václav. Memoáry Vladimíra Komárka. In: Rudé právo. 1993, roč. 3, č. 203 (2. 9. 1993), s. 7. ISSN 0032-6569.

DVOŘÁK, Petr. Touží malovat klid a kousek ticha. In: Plzeňský deník. 2000, roč. 9, č. 134 (9. 6. 2000), s. 15. ISSN 1210-5139.

FIALA, Vladimír. Z pražských výstav. In: Rudé právo. 1963, roč. 43–44, č. 56 (25. 2. 1963), s. 2. ISSN 0032-6569.

FRÝBORT, Pavel. Jídlo je krásná věc. In: Týdeník Květy. 1991, roč. 1, č. 52 (26. 12 1991), s. 4–6. ISSN 0862-898X.

Grafika, kresby a temperové barvy. In: Lidová demokracie. 1966, roč. 22, č. 253 (13. 9. 1966), s. 3. ISSN 0323-1143.

HLAVÁČEK, Lukáš. Malíř snivé imaginace. In: Svět práce. 1969, roč. 2, č. 36 (10. 9. 1969), s. 10. ISSN 0139-6757.

HORA, Jakub. S Komárkem odešel jedinečný muž. In: Mladá fronta Dnes. 2002, roč. 13, č. 199 (27. 8. 2002), s. 1. ISSN 1210-1168.

HÖSCHLOVÁ, Hana. Vladimír Komárek: Mým životním motivem je člověk a zvíře. In: Blesk magazín. 2000, roč. 9, č. 49 (1. 12. 2000), s. 13. ISSN 1210-5341.

HUMENSKÁ, Zdenka. Rodina se rozloučila s Vladimírem Komárkem. In: Liberecký den. 2002, roč. 10, č. 203 (31. 8. 2002), s. 2. ISSN 1210-6291.

CHADIMOVÁ, Marcela. Na besedu o životě přijel malíř s duší vyplašené dívky. In: Hradecké noviny. 1999, roč. 9, č. 269 (18. 11. 1999), s. 7. ISSN 1210-602X.

KARPAŠ, Roman. Vladimír Komárek – grafika. In: Krkonoše. Jizerské hory. 2018, roč. 51, č. 12, s. 30. ISSN 1214-9381.

KLAUS, Václav. Svoboda, tolerance, umění a pan Knížák. In: Pojizerské listy. 1996, roč. 70, č. 2 (10. 1. 1996), s. 3. ISSN 1210-4965.

KNÍŽÁK, Milan. Je mi líto, že máme nekulturní vládu. In: Pojizerské listy. 1996, roč. 70, č. 2 (10. 1. 1996), s. 3. ISSN 1210-4965.

Komárek chce brzdit. In: Pojizerské listy. 1999, roč. 73, č. 4 (27. 1. 1999), s. 8. ISSN 1210-4965.

Komárek par excellence. In: Hradecké noviny. 1993, roč. 3, č. 94 (23. 4. 1993), s. 6. ISSN 1210-602X.

KOMÁREK, Vladimír a Jana BEDNÁŘOVÁ. Cestou z pastelových krajin obrazů. In: Pochodeň. 1990, roč. 79, č. 29 (3. – 4. 2. 1990), s. 9. ISSN 1801-285X.

KOMÁREK, Vladimír a Libor TAMPIER. Vladimír Komárek: Kremace je za rohem. In: Liberecký den. 2001, roč. 9, č. 10 (12. 1. 2001), s. 7. ISSN 1214-8571.

KOMÁRKOVÁ, Martina. V zákoutí grafik stojí také Komárkovy sádrové objekty. In: Mladá fronta Dnes – Severovýchodní Čechy. 2000, roč. 11, č. 137 (13. 6. 2000), s. 3. ISSN 1210-1168.

KOVÁČ, Peter. Obrázky, jež potěší srdce. In: Právo. 1995, roč. 5, č. 281 (1. 12. 1995), s. 7. ISSN 1211-2119.

KOVÁČ, Peter. Odešel malíř, který rozdával radost. In: Právo. 2002, roč. 12, č. 198 (26. 8. 2002), s. 14. ISSN 1211-2119.

KOVAŘÍK, Petr. Křížové cesty malíře Komárka. In: Pražské slovo. 2001, roč. 1, č. 298 (22. 12. 2001), s. 24. ISSN 1213-5283.

KOVÁŘOVÁ, Iva. Malíř Vladimír Komárek je mistrem štětce a také slova. In: Noviny Jičínska. 2000, roč. 9, č. 129 (3. 6. 2000), s. 14. ISSN 1210-6062.

KUČERA, Leoš. Komárkova cesta vyzdobí kostel. In: Mladá fronta Dnes. 2001, roč. 12, č. 148 (26. 6. 2001), s. 4. ISSN 1210-1168.

KUNDERA, Ludvík. Miniúvaha o Vladimíru Komárkovi: Na závěr několik slov Vladimíra Komárka. In: Véčko. 2002, roč. 1, č. 2, s. 42–45. ISSN 1213-7375.

LANGER, Jiří. Malíř Vladimír Komárek už prvně vystavuje v Tanvaldě. In: Deník Jablonecka. 2000, roč. 8, č. 62 (14. 3. 2000), s. 9. ISSN 1214-8512.

LANGER, Jiří. Vladimír Komárek padesát let maluje na jedno brdo. In: Pojizerské listy. 1998, roč. 72, č. 27 (8. 7. 1998), s. 8. ISSN 1210-4965.

LANGHAMER, Antonín. Komárek a Zoubek v Semilech. In: Pojizerské listy. 1998, roč. 72, č. 8 (25. 2. 1998), s. 10. ISSN 1210-4965.

LANGHAMER, Antonín. Opuštěné obrazy Vladimíra Komárka. In: Krkonoše. 2002, roč. 35, č. 11, s. 19. ISSN 0323-0694.

LANGHAMER, Antonín. Vladimír Komárek v Liberci. In: Pojizerský deník. 1990, roč. 1, č. 32 (11. 5. 1990), s. 5. ISSN 2571-2071.

Malá Skála. In: Noviny Jablonecka. 1967, roč. 15, č. 12 (25. 3. 1967), s. 1. ISSN 0546-8388.

Malíř Vladimír Komárek vystavuje na zámku. In: Region – Krnovské noviny. 2000, roč. 9, č. 225  (26. 9. 2000), s. 2. ISSN 1212-205X.

Malířovo jubileum. In: Průboj. 1978, roč. 30, č. 187 (10. 8. 1978), s. 5. ISSN 1804-5782.

MELNIKOVÁ-PAPOUŠKOVÁ, Naděžda. Grafika Vladimíra Komárka. In: Květy. 1965, roč. 15, č. 2 (16. 1. 1965), s. 34. ISSN 0023-5849.

MELNIKOVÁ-PAPOUŠKOVÁ, Naděžda. Výtvarník a jeho prostředí. In: Květy. 1964, roč. 14, č. 9 (29. 2. 1964), s. 22–23. ISSN 0023-5849.

MIKULE, Vladimír. Nedožité osmdesátiny a výstava Vladimíra Komárka. In: Od Ještěda k Troskám. 2008, roč. 15, č. 3, s. 234–235. ISSN 1214-1798.

MIKULE, Vladimír. Nekulturní lidé? In: Pojizerské listy. 1996, roč. 70, č. 4 (24. 1. 1996), s. 7. ISSN 1210-4965.

MIKULE, Vladimír. Své kulaté jubileum oslaví umělec Vladimír Komárek. In: Krkonošské noviny. 1998, roč. 8, č. 183 (7. 8. 1998), s. 8. ISSN 1210-6038.

MINSTROVÁ, Zuzana. Řeči s Pavlínou odkrývají moudrost malíře. In: Mladá fronta Dnes. 2001, roč. 11, č. 42 (19. 2. 2001), s. 3. ISSN 1210-1168.

Mistr Vladimír Komárek namaluje křížovou cestu. In: Noviny Jičínska. 2001, roč. 10, č. 145 (22. 6. 2001), s. 6. ISSN 1210-6062.

Na Komárka a Rapina do Strahovského kláštera. In: Večerník – Praha. 2001, roč. 11, č. 15 (18. 1. 2001), s. 3. ISSN 1210-1117.

NAJMAN, Jaroslav. Nejlepší vypravěč mezi výtvarníky. In: Pojizerské listy. 1996, roč. 70, č. 42 (16. 10. 1996), s. 3. ISSN 1210-4965.

NAJMAN, Jaroslav. Zastavení Vladimíra Komárka. In: Boleslavský deník. 2002, roč. 10, č. 203 (31. 8. 2002), s. 16. ISSN 1210-6291.

NYKLOVÁ, Milada. Malovat co oči nevidí. In: Vlasta. 1981, roč. 35, č. 16 (13. – 17. 4. 1981), s. 32. ISSN 0139-6617.

Od kolébky ke krematoriu. In: Večerník – Praha. 1994, roč. 4, č. 70 (11. 4. 1994), s. 13. ISSN 1210-1117.

Odešel něžný malíř a zábavný vypravěč. In: Večerník – Praha. 2002, roč. 12, č. 198 (26. 8. 2002), s. 19. ISSN 1210-1117.

Osiřely mistrovy štětce i malebná chaloupka v Nedvězí. In: Pojizerské listy. 2002, roč. 75, č. 36 (4. 9. 2002), s. 1. ISSN 1210-4965.

PLACHTA, Miloš. Vladimír Komárek: malíř, grafik, ilustrátor, jenž miloval život, ticho i smích. In: Semilské noviny. 2012, roč. 20, č. 12. s. 18. ISSN 1210-4981.

Pocta umělcům a architektům. In: Vpřed. 1967, roč. 8, č. 19 (11. 5. 1967), s. 1. ISSN 2533-4115.

POHRIBNÝ, Arsen. Vladimír Komárek jako grafik. In: Hollar. 1960, roč. 31, č. 1, s. 41.

POCHOP, Radim. Zastupitelstvo Semil udělí tři čestná občanství města. In: Deník Pojizeří. 2002, roč. 1, č. 181 (6. 8. 2002), s. 17. ISSN 1214-8555.

Pozvánka na výstavu. In: Vpřed. 1983, roč. 24, č. 74 (16. 9. 1983), s. 5. ISSN 2533-4115.

Pravidla pro udělování občanství schválena. In: Deník Pojizeří. 2002, roč. 11, č. 259 (7. 11. 2002), s. 15. ISSN 1214-8555.

ROČEK, František. Dobrovolný výslech Vladimíra Komárka. In: Severočeský deník. 1990, roč. 1, č. 199 (24. 11. 1990), s. 8. ISSN 2571-2071.

RUBEŠOVÁ, Marie. Hlavně ne válku, stačí, když je mír. In: Týdeník Květy. 1993, roč. 3, č. 36 (2. 9. 1993), s. 28–29. ISSN 0862-898X.

ŘÍHOVÁ, Klára. Neztraťte svého anděla!. In: Týdeník Květy. 2000, roč. 9, č. 52 (21. 12. 2000), s. 44–45. ISSN 0862-898X.

SÁL, Radovan. Komárkovo nadčasové dílo. In: Noviny Jičínska. 2002, roč. 11, č. 54 (5. 3. 2002), s. 7. ISSN 1210-6062.

SAMŠIŇÁK, Karel. Jak vznikal životopis Vladimíra Komárka z Nedvězí. In: Od Ještěda k Troskám. 2002, roč. 9, č. 4, s. 161–163. ISSN 1214-1798.

SAMŠIŇÁK, Karel. Roztoč Komárka malíře. In: Od Ještěda k Troskám. 2007, roč. 14, č. 2, s. 140–141. ISSN 1214-1798.

SKALICKÝ, Bohumil. V obrysech věcí, na které se dívám, maluji to, co oči nevidí. In: Pojizerské listy. 1998, roč. 72, č. 50 (16. 12. 1998), s. 8–9. ISSN 1210-4965.

SKALICKÝ, Bohumil. V základech Komárkova vyjadřování je něco spirituálního a tedy lidského. In: Krkonošské noviny. 2000, roč. 10, č. 163 (15. 7. 2000), s. 14. ISSN 1210-6038.

Skandál má jméno Knížák. In: Pojizerské listy. 1996, roč. 70, č. 2 (10. 1. 1996), s. 3. ISSN 1210-4965.

Slaná. In: Pojizerské listy. 2002, roč. 75, č. 16 (17. 4. 2002), s. 2. ISSN 1210-4965.

Socialismus s lidskou tváří. In: Vpřed. 1970, roč. 11, č. 57 (21. 7. 1970), s. 3. ISSSN 2533-4115.

STEHLÍKOVÁ, Blanka. Vladimír Komárek – malíř lidského bytí. In: Výtvarná kultura. 1988, roč. 12, č. 4, s. 23–27. ISSN 0139-9365.

SVOBODA, Karel. Stesk po Vladimíru Komárkovi: (k jeho nedožitým 90. narozeninám). In: Od Ještěda k Troskám. 2019, roč. 26, č. 1, s. 65. ISSN 1214-1798.

ŠEBELKA, Jan. Ošetřoval raněné v srpnu 1968. Nyní dostal cenu kraje. In: Mladá fronta Dnes – Liberecký kraj. 2011. roč. 22, č. 253 (29. – 30. 2011), s. B3. ISSN 1210-1168.

TAMPIER, Libor. Komárek namaloval pro hrad obraz chlapce s houslemi. In: Kolínský deník. 2001, roč. 11, č. 186 (11. 8. 2001), s. 19. ISSN 1212-5822.

TRDLA, Martin. Nejlepší malíři a ilustrátoři kraje. In: Mladá fronta Dnes – Liberecký kraj. 2015, roč. 26, č. 189 (14. 8. 2015), s. B2. ISSN 1210-1168.

Velká jména n Dobříši. In: Večerník – Praha. 2001, roč. 11, č. 68 (21. 3. 2001), s. 16. ISSN 1210-1117.

Vladimír Komárek opět v Brodu. In: Noviny Jablonecka. 1975, roč. 23, č. 46 (12. 11. 1975), s. 3. ISSN 0546-8388.

VOLENÍK, Lubomír. Nahlédnutí do Voleníkova citlivého eseje. In: Od Ještěda k Troskám. 2007, roč. 14, č. 3, s. 213–217. ISSN 1214-1798.

VOSÁHLOVÁ, Zdenka. Vladimír byl člověk se srdcem na pravém místě. In: Deník Pojizeří. 2002, roč. 10, č. 233 (7. 10. 2023), s. 18. ISSN 1210-6291.

VOSÁHLOVÁ, Zdenka. Vladimír byl člověkem se srdcem na pravém místě. In: Deník Pojizeří. 2002, roč. 11, č. 233 (7. 10. 2002), s. 18. ISSN 1214-8555.

Zajímavé a nezajímavé Semily podle Komárka. In: Pojizerské listy. 1996, roč. 70, č. 29 (17. 7. 1996), s. 3. ISSN 1210-4965.

Zemřel malíř ticha Vladimír Komárek. In: Hradecké noviny. 2002, roč. 11, č. 198 (26. 8. 2002), s. 9. ISSN 1210-602X.

ŽÁČEK, Jiří. „Chtěl jsem být hajným u Malacek“. In: Vlasta. 1994, roč. 48, č. 11 (3. 3. 1994), s. 26–27. ISSN 0139-6617.

ŽÁKOVÁ, Míla. Kostel v Konecchlumí na Jičínsku ozdobí Komárkova křížová cesta. In: Právo. 2002, roč. 12, č. 58 (9. 3. 2002), s. 14. ISSN 1211-2119.

 

Rozhovory

KOMÁREK, Vladimír a Milan VÁJA. Maliar a grafik Vladimír Komárek. In: Malovaný kraj. 1984, roč. 39, č. 22 (březen 1984), s. 14–15. ISSN 0323-1542.

KOMÁREK, Vladimír a Michal Černík. Ze svého názoru neslevuju. In: Rudé právo. 1993, roč. 3, č. 163 (17. 7. 1993), s. 9. ISSN 0032-6569.

KOMÁREK, Vladimír a Tomáš PECH. Myslete na přítomno! In: Lidové noviny. 1994, roč. 7, č. 89 (16. 4. 1994), s. I a III. ISSN 0862-5921.

KOMÁREK, Vladimír a Jiří LEVÝ. Samota mě netíží, In: Práce. 1997, č. 18 (3. 5. 1997), s. 1.

KOMÁREK, Vladimír a Emil PRAŽAN. Být chválen všemi patří jen prostitutkám. In: Zemské noviny – příloha Náš domov. 1997, č. 20 (16. 5. 1997), s. 1. ISSN 1210-7492.

KOMÁREK, Vladimír a Zlata MĚCHUROVÁ. Vladimír Komárek nepovažuje nikdy věc za hotovou. In: Benešovský deník. 1997, roč. 1, č. 249 (23. 10. 1997), s. 3. ISSN 1212-5792.

KOMÁREK, Vladimír a Jindřich HÁSEK. Vyrovnanej vůbec nejsem, já jsem v krizi neustále! In: Příbramský deník. 1998, roč. 6, č. 203 (31. 8. 1998), s. 9. ISSN 1210-7360.

KOMÁREK, Vladimír a Jiří LANGER. Vánoce jsou pro Vladimíra Komárka vážným svátkem. In: Pojizerské listy. 1998, roč. 72, č. 50 (16. 12. 1998), s. 8. ISSN 1210-4965.

KOMÁREK, Vladimír a Břetislav UHLÍŘ. Na jaro zatím nemá moc času. In: Svoboda: Moravskoslezské noviny, 2000, roč. 10, č. 111 (13. 5. 2000), s. 8. ISSN 1212-429X.

KOMÁREK, Vladimír a Helena FENCLOVÁ. Vladimír Komárek nevychází v Nedvězí ze zajetí návštěv. In: Plzeňský deník. 2000, roč. 9, č. 167 (20. 7. 2000), s. 11. ISSN 1210-5139.

KOMÁREK, Vladimír a Marta NOŽKOVÁ. Vladimír Komárek. In: Story. 2000, roč. 7, č. 32 (8. 8. 2000), s. 37. ISSN 1211-1848.

KOMÁREK, Vladimír a Zuzana Pšenicová. V klinické smrti mi bylo BLAZE. In: Super. 2002, roč. 2, č. 101 (13. 4. 2002), s. 19. ISSN 1213-3906.

 

Katalogy

20 let Galerie hlavního města Prahy: výstava ze sbírek, Praha, 15. září – 6. listopad 1983: katalog. Praha: Galerie hlavního města Prahy, 1983. 43 s.

Básníci naivní imaginace. Brno: Dům umění města Brna, 1964. 24 s.

Bienále užité grafiky Brno... = Biennale of Graphic Design Brno...: Mezinárodní výstava ilustrace a knižní grafiky, Brno 1984: Katalog. Brno: Moravská galerie, 1984. 352 s.

Česká grafika 1918–1998 ze sbírek Alšovy jihočeské galerie: České Budějovice 12. listopadu 1998 – 17. ledna 1999. Hluboká nad Vltavou: Alšova jihočeská galerie, 1998. 22 s. ISBN 80-85857-21-9.

České malířství XX. století ze sbírek Oblastní galerie v Liberci: katalog výstavy, Liberec 1974. Ústí nad Labem: Severočeské nakladatelství, 1974. 183 s.

Čtyřicet mírových let: východočeští výtvarní umělci na počest 40. výročí osvobození Československa Sovět. armádou: katalog výstavy, Pardubice 25. dubna – 16. června 1985, Rychnov nad Kněžnou 3. července – 25. srpna 1985, Jičín 29. srpna – 20. října 1985. Pardubice: Východočeská galerie, 1985. 84 s.

HLAVÁČEK, Luboš. Vladimír Komárek: obrazy: Podkrkonošské muzeum v Nové Pace, v Suchardově domě, 20. 6. – 31. 8. 1987. Nová Paka: Podkrkonošské muzeum, 1987. [8] s.

Jiný pohled: tvorba laureátů Bienále kresby Plzeň 1996–2014: výstavní síně Západočeské muzeum v Plzni, Galerie města Plzně, Galerie Jiřího Trnky: 15. 10. – 29. 11. 2015. Plzeň: Bienále kresby Plzeň, 2015. 304 s. ISBN 978-80-260-8312-2.

JÍRA, Josef a TÖPKE, Sabine, ed. Josef Jíra, Vladimír Komárek, Pavel Roučka; Ausstellung Galerie im Margarethenhof der Friedrich-Naumann-Stiftung Königswinter, 8. September bis 11. Oktober 1987. [Sankt Augustin]: COMDOK-Verl.-Abt., 1987. [67] s. ISBN 3-920590-14-7.

JŮZOVÁ, Ludmila, ed. Dvacet československých grafiků: Nová síň GVU v Ostravě, Ostrava-Poruba červenec – srpen 1992. V Ostravě: Galerie výtvarného umění, 1992. 24 s. ISBN 80-85091-22-4.

Komárek: obrazy, grafika: Galerie na Karlově náměstí Praha, únor 1963. Praha: Svaz československých výtvarných umělců, 1963. [8] s.

NEUMANNOVÁ, Eva, PÍCHOVÁ, Jaroslava a Jan ŠTÍBR. Pohledy do sbírek Severočeské galerie výtvarného umění v Litoměřicích: české umění 20. století: výstava k 50. výročí otevření galerie: 8. května – 13. července 2008. Litoměřice: Severočeská galerie výtvarného umění, 2008. 199 s. ISBN 978-80-85090-84-0.

PETROVÁ, Sylva. Vladimír Komárek: obrazy a grafika. Praha: Galerie Platýz, 1978. [2] s.

SMEJKALOVÁ, Jana, ed. 9. bienále užité grafiky Brno 1980: mezinárodní výstava ilustrace a knižní grafiky: sympozium progresivní grafické ztvárnění soudobého časopisu, novin a knihy, Moravská galerie 18. – 20. 6. 1980. Brno: Moravská galerie, 1980. 159 s.

TETIVA, Vlastimil. České umění XX. století. 3. díl, 1970–2007: 8. 9. 2007 – 15. 6. 2008: Alšova jihočeská galerie v Hluboké nad Vltavou, Hlavní sál. Hluboká nad Vltavou: Alšova jihočeská galerie, 2007. 326 s. ISBN 978-80-86952-42-0.

TETIVA, Vlastimil. České zátiší 20. století: katalog výstavy: Alšova jihočeská galerie Hluboká nad Vltavou duben – říjen 1988. Hluboká nad Vltavou: Alšova jihočeská galerie, 1988. 351 s.

TRNKOVÁ, Jana. Vladimír Komárek: obrazy, grafika – suché jehly: Orlická galerie, stálá expozice – současní autoři, státní zámek Rychnov nad Kněžnou. V Rychnově nad Kněžnou: Orlická galerie, 1981. [12] s.

Vladimír Komárek v ateliéru Miloše Šedivého. [Liberec]: Keramický ateliér Miloše Šedivého, 2009. 89 s.

Vladimír Komárek/obrazy a grafika, Městské kulturní středisko Příbram, 10. 4. – 31. 5. 1991. Příbram: Městské kulturní středisko, 1991. 1 složený list

Vladimír Komárek: drobná grafika: Rodný dům Václava Šolce, Sobotka, červen – červenec 1988. Jičín: [Okresní galerie], [1988]. [6] s.

Vladimír Komárek: Grafika, Liberec 5. dubna – 3. června, Litomyšl 7. června – 2. září, Čes. Třebová 8. září – 14. října 1990. Liberec: Oblastní galerie, 1990. [56] s. ISBN 80-85050-03-X.

Vladimír Komárek: grafika. [S. l.]: [s. n.], [1966]. [14] s.

Vladimír Komárek: grafika. Pardubice: Východočeská galerie, 1984. [18] s.

Vladimír Komárek: grafika: Oblastní galerie v Liberci: 10. ledna – 26. února 1980. Liberec: Oblastní galerie, 1980. 1 list.

Vladimír Komárek: grafika: Východočeská galerie Pardubice, duben – červen 1987. Pardubice: Východočeská galerie, 1987. [16] s.

Vladimír Komárek: Graphik: 24 zum Teil farbige Bildtafeln. Leipzig: Insel-Verl. A. Kippenberg, 1987. 55 s.

Vladimír Komárek: ilustrace: SMO, Památník Petra Bezruče Opava, 10. 5. 1984 –26. 8. 1984. Opava: Slezské muzeum, 1984. 1 skládačka.

Vladimír Komárek: Malba a grafika z let 1948–1988, Brno 18. října – 20. listopadu 1988. Brno: Moravská galerie, 1988. [44] s.

Vladimír Komárek: malba a grafika z let 1979–1989, Hodonín březen-květen 1989. Hodonín: Galerie výtvarného umění, 1989. [16] s. ISBN 80-85015-03-X.

Vladimír Komárek: Mlčení s věcmi: Galerie Jaroslava Krále. Brno: ČFVU, 1977. [12] s.

Vladimír Komárek: Muzeum dělnického hnutí v Semilech, červen – červenec 1978. V Semilech: Muzeum dělnického hnutí, 1978. [8] s.

Vladimír Komárek: Oblastní galerie Liberec, [březen – květen 1964]. Liberec: s.n., 1964. [6] s.

Vladimír Komárek: obrazy a grafika, Památník Malá pevnost Terezín, léto 1966. Semily: MTZ, 1966. [8] s.

Vladimír Komárek: obrazy a grafika. Brno: Český fond výtvarných umění, [1977]. [10] s.

Vladimír Komárek: obrazy a grafika: Severočeská galerie výtvarného umění Litoměřice: září – říjen 1986: katalog výstavy. Litoměřice: Severočeská galerie výtvarného umění, 1986. [26] s.

Vladimír Komárek: Obrazy z let 1965–1972: Krajská galerie Hradec Králové, květen 1972. Hradec Králové: Krajská galerie, 1972. [7] s.

Vladimír Komárek: obrazy, grafika. Hlinsko: Vlastivědné muzeum a galerie, [1993]. [4].

Vladimír Komárek: obrazy, grafika. Prostějov: Muzeum Prostějovska, 1984. [16] s.

Vladimír Komárek: obrazy, grafika: Galerie Fronta: 5. – 28. února 1981. Praha: Mladá fronta, 1981. [7] s.

Vladimír Komárek: obrazy, grafika: Galerie Václava Špály, Praha, prosinec 1988 – leden 1989. Praha: Svaz českých výtvarných umělců, 1988. [19] s.

Vladimír Komárek: obrazy, grafika: Kabinet grafiky Galerie výtvarného umění v Olomouci, 16. března – 23. dubna 1978. Olomouc: Oblastní galerie výtvarného umění, 1978. 11 s.

Vladimír Komárek: obrazy, grafika: katalog výstavy ve vile Portheimka, prosinec 1995 – leden 1996. Praha: Porges, 1995. [22] s.

Vladimír Komárek: obrazy, grafika: Severočeské muzeum v Liberci, září 1962. Liberec: Severočeské muzeum, 1962. [4] listy.

Vladimír Komárek: obrazy, grafiky, ilustrace: Městské muzeum Semily, Pojizerská galerie: 1. března – 10. května 1992. Semily: Městské muzeum, 1992. [5] s.

Vladimír Komárek: obrazy, Muzeum Českého ráje v Turnově (1982). Turnov: Muzeum Českého ráje, 1982. [4] s.

Vladimír Komárek: obrazy: Nová síň ve Voršilské ulici, duben – květen 1968. [Praha]: [Nová síň], [1968]. [7] s.

Vladimír Komárek: retrospektivní výstava k umělcovým sedmdesátinám: Oblastní galerie v Liberci 25. června – 30. srpna 1998. Liberec: Oblastní galerie, 1998. 1 list a 1 dvojlist.

Vladimír Komárek: Tschechoslovakei: Grafik. Wien: Galerie ZB, 1970. [4] s.

Vladimír Komárek: výběr z díla: katalog výstavy, Jičín srpen – září 1988. Jičín: Okresní muzeum a galerie, 1988. [12] s.

 

Internetové zdroje

KOMÁREK, Vladimír a Jan DOČEKAL. Můj kumšt je výpovědí o životním pocitu, říká výtvarník Vladimír Komárek. Regionalist [online]. 1999 [cit. 2023-05-15].

Křížová cesta Vladimíra Komárka. In: Česká televize [online]. Česko, 2003 [cit. 2023-03-15]. Dostupné z: https://www.ceskatelevize.cz/porady/1095580664-krizova-cesta-vladimira-komarka/

MAREŠ, František. Záhada neobyčejného. Parlamentní Listy [online]. 2022 [cit. 2023-05-16]. Dostupné z: https://www.parlamentnilisty.cz/arena/nazory-a-petice/Frantisek-Mares-Zahada-neobycejneho-716205

Na plovárně, Vladimír Komárek, In: Česká televize [online]. Česko, 2001 [cit. 2023-03-15]. Dostupné z: https://www.ceskatelevize.cz/porady/1093836883-na-plovarne/20136816008/

Příběhy slavných: Oltáře útěchy, Vladimír Komárek. In: Česká televize [online]. Česko, 2008 [cit. 2023-03-15]. Dostupné z: https://www.ceskatelevize.cz/porady/10123383458-pribehy-slavnych/408235100211016/

TV Semily. Jen krátká návštěva potěší. Youtube [online]. 2015 [cit. 2023-05-16]. Dostupné z: https://www.youtube.com/watch?v=MYybyIVYTno

Citace

ZÍTOVÁ, Leona. Vladimír Komárek. Databáze regionálních osobností [online databáze]. Krajská vědecká knihovna v Liberci, @2024. Datum aktualizace 16. 06. 2023, [cit. 2024-05-02]. Dostupné z: https://www.osobnostilibereckehokraje.cz/osobnosti/id:64097